Související odkazy
- Autorčin profil na Wikipedii (Polsky)
Ukázka
Kapitola II
První, co Sule začal vnímat, byl pocit dotěrného nepohodlí.
Vzápětí už dokázal odlišit jednotlivé příčiny onoho pocitu.
Hlava mu třeštila bolestí, ruce měl zkroucené dozadu a znehybnělé, žaludek mu stoupal do krku a nedokázal otevřít oči. Ležel na něčem tvrdém, ale zároveň měl zvláštní pocit, že se vznáší ve vzduchu.
Když se trochu vzpamatoval, soustředil se na vlastní organismus. Bez obtíží zlikvidoval nevolnost a bolest, která mu bušila ve spáncích. Jeho ruce však zůstaly pevně svázané, oči zavřené a pocit beztížného stavu způsobily vedlejší účinky narkotik, které mu kolovaly v krevním řečišti.
Dostal hillium. Jeden z četných prostředků, lidově nazývaných „elixír pravdy“.
Vycítil kolem sebe pohyb. Někdo přišel a strčil mu pod nos nějakou ostře páchnoucí odpornost. Sule mimovolně pohnul hlavou v náznaku protestu. Pach byl tak dráždivý, až mu pod slepenými očními víčky vyhrkly slzy, prodraly se pod netěsnící náplastí a stekly po tváři. Mezitím ho ten, kdo se nad ním skláněl, popadl za ruce, posadil a opřel o hladkou, studenou plochu. Musela to být zeď, ale Sule, pořád trpící poruchou rovnováhy, se cítil, jako by visel hlavou dolů a vznášel se přitom v prostoru.
Náhle kdosi začal číst jeho myšlenky. Buď měl ten člověk telepatické schopnosti, nebo prostě zapnul telepator.
Sule si mlhavě a nezřetelně začal vzpomínat na katastrofu své lodi. Tunel musel být poškozený, to je ale smůla… Přivolal obrazy Delfiných hladkých stehen, jejího vzrušujícího těla…
Otázka, která nakonec padla, byla vyslovena nahlas:
„Kdo jsi?“
Slova zazněla v jazyce xinés, všeobecně užívaném v Sol Wangkuo. Hlas byl tichý a hluboký, bezpochyby mužský.
„Jsem podčlověk,“ zamumlal Sule. Svaly mu ztuhly. Pomalu, opatrně zkusil změnit pozici. Už se začínal orientovat, kde je nahoře a kde dole. „Co, k čertu… Hej, ty, mám svázané ruce? Proč nemůžu otevřít oči?“
„Jak se jmenuješ, podčlověče?“
„Já? Sule. Tedy Suleyman Rashd.“
„Kde žiješ?“ zeptal se druhý hlas, překvapivě jemný a zvučný jako stříbro, jednoznačně dívčí.
„Na Chotal-Ekwa.“
Byla to příhraniční planeta, obíhající kolem jedné z bližších hvězd souhvězdí Lautaro.
„Kolik je ti let, Sule?“
„Třicet dva arkadijských.“
„Jak jsi vysoký?“
„Dvě stě sedm centimetrů.“
„Kolik vážíš?“
„Nevím přesně. Zhruba sto třicet kilo.“
„Sto třicet, to určitě!“ zabručel mužský hlas evidentně nikoli k zajatci, ale k dívce. „Viděl jsem už dvoudvéřové almary, které byly menší než on! Vsadím se, že mu dávali hormony. Podlidé nebývají tak obrovští.“
„Nikdo mi nic nedával…“ Sule se zase pomalu pohnul. „Krásko, jsi tam? Proč nic neříkáš? Máš moc hezký hlas.“
„Čím se zabýváš, Sule?“
„Jsem obchodník. Vozím eleuterium z Chotal-Ekwa do Sundhainarfu.“
Lhostejný mužský hlas se ho velmi detailně vyptal na práci, placení poplatků, poměry na Chotal-Ekwa i na Suleyman Rashdovy soukromé rodinné záležitosti. Sule plynně odpovídal. Znal svou legendu nazpaměť.
„Když ses právě vracel ze Sundhainarfu, proč nemáš peníze? Všechno jsi utratil za sundanské děvky?“
„Ne, kdepak. Vracel jsem se se šesti tisíci červonci.“
„Kam jsi je schoval?“
„Ve skrýši na lodi.“
Muž mu samozřejmě okamžitě přikázal popsat úkryt.
„Víš o tom něco, Orie?“ oslovil dívku.
„Prohledali jsme vrak, ale sám musíš uznat, že ta skrýš je důmyslná,“ omlouval se příjemný hlas zkroušeně. „Nikdo z našich lidí ji nenašel.“
„Co se stalo s jeho lodí?“
„Zůstala ve vesmíru, džoude shi,“ odpověděla dívka zmateně. „Dostala pořádný zásah plazmou… Oprava by stála celé jmění. Ostatně, ta loď byla vůbec nějak zvláštní.“
Sule čekal, že muž vybuchne hněvem – šest tisíc sundanských červonců byla docela slušná suma – ale on se bez jediného komentáře vrátil k výslechu zajatce.
„Kdo s tebou letěl?“
„Jen Delfi. Moje sestřenice.“
„Spíš s ní?“ zeptala se dívka.
„Ne.“
„Proč? Máš raději chlapce?“
„Chlapce? Kdepak. Nejsem omnisexuální.“
„Všichni jsou.“
„Nesmysl. Ještě se nenarodil nikdo, koho by vzrušovalo všechno, co se hýbe. Nebo dokonce nehýbe.“
„Vědci tvrdí něco jiného.“
„Ach tak,“ přikývl Sule ospale. „Vědci. Nejspíš jsou to ti samí chlápci, kteří tvrdí, že pokud fakta nesouhlasí s teorií, tím hůř pro fakta?“
„Přesněji řečeno, údajně to řekl Hegel,“ pronesla dívka s náznakem úsměvu v hlase.
„Aha. Tak už vím, proč v každém Paláci filozofie stojí Hegelovy busty. Jsi chytrá, krásko, víš to?“
„Vraťme se ke tvým preferencím, Sule. Koho upřednostňuješ nejvíce?“
Sule se usmál. Uvědomoval si, že jeho úsměv musí vypadat připitoměle.
„Ženy. Pouze ženy.“
Pak znovu promluvil muž, chladně a neosobně:
„Proč tvoje sestřenice po hilliu usnula?“
„Nemám tušení.“
„Někdo ji učinil odolnou vůči elixíru?“
„Delfi? Určitě má alergii. Je silná alergička.“
„Prověř to, Orie,“ zašeptal muž.
Nastala chvíle ticha. Náhlý vjem cizí přítomnosti zmizel ze Suleho mysli jako odfouknutý. Výslech skončil; telepator byl vypnut.
„Co s nimi uděláme?“ porušila ticho dívka.
„Budou zahrnuti mezi položky zisku k rozdělení.“
„Nemají velkou hodnotu. Vždyť jsou bílí. Dívka má neuvěřitelně ošklivý obličej, příliš dlouhý nos, umělé řasy a k tomu přirozeně světlé vlasy… odporné. Nikdo za ni nedá víc než patnáct červonců. Toho Rashda bych odhadla na třicet pět, čtyřicet…“
„Počítáš cenu od metru, nebo od kila?“
„Nebuď uštěpačný, Dagu. Možná váží příliš mnoho, ale veškerou jeho hmotu tvoří kosti a svaly. A koukni, vážně je hezký.“
„Nádherný. Mohl by hrát King Konga skoro bez maskování.“
„Plácáš nesmysly. Podívej se, jak má pravidelné rysy. A ten nos. Myslím, že se tomu kdysi říkalo ‚římský profil‘.“
„Ne řecký?“ zažertoval muž.
„Ne, řecký vypadal jinak. Nos byl srostlý s čelem.“
„Zatímco u něj je srostlý s uchem?“
„Jdi s tou svojí matematickou precizností někam. Dobře víš, jak to myslím,“ odpověděla Oria rezolutně.
„Když se ti ten King Kong tak líbí, vezmi si ho.“
„V rámci dělení v tongu?“
„Ne. Oba se stali majetkem organizace. Disponuji s nimi já. Dívku si nechám pro sebe, Suleymana Rashda si necháš ty.“
„Díky, Dagu. Je to největší dar, jaký jsem kdy dostala.“
„Jsem zvědavý, co s ním uděláš,“ poznamenal opět trochu výsměšně muž.
„Popřemýšlím o tom. V poslední době mi scházel někdo, kdo by mě nosil na rukou a uctíval zemi, po které kráčím.“
„Máš mé požehnání. On tě považuje za krásku, ty jeho za krasavce. Hodíte se k sobě.“
Sule jim pozorně naslouchal. Už věděl, kam se dostal. Dívka se zmínila o dělení v tongu, a slovo „tong“ označovalo triádu – podlidskou zločineckou organizaci.
Uslyšel zasyčení otevíraných dveří a pak blížící se kroky.
„Přemístěte ho do pokojů ctihodné Niao Iči,“ přikázal muž.
„Jak si přejete, ctihodný Yaoyingu,“ odpověděl jiný mužský hlas okamžitě.
Suleho popadly silné ruce a postavily ho na nohy. Zachvěl se. Muži ho konečně dopravili na místo – spíše jej táhli, než vedli. Sule byl kamsi vhozen tak tvrdě, že dopadl na obličej. Ve srovnání se zvyklostmi praktikovanými v triádách se k němu ale chovali s překvapivou vlídností; ani jednou ho nikdo nepraštil, nikdo ho nenakopl. Udivovalo ho to, dokud neuslyšel dívčin hlas, který poslal podřízené pryč. Aha, takže transport se uskutečnil pod majitelčiným dohledem.
Kdosi – nejspíše dívka – se dotkl jeho pout.
Okamžik poté mu uvolněné ruce klesly podél trupu. Sotva se stačil posadit, dveře se znovu zavřely. Zůstal sám.
První, co udělal, bylo stržení náplastí z očních víček. Pak zamrkal a rozhlédl se.
Seděl uprostřed malé místnosti bez oken. V jedné ze stěn byly zasazeny dveře, v protilehlé výhledová obrazovka a ostatní byly ozdobeny kompozicemi z visících rostlin. Ze stropu se linulo jemné bílé světlo. Celou podlahu pokrývala měkká podlahová krytina. Dívka viditelně neměla alergii na prach. Buď byla nezvyklou výjimkou, nebo si mohla dovolit genovou terapii.
Jména „Oria“ a „Dag“ musela být soukromými jmény dvou podlidí, kteří ho vyslýchali. Slova „Niao Iči“ a „Yaoying“ znamenaly jejich jména v triádě. Sulemu to nic neříkalo. Každý tong měl vlastní terminologii hierarchických hodností.
Znovu se rozhlédl. Ani stopy po zrcadle, toaletce, po kosmetickém přípravku. Žádná skříň ani výklenek s oblečením. Pokud Niao Iči disponovala budoárem a garderobou, nemohla být jen tak někdo. Veškerý nábytek tvořila úzká postel pro jednoho, ozdobný taburet a malý stolek.
Sule roztřeseně, nejistě vstal. Pořád se mu točila hlava. Přešel k obrazovce a dotkl se jí bříšky prstů. Předpokládal, že vyvolá menu okna. Obrazovka se rozzářila uměleckým panoramatem vesmíru. V nekonečné černotě se třpytily myriády hvězd, protkané barevnými závoji mlhovin. Obraz se pomalu přesouval a odhaloval stále nové pohledy na vesmír.
Sule se zamračil. Byl to astronomický hologram, hezký a pečlivě vypracovaný, ale dokonce i kdyby základna triády visela v otevřeném vesmíru, nemohl by se takový obraz na monitoru ocitnout.
Na zkoušku ťukl prsty do obrazovky.
Hvězdy zmizely. Najednou spatřil úplně jiný obraz. Na obzoru zacházelo oranžově rudé slunce. Pod večerní oblohou se rozprostíralo moře černých horských vrcholků. Kam až oko dohlédlo, všude se tyčily ponuré štíty, nahé a mrtvé, beze sněhu i jakéhokoli porostu. Temné skalní masivy se výrazně rýsovaly na pozadí zářivých barev oblohy. Údolí tonula v hlubokém stínu.
Mohl to být přenos z okolí základny – perspektiva hor, viděná z nejvyššího štítu. Pokud ano, ocitl se na nějaké planetě.
Jenže na jaké?
Dveře byly pevně zamčené. Sule sebou hodil na úzké lůžko Niao Iči a rezignovaně zavřel oči.
Kapitola III
Předstíral spánek – po hilliu měl přece usnout – ale byl příliš neklidný, než aby si byť jen na chvilku zdříml.
Dělal si starosti o Delfi. Stačí letmý genetický sken a okamžitě vyjde najevo, že nejsou nijak pokrevně příbuzní. To nebyl takový problém; stačí se jen divit a pronést pár ošklivých slov o pokleslých mravech její matky. Ale jak bude dívka snášet pobyt na základně tongu, vydaná na pospas těm nelítostným stvůrám? Válečníci triád byli proslulí bezmeznou krutostí. Dokonce i v Solarianech probouzeli děs – a to už hovořilo samo za sebe.
Triády byly jedinými vládami tolerovanými podlidskými organizacemi. Teoreticky zločineckými a nelegálními, prakticky vedly obchody v dokonalé symbióze s lidskou byrokracií. Obchodovaly, udržovaly mezi podlidmi systém hazardu a veřejných domů, vymáhaly úplatky za to, že nechávaly nezávislé obchodníky žít. Vlády to nezajímalo. Podlidé byli považováni za zvířata, což ale samozřejmě nebránilo tomu řádně je zdanit.
Současné podlidské triády se navzdory zdání nevyvinuly ze svých jmenovkyň, historických čínských triád. Samozřejmě díky horlivému napodobování dosáhly stejné, nebo možná ještě vyšší úrovně bezohlednosti, což ovšem nic neměnilo na skutečnosti, že byl jejich původ zfalšován. Před několika sty lety tajné organizace – včetně triád – ovládaly Zemi. Zpočátku vládly neoficiálně, později už téměř veřejně. Poskytovaly práci, dělily si trh, vyvolávaly a ukončovaly lokální války, až nakonec začaly rozhodovat o celkové podobě civilizace. Když na troskách předchozích kultur vznikla nová univerzální světová kultura, byly to právě zločinecké organizace, kdo vystavěl základy pozemského společenství. To ony zavedly dočasný řád po Století chaosu, kdy se zhroutil ekonomický systém a v troskách bank padla jak americká technokracie, tak islámská teokracie. A jen díky nim, díky jejich mafiánské kvazistátnosti, nakonec vzniklo Království Země. Proto když za časů Království došlo k dalšímu společenskému dělení, členům těchto organizací se začalo říkat lidé a jejich šéfům nadlidé.
To byla historie. Současné samozvané triády vznikly mezi podlidmi ještě v epoše, kdy se čínská civilizace nacházela v apogeu rozkvětu. V dnešních časech se imitovaná čínsko-japonská tradice dále zachovávala v názvosloví a v povaze triád, přestože svět se už změnil. Nejen mezi podlidmi, ale dokonce i v lidské kultuře – což bylo příznačné – se znovu objevovaly hinduistické, afrosibiřské a smíšené trendy. Počínštělé, ale stále živé. Byli to právě podlidé, kdo se stal ohniskem změn. Lidské společenství bylo příliš stabilní.
Triády měly vlastní rituály, jazyky, symboly a hierariche. Každý tong byl hermetickým dominiem, zvenčí nedostupným lidem i podlidem. Členům triád se říkalo Válečníci – a skutečně bez ustání vedli krvavé boje s konkurencí a vraždili se navzájem s rafinovaným, vskutku čínským sadismem. Také prováděli průmyslovou špionáž na území jiných lidských vesmírných civilizací.
Takže nás čerti zanesli do tongu. Co teď? pomyslel si Sule.
Merkur určitě zburcuje centrálu. A centrála pochopitelně začne nejdříve prověřovat, zda dvojice ztracených cestovatelů náhodou nepadla do rukou Agentury… což zabere spoustu času. Neexistuje šance, že by je tu někdo našel clariverem. To místo vypadalo jako podzemní základna a všechna důležitá centra triád byla pečlivě stíněná.
Což neznamená, že by se Sule měl bát. Pro Juna M’bo přece stínění neznamená žádnou překážku. Pokud Jun začne někoho hledat, najde ho. A hledat začne už brzy. Okamžitě po dopravení Delfi do cíle se měl Sule teleportovat na Sanyasin, kde už se nacházel zbytek skupiny. Stačí jen trpělivě počkat a…
Amulet!
Sule se skoro posadil. Najednou si vzpomněl na něco, z čeho se mu zježily vlasy.
Před dvěma týdny mu Jun dal zlatý řetízek s medailonkem. Byl to Junův osobní majetek, amulet jeho katolické víry. S velkým důrazem požádal Suleho, aby ho v následujících dnech nosil na krku. Sule pokrčil rameny a splnil prosbu. Jeho přítel neměl ve zvyku vysvětlovat své rozmary, ale mnohaletá zkušenost Suleho naučila, že v Junových nápadech se vždy ukrývá nějaký smysl.
Podvědomě teď zvedl ruku a cítil, jak se mu žaludek svírá napětím. Řetízek s medailonkem byl pořád na místě. Skvělé. Jenomže dříve nebo později mu ta Oria, nebo jak se jmenuje, přikáže, aby se svlékl. Co pak?
Obyčejný primitivní Válečník by viděl jen zlatou cetku. Většina Solarianů neuměla dokonce ani číst. Jenomže Yaoying a Niao Iči, ať už byli kýmkoli, patřili ke vzdělané elitě. Slyšeli o Hegelovi. Poznají kacířský předmět na první pohled.
A to znamenalo katastrofu.
Klid, řekl tichý, známý hlas.
Hlas zazněl tak čistě a výrazně, jako by Jun stál hned vedle. Sulemu poskočilo srdce.
No konečně. Víš, co se stalo?
Ano.
Kde to jsem?
To místo se jmenuje Migong. Přesněji Migong Yaosai, Labyrintová tvrz. Je to lokální centrum velení Triády tříhlavého draka. Leží v masivu pohoří Atlas na Zemi.
Sule se zamračil. Z více než čtyřicítky solarianských tongů patřila Triáda tříhlavého draka k nejsilnějším.
Do háje. Základna musí být silně chráněná. Bude těžké odsud utéct. Co je s Delfi?
Žije a je v pořádku. S útěkem si nedělej starosti. Bard právě začal vymýšlet plán.
Bard ví, kam jsem se dostal?
Samozřejmě.
Největší problém je tvůj medailonek. Pořád ho mám na krku. Až ho Niao Iči uvidí, už mi žádné Bardovy nápady nepomůžou.
Oni už ho viděli.
Co?!
Když jste byli v bezvědomí, Yaoying a Niao Iči vás důkladně prohledali. Viděli ten medailonek. Okamžitě se rozhodli, že ho ani jeden z nich nespatřil na vlastní oči a nemají ani tušení o jeho existenci. Pro jistotu se na něj dokonce ani nezeptali během výslechu.
Ochraňují mě? Suleho to udivilo. Takové věci se v Sol Wangkuo nestávaly! Proč? Jsou to skrytí heretici?
Určitě ne.
Tak proč mě okamžitě nepředali Agentuře?
To je dlouhý příběh. Každopádně tenhle problém můžeš považovat za neexistující. Yaoying a Niao Iči tě budou chránit. Ale dávej si pozor na…
Jun se náhle odmlčel. Telepatický kontakt zeslábl a zmizel v okamžiku, kdy Sule uslyšel syčení otevíraných dveří.
Do místnosti energicky vešla štíhlá, vysoká dívka. Sule vstal a udiveně se na ni zadíval.