Keltská brána

Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse. Po nekonečných válkách zavládlo Století míru, které už trvá šest let. Pro Oggerda však (jak říká jeho přítel Gowery) „není míru pod lipami“.
Jeho tým je znovu shromážděn a odeslán do nitra vylidněné Evropy, aby tam odkryl tajemství další předapokalyptické anomálie.

Kategorie: Štítek:

Detail knihy

Formát

108 x 165

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Michal Ivan

Počet stran

338

ISBN/EAN

978-80-7456-101-6

Vyšlo

26.4.2012

Status

Rozebráno

Doporučená cena

258 Kč

O autorovi

Vladimír Šlechta

Vladimír Šlechta

Narodil se roku 1960 v Liberci, ale většinu života prožil na jihu Čech v Českých Budějovicích.
Debutoval v roce 1993 v časopise Ikarie krátkou povídkou Legendární zbraň. V roce 1999 vyšly první jeho dva romány: Projekt Bersekr a Ostří ozvěny. Je jedním z nejprodávanějších českých autorů fantasy a sci-fi. Je dvojnásobným držitelem ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu v kategorii nejlepší publikovaná povídka. Je autorem zatím devíti knih, ve kterých dovedně kombinuje prvky dobrodružné science-fiction a fantasy. Tři z nich patří do cyklu, odehrávajícím se v postkatastro­fickém prostředí Evropy (Projekt Berserkr, Ostří ozvěny a Kyborgovo jméno), další spadají do fantasy cyklu Krvavé pohraničí (Krvavé pohraničí, Šílený les, Nejlepší den, Likario, Orcigard, Zahrada sirén, Ploty z kostí, Válečná lest a Hořící přízraky).
Je ženatý a má dva syny – Jana a Pavla.
(zdroj: Wikipedie)

Související odkazy:

Rozhovor P. Boudy s autorem (23.3.2009 – Fantasyplanet)

Rozhovor M. Fajkuse s autorem (27.11.2008 – Fantasya)

Rozhovor M. Lince s autorem (4.9.2008 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (2.7.2007 – Neviditelný pes)

Autorův profil na Wikipedii

Autorův profil na Legii

Oficiální stránky autora

Ukázka:

Kapitola první:
Ossianova linie

Obsluha odstranila boční kryty gondoly, vpředu zůstala kapotovaná pilotní kabina a vzadu zase uzavřená strojovna. Mezi nimi už nezbývalo nic, jen prkenná podlaha a kolem ní trubková konstrukce, za níž se rozevíral výhled do modravých dálek a hloubek.

Gowery se držel vzpěry a vykláněl se přes zábradlí. Neměl z hlubiny dobrý pocit, a navíc si připadal jako páté kolo u vozu. Všichni měli plné ruce práce a on jim akorát překážel. Vlastně mohl zůstat dole na zemi, nikdo ho tady nepotřeboval, ale kdo by odolal? Proletět se v zepelínu – to se našinci poštěstí sotva jednou za život.

Vznášeli se ve výšce šesti set metrů a shora bylo vidět, že je Země opravdu kulatá. Na severu, ve vzdálenosti půl druhého kilometru, visel sesterský zepelín Kondor. Vypadal jako vřeteno z tkalcovského stavu, na které tlustě navinuli světlou nit.

Severní moře se lesklo jako obrovské zrcadlo, viditelnost byla dokonalá. Dole, na klidné hladině, se pohupoval dělový člun Wallengötz, doprovodná plavidla kolem něj se podobala smítkům. Wallengötz byl pýchou císařského válečného námořnictva a před pár dny ho sem převeleli z Baltu. Z řečí, které se vedly, Gowery pochopil, že velitel dělového člunu hrubě nesouhlasí se svým dočasným odvelením, což prý dává hlasitě najevo. Jenomže tady, v Severním moři, žádné válečné lodě nejsou a nikdy nebyly. K čemu je tu držet, když přes Ossianovu linii nepronikne nikdo, ani přítel, ani nepřítel?

Gowery si namáhal oči, snažil se Ossianovu linii zahlédnout. Viděl jen vzdálený rozčeřený pás, táhnoucí se na vodní hladině jako nějaká magistrála industriálního věku. Za Ossianovou linií, dál na západ, moře potemnělo, jako by se nacházelo v částečném stínu. Toho si však všiml jen ten, kdo věděl, že má hledat nějakou podivnost.

Na podlaze gondoly, která dřív vozila výsadkové oddíly i náklady leteckých pum, se rozložila tlupa technologů se svým nádobíčkem. Všichni se snaživě hemžili, otáčeli stavěcími šrouby teodolitů, mávali psacími podložkami a huhlali do krátkovlnných vysílaček. Hal Hargo, který stál v jejich středu jako pevný bod uprostřed chaosu, vykřikoval: „Zaměřili jste Kondora? Máte stacionární body na pevnině? No tak, máte je? Jak to, že je nevidíte! Támhle a támhle, přeci! Blýskají se tam zrcadla! Je to standardní triangulace, to snad zvládnete, ne? Nebo vám dělá potíže zrektifikovat libelu?“

Gowery si uvědomil, že nejméně dva z Hargových asistentů mají dívčí proporce. No jasně! Jsou to slečinky, i když se to dá přes ty hábity a kapuce těžko poznat. Vykrucují se před Hargem v pantomimě láskyplné oddanosti, přeúslužně mu přidržují písemnosti a podávají potřebné nástroje. Hargo předstírá, že si jejich vřelého obdivu nevšímá, ale ve skutečnosti se v něm přímo vyhřívá. Přestal se hrbit, takže zmizel dojem podměrečného střízlíka, který dřív vzbuzoval. Je to tak: Hargo má na výšku solidní průměr.

V zápalu vědecké vášně shodil Hal Hargo svou věčnou kapuci a nechal chladný vánek, aby mu čechral mastný culík.

Oprava: mastný culík se nekoná, protože Hargo má vlasy umyté, učesané a v týle sepnuté ženskou sponou. Na tvářích mu někdo zapracoval břitvou a zbavil ji všech těch osamělých vousisek. Hargo odložil i obvyklý pytlovitý hábit a navlékl se do nového pláště v barvě myší šedi s hnědě obšitými průramky, náramenicemi a dalšími, zhola zbytečnými parádičkami.

Hal Hargo prostě prošel rychlou proměnou a z jeho předešlé osobnosti tu zůstaly jen kulaté brýle, pospravované izolační páskou.

Motory tiše pufaly, ze strojovny se šířila lahodná vůně spalovaného lihu. Z kapotované strojovny na zádi vybíhala dvě dlouhá ramena a na nich se líně otáčela dvojice čtyřmetrových vrtulí. Zepelín se takřka nehýbal, visel nad mořem, jako by ho někdo přilepil k modré obloze.

Napravo od Goweryho se opíral o zábradlí pilot kluzáku ve vatovaném kožíšku a s leteckou kuklou na hlavě. Také pozoroval protější zepelín a zadumaně potahoval z ručně baleného cigára. Za pilotem, už skoro u strojovny, se nacházel katapult s upevněným kluzákem, trojice mechaniků v pokecaných kombinézách tam otáčela klikami rumpálů. Navíjela pružiny jak katapultu, tak samotného kluzáku.

Gowery si zimomřivě objal ramena, tady nahoře byla pěkná zima. Pod modrým pončem měl sice svetr z ovčí vlny, ale nestačilo to. Cítil rozmrzelost. Poté co odezněl úžas z té obrovské hlubiny, se začínal nudit.

Tohle že je ono úžasné dobrodružství ducha?

Nad hlavou se mu jako obrovský oblak vznášelo těleso vzducholodě. Takhle zblízka nevypadalo jako vřeteno, spíš jako trup obrovského, zle zraněného článkovaného červa. Vzducholoď, vyrobenou před více než třiceti lety, pocuchaly bouře, vichřice i palba nepřátelských zbraní. Odsud, z podlahy gondoly, byly vidět rozsáhlé prolákliny a deformace, podobné jizvám po vyřezaných nádorech.

„Tak co je s tím kluzákem! Jak to, že ještě není připravený?“ zaječel z hloučku technologů Hal Hargo. „Hej, vy tam! Vy u toho kluzáku! S vámi mluvím! Pěnkavko, nestůj tam a šťouchni do něj!“

„Už to bude,“ křikl od katapultu šéfmechanik, štětinatý pořízek v umaštěné kombinéze. Potichu dodal: „Aby ses neposral, vědátore.“

Vzápětí si uvědomil, že ho slyší nejen jeho podřízení, ale i Gowery. Úkosem se na Goweryho podíval, pak přešel k pilotovi a plácl ho do ramene: „Tak se tam nasoukej, Floxi.“

„Času dost,“ řekl netečně pilot. „Stejně nemáte dotažený péra.“

„Už to bude, Floxi,“ řekl další z mechaniků. Jeho slova dotvrdilo cvakání rohatky.

„Je to tam. Tak šup, Floxi, napáskuj se dovnitř.“

V tu samou chvíli zaznělo na přídi hlasité, jakoby plechové zachrchlání. Všichni se tam ohlédli a zjistili, že se probudil k životu amplion, zavěšený na vnější stěně pilotní kabiny.

Ještě jednou to zachrchlalo, pak se z amplionu rozlehl hlas: „Všem jednotkám! Kch-kch… Všem jednotkám! Kch-kch… Mluví k vám plukovník Moltke! Kch-kch…Do zahájení operace zbývá deset minut! Chrrrr-písk!“

No konečně, pomyslel si Gowery. Přece jen se začne něco dít.

Pilot hodil zbytek cigára přes zábradlí, přešel ke kluzáku a začal se soukat do křesílka z ohýbaného dřeva. Usazoval se milimetr po milimetru, směstnával se tam s pomocí mechaniků, kteří mu urovnávali záhyby kožichu a roztahovali bočnice křesílka, aby se tam vešel i se svými vatovanými kaťaty. Trvalo to dobrých pět minut, ale pilot se tam přece jen nasoukal. Mechanici ho přikšírovali širokými řemeny, pilot si posunul letecké brýle na oči.

Z pilotní kabiny na přídi vyšel Oggerd. Gowery ho neviděl několik měsíců a dnes s ním prohodil sotva pár vět. Oggerda nechali velet zepelínu, což by měl přijmout s radostí, nedával však najevo žádné nadšení. Dokonce se ani neustrojil do parádní uniformy. Měl na sobě obvyklé oprané maskáče s velkými postranními kapsami, těžké šněrovací boty a plastikový pancíř s matným reliéfem dravého ptáka a zalisovanými distinkcemi majora císařské armády. Z pancíře si jako obvykle odepjal ramenní kryty, z plastikových průramků vykukovaly krátké rukávy černého trika. Paže měl Oggerd nahé, zima mu nevadila. Neopomněl si však k opasku přivěsit pouzdro na velkorážní pistoli.

Tmavé vlasy i vousy měl zastřižené nakratičko. Gowerymu připadal pohublý a snad i posmutnělý.

„Všem jednotkám!“ zachrastil znovu amplion. „Mluví k vám plukovník Moltke! Kch-kch… Gryfone, jste připraveni? Přepínám!“

Oggerd upřel pohled na pilota a ten mu ukázal vztyčeným palcem, že je hotov. Oggerd zdvihl mikrofon, zavěšený na spirálově zatočeném kabelu vedle amplionu: „Tady Gryfon! Tady Gryfon! Mluví major Oggerd! Všechny složky jsou v pohotovosti! Přepínám!“

„Kch-chrrr… zahajte odpočet… teď!“

„Start kluzáku za třicet sekund!“ vykřikl Oggerd přes hlavy technologů. Nemusel si brát megafon, jeho silný hlas byl dobře slyšet i přes pufání motoru, šustění vrtulí a drnčení výztuh. Po chviličce čekání zvedl sevřenou pěst: „Deset sekund!“

Rozevřel dlaň a odpočítával: „Pět – čtyři – tři – dva… start!“

Šéfmechanik vyškubl zarážku, katapult vymrštil kluzák do volného prostoru. O vteřinu později a o deset metrů dál se s hlasitým klapnutím rozevřela netopýří křídla, dosud složená podél trupu kluzáku. Rovněž se rozezněl frčivý zvuk vrtule.

Z protějšího zepelínu se oddělilo nepatrné smítko, jiný kluzák. Oba letící trpaslíci se blížili jeden k druhému. Nosy zvedli vzhůru a využívali krátkého tahu vrtulí, aby se dostali co nejvýš. Pružina navinutá do bubnu za pilotním křesílkem dokázala roztáčet vrtuli necelé dvě minuty, pak už se musel pilot spoléhat na vzdušné proudy.

Z podvěsů kluzáků se automaticky odpojovaly sondy. Blik – blik – blik, zažehávaly se jedna za druhou. Zvolna, zavěšené na padáčcích, se propadávaly dolů a valil se z nich výrazný fialový čmoud. Slabý vánek je unášel k západu, dál od pevniny.

Oggerd se otočil k otevřeným dveřím pilotní kabiny a vydal povely. Pravá vrtule zepelínu, líně rotující pár metrů od Goweryho, se s cvakáním zastavila, kdežto levá zrychlila otáčky. Vzducholoď se stáčela k severu.

Přetočila se o více než devadesát stupňů, pak se pohnula v kursu na severo-severo-východ. Nabírala rychlost, zvolna se přibližovala k sesterskému zepelínu, zároveň mírně směřovala k pevnině.

Tohle byla chvíle, na kterou čekali Hal Hargo a jeho kompanie. Nahrnuli se k levému zábradlí a přes okuláry triedrů si prohlíželi fialově kouřící stopovky. Hal Hargo vykřikoval: „Asistent! Kontrolujete výšku? Kontrolujete vzdálenost? Jak daleko je první sonda? Tři sta metrů? Pozor! Brzy se dotkne bariéry! Hej, vy s tím fotoaparátem! Nestůjte jako dřevo a dokumentujte to!“

Zvolna míjeli linii sond. Dým z těch prvních se už sléval do jediné fialové stěny, středová část označkované oblasti vypadala jako obrovský plaňkový plot. Dál, tam, kde se setkaly oba kluzáky, čmoud dosud vytvářel izolované obláčky.

A náhle, jako by to byl zrakový klam, začaly okraje fialové mlhy mizet.

„To není možné!“ vykřikl jeden z technologů. „Jsme ve výšce šesti set padesáti metrů! Jak to, že bariéra sahá až sem?“

„Vidíte to sám, pane kolego,“ ječel Hal Hargo. „Stopovky mizí! Předpokládal jsem to! Bariéra sahá mnohem výš, jinak by byla k ničemu! Ale pro jistotu: ať odpálí rakety!“

Oggerd popadl mluvítko vysílačky: „Tady Gryfon! Gryfon Wallengötzu! Odpalte rakety! Přepínám!“

Dole, na palubě dělového člunu, se slabě začmoudilo. O několik vteřin později, už docela zbytečně, zachrchlal amplion: „Tady plukovník Moltke! Kch-kchrrr! Potvrzuji! Wallengötzi, odpalte rakety! Chrrr-písk!“

Z paluby dělového člunu se natáhly dvě bílé čáry spalin. Vidlicovitě se od sebe vzdalovaly a zároveň se pod mírným úhlem přibližovaly k Ossianově linii. Když vylétly na úroveň zepelínů, zažehly se jejich druhé stupně a vyvalil se z nich hustý dým, tentokrát černý.

Dvě černé čáry se nesly vysoko nad zepelíny jako dva proudy z hasičských stříkaček. Jak ztrácely rychlost, vykreslovaly dokonalé paraboly. Než však dosáhly vrcholového bodu, narazily do neviditelné stěny a zmizely.

Zmizely.

Zůstaly po nich jen dvě černé čáry, rychle se rozpíjející do modravého nekonečna.

Technologové bzučeli jako hejno podrážděných vos: „To je kilometr! Kilometr nad hladinou moře!“

Všechny přehlušoval Hargův ječák: „Říkal jsem to! Věděl jsem to!“

„Doktore Hargo,“ odvážil se ho oslovit jeden z asistentů. „Zdá se, že to není kompaktní přehrada, ale jakési… stěny?“

„To vidím také,“ odsekl Hal Hargo. Pro jistotu si však přiložil k očím triedr. Ostatně Gowery to viděl i bez dalekohledu. Fialová oblaka i černé spaliny z raket do čehosi narazily, ono cosi však nebylo jednolité. V jednom místě odplýval fialový kouř dál k západu. V bariéře zela mezera.

Během uplynulých chvil se Gowery pokoušel prodrat k zábradlí na levoboku, asistenti i mechanici ho však odstrkovali. Mimoděk se přemístil až k pilotní kabině, teď stál dva kroky od Oggerda. Takže slyšel, jak Oggerd hlesl: „Pohybují se…“

Znělo to udiveně. Udiveně? Cožpak je Oggerd schopný nějakého údivu?

Gowery se na něj rychle podíval: „Co jsi říkal, Oggie?“

„Ty stěny se pohybují…“

Gowery, ať zíral, jak chtěl, žádný pohyb nerozeznal.

„Nepleteš se, Oggie? Já myslím, že je to zrakový klam, jak se tam rozpíjí ten čmoud…“

Z amplionu na stěně pilotní kabiny se znovu ozval hlas: „Všem jednotkám, kch-kchr! Všem jednotkám! Mluví plukovník Moltke, kch-kchr! Z naší pozice vidíme v bariéře průrvu! Je tam nějaká stará vrtná plošina, chr-písk! Veliteli Gryfona: proveďte kontrolní měření polohy! Ohlaste se!“

Oggerd popadl mluvítko, visící vedle amplionu, a křikl do něj: „Provedu! Přepínám!“

Houkl přes hlavy technologů: „Hargo! Kontrola polohy!“

Technologové se zahemžili kolem teodolitů a začali v libelách honit bubliny, které se při pohybu vzducholodě rozutekly do stran.

Hlas z amplionu pokračoval: „Wallengötzi! Ohlaste se!“

Tentokrát zaznělo nesrozumitelné mumlání, chrčení a pískání, z něhož bylo rozumět jen slovům donnerwetter a schweinerai!

„Wallengötzi, kch-chrr! Plujte k severu, dostaňte se pod nás, písk! Zadáme vám palebné úhly, chrrrr!“

Probíhala výměna čísel. Technologové prováděli triangulaci mezi Kondorem, Gryfonem a Wallengötzem. Hulákali údaje na Harga, ten je předával Oggerdovi, který je sděloval do mluvítka. Někdo jiný odpovídal z Wallengötze a další zase z Kondora.

Vše trvalo necelých deset minut, dělový člun Wallengötz se během té doby přesunul zhruba pod zepelín Kondor. Nakonec se z amplionu znovu ohlásil plukovník Moltke: „Wallengötzi, chr-chr! Jste v ideální pozici. Škvíra je přímo před vámi, kch-chrrr. Shora vidíme starou vrtnou plošinu, chr–písk, na které je zřejmě umístěn emitor! Vzdálenost je tři sta šedesát metrů, směr sedmnáct stupňů od západu k jihu, chr-chr! Zkontrolujte náměr, písk! Namiřte a palte ze všech hlavní, kchrrr! Zničte emitor a Ossianova linie se zhroutí! Palte ve jménu Císaře, chr-chrrr!“

Zdola se ozvalo slabounké puc-puc-puc, Wallengötz vypálil první salvu. Vědci na levoboku Gryfona soustředěně sledovali rozptylující se fialovou stěnu i obláčky kouře z kanónů.

„Tady odsud uvidíme houbelec,“ vyhrkl zklamaně jeden z vědců. „Okraj té neviditelné stěny nám zakrývá cíl. Oni mají lepší pozici.“

„Novou salvu!“ vykřikoval z amplionu plukovník Moltke. „Nabíjejte a palte, kchr-chrrr! Palte tříštivými granáty!“

„Pohybuje se k nám,“ vyhrkl Oggerd. Popadl mluvítko a zaburácel do něj: „Tady Gryfon! Tady Gryfon! Stěna se pohybuje! Směřuje k nám… Natahuje se po nás!“

Do jeho obvykle netečného hlasu se vloudil náznak naléhavosti. Vědci se polekaně ohlédli.

Z amplionu se rozhlaholil plukovník Moltke: „Všem jednotkám, chrrr! Zakazuji vám jakékoliv ukvapené manévry! Veliteli Gryfona, uklidněte se, písk! Přepínám!“

Oggerd disciplinovaně počkal, až plukovník domluví. Pak odpověděl: „Toto je výzva o nejvyšší naléhavosti! Stěna bariéry se k nám rychle přibližuje! Průrva se uzavírá! Máme dvě minuty, pak nás dostihne! Obraťte stroje k pobřeží!“

„Zakazuji, chr-chrrr! Zakazuji vám to!“ ječel z vysílačky plukovník Moltke.

Oggerd se otočil k vědcům a technikům na palubě Gryfona: „Všichni se pevně držte! Držte se a nepouštějte!“

Zaburácel ke dveřím pilotní kabiny: „Levá vrtule maximální otáčky! Pravá vrtule stát!“

Rozkaz byl splněn okamžitě, zepelín se zvolna otáčel. Gondola se naklonila. Pár lidí, kteří se zapomněli něčeho přidržet, uklouzlo a svezlo se k zábradlí. S nimi padaly tužky, lejstra, přístroje.

„Držte se!“ zaburácel Oggerd. Znělo to jako zařvání šelmy. Všichni, i ti klouzající, se instinktivně přidrželi nejbližšího kusu výztuže. Zepelín sebou trhl prudčeji, gondola se naklonila ještě víc. Měřidla, stolky i teodolity propadávaly skrz trubkové zábradlí a řítily se do modravé hlubiny. Vědecké publikace plachtily ve vánku jako opilí netopýři, šanony se rozprskávaly na jednotlivé listy. Nikdo z lidí však nespadl.

Gowery objímal svislou vzpěru. Ossianova linie mu na chvíli zmizela ze zorného pole a on už ji nedokázal najít. Jisté bylo jen to, že fialový kouř ze stopovek jaksi řídne. Jako by jej od západu něco pohlcovalo.

„Obě vrtule – plný chod!“ zaburácel Oggerd. „Směr pobřeží!“

Sesterský zepelín Kondor teď měli takřka na dosah, během manévrování se k němu přiblížili na slabých sto metrů. Kondor se stále ještě držel bokem k bariéře. Plukovník Moltke, vzdálená postavička v bělostné uniformě, prokazoval neohroženost, pokoušel se ostatní strhnout vlastním příkladem. Stál vedle pilotní kabiny Kondora a simultánně křičel jak do mluvítka vysílačky, tak do megafonu: „Majore Oggerde! Zbavuji vás velení, kchr-chrrr! Čeká vás vojenský soud, písk! Wallengötzi! Otočte se zpátky k bariéře! Palte, kchrrr! Bojujte!“

Dole, na lesknoucí se hladině, uháněl k pobřeží i dělový člun Wallengötz. Většina doprovodných plavidel však zůstávala na místě, některá dokonce mířila na volné moře.

Gowery se křečovitě držel vzpěry a napínal zrak. Vykřikl leknutím: „Támhle! Dole na hladině! Pohltilo je to!“

Nejzápadnější smítko, jedno z malých plavidel, zničehonic zmizelo.

To už se rozkřičeli i všichni ostatní. Kdo měl volnou ruku, ten s ní ukazoval na zepelín Kondor.

Cosi jej uhryzlo.

Střední, nejrozměrnější plynové vaky Kondora splaskávaly. Nevyfoukly se samozřejmě celé, v tom jim bránila podpůrná konstrukce, takže jen zvrásčitěly jako stará brambora. V hrotech Kondora stále zůstával plyn, takže se zepelín neřítil volným pádem, jen se zvolna propadával dolů.

Z paluby Kondora se oddělilo několik skvrnek, o malou chvíli později z nich vykvetly vrchlíky padáků. Pár mechaniků se zřejmě pokoušelo uniknout, vánek je však neúprosně zaháněl k Ossianově linii.

„Co se to děje? Tohle je sabotáž! Vzpoura, chr-chrrr!“ křičel z amplionu plukovník Moltke. „Z toho se budete zodpovídat!“

Pak přišel další úder neviditelné šelmy. Z Kondora se v jediném okamžiku staly padající trosky. I ty však rychle mizely. Cosi neviditelného je požíralo.

Šéfmechanik na palubě Gryfona začal hystericky řvát: „Ježíši Kriste! Smiluj se nad námi!“

Křičeli samozřejmě všichni, tenhle však nasadil o oktávu výš a přehlušil ostatní.

„Vzdalujeme se!“ zaburácel Oggerd. „Bariéra zůstává na místě a my se vzdalujeme!“

Vyděšení lidé umlkali. Neměli důvod mu nevěřit.

Většina doprovodných člunů už byla pohlcena neviditelným dravcem. Jen malá část plavidel zareagovala včas a unikla.