Střepy z Apokalypsy

Druhá polovina 23. století, dvě stě let po Apokalypse. Evropa je stále ještě zničená totální válkou, z větší části vylidněná. Věda se stala magií, určenou zasvěceným. Po dlouhém období chaosu, kanibalismu a lokálních válek se zde stabilizovala civilizace, hodná toho jména. V pustinách, ale i na stránkách zakázaných knih, přetrvávají technologické anomálie, pozůstatky zaniklé civilizace 21. století.
Tyto anomálie, zvané také „střepy z Apokalypsy“ někdy skrývají úžasné bohatství v podobě technologických návodů, jindy zase smrtelnou hrozbu pro budoucí osadníky.

Zkoumáním anomálií se zabývá trojice hrdinů: kyborgizovaný válečník Oggerd, technolog Hal Hargo a vyjednavač Gowery. Ani jeden nemá samostatně šanci na úspěch, společně však tvoří silný tým.

Někdy to mají lehké, prostě jdou a bojují. Obvykle však musí nejprve rozplést předivo mýtů, aby zjistili, proti čemu a proti komu vlastně stojí.

Seznam povídek:

– Prolog: Muž od řeky Laramise

– Dóm

– Mezihra: Legendární zbraň

– Chlapci od Běžícího ohně

– Faerie

– Saliny

Kategorie:

Detail knihy

Formát

108 x 165

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Michal Ivan

Počet stran

302

ISBN/EAN

978-80-86309-43-9

Vyšlo

20.10.2010

Status

Na skladu

Doporučená cena

248 Kč

O autorovi

Vladimír Šlechta

Vladimír Šlechta

Narodil se roku 1960 v Liberci, ale většinu života prožil na jihu Čech v Českých Budějovicích.
Debutoval v roce 1993 v časopise Ikarie krátkou povídkou Legendární zbraň. V roce 1999 vyšly první jeho dva romány: Projekt Bersekr a Ostří ozvěny. Je jedním z nejprodávanějších českých autorů fantasy a sci-fi. Je dvojnásobným držitelem ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu v kategorii nejlepší publikovaná povídka. Je autorem zatím devíti knih, ve kterých dovedně kombinuje prvky dobrodružné science-fiction a fantasy. Tři z nich patří do cyklu, odehrávajícím se v postkatastro­fickém prostředí Evropy (Projekt Berserkr, Ostří ozvěny a Kyborgovo jméno), další spadají do fantasy cyklu Krvavé pohraničí (Krvavé pohraničí, Šílený les, Nejlepší den, Likario, Orcigard, Zahrada sirén, Ploty z kostí, Válečná lest a Hořící přízraky).
Je ženatý a má dva syny – Jana a Pavla.
(zdroj: Wikipedie)

Související odkazy:

Recenze J. Ehrenbergera (3.12.2010 – Topzine)

Recenze P. Boudy (25.11.2010 – Fantasyplanet)

Recenze Lament (5.11.2010 – Sarden)

Rozhovor P. Boudy s autorem (23.3.2009 – Fantasyplanet)

Rozhovor M. Fajkuse s autorem (27.11.2008 – Fantasya)

Rozhovor M. Lince s autorem (4.9.2008 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (2.7.2007 – Neviditelný pes)

Autorův profil na Wikipedii

Autorův profil na Legii

Oficiální stránky autora

Ukázka:

Prolog

Muž od řeky Laramise

Věděl o nich v tom samém okamžiku, kdy vešli na nábřeží. V první chvíli ho napadlo, že ho přicházejí zabít.

Přišli ho zabít? V tom případě by rozevřel náruč a přivítal je širokým úsměvem. To by však bylo příliš snadné.

Nikdy to není takhle snadné.

Jeden z nich byl vysoký a ramenatý, oblečený do plastikového pancíře a maskáčových kalhot s velkými postranními kapsami. Voják. Druhý zase střízlík v šedém hábitu technologa.

Zamířili přímo k němu. Nechápal, jak ho mohli objevit tak snadno, připadal si dobře ukrytý za složenými slunečníky, bílými plůtky předzahrádek a vysokými fíkusy v květináčích.

Drobně, ale vytrvale pršelo. Předzahrádky kaváren byly opuštěné, veselá barva plátěných stříšek zešedla. Nebyli tu žádní hosté, jen Gowery, usazený na jedné židli a s nohama položenýma na druhé. Ze zelenožlutě pruhované markýzy stékaly kapky a smáčely mu pončo i kalhoty z černé kůže. Na plaňkové desce zahradního stolku stál hrnek s kávou a vedle dvoudecák vínovice. Gowery natáhl ruku, vzal hrnek a napil se kávy. Byla dobrá, opravdová, vypěstovaná v místních hydroponických sklenících. V tomhle počasí rychle vychládala.

Vzduch voněl jarem, vším tím pučením, probuzenou mízou a vlhkou hlínou. Gowery si uvědomil, že stejnou omamnou vůni vdechoval před rokem, když v sedle cizího koně vjel do brodu řeky Laramise.

Drobný déšť prořízlo houkání parní píšťaly remorkéru, který plul u protějšího břehu.

Už byli kousek od něj a Gowery rozeznával podrobnosti. Vysoký muž měl hubený, poměrně hezký obličej, na němž si pěstoval kratičký plnovous. I černé vlasy nosil ostříhané nakrátko. Výraz jeho tváře osciloval mezi netečným a zachmuřeným. Na šedém pancíři z vytvrzeného plastiku byl k vidění reliéf dravého ptáka s rozepjatými křídly a nahoře, na pravé straně, hodnostní označení majora císařské armády. Nad ramenem mu vyčníval jílec riderského řezáku, na širokém opasku viselo pouzdro s pistolí. Do pancíře bylo vlisováno řemení, na něž se daly připnout plastikové náramenice, ty však teď byly pryč. Z plastikových průramků vykukovaly jen krátké rukávy černého trika a pak už svalnaté nahé paže.

Gowery položil hrnek na stůl. Uvědomil si, že toho muže zná. Vídal jeho fotky v novinách, a co víc, v uplynulých měsících se o něm občas bavili doktoři v sanatoriu. Mluvili o nějakých drátkách v hlavě.

Návštěvníci došli pod pruhovanou markýzu. Vysoký voják vyndal z postranní kapsy čerstvé vydání Bornnského kurýra a položil ho k hrnku s kávou. Na titulní stránce, hned vedle reklamy na pivo Eschalon, stálo: MUŽ OD ŘEKY LARAMISE JE VE MĚSTĚ. K titulku patřila nepříliš ostrá fotografie hezkého dlouhovlasého mládence a tři sloupce textu.

Voják si sedl na skládací židli, která pro něj byla příliš malá. Posadil se i ten druhý, technolog, pro kterého byla židle tak akorát.

Voják poklepal na fotografii v novinách: „Nejste si moc podobný.“

Měl sytý, poněkud odtažitý hlas.

„Ta fotka je dost stará,“ vysvětlil Gowery. „Tak pět šest let.“

„V novinách píšou, že použili starou, protože jste se nechtěl nechat vyfotografovat. Prý jste napadl fotografa.“

„Nikoho jsem nenapadl,“ ohradil se Gowery. „Vše proběhlo v přátelském duchu a s úsměvem na líci. Jen jsem mu vyndal film z foťáku. Nechápu, proč se při tom počůral.“

„Zná vaši pověst. Věděl přece, co se stalo u Laramise.“

„To tam taky píšou?“

Gowery si přitáhl noviny a nahlas předčítal: „Všichni známe okolnosti potlačení Thilemannovy rebelie. Baron Ogilvy vrátil století míru jeho esprit, toto se však stalo především zásluhou Gouverneta Raymonda Finka, od té doby známého jako Muž od Laramise… Blebleble, samé žvásty. Jako byste nevěděl, že noviny tisknou samé lži, majore.“

Zadíval se vysokému muži do očí: „Přišli jste mi nabídnout práci? Jako vyjednavač jsem skončil. U Laramise jsem to dokonale podělal.“

Voják na něj upíral neuhýbající pohled a mlčel. Téměř nemrkal. Jako by Goweryho pozorovala šelma. Většinu lidí by dokázal vystrašit už jen tenhle pohled, ale Gowery byl z jiného těsta.

Chvíli se navzájem prohlíželi.

Technolog si mezitím stáhl z hlavy kápi, objevil se obličej, patřící mladému muži. Zdaleka mu nebylo třicet. Tváře měl bledé, zarostlé osamocenými vousisky. Mastné vlasy si stáhl do culíku, levou nožičku kulatých brýlí si vyspravil izolační páskou. Jeho šedý hábit byl velice kvalitní, takový, jaké dostávají technologové před slavnostním zasvěcením, on si ho však nijak nevážil. Tkanina byla čímsi pokecaná, vyboulená vnitřními kapsami a vanula z ní hutná směsice chemických pachů. Hábit byl opatřen dvěma řadami šedých knoflíků, jedna řada sloužila na zapínání a druhá pro parádu. Gowery si všiml, že dva šedé knoflíky už jsou nahrazeny jinými, jasně červenými, které nejspíš dříve zdobily ženský kabátek.

Brýlatý technolog se naklonil, popadl dvoudecák s vínovicí a přičichl k němu. Řekl chraplavým, jakoby prokouřeným hlasem: „Proč to pijete? Váš organismus přece nedokáže přijmout alkohol.“

„Že ne?“ rozdurdil se Gowery. „Tak proto se nemůžu opít! Jen se dostanu trošku do nálady a hned blinkám! To mi udělali ti doktoři! Vrtali se ve mně spoustu měsíců, všechno mi tam vevnitř zpřeházeli! Ale já se nevzdám! Přerazím to! Budu to zkoušet znova a znova!“

„Nemůžete to přerazit,“ vysvětlil mu technolog. „Teď ne. Vaše játra ještě nejsou dozrálá.“

„Vždyť mi je vyklonovali ze zbytků mých vlastních! Jak to, že se, kurva, nemůžu opít?“

„Za pár měsíců se to srovná. Pak už to půjde.“

„Jak to můžete vědět?“

„Četl jsem to ve Věstníku.“

„Ve Věstníku? Jo, aha, tím je řečeno vše. Dobře, vyhrál jste. Vínovice je vaše. Kopněte ji do sebe, jestli po ní toužíte.“

„Já nepiji alkohol,“ řekl technolog upjatě.

„A co vy, majore?“ zeptal se Gowery toho druhého. „Dáte si?“

Ten však místo odpovědi řekl: „Propustili vás ze sanatoria. Prý jste úplně zdravý.“

„Jo. Ta nová ledvina se sice nechtěla chytit, mrška, ale už jsme se skamarádili. Průstřely se zahojily, kosti srostly. Nechal jsem si ušít nový kalhoty z černý jelenice i pončo z nejlepší tmavomodrý vlny. Svět je krásnej, život je báječnej.“

„Je tady určitý plán,“ pokračoval voják. „Plán na sestavení, týmu, který by prozkoumával technologické anomálie. Víte, co mám na mysli?“

„To, co tady zůstalo po atlantické civilizaci. Střepy z Apokalypsy.“

„Tak to můžeme nazvat,“ přikývl voják. „Střepy z Apokalypsy. Jak jsem řekl: je tady určitý plán, situace se však změnila. Teď máme konkrétní zadáni. Velmi urgentní. Na našem úspěchu závisí životy tisíců lidí.“

„Co je vaším urgentním cílem, smím-li se zeptat?“

„Slyšel jste o Dómu?“

„Dóm, cvičiště pro idioty. Ale vy nejste idiot, majore.“

„Vy mě znáte?“

„Jistě. Major Oggerd, hrdina od Dhienburgu a Meussy.“

Jméno vyslovil správně, se zdvojeným gé, tedy Og-gerd.

Pak dodal: „Jednou jsem si jen tak z nudy udělal váš psychologickej profil, a tak se ve vás slušně vyznám. Takže na mě nemusíte dělat ten svůj kukuč, mě nevystrašíte.“

„Jenom trénuji,“ řekl Oggerd netečně. „Neberte si to, prosím, osobně.“

„Cože? Vy jste udělal vtip?“

„Nechci vám nabídnout práci, pane Finku, ale partnerství. Přijetí do týmu. Budete dělat to, co umíte, tedy vyjednávat a třeba i zpracovávat psychologické profily. Nikdo po vás nebude chtít, abyste bojoval, to obstarám já. Tady doktor Hargo,“ kývl k malému technologovi, „zajišťuje vědeckou podporu.“

„Nabízíte mi partnerství?“

„Přesně tak.“

„Kdy vyrážíte?“

„Zítra. Dnešek jsme si vyhradili pro pátrání v Ústředním archivu. Můžu vám zajistit propustku.“

„Propustku do archivu? Přiznejte se, majore, že i vy jste si na mě nechal vypracovat psychologickej profil. Tak jo. Beru to.“

„V tom případě musíme okamžitě jít.“

„Jasně. Do archivu a pak na samou hranici civilizace. V sázce jsou tisíce životů.“

Natáhl ruku přes stůl: „Když parťáci, tak si budeme tykat. Já jsem Gowery a přátelé mi říkají Pěnkavka.“

Dóm

01

„První tři levly jsou pro břídily,“ pravil jednoruký muž, který si říkal Alf. „Jenom panáci a občas nějaká past. Byl jsem blázen, že jsem se na konci třetího neodpojil. Copak jsem ale věděl, co mě čeká? Hned na začátku čtvrtýho začalo opravdový maso, během tří minut jsem přišel o pazouru a měl jsem sakra kliku, že jsem tam nezůstal. To tady Bertík byl jinej kanón. Dostal se až do sedmičky. Šéfe, nějak mi vysychá v krku. Bertíkovi taky.“

„Ještě dvakrát pivo,“ mávl Gowery na hokynáře. Ten, protože Bertíka i Alfa dobře znal, už měl piva pohotově. Jen je odzátkoval a během tří vteřin je postavil před štamgasty.

„Panáci – tím myslíte ty, kterým se říká čertíci, sekáči a prasata?“ zeptal se Gowery. Se zájmem sledoval, jak si Bertík poradí se svým pivem.

Zatímco Alfovi chyběla jen pravice, z Bertíka toho moc nezbývalo. V Dómu přišel o obě ruce, jednu v zápěstí a druhou v lokti, místo nich měl na amputovaných pahýlech kovové manipulátory. Jeho nohy také nebyly v pořádku, přemisťovali ho v podomácku vyrobeném pojízdném křesle.

Jedním manipulátorem uchopil láhev, druhým odhrnul roušku na obličeji. Ukázalo se, že mu chybí spodní čelist. Zpod smutně převislé horní řádky zubů vytáhl jakýsi trychtýř a začal do něho pivo nalévat. Nevybryndal ani kapičku.

Čekali, až se Bertík i Alf vypořádají se svými pivy. Technolog Hal Hargo se zájmem pozoroval víření much pod nízkým stropem, Alfovo vyprávění ho ani trochu nezajímalo. Židle pro něho byla příliš velká, místní truhlář ji zřejmě vyráběl pro vysoké a ramenaté dobrodruhy.

Oggerdovi byla židle zase malá. Seděl vzpřímeně, ve svém plastikovém krunýři ani jinak sedět nemohl. Nad ramenem mu vyčníval jílec riderského řezáku, dlaně měl položené na hrubé látce maskáčových kalhot. Na tváři udržoval netečný výraz.

Hovor se odehrával v obrovské místnosti, která byla nálevnou, hokynářstvím, skladem, holičskou oficínou a bůhvíčím ještě. Do rohu, kde se nacházela ve stěně okna, nastavěl hokynář pár stolů a židlí pro hosty. Kromě Goweryho, Oggerda a Hala Harga byla nálevna prázdná – samozřejmě až na dva štamgasty Alfa a Bertíka.

Hned vedle měl hokynář prodejní pult a za ním regály se zbožím. Na pultě stály pákové váhy a také maketa Dómu, kterou jim hokynář nabízel za padesát marek. Vzadu, za poodhrnutou plentou, byly k vidění pytle s moukou a s ovesnými vločkami, kartony cigaret, láhve s řepkovým petrolejem.

Za otevřenými okny zuřilo horké slunce.

Alf dopil a zdvihl ukazováček, hokynář přispěchal s další lahví.

„Ptal jste se na panáky,“ řekl Alf. „Jo, impové, sekáči, čuníci. A taky neviditelný prasata.“

„Neviditelný prasata?“ podivil se Gowery. „Ty první tři typy jsou mi jasný, jsou to přizpůsobení bioroboti. Ale neviditelní tvorové?“

„No, sakra, přemejšleli jsme o tom dost a dost,“ kývl Alf. „Neviditelný… Vzduch se vlní. A hryžou pořádně!“

„V té čtvrté úrovni – co se tam stalo?“

„Vylezl jsem ze dveří a ani jsem se nerozkoukal. Vyrazila po mně taková červená koule, měla asi tak metr v průměru. Vznášela se. Nebyla nijak zvlášť rychlá, ale já jsem zpanikařil. Schlamstla mi pazouru. Normálně mi ji upálila, což bylo štěstí. Jinak bych vykrvácel. V první chvíli jsem nic necítil.“

„Šok,“ kývl Gowery. „To je normální. A pak?“

„Lítal jsem sem a tam a všechny ty bestie za mnou. Měl jsem štěstí, náhodou jsem našel východ skoro hned.“

„Pamatujete si, kde byl?“

Alf se smutně pousmál. „Prodal jsem tu informaci spoustě lidí, ale abych řekl pravdu, nejsem si moc jistý. Jak říkáte, byl jsem v šoku, taky je to osm let. Ten váš přítel vypadá, že by se mohl i vrátit – tak z pátýho, šestýho levlu. Nerad bych, aby mi pak utrhl hlavu.“

„Kolik jste jich zabil – těch panáků?“

„Jedenadvacet. Pamatuju si všechno do nejmenších podrobností, tedy do chvíle, než jsem se potkal s koulí. Nakreslím vám plánek prvních tří levlů, za sto padesát marek. Je to ověřené.“

„Vy jste zabil jedenadvacet těch tvorů. Kde se vlastně berou?“

„To je přece jasné. Počítač je generuje.“

Slovo generuje vyslovil bez sebemenšího zaškobrtnutí.

„Koupíme od vás ten plánek,“ kývl Gowery. „Vy jistě víte, co to bylo za kouli, která vám vzala ruku. Určitě jste o tom mluvil s jinými lidmi, kteří vyšli ven.“

Alf zakroutil hlavou: „Tady Bertík žádnou takovou kouli nepotkal, a to se dostal až do sedmičky. To máte tak – projdete první level, zůstane vám život. Po druhém levlu se vrací vstupné, po třetím získáte prémii. Jednička je snadná, i dvojka a trojka, a to vás tak nějak ukolébá.“

Pak se Alf rozhlédl a zašeptal: „Řekl bych, že od čtyřky už počítač nehraje poctivě.“

„Ale váš přítel přece došel až do sedmé úrovně…“

„No jo, ale v jakém stavu ho to vyplivlo!“

„Slyšel jsem o lidech, kteří se dostali až do desítky.“

„S nikým takovým jsem se nesetkal. A to v téhle díře žiju už osmý rok.“

Bertík zakloktal a hokynář přispěchal s dalším pivem. „Vy si taky dáte?“ zeptal se ostatních.

„Nemáte tady zrovna narváno,“ usmál se na něho Gowery.

„Mrtvá sezóna,“ odfrkl hokynář, hubený dlouhán v umaštěné zástěře. „Tenhle rok jste teprve čtvrtí. To před pěti šesti lety jsem tady vytočil i deset sudů za večer. Teď už se nevyplatí sudový pivo dovážet… Chcete si odnést Srdce hory?“

„Nepotřebujeme žádné diamanty,“ zavrtěl Gowery hlavou. „V Magdeburgu a Kielu vypukla epidemie černé chřipky. V Dómu je prý schránka s protilátkou.“

„Epidemie černé chřipky?“ zazářila hokynáři očka. „To by sem zase mohli přitáhnout další dobrodruzi – a já bych měl konečně nějakou tržbu.“

„To sotva,“ zašklíbil se Gowery. „Císařský kustod to zakázal. Osobně. Už žádné amatérské pokusy o proniknutí do Dómu. Teď už nejde o nějaký drahokam nebo poslední výtisk Olivera Twista. Pokud nebude vakcína, tisíce lidí zemřou.“

„Jo,“ kývl nepřesvědčivě hostinský. „Tak to vám přeju hodně štěstí.“

Zaplatili stříbrnými císařskými dvacetimarkami, pivo bylo nekřesťansky drahé, ale možná že jenom pro ně. Vyšli na sluncem zalitou náves. Hokynářova chalupa, sroubená z dlouhých klád a opatřená šindelovou střechou, byla nejsolidnější stavbou ve vesnici. Ostatní stavby měly podlahy zapuštěné hluboko pod terén, což byla v zimě výhoda, ušetřilo se za vytápění. Do domů vedl většinou jen jediný vchod, společný pro lidi i pro dobytek. Malinká okénka pod huňatými střechami byla vylepena pergamenem. Za plaňkovými ploty ryli v bahně vepříci.

O kus dál se ozývalo kovové zvonění, jak tam bušil kovář do kovadliny.

„Vesnice jak vymalovaná,“ řekl Gowery. „Jen ji vytisknout na kalendáře.“

Ani v tomhle vedru nesundal své modré pončo, které si nechal ušít podle ilustrace v nějaké prastaré knize. Dřív nosil pončo jedině on. Po událostech u Laramise otiskli v novinách pár jeho portrétních perokreseb a ponča přišla do módy, což Goweryho dost štvalo.

„Je to tady dokonale rustikální. Přímo extrakt rustikálnosti,“ dodal ještě.

Nikdo nic nenamítal.

„Vám to nepřipadá divné?“ zeptal se společníků.

„Tohle je rozhraní mezi Císařstvím a Pustinami,“ řekl Oggerd zasmušile. „Země nikoho. Ti lidé tady jen přežívají.“

Jakýsi paťatý človíček v hrubé haleně hnal na pastvu tři vyhublé kozy. Zastavil se, aby si cizince prohlédl. Z pootevřených úst mu vytékal pramínek slin.

„Jo, možná máš pravdu, Oggie. Žení se tady bratranci se sestřenicemi, pak z toho vznikají takovéhle rozkošné dětičky.“

Možná to řekl až příliš hlasitě. Z kovárny, kterou právě míjeli, vyšel kovář. Postavil se Gowerymu do cesty a založil ruce v bok. Byl to ramenatý a vousatý pořízek, náhle ho bylo všude plno.

„No, snad jsem tak moc neřekl,“ zašklíbil se Gowery a elegantně kováře obešel. „Jen je mi divné, že tenhle místní křupan rozumí naší hochgermánštině.“

Kovář k němu nakročil, vzápětí si všiml Oggerdova zkoumavého pohledu. Mohutný válečník převyšoval kováře o půl hlavy. Paže, vykukující z krátkých rukávů Oggerdova trika, byly snad ještě svalnatější než ty kovářovy.

Oggerd se nikdy neusmíval ani nemračil. Tvářil se buď netečně, nebo se zájmem. To druhé znamenalo, že na někoho upřel svůj neuhýbající pohled a prostě se díval. Trik spočíval v tom, že nemrkal. Zkoumavý pohled doplnil, jak Gowery vypozoroval, nepatrnou změnou postoje. Náhle se zdálo, že se Oggerd hotoví k útoku. Výsledný dojem posiloval i riderský řezák na zádech a velkorážní pistole, zavěšená v pouzdře na opasku.

Takže teď vyzkoušel svůj zkoumavý pohled na kováře. Ten neřekl ani slovo, otočil se a zmizel v dílně.

02

V zelených stínech řídkého lesa se loudali směrem k Dómu, Gowery, Oggerd a pět kroků za nimi technolog Hal Hargo. Hargovi, jak se zdálo, nedělalo vedro dobře. Svůj šedý hábit, propálený kyselinami a vyboulený vnitřními kapsami, si rozepnul a vystavil slunečnímu svitu zažloutlé, dlouho neprané triko. Z hlavy si stáhl svou věčnou kapuci. Po bledých tvářích mu stékal pot, ovíval se pivním táckem s barvotiskovým obrázkem Dómu, který sebral v nálevně.

Nebyl zase tak malý. Kdyby se přestal hrbit, měl by na výšku metr pětasedmdesát. Vedle mohutného Oggerda a vysokého Goweryho však vypadal jaksi podměrečně.

„Připíchnul jsem tomu kriplovi na vozík mikrofon,“ řekl Gowery. Oggerd k němu obrátil svůj chmurný obličej.

„Všiml jsem si. Proč jsi to udělal?“

„Důvěřuj mému instinktu, Oggie. Mám přece doktorát z aplikované psychologie.“

Les skončil náhle, jako by byl odříznutý ostrým nožem.

„Počkej, Oggie, dál už nepůjdeme. Chtěl jsem se podívat na tohle místo. Někdo tu zkoušel překonat minové pole pomocí dálkově řízených vozíků.“

„Podařilo se mu to?“

„Jo. Pak šel trasou, kterou vyčistily vozíky. Když se k Dómu přiblížil na dvacet metrů, sežehl ho plamenomet. Na škvarek.“

Za lesem se rozprostíral asi půl kilometru široký pás, oddělující Dóm od stromů. Byl prázdný, vlnila se v něm jen hustá tráva. Dóm samotný – to byla plochá kopule o kruhové základně s průměrem zhruba čtyři stovky metrů. Na výšku mohla mít stavba asi padesát metrů.

Obrovský želví krunýř. Jeho kostru tvořila silná ocelová žebra, pnoucí se od země až ke středu vrchlíku. Prostor mezi žebry vyplňovaly desky z plastiku. Při zemi byly matně šedé, ty vyšší se leskly a zdály se být průhledné.

„Tam úplně nahoře,“ řekl Oggerd, „jsou otvory. Možná by bylo možné proniknout do Dómu shora.“

„Máš skvělý zrak, Oggie, ale nejsi první, koho to napadlo. Jistý Dashiel Schwarz doplachtil nad kupoli v řiditelném balónu. A víš, jak to dopadlo? Zevnitř vylétla řízená raketa. Zřejmě byla dimenzovaná na mnohem důkladnější letadlo, a tak se milý Dé Schwarz prostě vypařil.“

„Hargo,“ otočil se Oggerd na technologa. „Proč tady nerostou stromy?“ ukázal na pláň.

Technolog zamžoural zpoza silných brýlí: „Selektivní defoliant. Půda je zamořená prostředkem, který nechá vyrůst trávu, ale už ne stromy.“

„Něco takového je možné?“

„Jak vidíte, pane, je. Chemické složení defoliantu je prý uložené v srdci Dómu. Stejně jako technologický postup výroby supravodičů a tak podobně. To všechno je uvnitř.“

„Kdo tu stavbu vůbec vytvořil? A proč?“

„Pohovoříme si o tom později, Oggie. Prošťoural jsem archivy a něco jsem zjistil. V klidu si na to sedneme, teď mě nech vstřebávat atmosféru. Vidíš, jak se ta kopule leskne? Působí jako Faradayova klec. Zevnitř neproniknou žádné signály. Desítky lidí posílaly dovnitř otroky, vybavené vysílačkami. Zbytečně.“

„Hargo!“ ohlédl se válečník po malém technologovi. „Co ten tvůj vynález – bude fungovat i uvnitř Dómu?“

„Jistě, pane,“ přikývl Hal Hargo. „Můj přístroj nepřenáší signály zevnitř ven, ale zevnitř dovnitř.“

„Zevnitř dovnitř,“ pokýval Gowery hlavou. „To zní úžasně.“

V lesklých plastikových tabulích kopule se zrcadlilo horké slunce. Jaro přišlo pozdě, teď však udeřilo plnou silou.

03

Na temné obloze, obklopena myriádami hvězd, se leskla mrtvá satelitní města.

„Tak poslouchej, Oggie,“ začal Gowery. „Poslouchej pozorně.“

„Poslouchám,“ přikývl Oggerd.

„Předně: název Dóm zřejmě nevznikl ze starogermánského slova Dom nebo z galského dome, čili katedrála. Nejspíš má původ v britickém doom, což znamená zhouba.“

„Je to důležité?“ zavrčel Oggerd.

„Ne, asi ne. Ale možná že ano.“

Plaménky ohně ozařovaly zelené příšeří pod klenbou stromů. Na Goweryho radu se stáhli z vesnice a utábořili hluboko v pralese, Oggerd, Gowery, technolog Hal Hargo.

O kus dál sedělo u ohně komando, osobně sestavené Oggerdem – pět vojáků z elitní jednotky, ustrojených do maskáčových kombinéz. Byli mezi nimi dva seržanti, jeden desátník a jeden vojín. Hranatí, ostříhaní nakratičko, sebevědomí. Na první pohled se od sebe dali jen těžko rozeznat. Už dávno byli povýšeni na důstojníky, ale pak o své hodnosti přišli pro nekázeň a zbytečnou brutalitu při akcích. Velel jim poručík, kterého jakýmsi nedopatřením zapomněli degradovat.

„Takže dál, Oggie. Dóm vznikl v tom krátkém období mezi první a druhou energetickou válkou. Jeho tvůrci měli k dispozici veškeré tehdejší technologie, neomezené množství energie a nakonec i obrovské finanční prostředky. Chápeš? Oni disponovali vším tím, o čem my už máme jen matné informace. Postavili Dóm a vnitřek rozdělili do třinácti úrovní. Ve středu Dómu jsou ukryté věci, o kterých si mysleli, že stojí za to pro ně zemřít. Obrovský diamant Srdce hory. Bibliofilský výtisk knížky Oliver Twist. Oggie – jim stálo za to ukrást všechny ostatní Olivery Twisty z knihoven, skoupit je od lidí i z antikvariátů. Plno krádeží, loupeží, a dokonce i vražd se odehrálo jen proto, aby ta knížka uvnitř byla opravdu poslední.“

„Co se v ní píše?“

„Je to příběh, Oggie. Já děj samozřejmě znám, jenže o ten vůbec nejde. Důležité je samotné vyprávění geniálního spisovatele, jeho slovní obraty, slovosled…“

„Uvnitř je i vakcína proti černé chřipce.“

„Jistě, Oggie. Jsou tam desítky technologií. Některé jsme už získali jinak a o jiných vůbec nevíme, k čemu bychom je měli použít. Černá chřipka byla nemoc vyvinutá ve vojenských laboratořích, za první energetické války zahubila miliony lidí. Ti, co Dóm postavili, věděli, že jednou nadejde doba, kdy budou na vakcíně znovu záviset životy.“

„Proč to takhle udělali? Co je k tomu vedlo?“

„Já to vím, Oggie, cítím to, ale nedokážu ti to vysvětlit. Těch dvacet let mezi první a druhou energetickou se nazývá období druhé dekadence. Evropa byla vysílená. Ne tou první válkou, ta se jí téměř nedotkla. Byla vysílená tím, že se přestaly rodit děti. Rozumíš? Mít děti bylo namáhavé. Taky nezodpovědné. Ty by sis přál přivést děti do druhé energetické války? Do naprostého barbarství po ní? A oni tušili, co je čeká. Islámská invaze. Válka s Asií. Vyčerpání a zničení všech přírodních zásob energie – uhlí, nafty, zemního plynu. Lidé ztratili víru v budoucnost i v techniku. V Boha už nevěřil nikdo. Věděli, že zemřou, ale přáli si svou smrt nějak ozvláštnit.“

„Ne, tomu neporozumím. Řekni mi, co víš o vnitřním uspořádání.“

„Všechno prý řídí superpočítač. Kromě jiného je uvnitř i malá továrna na výrobu biorobotů s prakticky neomezenou kapacitou. Bioroboti jsou ovládaní počítačem, jsou řízeni jednoduchými algoritmy – nechápu úplně, co tohle slovní spojení znamená. Pak jsou tam pasti, propadliště, snad i nášlapné miny. Zvláštní kategorii tvoří speciální nepřátelé. Je jich jen omezený počet a jsou prý vybaveni pseudointeligencí.“

Chvíli se dívali do plamenů.

„Oggie,“ řekl pak Gowery, „nějak se mi to nezdá.“

„Co se ti nezdá?“ zvedl válečník obočí.

„Že by počítač fungoval dvě stě let.“

„Ale funguje. Viděl jsi přece toho… Alfa. A Bertíka.“

„V některých pramenech jsem se dočetl, že uvnitř Dómu se usídlila komunita operátorů, která řídí vnitřní procesy. Snad tam žijí dodnes. Představuju si, že jsou jako nějaká sekta. Fanatici.“

„Počítač nebo lidé,“ řekl Oggerd netečně. „Není v tom rozdíl.“

Obrátil se na malého technologa: „Teď ty, Hargo.“

Hal Hargo měl svá zařízení připravená. „Tady, pane. Hrtanový mikrofon, sluchátko. Vysílačka je udělaná na míru, aby se dala zasunout do pouzdra ve vašem krunýři. Tímhle spínačem se zařízení uvádí do chodu, stisknete a můžete mluvit. Na krční tepnu vám přilepím sondu. Přístroj vyšle signál, pokud by nastala náhlá zástava všech životních funkcí.“

„Čili smrt,“ doplnil ho Oggerd. „Na jakém principu to funguje?“

„Využívá částice s nadsvětelnou rychlostí. Pohybují se proti času. Vysílačka je vyšle, sluchátko zachytí a přetvoří ve srozumitelnou informaci.“

„Jaký to má dosah?“

„Asi půl hodiny, pane. Pokud něco řeknete, nadsvětelné částice přenesou vaši řeč zhruba půl hodiny do minulosti.“

„Haliku,“ vyhrkl Gowery. „Ty jsi blázen! To přece nemůže fungovat!“

„Funguje to,“ zavrněl Hal Hargo.