Související odkazy:
- Rozhovor J. Novákové s autorem (20.7.2014 – XB-1)
- Autorův profil na Wikipedii
- Autorův profil na Legii
- Autorovy oficiální stránky
Jan Kotouč: Po velké bouři
1.
Zabušení na dveře přehlušilo i hromobití venku.
Richard Mělnický zvedl hlavu od znovu rozečteného posledního vydání Pražského posla.
U stropu se třepotalo světlo svíček na lustru. Do oken bušily kapky deště a náhlý blesk osvětlil Mělnického pracovnu.
Zabušení se opakovalo. Zvenku slyšel nějaký hlas.
Vyšel z pracovny a sešel po schodech do hlavní haly svého domu. To už kolem panoval rozruch. Z kuchyně vyběhla Mělnického služebná, Johanka, a běžela ke dveřím. Za ní šel i Arnošt.
„Otevřete! Ondrejka, otevřete!“
Ondrejka!
Johanka otevřela dveře po tom, co jí Mělnický dal drobným kývnutím pokyn. Z deště dovnitř vpadl muž v dlouhé kapuci. Za ním bylo slyšet zoufalé ržání koně.
„Bořivoji!“
Bořivoj Ondrejka byl promočený na kost, třásl se, ale šel vzpřímeně. Mělnický si ani nedovedl představit, jakou musel vážit šílenou cestu.
„Jsem… zde, jak jsem říkal.“
„Johanko, postav na čaj! Arnošte, postarej se o koně!“
„Jak si milostpán přeje.“
Mělnický popadl Ondrejku za ramena. „Pojďte, příteli. Půjdeme ke kamnům. Musíte se usušit.“
Do haly už vpadla Agáta s opatrným: „Co se děje?“
Mělnický měl chuť svou ženu poslat zase spát, mohl jí říct, ať si s ničím nedělá starosti, a věděl, že spousta mužů – Čechů i Němců – by to udělala. Ale on znal Agátu příliš dobře a stačil jeden pohled do jejích modrých očí, aby mu bylo jasné, že se rozhodně nemá snažit ji jakkoli vystrnadit. Agáta chtěla být u všeho.
„Nech prosím zatopit v salónu, drahá,“ řekl nakonec.
*
O deset minut později byl Bořivoj Ondrejka už v suchých šatech a u rozpáleného krbu v salónu domu Mělnických za Mělníkem, seděl a popíjel horký čaj, do kterého mu Johanka přilila trochu rumu Stroh.
Richard Mělnický a jeho choť ho jen pozorovali, nespěchali na něj. Ondrejka nakonec začal sám.
„Dojel jsem tam… až na kraj… na kraj světa.“
„Co se stalo?“ vybídl ho Mělnický.
„Je to… jako z Apokalypsy, milostpane Mělnický. Nebudou… nebudou tomu věřit.“
„Co se stalo?“
Mělnický slyšel už od začátku léta všemožné zprávy odevšad. Už od chvíle, kdy se v květnu začala třást země, oblohu několik dnů křižovaly obrovské blesky a potom vytrvale lilo.
A chaos. Nikdo nevěděl, co se stalo, ale bylo jasné, že něco špatného postihlo Rakousko a s ním i Evropu a možná celý svět.
Farář v Mělníku to považoval za boží trest, za znamení posledního soudu, a nebyl jediný. Jiné skupiny jednoduše panikařily. Do toho všeho jen kusé zprávy z toho, co se děje v Praze, a prakticky žádné zprávy z Vídně nebo Uher. Léto bylo poznamenáno chaosem, lidé se drželi svých životů s křečí tonoucího, který se chce udržet alespoň v nějakém světě, jemuž rozumí. Většina Mělníka ale měla přes léto jiné problémy, prudké deště rozvodnily Labe i Vltavu a v celé oblasti byly povodně. Z německých zemí přicházely ještě děsivější zprávy o velké vodě z moře, která zatopila skoro celé Prusko a dále stoupala. Kromě toho bylo léto netypicky chladné a úroda špatná. Teď na začátku září se teprve lidé začali pomalu vzpamatovávat a ptali se, co se vlastně stalo.
„Dorazil jsem do Prešova… před třemi týdny. Bylo to… šílené. Davy lidí, zoufalci, uprchlíci. Myslel jsem si, že je to pořád kvůli válce, ta tam ještě zuří.“
Mělnický přikývl. Rok 1848 byl šílený ještě před Velkou bouří v květnu. Uherské povstání proti rakouské moci se rozhořelo už v březnu a Rakousko bylo jako na trní. Císařpán sice slíbil zrušit poddanství, konstituci a odebrat moc vrchnosti, ale všechno spělo kupředu příliš pomalu. V celé Evropě to letos vřelo i před Velkou bouří, a po ní se to ještě zhoršilo.
„Potom jsem jel dál a viděl jsem… byl to obraz jako z Apokalypsy. Prostě… kusy skal pryč, jako kdyby je něco uřízlo. Nějaká nebeská bytost, kdyby přišla a uřízla všechno. Všechno je rovné, hladké a za tím není nic.“
„O čem to mluvíte, člověče? Vyjadřujte se jasně.“
Ondrejka se posilnil čajem – nejspíš ještě víc ocenil přimíchaný rum – a zhluboka se nadechl.
„V Uhrách, na východním Slovensku, u Dukly… končí svět. Je tam rovná čára, všechna země a hory a domy a města za tou linií prostě zmizely. Teď je tam jen voda. Není tam vůbec nic! Všechno zmizelo.“
*
„Jsem rád, že nás přijali, pane starosto.“
Jan Beran, starosta Mělníka, se na své dva hosty usmál, ale po brunátné tváři mu stekla kapička potu. „Vždycky mám čas na tak váženého občana, jako jsou oni, barone Mělnický. Jak bych nemohl přijmout Přemyslovce!“
Mělnický jen vážně přikývl. Když se před dvěma lety přestěhoval z Ústí nad Labem do Mělníka, vzbudilo to pozdvižení. Mělnický byl v kruzích českých vlastenců dobře známý, pocházel z bohaté rodiny urozených českých pánů. Rakouské mocnářství rod Mělnických tiše ignorovalo, ale Mělničtí pocházeli z dlouhé vedlejší větve opavských Přemyslovců z Ratiboře, která se táhla od knížete Valentina Hrbatého, posledního opavského Přemyslovce. Někteří heraldici sice jeho nárok označovat se za Přemyslovce zpochybňovali, ale čeští vlastenci ho přijali za svého. Vlastenecká společnost se probouzela a spolu s probuzeným zájmem o český národ, českou historii a o český jazyk ocenila i potomka slavného rodu českých panovníků táhnoucích se od Přemysla Oráče po Elišku Přemyslovnu. Bylo jedno, jak moc vedlejší ta větev je, důležitá byla idea. Sám Josef Kajetán Tyl napsal před čtyřmi lety o Mělnickém článek do Květů.
Samotný fakt, že Mělničtí byli bohatí a Mělnického otec založil v Ústí slavnou přemyslovskou textilku, je v severních Čechách zviditelnil ještě více. Mladý Mělnický podnik rozšířil a cíleně tam zaměstnával pouze Čechy. Kromě Ústí otevřel další textilní obchod v Litoměřicích, Mladé Boleslavi a nakonec i na Mělníku, kam se s manželkou přestěhoval. Místní noviny byly nadšené, že „Přemyslovec Mělnický jde do Mělníka“. Kromě toho, že se na rozdíl od německého Ústí jednalo o ryze české město, šlo také o místo, odkud pocházela samotná svatá Ludmila.
Starosta Beran tedy po právu mluvil o váženém občanovi, ale na jeho tváři bylo patrné, že tíha těchto zoufalých časů na něj doléhá. Mělnický se neusmál, místo toho kývl na Ondrejku, ke kterému se otočil i samotný starosta se zdvořilým: „A vy ráčíte být?“
„Toto je Bořivoj Ondrejka, můj přítel z Ústí. Je to cestovatel, projezdil celou monarchii křížem krážem. Říká se o něm, že je to dobrodružná povaha.“
„Těší mě, vašnosti,“ řekl Ondrejka a Beran jim oběma pokynul, aby se posadili.
„Mě rovněž, pane Ondrejko, ale povědí mi, co jich ke mně přivádí?“
Starostova kancelář na radnici měla několik křesel k přijímání hostů, tam nyní Beran uvedl své hosty a ti mu začali vyprávět.
Jako první se slova ujal Mělnický. „Po té… Velké bouři, jak tomu lidé říkají, jsem slyšel zvěsti o tom, co se dělo ve světě. Tady v zemědělské oblasti jsme zažili jenom třas země, deště, povodně a špatnou úrodu. To samo o sobě je vážné, ale chtěl jsem zjistit, jak se mění svět. Německé země na sever od nás se zatápí, ale slyšel jsem o něčem mnohem horším v Uhrách.“
Beran mávl rukou. „O tom jsme slyšeli všichni. Nějaké zvěsti o zmizelé pevnině, ale i o dracích v Anglii nebo o ledových obrech ve Švédsku.“
„Bohužel, vašnosti. Ne všechny tyto příběhy jsou výplodem lidské fantazie. Na můj popud se Bořivoj vydal do Uher, aby osobně posoudil, co se stalo se světem. Věřte mi, rád bych řekl, že veškeré vyprávění přehánělo, ale není tomu tak.“
Beran zpozorněl. „Co říkáte?“
Ondrejka se dal do řeči a detailně starostovi vylíčil to, co předchozí noci pověděl Richardovi a Agátě Mělnickým. Vyprávěl, jak se vydal až do Prešova a potom pokračoval na severovýchod, a jak za Duklou spatřil jen obrovskou masu vody. Pevnina byla pryč, jako kdyby ji někdo uřízl. V celých Uhrách zuřily boje.
Beran poslouchal a jeho brunátný obličej pozvolna bledl.
„Ale… to… to přece není možné. Farář König měl pravdu! Je to konec světa?“
„Nevím, jestli je to konec světa, vašnosti,“ řekl Mělnický. „Ale svět se nepochybně změnil. Dovoluji si jim ukázat i tyto dopisy, které jsem dostal. V Uhrách se opravdu bojuje, ale není jasné, jestli je to pokračování uherského povstání. Vídeň nijak nereaguje, moji vídeňští dodavatelé mluví o bojích v ulicích, o naprostém bezpráví, a… traduje se, že císař pán je po smrti.“
„Co to říkaj!“ Beran se málem pokřižoval.
„To, co zničilo pevninu na východ od Dukly, ať už to bylo cokoli, zasáhlo i jinde. Celá císařská rodina byla v době Velké bouře na Hofburgu v Innsbrucku. Celá oblast byla prý zničena, celý Innsbruck vymazán stejně jako země za Duklou.“
„Ale… mají pro to snad nějaké důkazy?“
Mělnický zavrtěl hlavou. „Ne, do Alp se žádný můj posel ještě nedostal, ale napovídá tomu to, co slýcháme tady. Vláda ve Vídni se neozývá, ve velkých městech vládnou úředníci ze setrvačnosti. Nevíme, co se děje v Olomouci, Brně, Prešpurku, Pešti… Všude je bezvládí. A co teprve Praha? Jsme od ní kousek, a už ani nechodí pravidelné hlásky od místodržícího Thuna vyzývající ke klidu. Od mých známých na posádce v Terezíně vím, že ani pravidelná vojenská hlášení hraběte Windischgrätze nechodí.“
Starosta nakonec pokýval hlavou. „Dobrá, pane barone, chápu je, ale co s tím mám dělat? Že tragédie postihla svět, už víme. Velká tragédie a katastrofa, jak nám tu pan Ondrejka potvrdil, ale co s tím my můžeme udělat?“
„Chtěl jsem vám to hlavně sdělit, pane starosto,“ řekl Mělnický. „Hrozí nám bezpráví. Je dost možné, že padla monarchie.“
„Probůh, mlčej!“ Beran těkal očima sem a tam, jako by si nebyl jistý, odkud vyskočí tajný policista a zatkne je.
„Mluvím vážně, pane starosto. Ještě v březnu letošního roku císař pán hovořil o konstituci, odebral politickou moc vrchnosti a slíbil do roka zrušit robotu. Samé nové věci, nové možnosti. V Praze jsme svolali Slovanský sjezd… a do toho přišla Velká bouře. Pane starosto, v celé říši je bezvládí, můj přítel fyzik, Hans Knopp, tomu v našem posledním dopise říká ‚mocenské vakuum‘. Někdo se bude muset ujmout moci. Nebude legitimní vláda. A tady v Čechách k tomu dojde o to spíš.“
„Ale nevím, proč s těmihle řečmi choděj za mnou!“ zanaříkal Beran a podíval se na Ondrejku. Ten jen tiše pozoroval, o čem se oba muži baví.
„Jako starosta města, byť malého, můžete tuto zprávu předat lidem,“ řekl Mělnický. „Utišit je a vysvětlit jim, že v příštích týdnech a měsících musíme ještě více držet pospolu. Nejen Mělničtí, ale hlavně Češi, vlastenci.“
Bylo mu jasné, že Beran není do celé té myšlenky českého vlastenectví a národního obrození tak zapálený jako Mělnický, ale to nevadilo, pokud se mu povede utvrdit ho v tom, že…
Než ale stihl starosta cokoli říct, do jeho pracovny vpadl asistent.
„Pane starosto!“
„Co chtěj, Koubek? Neviděj, že mám jednání?“
„Prosím za prominutí, pane starosto!“ řekl asistent udýchaně. „Něco se semlelo, u sýpek jsou vojáci. Z Prahy… oni… oni zabavují obilí.“
*
