Chlad Chiméry

Císařské skříně ukrývají různé kostlivce. Viktorie odhaluje další tajemství svého muže, i nejzáhadnějšího místa algorské říše: Mrtvé díry. V rukou císaře končí také sestry Vanbergovy a Darren Iverson. Nad jejich budoucností visí velký otazník.

Na Viridianu se král Talminis utápí ve výčitkách, zatímco ředitel tajné služby Michail Petrov hledá odpovědi v historii vlastní rodiny. Nepřítel, po kterém pátrá, je však mnohem blíže, než tuší.

Navzdory hrozící menabaranské invazi přilétá na Newell svérázný profesor, odhodlaný dokončit stůj co stůj svůj tajemný výzkum. Také poslední člen oddílu S-19 se zde ukrývá po nezdařené akci, jenže zůstat nenápadný je čím dál těžší. Avriana Danna naopak dělí poslední krůček od neomezené moci a k jejímu dosažení je menabaranský premiér schopný všeho.

Každý něco skrývá. Každý má svůj plán. Mnozí se honí za přízraky, ale některé Chiméry je lepší nenajít.

Kategorie: Štítky: ,

Detail knihy

Žánr

Sci-fi

Formát

115 x 175

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Počet stran

574

ISBN/EAN

ISBN/EAN: 978-80-7456-490-1

Vyšlo

24.9.2020

Status

Na skladu

Doporučená cena

448 Kč

O autorovi

Jan Hlávka

Jan Hlávka

Jan Hlávka (*7.4.1979) je český spisovatel žánru sci-fi a fantasy.
Kromě roku narození a přehledu vydaných knih není o autorovi nic známo. Podle jeho vlastního vyjádření, si autor chrání své soukromí a nemyslí si, "že by třeba jeho bydliště, vzdělání či podobné věci měly pro čtenáře jeho výtvorů nějaký signifikantní význam." Publikovat začal roku 2002 v časopise Ikarie povídkou Devatenáctka, dvakarát zvítězil v literární soutěži Ikaros: roku 2005 povídkou Pátrači a roku 2007 povídkou Krvavá práce. Kromě Ikarie vydává povídky také v časopise Pevnost. Známý je především jako autor zatím tří úspěšných románů ze série Agent JFK. Spolu s Janou Vybíralovou pracuje na sci-fi cyklu Algor, jehož první díl Mráz a hry vyšel v září 2013.
(zdroj: Wikipedie; foto: internetový deník Sarden)

Jana Vybíralová

Jana Vybíralová

Jana Vybíralová (*1981) vystudovala Informační systémy na Ostravské univerzitě a v současnosti pracuje jako správce IT systémů. Zajímá se o počítače, vesmír a ráda čte. Jejími oblíbenými autory jsou Frank Herbert, Steven Erikson a Stephen King.
(zdroj: Legie; foto: Legie)

Ukázka

 

Prolog

Newell

„Tady Forester. Obejdu to ještě jednou a přijdu za váma.“

„Jasně, snaživko. Počkáme na tebe s kafem.“

Z komunikátoru se ozval smích, pak se spojení přerušilo a Chad Forester otráveně zívl. Byly sotva dvě ráno a on už by nejradši padl do postele a spal. Možná na něj něco lezlo.

Otočil se a zamířil podél vysokého plotu k hale napravo. Pod podrážkami mu hlasitě křupal hrubý štěrk.

Newellská noční obloha byla jako vymetená. Měsíc Fred zářil za Chadovým levým ramenem a jeho dlouhý stín díky tomu dosáhl až k otevřeným vratům haly. Ta se nezavírala, vysoký plot s ostnatým drátem a strážní byli považováni za dostatečnou ochranu, ostatně nic zevnitř se jen tak na zádech odnést nedalo.

Chad vkročil do haly, jeho kroky se tu rozléhaly hlasitěji. Měsíční světlo stačilo, aby rozeznal obrysy prvních několika strojů v řadě: tři kolová, jedno antigravitační vozidlo a malý člun. Na všech se leskly žlutooranžové pásky s maršálskými hvězdami a nápisem PŘEDBĚŽNĚ ZABAVENO.

V tomto hangáru se až do skončení vyšetřování skladovaly stroje zajištěné newellskou policií při raziích nebo vyšetřování zločinů. Občas se některý majiteli zase vrátil, většina jich ale byla nakonec prodána ve veřejné dražbě. Pro úřad maršálů to byl vítaný zdroj příjmů a také Chad plánoval, že při dalších aukcích využije toho, že si všechno může předem obhlédnout. Zrovna tenhle pásák vypadal docela nově a…

Zaskřípění štěrku. Kmitnutí stínu v měsíčním světle.

Forester hrábl k opasku a vytrhl zbraň. Energetik měl pod hlavní svítilnu, která se zapnula, když položil prst na spoušť. Kužel světla ozářil prostor, kam mířil, jenže tam nikdo nebyl. Ani náznak pohybu. Ticho. Chad se zatajeným dechem napínal uši, ale neslyšel už vůbec nic.

Pak mu došlo, že to byl planý poplach.

Pokud by sem někdo lezl, musel by napřed překonat plot, okolo kterého před chvilkou prošel, a rozhodně tam nikoho neviděl. Navíc ho nešlo proříznout, spustil by se poplach v centrále. Vetřelec by musel během možná dvaceti vteřin doběhnout od nejbližšího úkrytu, přelézt plot i ostnatý drát nahoře, seskočit z třímetrové výšky dolů a doběhnout k hale, to všechno úplně tiše. Výkon leda pro borce z holovize. Nejspíš to byl jen pouštní ušivec nebo mládě pískala. Občas se zatoulali k městu a byli dost malí, aby prolezli skrz oka plotu, nestalo by se to poprvé.

Forester se ušklíbl. Vážně musel být nastydlý, když takhle blázní. Nejvyšší čas dát si to kafe.

Zhasl baterku, zastrčil zbraň do pouzdra a vyšel z haly. Zvuk jeho kroků slábl, až utichl docela.

Teprve potom se Selinger převalil zpod nejbližšího vozidla, kde ležel přitisknutý k zemi, a vyskočil na nohy. Neuspokojivé, napadlo ho. Toho člověka málem přehlédl, ale teď už na tom nezáleželo.

Došel k největší lodi zaparkované až na konci hangáru. Vchod blokovala policejní páska, kterou prostě strhl – neměla alarm, byl to jen nalepený kus plastu. Vchod se po dotyku jeho dlaně na zámku odsunul a Selinger vešel dovnitř. Bez obav rozsvítil světlo, okna byla směrem ven ztmavená, a cestou do pilotní kabiny kontroloval stav.

Jak se dalo čekat, veškeré vybavení ponechané volně bylo pryč. Zmizely dokonce i hasicí přístroje, maršálové museli loď prolézt doslova po centimetrech. Selinger zapnul počítač a na obrazovce okamžitě naskočily zprávy o násilném průniku do systému. Policejní technici se dokázali dostat přes hlavní kódy, ale víc nic. Násilným vstupem se spustila druhá vrstva ochran, vymazala důvěrné soubory, uzamkla řídicí funkce. Bez zvláštního kódu s lodí teď nikdo nepohne, leda by přeštípal dráty, fyzicky celý počítač odstranil a nahradil jiným. Ovšem jen následná kalibrace systémů by zabrala týdny.

Takže vše podle očekávání.

Selinger zadal kód a počkal, až systémy naběhnou. Žádné závady. Maršálové se nepokusili nic opravdu kritického rozebrat ani vytrhnout vortexový krystal z jádra, snad ve víře, že se nakonec přece jen dokážou do počítače prolámat. Funkční skoková loď měla mnohem větší cenu než vykuchaný vrak. Teoreticky byla vlastně připravena ke startu, stačilo nahodit motory.

Ale co dál?

Přes měsíc strávil v různých úkrytech po Liberty, živil se většinou vyhozenými zbytky z odpadků, soustředěný jen na úkryt a přežití. Všechno další odsunul, ale teď se musel rozhodnout. Poslední žijící člen oddílu S-19 na Newellu nehybně seděl v pilotním křesle a uvažoval.

Ve svém úkolu selhal – to byl fakt, jehož nevyhnutelnost už přijal. Sestry Vanbergovy byly kdovíkde pod policejní ochranou, možná už dokonce s Darrenem Iversonem opustily Newell, a on neměl nejmenší tušení, kde je hledat. Navíc, i kdyby je našel, sotva mohl udělat něco víc než je zlikvidovat, což znamenalo výslovné porušení velitelčina rozkazu. Logický postup tedy byl opustit planetu. Vrátit se, podat hlášení – a být vyřazen.

Jiný následek zpackaného úkolu nepřicházel v úvahu, členové S-19 už byli vyřazeni za mnohem menší nezdary, než k jakému došlo zde. I s momentem překvapení samozřejmě existovala značná šance, že ho sestřelí, než dosáhne orbity, aby provedl skok. Mrtvý ale bude stejně, dříve či později, a smrt přece nebyla podstatná.

Jenže Selinger si musel přiznat, že se mu do umírání nechce. Co si pamatoval, nikdy takový pocit neměl, ale když teď seděl sám v temné kabině, vidina blízkého konce existence začala být podivně nepříjemná. Ten svíravý pocit se vlastně dost podobal tomu provázejícímu selhání. Pokud však zemřít znamenalo selhat, skutečně chtěl selhat podruhé?

Navíc tu bylo ještě něco: Věta, kterou si v posledních týdnech opakoval v duchu až příliš často.

Ty se nevrátíš.

Byla náhoda, že mu Natalie Vanbergová řekla právě tohle těsně předtím, než se jejich úkol zhroutil? Pokud to náhoda nebyla, jak to mohla vědět? A jestliže to věděla, co ten nenávrat přesně znamenal? Co to všechno znamenalo?

Selinger usoudil, že vedle pokračování života chce nejvíc právě tohle. Odpovědi. Které ovšem nezíská, pokud se vrátí na Menabaran.

Takže jaké byly další možnosti?

Čas na splnění úkolu nebyl velitelkou vymezený. Nevydala žádný přímý rozkaz k návratu po určité době, a i když si byl Selinger skoro jistý, že neměla v úmyslu nechat je tu týdny nebo měsíce, s trochou snahy to tak šlo klidně vyložit. Nikdy dřív ho nenapadlo v rozkazech kličkovat, ale koneckonců ho nenapadla spousta věcí, které už na Newellu zažil. Darren Iverson se sem vždy po nějaké době vracel. I kdyby se sestry Vanbergovy ukryly jinde, nejspíš bude vědět kde. A až ho dostane do rukou… tentokrát se zeptá důrazněji.

Selinger v duchu přikývl. Uspokojivý plán. Ovšem také musel zůstat naživu a na svobodě. Několikrát v posledních týdnech chyběl jen krok, aby byl dopaden, naštěstí však i tady existovaly možnosti.

Vstal z křesla a došel do zadní části lodi. V jednom místě chodby zatlačil na stěnu a navenek pevný panel odskočil. Prostor pod ním se nacházel přímo v ose jádra pohonu, takže byl dokonale odstíněný, žádný skener neměl šanci úkryt objevit.

Selinger vytáhl jeden ze tří černých kufříků, položil ho na podlahu a otevřel. Nouzové vybavení pro případ prozrazení. Pokud by ztratili možnost odletět a byli nuceni se rozdělit, v kufříku měli vše, co mohli potřebovat: zbraně, newellské doklady, místní peníze. A počítalo se i s dalšími opatřeními.

Selinger vytáhl přístroj připomínající snímač na elektronické zámky a přiložil na něj pravou dlaň. Ozvalo se zasyčení, ucítil slabý zápach spáleniny a signál bolesti. Nehybně čekal, až sada laserů tiskárny spálí na jeho dlani i prstech papilární linie a vytvoří nové otisky prstů. Pak postup zopakoval s levou rukou.

Z malé lékárničky vyndal skalpel, plochu tiskárny použil jako zrcadlo a několika přesnými tahy si rozřízl obličej. Dával pozor, aby nepřeťal žádné nervy, ale současně zanechal rány dost hluboké, aby po nich zůstaly jizvy i poté, co vlastní hojení ještě urychlil malým regenerátorem. Rozhodně to nenahradilo plastickou operaci a odteď musel počítat s tím, že bude naopak nápadnější, ale starý vzhled zakryl účinně. Ze všech lidí na Newellu ho zblízka viděl jen Iversonův partner, Natalie Vanbergová a ten vylepšený voják v Černé hvězdě. První dva tu nebyli a třetímu bude snadné se vyhnout. Spolu s novými otisky prstů, které na Newellu stále používali jako primární identifikátor, taková změna stačila.

V koupelně si ještě svlékl špinavé, páchnoucí oblečení, umyl se a oblékl nové šaty z kufříku. Tím byl hotov. Zbývala poslední věc.

Pokud nechtěl odletět, bylo zbytečné nechávat loď newellské policii. Jejich technici mohli být schopnější, než se zdálo, nebo si mohli najmout specialistu, a ani Selinger nevěděl jistě, jaké informace se hluboko v útrobách počítače nacházejí. Navíc loď patřila velitelce, nebylo přípustné, aby padla do cizích rukou.

Pod kufříky se ve dně schránky nacházel kruhový spínač. Selinger jím otočil a nastavil odpočet na patnáct minut.

Spousta času, aby znovu přelezl plot a vytratil se dřív, než se policejní hangár rozletí v plamenech na haldu trosek. Před úsvitem už tu místo člena Oddílu S-19 Selingera bude Joshua Sievert, další z mnoha menabaranských emigrantů. Peníze mu bez problémů vystačí, než si najde bydlení a práci, v níž nebude přitahovat pozornost.

A pak bude už jen čekat.

 

Viridian

 

Za okny projelo vozidlo. Světlo reflektorů ho i přes zatažené závěsy šlehlo do očí, spustilo další vlnu vzpomínek.

Studené bílé světlo. Kov na holém těle. Stolek s chirurgickými nástroji. Poznal je už velmi důvěrně a hrdlo mu sevřela hrůza.

„Co ještě chcete? Řekl jsem vám všechno!“

„Já vím, Michaile. Musíš ale vynahradit ztráty, které jsi způsobil. Jenom málokdy mám možnost otestovat někoho s tvým výcvikem. Můžeš to brát jako vyrovnání rodinných dluhů.“

„Rodinných?“

„Na tom nezáleží. Neboj se. Tohle ještě nebude bolet.“

Dotek injekce na krku. Zasyčení.

Barevné mžitky před očima. Pocit nádherné euforie, orgasmus umocněný stokrát, ráj, o jakém žvaní věřící…

Žaludek se mu obrátil vzhůru nohama. Tak tak stačil odhodit blok na klíně a přitáhnout si znovu kbelík, který si prozíravě postavil ke křeslu. Zvracel, i když dávno neměl co, pak jenom popadal dech, před očima mžitky.

Stůl před ním pokrývaly krámy. Zmuchlané kapesníky, průsvitný nůž, na který se teď snažil příliš nedívat, papíry s poznámkami. Červené krabičky od léků, memetické posilovače, jež marně zkoušel už dřív. Tenkrát nefungovaly, ovšem poté co si na Menabaranu odemkl paměť, zabraly až moc dobře. To nebyly pouhé vzpomínky, bylo to naprosté vtažení. Prožíval všechno znovu, každý detail, jakmile však jednou začal, bylo už snazší pokračovat. Vrazit ruce do ohně, hrabat se v řeřavém popelu bez ohledu na zápach vlastního masa.

Šedozelená měkká stěna. Bílé čáry za nehty, kterými ji drásal. Pak rudé, když se nehty zlomily. Agonie v útrobách, každý nerv změněný na rozžhavený drát.

„Dejte mi to! Prosím! Už nemůžu!“

Ví, že poslouchá. Vždycky poslouchala. I teď se od stropu ozve hlas.

„Dobře, Michaile. Ale musíš si to zasloužit.“

Dveře cely se otevírají. Dva strážní s mrtvými obličeji vhodí dovnitř nahého muže. Hned za ním zbraň.

„Co-ože?“

„Víš, co máš udělat, Michaile. Pak dostaneš svůj lék.“

Muž sedí zády opřený o stěnu. Z koutku úst mu tečou sliny, pohled plave v prázdnu. Larry Dawkins. Cissin poručík. Před pěti týdny byl na jeho svatbě.

„Ne! Tohle nemůžu! Prosím!“

„Je to na tobě, Michaile.“

Znovu si rychle přitáhl kbelík, ale tentokrát dokázal dávení potlačit. Kapesníkem si otřel oči.

Nádech. Výdech.

Tohle přece chtěl vědět. Toužil po tom tak dlouho.

Bolest trhá útroby. Požírá kosti. Rozpouští kůži. Ale úlevné bezvědomí nepřichází, jenom kratičké momenty mikrospánku. Zírá na pistoli před sebou. Sevře pažbu, vrazí si hlaveň do úst, až si ulomí přední zub, a stiskne spoušť. Jednou, pětkrát, desetkrát. Zablokovaný energetik výsměšně pípá do mozku.

„No tak, Michaile. Snad sis nemyslel, že to bude tak snadné? Avigdor nebo Gavin by nezaváhali. Na co čekáš?“

Dívá se na sedící tělo opodál. Co s ním všechno dělali? Je to ještě Larry? Záleží na tom? Na čem ještě záleží?

Ani si neuvědomuje, kdy mu ruka vylétne vzhůru. Záblesk světla. Ostrý pach spáleniny. Krev rozstříknutá po stěně.

„Výborně, Michaile. Tady máš svoji odměnu.“

Dveře se otevírají. Strážní vytahují mrtvolu. Jeden hodí na její místo injekci.

Když se po ní jako hladové zvíře vrhá, bosé nohy mu kloužou v krvi.

Pero zazvonilo na podlaze. Michail Petrov se ho zvednout nepokusil. Položil blok na stůl, odstrčil kbelík zvratků, zatápal rukou po opěrce křesla a vstal.

Byl propocený do nitě. Na vratkých nohou došel do koupelny, roztřesenýma rukama ze sebe strhal oblečení a vlezl do sprchy. Studená voda pomohla, když vyšel ven, třásl se už jen zimou.

Převlékl se, nalil si sklenici vody s antacidem a spláchl palčivost v krku. Memetické posilovače přestávaly působit, vzpomínky bledly. Přesto tu bolest hluboko v kostech cítil pořád. Byl třetí den, jistě. Mizerně načasováno.

Otočil se a vyťukal kód na skříňce nad umyvadlem. Sevřel injektor do ruky, zavadil pohledem o jizvy po vlastních zubech na zápěstí a málem začal znovu zvracet. Rychle si přitiskl injektor ke krku, pak ho hodil do skříňky a prudce přirazil dvířka, jako by za nimi byl jedovatý had.

Dopil zbytek vody a v zuřivém výbuchu vzteku mrštil sklenicí o stěnu. Střepy se rozlétly na všechny strany. Pitomé, bude je muset sesbírat. Uklízečka mu do bytu samozřejmě nechodila, bezpečnostní riziko.

Vrátil se do obývacího pokoje. Věnoval letmý pohled noži, zvedl pero a položil ho vedle poznámkového bloku. Rychle zalistoval stránkami, zmuchlanými, se skvrnami od slin a potu. Některá slova měl problém po sobě přečíst. Počet dávek. Popisy místností, uniforem, nástrojů. Jména, většina přeškrtnutá.

S chladnou rozvahou k nim dopsal Larryho a zadíval se na jiné, na samém konci listu. Nic mu neříkalo, neznal ani tvář, která k němu patřila, ale to nevadilo.

Dřív si představoval, jaké to bude, až si vzpomene a začne psát seznam, krásný, dlouhý soupis těl k zahrabání. Teď už věděl, že se spletl. Ten seznam bude krátký: jediné jméno. Řekla mu ho v den, kdy ho poslední tři injekce poslaly na roky do zapomnění.

Michail Petrov se sklonil a dokonale pevnou rukou to jméno na bílém listu dvakrát podtrhl.

Luciana.