Ukázka
Prolog
18. května 1949
„Ponorka! Máme hlášení o ponorce!“
Kontradmirál Milan Šverma z Česko–slovenského královského námořnictva měl pověst klidného a hloubavého velitele, jehož každý pohyb je opatrný a promyšlený.
Takže i teď, po výkřiku jednoho z radistů, se s ledovým klidem otočil od rozhovoru se svým vlajkovým kapitánem a nevzrušeně došel k radistovi s tempem elegána, který si vyrazil na procházku.
„Kde?“
Štábní spojař už převzal zprávu. „Ploučnice hlásí ponorku ve své oblasti.“
„Svratka také hlásí ponorku!“ přišla další zpráva. To už se lodí začal rozeznívat poplach.
„Admirále, s vaším dovolením půjdu na můstek,“ řekl kapitán Mohaupt a Šverma přikývl, zatímco sám zamířil do zakreslovací kajuty za vlajkovým můstkem. Skupina šestnácti torpédoborců a dvou lehkých křižníků obklopovala jádro jeho 1. leteckého svazu tvořeného těžkými letadlovými loděmi Sokol, Orel a lehkou letadlovou lodí Kunovice. Torpédoborce Ploučnice a Svratka byly na samém pravoboku jejich formace.
„Torpédoborce vypouštějí hlubinné nálože, pane!“ hlásil spojař.
Šverma dál přikyvoval. Nic z toho, co se dělo, nemohl žádným rozkazem ovlivnit, kapitáni jeho torpédoborců byli zkušení a poslední, co potřebovali, bylo, aby jim do práce kecal velitel svazu, i když daný velitel trávil na torpédoborcích většinu prvních patnácti let své kariéry.
Vyšel na ochoz u vlajkového můstku a dalekohledem sledoval vyskakující gejzíry v místech, kde byly odpáleny hlubinné nálože.
Šverma by za normálních okolností nechal změnit kurz, ale před třemi hodinami vypustili útočnou vlnu letadel na skupinu ruských křižníků a udržovali rádiový klid. Letadla musela vědět, kde je zase najdou.
„Nařiďte Ploučnici, ať tu ponorku pronásleduje a potom se připojí k formaci.“
„Ano, pane admirále.“
Pluli dál a Šverma si zkontroloval hodinky. Jeho svaz vyplul z Dukly před dvěma dny. Zatímco většina letadlových lodí Česko–slovenského královského námořnictva byla na cestě do Amerik, oni měli za úkol střežit domovské vody. Během posledních dvou let české letadlovky několikrát napadly hlavní ruský přístav ve Smolensku a těžce poškodily několik bitevních lodí. Rusové se poučili a jejich válečné letectvo hlídalo všechny přístavy, a proniknout k nim tak, aby šla napáchat nějaká velká škoda, bylo skoro nemožné. Stejně chráněná byla naštěstí Dukla, navíc bráněna zbrusu novým radarem.
Protože ale za ochranu českých přístavů nyní víc a víc odpovídalo královské letectvo, letadlové lodě měly volnou ruku a admirál Mauser, velitel Domovské flotily, se rozhodl vyslat Švermův svaz na útočnou misi. Podle zpráv průzkumných letadel ze Smolensku vyplula skupina ruských křižníků do Černého moře a do přístavu v Novém Sevastopolu. Šverma byl vyslán po jejich stopě a dnes nad ránem je jeho průzkumný letoun našel.
Ne že by nevěřil schopnostem pilotů od letectva, ale bylo příjemné nechat si přítomnost nepřátelských lodí potvrdit i vlastními námořními piloty. Zároveň se potvrdilo, že šlo opravdu jen o křižníky, všechny ruské bitevní lodě, bitevní křižníky a letadlové lodě zůstávaly ve Smolensku.
„Za jak dlouho by měla být naše letadla u cíle?“ zeptal se.
Jeho pobočník si zkontroloval hodinky. „Za dvacet minut, pane admirále. Potom…“
„Ponorka, ponorka!“
Tentokrát hlášení přišlo z levoboku, z opačné strany formace.
„Dvě ponorky! Želivka hlásí dvě ponorky!“
Švermu napadlo, že první ponorka musela hlásit jejich pozici kolegům, kteří čekali poblíž.
Nepřítel musel dostat echo o plavbě jeho letadlovek a sám dát echo ponorkám.
Nebo prostě věděl, že Češi budou pronásledovat ruské křižníky.
Přešlápl z jedné nohy na druhou, aby udržel rovnováhu, když kapitán Sokola loď stočil na pravobok.
Znovu vyšel na ochoz, a to právě ve chvíli, kdy někdo zakřičel: „Torpéda ve vodě!“
Viděl je, ani nepotřeboval dalekohled. Čtyři jasné bílé brázdy se pod hladinou blížily k jeho vlajkové lodi.
Sokol se nadále otáčel a Šverma sledoval, jak torpéda zmizela pod trupem.
Jedno se objevilo na druhé straně lodě.
Tři loď zasáhly.
Vzápětí se celá loď otřásla a admirál by spadl na zem, kdyby ho jeden z důstojníků včas nezachytil.
Křik. Sirény.
Admirálův pověstný klid dostal trhliny. Nebyla to první bitva, které se účastnil – předchozího dne jeho skupina odrazila útok malé skupiny ruských armádních bombardérů, které přiletěly z pobřeží – ale teď to z nějakého důvodu bylo něco jiného a v několika nekonečných sekundách se dokázal jen prázdně dívat před sebe.
Pak to ale pominulo.
Začal vydávat automatické rozkazy a soustředil se na práci. Ve vodě se objevila další dvě torpéda, ale tato naštěstí minula cíl.
Posádka celého leteckého svazu urputně bojovala proti nepříteli pod hladinou a po půl hodině byly ponorky pryč, každá pronásledována jedním torpédoborcem, zatímco zbytek chránil svaz před dalšími návštěvami.
Po půl hodině se také Šverma osobně vydal o palubu výš na kapitánský můstek, kde byl v plném zápřahu kapitán Mohaupt.
„Jaké jsou škody, Martine?“
„Tři zásahy pod čarou ponoru na pravoboku, pane admirále. Moji opraváři tvrdí, že palubu utěsní, ale vznítily se nám nějaké výpary z palivové nádrže na spodních palubách. Izolovali jsme to, ale pokud to neutěsníme…“
Větu nedořekl, nemusel. Šverma si dokázal až moc dobře představit, co by to znamenalo pro celou letadlovou loď. Zároveň věděl, že starší letadlové lodě třídy Sokol nemají tak dobré bezpečnostní zařízení a uzavíratelné průlezy jako novější třída Blaník. Jeho lidé byli špičkově vycvičeni, ale loď už dávno nebyla výkvětem technologie. Spousta bezpečnostních jištění byla na palubu přidána až během války po tom, co se v boji potopily jejich sesterské lodě Albatros a Káně. Snad to bude stačit.
„Rychlost?“
„Víc než deset uzlů z lodě nevytáhnu, pane!“
Šverma stál nehybně, a zatímco jeho zevnějšek podporoval obraz klidného vůdce, uvnitř to vřelo. Nevěděl, jak uspěl jeho letecký útok, ale letadla se budou brzy vracet. Jenže Sokol tu dost možná nebude moct zůstat.
Musí se vrátit.
Zároveň si uvědomoval krutou pravdu, že námořnictvo právě minimálně na několik měsíců přišlo o jednu z pouhých dvou těžkých letadlových lodí v domácích vodách.
23. května 1949
Valerij Solovjov se nikdy nepovažoval za dobrého střelce. Dlouho se držel přesvědčení, že zbraně jsou jednoduše něčím odporným, nástrojem útlaku nevhodným pro intelektuála jako on.
To bylo předtím, než mu bylo z rozsudku ministerstva vnitra před pěti lety zakázáno vyučování na univerzitě v Jekatěrinburgu – kterou kdysi pomáhal založit. A předtím, než byl před deseti měsíci vydán rozkaz k jeho zatčení. Od té doby musel občas zbraň používat. Ale nikdy nebyl dobrý střelec. Kompenzoval to tím, že se stal dobrým vůdcem.
Jeho muži za ním šli kamkoli. Teď jejich malá skupinka čekala spolu na hřebenu malého kopce a sledovala brzdící ozbrojený vlak.
Další muži čekali po celém okolí, Solovjov je neviděl, ale věděl, že tam jsou, věděl, kde se podle plánu rozmisťují. Čekali na signál.
Vlak se zastavil a z vagonů začali seskakovat vojáci. Měli označení Vnitřní armády. Armády, kterou car pověřil zajišťováním bezpečnosti uvnitř Ruska, což v praxi znamenalo, že tito vojáci potlačovali povstání nevolníků, rolníků a vůbec všech zoufalých hladovějících lidí, kterým nezbylo nic jiného než klást odpor, protože neměli co ztratit. Vzhledem ke své práci byla Vnitřní armáda oddílem, který nepřijímal žádné brance, všichni vojáci se tam přihlásili dobrovolně. To z nich v očích Solovjovových soudruhů dělalo ještě legitimnější cíle. Spousta bojovníků pod Solovjovovým vedením bývala členy carské armády, odkud zběhli. Ve vnitřňácích viděli symbol svého útlaku.
Solovjov to celé viděl pragmatičtěji, dobře chápal, že spousta z vojáků se k Vnitřní armádě přidala prostě ze zoufalství. Když vaše rodina hladoví, uděláte cokoli, abyste jim naplnili břicha. Solovjov by byl nejradši, kdyby k násilí nemuselo dojít, ale věděl, že k opravdové změně bez násilí nedojde. Bylo tomu tak ještě před Velkou bouří ve Francii. A po Velké bouři vzplála revolucí celá Jižní Amerika.
Jako pragmatik chápal, co bylo potřeba udělat.
Vojáci Vnitřní armády se rozmístili, ale nikdo nevypadal nijak znepokojeně. Vlaky s obilím chránili běžně, a i když občas k potyčkám docházelo, většinou byli včas varováni – komunističtí partyzáni například rádi na trať házeli stromy nebo velký balvan. Tady nic takového nebylo, jednoduše spadl semafor a přednosta stanice je dokonce vysílačkou informoval, že došlo k potížím na trati, špatně přehozená výhybka, a musí ji ručně běžet přehodit zpátky.
Takže vnitřňáci v klidu pokuřovali, a i když pozorovali les, nic je netrápilo. Nemohli vědět, že místní přednosta stanice je jeden ze Solovjovových lidí.
Mohlo jim to dojít, kdyby si zjistili, že bratr přednosty před dvěma lety zemřel ve válce na palubě bitevní lidi a jeho sestra nepřežila minulou zimu, když podvyživená porodila dítě.
Vedle sebe uslyšel šepot. Jeho zástupce – a de facto vojenský velitel operace – Andrej Utkin procházel mezi jednotlivými soudruhy a každému dával poslední instrukce.
„Ty střílej na prvního zleva. Ty na druhého zleva, ty na třetího zleva.“ Dva nejlepší střelci měli za úkol první ranou zabít oba kulometčíky na střeše vlaku.
Nakonec se Utkin podíval na Solovjova a bývalý univerzitní profesor se na bývalého seržanta v okupačních silách v Turecku usmál a mávl rukou.
„Teď!“
Salva pušek bojovníků na hřebenu kopce vypálila téměř současně. Okamžitě se k nim přidali další lidé rozmístění v lesích kolem trati.
Vnitřňáci padali k zemi, Solovjov zavřel oči, když viděl, jak hlava jednoho muže téměř explodovala po přímém zásahu. Carská vojska nakonec začala opětovat palbu, ale přišla o oba kulomety a na několik kritických sekund je ochromilo naprosté překvapení.
Jejich důstojníci křičeli na poplach, strojvedoucí se pokusil vlak znovu rozjet, ale to už oddíl Solovjovových mužů dorazil k lokomotivě a přemohl posádku vlaku.
Nějaký vnitřňák se pokusil zase vyšplhat ke kulometu, ale na to ostrostřelci čekali. Ke kulometu se už nikdo nedostal.
Po chvíli palba utichla. Vystřídal ji nářek raněných a umírajících.
„Dolů!“ přikázal Utkin a všichni kromě Solovjova a hrstky ostrostřelců seběhli k vlaku. Utkin svolil, že je Solovjov jako hlava operace může doprovázet, ale rezolutně odmítl, aby běžel v čele vojska nebo něco takového. „Ty střílet neumíš, já ano. Ty umíš vymyslet, co dál, já ne. Tak tady zůstaň, soudruhu!“
Solovjov se při té vzpomínce musel pousmát. Ano, střílet neuměl, ale nehodlal lidi, které měl na starost, posílat do boje sám, když celá operace vycházela z jeho plánu a z informací, které jemu poskytl anonymní kontakt.
Stejně jako mu předtím kontakt poskytl náklad pušek, jež mu dovezl přímo vojenský transport. Prý měl přijmout dar a nestarat se o to. Právě ty pušky byly tím, co rozhodlo střet s vnitřňáky v jejich prospěch asi nejvíc. Vojáci byli zvyklí na útoky nevolníků vyzbrojených tu a tam nějakou starou kulovnicí nebo jednou či dvěma kradenými puškami. Nebyli připraveni na sto mužiků se zbrusu novými puškami Zimovjev 44 stejného typu, jako měli oni.
Solovjov nevěděl, kdo jeho organizaci kontaktoval, ale bylo mu jasné, že v Rusku spousta organizací smýšlí podobně jako jeho. Revoluce se rodila po celé zemi.
Utkin se za ním nakonec vydrápal zpátky na kopec. „A je to, Valere. Přesně, jak jsme věděli. Vlak plný obilí. Víc než osm set tun.“
„Takže náš kontakt mluvil pravdu.“
„Jo, mluvil.“
„Nasedneme na vlak a odjedeme. Sem pomoc hned tak nedostanou, ale čím víc času budeme mít na klidné vyložení, tím líp.“
To byla jedna z výhod toho mít na své straně přednostu stanice, který uměl přehazovat výhybky a odesílat falešná hlášení. Mohli si vlak odvézt někam, kde ho mohou v klidu vyložit a obilí rozdat potřebným lidem z ufského sovětu. Skladiště ve Vladivostoku, kam vlak původně směřoval a kde mělo jídlo jenom ležet a čekat, až ho bude carská armáda v Tichomoří potřebovat, se bez něj určitě obejdou.
Úvahy přerušil křik. Zvedl hlavu a uviděl, jak skupina jeho vojáků tahá jednoho z mála přeživších vnitřňáků. Podle výložek poznal, že je to důstojník, dokonce major. Zatím ho mlátili, ale v některých rukou se už objevily nože.
„Myslíš, že bys je dokázal zastavit?“ zeptal se přítele.
Utkin zavrtěl hlavou. „Ne. Na svůj čas v armádě nevzpomínám rád, ale něco jsem se tam naučil. Jako velitel nesmím vydat rozkaz, o kterém vím, že ho neuposlechnou.“
Solovjov přikývl, zatímco křik sílil.
Neexistovalo nic jako čistá válka. Ať už udělá cokoli, ublíží to spoustě lidí. Věděl to, dokázal si to zdůvodnit, ale tím to nebylo o nic příjemnější.
Strom svobody se musí občas zalít krví vlastenců. Tak to řekl ještě před Velkou bouří nějaký Američan.
Jenže kdo jsou tady ti vlastenci? Ani nemluvě o Solovjovově obavě, že než skončí zalévání, z Ruska nic nezbude. Ne s válkou, šíleným carem a hladovějícím obyvatelstvem. Směřovalo to ke krvavé občanské válce, a koho nezabije válka, toho zabije hlad.
Dělal, co mohl, ale pro Rusko šťastný konec neviděl.
2. června 1949
Přišli pro něj uprostřed noci.
Mircea Codrescu tušil, že se něco takového jednou může stát. Věděl to, když se ještě jako student v Temešváru stal členem skupiny Tepes, kterou vláda bulharského cara označila za nelegální. Riziko se ještě znásobilo, když během práce v přístavu Chaskovo přijal nabídku, aby pozoroval válečné lodě i lodní provoz obecně a hlásil, co vidí. Věděl, že se jedná o špionáž, a věděl, co ho může čekat, když ho chytnou.
Ale teď, když ho s páskou přes oči vedli z auta dlouhou chodbou do nějaké budovy, si uvědomil, že nikdy opravdu nevěřil, že se to stane. Ne jemu.
Nenáviděl Bulhary, kteří před lety anektovali Rumunsko – jehož po Velké bouři zbyl výrazně větší kus, nenáviděl tu jejich kulturní asimilaci, to, jak si car s Rumunskem dělá, co chce. A nejvíc nenáviděl to, že většina Rumunů si na to zvykla a v klidu žije své životy skoro tři generace pod bulharskou nadvládou.
Jenže to byla všechno abstraktní pohoršení. Nic to neměnilo na skutečnosti, že ho právě teď vedou bůhvíkam s páskou přes oči.
Vpadli k němu do bytu uprostřed noci, jen pár hodin předtím, než měl cestou na snídani předat zprávu o dění v přístavu svému kontaktu. Prohlásili, že je zatčen, a dál se ho na nic neptali, jen ho někam odvezli.
Stoupal po schůdcích. Dřevo vrzalo a pak se ocitl na prkenné platformě.
„Mirceo Codrescu, jste zatčen za špionáž proti Jeho Veličenstvu carovi Simeonovi,“ řekl hlas rezonující velkým sálem. Znělo to jako kněz pronášející pohoršené kázání v kostele.
„Špionáž pro nepřátele Bulharského impéria se trestá smrtí!“
Tohle se neděje, to se nemůže dít!
Někdo mu něco přetáhl přes hlavu a na krku najednou ucítil tlak… bože, oni mu nasadili oprátku!
„Ne!“ vykřikl a začal se zmítat. Ruce měl spoutané za zády a pořád nic neviděl. Dva páry rukou ho držely na místě.
„Ne!“ vykřikl. Skoro zapištěl. Kalhoty měl nasáklé močí. „To nemůžete! Musí být přece soud…!“
Ale oni mohli a dělali to.
Tohle se neděje. Tohle se neděje!
„Rozsudek bude vykonán okamžitě!“ pokračoval hlas.
„Ne!“
Vrznutí páky, a jeho další výkřik byl spojený s propadlem, které se mu otevřelo pod nohama.
Nohy dopadly na zem, on se svalil na bok, ruce měl stále svázané. Rychle oddychoval a netušil, co se stalo. Propadlo se to pod ním. Byl na šibenici. Byl…
Pásku mu někdo strhl z očí. Světlo ho málem oslepilo. Stál nad ním kdosi v uniformě bulharské policie, chytil mu hlavu do obou dlaní a přinutil jeho zarudlé, uslzené oči, aby se podívaly na něj.
„Teď dobře poslouchej. Uděláš přesně to, co ti řekneme, rozumíš?“
Mircea se třásl. Jeho mozek odmítal fungovat, ale udělal pohyb, který mohl být přikývnutím.
„Ráno půjdeš na schůzku se svým kontaktem. Předáš mu zprávu, ale takovou, kterou ti dáme my. Nic mu neřekneš, nic mu nenaznačíš. Budeš mu zprávy předávat dál, ale budou to naše zprávy. Rozumíš? Protože pokud to neuděláš, pokud ho jen slůvkem nebo náznakem varuješ, tak se na tuhle šibenici vrátíš, a tentokrát tvůj provaz nebude odříznutý. Rozuměls?“
Mircea znovu přikývl.
„Ptal jsem se, jestli jsi rozuměl!“
„Ano, ano, udělám, co budete chtít!“
5. června 1949
Na palubě bitevní lodě Karel IV. probíhala ceremonie, na kterou dohlížela celá Domovská flotila v Dukelské zátoce. Každý vlajkový důstojník v přístavu byl ve slavnostní uniformě a stál vyrovnaný na palubě, když po schůdcích z admirálské bárky vystoupal muž v uniformě admirála Česko–slovenského loďstva.
Bocman ho uvítal píšťalkou a všichni se vypjali do pozoru. Námořní kapela na přídi začala hrát Kde domov můj.
Příchozí admirál zasalutoval vlajce a potom kráčel podél nastoupené řady důstojníků po červeném koberci.
Jmenoval se Bohdan Kubelík, mladší bratr hraběte z Plzně, a k dnešnímu odpoledni se stával velícím důstojníkem Domovské flotily a všech přítomných.
Jak kolem nich procházel, úplně cítil, co si někteří z nich myslí.
Tohle je náš nový velitel?
Proč nepovýšili někoho od letadlovek? V tom je budoucnost.
Je to úředníček, na moři nebyl sedm let.
Je vidět, že Domovská flotila je na druhé koleji.
Kubelík si z těch poznámek nic nedělal. Patřilo to k věci. Námořníci si mysleli, že každý velitel je neschopný idiot, mladší důstojníci měli za to, že velitel je odtržený od reality, a admirálové každý jeho krok srovnávali s tím, co by na jeho místě udělali oni.
Došel až ke svému protějšku a vyměnili si zasalutování.
Admirál Hanz Mauser, odcházející velitel Domovské flotily.
Následovala ceremonie. Oba admirálové se svými náčelníky štábu stáli u připraveného řečnického pultíku. Mauser mluvil o tom, jaká čest a výsada pro něj bylo velení Domovské flotile, kterou převzal po svém turnusu jako velitel menší Severní flotily, když původní velitel zahynul i se svou lodí při bitvě u Švédska.
Kubelík ho následoval, věděl, že většina námořníků tohoto horkého červnového dne myslí spíš na to, aby ta opičárna už co nejdřív skončila a oni se mohli převléct z propocených slavnostních hadrů. Rozhodl se tedy být stručný, řekl obligátní fráze, jaká je to pro něj čest, a dodal, že jako velitel flotily bude se svými lidmi vždycky na moři a ve stejném nebezpečí jako kterýkoli námořník. Možná ho měli za úředníčka, ale věděli, že nemluví jen tak do větru. Mauserův předchůdce zahynul spolu s dalšími sedmi sty námořníky při potopení bitevní lodě Jan Hus.
Když ceremonie skončila, Kubelík následoval Mausera do vlajkové kajuty, kde už je čekal stevard s vychlazenou kofolou. Oba muži si rozepnuli límečky uniforem, jakmile prošli průlezem.
„To jsem rád, že to máme za sebou,“ vydechl Kubelík. „Na tohle už jsme staří. Můj kardiolog říkal, že muž mého věku by se neměl zdržovat dlouho na sluníčku.“
Mauser se uchechtl a oběma nalil. „Vůbec ses nezměnil, Bohdane.“
Teď už byli sami a mohli zapomenout na oficiality. Kubelík se usadil do křesla naproti starému veliteli a přijal nabízenou limonádu. „V každém případě gratuluju k povýšení, Hanzi.“
„Jestli tomu tak chceš říkat. Sám nevím, co přesně mám na generálním štábu dělat. Má to dlouhý a komplikovaný název a popis pracovní náplně, který si nepamatuju. Navíc je to nová pozice, takže se ani nemůžu zeptat předchůdce, co dělal!“
„Ano, v ptaní se svého předchůdce mám asi výhodu.“ Kubelík mrkl na štos dokumentů, které měl Mauser připravené na stolku. Čekala je ještě spousta práce. S Mauserem se znali už z dob studií na akademii v Liptovském Mikuláši, kde Kubelík pomáhal Mauserovi s češtinou a Mauser ho na oplátku učil německy.
„Nevím, co ti Honza Brož říkal, když tě sem posílal, ale rozhodně to tu taky nebudeš mít lehké.“
„Nic, jen mi řekl, že budu hlavně hlídat pevnost.“
Mauser mávl rukou. „Náčelník štábu námořnictva je asi dobrý člověk, ale tím, jak dlouho sloužil v Americe, ji má zafixovanou jako to důležité místo.“
„No, však tam Rusové nasadili všechny své letadlové lodě a ohromná invazní vojska!“
„Já vím. A naši tam jdou teď do protiútoku na ruské základny na Tahiti a Havaji. Od nás k nim už plují posily. A to je to nejhorší.“
„Co?“
Mauser otevřel jednu ze složek. „Oficiálním úkolem Domovské flotily je bránit pobřeží Česko–slovenského království, dohlížet na ruskou Severomořskou flotilu ve Smolensku a zabezpečovat naše obchodní trasy až k Jižní Africe. V tomto pořadí. A bohužel k tomu nemáme dost prostředků. Potřebovali jsme novou letadlovou loď – hlavně po tom, co nám zasáhli Sokola, ale zbrusu nový Ďumbier s nejlepšími novými piloty odplul do Amerik spolu s další lehkou letadlovou lodí. Na nás připadne Ostredok, ale ten se ještě dokončuje v Drážďanech a dřív než za čtyři týdny nebude vůbec schopný vyplout.“
„Jak je na tom Sokol?“
„Naši lidi dělají, co mohou, ale ještě alespoň stejnou dobu v docích stráví. Kdyby tomu velel kdokoli jiný než Mohaupt, loď půjde ke dnu. Měli štěstí. Takže v současnosti je naší jedinou funkční těžkou letadlovkou Orel a lehká letadlová loď Kunovice. K tomu tu máme asi dvě eskadry eskortek, které pendlují mezi námi a Jižní Afrikou, Tureckem a Amerikami a vozí tam nová letadla a piloty. S tím, co se děje, jsme na převoz palubních letadel museli brát už i pilotky z pomocných ženských sborů. Prostě nemáme dost kvalifikovaných pilotů.“
„Po tom, co se stalo v Tichomoří Bětce Severové, se nábor žen jenom navýšil. Ještě za jejího života o ní mluvili jako o nové Šárce. Co teprve teď. Spíš jsem se bál, že admiralita nebude chtít na lodě pouštět další ženy, po tom, co se stalo.“
„Nemůžeme si dovolit je na lodě nepouštět, potřebujeme piloty, i když je neposíláme do bojových misí, ale co v téhle válce není potenciálně bojová mise? A to je vlastně to, o čem mluvím. Víš, že i s tím, co Rusové nasadili v Tichomoří, mají ve Smolensku pořád tři lehké letadlové lodě a dvě obří eskortky z přestavěných tankerů?“
„Vím, ale naše území dokáže chránit letectvo.“
„Letectvo není všemocné a neochrání všechno. A nejde jenom o letadlovky. V Rusku mají připravených vyrazit alespoň devět nebo deset bitevních lodí a dva bitevní křižníky. A to je po loňském náletu, kdy jsme jim zlikvidovali Potěmkina, Hogland a Svatého Georgije. Pár jejich nejstarších bitevních lodí, co mají v různých přístavech, už nevypluje, vzhledem ke všem nepokojům v Rusku pro spoustu z nich nemají náhradní díly a součástky. Ale co mají, cpou do tříd Něvský a Svatý Pjotr.
Jenže ani to nám moc nepomůže. My odeslali naše nejnovější a nejmodernější bitevní lodě do Amerik, a aby toho nebylo málo, Slovensko a Slezsko jsem odeslal do Jižní Afriky se skupinou eskortek. Takže v Dukle máme momentálně jenom Karla IV., Přemysla Otakara II. – to jsou naše nejnovější lodě – a potom ty staré a pomalé, Praotec Čech, Libuše a Polsko. Bohemia bude na revizi v docích ještě alespoň dva měsíce.“
Kubelík ty věci věděl, ale když mu to Mauser vylíčil tímto způsobem, přestávalo se mu to líbit.
„A k tomu předpokládám bitevní křižník Vlk, a co dál? Neměli nám dát ty dvě nové bitevní lodě třídy Jagellonský?“
„Měli, ale Svatého Václava se rozhodli poslat do Amerik ve stejnou dobu jako Ďumbier. K nám pošlou Richarda Mělnického, ale z něj vzali dělníky i součástky, aby dokončili včas Václava, takže Mělnický se k nám připojí nejdřív za měsíc, a to jen možná.“
Kubelíkovi se nelíbilo nic z toho, co slyšel.
„A s tím vším máme uhlídat oblast odsud až po Jižní Afriku?“
„Vlastně ano. Myslím, že naše admiralita se v tomhle až moc soustředí na Ameriky a na hrozbu ruských letadlových lodí, které jsou tam.“
„A mluvil jsi o tom?“
„Jistě, varoval jsem je před kritickým oslabením, a dokonce jsem navrhl, abychom všechny zbývající letadlové lodě – včetně eskortních – koncentrovali tady. Také jsem požádal o návrat Slovenska a Slezska z Jižní Afriky. Argumentoval jsem tím, že Domovská flotila má být schopná měřit se s tím, co mají na druhém břehu Rusové, a nespoléhat jen na letectvo. Psal jsem o tom všem podrobná hlášení a důvody.“
„A jak to dopadlo?“
Mauser se usmál a dopil limonádu. „Byl jsem povýšen na zbytečnou kancelářskou práci a na moje místo dali tebe.“
