Vorpalový meč

Komandér-poručík William Weaver, Ph.D. („Říkejte mi Bill…“) a poddůstojník SEAL Miller – hrdinové, kteří zachránili Zemi před mimozemskou hrozbou v knize Za zrcadlem – se vracejí… a tentokrát Bill dostal loď!

Jaderná ponorka Nebraska byla většinou za pomoci podivuhodné mechaniky a nouzových řešení přestavěna na warpovou loď, námořní stavební kontrakt číslo 4144, a je připravena putovat do míst, kam noha Adara, SEALa nebo akademika nikdy nevkročila!

Sláva hrdinům! Komu ale záleží na chudácích z jednotky zajištění – na mariňácích, kteří v podstatě nevědí nic a musejí celý den dřít? To ovšem platí jen do chvíle, než přistanou na mimozemské planetě, kde jich část padne v boji… Vesmírná pěchota má těžký život – celý den je třeba zachraňovat akademiky a vesmír. Za cenu strašlivých obětí.

Vorpalový meč vypráví o celé řadě zásadních témat, která se pohybují od toho, jaká zbraň je nejlepší k zabití mimozemského monstra, přes částicovou fyziku až ke kosmologii, a je návratem „starých zlatých časů“ vědeckofantastických románů, kdy byly vědecké problémy zábavné, ženy chytré, tvrdé a krásné, a netvoři oškliví. Mariňáci vyrážejí do boje a lidstvo dobývá vesmír.

Hlavně aby bylo dost lepicí pásky…

Kategorie:

Detail knihy

Formát

115 x 180

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Kurt Miller

Počet stran

978-80-86309-41-5

ISBN/EAN

978-80-86309-41-5

Vyšlo

2.9.2010

Status

Prodej ukončen

Doporučená cena

328 Kč

O autorovi

John Ringo

Travis Taylor

Související odkazy:

Recenze B. Hokra (17.11.2010 – Fantasyplanet)

Recenze J. Pechance (27.10.2010 – Sarden)

Autorův profil na Wikipedii (anglicky)

Autorův profil na Legii

Oficiální stránky autora

Ukázka

02

Vítejte u hvězdné pěchoty. Nedotýkejte se netvorů a držte se od nich stranou.

Vojín Eric Bergstresser zaparkoval džíp před budovou velitelství, vystoupil a protáhl se.

První signál, že bude přeložen, dostal včera, když ho velící poddůstojník, štábní seržant, vytáhl z ranní rozcvičky a řekl mu, aby „hnul zadkem na prapor“. Když dorazil na velitelství praporu, prošel podle slov rotmistra námořního dělostřelectva, který fungoval jako zástupce praporního operačního štábu, „tím nejrychlejším vyřizováním papírů“ v dějinách jednotky. Rotmistr ho provedl celou procedurou a předal mu rozkaz, aby pokračoval po vlastní ose k rotě B průzkumné jednotky námořní pěchoty, která byla umístěna – což bylo docela zvláštní – na námořní základně Newport News.

Berg ani netušil, že v Newport News slouží vůbec nějací námořní pěšáci, a upřímně řečeno byl přesvědčen o tom, že základna se zavírá. O to větší bylo jeho překvapení, když zjistil, že se tam nachází celá průzkumná rota.

Berg byl u praporu „enko“, jinak řečeno nováček. Přihlásil se jako dobrovolník okamžitě poté, co nastoupil k 1. námořní divizi, své první jednotce po absolvování výcviku. Jakmile úspěšně absolvoval základní testy – tělesné i psychické – prošel krátkým peklem běžného průzkumnického výcviku a daleko delším peklem výcviku průzkumu bojem. Po ukončení války s Dreen se průzkum bojem soustředil daleko více na operace mimo Zemi. Také bylo teď daleko těžší výcvikem vůbec projít; ze šedesáti dobrovolníků byl Berg jedním z pouhých čtyř vojáků, kteří výcvik dokončili. I když nešlo o nic tak tvrdého jako testy způsobilosti a výcvik Delta Force, rovnal se výcviku SEAL v podmořských demoličních operacích. A možná ho i předčil, přinejmenším čirou brutalitou.

Bergovi nebylo úplně jasné, co se děje s námořní pěchotou, do které se už tak dlouho chystal vstoupit, ale viděl docela zajímavé změny. Na rozdíl od většiny spolubojovníků si velice dobře všímal souvislostí jako třeba rozpočtových hádek v Kongresu a událostí ve světě. A zvláště v té druhé oblasti se děla spousta zajímavých věcí. Po válce s Dreen a uzavření mnoha bran, které umožňovaly Dreen útoky na Zemi, většina ozbrojených sil procházela omezeními přísunu financí. Stále ještě nevysvětlené úniky zamoření v několika islámských zemích odčerpaly většinu sil z hnutí velkého džihádu, a přestože byly americké jednotky stále rozmístěny po celém světě, většinou se vrátily k prosazování míru a mírovým operacím; válka s teroristy zemřela společně s několika sty tisíci džihádisty v údolí Bekaa, v Mekce a Íránu.

Ale zatímco armáda a letectvo procházely obdobím omezení rozpočtu, většina peněz byla „investována jinam“ a byla převedena na námořnictvo a námořní pěchotu. A končila v tajemných černých děrách. Tajné části rozpočtu už začínaly být tak velké, že vyvolávaly vážné otázky médií. Jediná informace, která proklouzla ven, hovořila o tom, že se výdaje týkají „projektů mimozemského vojenského výzkumu“.

Strážný u brány v Newport News, která se nacházela pěkný kousek jízdy od Lejeune, ho nasměroval k hranaté budově bez jediného okna. Konečně přišel čas, aby zjistil, co tahle jednotka bojového průzkumu vlastně dělá a proč se schovává v tajné budově v Newport News.

Vstoupil do dveří označených „vstup pro návštěvníky“ a ocitl se v malé místnosti, tvořené většinou betonovými zdmi. Přímo proti dveřím byla umístěna ode zdi ke zdi aliglassová tabule a za její ochranou se nacházelo bezpečnostní stanoviště. Věděl, že technicky vzato jde o průhledný hliník, ale na první pohled mu to připadalo jako průhledný safír, desetkrát silnější než plexisklo a drahé jako vstupenka do nebe. Celá tabule říkala, že někdo chce opravdu vážně zastavit jakýkoli pokus o útok. Tabule o síle pěti centimetrů by si dokázala bez jediné prasklinky poradit s průbojnou střelou s ochuzeným uranem.

„Bergstresser, Eric, vojín,“ řekl a zvedl průkaz, aby se na něj mohl podívat strážný za sklem. Strážný byl civilista, ne příslušník námořní pěchoty, ale byl poměrně mladý, na hlavě měl nasazenou boronkarbidovou přilbu, byl oblečený v těžké neprůstřelné vestě a na hrudi měl na tříbodovém polním závěsu zavěšenou MP-7. „Hlásím se do služby.“

„Přiložte průkaz ke skeneru,“ řekl strážný a kývl bradou. Pak zkontroloval monitor počítače a přikývl. „Čekejte na eskortu,“ dodal.

„Rozkaz, pane,“ řekl Berg a rozkročil se do přehlídkového pohovu.

„Nováček?“ zeptal se ho strážný interkomem a mírně se usmál.

„Ano, pane,“ odpověděl Berg. „Jsem u průzkumu teprve tři měsíce.“

„Taky jsem býval u průzkumu,“ řekl strážný a podíval se na monitor. „Vítejte do říše zázraků. Právě dorazila vaše eskorta.“

Otevřely se těžké ocelové dveře a do malé místnosti vstoupil první rotmistr v maskovací uniformě námořní pěchoty. Byl vysoký a štíhlý a měl vlasy ostříhané tak nakrátko, že nebylo možné odhadnout jejich barvu. Když se mu Berg podíval do obličeje, všiml si kromě hnědých očí a velkého nosu i toho, že pravá strana jeho tváře je větší a svaly v ní jsou očividně silnější než na levé straně, což byl jasný důkaz, že muž tráví v silně pancéřovaném wyvernu spoustu času.

„Bergstresser?“ zeptal se první rotmistr. Na jmenovce měl napsáno „Powell“.

„Ano, pane,“ odpověděl vojín.

„Průkaz?“ zeptal se první rotmistr a natáhl ruku. Zkontroloval údaje a přikývl. „Vítejte u jednotky, vojíne,“ řekl. „Projdeme si spolu základní pohovor a pak vás předám prapornímu zástupci vašeho týmu. Pojďte za mnou.“

„Ano, pane,“ řekl Berg a následoval poddůstojníka do ještě menší místnosti. První rotmistr počkal, dokud se nezavřely dveře, a pak si odkašlal. „Prověření čtrnáct,“ řekl.

Vnitřní dveře, označené velkou červenou čtrnáctkou, sklouzly na stranu a za nimi se objevila chodba. Vydali se doprava a cestou po naleštěné kachlíkové podlaze prošli kolem několika dveří. Na rozdíl od Bergovy minulé posádky nebyly žádné z nich označené jmenovkou, jen číslicemi. A většina z nich byla posuvná stejně jako ty, kterými vešli. Navíc byly ve stropě každé tři metry umístěny černé polokoule, v nichž se skrývaly kamery. Celkově budil vnitřek budovy spíše dojem vězení než velitelství.

První rotmistr se zastavil přede dveřmi zhruba v polovině chodby a znovu si odkašlal. „Vstup do sedm-šest,“ řekl.

„Sedm-šest se otevírá,“ odpověděl mechanický hlas a dveře se otevřely. „Pět, čtyři…“

Když hlas napočítal do nuly, dveře se zase zasunuly. Bergstresser sotva stačil vstoupit do místnosti za nimi.

„Tenhle systém nesnáším,“ poznamenal příslušník námořní pěchoty, který seděl za stolem v místnosti, do níž vešli.

„To já taky,“ odpověděl první rotmistr. „Ale nemáme ho tu jen tak pro parádu. Jdeme, Bergu,“ dodal a kývl ke dveřím, označeným nápisem „první rotmistr“.

Poddůstojník se usadil do křesla za stolem a pořádně si Bergstressera prohlédl. Vojín znovu zaujal přehlídkový pohov s nohama rozkročenýma do šíře ramen a rukama složenýma za zády. Oči měl upřené do prostoru šest palců nad hlavou prvního rotmistra.

„Pohov,“ řekl Powell. Po tomto rozkazu se vojínův postoj skoro vůbec nezměnil, ale bylo mu dovoleno promluvit. „Četl jsem vaše služební záznamy,“ řekl poddůstojník. „Do této jednotky jste byl vybrán pro své IQ, způsobilost ve zbraňových testech a skóre v testech operačního průzkumu. Ale musím vám položit ještě několik otázek a očekávám upřímné odpovědi. Pokud se pro tuto jednotku nehodíte, pošleme vás zpátky k původní jednotce. Nebudete kvůli tomu mít žádné problémy, věřte mi. Ale tato jednotka potřebuje jen jistý typ kandidátů. Raději půjdu do akce o jednoho muže slabší, než abych s sebou měl nevhodného kandidáta. Ještě dodám, že pokud nám zbude trocha času, projdeme si testy, abychom zjistili, kolik pravdy za vašimi odpověďmi bylo. Pokud nám žádný čas nezbude a vy nebudete říkat absolutní pravdu, mohou kvůli vám zemřít další lidé. Je to jasné?“

„Jasné, pane,“ odpověděl Berg a napadlo ho, co se to tu u všech čertů chystá.

„Trpěl jste někdy jakoukoli formou i té nejmenší úzkosti v uzavřených prostorách?“ zeptal se poddůstojník. „Ostatně – ocitl jste se někdy v uzavřených prostorách na dostatečně dlouhou dobu, abyste si to vyzkoušel?“

„Nikdy jsem nebyl v uzavřených prostorách moc dlouho, pane,“ odpověděl vojín. „Občas jsem strávil nějakou dobu v běžně omezených prostorách a nikdy jsem úzkost necítil.“

„Definujte pojem běžně omezené prostory,“ pobídl ho rotmistr nevzrušeně.

„Já… kdysi jsem si hrával v kanálech, pane,“ řekl Berg. „Jednou jsem tam dokonce uvázl. Ale starosti jsem si s tím nedělal.“

„To není přesně to, k čemu máme namířeno,“ řekl první rotmistr. „Už jste někdy přemýšlel o tom, jak by vám vyhovovala služba na ponorce?“

„Ano, pane,“ řekl Berg. „Nemyslím, že bych s tím měl potíže.“

„Takže jinak,“ řekl první rotmistr a předklonil se. „Už jste někdy přemýšlel o tom, jaké to je ve vesmíru? Jak byste si vedl jako astronaut ve skafandru při výstupu do vesmírného prostoru? Na miliardy mil okolo žádný čerstvý vzduch a to jediné, co vás dělí od strašlivé smrti, je skafandr od výrobce, který získal veřejnou zakázku hlavně díky tomu, že nasadil nízkou cenu?“

„Ano, pane, už jsem o tom přemýšlel,“ odpověděl Berg. „Uvažoval jsem o tom, že bych se zapsal do výcviku pro astronauty, ale většinu života jsem chtěl být příslušníkem námořní pěchoty. A nepokládám službu u námořní pěchoty za překážku pro výcvik astronauta, pane. John Glenn to taky zvládl.“

„Máte na to IQ,“ přiznal první rotmistr a znovu se opřel. „Četl jste někdy science fiction, Bergu?“

„Ano, pane,“ odpověděl Bergstresser. Věděl sice, že se tím kvalifikuje do postavení geeka, ale poddůstojník trval na tom, aby odpovídal podle pravdy.

„Co jste četl?“ zeptal se Powell. „Nebo lépe řečeno – kolik jste toho přečetl?“

„Docela dost,“ přiznal Berg a bylo mu jasné, že si tím možná podřezává větev.

„Definujte pojem docela dost,“ řekl první rotmistr. „Kolik knih? Kolik z nich pojednávalo o cestách vesmírem? Jaké vzdělání v tomto literárním oboru máte? Mluvíme o knihách – ne o filmech nebo seriálech v televizi.“

„Doma mám v knihovně asi tisíc kousků, pane,“ přiznal Berg váhavě. „A čtu pořád – na papíře i v elektronické podobě. Psal jsem herní programy k manévrům při bitvách ve vesmíru. Jsem hráč, takže znám stolní hry, RPG hry a simulátory, ve kterých šlo o boj ve vesmíru. Sice vím, že to ze mě dělá obrovského geeka, pane, ale taky jsem…“

„Taky jste zvládl první kolo základního pohovoru,“ řekl první rotmistr a usmál se. „Fantazie. Jste přesně člověk, kterého jsem hledal.“

„Uch?“ zeptal se Berg užasle. Takovou odpověď rozhodně nečekal.

„Čistě pro vaši informaci, Bergu: mé IQ je vyšší než vaše,“ řekl první rotmistr klidně. „Takže vy jste vážně uvažoval o tom, jaké by to mohlo být tam venku?“

„Ano, pane,“ odpověděl Berg. „Vesmír je studená zabijácká svině. Psal jsem o tom na střední škole pojednání, které bylo součástí zápisu ve čtenářském deníku o knize Vezmi si skafandr a běž. Je to o klukovi, který vyhraje skafandr…“

„Znám tu knihu,“ řekl první rotmistr suše. „Teď přijde důležitá otázka. Tuto jednotku čekají dlouhá období mimo planetu Zemi. Riziko ztráty života je vysoké. Většina té doby bude docela nuda, kterou budou střídat – předpokládám – okamžiky čiré hrůzy. Skutečné podmínky jsou neznámé, ale nijak by mě nepřekvapilo, kdyby míra ztrát v jednotce dosáhla až třiceti procent na akci. Říkám to proto, že podle mého profesionálního odhadu máte vy osobně, vojín Eric Bergstresser, šanci jedna ku třem, že padnete. Možná vyšší. Možná daleko vyšší. A o povaze akce vám nemohu sdělit žádné podrobnosti dřív, než se na ni sám dobrovolně přihlásíte. Takže se vás ptám: teď, když jsem vás seznámil s rizikem, chcete se dobrovolně přihlásit na akci?“

„Ano, pane,“ řekl Berg bez rozmýšlení. „Chci se dobrovolně připojit k této jednotce.“

„Fantazie,“ řekl první rotmistr s povzdechem. „Beru vás. Ale jestli nám vyjde chvilka času, stejně vás strčím do nádrže, abych zjistil, jak opravdu reagujete na zátěž. Vítejte u vesmírné pěchoty, vojíne Bergstressere. Semper Fi Ad Astra!“

„Ale maulk,“ zašeptal Berg, když ho seržant jeho nové čety zavedl do své kanceláře. „Tak on si nedělal srandu!“

Velký plakát visel na stěně zhruba podobným způsobem, jak by visel v běžné kanceláři motivační plakát. Jenže na fotografii, která byla očividně pořízena ve vesmíru, se nacházela část prostoru, který nemohl být jinde než na vesmírné lodi, a jeho horní polovinu lemovaly pancéřované wyverny. Nad každým mechanizovaným ochranným oblekem byla umístěna jmenovka a on na nich rychle našel prvního rotmistra Powella, stejně jako rotmistra dělostřelectva Joshe Hocieniece.

Fotografie byly bez diskuse pravé. I při všem pokroku v počítačové grafice se CGI stále dalo velice bezpečně rozeznat. Tohle byla bez jakýchkoli pochybností fotografie. Obleky se do ní daly digitálně vložit, ale nevypadalo to tak.

„Ne, šéf si nedělal srandu,“ řekl starší poddůstojník. Hocieniec měl vyholenou hlavu a byl tak malý, že – pokud se Berg nepletl – sotva splňoval minimální služební výšku. A byl hubený. Na první pohled se zdálo, že nemůže být schopen unést vlastní kosti, nemluvě o polní výstroji a výzbroji. „Právě jsi vstoupil do vesmírné pěchoty. Ta maulkovatá zpráva je, že zbytek jednotky se na to připravoval déle než rok. A vyrážíme už pozítří.“

„To je na maulk,“ poznamenal Berg.

„Nastupuješ místo Harsona,“ pokračoval Hocieniec a posadil se ke stolu, „protože ten mamrd si předevčírem při šplhání zlomil svoji zgrappovanou stehenní kost.“

„Vítej v pekle, nováčku,“ řekl štábní seržant a zvedl oči od papírů na stole. „Já jsem štábní seržant Summerlin. Ty budeš u Jaena v týmu C.“ Muž byl středně vysoký a štíhlý, s tmavě hnědými vlasy.

„Summerlin je velitel týmu A a pomocný seržant čety,“ řekl rotmistr dělostřelectva. „Jaen a Hatt jsou na lodi a provádějí běžnou údržbu wyvernů. Takže Summer teď za mě udělá nějaké papírování a já tě nejdřív vezmu do kasáren a pak si spolu projdeme příjem.“

„A tohle je naše herní místnost,“ řekl seržant Jaenisch a otevřel dveře.

Kasárna a výcvikové prostory vesmírné pěchoty se nacházely zhruba čtvrt míle od velitelství. Kasárna vypadala docela slušně – hvězdná základna se nacházela v prostorách po námořnictvu, které už většinu svých lidí z Newport News stáhlo. Bylo tu tolik místa, že kdyby pěšáci chtěli, vůbec by o sobě nemuseli vědět. Každý měl pokoj sám pro sebe, protože původní kapacita ubytování byla vypočítána pro pravidelný prapor a ne pro rotu vesmírné pěchoty, která početně připomínala spíše plnou četu.

Pojem „rota“ je dost proměnlivá veličina. Původně označoval jednotku vojáků, kteří si byli nějakým způsobem blízcí. Později se početní stav ustálil na stovce vojáků pod velením důstojníka, který nebyl ani mladší, ani starší a většinou měl hodnost kapitána.

Nicméně i v tomto rozmezí nebyla velikost roty dána příliš pevně. Průzkumné roty mívaly se všemi podpůrnými jednotkami početní stavy až dvě stě vojáků. S přechodem na vesmírnou pěchotu velitel námořní pěchoty sestoupil o stupínek níž – protože budou průzkumné jednotky spadat pod velení lodi, postará se o podporu námořnictvo. A počet mužů v jednotce mohl jít níž i díky jejich palebné síle, výcviku i samotným bojovým schopnostem. Nicméně to, že si velitel udržel hodnost kapitána, dávalo smysl. Byla to dostatečně nízká hodnost, aby mohl sám jít do boje, a zároveň dostatečně vysoká, aby se v boji choval rozumně a přitom nepotřeboval, aby se mu přes rameno dívali majoři. U Delty by takové jednotce říkali četa, u SEAL by jí odpovídal tým. Námořní pěchota jí říkala rota vesmírné pěchoty. Až námořnictvo postaví větší lodě, budou se muset přizpůsobit. Prozatím měli všichni muži tolik teplé vody, kolik potřebovali.

Výcviková budova byla součástí tělocvičny, sloužící základně. Nebyla tu žádná budova se střelnicí nebo venkovní střelnice jako v Quantiku, ale část peněz byla vynaložena za docela slušnou alternativu.

„Herní místnost“ byla umístěna v nové budově, postavené včetně střechy ze zpevněného betonu, která byla napojena na tělocvičnu a byla zhruba stejně velká. Kromě toho byla skoro úplně prázdná. Nacházela se zde malá vstupní místnost se skříňkami a počítačovými terminály a za ní, oddělené tabulí plexiskla bohatě postříkanou modrou barvou, byl obrovský prázdný prostor. Na vzdálené straně se nacházely široké stahovací dveře dost velké na to, aby v místnosti mohl zaparkovat tryskáč. Všechno to působilo spíš jako hangár než jako výcvikový prostor.

„Virtuální realita?“ zeptal se Berg.

„Trefa na první pokus,“ přikývl Jaenisch a přešel k počítačovému terminálu. „Máme tady skoro každou hru, která se dá sehnat, ale nejčastěji používáme jednu, co byla navržena přímo pro misi – je to v podstatě hack Války s Dreen.“ Jaenisch otevřel na monitoru několik oken a spustil program, pak otevřel skříňku a vytáhl dvě sady výbavy pro virtuální realitu.

Výbava sestávala z lehkého postroje, rukavic a brýlí. Brýle pro virtuální realitu se hlavně díky pomoci adarských technologií zmenšily do velikosti slunečních brýlí, které sahaly od jednoho spánku k druhému. Nejnovější vojenské ochranné brýle byly podobně velké i tvarované. Berg už dokonce slyšel o tom, že DARPA pracuje na polních „čočkách“, které by se nosily podobně jako čočky kontaktní – to by mohlo být zajímavé.

Jaenisch mu podal M-10 a polní taktickou vestu, vybavenou „simulovanými náboji“. Ty používaly běžnou dávku střelného prachu k tomu, aby vystřelovaly nízkorychlostní kulky založené na systému paintballových střel, které na kratší vzdálenosti vcelku věrně simulovaly běžné kulky. Sice potřebovaly k fungování speciální hlaveň a závěr, ale M-10 už pro ně byla upravena a měla standardní modrou výcvikovou hlaveň.

Brýle neukazovaly nic, dokud nevešli do místnosti. Pak na okamžik potemněly a objevila se na nich džungle. Ta se ale nenacházela nikde na Zemi – jak stromy, tak zvuky byly úplně jiné – a Bergovi chvilku trvalo, než si na to zvykl.

„Kde máme být?“ zeptal se bezhlasně. Po absolvování základního výcviku byli všichni příslušníci námořní pěchoty vybaveni implantáty, které sestávaly z malého mikrofonu umístěného vedle hlasivek a přijímače voperovaného do spánkové kosti. Učení bezhlasného spojení bylo požadavkem základního výcviku. Systém byl do posledního kousku shodný s tím, který používali Adarové, když poprvé dorazili na Zemi. Nějakou dobu si lidé mysleli, že přátelští mimozemšťané ovládají telepatii, protože používání tohoto komunikačního systému vypadalo úplně stejně. Vnější pozorovatel neslyšel žádný zvuk a daly se odhalit jen krátké impulsy rádiového spojení.

„Tohle je vytvořeno podle Chenova světa,“ odpověděl bezhlasně Jaenisch a jeho rty se skoro nepohnuly. „Ale jsou tu jiní netvoři. Když to zvládneme k protilehlé stěně, vyhráli jsme.“ Nadhodil si v rukou virtuální M-10 a při pohledu brýlemi na sobě měl plnou polní výbavu včetně boronokarbidové pancéřové vesty s připravenými zásobníky. „Ty si vezmi levou stranu, já mám pravou.“

Berg natáhl náboj do komory své M-10, odjistil a přikývl.

„Jdeme na to.“

Jaenisch vykročil po úzké herní pěšině jako první. Berg věnoval plnou pozornost levé straně a přejížděl hlavní zbraně dopředu, nahoru a dozadu. V brýlích viděl tepelné obrazy, ale nic z toho mu nepřipadalo jako hrozba.

Když se ozvalo ohlušující zařvání zprava, málem se instinktivně prudce otočil, ale hlídal si svůj sektor a udělal dobře. Právě když začal řev utichat, z džungle na něj něco vyrazilo. Mělo to dvě nohy a na první pohled to připomínalo hmyzí verzi dreenského vrhače trnů. Ať už to bylo cokoli, mělo to velkou tlamu a Berg rozhodně nehodlal riskovat.

Vypálil dvě střely do středu mimozemšťanova těla a ani ho příliš nepřekvapilo, když se kulky ráže 7.62 mm neškodně odrazily. Ta věc ale byla vybavena mnoha očima, proto změnil cíl a začal střílet na ně, aby ji oslepil. Tvor pokračoval v útoku, oba vojáky ale minul, a tak zatímco probíhal kolem, zasypával ho jednotlivými mířenými ranami zezadu. Našel slabé místo pod jednou paží a nasázel do něj pět kulek, dokud mimozemšťan nepadl v křečích k zemi.

„Dobíjím,“ řekl bezhlesně a snažil se kontrolovat koutkem oka svůj sektor, zatímco vyměňoval zásobník. Natáhl střelu do komory právě ve chvíli, kdy si všiml, že se k nim něco snáší ze stromů. Na první pohled to vypadalo jako list papíru, ale mířilo to buď na vesmírné pěšáky, nebo k mrtvému mimozemšťanovi. Berg na to zamířil a po několika ranách se věc rozpadla na cucky a sesypala k zemi.

Jaenisch také na něco střílel a oba vojáci se k sobě přitiskli zády, když na ně z džungle vyrazili další dvounozí mimozemšťané. Berg mířil daleko pečlivěji, protože si uvědomoval, že má v zásobníku pouze třicet střel ráže 7.62 mm. Dokázal složit tři mimozemšťany, než mu došlo střelivo. Čtvrtý a pátý ale dostali zase jeho a džungle zmizela, když mu postroj uštědřil elektrický výboj.

„To se z toho zgrappuju,“ řekl a potřásl hlavou.

„No, zase tak špatné to nebylo,“ poznamenal Jaenisch a podíval se na něj. „Nastavím systém tak, abychom si mohli vzít i kolty .455 – máš výcvik na čtyřistapětapadesátku, ne?“

„Mám,“ přikývl Berg. Vysokorychlostní kolt magnum sice ozbrojené složky používaly zřídkakdy, ale on si je pořádně osahal během výcviku operačního průzkumu. Tenkrát se podivoval nad tím, proč se cvičí v používání zbraně, vhodné leda pro civilisty, kterým střelný prach lezl na mozek a již žádná armáda nepokládá za hodnou pozornosti. Teď se začal zamýšlet nad tím, kolik součástí výcviku operačního průzkumu bylo asi ovlivněno vesmírnou pěchotou – jednotkou, která přinejmenším oficiálně neexistovala.

Vrátili se do přípravné místnosti a přidali si k výzbroji velké kolty. Modrá hlaveň měřila skoro třicet centimetrů a zbraň byla pěkně těžká. Ale civilní lovci ji používali při lovu slonů a tygrů zblízka. Dokázala zastavit i dvounohé mimozemšťany. Přede dveřmi se zastavil a upravil si rozložení zásobníků na postroji. Každý zkušený střelec měl vlastní způsob, jak chtěl mít rozmístěné náhradní zásobníky, a Berg se v tomhle od zbytku nijak nelišil.

„Stejný scénář?“ zeptal se, když se znovu ocitli v džungli.

„Mění se to,“ odpověděl Jaenisch. „Nikdy nevíš, co na tebe program pošle.“

Berg pečlivě sledoval okolí, jakmile znovu vykročili po stezce, a i když na ně tentokrát zaútočili jiní tvorové, ke všemu došlo na stejném místě. Tentokrát museli bojovat s nízkými, jasně červenými stonožkami zhruba velikosti leoparda. Bylo jich víc než dvounohých netvorů. A stejně jako předtím se od nich kulky ráže 7.62 mm odrážely.

Pustil z ruky M-10, která se mu na pružném závěsu okamžitě přitáhla k hrudi, a vytáhl kolt ráže .455. Kulky k jeho uspokojení dokázaly pancíř stonožek prorazit, a kromě toho měl tu výhodu, že jednou rukou uměl pálit skvěle. Vystřílel všech deset kulek v zásobníku, složil šest mimozemšťanů a pak bleskově dobil tak, že nechal vyklouznout prázdný zásobník do síťoviny na postroji a vrazil do zbraně plný. Zabil čtyři další stonožky, než ho dostaly.

„Tohle už mi vážně leze na nervy,“ řekl Berg a zasunul kouřící pistoli do pouzdra.

„Sakra, vydržel jsi déle než já,“ poznamenal Jaenisch a potřásl hlavou. „Já zůstal u M-10. Kde ses takhle naučil střílet?“

„Prostě mě to baví,“ odpověděl Berg opatrně. Ale skutečná odpověď zněla: ve výcviku operačního průzkumu. OP byl vždycky tvrdý oříšek a fáze kvalifikace byla vražedná. Jakmile ale člověk postoupil do pokročilé fáze, dostalo se mu výcviku téměř jako u skutečné bojové jednotky. Nové postupy OP v sobě zahrnovaly program pro nácvik bojového průzkumu, který daleko předčil základní a oficiální výcvik. Sice mu bylo jasné, že běžní absolventi programu operačního průzkumu mají patrně daleko větší zkušenosti než on, ale on měl zase nejspíš všestrannější výcvik. Rozhodně bude muset dávat pozor na to, co dělá.

„Zvládneš to se dvěma pistolemi?“ zeptal se ho Jaenisch.

„Snad,“ řekl Berg. „Ale nedokážu střílet z obou zároveň, to je naprostý nesmysl. Většinou prostě vystřílím jednu pistoli a pak druhou. Problém je v tom, že to strašně zpomaluje dobíjení. Takže pokud máš víc cílů než nábojů…“

„Chceš to takhle zkusit?“ zeptal se Jaenisch. „Já si nechám jednu pistoli a ty si vezmeš druhou?“

„No, zkusím to,“ přikývl Berg. „Ale pro jistotu si na začátek vezmu M-10, protože nikdy nevíš, co se na nás vyhrne.“

„Nastavím stejný scénář,“ řekl Jaenisch. „Vážně bych to rád viděl.“

Na třetí cestu džunglí Berg vyrazil se dvěma kolty magnum a Jaenisch si nechal jeden. Stonožky zaútočily zhruba ve stejném okamžiku a na stejném místě, což bylo trochu podvádění, protože Berg nemusel hádat, odkud na ně vyrazí.

Ale střelba dvěma pistolemi fungovala. Tentokrát už věděl, odkud a jak zaútočí, a mohl na ně začít pálit dřív. Když mu došly náboje v pravé pistoli, zasunul ji do pouzdra a vyhodil zásobník. Když mu došly náboje i v levé, bleskově obě dobil, prohodil si ruce, začal střílet z obou najednou a couval před stonožkami, dokud je všechny nepobil. Mimozemšťané sebou trhali v křeči, na většinou modrou vegetaci stříkaly provazce zelené krve a tvorové trhali porost džungle na kusy.

„Zatraceně,“ poznamenal Jaenisch a potřásal hlavou, „to byla fantazie. Tak zkusíme dorazit na druhou stranu místnosti.“

Cestou museli ještě dvakrát čelit útokům, ale Bergův trik se dvěma pistolemi mimozemšťany, kteří je napadali, vždycky dokázal bezpečně zastavit, a nakonec dorazili až k potoku, který označoval druhý konec výcvikového prostoru. V tom okamžiku mu zbývaly poslední čtyři kulky.

„Čistá práce,“ řekl Jaenisch, když dorazili na konec džungle. „Na nováčka to nebylo špatné. Vůbec to nebylo špatné.“

„Díky,“ řekl Berg.

„Tenhle scénář je připravený pro výcvik manévrů dvou týmů,“ přiznal Jaenisch. „Má jím procházet šest chlapů, ne dva. Chtěl jsem tě prohnat něčím daleko tvrdším, než jsem myslel, že zvládneme, aby sis na tu nálož trochu zvykl. No, nevyšlo to. Ve skutečnosti jsi právě dostal týmovou přezdívku – budeme ti říkat Pistolník. Můžeš mi říkat Jaene.“

„Díky, Jaene,“ řekl Berg. „Ale stejně si nemyslím, že takhle by se mělo normálně bojovat.“

„Souhlasím,“ přikývl Jaen. „Jenže se na to skvěle kouká. Už se nemůžu dočkat, až si přehraju klip.“

„Tohle se nahrávalo?“ zeptal se Berg.

„Pistolníku, každá vteřina každého dne tohohle maulku se nahrává,“ přikývl Jaenisch zatrpkle. „Proč si myslíš, že tu všude jsou ty zgrappované kamery? Jsme pokusní králíci. Vysvětlím ti to cestou zpátky do zbrojnice.“