Ofenziva českých zemí

Edice „Brokilon Alternativa“

Pokračování bestselleru „Nad českými zeměmi slunce nezapadá“

V polovině 19. století svět postihla katastrofa. Celé části zemského povrchu byly vymazány, hladiny oceánů se zvedly. Zanikly celé státy, jiné vznikly. Jedním z nich bylo Česko-slovenské království.

V polovině 20. století je z království námořní velmoc s koloniemi a državami po celém světě. Nedávno se Čechům podařilo uštědřit porážku rozpínavému carskému Rusku, když česko-slovenské námořní letectvo se střemhlavými a torpédovými bombardéry potopilo pět ruských bitevních lodí u pobřeží Madagaskaru.

Nyní se naplno rozhořela válka mezi oběma mocnostmi. Česko-slovenské království má za první cíl osvobození Švédského království, které je už léta v carově područí. Ruští stratégové ovšem chystají vlastní plány, které mají Čechy připravit o životně důležité zdroje ropy v severním Atlantiku. Ruským cílem se stává neutrální a až dodnes naprosto bezvýznamný ostrov.

Island.

Detail knihy

Formát

150 x 220

Vazba

vázaná s přebalem

Jazyková redakce

Boris Hokr

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Tomáš Flak

Počet stran

425

ISBN/EAN

978-80-7456-386-7

Vyšlo

14.11.2017

Status

Rozebráno

Doporučená cena

398 Kč

O autorovi

Kotouč Jan

Kotouč Jan

Jan Kotouč (*1987) se coby autor zaměřuje na subžánry military sci-fi a space operu, přičemž většina jeho tvorby se točí kolem konfliktů ve vzdálené budoucnost v sektoru Hirano. První samostatnou knihu, Pokračování diplomacie (2009), vydal v Klubu Julese Verna, další román, Tristanská občanská válka, by měl ve stejném nakladatelství vyjít ve dvou dílech během roku 2011. Kromě toho pořádá kurzy tvůrčího psaní, přednáší na řadě akcí a učí na vysoké škole. V jistých kruzích mu říkají Johnak.
(zdroj: Databáze knih & oficiální stránky autora; foto: oficiální Facebook autora)

Související odkazy:

Rozhovor J. Novákové s autorem (20.7.2014 – XB-1)
Autorův profil na Wikipedii

Autorův profil na Legii
Autorovy oficiální stránky

Ukázka:

1.

Lukáš Berg se zvolna probouzel, jako když kulisák pomalu odhrnuje oponu, z okna na něj od moře vanul příjemný vánek a chladil jeho zpocené nahé tělo. Zamžoural, pootevřeným okem viděl, že v dálce svítá. Mohlo být tak půl šesté. Převalil se na břicho. Ještě dvě hodiny spánku a potom může v klidu vstát, obléct se, rozloučit se s Lesedi a…

Řev lodní sirény prorazil opar ospalosti s jemností ledoborce projíždějícího arktickou krou a vžitý námořní výcvik, který byl odjakživa součástí Bergova života, způsobil, že se okamžitě posadil.

Mladá černoška ležící vedle něj cosi nevrle zamumlala a přetáhla si polštář přes hlavu. Vzápětí si ale všimla, že Berg je na nohou a obléká se. Zvedla hlavu.

„Luky?“

Tak mu říkala. Uměla poměrně dobře česky, ale některá jména jí dělala problémy, místní lidé pořád lépe vládli angličtinou a afrikánštinou. Měla štěstí, že se nejmenoval Oldřich nebo Břetislav.

„To je z přístavu,“ řekl, zatímco si zapínal košili. „Signál k okamžitému návratu na loď pro všechny námořníky. Musím jít.“

„Musíš odplout?“ zeptala se naprosto věcně. Berg se jí nedivil. Lesedi byla přímá. Vídali se několik posledních týdnů, i když ani jeden z nich by to nepovažoval za vztah. Prostě se vídali a… trávili spolu čas. Lesedi po něm nechtěla žádné peníze, ani žádné protislužby – byť v Novém Durbanu bylo plno dívek, které podobný ostych neměly –, prostě nalézali útěchu v náručí jeden druhého.

„Možná,“ řekl nahlas. „Nevím. Ale málokdy takhle svolávají námořníky, pokud to není něco důležitého. Může se stát, že budu muset odplout.“

A nevrátím se.

Lesedi k němu natáhla ruku a Berg ji políbil.

Žádné složité loučení, žádné srdceryvné projevy. Oba byli dospělí a oba věděli, že tohle jednou skončí. Za pár týdnů jeden na druhého zapomenou.

„Musím jít.“

Pouze přikývla a Berg vyběhl ven.

Ulice se hemžily námořníky z řad důstojníků i mužstva. Hodně z nich vylézalo z hospod a barů, kde zábava běžela až do rána. Pár vycházelo z některých známějších vykřičených podniků. Berg potlačil úsměv, když z jednoho takového podniku zdobeného červenou lucernou uviděl vybíhat kapitána Žilinského. Ten stařičký velitel lodi Čáslav se nezdál.

Lukáš Berg rychle nahodil nepřítomný výraz a kvapně se díval jinam.

V přístavu už čekaly spousty člunů a u plotu postávali stroze se tvářící členové pobřežní patroly. Tihle nešťastní námořníci se vždycky losovali a měli za povinnost ve městě dohlížet na pořádek, zatímco se jejich kamarádi bavili. Zároveň bylo na nich, aby je tahali z problémů, ideálně tak, aby se to nedomákla místní vojenská policie.

Zbytek pobřežní patroly teď nejspíš běhal po městě a vytahoval z hospod námořníky, kteří byli tak zničení, že ani neslyšeli sirénu.

„Jméno a zařazení… pane nadporučíku?“ zeptal se námořník patroly stroze a vzápětí dodal hodnost, když si všiml frček na zmačkaném límci Bergovy košile.

„Lukáš Berg, Blaník.“

„Molo šestnáct, sedmnáct a osmnáct.“ Víc pozornosti námořník Bergovi nevěnoval, hned tam byli další, které musel poslat správným směrem.

Z Blaníku tu byla spousta námořníků. Nebylo divu, Blaník byl největší lodí, která momentálně kotvila v Novém Durbanu. Větší byly na Jihoafrické stanici jen bitevní lodě Přemysl Otakar II. a Jan Žižka a obě byly momentálně na moři s viceadmirálem Tesaříkem.

U každého mola byla spousta člunů. Další člen pobřežní patroly pomáhal usměrňovat více vrávorající námořníky. Berg si všiml, jak se jeden lodník neudržel a vyzvracel se rovnou k nohám nešťastné patroly.

Není divu, že se tahle služba losuje.

Spatřil dva piloty z Blaníku, Brenišina a Darida od torpédových bombardérů, kteří podpírali Lipinského. Berg jim šel pomoct a následoval je do jednoho ze člunů.

Alois Lipinski byl jeho kamarád z perutě B-Delta, ale momentálně vypadal ještě méně osobitě než talíř brokolice.

„Zase agávovice?“

„Hej,“ řekl Brenišin. „Zase to zkoušel.“

Berg nechápal, proč pálené agáve, které v Jižní Africe velice aktivně a akčně začali pěstovat moravští a slovenští námořníci Česko–slovenského království, Lipinskému tak nesedlo. Nicméně Lipinski to viděl jako výzvu a odmítal připustit, že by ho cokoliv páleného mohlo zničit. Byla to pro něj otázka cti, koneckonců to byl Polák.

Člun se odrazil od mola a kormidelník rozjel motor. Plavidlo následovalo skupinu dalších a pomalu pluli k Blaníku ukotvenému asi tři sta metrů od břehu.

Mořský vánek nebo možná houpání způsobilo, že Lipinski zase začal víc reagovat a do jeho očí se vrátil lesk. Berg se v první chvíli lekl, že Lipinski v sobě neudrží obsah žaludku jako ten námořník na molu a že Bergovy boty skončí podobně jako nohy člena patroly. Nicméně Lipinski se jen slabě usmál.

„Lukáši!“

„Jo, to jsem já. Jak je?“

„No… bylo líp.“

„Dáme tě do kupy.“

„Nečekal jsem tu… sirénu.“

„To nikdo.“

„Co… co myslíš, že se chystá?“

Berg se podíval směrem k blížícímu se trupu Blaníku. „Nevím.“

*

„Můžeme vyplout za dvě hodiny, pane kapitáne, ale Prostějov ještě nebyl dotankován. Cisternová loď se s ním teprve spojuje.“

Kapitán Martin Melichar stál ve své denní kajutě nad mapou a pouze přikývl. Fregatní kapitán Jiří Salina, první důstojník Blaníku, možná na své hlášení čekal nějakou kulantnější odpověď, ale Melicharův mozek už byl ponořen do nového problému.

„V každém případě, pokud měla rozvědka pro tentokrát pravdu, měli bychom nepřátelský svaz odříznout bez problémů.“

„To ano,“ souhlasil korvetní kapitán Gádos, palubní zakreslovací důstojník, který si u mapy něco zapisoval do notýsku. „Pokud bychom vypluli i za tři hodiny a měli rychlost třicet uzlů, a pokud je časový rozvrh, který dodala rozvědka, přesný, dostihneme je zítra v šestnáct třicet… zde.“ Ukázal na místo na mapě.

„Rozvědka má asi pravdu,“ řekl Melichar. „Měla ji koneckonců, i když do Jižní Afriky plula ruská bitevní eskadra.“

Oba jeho společníci zachmuřeně přikývli. Od bitvy u Madagaskaru, jak novináři začali říkat střetnutí, kde Česko–slovenské námořnictvo potopilo pět ruských bitevních lodí, uplynulo už devět týdnů. Od té doby došlo ve světě ke spoustě věcí, včetně formálního vyhlášení války mezi Česko–slovenským královstvím a Ruskem. Zároveň tak Jižní Afrika ztratila část své strategické důležitosti. Ať už následující měsíce přinesou cokoliv, rozhodně se nebude znovu bojovat tady. Úspěch Česko–slovenského království a drobná podpora české rozvědky znovu rozdmýchaly nepokoje v provincii Adana v Turecku. To byl důvod, proč teď byl na pozici admirál Tesařík se svými dvěma bitevními loděmi, doprovodem křižníků a letadlovou lodí Sokol, která mířila k Jižní Africe z Dukly, ale byla Tesaříkem povolána podpořit Turecko se svými letadly.

Ale Ruskem okupované Turecko nebylo jediné zrnko sváru. Mnohem akutnější problém – a nebezpečí – pro České království představoval Skandinávský ostrov s okupovaným Švédským královstvím, odkud mohly ruské pozemní bombardéry startovat proti království. Všem bylo jasné, že operace proti Švédsku na sebe nenechá dlouho čekat, už jen pro to, že v Praze léta přebýval švédský král v exilu. Král Tomáš I. – Melicharův švagr – povolal zálohy královské armády, Domovská i Severní flotila zahájily blokádu Skandinávského ostrova a v Dukle se sestavil nový svaz letadlových lodí – pojmenovaný 1. letecký svaz – složený z lodí Orel a Káně a starší letadlovkou Liška, která vznikla z přestavěného bitevního křižníku. K jeho velení byl z Jižní Afriky povolán kontradmirál Šprunc, vítěz od Madagaskaru. Mezitím Blaník a dvě lehké letadlové lodi Čáslav a Prostějov čekaly na rozkazy. Tvrdilo se, že po připlutí Sokola budou brzy povolány nazpět do Dukly, ale zatím jejich velitelé nedostali nic oficiálního.

A teď přišla tahle zpráva. Z Tichého oceánu do oblasti míří ruský svaz s jednou bitevní a jednou letadlovou lodí a nejspíš chce proklouznout a zamířit skrz Suez buďto do Nového Sevastopolu, nebo Smolenska.

Admiralita vydala svůj oblíbený typ rozkazu: Zastavit za každou cenu.

„Pořád je nás málo,“ řekl Melichar a jeho tvář se znovu zakabonila. Před měsícem jim sice dorazila nová letadla a piloti na palubě pomalé nákladní lodi narychlo přestavěné na letadlovou doprovodnou loď, ale Blaník měl pořád jen šedesátiprocentní stav. Prostějov a Čáslav přišly v bitvě prakticky o všechna letadla a teď měly sotva sedmdesát pět procent komplementu.

„Pořád je to šedesát letadel u nás, dvanáct na Čáslavi a deset na Prostějovu,“ řekl Salina. „A máme jen patnáct stíhaček. Zbytek jsou střemhlavé a torpédové bombardéry.“

„Ano… a to bude muset stačit.“

„Může je potom odchytit skupina ze Sokola?“ nadhodil Gádos.

„Ano, ale až za Suezem – a už od Velké bouře je Suez dost velké místo, aby nám proklouzli. A potom budou za chvilku pod ochranou pozemních letadel v Sevastopolu. Ne, musíme je odříznout my.“

„Přišly nějaké speciální instrukce od admirála Dobrovského?“ zeptal se Salina.

„Ne, kromě toho, že letecké operace jsou v mojí kompetenci.“ Melichar se ušklíbl. Kontradmirála Dobrovského znal, sloužil pod ním, když tu byl umístěn poprvé, jako kapitán těžkého křižníku Žilina. Dobrovský byl tradicionalista, který ani nepředstíral, že rozumí možnostem, které nabízí námořní letectvo. V nepřítomnosti admirála Tesaříka byl nominálně nejvyšším důstojníkem v přístavu, ale ochotně přenechal rozhodování o leteckém útoku Melicharovi.

Byl to zvláštní pocit. Melichar sám ještě před půl rokem palubnímu letectvu moc nevěřil a byl kapitánem křižníku, stejně jako býval Dobrovský.

Nyní je ze mě odborník na letecké útoky. Život je někdy jedna velká ironie.

*

Lipinski už vypadal lépe. Bergovi se s pomocí Jindry Hermana, který měl službu na palubě, podařilo dát velitele roje trochu do pucu. Stačilo ho na půl hodiny zatáhnout po studenou sprchu a potom mu dát sníst misku syrové kávy.

Ne že by byl teď schopen létat, ale alespoň byl schopen sednout si na instruktáž a plus minus chápat, co se mu říká.

Navíc minimálně pět dalších shromážděných pilotů na tom bylo hůř než Lipinski.

„Pozor!“

Piloti se drápali na nohy, když do kajuty vešel fregatní kapitán Gajdoš, velitel letové skupiny Blaníku a velký propagátor střemhlavých bombardérů. Nyní Gajdoš zodpovídal za všechna letadla na palubě.

„Posaďte se, pánové, ať se mi tu nezhroutíte.“ Pousmál se a očima přejel i přes Lipinského. „Jak vám asi došlo, vyplouváme a máme cíl.“

Sálem to ani nezašumělo. Všichni tak nějak vytušili, že tohle nebude jen cvičení. Berg se pomalu nadechl. Od chvíle, kdy ležel v posteli s Lesedi a chladil ho mořský vánek, uběhla sotva hodina a půl.

„Rozvědka dostala zprávu, že se sem z Tichého oceánu přes ten Indický přesouvá ruský svaz. Nemá s námi bojovat – alespoň si myslíme, že ne. Nejpravděpodobněji car chce po ztrátě tolika lodí u Madagaskaru posílit své evropské loďstvo. Nepřátelský svaz se skládá z bitevní lodi Vladimir Kornilov, letadlové lodi Smelij a devíti křižníků. Naším úkolem je odchytit je a potopit. To je vše, co zatím víme. Je to prosté a rozhodně se všichni budeme mít čas vyspat, než přijde na akci.“

Někdo zvedl ruku. Berg nechápal, kdo má takhle po ránu intelektuální kapacitu na dotazy, ale vzápětí mu to bylo jasné a Gajdoš přikývl. „Ano, Bětko?“

Alžběta Severová byla zkušební pilotka, která získala věhlas během bitvy u Madagaskaru, když nastoupila do kokpitu jako náhrada za Bergova mrtvého přítele Honzu Hermana. Noviny jí říkaly „nová Vlasta“. Až se vrátí domů, nejspíš ji nikdo nenechá dál sloužit na palubě, ale zatím tu byla a vzhledem ke ztrátám a nízkým stavům ji Gajdoš nehodlal jen tak nechat na palubě, když mohla létat.

„Pane, to míří do Suezu? Tam je to úzké, budou na ráně a admirál Tesařík je kousek odtamtud v Turecku. Proč neplují dál rovně do Atlantického oceánu? Nebo proč to nevzali druhou stranou přes Tichý oceán kolem Mysu Horn nebo Panamským průlivem a potom do Atlantiku a do Ruska?“

„Řekl bych, že možnosti jsou dvě – nebo jejich kombinace,“ řekl Gajdoš. „Čas a ego. Doma se toho děje spousta a car nechce, aby se mu posily někde zdržovaly. A ego… no, myslím, že i po Madagaskaru se Rusové nechtějí jen tak plížit, jako by se nás báli. Nevyhledávají boj, ale ani před ním neuhnout. A třetí možnost je, že z ruského pohledu je to pořád dost malá skupina – byť je v ní bitevní loď třídy Alexandr Něvský – a tak mohou riskovat její ztrátu. A my jim s tou ztrátou pomůžeme.“

Několik pilotů se uchechtlo a Bětka Severová spokojeně přikývla. Gajdoš se znovu rozhlédl.

„Dobrá, předpokládáme, že ke střetu může dojít nejdřív pozítří, takže proboha, dejte se trochu do kupy. Od zítřejšího poledne budeme vysílat pravidelné hlídky a ty…“

2.

„Už jste se vzpamatovali, pánové?“

Berg nastoupil do kokpitu a usmál se na dva členy posádky svého bombardéru. Otoman, jeho radista, jen cosi zabručel. Kunc, zadní střelec, nadšeně přitakal. Berg si vzpomněl, že Kunc málokdy chodil na vycházky a včera byl na palubě. Na druhou stranu, když už na nějakou šel, stalo se většinou něco… zajímavého.

Zavřel dveře kokpitu a provedl předletovou kontrolu. Tohle letadlo s ním bylo v těžké bitvě a až na pár šrámů bylo v pořádku. Jako vytrvalý válečný oř.

Mechanik pomohl roztočit vrtuli letadla a Berg začal rolovat. Měl to pochybné štěstí, že ho Gajdoš vybral jako jednoho ze tří pilotů určených pro dnešní protiponorkovou hlídku. Zatím nebyli v oblasti, kde čekali přítomnost nepřátelského svazu, nicméně Blaník před dvěma měsíci padl do rány ruské ponorce a nikdo tu zkušenost nechtěl opakovat.

Počkal na mávnutí praporkem od signálního důstojníka a potom zrychlil. Letadlo hladce opustilo palubu a začalo nabírat výšku. Další dva stroje ho následovaly. Každý měl svou oblast hlídkování.

„Výborný start, pane nadporučíku,“ řekl za ním Kunc a Berg se pousmál.

„Jo, po těch letech mi to už začíná jít.“

Nebyli ve vzduchu ani dvě minuty, když jeho motor začal škytat. Nepřestávalo to a najednou mu začala selhávat vrtule.

Rozhodl se hned.

„Otomane, volejte loď, máme problémy s motorem a vracíme se na palubu.“

Sotva to dořekl, bylo mu jasné, že to nestihnou. Motor dál vynechával a letadlo začínalo klesat.

„Kurva!“ zavolal za ním Kunc.

„Blaník, tady B-Delta 5, krize, krize, krize!“ křičel Otoman do rádia. Vzápětí se už letoun dotkl hladiny.

Rána všechny tři letce bolestivě vrazila do bezpečnostních pásů. Letoun se však po chvíli ustálil na hladině. Věčně se na ní ale neudrží.

„Všichni ven, ven, hned! Doufám, že umíte plavat!“

Dostali se ven. Zatáhnutím za šnůrku nafoukl vestu, kterou měl kolem krku a najednou plaval na hladině spolu s Kuncem a Otomanem a letadlo – jeho letadlo, se kterým prošel bitvou u Madagaskaru – mizelo pod hladinou.

Celé to trvalo sotva pár minut a Berg jen vytrvale klel.

„Myslíte, že nás najdou?“ zeptal se Kunc a Otoman se uchechtl.

„Kolem nás je celý operační svaz, jistě, že nás najdou. Navíc nás celá loď viděla jít ke dnu a…“ Odmlčel se, chtěl něco vykřiknout, ale ani nemusel. Kunc i Berg už koukali jeho směrem a krásně viděli, jak k hladině klesá další letoun.

A když nad tím Berg tak přemýšlel, třetí stroj na obloze nikde neviděl.

„Co se to stalo?“ ptal se Kunc.

„Nevím,“ přiznal se, zatímco šlapal vodu. „Ale právě jsme přišli o letadlo. Naše letadlo! Nebo spíš o tři.“

Zaskřípal zuby. Čekal, že ho někdy sestřelí v bitvě, jako sestřelili Lipinského, ale tohle… Tohle bylo až ubohé.

Byla to iracionální myšlenka, ale nemohl si pomoci. A trochu ho i štvalo, že nebyl schopný přistát na hladině tak, aby se nepotopili. Bylo to naprosto iracionální, a Berg si to uvědomoval, ale to na jeho pocitech nic neměnilo.

Plácali se ve vodě sotva několik minut, než k nim z nejbližšího torpédoborce zamířil člun.

*

„Co se sakra stalo?“

Melichar nechtěl do telefonního sluchátka u své židle na můstku Blaníku tak vrčet, ale nemohl si pomoct. Právě jim kousek od lodi spadla tři letadla.

„Nevíme, pane,“ odpověděl nešťastně hlas leteckého důstojníka, korvetního kapitána Páleníka, který měl zodpovědnost za veškerý letecký provoz kolem lodi.

Aspoň, že se mu nesnažil nakecat nějaké blbosti.

„Zjistěte to. Jedno letadlo je nehoda, ale tři… Okamžitě to vyšetřete, vezměte k tomu i fregatního Gajdoše.“

„Ano, pane kapitáne!“

Melichar zavěsil. Tři letadla, jedno bylo torpédový bombardér, dvě střemhlavé. Jedno přežilo bitvu u Madagaskaru, dvě byly zbrusu nové. Od pohledu to nedávalo smysl.

„Všechny letce jsme vyzvedli v pořádku, pane,“ řekl vedle něj Salina u jiného telefonu. „Ale jeden si při nárazu něco zlomil.“

Melichar zabručel. Tohle mohlo pohřbít celou operaci. Letcům se sice víceméně nic nestalo, ale pokud je něco s letadly…

„Okamžitě přerušit všechny lety z Blaníku, Prostějova i Čáslavi. Nic nepoletí, dokud tomu nepřijdeme na kloub. Přišli jsme o tři letadla a je jen štěstí, že jich nebylo třicet.“

*

„Jste v pořádku, kluci?“

Námořní poručík, který čekal na palubě, když jeřáb spolu s člunem vyzvedl i Berga, Kunce a Otomana, se tvářil tak ustaraně, že by se možná zhroutil, kdyby mu někdo řekl, že si ukopl palec.

„Trochu otřesení,“ řekl Berg za všechny.

„Na ošetřovně na vás čeká náš zdravotník! A kuchyně připravuje horký čaj.“

Berg s pomocí dvou námořníků stanul na palubě. Z nasáklé kombinézy mu kapala voda.

„Děkujeme…“

„Čaj bodne,“ souhlasil Otoman.

Poručík kolem nich chodil jako nervózní králík, zatímco je odváděli do podpalubí, potom se najednou zarazil. „Málem bych zapomněl, vítejte na palubě Dyje.“

„Díky,“ zamumlal Berg.

*

Nádrže leteckého benzinu se nacházely palubu pod hlavním hangárem Blaníku, v obřích nádržích čekalo palivo, až bude moci být natankováno do přistavených letadel pomocí komplikovaného systému hadic.

Teď se tu kolem nádrží motali upocení námořníci v nátělnících, které kdysi bývaly bílé. Někteří se pokusili postavit do pozoru, když viděli, že na palubu přišel Melichar, ale kapitán lodi je odmávl rukou.

„Co jste zjistili?“

Jeden z upocených námořníků si otřel obličej a Melichar se navzdory vážnosti situace neubránil úsměvu. Fregatní kapitán Salina se nebál ušpinit si ruce.

„Je to nádrž dvě a tři, pane kapitáne! Pojďte se podívat!“

Melichar svého prvního důstojníka následoval, překročil dvě natažené hadice, a když se Salina zastavil, další dva námořníci zvedli velké hrdlo další hadice. Třetí dovnitř posvítil baterkou.

To, co bylo uvnitř, vypadalo jako nějaký chuchvalec špaget poslepovaný něčím šedivým.

„To je plíseň?“

„Ano, pane. A je to v celé nádrži, a v té vedle taky. Muselo to být v té poslední dodávce, kterou jsme dostali tankerem. Muselo tam něco být.“

Melichar cítil, jak mu vyschlo v krku. Pokud bylo kontaminované veškeré letecké palivo, museli by se vrátit.

„Co tam mohlo být?“

„Palivo jde kontaminovat řadou způsobů. Pokud se tam dostala nějaká nečistota, jako písek, mohlo vzniknout tohle.“

„A jsou to jenom tyhle dvě nádrže?“

„Nechávám to ještě jednou celé prověřit, ale vypadá to jenom jako dvojka a trojka. Naštěstí jsme poslední dodávkou doplňovali jenom polovinu paliva pro letadla.“ Salina si otřel čelo. „Ztráta těch tří hlídkových letadel možná byla štěstím v neštěstí, pane.“

Melichar nemusel odpovídat. Dokázal si živě představit, co by se stalo, kdyby nařídil letecký útok a letové skupiny ze tří letadlových lodí by se po půl kilometru zřítily do moře. Letadlová loď byla silnou zbraní, ale pouze dokud měla letadla; bez nich byla jen velkým plovoucím cílem.

Navzdory dusnu, které v obřím skladu paliva panovalo, Melichar cítil, jak mu naskočila husí kůže. Kdyby k tomu došlo…

Otočil se na pobočníka, který s ním došel do podpalubí. „Müllere, okamžitě běžte ke spojaři. Kontaktujte Čáslav a Prostějov a řekněte jim, ať prozkoumají palivo a informují nás, jestli je kontaminované.“

„Ano, pane!“

Melichar se otočil na Salinu. „Já se spojím s admirálem Dobrovským a řeknu mu, že jsme našli příčinu problému. Vy dohlédněte na odčerpání paliva ze všech letadel, vyčistěte motory, pokud to bude třeba, a potom je znovu natankujte nekontaminovaným palivem, které nám zbylo.“

„Ano, pane kapitáne.“

Melichar se zhluboka nadechl. Bylo až neuvěřitelné, jak mohl kus nečistoty málem zničit bojeschopnost celého operačního svazu.

*

Berg, Kunc a Otoman měli na sobě čisté šaty, které jim poskytli námořníci z Dyje, a teď srkali čaj v palubní jídelně, kde jim společnost dělal zdravotník, dva námořníci a poručík, který je vítal na palubě. Představil se jim jako Kotěra, ale Berg o něm uvažoval jen jako o Kvočně, protože během celé doby, co byli na palubě, kolem nich poskakoval, jako kdyby byl něco mezi ustaranou maminkou a nervózní puberťačkou, která potkala oblíbeného zpěváka.

Bergovi to začínalo lézt na nervy.

Po čaji a horké polévce je odvedli do kajuty, kterou jim narychlo připravili tím, že tři námořníky vystěhovali někam jinam. Kvočna se zuřivě omlouval Bergovi, že nemůže mít kajutu na důstojnické palubě, protože zatím to není možné, ale to Berg přešel mávnutím ruky. Kvočna ho ještě třikrát ujistil, že mu osobně uvolní svou palandu v důstojnické kabině, jakmile bude mít možnost, a nepřijímal „ne“ jako odpověď.

Potom Berg se svou posádkou konečně osaměl.

„Pane nadporučíku?“ zeptal se Kunc pod jeho palandou.

„No?“

„Takže to vypadá, že z útoku asi sejde, co?“

„Rozhodně pro nás,“ řekl z protější palandy Otoman. „I kdyby chtěli, v plné rychlosti se na Blaník zpátky nedostaneme a svaz spěchá.“

Berg cosi zavrčel. Nelíbila se mu představa, že bude při náletu sedět na střídačce. Byla to hloupost říznutá nabubřelým egem, ale nechtěl tu jen tak trčet.

Dyje bohužel neměla hydroplán. Kdyby měla, požádal by o něj a přeletěl by zpátky na Blaník, potom by už někoho přemluvil, aby se mohl zúčastnit útoku. Ale takhle v plné rychlosti…

Ne, to by šlo těžko.

Zatracená práce.

*

Melichar stál na ochozu u můstku a sledoval překotnou práci mechaniků, jak ze všech letadel na palubě a v hangáru odčerpávají palivo a čistí motory.

Před chvíli přišel signál z Hradce Králové a admirál Dobrovský dal najevo, že věří Melicharovu úsudku. Takže činnost byla opět na něm.

„Pane kapitáne, mám signál z Čáslavi, přeposílá zprávu z Prostějova a přidává své hlášení.“

Melichar se otočil ke spojaři, kapitánporučíku Bielskému, a pozvedl obočí, cítil, že teď přijde další špatná zpráva. „Ano?“

„Pane, Čáslav má palivo v pořádku, ale Prostějov má kontaminované skoro všechny zásoby a rozhodně nemá dost dobrého paliva pro letecký útok.“

Melichar potlačil další zaklení a potom se jen pomalu otočil na pobočníka. „Moje poklona prvnímu důstojníkovi, zakreslovacímu důstojníkovi a leteckému důstojníkovi, ať za mnou přijdou do mapové kajuty. Spojovací, pošlete zprávu Prostějovu: ‚Čekat na instrukce‘.“

„Ano, pane!“

Melichar zamířil do kajuty a posadil se nad mapu, která rámcově zobrazovala celý Indický oceán. Po chvíli se k němu připojili jeho důstojníci. Salina byl stále v pracovním.

„Prostějov má kontaminované veškeré letecké palivo,“ řekl bez obalu. „Potřebuji vědět, jestli má Blaník dost paliva, aby mohl něco přečerpat na Prostějov a ještě mu zbylo na vlastní útok. Zároveň potřebuji vědět, jak moc nás zdrží, pokud se zastavíme a budeme přečerpávat palivo.“ Pozvedl ruce. „Nuže?“

Jako první se slova ujal Salina. „Pokud jde o palivo, myslím, že je ho dost. Zbývající nádrže jsou opravdu v pořádku a na Prostějovu je pouze deset strojů. Neměl by být problém jim dát dost paliva na dva letecké útoky. Možná na tři. Je otázkou, kolik útoků se nám povede.“

„Myslím, že v nastalé situaci stejně můžeme reálně počítat jen s jedním a dva jsou spíš záložní možnost. Dobře.“ Melichar se otočil na Gádose. „Jak moc nás to zdrží?“

Korvetní Gádos si něco čmáral do mapy a potom pokrčil rameny. „Pokud to bude trvat dvě hodiny – a spíš méně – můžeme stejně odříznout nepřátelský svaz. Respektive takhle – aby nedošlo k omylu, pane kapitáne – jestliže nepřátelský svaz mineme, nejspíš to dvě hodiny neovlivní.“

„Nebo necháme Prostějov vzadu a dožene nás, až bude třeba,“ řekl Páleník. „Palivo mu mohou poslat z Nového Durbanu.“

„To by ho ale zdrželo o víc než den,“ namítl Salina.

„Také mají na palubě jen deset letadel.“

„V bitvách už rozdíl udělalo méně než deset letadel.“ Melichar se podíval na Gádosovy čáry na mapě a přikývl. „Přečerpáme palivo na Prostějov, ale pokud se do toho máme pustit, musíme to udělat rychle. Takže pojďme na to!“

*

Berg i na své palandě cítil, jak loď začala zpomalovat.

„Co se děje?“ zeptal se Kunc.

Najednou se Dyje začala otáčet. Berg cítil i to.

Seskočil z palandy a vyšel na chodbu, kde málem vrazil do Kvočny.

„Nadporučíku Bergu! Šel jsem zrovna za vámi, dobré zprávy, Blaník zjistil, že příčinou vaší havárie – a havárie vašich kolegů, které vylovil Váh – bylo kontaminované palivo. Blaník má ale zásoby dobrého paliva, a tak může operace pokračovat.“

„A proč zpomalujeme?“

„Blaník musí přečerpat palivo na jednu z lehkých letadlových lodí – nevím, jestli Čáslav nebo Prostějov. K tomu musí zpomalit a naše skupina torpédoborců je kryje.“

Bergem projelo náhlé nadšení jako zásah elektrickým proudem. Musejí zpomalit. Blaník přečerpává palivo. To znamená…

„Poručíku Kv… eh… tedy… poručíku Kotěro, potřeboval bych mluvit s vaším kapitánem.“

„Proč? Pokud něco potřebujete, jsem vám k dispozici. Mohu všechno…“

„Ano, ale vy mi nedáte svolení k přepravě zpět na Blaník.“

Kvočna na něj hleděl trochu zmateně. Berg si chvíli myslel, že jeho další otázka bude „copak vám se u nás nelíbí?“, ale potom jen přikývl a řekl strohé: „Pojďte za mnou.“

Velícího důstojníka Dyje, fregatního kapitána Pekárka, našli na ochozu u můstku s dalekohledem u očí, když sledoval přibližování dvou letadlových lodí k sobě.

„Pane kapitáne, nadporučík Berg s vámi chce mluvit.“

Kvočna řízně zasalutoval – což se na palubě běžně nedělalo – a o krok ustoupil. Pekárek sundal dalekohled a otočil se. „Aha, pan Berg. Rád vás poznávám osobně.“ Podal mu ruku. „Jsem rád, že vy i vaši druhové jste v pořádku. Doufám, že se vám dostalo dobré péče.“

Kvočna ztuhnul, jako kdyby na Bergově další odpovědi mělo záviset, jestli bude hozen přes palubu nebo ne.

„Péče je výborná, pane kapitáne, děkujeme. Ale chtěl jsem vás požádat, jestli byste nás nepřepravili zpět na Blaník. Vzhledem k tomu, že útok bude pokračovat, rád bych se ho účastnil.“

Pekárek se zamračil. „Ale přišel jste o letadlo.“

„Máme spoustu nováčků a náš velitel mnou určitě rád nahradí jednoho ze zelenáčů. Moje zkušenosti jsou značné a rád bych se útoku zúčastnil. Navíc jsem velitel roje a mám zodpovědnost za další piloty.“

To byla pravda. Od bitvy u Madagaskaru fregatní kapitán Gajdoš přeorganizoval perutě a rozdělil druhý roj perutě B-Delta, který se skládal z Berga, Lipinského, Hermana a Hradce. Berg opět převzal velení druhého roje s Alžbětou Severovou na svém křídle, která stále pilotovala stroj zesnulého Hermana. Lipinski a Hradec se přesunuli do téměř zdevastovaného třetího roje, kde Lipinski převzal velení, jakmile z Dukly dorazila nová letadla.

Pekárek nejspíš argument se zodpovědností za další piloty chápal víc než cokoliv jiného – Berg si vzpomněl, že Dyje je vlajková loď 8. skupiny torpédoborců, což znamenalo, že Pekárek kromě své lodi velel i čtyřem dalším, a kdyby se Dyje potopila a on přežil, musel by pokračovat ve velení skupině z paluby jiného torpédoborce.

Zároveň měl asi trochu dojem, že Berg zveličuje svou důležitost, což byl naprosto přesný odhad, ale Bergovi to v tuto chvíli bylo srdečně jedno.

„Dobrá, máme k dispozici člun. Byl jsem jako poručík na palubě Praotce Čecha, když váš otec zatočil se Španěly. Byla to pro mě čest a pro vás to rád udělám.“

Poznámka o Bergově otci ho nenaštvala tak, jak by myslel. Rozhovory, které vedl s kapitánem Melicharem, mu pomohly – a nejenom s ním. Když Berg po bitvě vylezl ze své ulity, zjistil, že zdaleka ne všichni jeho otce bezmezně obdivují a ne všichni se diví tomu, co za odporného člověka ve skutečnosti byl. Pekárek byl evidentně jeden z jeho obdivovatelů, ale v Lukáši Bergovi to už nevyvolávalo ty mrzuté stavy jako před pár měsíci.

„Děkuji, pane kapitáne,“ vysoukal ze sebe.

Pekárek mu znovu stiskl ruku. „V pořádku, hodně štěstí.“

*

Námořník na palubě Blaníku zkušeným okem zamířil a vystřelil na palubu Prostějova harpunu s přivázaným lanem. Na druhé straně kovový hrot neškodně přistál na palubě menší lodi a místní námořníci lano rychle uchytili. Záhy se po lanu natáhli i pro tlustou hadici. Námořníci pod přísným okem důstojníka s telefonním sluchátkem u ucha hadici napojili k jiné, která vedla až k nádržím v podpalubí.

„Můžete čepovat,“ řekl důstojník svému protějšku na druhé lodi a ciferník u hadice začal ukazovat tlak.

Mezi dvěma kolosy proplul člun vyslaný z Dyje.

*

Berg sledoval nataženou hadici a uvědomoval si, že svého času sloužil na obou těchto lodích, Prostějově i Blaníku. Otoman se vedle něj zavrtěl.

„Co mohlo to palivo tak zničit, pane nadporučíku?“

Berg pokrčil rameny. „Ledasco.“

„Možností je spousta,“ řekl před nimi Kunc. Námořník Kunc byl z nich nejmladší a na rozdíl od Otomana nepokládal službu u námořnictva za celoživotní kariéru, jenom si chtěl odkroutit čtyři roky služby a pak jít na univerzitu studovat biologii. Občas dával své znalosti rád na odiv.

„Spousta organických věcí může poškodit letecký benzin. A nejenom to. Písek nebo voda motory zanesou úžasně. A slyšel jsem, že je to možné udělat i cukrem.“

Berg pozvedl obočí. „Cukrem?“

„Ano, pane. Cukr. Stačí ho málo, aby to zničilo motor. Když jsem byl kluk, jeden náš soused se tak pomstil chlapovi z naší vesnice, že ho… no, já ani nevím, za co se mu mstil. Ale nasypal mu do nádrže auta trochu cukru. Auto ujelo pár desítek metrů a zastavilo se. Žár motoru z cukru udělal obří karamelku a ta vám motor zalepí. Četníci z našeho souseda potom nebyli nadšení.“

„No, naštěstí cukr asi do nádrže jen tak nespadl,“ řekl Berg, když člun přirazil ke kýlu Blaníku a muži se začali stavět na nohy a přesouvat k tenkým schůdkům, které vedly po celém trupu až na palubu. „Hlavně že to neodskákala všechna letadla.“

*

„Takže jestli tomu dobře rozumím, Bergu, vy jste přišel o letadlo, málem jste se i se svou posádkou utopil, vylovili vás potápěči, máte štěstí, že jste nedostal zápal plic – i když na ten ještě může dojít – a i tak jste se rozhodl vrátit k nám, protože strašně chcete letět?“

Hlas kapitána Melichara zněl spíš pobaveně než naštvaně. To bylo dobré znamení. Přivítal je všechny tři rovnou u přístupového žebříku na palubu; kousek od nich stále probíhalo přečerpávání paliva. Melichar byl tedy pobavený, vedle něj stál fregatní kapitán Erik Gajdoš a ten měl naproti tomu tvář nečitelnou.

„Pane kapitáne, usoudil jsem, že moje schopnosti budou v nadcházejícím náletu přínosem.“

Melichar se podíval na Otomana a Kunce.

„Poddůstojníku Otomane, námořníku Kunci, také se za každou cenu toužíte zúčastnit náletu?“

Kunc mlčel. Otoman odpověděl všeříkajícím: „No…“

„To jsem si myslel.“ Melichar se otočil zpět na Berga. „Takže myslíte, že jste tak nepostradatelný?“

Berg ani nehnul brvou, ale dalo mu to práci. „To já posoudit nemohu, svůj názor, že budu užitečný, jsem už řekl.“

Melichar si ho ještě chvíli měřil a potom se otočil na Gajdoše. „No, vy jste velitel letecké skupiny, fregatní, je to na vás.“

Gajdošovy nečitelné oči se zabodávaly do Berga. Než však stihl cokoliv říct, odkudsi zprava někdo směrem ke kapitánovi zavolal pomocí amplionu. „Přečerpávání dokončeno, pane kapitáne! Můžeme odpojovat!“

Melichar bez dalšího slova vyrazil směrem k hadicím. Osobně hodlal dohlížet na odpojování.

Berg najednou zůstal s Gajdošem sám. Tedy Otoman a Kunc stáli pořád za ním a snažili se být neviditelní.

„Podporučík Feke je pořád dost velký zelenáč a po rychlém nástupu na loď mu bylo ještě hůř než Lipinskému,“ řekl nakonec Gajdoš. „Myslím, že byste mohl nasednout do jeho letadla a vést dál druhý roj. Co říkáte?“

Berg se usmál jako děcko a hned si v duchu vynadal, že se neovládl. „Ano, děkuji, pane.“

Gajdoš mrkl na Otomana a Kunce. „Ale myslím, že si můžete vzít Fekeho radistu a střelce. Zkušenost se jim hodí.“

Teď pro změnu byli nadšení Otoman a Kunc.