Související odkazy:
Recenze P. Neomillnerové na celý cyklus (1.2.2007 – Pevnost/Daemon)
Oficiální stránky autora (anglicky)
Ukázka:
Prolog
Byla to epocha velikánů.
Ve stále více se rozpínající Demokracii pro sebe nenašli místo, a tak, aby mohli volně dýchat a uplatňovat svou sílu. obrátili pozornost k odlehlým, prázdným světům Vnitřní Hranice. Přitahovaly je, tak jako plameny vábí můry, stále bliž a blíž k zářícímu Galaktickému Jádru.
Ano, tísnili se v lidských tělech, tedy alespoň většina z nich, a přesto byli velikány. Nikdo nevěděl, proč se jich právě v tomto okamžiku zrodilo tolik. Kdo ví, možná jich v Galaxii, plné malých lidí, ovládaných ještě menšími přáními, bylo potřeba. Není vyloučeno, že to vše způsobila divoká krása samotné Vnitřní Hranice, protože ta určitě nebyla místem pro obyčejné muže a ženy. A možná se velikáni začali znovu rodit proto, že v posledních tisíciletích neexistovali.
Bez ohledu na důvod, proč se objevili, dorazili až za nejzažší meze prozkoumané Galaxie, roznášejíce lidské sémě po stovkách nových světů a zároveň vytvářejíce cyklus legend, které zemřou až v okamžiku, kdy už si lidé nebudou schopni o hrdinských činech vyprávět.
Byl tu Vzdálený Jones, jehož noha se dotkla více než pěti set nových světů, a který nikdy nezjistil, co vlastně hledá. Vždycky si však byl stoprocentně jistý, že to nenašel.
Byl tu Pištec, jehož pravé jméno nikdo neznal, který zabil víc než sto lidí i mimozemšťanů.
Byla tu Páteční Nelli, která za války proti Settům přeměnila svůj nevěstinec v nemocnici a nakonec se dočkala toho, že z něj lidé, co se ho dřív pokoušeli zavřít, udělali svatyni.
Byl tu Džamal, který nezanechával otisky prstů ani stopy nohou a loupil v palácích, o nichž se dodnes neví, že byly vyloupeny.
Byl tu Vsaďsvět Murphy, který vlastnil postupně devět zlatonosných planet a o všechny přišel u hráčských stolů.
Byl tu Ben Ami Lamželezo, s mimozemšťany zápasící pro peníze a lidi zabíjející pro zábavu.
Byl tu Markýz z Queensbury, který bojoval bez jakýchkoli pravidel a Bílý Rytíř, albín, vrah padesáti mužů, Sally Čepel a Věčný Chlapec, který se po dovršení devatenácti let zničehonic přestal na dvě staletí měnit.
Baker Katastrofa, pod jehož nohama se třásly celé planety, i exotická Perla z Maracaibo; Šarlatová Královna, jejíž hříchy proklínaly všechny rasy Galaxie, i Ježíšek; Jednoruký Bandita s vražednou protézou a Matka Země; Ještěrka Malloy i jen naoko sympatický Hrobař Smith.
Velikáni.
A přesto se zjevila bytost, která se tyčila nade všemi, žonglovala s osudy lidí i světů, jako by to byly hračky, bytost, která přepsala dějiny Vnitřní Hranice a Spirálního Ramene a dokonce i samotné Demokracie. V různých částech jejího krátkého, ale zato bouřlivého života, jí říkali Věštkyně, Orákulum a Prorok. A když zmizela z galaktické scény, jen hrstka přeživších znala její skutečné jméno, svět, kde se narodila, nebo začátek celého příběhu. To už je úděl velikánů a legend.
Ale ona se narodila, žila, měla jméno a dokonce byla i dítětem.
Toto je její příběh.
ČÁST PRVNÍ
Kniha Myščina
1
Blantyre III byla planeta vysokých věží a překrásných minaretů, křivolakých uliček a temných zákoutí, velkých komínů a úzkých schodišť. Jinými slovy, byl to svět jako stvořený pro Myšku.
Myška teď stála na provizorním pódiu za Merlinovým vozem. Měřila necelých pět stop, vážila sotva osmdesát liber a na trikotu měla oblečený frak a kravatu, obojí poseté flitry. Když Merlin vyčarovával ze vzduchu kytice květů a králíky, sebejistě se usmívala do davu. Každou věc, vykouzlenou z ničeho, podával Merlin Myšce a ona ji schovávala do zvláštní bedny, protože na Vnější Hranici bylo květiny a králíky těžké získat a oni si plánovali, že je, než se vydají na další planetu, použijí několikrát.
Merlin prováděl trik s cigaretami. Zapálil si jednu, típl ji, další čtyři zapálené cigarety vyrobil magicky, odhazoval je, další si vytahoval z ucha, a tak pořád dokola. Bylo to obyčejné kejklířství, ale divákům se líbilo, protože ještě nikdy neviděli představení složené z kouzelnických triků.
Neustále při tom mluvil. Vyprávěl vtipy, dělal si legraci z nafoukanců, vzýval soumračné bohy, aby mu pomohli, a chvílemi dokonce četl v lidských myslích.
Až konečně, čtyřicet minut po začátku představení, přišlo piéce de résistance.
Merlin navrhl, aby si Myška vlezla do velké bedny, kterou pak omotal řetězy a zamkl je na obrovské zámky. Bedna, jak podrobně vysvětlil, obsahovala zásobu vzduchu na dvacet minut, a ani o vteřinu déle.
Myška už z bedny stačila vylézt a ukrýt se uvnitř vozu, zatímco si kouzelník přizval na pomoc dva diváky. Přivázali bednu ke kladkostroji, zvedli ji nad velké akvárium naplněné vodou a potopili ji. Merlin všechny ujistil, že Myšce zůstalo jen devatenáct minut na to, aby se dostala ven, jinak zemře.
A pak se pustil do jednoho ze svých nejefektnějšich výstupů s ohni a výbuchy, který diváky úplně očaroval. Myška si mezitím natáhla černý trikot, protáhla se dírou v podlaze vozu a zmizela ve tmě.
O chvíli později už zručně vyšplhala po boční stěně starobylé budovy a dokud Merlin nedokončil svůj další trik, stála ukrytá ve stinu věžičky. Pak vešla oknem na chodbu a lehkým krokem se vydala vpřed. V tomhle domě by měla být spousta uměleckých děl, ale ona se rozhodla, že by bylo příliš obtížné propašovat je pryč z planety. Prohledávala tedy pokoj po pokoji, až konečně našla dámskou šatnu. Rychle prohrabala šuplíky, z kazet vysypala klenoty a nasypala je do koženého váčku, který měla přivázaný k pasu.
Opět se podívala na hodinky. Jedenáct minut. Dost času na to, aby stačila projít ještě jeden dům, možná dva.
Ven se dostala stejným oknem, pak se vyšplhala na štít věžičky a skočila na přilehlý dům. Zlehka jako kočka přistála na římse a silou otevřela okno tmavého pokoje.
Okamžitě si uvědomila, že není sama, že někdo nebo něco spí v koutě. V očekávání útoku znehybněla na místě, ale když uslyšela chrápání, během pěti vteřin proběhla pokojem a vyšla na chodbu.
Díky číslům na dalších dveřích zjistila, že se neocitla v soukromé rezidenci, ale v domě, v němž se pronajímaly zařízené pokoje. Mohla by jich prohledat čtyři nebo pět, aniž by opustila budovu, ale obyvatelé takových penzionů měli jen zřídkakdy něco, co by stálo za ukradení.
Nakoukla do nejbližšího pokoje. Byl prázdný, nenašla nic cenného.
Druhý se jí zdál být trochu lepší. Na velké posteli spali muž a žena, vzduch páchl alkoholem a drogami. Myška našla použité oblečení, válející se bez ladu a skladu po zemi. Z mužovy náprsní tašky vytáhla tři stokreditové bankovky. I přes veškerou snahu ženinu peněženku ani peníze nenašla, rozhodla se tedy, že na další prohlídku pokoje už nemá čas.
Vrátila se na chodbu. Zbývalo jí ještě osm minut. Najednou nějaká starší žena rozsvítila světlo na chodbě. Šla na jedinou toaletu v patře. Myška skočila na schodiště a přikrčila se ve stínu. Zaslechla hlasy z vyššího patra a všimla si také, že nejméně jedny dveře jsou otevřené. Čekala skoro dvě minuty, až stařena šouravým krokem přejde chodbu. Myška se rozhodla, že je čas vydat se na zpáteční cestu. V zadní části domu našla neosvětlené požární schodiště, sešla po něm dolů a vydala se k Merlinovu vozu. Stále se držela ve stínu. Počkala, až kouzelník přitáhne pozornost diváků sérií uměleckých ohňů létajících na všechny strany, vsoukala se pod vůz a zespoda do něj vlezla.
Pečlivě uložila váček s kořistí do krabice určené ke kouzelnickým trikům, takže dokonce i policista, který by otevřel víko, by měl problémy uvnitř něco najít. Pak si, protože měla ještě dvě minuty k dobru, nasadila černou kapuci a vyplížila se na scénu.
Merlin si pohrával s diváky. Přesvědčoval je, že Myšce zbývá kyslíku sotva na několik okamžiků. Konečně začal společně s nimi poslední vteřiny odpočítávat. Když se dostali až k nule, Merlin a jeho asistentka v černé kápi vytáhli bednu z vody, odemkli řetězy, kterými byla spoutaná a… očím překvapených diváků se neukázala mrtvá Myška, ale pestrobarevný pták ze soustavy Antares, který rozložil křídla, vyskočil z bedny, přešel k Myšce a stáhl ji kápi. To byla jediná věc, kterou uměl.
Publikum vybuchlo frenetickým aplausem, Merlin poslal dokola klobouk, aby sesbíral dary, až se nakonec všichni rozešli a nechali je osamoceně stát na prázdné ulici.
„Tak co?“ zeptal se kouzelník. „Jak se ti dařilo?“
„Trocha kreditů, šperky,“ odpověděla Myška. „Nic zvláštního.“
„To je právě problém téhle planety,“ konstatoval Merlin. „Není na ní nic zvláštního.“ Přejel domy opovržlivým pohledem. „Jsou to jenom krásné fasády a v každém budoáru umělá bižuterie. Šest nocí a žádný větší úspěch. To stačí.“
Myška pokrčila rameny.
„Kam teď?“ zeptala se.
„Nejbližší lidská planeta je Westerly.“
„Westerly je planeta mimozemšťanů,“ opravila ho.
„Je tam asi dvacet tisíc lidských bytostí, které žijí v něčem, co by se dalo nazvat volnou zónou, přímo v centru největšího města,“ řekl Merlin. „Můžeme tam načerpat palivo.“
„Palivo můžeme načerpat i tady.“
„Taky že jo,“ vysvětloval trpělivě Merlin. „Ale bude příjemné udělat si na Westerly jednodenní přestávku. Kdo ví? Třeba tam seženeme čerstvé ovoce. To si na téhle hromadě smetí koupit nemůžeme.“
Opět pokrčila rameny.
„Souhlasím. Takže Westerly.“
Merlin zamířil s vozem ke kosmodromu.
„Jak jí říkají místní?“ pokračovala Myška.
„Cože?“ zeptal se roztržitě.
„Westerly.“
„No, domorodci jí říkají Westerly.“
„Tak to teda díky.“
„Jméno, které používají mimozemšťané, bys nedokázala vyslovit. Na hvězdných mapách je zakreslena jako Romanus Omega II.“ Chvíli na to dodal: „Je samozřejmě kyslíková.“
„Máš nějaké ponětí, jak domorodci vypadají?“
„Myslím, že dýchají kyslík.“ odpověděl. „A v čem je rozdíl? Představení budeme pořádat jen pro publikum složené z lidí.“
„Ty nedokážeš prolézat komíny, ani se pohybovat v odpadních rourách,“ řekla na to. „Pokud mám v kritické situaci narazit na mimozemšťana, chci vědět, jak se mám zachovat.“
„Tak jako vždycky: zdrhej, jako by ti hořelo za patama.“
Zbývající část cesty ke kosmodromu mlčeli a pak naložili vůz na Merlinovu zářivě červenou loď. Teprve když odstartovali a nabrali kurs na Westerly, Myška se u piva uvolnila a Merlin pokládal ukradené šperky pod spektrografická čidla počítače, porovnával výsledky s aktuálními věstníky pro klenotníky a celý lup oceňoval.
„Mohlo to být horší.“ řekl nakonec. „Ale chtěl bych. abys v sobě dokázala udržet to neodbytné nutkání vzít největší kameny. Mnoho z nich vážně nestojí za námahu.“
„A co říkáš tomu briliantovému náramku a safírovému náhrdelníku?“ zeptala se, aniž by zvedla hlavu.
„Jsou to moc pěkné kousky. Ale ty korále, co vypadají jako perly… úplně bezcenné.“
„Až se vrátíme na Hranici, najdeš nějakou pěknou holčičku, které je daruješ,“ konstatovala Myška.
„Určitě se pokusím udělat všechno, co bude v mé moci,“ souhlasil Merlin. „Ale to ani v nejmenším nemění nic na tom, že za ně na černém trhu nedostaneme ani kredit.“ Myška zamyšleně popíjela pivo.
„Tak jako tak, nepotřebujeme kredity, rozhodně ne v situaci, kdy Demokracie dělá… sám víš co. Na tvém místě bych to zboží prodala za novostalinské rubly nebo tereziánské tolary.“
„V tom případě budeme muset několik týdnů počkat. Dokud jsme na území Demokracie, budou od nás lidé chtít platby v kreditech.“
„Tak chtěj vyšší ceny, protože v místě, kam letíme, nemají kredity moc dobrý kurs.“
„Já tě neučím, jak krást, a ty mně neuč, jak to prodat.“ Myška se chvíli dívala, jak Merlin nacvičoval jeden ze svých kousků, klenoty mizely a zase se objevovaly pod jemným hedvábným šátkem, a pak se zase začala věnovat pivu. Byl to dlouhý týden a ona se cítila unaveně. V levém koleni jí škubalo, protože se před dvěma dny uhodila, když skákala na nějakou římsu. Po pravdě řečeno, z nepřetržité práce ji bolely všechny svaly. Opravdu už byl nejvyšší čas na dovolenou. Když si lehla a začala usínat, doufala, že na Westerly narazí na tak velkou kořist, že si bude moci dovolit několik měsíců bez práce.
Westerly, pomyslela si Myška, vypadala jako většina cizích planet. Na první pohled se zdálo, že na ní všechno dává dokonalý smysl; teprve při bližším ohledání bylo vidět, jak těžce pochopitelný svět to je.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se Merlin, když řídil vůz hlavní ulicí lidského území.
„Nelíbí se mi to,“ řekla Myška.
„Proč?“
„Podívej, jak se všechny ulice točí a nakonec se samy se sebou spojují,“ odpověděla. „Jsou tu věžáky bez oken a dveří, ale taky jednopatrové domky celé ze skla a s patnácti východy. Nevím, jestli jim během deseti minut dokážu přijít na kloub.“
„Drž se jenom lidských domů,“ napomenul ji Merlin. „Stejně nepotřebujeme žádné věci od mimozemšťanů.“
„To není tak jednoduché,“ odpověděla. „Jak mám vědět, která z těch budov je lidská? Když si vyberu špatný dům, můžu se uvnitř na hodinu nebo i na dýl ztratit. Mám nepříjemný pocit, že každá chodba končí stěnou a každé schodiště tvoří uzavřený kruh.“
„Přeháníš,“ řekl Merlin.
„Nemyslím,“ protestovala Myška. „A tady je důležité, co si myslím já. Měl jsi špatné informace. Na téhle planetě nikdy nebydlelo dvacet tisíc lidí najednou. Překvapilo by mě, kdybychom jich tady našli tisíc.“
„Tak co kdybychom se dohodli na kompromisu,“ navrhl Merlin a zastavil vůz.
„Na jakém?“
Kývl hlavou k velké, ocelovo–skleněné budově na druhé straně ulice.
„Hotel Královské Armády,“ řekl. „Patří lidem, a ti si ho taky sami vedou. Na jeho prohlídku máme celý den. Půjdeme dovnitř, něčeho se najíme a trochu se projdeme. Pokud do západu slunce usoudíš, že se tady cítíš dobře, bude to jediné místo, kam se vydáš.“
Souhlasně přikývla.
„Dobrá,“ odpověděla. „Vrátím se pro tebe hned, jak najdu místo, kde můžeme nechat náklaďák.“
Zatímco na Merlina čekala, prošla si celý hotel a rozhodla se, kterým vchodem se dnes večer dostane dovnitř: větrací šachtou vedoucí do prádelny v suterénu. Byla uzavřená mříží, ale kolem bylo dost místa na to, aby se nad ní dal zaparkovat vůz. Když se Merlin vrátil, čekala už na něj v hale.
„Tak co?“ zeptal se. „Zjistila jsi něco?“
„Dvě věci,“ odpověděla. „Za prvé, vím, kudy se dostanu dovnitř.“
„Dobrá.“
„A za druhé.“ pokračovala a ukázala na Robeliana a tři Lodinity, „tady nebydlí jen lidé.“
„Určitě mají oddělená podlaží,“ odpověděl Merlin s pokrčením ramen. „Znamená to jenom, že musíme být opatrní.“
„A co zámky?“
„Asi standardní, propojené s hotelovým počítačem, aby bylo možné kdykoli změnit kombinaci.“ Odmlčel se. „I kdybys snad zapomněla polovinu z toho, co jsem tě naučil, stejně by ti otevření kteréhokoli z nich mělo zabrat maximálně třicet vteřin.“
„Nebude ti vadit, když to zkusíme dnes večer?“
Pokrčil rameny.
„Jak si přeješ.“
„Napadlo tě někdy, že ty bys mohl jen od této chvíle do večeře prohledat padesát pokojů?“ nadhodila.
Merlin zavrtěl hlavou. „O tom jsme se už bavili. Zatím nás nezavřeli jenom proto, že jdeme do akce jen ve chvíli, kdy máme alibi.“
Neodpověděla, jen se nenápadně začala rozhlížel po koutech, chodbách a zkoumat pohyblivé příčky mezi pokoji. Chtěla získat ještě větší jistotu tím, že si prohlédne několik dalších pokojů, ale měla pocit, že většina lidí, ubytovaných mezi čtvrtým a desátým patrem, jezdí výtahy, nacházejícími se vpravo od recepce. Ke druhému a třetímu patru se z levé strany recepce v mírném sklonu zvedaly nakloněné plošiny, a ty využívali jen Canphorité, Lodinité a Robeliané.
„Ještě že všichni dýchají vzduch,“ zašeptala. „Nesnáším, když se přirozené prostředí mění.“ Otočila se k Merlinovi. „Už víš, kde jsou služební výtahy?“
„Třeba tady vůbec nejsou.“
„Musejí být. Nikdo by pokojským nedovolil používat výtahy, které jsou určeny pro hotelové hosty.“ Na chvíli se odmlčela. „Možná bys měl řediteli říct, že jsme sem přijeli, abychom večer pro hosty uspořádali představení, než si začnou myslet, že si prohlížíme před vloupáním terén.“
„A co budeš dělat ty, zatímco já se budu pokoušet vysvětlit naši přítomnost v hotelu?“ zeptal se Merlin.
„Budu si prohlížet před vloupáním terén.“ odpověděla s úsměvem.
Merlin se vydal k recepci a Myška se přesunula do sedmého patra, ujistila se, že zámky tohoto typu dokáže otevřít, pokusila se sjet výtahem do suterénu a přesvědčila se, že výtah sestoupí jen do haly. Ke kouzelníkovi se připojila ve chvíli, kdy vycházel z kanceláře ochranky.
„Všechno je v pořádku?“ zeptala se.
„Nebudou nám dělat žádné problémy a navíc máme důvod procházet se po hotelu celý zbytek odpoledne.“
„Dobrá. Začněme jídlem.“
Merlin souhlasil a chvíli na to vešli do restaurace v přízemí. Obsazené byly jen dva stoly a Merlin kývl hlavou k tomu nejvzdálenějšímu.
„Vidíš toho mimozemšťana?“ zašeptal.
„Humanoida s nezdravou kůží?“ ujistila se Myška.
Merlin souhlasně přikývl.
„Toho, co je oblečený celý do stříbrného. Drž se od něj co nejdál.“
„Proč mi to říkáš?“
„Počkej, až po něčem sáhne, a uvidíš.“
Jakoby to přivolal, mávl mimozemšťan na číšníka, a Myška si všimla, že měl kdysi čtyři ruce, ale o jednu přišel.
„K jaké rase patří?“ zeptala se.
„Nevím… Ale pokud se nemýlím, je to Ollie Tři Pěsti.“
„Nikdy jsem o něm neslyšela.“
„Bude stačit, když se od něj budeš držet co nejdál.“
„Je to zločinec?“
„Lovec odměn. Říká se, že zabil víc než třicet lidí, ale nikdy nepřijímá kontrakty na příslušníky vlastní rasy.“ Kouzelník mluvil zamyšleně. „Chtěl bych vědět, co dělá na Westerly; většinou pracuje na Vnitřní Hranici.“
„Možná jde ponás.“
„Dej pokoj,“ utrhl se Merlin. „Nikde na území Demokracie na nás nebyl vystavený zatykač.“
„O kterém bys věděl,“ dodala.
„O kterém by věděl kdokoli,“ odpověděl sebejistě. „Pokud na něj dnes v noci narazíš, prostě se mu omluv a zmiz mu z cesty tak rychle, jako by tě honili všichni čerti.“
Myška přikývla a na malém počítači s jídelním lístkem vyklikala objednávku. Chvíli na to ji Merlin pod stolem kopl.
„Co je zase?“ zeptala se.
„Neotáčej se, nebo předstírej, že sis ho nevšimla. Vidíš, kdo se přidal k mimozemšťanovi?“
Otočila hlavu.
„Říkal jsem ti, aby ses na něj nedívala přímo!“ sykl Merlin.
„Dobře,“ odpověděla Myška a podívala se Merlinovi přímo do očí. „Je to velký, vousatý člověk s malým arzenálem, připevněným k pasu. Předpokládám, že jeho taky znáš.“
„To je Hrobař Smith.“
„Další lovec odměn?“
Merlin zavrtěl hlavou.
„Nájemný vrah. Jeden z nejlepších.“
„Jak to, že padesát stop od nás sedí mimozemský lovec odměn a profesionální zabiják?“ zajímala se Myška.
„Nevím,“ odpověděl kouzelník nervózně. „Oba by měli být na Hranici a je jasné, že ti dva by se spolu neměli bavit.“
„Jdou po nás?“ zeptala se klidně Myška, zatímco se začala rozhlížet po únikových cestách a přemýšlet o šancích na přežití.
„Ne. Ti chlápci se tady nemotají jen tak. Kdyby hledali nás, už bychom byli mrtví.“
„Co chceš dneska večer dělat?“ zeptala se. „Můžeme z toho hotelu vypadnout a normálně odletět.“
„Nech mě přemýšlet,“ odpověděl Merlin. Sklonil hlavu a dlouho se díval na své spletené prsty, až nakonec zvedl hlavu. „Ne, nemáme důvod odvolávat představení. Nehledají nás a my pro ně nejsme žádná konkurence. Jsme zloději, oni jsou vrahové.“
Myška pokrčila rameny.
„Pro mě to není žádný rozdíl.“
„Zajímalo by mě, koho hledají,“ zamyslel se Merlin. V té chvíli člověk vstal, něco mimozemšťanovi řekl a odešel do haly. „Bez ohledu na to, kdo to je, musí být hodně dobrý, když na jeho chycení musejí ti dva dělat spolu.“
Mlčky dojedli a pak, když se pomalu blížil večer, začala Myška rozdávat holografické letáky, informující o jejich kouzelnickém představení, ke kterému už za několik okamžiků mělo dojít na ulici před hotelem.
Při západu slunce, kdy Merlin s profesionální vervou kouzlil pugéty, ptáky a králíky, shromáždil se dav asi šedesáti osob, skoro výhradně lidí. Merlin nepřestával příchozí šálit a Myška při několika příležitostech předvedla tři nebo čtyři triky ze svého omezeného repertoáru. Konečně ji Merlin zavřel do bedny a začal se zabývat zámky. Ve stejnou chvíli se Myška vysoukala ven falešnou zadní stěnou. V okamžiku, kdy zápolil s bednou, aby ji mohl spustit do bazénu s vodou, byla už Myška pod úrovní ulice a plazila se větrací šachtou do prádelny. Pracovaly tam dvě ženy, takže cesta k vnitřním schodům jí zabrala o minutu víc, než předpokládala. Vyběhla do čtvrtého patra, tam se zastavila a začala hledat nezamčené dveře. Našla jedny, rychle v místnosti sebrala to málo, co v ní mělo nějakou hodnotu, a bleskově se vplížila do další. Tam toho našla ještě méně, takže se velice rychle vrátila zase na chodbu. Měla ještě dost času na to, aby se podívala do dvou dalších pokojů, pod podmínkou, že bude dost rychlá.
Najednou zaslechla zvuk otevíraných dveří a uskočila na schodiště. Neměla důvod čekat, až hotelový host projde chodbou a dorazí k výtahu. Stačilo vyjít o patro výš a prohledat jiné dva pokoje, ale nějaký instinkt ji varoval, aby se nahoru nepouštěla. Možná ji zastavil ubíhající čas. možná obava, že narazí na Hrobaře Smithe.
„Do háje!“ zaslechla Myška zvolání a vyhlédla na chodbu čtvrtého patra.
Bylo jasné, že ten, kdo křičel, si zabouchl dveře a nemohl se dostat dovnitř, protože teď z plných plic klel a mlátil pěstmi do dveří. Na chodbu se začínali trousit další lidé, které zajímalo, co mohlo způsobit takový rozruch. Myška se vrátila na schodiště s vědomím, že ve čtvrtém patře nebude klid ještě dlouho poté, co ukázka kouzelnického umění skončí.
Udělala dva kroky nahoru po schodech, když se ve čtvrtém patře ozval ještě větší křik, a ozvěny kleteb a bouchání do dveří se nesly celým okolím. Okamžitě se vrátila a rozběhla se do druhého patra. Tady bylo ticho.
Opatrně vyšla na chodbu, poněkud širší než byly chodby pro lidi, a začala zkoušet dveře. První dvoje byly zamčené, za třetími se ozýval otřesný vrčivý hlas. Teprve když se přiblížila ke čtvrtým dveřím, zaslechla zvuk, který se do prostředí mimozemšťanů ani trochu nehodil: vzlykání lidského dítěte.
Otevření zámku šperhákem jí nezabralo ani dvacet vteřin. Vběhla do tmavého pokoje dřív, než se za ní zavřely dveře. Vytáhla malou baterku a začala si prohlížet místnost. Bylo tam podivně tvarované lehátko, křeslo, na které by si člověk sednout nedokázal, a stůl s šesti bronzovými soškami. Myška netušila, k čemu by mohly být. Nacházel se tam i druhý stůl se zbytky mimozemšťanova jídla.
Ve světle baterky si všimla malého pohybu v koutě pokoje. Okamžitě se otočila a spatřila malou blonďatou holčičku, připoutanou k těžké dřevěné noze obrovského křesla.
„Zachraň mě,“ prosila ji dívenka.
„Jsi sama?“ zašeptala Myška.
Dívenka přikývla.
Myška prošla pokojem a začala děvčátku odepínat pouta.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Myška.
„Penelopa,“ vzlykla holčička.
„Penelopa jak?“
„Jenom Penelopa.“
Pouta se odepnula a spadla na zem. Myška vstala a pořádně si děvčátko prohlédla.
Blonďaté vlasy vypadaly, jako by je někdo přiřízl nožem, a bylo také jasné, že neviděly šampón několik týdnů, možná měsíců. Na levé tváři měla holčička velkou modřinu, nepříliš zřetelnou a pravděpodobně se hojící. Byla hubená, skoro podvyživená. Na sobě měla něco, co kdysi muselo být sportovním oblečením, ale teď to byly jen roztrhané hadry, pokryté lepkavou špínou. Nohy měla bosé a paty sedřené a krvácející.
„Nerozsvěcuj,“ varovala ji Penelopa. „On se brzy vrátí.“
„K jaké rase patří?“
„Nevím,“ odpověděla Penelopa a pokrčila rameny.
„Pokud se vrátí, než odejdeme, budu pro něj mít malé překvapení, to je jasné,“ řekla Myška a z levé boty vytáhla nůž.
„Nemůžeš ho zabít,“ protestovala Penelopa. Rozhodně zavrtěla hlavou. „Prosím, můžeme odejít?“
Myška natáhla ruku a postavila Penelopu na nohy.
„Kde jsou tví rodiče?“
„Nevím. Myslím, že jsou mrtví.“
„Můžeš chodit?“
„Ano.“
„Dobrá,“ řekla Myška a vydala se ke dveřím. „Jdeme.“
„Počkej!“ poprosila náhle Penelopa. „Nemůžu odejít bez Jennifer!“
„Jennifer?“ zeptala se Myška. „Kdo je to Jennifer?“
Penelopa odběhla do kouta pokoje a vytáhla odtamtud špinavou hadrovou panenku.
„To je Jennifer,“ řekla a zvedla panenku ke světlu baterky. „Teď můžeme jít.“
„Podej mi ruku.“ navrhla Myška, když naprogramovala dveře, aby se otevřely.
Vystrčila hlavu do chodby, nevšimla si žádného pohybu a rychlým krokem zamířila ke schodišti. Zesláblou dívenku za sebou téměř táhla. Chvíli na to dorazily do suterénu a vkročily do prádelny.
„Teď mě pozorně poslouchej,“ šeptala Myška. „Chci, abys šla po kolenou a po rukou, přesně tak, jak to budu dělat já, dokud se nedostaneme k ventilačnímu otvoru. Vidíš ho?“
Penelopa se podívala do šera a zavrtěla hlavou.
„Řeknu ti, až tam budeme. Když dorazíme k otvoru, vysadím tě dovnitř. Je úzký a tmavý, ale nezůstaneš v něm viset, protože já jsem se přes něj dostala sem a jsem větší než ty.“
„Nebojím se,“ řekla Penelopa.
„Vím, že se nebojíš,“ odpověděla Myška konejšivě. „Ale musíš být úplně zticha. Pokud budeš hlučná, můžou tě zaslechnout pokojské, které obsluhují pračky, a kdyby přišly, aby se podívaly, co se děje, musela bych je zabít.“
„Zabíjení je špatné.“
„Tak nedělej hluk a já nebudu muset zabíjet,“ řekla Myška. „Jsi připravená?“
Penelopa přikývla a Myška se začala plazit k ventilačnímu otvoru. Když k němu dorazila, otočila hlavu, aby zjistila, kde je Penelopa, a spatřila, že se děvčátko krčí těsně za ní.
Myška se ujistila, že pokojské jsou pořád zaměstnané obsluhou praček, dala si prst na ústa a vysadila Penelopu do výklenku. Dívenka se vzpírala a kroutila, až se nakonec dostala do pravoúhlého zákrutu, odkud šachta vybíhala z budovy a táhla se pod ulicí.
Myška už se chystala za ní. když zaslechla rozlítostněné šeptání.
„Nemůžu najít Jennifer!“
„Nezastavuj se!“ sykla Myška. „Najdu ji.“
Chvíli počkala, dokud nezaslechla, že se dítě plazí dál, a pak se vyhoupla do výklenku. Panenku našla v místě, kde se šachta stáčela ven z budovy, zastrčila si ji za opasek a pak pokračovala dál, až dohonila Penelopu, která se stačila doplazit k poklopu pod Merlinovým vozem a teď nevěděla, co má dělat.
Myška rychle odsunula poklop, vecpala Penelopu do vozu a vrhla se za ní. Vyklonila se ven otvorem ve falešné podlaze a upevnila mříž zpátky na místo.
„Počkej tady,“ přikázala dítěti. „A nepokoušej se nahlas ani vydechnout.“
Oblékla si černou kápi. Od vstupu na scénu ji dělily sotva vteřiny. Když se dav téměř rozešel, zavedla Myška Merlina do nitra vozu.
„Co tě zdrželo?“ zeptal se kouzelník. „Moc nechybělo a opozdili bychom se.“
„Angažovala jsem asistentku,“ řekla s úsměvem Myška.
„Asistentku?“
Myška ukázala prstem na Penelopu. která se zahrabala pod vakem s rekvizitami.
„Dobrý bože!“ zašeptal Merlin a zvedl vak do vzduchu. „Kde jsi ji u všech čertů našla?“
„Připoutanou k posteli v mimozemšťanově pokoji.“
Kouzelník se posadil vedle holčičky a prohlédl si modřinu na jejím obličeji. „Bylo to asi těžké, viď?“
Dívala se na něj a neodpovídala.
„Má na Westerly nějakou rodinu?“ zeptal se Merlin.
„Nemyslím,“ odpověděla Myška.
„Tak co tady dělala?“
„Nevím.“
„Schovávala jsem se,“ řekla Penelopa.
„On se neptá, co jsi dělala teď, Penelopo,“ vysvětlovala jí Myška. „Ptal se na chvíli, kdy jsem tě našla.“
„Schovávala jsem se,“ zopakovala Penelopa.
„Chceš říct, že mimozemšťan, který tě unesl, se taky schovával?“ zeptala se Myška nevěřícně.
„On schovával mě,“ odpověděla se zavrtěním hlavy.
„Před tvými rodiči?“
„Mí rodiče nežijí.“
„Tak před policií?“
„Ne.“
„Tak před kým?“ zeptala se Myška podrážděně.
Penelopa natáhla hubený, třesoucí se prst a ukázala oknem vozu na vchod do hotelu, kde s portýrem hlasitě a rozčileně rozmlouvali Hrobař Smith a Ollie Tři Pěsti.
„Před nimi.“