Související odkazy:
Rozhovor M. Stručovského autorkou (8.4.2008 – Neviditelný pes)
Profil K. Francové na Wikipedii
Ukázka:
Vraceli se domů pozdě. Babička s dědou je jako obvykle zdržovali až do noci a vůbec je nezajímalo, že ostatní lidi mají třeba taky svoje plány. Markéta prosila a vztekala se, že do Prahy jet nechce, vysvětlovala, že její nejlepší kamarádka Klárka slaví třinácté narozeniny, že naplánovala pyžamovou party jen pro ně dvě a že tam prostě nemůže nepřijít, ale všem to bylo jedno. První víkend v měsíci vždycky patřil návštěvě u prarodičů a výjimky neexistovaly.
Babička navíc jako obvykle upekla husu a k ní uvařila knedlík a hromady sladkokyselého dušeného zelí, tedy jídlo, které Markéta milovala, ale které si, tak už to proboha konečně pochopte, s ohledem na figuru ve třinácti nemohla jen tak dopřát. V rodinném domku v Malešicích nebylo ani připojení k internetu a měsíční limit dat od telefonního operátora zmizel během půlhodinky. Pořád ji někdo hladil a říkal jí, jak vyrostla a že zraje do krásy. Máma s tátou popíjeli bílé víno, které teta dovezla z výletu do Budapešti, pak někdo pustil příšernou lidovou hudbu a babička zpívala svoji oblíbenou písničku Netahaj ma za ňu, za sukňú červenú, nedal si mi na ňu. Strejda jí do ruky vrazil malinkou sestřenku Adélku v zavinovačce, aby ji chovala, a to pitomý mimino ji celou pozvracelo natráveným mlékem. A všichni se smáli, jako by to bylo kdovíjak vtipný.
Máma s tátou vzadu v autě spali, Markéta se mračila a brácha si k řízení pouštěl rappera Lipa.
„Zavolej jí,“ prohodil ledabyle. „Třeba bych tě tam ještě mohl hodit, kočko. Stařečkům to nějak vysvětlím.“
„Teda, brácho, ty si někdy tak skvělej,“ udiveně na něj pohlédla Markéta.
„Taky sem byl mladej,“ opáčil s převahou celých sedmi let.
Markéta vytáhla telefon a vytočila Klárčino číslo. Trvalo to dlouho a pak se ozvalo otravné: Ať děláme, co děláme… Zavěsila.
„Asi už spí,“ řekla smutně.
„Si to neber, kotě, takovejch akciček ještě bude,“ sundal ruku z volantu a podrbal ji ve vlasech.
„Nech toho, nejsem opice,“ ohradila se, ale vlastně jí to nevadilo.
Neměli si sice s Tondou kvůli velkému věkovému rozdílu nikdy moc co říct, nesvěřoval se jí a bral ji spíš jako domácího mazlíčka, ale jinak nebyl špatný. Na kluka. A na bráchu. Byl vysoký a silný, rád se smál a na kole s kamarádama sjezdil celou střední Evropu. Nikdy nezapomněl poslat pohled a přivézt něco pěkného.
Přejeli poslední kopec a před nimi se otevřelo údolí s městem, k němuž je už skoro padesát kilometrů jako maják naváděl nasvícený hotel na Ještědu.
„Co je to za pařbu?“ zavrčel Tonda.
Město se koupalo ve světle – ne v normální záři pouličního osvětlení, ale v divné proměnlivé žhnoucí barvě. Držela se nad Libercem jako příkrov inverze a její chapadla se natahovala dál po úbočích hor do všech směrů. Míhaly se v ní záblesky a stíny, střílela duhové šípy paprsků.
„Neměli bysme vzbudit naše?“ zeptala se nejistě Markéta.
„To bude nějaká neohlášená technoparty,“ mínil Tonda. „Někdo zas něco svolal přes Facebook a přerostlo mu to přes hlavu.“
„Není slyšet žádnou hudbu,“ namítla.
Tonda vypnul Lipa. V autě se rozhostilo ticho, z dálky se nesl hluk, ale rozhodně ne rytmus hudby. Spíš to znělo jako skřeky a úpění.
„Tondo…“ Markéta chtěla říct, že se bojí, ale nedostala se k tomu.
Přímo před autem se zničehonic objevila modrozelená hora čehosi nepopsatelného. Tonda sešlápl brzdu až k podlaze a strhl řízení. Markéta vylétla dopředu proti čelnímu sklu, ale bezpečnostní pás ji zadržel. S prudkým trhnutím se jí zaryl do hrudníku, až vykřikla. Vzápětí narazili. Auto vylétlo do vzduchu, přetočilo se, přelétlo svodidla, dopadlo na bok a začalo se kutálet ze svahu. Markéta ani nezaznamenala, kdy se aktivovaly airbagy.
Musela ztratit vědomí. Když přišla k sobě, seděla připoutaná v sedadle, celá potlučená a výhled jí částečně zakrýval napůl vyfouknutý bílý polštář. Zezadu se ozývalo sténání.
„Mami, tati?“ promluvil ve tmě Tonda.
„Jsme v pořádku,“ ozvala se máma, ale Markéta slyšela, že ji něco moc bolí. „Nic nám není. Postarej se o Markétku. Postarej se nejdřív o Markétku, rozumíš, Tondo?!“
„Markét?“
Nemohla mu odpovědět. Místo toho se rozvzlykala.
„Markét! Jsi v pořádku? Musím vědět, jestli jsi zraněná.“
„Nic… nic…“ zuby jí drkotaly. „Není.“
„Dobře,“ snažil se mluvit klidně, ale i z jeho hlasu cítila paniku. „Musíme ven z auta. Rozepni si pás.“
Markéta nahmatala sponu bezpečnostního pásu. Snažila se zatlačit pojistku, ale ani se nehnula. Vyděsilo ji to k smrti.
„Nejde to,“ dostala ze sebe.
„Mám nůž,“ řekl Tonda, „přeříznu to. Nehýbej se.“
Vždycky u sebe nosil na opasku zavírací nůž. Takový ten s otvírákem, pilkou a pilníkem. Popichovala ho, jakej je díky tomu velkej a dospělej chlap. Teď neuměla vyjádřit, jak se jí ulevilo. Cítila drobné záškuby a pak pás konečně povolil.
„Zkus otevřít dveře,“ vydal Tonda další příkaz.
Vzala za kličku, ale dveře se ani nehnuly.
„Klid, hlavně klid. Auto je víc bouraný na tvý straně, asi se vzpříčily. U mě to jde, vylezu a pak ti pomůžu ven.“
Ozval se skřípot, šlo to ztuha, ale dveře na straně u řidiče přece jen povolily. Tonda na chvíli zmizel, ale pak se k ní natáhla jeho ruka a pomáhal jí přelézt řadicí páku a kolem volantu. Markéta naříkala bolestí, hrudník měla v jednom ohni, jak jí pás a možná i airbag pohmoždily žebra. O levou nohu se nedokázala ani opřít, asi ji měla zlomenou, z nějaké rány na obličeji, zřejmě od roztříštěného čelního skla, jí do očí tekla krev. Ale ven se dostala.
Tonda vypadal hrozně. Ve tváři byl celý pořezaný, ale jeho krev měla ve zvláštním světle kolem divnou nepřirozenou barvu. Hodně sytou, už ne červenou, a ještě ne fialovou. Jako by to všechno byl jen nějaký nepovedený filmový trik nebo laciné maskování. Purpurová, zbytečná informace Markétě sama vyskočila z paměti. Přestože krvácel, držel se na nohou. Vzal ji beze slova do náruče, odnesl o kus dál k okraji lesa a posadil ji pod nějaký strom. Pomohl jí opřít se zády o kmen. Do ruky jí vrazil svůj telefon.
„Jdu pro mámu a tátu. Ty zkoušej volat záchranku, mně to nešlo, možná tu není signál.“
Dívala se, jak se vrací k vraku auta. Sklonil se k zadním dveřím a snažil se je otevřít, u toho něco říkal mámě vevnitř. Markéta od něj odtrhla pohled a soustředila se na telefon. Vytočila číslo, které jí odmalička vtloukali do hlavy. Jakkoli to bylo absurdní, nedokázala se zastavit, aby si u toho nezopakovala celou mnemotechnickou pomůcku.
„Nula je jezero – hasiči, osmička jsou pouta – policie, pětka jako invalidní vozík – záchranka.“
Trvalo to sotva tři zazvonění, a na druhé straně se ozval ženský hlas.
„Rychlá záchranná služba, uveďte stav ohrožení.“
„My… měli jsme nehodu,“ vykoktala Markéta.
„Jak se jmenuješ?“
„Markéta,“ Markéta se zastyděla. Tolikrát ve škole opakovali, jak mají volat na záchranku, ale teď se jí všechno vykouřilo z hlavy. Musí uvést jméno, kde se nachází, co se stalo. „Markéta Šancová. Jeli jsme po silnici z Prahy do Liberce a do něčeho jsme narazili. Auto úplně vylítlo ze silnice. Mě brácha vytáhl ven a teď se snaží dostat z auta rodiče.“
„Je někdo zraněný?“
„My všichni, my…“ Markéta málem znovu začala brečet. „Já přesně nevím. Bolí mě hrudník a nemůžu se postavit na nohu, brácha je celý od krve, rodiče jsem neviděla, ale táta vůbec nemluví…“
„Kde přesně jste?“
„Já nevím, nevím…“
„Zamysli se,“ naléhala na ni žena. „Třeba jste něco viděli, než se to stalo. Nějakou ceduli, budovu, benzínku.“
„Než se to stalo, přejeli jsme právě kopec a uviděli město,“ Markéta si vybavila údolí plné divného světla. „Jsme kousek od Liberce. Já nevím, tak deset kilometrů.“
Na okamžik se na druhé straně rozhostilo překvapené ticho a v pozadí Markéta slyšela tichou konverzaci: Proč se to přepojilo k nám? Spojím se s Libercem, ať tam pošlou výjezd od nich…
„Dobře,“ žena znovu pevně promluvila do mikrofonu. „Posíláme k vám vůz. Můžeš zjistit, v jakém stavu jsou tvoji rodiče?“
Markéta pohlédla k autu. Tonda stále zápasil s dveřmi.
„Brácha se k nim pořád nemůže dostat,“ řekla Markéta a pak zavolala: „Tondo, chtějí vědět, jak na tom máma s tátou jsou.“
„Oba v bezvědomí!“ křikl přes rameno a hlas mu kolísal. „Nedokážu ty zkurvený dveře otevřít!“
„Slyšela jsem,“ promluvila žena v telefonu. „Dobře mě poslouchej. Teď je důležité, aby ses zkusila dostat blíž k silnici, aby posádka výjezdu místo nehody neminula. Půjde to?“
„Zkusím to,“ hlesla Markéta.
„Výborně,“ pochválila ji žena. „Ještě předtím předej telefon bratrovi. Pomůžu mu.“
Markéta se se zatnutými zuby zvedla. Když se opírala o kmen stromu a nedošlapovala na levou nohu plnou vahou, dokázala stát, i když se jí motala hlava. Z očí se jí vyhrnuly další slzy, ale na Tondu nezavolala. Ten musel zachránit mámu a tátu a ona musela na silnici zavolat pomoc. Drobnými krůčky se dostala k autu, kde Tonda lomcoval vzpříčenými dveřmi.
„Co tu děláš?“ obořil se na ni. „Tady nemáš co dělat!“
Podala mu telefon a pak se vydala na mučivou cestu vzhůru do svahu ke svodidlům.
„Proč?“ křičel za ní Tonda na paní ze záchranky. „Proč z Boleslavi?! To potrvá třikrát tak dlouho a já se k nim nemůžu dostat! To je mi u prdele, že se nedokážete spojit s Libercem ani s Jabloncem.“
Svah byl prudký a Markétě připadal jako hora. Jako Mount Everest.
„Já kurva nevím! Jak to mám jako vědět?! Jste hluchá nebo blbá?! Nemůžu se k nim dostat!“
Markétu levačka už neunesla. Upadla na kolena. Udělalo se jí špatně od bolesti. Zvracela do trávy.
„Dobře. Vlezu do auta, zkusím to nějak z předních sedaček,“ zkrotl za jejími zády Tonda.
Chtěla se na něj podívat a ujistit se, že se konečně dostal k mamce a že ji zachránil, ale měla jiný úkol. Chytila se pevných drnů a po kolenou se plazila vzhůru. Svodidla nad ní byla jako cimbuří nedobytného hradu. Vysoko převysoko. Přitahovala se po malých kouscích a před očima měla maminku, jak u ní leží, když je nemocná a teplou rukou jí hladí břicho v hypnotických kruzích, jako by zaříkala bolest, a šeptá jí, že je statečná a silná.
Nahoře klesla úlevou do chladivé špíny u okraje silnice a na okamžik zavřela oči. Zdálo se jí, že si jen chviličku odpočinula, ale možná usnula, protože ji probral až šílený výkřik.
„Panebože! Utíkej! Utíkej, Markét!“
Omámeně otevřela oči. Hned vedle obličeje uviděla obrovský lesklý spár. Pokrývaly ho modrozelené šupiny a pod nimi se vlnily svaly. Nad její hlavou přecházel v silnou nohu. Markéta pozvedla tvář. Přímo nad ní se jako nafouknutý balón napínalo obludné šupinaté břicho.
Zmateně se podívala dolů na bráchu. Utíkal od havarovaného auta do lesa. Směrem k autu se natahovala nestvůrná hlava a z jejích čelistí vytryskl modrobílý oheň. Auto se proměnilo ve žhavou oranžovou kouli a lesík za ním vzplanul jako pochodeň. Zvedl se vítr, jak dvě kožnatá křídla rozrazila vzduch. Drak se vznesl a zamířil nad les. Kropil ho dávkami ohně, až v něm nemohlo zůstat nic naživu.
(…)
Obývací pokoj byl malý, sotva dvacet pět metrů čtverečních, s jediným velkým oknem směřujícím k přehradě. Pod nohama mírně vrzala dubová podlaha a kachlová kamna navozovala dojem starodávnosti, s nímž kontrastoval moderní, bíle lakovaný nábytek. Na stěně ale visel jedinečný obraz. Moře, podle barvy oblohy za úsvitu ne úplně klidné, ale ještě ne rozbouřené, pustá kamenitá pláž, písek a skály podivné studené žlutavé barvy. Na hladině se odrážel měsíc v první čtvrti. Na oboze dorůstal, ale jeho pokřivený odraz na vodě symbolicky couval. Měl bledou sinalou barvu. Z celé scenérie dýchala marnost a smrt, ale zároveň jakýsi klid před bouří, jako by se už sbírala síla, která všechno změní. Tušil, že kdyby mohl stanout na místě, které dílo zobrazuje, cítil by pod nohama silný magický proud. Proud tak mohutný, že by stačilo jen pohnout dlaní a vyvést ho na světlo světa. Spoutat ho s měsícem a pít z něj až do ztráty vědomí.
„Odkud to máte?“ zeptal se.
„Po babičce,“ pokrčila rameny. „Už jako dítěti se mi moc líbil.“
„Líbil?“ střelil po ní pobaveným pohledem. Tohle slovo by v souvislosti s obrazem nepoužil ani v nejdivočejších představách.
„Ano, líbil,“ potvrdila Klára Keltnerová prudce. „A ne, nemůžete ho mít, pokud to je důvod, proč jste tady.“
„Jistěže ho mohu mít, Kláro,“ řekl Jan tiše a co nejpečlivěji volil rozumný a klidný tón, „ale nechci ho a není to ani důvod, proč jsem přišel. Tím důvodem ostatně není ani nelegální vymítání démonů, které po večerech provozujete. Ta dáma, která se se svým dítětem ukrývá ve vaší ložnici, může volně odejít.“
„Ta dáma je na rozdíl od vás mým hostem a potřebuje mou pomoc. Tu jí hodlám poskytnout, jakmile odejdete vy.“
„Zdržím se tu déle a na můj vkus je tu už i tak jeden člověk navíc. Vyřešíme to tedy raději hned,“ rozhodl se a jediným drobným gestem upravil přirozené magické proudění v místnosti tak, že jeho náraz rozrazil dveře do ložnice. Byla to svým způsobem úleva dát v záplavě nutné zdvořilosti a ústupků na okamžik volnost přirozenosti. V otevřených dveřích se objevila světlovlasá žena.
„Já jít pryč, hned pryč,“ ujišťovala ho a čelem stále k němu ustupovala podél zdi k východu.
Za ruku držela drobné dítě, kolem něhož se roztahovala mohutná koróna temnoty. Démon drobnou postavičku přesahoval trojnásobně a zřejmě jen to byl důvod, proč mu dítě ještě úplně nepodlehlo a proč s jeho tělesnou stránkou nedokázal splynout. Jan vnímal jeho chtivost, když se soustředil na něj, a hrůzu, když se jeho pozornost přesunula ke Kláře Keltnerové. Vířila v něm zavilost, zlomyslnost a touha po utrpení a bolesti. Nebyl obzvlášť silný ani nebezpečný, ne pro něj, ale zcela smrtonosný pro pětiletou dívenku a její okolí.
„Počkejte,“ Klára se rozhodně postavila do dveří. „Počkejte, paní Anderová. Dora potřebuje pomoc. Musíte mi slíbit, že přijdete zítra. Rozumíte mi? Musíte přijít. Nemůžete to nechat být.“
Ale Janovi bylo jasné, že tato žena už práh Klářina bytu nikdy nepřekročí. Ne po dnešní zkušenosti. Ne po setkání s ním. A nepotřeboval, aby mu to Klára kladla za vinu. Udělal krok vpřed. Žena zpanikařila a strčila prudce do Kláry, aby mohla i s dítětem utéct. Jan ji znehybnil.
„Uklidněte se,“ řekl. „Pomůžu vám.“
Klekl si před dítě, takže mu hleděl přímo do očí. Démon se nad dívkou vzepjal v podobě obrovitých černých křídel a vytvořil nad nimi kupoli temnoty. Ze všech stran k němu vysílal láskyplné vlny. Čirou náklonnost a touhu. Jan cítil, jak do něj chce vniknout, potopit se až do hlubin jeho duše a sát z ní ohavnost a hřích, hřát se v ohni jeho zla. Věděl až příliš dobře, jaké to je. Zažil tu absolutní zvrácenost již mnohokrát.
Přesto se ponořil do pohledu dívky, podíval se démonovi přímo do očí a tiše mu nabídl: „Chceš mě?“
Křídla tmy se kolem nich uzavřela do podoby kokonu, neviděl přes ni nikoho v místnosti, neslyšel ani zvuk. Démon se jej dotkl. Tlak jeho chtivosti pošpinil každý centimetr jeho těla. Bezpečně prošel šaty a neprodyšně přilnul k pokožce. Čekal. Číhal.
„Vejdi,“ svolil Jan a uvolnil ochrany.
A démon vešel. Nehrnul se dovnitř jen ústy, nosem a dalšími tělesnými otvory, hledáním snadné cesty se nezdržoval. Vstoupil zároveň i všemi póry. Na kratičký okamžik Janovu pokožku protkl milion jehel. Vlna bolesti ho donutila prudce vydechnout, ale vzápětí s démonem splynul a jeho vnímání se typicky rozšířilo. Smysly nabyly na ostrosti a rozsahu. Viděl barvy živé aury a hřála ho horkost magických proudů, slyšel rytmus přírodního zaříkávání složeného ze šepotu větru, šelestu listoví a zvuků zvěře a rozuměl mu, na jazyku ho sladce pálila vlastní krev prosycená silou. Vzduch kolem něj naplňovala elektrizující vůně napětí, čekajícího na uvolnění. Všechno, co jindy mohl vnímat jen za pomoci instinktu, teď zřetelně viděl a cítil. Bylo mnohem snadnější to vše uchopit a ovládnout. Ale přímo před ním planul bílý žár dětské nevinnosti a rozptyloval ho. Vyvolával v něm zuřivost a nenávist, touhu ničit a kazit. Věděl, že i to je démon v něm. Stvoření chtělo využít jeho sílu ke zničení dráždivého světla. Nikdo jiný v místnosti ho tolik nepopouzel jako dítě. Když je už nemohl pošpinit a změnit, toužil ho aspoň roztrhat na kusy a nakrmit se jeho masem.
Jan opatrně oddělil démona od své podstaty. Na prolomení jeho sebekontroly by bylo třeba o hodně silnějšího kalibru. Démon překvapeně zasténal. Jan si k sobě přitáhl tři nejsilnější proudy magie v místnosti, spletl z nich trojitý portál a vyslovil zaklínadlo:
„Tři cesty vedou do temnot. Jedna vystlaná masem, druhá plná krve, třetí dlážděná kostí. Všechny tě stahují do propasti. Vejdi! Vejdi! Vejdi!“
Portál se změnil ve vír a démon se zaskučením zmizel v něm.
Jan byl rád, že klečí, protože v tu chvíli by se neudržel na nohách. Síla démona zmizela stejně rychle a ve stejně oslepivém záblesku bolesti, jako přišla. Ale bolest nebyla ničím ve srovnání se ztrátou smyslů. Jako by svět kolem něj pohasl. Zmizela jasná aura, magické proudy i vnímání rozložení sil. Věděl, že o své schopnosti nepřišel, ale ten pocit se tomu hodně blížil. S démonem v těle bylo vše na dosah, vše prosté a lehké. Teď mu zbyly jen lidské schopnosti a jeho mysl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se někdo, ale Jan se soustředil na dívku před sebou.
Z vlasů si vytáhl jedno černé pero. Vyhrnul dívence tričko a přejel chmýřím po jemné dětské pokožce na břiše. Dítě zbavené démona se polechtání uvolněně zasmálo a Jana to kdovíproč potěšilo. Z hlubin černé duše vydoloval úsměv a položil jí dlaň na tvář. Vážně jí hleděl do očí.
„Teď zařídíme, aby se to už nikdy nestalo,“ řekl. „Opakuj po mně. Ten, kdo v sobě nese zmar, při dotyku pozná žal. Při kořenech hor, při korunách skal, vrať se, odkud ses vzal. Do temnoty, do propasti, do nejhlubší černé strasti.“
Při těch slovech na její hrudník brkem kreslil ochranný symbol a do linií vkládal slabý pramínek magie. Vypadalo to jako tyrkysově zářící tetování.
„Udělal jsi mi obrázek,“ řeklo děvče překvapeně.
„Už to tak vypadá,“ zvládl ještě jeden úsměv. „A teď bys vážně měla jít do postele.“
„Já…“ promluvila matka dítěte. „Těkuji.“
Gestem jí naznačil, že by opravdu měla co nejrychleji odejít, a ona měla dost rozumu, aby poslechla. Zůstal klečet, dokud za ní nezapadly dveře, a pak se těžce zvedl ze země. Podíval se na Kláru.
„Přiznávám, že to na mě udělalo dojem,“ řekla. „Ale přesně to jste měl v úmyslu, že?“
„Potom jsem rád, že se mi to povedlo.“
„Dobře,“ přikývla. „Tak se posadíme a povíte mi, proč jste vlastně tady.“
Ukázala na sedací soupravu. Poslechl ji a sedl si, i když pohovka byla na jeho vkus až moc nízká a měkká. Nelíbilo se mu ani to, že ona se posadila do křesla proti němu a Nataniel zůstal vzpřímeně stát za jejími zády. Neměl ale na vybranou.
„Potřebuju vaši pomoc,“ řekl.
„Cože?!“ Kláru Keltnerovou dokonale překvapil.
„Ano,“ přikývl. „I pro mě je to nestandardní situace.“
„Nestandardní situace?“ opakovala tázavě. „Po tom co jste do mého zaměstnání přiletěl na drakovi a démona, kterého bych vymítala několik týdnů, jste se zbavil za jednu minutu?“
„Jsem si velmi dobře vědom rozsahu svých schopností, Kláro,“ odpověděl bezvýrazně. „A svých znalostí. V obou vás předčím. Jestliže mě tedy mé vědomosti zavedly k vám, neměla byste pochybovat o tom, že k tomu mám dobrý důvod. Potřebuji vaši pomoc a vy mi ji můžete poskytnout. Otázka je, zda jste k tomu ochotna.“
„To záleží na povaze pomoci a na tom, co za ni nabízíte.“
Jan sebral všechnu svou disciplínu a s vynuceným klidem si v klíně položil otevřené dlaně k sobě křížem, aby jedním neuváženým gestem nezměnil magické proudění v pokoji a neublížil jí. Byl na tuhle otázku připravený a počítal s ní, ale i tak ho její rovnostářské vystupování popouzelo. Nebyl zvyklý prosit, a když na to přišlo, ani platit. Ne lidem, ne za takovéhle situace.
„Můj otec na vás před časem vložil kouzlo, jehož povaha vás chrání před vším magickým. Nejen před démony nebo bestiemi, ale i před prokletím nebo zaříkáváním. Dá se říct, že díky tomu odpuzujete všechno, co by vám mohlo uškodit a tím pádem zapříčinit, abyste mému otci jednou nedala to, co od vás chce.“
Klářiny rysy ztvrdly a Nataniel vypadal překvapeně.
„Můj otec to kouzlo z vás nikdy nesejme, ale není jediný mág na tomto světě,“ pokračoval Jan. „Budu k vám upřímný. Je to magie, která svou úrovní momentálně přesahuje mé schopnosti, ale mám přístup k otcovým poznámkám a experimentům a jsem si poměrně jistý, že v nějakém rozumném čase dokážu přijít na způsob, jak jeho působení neutralizovat. Tolik k otázce platby.“
„Co to je za nesmysl?“ ozval se Nataniel. „Proč by kdokoli měl stát o ztrátu magické ochrany?!“
„Protože to kouzlo má ještě druhou část, takovou, která slečně Keltnerové život zásadně znepříjemňuje.“
„A o které nebudeme mluvit,“ řekla rozhodně Klára.
Jan otevřeným gestem naznačil, že je mu to jedno, ačkoli osobně byl toho názoru, že Nataniel druhou část Klářina prokletí pozná dřív, než by jí bylo milé.
„Připouštím, že jste mě zaujal,“ pokračovala Klára.
„V to jsem doufal.“
„Tak co přesně chcete?“
„To samé, co jste se chystala udělat pro tu holčičku.“
„Proč? Démonů se umíte dobře zbavit sám.“
Jan se naklonil trochu dopředu, když jí odpovídal: „Na tomhle světě jsou o dost horší věci nežli démoni, Kláro.“
„Proč nejdeš za otcem?“ vložil se do hovoru znovu Nataniel.
Jan chvíli váhal, jestli mu má odpovědět, ale pak mu došlo, že by těžko hledal dva lidi, které by pravdivá odpověď tak snadno pohnula k tomu mu pomoct.
„Můj problém je magické povahy, a pokud vím, existuje jen jeden mág, který má dostatečné schopnosti a sílu, aby na mě něco takového přivolal.“
„Myslíš si, že za tím stojí on?“ vydechl Nataniel nevěřícně.
„Že zrovna tebe to šokuje, to bych nečekal,“ podotkl Jan.
(…)
Vrátka za ním klapla. Pod nohama mu křupal čerstvý sníh a v žilách mu vřela krev. Vlastně ani nedokázal říct, na koho se tolik zlobí. Na sebe, na ni, nebo na Jana? A co s ním vůbec bylo? Dohodli se, že mu připraví půdu a do neděle dá vědět, jestli setkání s otcem je možné a bezpečné. Nataniel vůbec netušil, že měl s Klárkou domluvené nějaké seance a neukázal se. Nezapomněl ale, jak mizerně na tom bratr po minulém sezení byl, ani na krev před Klářiným bytem. A pak jeho zrak přitáhla Rudá věž zvedající se do výšin nad zasněžený les. Změna počasí nevěstila nic dobrého. Klára měla pravdu, něco se stalo.
„Zatraceně,“ zavrčel a odevzdaně zamířil po Husově třídě k Henleinově vile.
Jen v lehké jarní bundě mu byla zima, i když si pod ni oblékl fleecovou mikinu, ale kapuci si na hlavu ani tak nenatáhl. Omezovala by mu výhled a oslabovala sluch, což by v lese pod Libereckou výšinou mohlo mít katastrofální následky. Raději přidal do kroku, aby se zahřál. Za deset minut už stál u opuštěné restaurace Na Bříze, kousek od kraje lesa, a přemýšlel, zda bude lepší vydat se k věži po příjezdové silnici, nebo raději lesními cestičkami kolem, tedy jinými slovy zda napochodovat přímo na recepci a hlasitě se dožadovat návštěvy u Jana Renera, nebo se nejdřív pokusit získat nějaké informace. První varianta mu nedávala téměř žádný manévrovací prostor a zcela jistě vedla i k setkání s otcem, kterému by se prozatím rád vyhnul, druhá zase skoro žádnou naději, že Jana aspoň zahlédne. Přesto zvolil ji. Na oficiální postup bylo vždycky času dost.
Zabočil ze silnice kolem zchátralého Wolkeráku do lesa. Desetipodlažní monoblok kdysi díky kónickému tvaru a plastickému řešení průčelí patřil mezi nejzajímavější bytové domy v Liberci. Jenže z jedinečné lokality zalesněného svahu nad konečnou zastávkou tramvaje se s aktivací magických proudů stalo prokleté místo. Na rozdíl od výstavních vil na Renerově, Husově a Vítězné třídě ležel činžák už moc blízko lesa a kdysi moderní řešení bytů si nenašlo využití jako kancelářské prostory. Terasy zarostly nálety dřevin a vytlučenými okny profukoval vítr. Les už dům svíral v nenasytném objetí.
Nataniel odehnal vzpomínky na Petra a Vaška, dva spolužáky, kteří tam kdysi bydleli a z nichž ani jeden nepřežil Purpurovou noc, a soustředil se na okolí. Ve dne bylo riziko, že narazí na nějakého predátora, poměrně malé, ale přesto vytáhl a odjistil zbraň a postupoval opatrně. Ve sněhu se křížilo množství stop a přesvědčivě dokládalo, proč Radek Rener v této vzdálenosti od věže nepoužívá žádné stráže nebo ochranku. Vstup do lesů nebyl zakázaný, ale málokdo tam zavítal dobrovolně a při smyslech.
Byl to zvláštní pocit. Nešel touhle cestou už osm let, a přece ji měl tak hluboce vepsanou v krvi, že se najednou zase cítil jako malé dítě. Jako chlapec, který s bratrem ruku v ruce stoupá po příkré cestě za širokými zády nepřemožitelného otce. Prochází mezi těmito stromy každičký večer v průběhu celého jednoho roku, a aniž by si to uvědomoval, zapisuje do své duše jedno a totéž místo oděné každým ročním obdobím. Přijímá ho do sebe. Bere ho za své. Každou noc, celý rok ho nechává prostupovat svou bytostí až do morku kostí, ukládá si jeho vůni, světlo a zvuky do paměti, prosycuje místní vzduch svým dechem. Splývá s ním. Vsakuje se do něj.
Nataniel se musel na chvíli zastavit. Nenáviděl, že nad ním vzpomínky mají pořád ještě takovou moc, ale hrdlo se mu i tak stáhlo pocitem podobným stesku nebo jakési nedefinovatelné touze.
„Skvělý,“ zašeptal si sám pro sebe. „To je fakt skvělý.“
V lese před ním se mihl šedý stín. Vlevo další, a když pohlédl za sebe, zaznamenal pohyb sotva padesát metrů za svými zády. Minulost byla ta tam. Nedokázal rozpoznat, co ho sleduje, ale lovilo to ve dne a ve smečce, a byli nejméně tři. Zkušenost ho však naučila, že smečku nikdy není vidět celou, a tak musí počítat s dvojnásobkem protivníků. To znamenalo, že je ve velkém průšvihu. Rozhlédl se. Potřeboval získat nějakou výhodu. Napravo od něj ve svahu se ve sněhu černala žulová skála. Spíš větší balvan než skála, ale i tak mu mohla poskytnout převahu výšky a dobrý rozhled.
Nerozběhl se, aby nevyprovokoval rychlý útok, ale změnil směr. Brodil se sněhem až po kolena. Zbraň držel podél stehna, ale pohotově. Snažil se získat přesnější představu o rozmístění bestií a stupni ohrožení. Šlo o jakési lvům podobné šelmy, šedobílé, huňaté a mohutné. Nataniel si byl jistý, že nikdy nic podobného neviděl. Těžko se mu odhadovalo, co od nich může čekat, zda na ně budou působit stříbrné kulky, kterými měl nabito, nebo kde mají slabé místo. Smečka kolem něj naštěstí zatím jen kroužila a síť stahovala pozvolna. To mu dávalo naději, že se ke skále dostane včas a bude mít aspoň krytá záda.
Stihl to. Smečka sice zmenšila kruhy, jimiž ho obcházela, ale zatím nezaútočila. Musel se rozhodnout – odložit zbraň a získat vyvýšené postavení, nebo se k nim otočit čelem, počkat si s chráněnými zády na útok a modlit se. S ohledem na dosavadní chování šelem mu výstup nahoru přišel jako ospravedlnitelný risk. Zasunul zbraň do pouzdra a začal se drápat nahoru. Žula byla hrubá a tvrdá s ostrými výčnělky, ale zase tvořila nakloněné plotny, které mu dávaly dostatečnou oporu. Tři metry výšky překonal během chvilky. Nahoře ho čekal relativně rovný vrchol.
Šelmy vystoupily z úkrytu. Bylo jich sedm a opravdu vypadaly jako obrovití bílí lvi, ale jeden detail vyšel najevo až nyní. Měly křídla.
„Do prdele,“ zaklel Nataniel, když roztáhly perutě. „Jsem v hajzlu.“
Jeho výhoda se právě změnila ve fatální chybu. Namířil na nejbližší stvůru. Než však stihl vystřelit, lvi křídla zase složili a s mohutným zařváním obrátili hlavu vzhůru do svahu. V dálce mezi stromy stála lidská postava. Smečka se jako jeden vrhla k ní. Nataniel měl nakrátko cukání zasáhnout, ale něco jeho ruku zastavilo. Smečka nelovila, nerozptýlila se mezi stromy, nesnažila se vytvořit kruh, a neznámý v dálce neprchal ani se nechystal k boji.
Nataniel slezl ze skály dolů a vydal se ve stopách bestií. Po několika desítkách metrů nabyl jistoty. Muž v lese byl Jan. Měl na sobě ledově modré oblečení, úzké kalhoty, kožené boty vysoké až ke kolenům a tenkou přiléhavou bundu. Na ramenou mu ležela široká kapuce lemovaná stříbrnou kožešinou a ruce mu kryly rukavice. Černé vlasy měl vyčesané nahoru a stažené do složitého účesu, který zdálky připomínal korunu. Stál nehybně, větve obtěžkané sněhem mu nad hlavou tvořily baldachýn a ve vzduchu kolem něj se k zemi chvějivě snášely drobné vločky. Sluneční světlo se v nich odráželo a měnilo je na chladné jiskřičky, jako by někdo na oslavu rozhodil třpytivé konfety. Vypadal jako král. Jako ztělesnění vládnoucí síly. Sedm bestií se semklo kolem něj a oddaně na něj hledělo.
Nataniel silou vůle odehnal pocit, že by měl padnout na kolena. Došel až k němu a podíval se mu přímo do očí, i když ho mrazilo v zádech. U Kláry a u něj doma mu připadal prostě jako mladý, možná trochu předčasně dospělý muž, ale pořád jako člověk, jako někdo, s kým se dá normálně mluvit a s kým může sdílet cíle a myšlenky, ale tady a teď, obklopený mocí Rudé věže, byl nekonečně vzdálený a nečitelný. Jeho pleť byla bledá jako smrt a černé oči hluboké. Místo aby otevíraly okno do duše, byly jako nekonečná pustina.
„Co tady děláš?“ promluvil.
„Co ty tu děláš?“ vrátil mu to Nataniel. „Měl jsi přijít, a neobjevil ses. Dělal jsem si starosti.“
„Učím se ovládat počasí,“ odpověděl k jeho překvapení klidně Jan a rukou spočinul na hlavě jedné ze šelem. „A přemýšlím.“
„O čem přemýšlíš?“
„O věcech, o kterých není radno mluvit nahlas,“ řekl klidně, ale Nataniel pochopil, kam míří. K atentátu na Radka Renera a své roli v něm.
„Napadlo tě něco?“ nedokázal se nezeptat.
„Možná,“ pohladil predátora tak jemně, až to Natanielovi přišlo nepatřičné, a pak se na něj zkoumavě podíval.
Napřáhl k němu otevřenou dlaň.
„Oheň sálá, slunce pálí, volám teplo z velké dáli,“ pronesl skoro znuděně a na jeho dlani zahořelo světlo. Sklouzlo z jeho prstů směrem k Natanielovi a obalilo ho tenkou slupkou. Pod jeho dotykem se oděv příjemně rozehřál a z bot zmizela vlhkost. Vsáklo se do látky a zcela změnilo její vlastnosti. Nejlepší outdoorové materiály by mu neposkytly větší komfort.
„Díky.“
Jan lhostejně pokrčil rameny: „Je to jednoduchá magie.“
„Jak taky jinak,“ neodpustil si Nataniel.
„Budeš to potřebovat,“ podotkl Jan. „Zima je teprve na začátku.“
Obrátil se k němu zády a vykročil do lesa. Smečka bestií se tiše rozptýlila do prostoru, ale stále pobíhala kolem, jako by on byl sluncem a ony jeho planetami. Nataniel ho následoval.
„Myslíš, že přírodě takové experimenty dělají dobře?“ zeptal se.
„Myslím, že v celosvětovém kontextu je to jedno,“ odpověděl. „A já na rozdíl od jiných umím napravit následky.“
„A to tě opravňuje k tomu dělat si, co chceš?“
Jan po něm přes rameno střelil pohledem.
„Podle otce je přesnost v ovládání klimatu jedním z prioritních úkolů při hledání praktických způsobů využití magie. Nehodlám hájit jeho postupy, ale v principu má pravdu. Není zatím tak daleko, aby si mohl dovolit zásah globálního charakteru, ale je to jeho cíl. Jeden z těch, v nichž ho hodlám plně podpořit. Takže Natanieli, je mi jedno, co si o tom myslí holátka v hnízdech nebo naklíčená semena v půdě. Nebo ty. Dneska bude mrznout.“
Rozhostilo se ticho. Nataniel na to neměl co říct a Jan to zjevně považoval za uzavřené. Pokračoval dál v postupu hlubokým sněhem mezi stromy. Na rozdíl od něj se do závějí skoro nebořil. Nataniel si při pohledu na jeho lehkou chůzi maně vybavil elfa Legolase z dávného filmového zpracování Pána prstenů. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že postupují pořád po vrstevnici a Rudou věž mají stále po pravé straně. Když mu to ale došlo, udělalo se mu zle.
„Kam jdeme?“ zeptal se.
„Když už jsi tady, setkáš se s otcem,“ řekl Jan. „Předtím ale musím zakrýt některé tvé pohnutky.“
„Obcházíme Náhrdelník,“ obvinil ho.
„Ano, pohybujeme se po nejzazší hranici,“ přikývl Jan.
„To nemyslíš vážně! Tam nepůjdu!“ vzepřel se Nataniel.
Jan se zastavil a podíval se na něj. Vážně a klidně.
„Ani já tam nechodím rád, takže jestli opravdu nechceš, prostě se na to vykašleme. Vrať se domů. Odjeď. A smiř se s tím, co je.“
„Opravdu to nejde jinak?“
Jan se nevesele pousmál: „To je moje oblíbená otázka. A víš co? Za ty roky už vím, že odpověď je vždycky ne. Nejde to jinak, rozhodně ne v tom smyslu, že existuje snazší způsob. Nic není zadarmo, Natanieli. Za všechno se musí platit. Tak či onak. Díky přímému pokrevnímu příbuzenství na tebe nepůsobí erpépéčka, ale to je tvoje jediná výhoda. Jestli před něj předstoupíš takhle, tvůj plán nepřežije ani deset minut. A v tom případě mě hodně zneklidňuje, že jsem v tom namočený s tebou. Takže buď mi dovolíš zakrýt svou mysl, nebo udělám všechno, co je v mých silách, abych ti zabránil překročit práh Rudé věže.“
Nataniel pozvedl ruce na znamení míru.
„Tak jo. Dobře. Jdeme.“
Jejich kroky vedly stále blíž k Rudé věži. Tyčila se vedle nich jako zdánlivě kolmá hladká stěna sahající do oblak, až si Nataniel připadal jako trpaslík. Neodbytně se mu vnucoval pocit nábožného ohromení. Nedokázal se ovládnout, aby nezvedal obličej k nebesům a neklouzal pohledem po nekonečné rovině ke koruně ponořené v mračnech a záblescích. Tam nikdy nevstoupil.
Přemítal, jak asi dnes vypadá jeho dětský pokoj. Vyplňoval polovinu patra ve výšce tři sta metrů nad zemí, a když byla inverze, plul nad oblaky jako vzducholoď. Vítr zpíval kolem oken a v krbu hořel živý oheň. Všichni kamarádi, které tam kdy vzal, mu záviděli, ale on si dobře pamatoval, jak osamělý se tam zpočátku cítil. Celé dětství strávil v jedné místnosti o pětadvaceti metrech s malým bráškou, který do všeho strkal nos, pořád vyžadoval pozornost a přál si, aby měl své vlastní království. A pak se mu přání splnilo, a najednou mu chybělo dětské rozjímání před spaním, Janův upřímný a veselý smích, jeho rozházené oblečení a inteligentní plastelína nalepená na koberci. Ráno ho nikdo netahal z postele, mohl si večer dlouho číst, díval se filmy pro starší děti, hodiny hrál bez vyrušování počítačové hry a kecal s kamarády na Facebooku. Měl si to užívat, takový byl plán, ale místo toho utíkal do Janova pokojíčku.
„Jsme tady,“ vytrhl ho z myšlenek Jan.
Stanuli u skupiny zčernalých mrtvých stromů. Kdysi dávno tohle místo od Liberecké výšiny odděloval stometrový pruh lesa, ale dnes se nacházelo v podstatě u paty Rudé věže, která jej pohltila. Mohutné buky s polámanými větvemi a černě jiskřivou kůrou však stále jako vojáci střežily hlubokou jámu. Zemi kolem nepokrýval sníh, ale šedavá vrstva nehybného popela. Uvnitř jámy ležela dvě nepohřbená těla. Memento Purpurové noci. Novorozená holčička s probodnutým hrudníkem a její matka se sukní vykasanou k pasu, stehny pokrytými spermatem a dírou v hrdle. Louže nesražené krve kolem nich pořád zářila jasnou červení. Nataniel dobře věděl, že tohle místo je sevřené v nehybnosti a čas zde ztrácí význam, přesto si nemohl pomoct a řekl to nahlas.
„Nic se tady nezměnilo.“
„Tady všechno začalo. Nikdy se tu nic nezmění,“ řekl Jan těžce. „Tady povolil ochranný krunýř zřídla, odtud se šířily praskliny v realitě. Bývala tu skála, pamatuješ? Lezli jsme na ni tehdy večer co večer celý rok, jako bychom dobývali hrad. Bavilo mě to. Bylo to to nejlepší na všech těch předlouhých nocích. Říkalo se jí Kovadlina, ale my dobře věděli, že je to ve skutečnosti zkamenělá nestvůra. Spící drak… číhající bazilišek… chiméra…“
Nataniel na něj překvapeně pohlédl. Jeho bratr byl bledý a zády se opíral o odumřelý kmen. Obracel tvář zpět k zasněženému lesu, jako by tam hledal spásu. Sotva se držel na nohou.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se zneklidněně.
„Když jsem tu, mám pocit, jako by mi bylo sto. Jako by mě od smrti dělil jen tenký závoj. Je těžké udržet si vědomí sebe sama tváří v tvář takové síle.“
„A přece se jí nechceš vzdát.“
„Nechci?“ Janovy rty zjemnil hořký úsměv. „Byly doby, kdy bych za to dal všechno. Ale teď…“
„Teď co?“
„Všechno je jinak. Když spálíš svitek, můžeš si pamatovat, co na něm bylo napsáno, můžeš to znovu zapsat někam jinam, ale i tak z toho původního zůstane navždy jen popel.“
„Já to nechápu.“
„Jistěže nechápeš, Natanieli. Ty jsi přece utekl. A já hořím na hranici místo tebe. Hořím v magii, a jednou, i když si budu pamatovat, kým jsem byl a co jsem chtěl, zbude ze mě jen ten popel.“
Odlepil se ztěžka od stromu a překročil pomyslnou hranici. Když došlápl do šedého prachu, zvedl se kolem něj v podobě kouřové stěny. Strnul, a v jeho tváři se na okamžik odrazila doslova fyzická bolest. Pak ale napřímil ramena, jako by našel novou sílu, a rozhodně si sundal rukavice.
„Tak pojď,“ otočil se k Natanielovi a zdálo se, že ze svých předchozích slov si nic nepamatuje. „Ať to máme za sebou.“