Související odkazy
Ukázka
Den 1.
Diamantový
hrad
Asteroid 2867 se měnil v diamantový hrad. Vojáci mu tak říkali, i když připomínal rozpadlou zříceninu. Vypadal jako světle šedý balvan, který byl nahrubo osekaný do tvaru briliantu a poté vystavený ve vesmírném klenotnictví. Rotoval v jeho vzduchoprázdné výloze, aby ukázal všechny své strany, avšak nespěchal. Jedna otáčka mu trvala šest hodin a tři minuty, ale i kdyby se vrtěl čiperněji než pouťový kolotoč, stejně by ho koupili leda marnotratníci.
Jeho povrch kazily četné šrámy, jimž neunikla ani jeho zaoblená vrchní strana, kterou by brusiči pokládali za korunu pomyslného drahokamu a snažili se jí dodat maximální třpyt. Čtvrtině její plochy dominoval kráter široký dva kilometry a hluboký tři sta metrů, který v roce 2008 získal oslnivé jméno Diamant.
Kapesní stíhací šalupa J. K. Julia se ukryla v jeho nitru. Vybrala si toto chatrné kosmické opevnění jako nejlepší variantu ze všech ostatních bídných úkrytů v momentálním dosahu, aby odradila případné zloděje.
Chystala se na přílet Aviena Helma, který jí namontuje šestici vzácných passapertorů – a ty obdrží po zásluze, vždyť sama pomáhala při jejich získání! Až se jimi urychlí, bude moci už zasáhnout do bojů.
Disponovala všemi předpoklady stát se bleskurychlou ničitelkou cizích plánů. Konstruktéři ji navrhli jako čipernou pronásledovatelku, která nepovede dlouhé bitvy, pouze vypátrá nepřítele, dohoní ho a zničí, nebo alespoň vážně poškodí. Pro splnění prvního úkolu, vyhledání protivníka, dostala výkonné radary, detektory signálů a teleskopy s optickými násobiči.
Jakmile zaměřila cíl, zapnula čtveřici předimenzovaných fúzních motorů, jimiž zrychlovala až s deseti g. Nepřekonala sice stíhačky typu heliod, které zvládaly i třicet géček, ale hodně se jim přiblížila. Výjimečná akcelerace jí usnadní manévry i nyní.
Díky passapertorům se bude mimoprostorovými mikroskoky pohybovat až pěticéčkem, tedy pětkrát rychleji než světlo, avšak jen někde. V krátkých okamžicích mezi skoky bude pořád setrvávat v prostoru a podléhat zákonům nebeské mechaniky a zachování energie. A bude-li se chtít odpoutat od planety, musí napřed získat potřebnou únikovou rychlost klasickým pohonem a teprve pak může využít passapertory.
Vynikala i v klíčové části svého poslání, a to v ničení. Její výzbroj zahrnovala nejen tradiční zásobu nukleárních raket a bojových robotů, ale hlavně plazmové dělo schopné střílet s náměrem až dvacet osm stupňů od osy letu.
*
Energetická děla na principu plazmy pracovala podobně jako fúzní pohony. Lišila se názvy jen z ryze obchodních důvodů, aby se zdůraznila jejich rozdílná ničivá síla, a samozřejmě i odlišná cena, kterou si za ně účtovali výrobci.
Fúzní pohony využívaly podobný princip jako raketový motor VASIMR navržený v roce 1977. Pokročilé technologie jen umožnily elegantnější tvorbu plazmy a její výraznější urychlení silnou umělou gravitací.
Zatímco specifický impulz, laicky raketový tah, se u VASIMRu počítal ve stovkách tisíc, u fúzních pohonů už v desítkách milionů. Výjimečné lodě jako třeba Ledová královna se vyhouply až ke dvěma stům milionům. Existovaly i ekologické varianty vypouštějící plazmu nižší teploty, které se hodily pro lety v pozemské atmosféře. Nabízely čistý chod nezamořující prostředí, avšak tah zhruba jen kolem milionu. I tak poslaly do šrotu dříve hojně užívané proudové motory, které se nevyhrabaly ani na tři tisíce.
Plazma se z trysek vypouštěla rozptýlená do širokého kuželu, aby neohrožovala okolí, a v hustším provozu se z bezpečnostních důvodů upřednostňovaly gravitační rekupéry, které byly zcela čisté, jen vykazovaly slabý tah.
Fúzní dělo fungovalo stejně jako pohony, ale generovalo plazmu extrémních teplot, již koncentrovalo do úzkého svazku. Propálilo i silnější pancíř, pokud cíl ležel dost blízko, což znamenalo zhruba do stovky megametrů, a vražedně ohřálo menší loď i na několik gigametrů.
A ve vakuu se špatně odvádělo teplo, protože mohlo jen sálat do okolí, a zasažené plavidlo chladlo pouze o Kelvinův gradientní ždibec rychleji než horký nápoj v termosce. I když zůstalo celé, jeho posádka se v něm upekla zaživa.
Plazmová a iontová děla se podobala fúzním dělům, jen metala více hmoty. Objevila se poprvé pod obchodním jménem „plazmová“. Později, když vznikly jejich razantnější varianty, marketingoví experti rozhodli, že se jim bude říkat „iontová“.
Při výstřelu obou typů se už vytvářel tak extrémně silný zpětný ráz, že loď potřebovala i speciální fúzní pohon, který v okamžiku odpalu poslal přesný kompenzační impulz. Dvě síly působící proti sobě, z přídě i zádě, a často i příčně, když se pálilo s nenulovým náměrem, si žádaly upravené podélné nosníky, aby se trup nerozpadl. Konstrukce lodě musela od základu počítat s podobnou zbraní, a proto se starší typy dozbrojovaly fúzními děly, jen výjimečně plazmovými. Iontová se na ně nemohla namontovat vůbec.
*
Julia měla skvělou konstrukci centrálních nosníků, takže při rekonstrukci získala plazmové dělo. Výrobce zaručoval účinný dosah jeho střelby kolem tři čtvrtiny gigametru, ale při testech upeklo jeden cvičný cíl dokonce na dvojnásobnou vzdálenost.
Julia navíc udivovala i vynikající pohyblivostí, ovšem za cenu snížení své tonáže zeslabeným pancéřováním. Měla zesílenou příď a záď, ale zranitelné boky. Nedokázala by vést náročnou bitvu jako Cheryl, která prorazila hutnou obranu u Saturnu.
Rozkaz admirality zastihl stíhací šalupu v pásmu asteroidů, které na mapách sice vypadalo jako hustý tečkovaný pás, ale ve skutečnosti zelo prázdnotou. Miliony nebeských těles, která zde přečkala formování Sluneční soustavy, se potulovaly v širokém prstenci s obvodem třikrát delším než oběžná dráha Země. I kdyby se všechny spojily ve stavebnici, nesložily by ani pětadvacetinu Měsíce. Před miliardou let se jich tu hemžilo tisíckrát víc, ale jenom zlomek vesmírných tuláků odolal nesmírnému kouzlu přitažlivosti své zářící hvězdy a velkých okolních planet.
Nákladní trajekty putující na Jupiter a Saturn se zde zpravidla vyhýbaly jen nepatrným meteorům a kapitáni osobní dopravy pečlivě plánovali trasu letu, aby minuli aspoň pár trpasličích planetek a cestující si užili své drahé letenky.
Pásmo asteroidů působilo nesnáze hlavně passapertorům, které špatně snášely nejen blízkost hmotných těles, ale i průlet přes jejich oběžné dráhy. V takových oblastech svedly jen kratší mikroskoky a musela se snižovat i frekvence jejich opakování, aby se vzácné skokáče neničily přetížením. Nadsvětelné lodě výrazně zpomalily, někdy i na pouhou desetinu céčka, a tak je šlo zaměřit radary a rozstřílet. I tahle závažná skutečnost ovlivnila volbu admirality při rozhodování, co posílit.
Z posádky Julie se navíc už řadu let odstraňovali příznivci prvomemistického hnutí, uvnitř něhož se skrývala militantní sekta fighů, což snižovalo riziko zrady nebo sabotáže.
Asteroid 2867 byl však drobný, alespoň dle vesmírných měřítek – jeho největší rozměr nedosahoval ani sedmi kilometrů, takže neposkytoval dostatečnou ochranu. Julia si potřebovala svůj chatrný hrad opevnit lépe, protože se předpokládalo, že fighové na ni zaútočí během montáže skokáčů, když už bude mít drahocenné díly na palubě, ale ještě je nedokáže využít.
Vojáci proto už dopředu zvětšili jednu puklinu ve dně kráteru Diamant na hlubokou šachtu a usadili stíhací šalupu špičkou vzhůru na její dno jako do vnitřní citadely pevnostní linie. Kompenzátorem zpětného rázu se teď stal celý asteroid, takže se dalo použít plazmové dělo i bez spuštěných fúzních motorů.
Před přídí Julie se rozprostíraly úlomky asteroidu vzniklé při dolování šachty coby gigantická mnohovrstvá síť. Sázeli kamenné zpomalovače až do vzdálenosti dvou set megametrů od jejího úkrytu a mezi ně vkládali radarové sondy a robotické satelitní odstřelovače. Naivně věřili, že vybudují diamantový hrad odolný vůči partyzánskému útoku.
