Tyranův stín

Žoldáci ve službách Paní.

Černá legie, svázaná smyslem pro čest, má za úkol vyhladit rebely bohyně nazývané Bílá Růže. Stoupenci Bílé Růže jsou ve skutečnosti stejně zlí jako samotná Paní.

Ale když legionáři zjistí, že němá dívka, kterou kdysi zachránili, je pravá Bílá Růže, vzplane v nich oheň, který přehluší i čest…

Tyranův stín je druhým dílem fascinující ságy o Černé legii, ohromující temnou fantasy Glena Cooka o posledním velké bratrstvu válečníků ze starých časů

Kategorie:

Detail knihy

Formát

115 x 180

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Jan Patrik Krásný

Počet stran

311

ISBN/EAN

978-80-86309-09-5

Vyšlo

2000

Status

vyprodáno

Doporučená cena

398 Kč

O autorovi

Glen Cook

Kapitola první

JALOVEC

Moudří praví, že všichni muži jsou od narození zatraceni. Všichni pijí z prsu Smrti.

Před Tichým vládcem se sklánějí všichni. Pán stínu zvedá prst. Pírko se snáší k zemi. Jeho píseň je nesmyslná. Dobro umírá mladé. Zlo vzkvétá. Je králem Pánů chaosu. Jeho dech umlčí všechny duše.

Před dávnými časy jsme našli město zasvěcené Jeho uctívání, ale nyní je putováním věky příliš staré, takže své zasvěcení ztratilo. Temná velkolepost jeho božství je rozervána na cáry, zapomenuta všemi; kromě těch, kteří stojí v jeho stínu. Ale Jalovec čelil daleko bezprostřednější obavě: přízrak z minulého roku se vplížil do přítomnosti a z výšky shlížel na město. A proto přišla Černá legie sem, do tohoto podivného města daleko za hranicemi říše, jež náleží Paní… Ale takhle to nezačalo. Na začátku jsme byli daleko odtud. Tváří v tvář stínu stáli pouze dva staří přátelé a hrstka mužů, se kterými jsme se seznámili později.

Kapitola druhá

V ZÁŘEZU U CESTY

Dva dětské obličejíky vykoukly z houští jako hlavy svišťů. Děti pozorovaly, jak se blíží vojáci. „Musí jich být aspoň tisíc,“ zašeptal chlapec. Kolona byla dlouhá a táhla se daleko. Zvířený prach se hnal k úbočí vzdáleného kopce. Skřípot a řinčení zbraní zněly stále hlasitěji.

Byl horký den a děti byly celé zpocené. Myšlenky jim zabloudily k blízkému potoku a tůňce, ve které by se mohly osvěžit. Ale měly nařízeno pozorovat silnici. Šly zvěsti, že Paní zamýšlí potlačit novou vlnu odboje v provincii Zářez.

A teď přicházeli její vojáci. Byli stále blíž. Zachmuření, tvrdí muži. Veteráni. Dost staří na to, aby pomáhali při pohromě, která před šesti lety dopadla na rebely a vyžádala si mezi čtvrt milionem lidí i jejich otce.

„To jsou oni!“ vydechl chlapec. Hlas se mu naplnil hrůzou a děsem. Ale zazněl v něm i zdráhavý obdiv. „Přichází Černá legie.“

Dívka toho o nepříteli mnoho nevěděla. „Jak to víš?“

Chlapec ukázal na hromotluka na velikém grošákovi. Muž měl stříbřité vlasy a jeho vzezření napovídalo, že je zvyklý velet. „Tomuhle říkají Kapitán. Ten malý vedle něj bude kouzelník Jednooký. Vidíš jeho klobouk? Podle něj ho poznáš. Ti za nimi musí být Jilmáč a Poručík.“

„Jsou mezi nimi nějací Lapení?“ Dívka se trochu nadzvedla, aby lépe viděla. „Kde jsou další známí bojovníci?“ Byla mladší než chlapec. Ten se ve svých deseti letech už považoval za vojáka Bílé Růže.

Strhl sestru k zemi. „Káčo pitomá! Chceš, aby tě viděli?“

„No a co?“

Chlapec se ušklíbl. Věřila jejich strýci Šikulovi, když tvrdil, že nepřítel dětem neubližuje. Hoch strýce nenáviděl. Ten muž neměl žádnou kuráž.

Žádný z těch, co sloužili Bílé Růži, neměl dost odvahy. Na boj s Paní si jen hrají. Jediné, čeho se odvážili, bylo občas přepadnout nějakého posla. Aspoň že nepřítel se nebál.

Už viděli dost. Věděli, co potřebovali. Chlapec se dotkl dívčina zápěstí. „Jdeme.“ Pelášili vysokým plevelem k zalesněnému břehu potoka.

Na cestu před nimi padl stín. Vzhlédli a oba leknutím zbledli. Shlíželi na ně tři jezdci. Chlapec zalapal po dechu. Nikdo se nedokázal pohybovat tak neslyšně. „Skřet!“

Malý muž s žabím obličejem, který stál uprostřed, se ušklíbl. „K vašim službám, chlapečku.“

Chlapec byl vyděšený, ale mysl mu nepřestala pracovat. „Utíkej!“ zaječel. Kdyby se jednomu z nich podařilo uniknout…

Skřet rukou opsal ve vzduchu kroužek. Na prstech mu zajiskřily bledé růžové plamínky. Mávl rukou, jako by chtěl cosi hodit. Chlapec upadl a zmítal se v neviditelných poutech jako moucha chycená v pavoučí síti. Jeho sestra naříkala o čtyři metry dál.

„Seberte je,“ přikázal Skřet svým společníkům. „Mohli by nám povyprávět zajímavé věci.“

Kapitola třetí

JALOVEC: ŽELEZNÁ LILIE

Lilie stojí v Květinové uličce v srdci Holínky, nejhoršího slumů Jalovce, kde všem na jazyku ulpívá pachuť smrti a kde si lidé cení života méně než hodinky rozkoše nebo slušného jídla. Přední část hospody se naklání k sousední budově vpravo a podpírá se o ni jako jeden z jejích opilých štamgastů. Zadní část se vyklání na opačnou stranu. Holé dřevěné obložení prosvítá našedlými leprózními skvrnami hniloby. Okna jsou zatlučena kusy starých prken a spáry ucpány hadry. Střecha se honosí děrami, skrze něž skučí a štípe vítr, který občas vane od Wolanderských hor, a těm se na hřbetech dokonce i v létě třpytí ledovce jako vzdálené žilky stříbra.

Větry od moře nebývají o mnoho lepší. Přinášejí mrazivou vlhkost, která se zakusuje do kostí, a po přístavu prohánějí ledové kry.

Zarostlé paže Wolander se natahují až k moři, objímají Říční bránu a v misce dlaní svírají město a přístav. Město se rozkládá po obou stranách řeky a plazí se od úpatí k vrcholkům hor.

V Jalovci vyvěrá bohatství, škrábe se výš a výš a čím je od řeky dál, tím je větší. Když lidé v Holínce pozvednou zrak od své bídy, spatří na svazích domy boháčů, jak se přes údolí se zvednutými nosy pozorují.

Ještě výše pak vrcholky korunují dva hrady. Jižnímu vrcholu vévodí Střechov, dědičná bašta vévodů z Jalovce. Je to šeredná a ostudně polorozpadlá barabizna. Stejně jako většina ostatních budov v Jalovci.

Pod Střechovem leží náboženské srdce Jalovce, Klauzura, a pod ní se rozkládají Katakomby. Tam odpočívá půl sta generací obyvatel Jalovce; hlídají je strážci mrtvých.

Na severním vrcholu se vypíná nedostavěná pevnost, jednoduše zvaná černý hrad. S cizáckou architekturou a groteskními příšerami, které shlížejí z cimbuří. Pod jejími zdmi se ve ztuhlé agónii svíjejí hadi. Materiál, z nějž je hrad vybudován, se podobá obsidiánu, je jednolitý a na zdivu není patrná ani známka po spojích. A hrad roste.

Obyvatelé Jalovce existenci hradu i jeho růst ignorují. Raději přivírají oči, aby nevěděli, co se tam nad nimi v horách děje. Ostatně: za ustavičného boje o přežití jen zřídka mívají čas zvednout oči tak vysoko.

Kapitola čtvrtá

LÉČKA V ZÁŘEZU

Líznul jsem sedmičku, vyložil, odhodil trojku a civěl na osamělé eso, které mi zůstalo v ruce. Lichvář po mé levici zamumlal: „A je to. Je hotovej.“

Zvědavě jsem se na něj zadíval. „Proč to říkáš?“

Sebral kartu, zaklel, odhodil. „Když se tváříš tak chladně, Felčare, máš ksicht jako mrtvola. Voči taky.“

Cukrouš taky líznul kartu, zaklel a odhodil pětku. „Má recht, Felčare. Tváříš se tak nečitelně, až seš čitelnej. Oto, dělej.“

Ota nahlédl do karet a pak se zadíval na hromádku, jako by chtěl vykouzlit vítězství ze chřtánu porážky. Líznul. „Kurva.“ Odhodil právě taženou kartu. Král. Ukázal jsem jim své eso a shrábl výhru.

Zatímco Ota sbíral karty, Cukrouš upřeně hleděl kamsi přes mé rameno. Pohled měl chladný a tvrdý. „Copak?“ zeptal jsem se.

„Hospodskej si dodává kuráže. Hledá způsob, jak vypadnout a varovat je.“

Otočil jsem se. Ostatní taky. Hospodský i jeho štamgasti jeden po druhém klopili zrak a choulili se na židlích. Všichni kromě vysokého, tmavého muže, který seděl sám v šeru poblíž krbu. Mrkl a zvedl korbel, jakoby na pozdrav. Zamračil jsem se. Odpověděl úsměvem.

Ota rozdal.

„Stotřiadevadesát,“ řekl jsem.

Cukrouš se zamračil. „K čertu s tebou, Felčare,“ prohodil nevzrušeně. Počítal jsem hry. Dokonale jako hodinky odměřovaly naše životy, životy bratrů z Černé legie. Od bitvy v Kráse jsem odehrál více jak deset tisíc partií. A jen sami bohové vědí, kolikrát jsem hrál, než jsem to začal počítat.

„Myslíš, že nás vyčmuchají?“ zeptal se Lichvář. Byl nervózní. Čekání tak na lidi působí.

„Nevím jak.“ Cukrouš si s přehnanou péčí skládal karty do vějíře. Neklamná známka, že má dobrý list. Znovu jsem si prohlédl svůj. Jednadvacet. Nejspíš budu spálenej, ale nejlepší způsob, jak ho zastavit… Vyložil jsem. „Jednadvacet.“

„Ty hajzle,“ vyprskl Ota. Odhodil karty. Byly docela dobré, většinou nízké, ale díky králi měl dvaadvacet. Cukrouš ukázal tři devítky, eso a trojku. S širokým úsměvem jsem opět shrábl výhru.

„Jestli vyhraješ i tuhle partii, prohledáme ti rukávy,“ zavrčel Lichvář. Posbíral jsem karty a začal míchat.

Zaskřípaly zadní dveře. Všichni ztuhli, pohledy upřené na dveře do kuchyně. Za nimi se cosi pohnulo.

„Poťachto! Kde, k čertu, vězíš?“

Hospodský ustrašeně pohlédl na Cukrouše. Ten mu naznačil, co má dělat. Krčmář zavolal: „Jsem tady v šenku, Šikulo.“

Cukrouš zašeptal: „Hrajte dál.“ Začal jsem rozdávat.

Z kuchyně se vynořil chlap, asi tak čtyřicetiletý. Následovalo ho pár dalších, všichni oblečení v zeleném. Na zádech nesli luky. Šikula unaveně řekl: „Museli dostat děcka. Nevím jak, ale…“ Zřejmě něco zahlédl v Poťachtově pohledu. „Co se děje?“

Museli jsme Poťachtu pořádně vyděsit, protože nás nepráskl.

S pohledem stále upřeným do karet jsem vytáhl pružinovku. Kamarádi udělali totéž. Lichvář odhodil kartu, kterou líznul. Dvojka. Obvykle si nízké karty drží. Způsob hry prozradil, jak je nervózní.

Cukrouš popadl odhozenou kartu a vyložil postupku z esa, dvojky a trojky. Odhodil osmičku.

Jeden ze Šikulových mužů zakňučel: „Já jsem ti říkal, abychom neposílali děcka.“ Znělo to, jako by chtěl navázat na starý spor.

„Nech si to své ,já jsem ti říkal‘, zavrčel Šikula. „Poťachto, rozešlu zprávu o poradě. Budeme muset naši skupinu rozpustit.“

„Nic nevíme najisto, Šikulo,“ odporoval další muž v zeleném. „Znáš děcka.“

„Oblbuješ sám sebe. Paní vyslala ohaře a ti už jsou nám na stopě.“

Kňoura vyhrkl: „Já jsem ti říkal, že nemáme udeřit na toho…“ Ztichl. Trochu příliš pozdě si všiml, že v místnosti sedí cizinci a všichni ostatní jsou bledí jako křída.

Šikula sáhl po meči.

Dohromady s Poťachtou a několika štamgasty, kteří se přidali, jich bylo devět. Cukrouš převrhl karetní stolek. Uvolnili jsme západky na pružinovkách. Nálevnou proletěly čtyři otrávené šipky. Tasili jsme meče.

Trvalo to jen chviličku.

„Všichni v pořádku?“ zeptal se Cukrouš.

„Mám škrábanec,“ ukázal Ota. Mrkl jsem se mu na něj, ale nestál za řeč.

„Zpátky za pult, kámo,“ popohnal Cukrouš Poťachtu, kterého ušetřil. „A vy ostatní to tu dejte do rychtyku. Lichváři, dohlídni na ně. Jestli někdo jen pomyslí na útěk, zabij ho.“

„Co uděláme s mrtvolama?“

„Naházej je do studny.“

Zvedl jsem stůl, posadil se za něj a rozbalil svitek papíru s naškrábaným schématem velení povstalců v Zářezu. Přeškrtl jsem ŠIKULU. Nacházel se v hierarchii někde uprostřed. „Poťachto,“ zavolal jsem. „Pojď sem.“

Krčmář se přišoural s horlivostí psa, který očekává výprask.

„Klídek. Pokud budeš spolupracovat, vylezeš z toho se zdravou kůží. Řekni mi, co byli ti chlapi zač.“

Začal rozpačitě koktat. To se dalo čekat.

„Stačí jména,“ slevil jsem. Pohlédl na papír a zamračil se. Neuměl číst. „Poťachto? Ve studni se ti mezi tou hromadou mrtvol bude plavat zatraceně špatně.“

Polkl a rozhlédl se po nálevně. Hodil jsem okem po muži u krbu. Během šarvátky se ani nepohnul. Dokonce i teď hleděl před sebe a zjevně ho naprosto nezajímalo, co se v krčmě děje.

Poťachta vyhrkl pár jmen.

Některá jsem měl na seznamu, jiná tam chyběla. Předpokládal jsem, že muži, jejichž jména na seznamu nebyla, jsou kopiníci. Zářez byl prozkoumaný spolehlivě.

Odtáhli poslední tělo. Podal jsem Poťachtovi malou zlatou minci. Vytřeštil oči. Štamgasti ho sledovali nepřátelskými pohledy. Široce jsem se usmál. „Za prokázané služby.“

Poťachta zbledl a zíral na minci. Znamenala pro něj polibek smrti. Jeho zákazníci si pomyslí, že pomáhal léčku nastrojit. „Dostal jsem tě,“ zašeptal jsem. „Chceš vyváznout živej?“

Pohlédl na mě se směsicí strachu a nenávisti. „Co jste, vy chlapi, k čertu zač?“ zeptal se chraptivým šepotem.

„Černá legie, Poťachto. Černá legie.“

Nevím, jak se mu to podařilo, ale zbledl ještě víc.

Kapitola pátá

JALOVEC: KRUTIMÍR BOUDA

Den byl studený, šedý a vlhký, tichý, mlžný a pochmurný. Konverzace v Železné lilii sestávala z mrzutých jednoslabičných poznámek sem tam utroušených u malého ohýnku, který nesměle praskal v krbu.

Pak začalo mrholit a opona světa se pevně zatáhla. Na špinavé rozbahněné ulici se sklíčeně hrbily hnědošedé stíny. Den jako vytržený z lůna zoufalství. Krutimír Bouda uvnitř Lilie vzhlédl od utírání džbánků. Říkal tomu provětrávání. Nikdy tyhle mizerné kameninové džbány nepoužíval, a tak by je vlastně jinak vůbec nevzal do ruky, protože jeho levné, kyselé víno nikdo nekupoval. Obyvatelé téhle čtvrti si to nemohli dovolit.

Lilie stála na jižní straně Květinové uličky. Boudův pult umístěný proti vchodu se ukrýval sedm metrů hluboko ve stínu nálevny. Skupina stolků, každý s rodinkou vratkých židlí, představovala pro každého příchozího nebezpečné bludiště, neboť na ulici bylo, i přes mizerné počasí, podstatně jasněji. Další překážky pak tvořilo půl tuctu hrubě otesaných podpůrných sloupů. Dlouhánům vadily příliš nízké stropní trámy. Popraskaná a zkroucená prkenná podlaha vrzala a cokoli se na ní rozlilo, teklo z kopce a nakonec se vsáklo do štěrbin a prasklin.

Stěny zdobilo staré harampádí a veteš. Kdysi je tu zanechali různí zákazníci, ale dnes už nikomu nic neříkaly. Lenost bránila Krutimíru Boudovi v tom, aby je sundal nebo oprášil.

Nálevna ve tvaru písmene L na konci pultu zahýbala ke krbu, před kterým stály nejlepší stoly. V nejhlubším stínu za krbem, metr od dveří do kuchyně, se ukrývaly schody k hostinským pokojům.

Do temného labyrintu hospody vstoupil malý muž, podobný lasičce. Nesl náruč dřevěných odřezků. „Boudo? Můžu?“

„K čertu, proč ne, Aso? Aspoň z toho budeme mít všichni užitek.“ Oheň se mezitím změnil v hromádku šedého popela.

Asa pospíšil ke krbu. Skupinka se před ním mrzutě rozestoupila. Asa se usadil vedle Boudovy matky. Stará Běta byla slepá. Dnes již nedokázala ani poznat, kdo přišel. Asa složil hromádku dřeva na zem a začal prohrabávat uhlíky.

„V přístavišti nic nového?“ zeptal se Bouda.

Asa zavrtěl hlavou. „Nic nepřijelo. Nic neodjelo. Bylo jen pět volných míst. Na vykládce vozů. Lidé se o ně poprali.“

Bouda přikývl. Asa se nepral. A poctivou práci taky nemiloval. „Pusinko, jedno točený pro Asu.“ Bouda při řeči gestikuloval. Dívka za pultem zvedla otlučený džbán a přinesla jej ke krbu.

Bouda mužíčka neměl v lásce. Byl to práskač, zloděj, lhář a žebrák. Tenhle kňoura, kverulant a zbabělec by za pár grešlí prodal i vlastní sestru. Ale Bouda, který by sám nějakou finanční pomoc potřeboval, mu přesto občas vypomohl. Asa byl jedním z bezdomovců, které Bouda nechával spát na podlaze nálevny, kdykoli přinesli palivové dříví. Nechat bezdomovce přespat na podlaze sice do pokladničky žádné penízky nepřineslo, ale zajistilo aspoň trochu tepla pro Bětiny artritické kosti.

Poshánět v zimě v Jalovci dřevo bylo těžší než sehnat práci. Bouda docela vítal Asovo rozhodnutí vyhýbat se poctivé dřině.

Praskání ohně rozbilo ticho. Bouda odložil ušmudlaný hadr. Postavil se vedle matky a natáhl ruce k plamenům. Až když ho začaly bolet nehty, uvědomil si, jak je prokřehlý.

Nadcházející zima bude dlouhá a tuhá. „Aso, máš nějaký pravidelný zdroj dřeva?“ Bouda si nemohl dovolit nakupovat palivo na otop. V dnešní době se palivové dříví splavovalo po řece do přístavu ze vzdálených končin a bylo drahé. Jó, když byl mladý…

„Ne.“ Asa zíral do záře plamenů. Po Lilii se šířila vůně borovice. Bouda měl obavy o komín. Ještě jedna zima s borovými odřezky a už by ho ani nemusel čistit. Zničený komín by ho zruinoval.

Situace se musí zatraceně brzy zlepšit. Už teď má namále, je zadlužený až po uši. Zoufalstvím nevěděl kudy kam.

„Boudo.“

Pohlédl ke stolům, ke svému jedinému penězi platícímu zákazníkovi. „Havrane?“

„Dolij mi, prosím.“

Bouda se ohlédl po Pusince. Zmizela. Tiše zaklel. Nemělo smysl řvát. Dívka byla hluchá, musel s ní komunikovat posunky. Bouda to považoval za výhru, když mu Havran navrhl, aby ji zaměstnal. V Lilii se šeptala nesčetná tajemství. Napadlo ho, že by hluchá obsluha mohla přilákat více šeptálků, kteří by věděli, že mohou mluvit bez obav, že je někdo vyslechne.

Bouda kývl hlavou a popadl Havranův džbánek. Neměl Havrana v lásce, částečně proto, že Havran velmi dobře ovládal Asovu hru. Nikdo ho nikdy neviděl pracovat, ale vždycky byl při penězích. Dalším důvodem k tomu, aby ho neměl rád, bylo jeho mládí, tvrdost a zdraví pevnější než u všech štamgastů z Lilie dohromady. Byl výjimečný. Lilie stála na svažujícím se konci Holínky, blízko nábřeží. Přitahovala všechny opilce, ztrhané děvky a vyvrhele, prostě lidské trosky, které se plácaly v téhle stojaté vodě, dokud je nepohltila temnota. Boudu občas přepadla hrůza, že jeho drahá Lilie není nic jiného než konečná.

Havran se sem nehodil. Měl na víc. Bouda si přál najít odvahu vyhodit ho. Z Havrana mu naskakovala husí kůže, jak tam seděl u rohového stolu a každého, kdo vstoupil, probodávaly jeho prázdné oči železnými hřeby podezření. Pořád si čistil nehty nožem ostrým jako břitva, a kdykoliv někdo dostal nápad vytáhnout Pusinku nahoru po schodech do pokoje, jen prohodil pár chladných, nezvučných slov… Boudu to mátlo. I když mezi nimi neexistoval žádný zjevný příbuzenský svazek, Havran dívku chránil, jako by byla jeho panenskou dcerou. Ale k čemu jinému, sakra, hospodská coura je?

Bouda se otřásl a pustil to z hlavy. Havrana potřeboval. Potřeboval tolik platících hostů, kolik jich jen mohl sehnat. Už teď přežíval jen díky modlitbám.

Přinesl víno. Havran mu do dlaně upustil tři mince. Jedna z nich byla stříbrný leva. „Pane?“

„Boudo, hoď na oheň nějaké slušné dřevo. Kdybych chtěl zmrznout, zůstal bych na ulici.“

„Ano, pane!“ Bouda přešel ke dveřím a vykoukl ven. Lathamova skládka dřeva byla odsud vzdálena jen jeden blok.

Mrholení přešlo v mrznoucí déšť. Bláto v uličce se začínalo měnit v led. „Než se setmí, bude sněžit,“ oznámil osazenstvu hospody.

„Běž ven, nebo dovnitř,“ zavrčel Havran. „Nevycourej i ten zbytek tepla, který tady je.“

Bouda vyklouzl ven. Doufal, že dorazí k Lathamovi dřív, než úplně promrzne.

Z deště se vynořily dvě postavy, z nichž jedna byla obrovitá. Obě se v předklonu probíjely silným větrem. Kolem krku měly omotané hadry, aby jim ledová plískanice nenatekla za límec.

Bouda rychle zajel do Lilie. „Půjdu zadem,“ vyhrkl. „Pusinko, jdu ven,“ naznačil dívce. „Vrátím se až ráno.“

„Krage?“ zagestikulovala.

„Krage,“ přikývl Bouda. Vrazil do kuchyně, strhl z věšáku otrhaný kabát a nasoukal se do něj. Zašmátral po závoře a napodruhé se mu ji podařilo odsunout.

Když vykoukl ze dveří do chladu, uvítal ho zlý úšklebek se třemi chybějícími zuby. Na nos mu zaútočil zkažený dech. Do prsou ho dloubl špinavý prst. „Někam jdeš, Boudo?“

„Nazdar, Červeňáku. Jdu jen za Lathamem kvůli dřevu na podpal.“

„Kdepak.“ Prst zvýšil tlak. Bouda pozpátku doklopýtal až do nálevny.

Na čele mu vystoupil pot. „Sklenku vína?“ nabídl.

„To je od tebe, Boudo, šlechetné. Nalij tři.“

„Tři?“ vypískl Bouda.

„Neříkej, žes nevěděl, že je na cestě Krage.“ „Nevěděl,“ zapíral Bouda.

Červeňákův zlomyslný úšklebek, odkrývající pahýly zubů, napověděl, že Boudovu lež prohlédl.

Kapitola šestá

MELA V ZÁŘEZU

Ať děláte, co děláte, vždycky se něco zvrtne. Takový je život. Pokud jste chytří, tak s tím počítáte.

Někomu se nějak podařilo z tý Poťachtovy putyky utýct. Asi pětadvacet rebelů nám padlo do pasti. Skutečně, vypadalo to, že nám Šikula prokázal velkou službu, když svolal místní hierarchii k poradě. Když se na tehdejší události podívám z odstupu, je těžký dávat to někomu za vinu. Všichni jsme dělali svou práci. Ale i ostražitost má své meze, hlavně když je člověk pod řádným tlakem. Ten chlap, co zmizel, si svůj únik nejspíš hodiny plánoval. Dlouho jsme si ani nevšimli, že je pryč.

Přišel na to Cukrouš. Zasunul kartu do vějíře mezi ostatní a řekl: „Bando, máme o maníka míň. Jednoho z těch prasečkářů. Prcka, kterej sám vypadal jako prase.“

Koutkem oka jsem na ten stůl viděl. Zabručel jsem: „Máš recht. Sakra. Měli jsme je po každém výletu ke studni přepočítat.“

Stůl stál za Lichvářem. Lichvář se ani neotočil. Počkal na kartu, pak se odloudal k pultu, kde koupil džbán piva. Zatímco svou procházkou místní lidi rozptýlil, já jsem rychle předal několik informací znakovou řečí. „Raději se připravme na útok. Vědí, kdo jsme. Pustil jsem si hubu na špacír.“

Rebelové nám nepřáli nic dobrého. Černá legie si široko daleko vysloužila pověst úspěšného likvidátora povstání. Ačkoliv nejsme tak strašní, jak se o nás tvrdí, zprávy o našem příchodu budí hrůzu, kamkoliv přijdeme. Tam, kde jsme se objevili, to rebelové často vzdali a zabalili.

Ale tady jsme byli jen čtyři, odtrženi od svých druhů a posil, a zjevně jsme si neuvědomovali, jak riskujeme. Zkusí nás dostat. Otázka zní, jak velkou silou zaútočí.

Měli jsme esa v rukávu. Pokud jsme nemuseli, nikdy jsme nehráli fér. Filozofie Legie praví: maximální efektivita s minimálním rizikem.

Vysoký tmavý muž vstal, vyloupl se ze stínu a zamířil ke schodům do hostinských pokojů. Cukrouš vyštěkl: „Dej na něj bacha, Oto.“ Ota si pospíšil za ním a zmizel v šeru schodiště. Místní zvědavě pokukovali, co se bude dít.

„Co teď?“ naznačil posunky Lichvář.

„Počkáme,“ řekl Cukrouš nahlas a posunky dodal: „Tuhle fachu doděláme. Proto nás sem poslali.“

„Žádná sranda bejt návnadou,“ odsignalizoval Lichvář. Nervózně pozoroval schody. „Namíchej Otovi karty,“ nadhodil.

Pohlédl jsem na Cukrouše. Přikývl. „Proč ne? Dej mu tak sedmnáct.“ Když měl Ota na ruce méně než dvacet, okamžitě vykládal. Na to se dalo vsadit.

Rychle jsem si srovnal karty v hlavě a usmál se. Mohl jsem mu dát sedmnáct a zbylo by mi dost nízkých karet, abych všem rozdal kartu, která by ho spálila. „Hoď sem ty karty.“

Rychle jsem proletěl balíček a sestavil listy. „Tak.“ Nikdo nedostal výš než pět. Ale Otovi jsem namíchal vyšší list než ostatním.

Cukrouš se ušklíbl. „Jo.“

Ota se nevracel. Lichvář prohodil: „Jdu se mrknout nahoru.“

„Dobrá,“ přikývl Cukrouš. Vstal a přinesl si další pivo. Pozoroval jsem místní. Bylo mi jasné, že kují nějaké vlastní plány. Pronikavě jsem se na jednoho zadíval a zavrtěl hlavou.

O chvilku později se vrátil tmavý muž, následovaný Lichvářem a Otou, a zamířil zpátky do stínu. Zdálo se, že se Lichváři i Otovi ulevilo. Usadili se zpátky ke hře.

„Kdo rozdával?“ zeptal se Ota.

„Cukrouš,“ řekl jsem. „Jsi na řadě.“

Vyložil. „Sedmnáct.“

„Chachacha,“ vyprskl jsem. „Spálenej. Patnáct.“

A Lichvář vyhlásil: „Mám vás oba. Čtrnáct.“

Cukrouš dodal: „Čtrnáct. Nebuď smutnej, Oto.“

Chvíli jen přihlouple seděl. Pak mu to došlo. „Vy parchanti! Namíchali jste to! Nemyslete si, že vám zaplatím…“

„Jen klídek. Dyť to byl jen žertíček, synku,“ prohodil Cukrouš. „Fórek. Ale stejně rozdáváš.“ Jak šla hra, venku se setmělo. Žádní další povstalci se neobjevili. Místní se vrtěli na židlích stále neklidněji. Pár jich mělo strach, že přijdou pozdě domů. Jako všude jinde, i Zářezáci myslí hlavně na sebe. Nestarají se, jestli vyhrává Bílá Růže nebo Paní. Menšinu sympatizantů s rebely zajímalo, kde to bouchne. A báli se, aby neuvízli v křížové palbě.

Předstírali jsme, že nic netušíme.

Cukrouš zagestikuloval: „Kteří z nich jsou nebezpeční?“

Poradili jsme se a vytipovali tři muže, kteří vypadali, že by mohli dělat potíže.

Cukrouš přikázal Otovi, aby je přivázal k židlím.

Místním se rozbřesklo, že víme, co přijde, a že jsme připraveni. Ne že bychom se zrovna těšili, ale byli jsme přichystaní.

Útočníci čekali až do půlnoci. Chovali se daleko opatrněji než povstalci, se kterými jsme bojovali obvykle. Možná naše pověst zapůsobila až příliš…

Divoce vrazili dovnitř. Vytáhli jsme pružinovky, tasili meče a začali couvat do rohu, dál od krbu. Dlouhán se lhostejně rozhlížel.

Povstalců byla spousta. Daleko víc, než jsme čekali. Hnali se dovnitř, tlačili se, lezli si do cesty, šplhali přes mrtvoly svých druhů. „Je to past,“ zalapal jsem po dechu. „Musí jich být aspoň stovka.“

„Jo,“ přikývl Cukrouš. „Nevypadá to dobře.“ Kopl nějakého muže do slabin, a když se zlomil, probodl ho mečem.

Místnost zaplnili povstalci a podle kraválu jich venku bylo ještě mnohem víc. Někdo nechtěl, abychom odsud vyvázli živí.

No, aspoň to měli v plánu.

Začichal jsem. Pod pachem strachu a potu se ve vzduchu vznášel slabý, podezřelý zápach. „Kryjte se!“ zařval jsem a vytrhl chomáč vlhké vlny z váčku na opasku. Smrdělo to hůř než rozšlápnutý tchoř. Mí druhové mě následovali.

Jeden z mužů zaječel. Pak další. Hlasy se propletly v pekelném chóru. Nepřátelé, kteří nás obklopovali, se začali zděšeně motat. Tváře měli křečovitě stažené. Muži padali, na zemi se svíjeli a drásali si nosy a hrdla. Velmi pozorně jsem si tiskl obličej do vlny.

Ze stínu vystoupil vysoký dlouhán. Klidně začal povstalce zabíjet stříbřitou čtyřiceticentimetrovou čepelí. Ušetřil pouze štamgasty, které jsme nepřivázali k židlím.

Posunky nám naznačil: „Už se můžete nadechnout.“

„Dej bacha na dveře,“ nařídil mi Cukrouš. Věděl, že se mi řezničina tohoto druhu hnusí. „Oto, vezmi si na starost kuchyň. Já a Lichvář pomůžeme Nemluvovi.“

Rebelové se nás pokoušeli zlikvidovat tím, že zasypávali vchod salvami šípů. Neměli štěstí. Pak se pokusili hospodu podpálit. Poťachtu popadl záchvat zuřivosti. Nemluva, jeden ze tří čarodějů Legie, kterého do Zářezu vyslali o pár týdnů dříve, použil kouzla, aby oheň uhasil. Povstalci se vzteky bez sebe připravovali na obléhání.

„Museli sem stáhnout všechny chlapy z kraje,“ poznamenal jsem.

Cukrouš pokrčil rameny. Spolu s Lichvářem vršili z mrtvol obranné barikády. „Někde poblíž musí mít základnu.“ O povstalcích v Zářezu jsme dostali podrobné informace. Paní se vždy dobře připraví, než nás vyšle do akce. Ale nás nikdo nepřipravil na tak velkou přesilu.

I když jsme prozatím vítězili, nebylo mi lehko u srdce. Venku se srotil početný dav a zdálo se, že je minutu od minuty větší. Nemluva, naše eso v rukávu, nám za této situace nebyl moc platný.

„Poslal jsi ptáka?“ zeptal jsem se ho. Předpokládal jsem, že právě kvůli tomu šel nahoru. Přikývl. Trochu se mi ulevilo. Ale ne moc.

Něco viselo ve vzduchu. Dav venku se trochu ztišil. Vchodem hvízdly další šípy. První nápor povstalců dveře nevydržely a vyletěly z pantů. Věděli jsme, že je hromada mrtvol dlouho nezastaví. „Za chvilku jsou tady,“ křikl jsem na Cukrouše.

„Určitě,“ souhlasil s mým odhadem a přidal se v kuchyni k Otovi. Lichvář se připojil ke mně. Nemluva, který vypadal naštvaně a zatraceně nebezpečně, se postavil doprostřed nálevny.

Zvenku se ozval řev.

„Už jsou tu!“

Hlavní nápor jsme s Nemluvovou pomocí zadrželi, ale povstalci začali rozbíjet okenice. Cukrouš a Ota museli z kuchyně ustoupit. Cukrouš zapíchl příliš horlivého útočníka, odskočil a zařval: „Nemluvo, kde, k čertu, vězí?“

Nemluva pokrčil rameny. Zdál se tváří v tvář blížící se smrti téměř lhostejný. Seslal kouzlo na chlápka, který se cpal dovnitř oknem.

Nocí zavřeštěly trubky. „Ha!“ vykřikl jsem. „Už jdou!“ Poslední dvířka pasti zaklapla.

Zůstávala jediná otázka. Dorazí sem Legie dřív, než nás vyřídí?

Povolily další okenice. Nemluva nemohl být všude. „Ke schodům!“ zařval Cukrouš. „Ústup ke schodům!“

Vyrazili jsme tryskem. Nemluva vyvolal odporně páchnoucí mlhu. Tohle kouzlo nebylo tak strašné jako předcházející, to ale znovu seslat nemohl. Neměl čas na přípravu.

Schody se daly uhájit snadno. Dva chlapi s Nemluvou za zády je mohli bránit donekonečna.

Když to povstalcům došlo, začali zakládat ohně. Tentokrát Nemluva všechny plameny uhasit nedokázal.