Prolog
Z vesmíru ta planeta vypadala tak, jak uváděly prospekty. Přesně podle objednávky pro Ústřední byrokratickou autoritu. Kultivace trvala už sedm milionů dvě stě šest tisíc sto pět oběhů planety kolem místní hvězdy. Pěkně podle kultivační příručky, tak, jak by to mělo vypadat.
Byrokrat seděl v řídící centrále své lodi a sledoval displeje, zatímco plavidlo zpomalovalo k planetě. Tohle měla být jednoduchá práce. Na svých cestách po necivilizované části vesmíru měl za úkol zhodnotit kultivační aktivity na jedenácti podobných světech ve třech různých galaxiích. Cesta mu trvala dlouho, ale čas pro Ústřední byrokratickou autoritu moc neznamenal, důležité byly výdaje. Tento svět bude brzy připravený k osídlení klientskou rasou s katalogovým číslem 13452, která si úpravu planety objednala, podobně jako ostatní planety, jež měl byrokrat prověřit.
Byla to zdlouhavá práce, ale na tom stála celá Ústřední byrokratická autorita, jejíž vliv sahal do sedmnácti galaxií a tří alternativních vesmírů.
Byrokrat cítil velké uspokojení. Na tuhle misi ho vybrali z tisíce osmi kandidátů, jiných byrokratů s pověřením dvacáté šesté úrovně. Až tahle výprava úspěšně skončí, bude mít – jen těžko tomu mohl uvěřit – pověření dvacáté sedmé úrovně. A s ním moc, respekt a větší kancelář na domovské planetě.
Nechal se unášet šťastnými myšlenkami na moc a prestiž, zatímco automatické skenery pracovaly a on je jen občas zkontroloval.
Kultivační generátor na planetě pracoval celé ty miliony oběhů výborně. Změnil planetu přesně tak, jak bylo pro klientskou rasu 13452 potřeba. Tyto generátory byly jedním z největších a nejlevnějších děl Ústřední byrokratické autority. Trvalo to dlouho, ale generátor dokázal pracovat sám, díky vzácnému izotopu místo paliva se mu miliardu oběhů nevybijí napájecí články a z jediného místa na planetě dokázal skrz prostorové ohyby manipulovat s celou planetou a měnit její biosféru. Efektivní a levné. Byrokrat si vzpomněl na dávného předchůdce, který generátory vynalezl. Odešel do výslužby jako byrokrat s pověřením čtyřicáté osmé úrovně.
Zasnil se, jaké by to bylo dotáhnout to v kariéře tak vysoko, když mu počítač začal hlásit nepříjemné zvěsti.
„Anomálie: Katalogové číslo 2560. Anomálie: Katalogové číslo 10483.“
Byrokrat nebyl ještě rozladěn, terraformované planety občas vyžadují drobnou korekci, ale ani jedno z těch čísel si nepamatoval, a tak se musel podívat do databáze.
Vzápětí rozladěn byl. Katalogové číslo 2560 znamenalo tu nejodpornější anomálii: život.
Život! Nejhorší vesmírná náhoda, která mohla existovat, a jim se tady bez dovolení vyvinula na planetě, již už měla jedna civilizace rezervovanou.
Jistě, odstranění nějakých mikrobů nebo drobných živočichů by nemělo být tak těžké, ale bude to stát hodně zdrojů. Ústřední byrokratická autorita neměla ráda, když někdo plýtval zdroji.
Anomálie s katalogovým číslem 10483 byla ale ještě horší. Týkala se stavu atmosféry. V atmosféře planety bylo mnohem víc oxidu uhličitého, než by mělo. Také tam byly stopy po ozonových dírách… skleníkovém efektu… v atmosféře byly i stopy radiace?
Jak to bylo možné?
Byrokrata začala přemáhat zlost a zoufalství, a když se jeho loď konečně přiblížila na oběžnou dráhu, zjistil to, co už dávno tušil.
Tady nešlo o mikroby. Ani o malá zvířata. Na povrchu viděl obrovská města. Oceány brázdil bezpočet lodí a vzduchem dokonce létaly sem a tam stroje. Na oběžné dráze kroužila řada malých satelitů, a v jednom dokonce zachytil několik forem života.
Nejenže mají města, oni mají už i vesmírnou stanici.
Pokud bylo něco ještě odpornější a chaotičtější než život, byla to civilizace. Chaos a nepředvídatelnost. Civilizace, která narušuje plány Ústřední byrokratické autority. Ani nevěděli, že tahle planeta už byla rezervovaná, jen tak se tu vyvíjeli a ničili si tu planetu městy, skleníkovými plyny, radiací a vším možným.
Tohle nebude mít jednoduché řešení.
Byrokrat usilovně přemýšlel. Tohle bude stát hodně prostředků, ale kdyby to dokázal udělat co nejlevněji… s nejmenšími náklady, možná by ho to nestálo povýšení. Možná by ho dokonce pochválili.
Jeho loď neměla žádné bojové schopnosti, ale kultivační generátor dokázal z místních molekul vytvářet všechno možné. Ale co může udělat?
Zjistil ze senzorů co nejvíc. Šlo o životní formy na bázi uhlíku. Mohl by zkusit biologické agenty, ale tam by hrozilo, že to poškodí biosféru planety, a to by mu klientská rasa nepoděkovala. A Ústřední byrokratická autorita už vůbec ne.
Záření? Generátor by dokázal vytvořit radiaci a skrz ohyby ji rozšířit po celé planetě. Zabilo by to všechny živočichy a planetu to kontaminovalo, což by bylo dočasné řešení, ale… ne, to by bylo zbytečně nákladné. Byrokrat si to ověřil. Šlo o metodu s katalogovým číslem 389. Osvědčená, ale nákladná.
Procházel dál seznam a potom ho to trklo.
Ano!
Metoda 6158. Vynález jiného slavného byrokrata, který byl za to povýšen na pověření třicáté osmé úrovně! Ano. Nanotechnologie. Pomocí portálů může rozšířit nanity, které se budou vázat na vše živé, a potom je bude pomocí signálů dobíjet. Vydrží jen chvilku, ale generátor bude moct nanitů vytvořit prakticky nekonečné množství.
Zkontroloval údaje o povolených výdajích. Ano, pokud vyrobí ty nejjednodušší nanočástice první úrovně, rozklad tkáně tvorů potrvá dlouho, ale bude to nejlevnější řešení. Navíc následky pro planetu budou mnohem menší, prakticky zanedbatelné.
Ano, do toho se pustí a možná dostane ještě pochvalu za ušetřené náklady.
Začal z oběžné dráhy posílat instrukce generátoru.
Část první
Nemocnice
a koleje
1.
Matěj Strnad pomalu přicházel k vědomí.
Nebo si to alespoň myslel. Nepamatoval si, že by šel spát, ani kde je. Všechno bylo zamlžené. Nic nechápal.
Někde nad sebou slyšel hlasy.
„Může být kontaminovaný?“
„Ptáte se mě už potřetí. Myslím, že nakažlivý není. Rozhodně ne víc než zbytek planety.“
„Ale ta jeho ruka…“
„Ano, kvůli tomu ho máme na izolačce, ale žádné testy, které jsme udělali, nenaznačují, že by to bylo jakkoli nakažlivé.“
„A co ty červené a růžové fleky, co má na kůži, i tady pod vlasama!“
„To je psoriasis vulgaris.“
„Cože to je?“
Povzdech. „Lupénka. Trpí tím každý padesátý člověk na světě, a s tímhle to nesouvisí… počkejte… přichází k sobě.“
Mlhavý opar se zvedal a Matěj začal vnímat vlastní tělo. Cítil pravou ruku, ale tu levou… v té ho něco pálilo nebo brnělo. Co to…
Otevřel oči a skoro okamžitě ho oslepilo jasné světlo.
„Au…“ vysoukal ze sebe.
„Ztlumte to světlo!“
Několikrát mrkl, netušil, kde je. Potom mu do zorného pole vstoupily dvě postavy.
Měly na sobě igelitové obleky. Nebo tak to aspoň Matějovi připadalo. Snažil se vzpomenout si, jak se těm oblekům říká. Postavy se nad něj naklonily. Skrz hledí viděl, že to jsou muži.
„A… ah…“
„Pane Strnade, slyšíte mě?“
„Ah… jo.“
„To je výborné, mysleli jsme, že se nikdy neprobudíte.“
„Kdo… kdo jste?“
„Jmenuju se doktor Radek Hadaš, tohle je kapitán Postler.“
„Ka… kapitán?“
„Tím se nezatěžujte. Co si pamatujete naposledy?“
To byla výborná otázka. Matěj se snažil rozpomenout. Když mu bylo čtrnáct, spadl z kola a praštil se do hlavy. Také se vzbudil v nemocnici a ptali se ho, co si pamatuje naposledy. Ta vzpomínka mu vyskočila okamžitě. Ale teď…
Teď mu už čtrnáct asi nebylo.
A je tohle vůbec nemocnice?
A proč mají ti dva chlapi na sobě skafandr? Nebo ne, HAZMAT oblek. Matěj už netušil, co zkratka znamená, ale z počítačových her věděl, že se tomu říká HAZMAT oblek.
Náhodné asociace na něj vyskakovaly, ale co si pamatoval naposledy…
Jo! Už věděl… Eliška! Výlet s Eliškou. Poměrně jednodušší holkou, kterou našel přes Tinder. Nebo která spíš našla jeho. Už na prvním rande usoudil, že by to nemělo budoucnost, ale ona předtím navrhla výlet loďkou po soutěsce v Hřensku. Matěj se tam tehdy chtěl taky vypravit a neměl s kým, tak na to kývl. Vzpomínal si na jízdu loďkou plnou turistů, včetně vřeštícího dítěte. Trval na tom, že zaplatí i za Elišku, v tomhle byl konzerva. Potom pluli, ale pak…
Nic. Nepamatoval si vůbec nic.
A teď ležel někde v nemocnici a nad ním stáli dva chlápci v ochranných oblecích.
„Pama… pamatuju si cestu loďkou v Hřensku. A potom… potom… nic.“
Dvojice mužů se na sebe podívala, nepromluvil doktor, ale kapitán.
„Pane Strnade, všichni na té loďce jsou mrtví, došlo tam k… nevíme čemu, ale přímo před vaší loďkou se něco objevilo, chytilo vás to a uvolnilo nějakou… energii, my nevíme co. A zabilo to všechny ostatní. Vy jste z nějakého důvodu přežil.“
„Co… ostatní… mrtví…?“
„Ano… vás to odhodilo na břeh, tam vás našli… Pane Strnade, to bylo před dvěma dny.“
„Dvěma…?“
Ozval se doktor Hadaš. „Pane Strnade, prosím, nenamáhejte se. Faktem je, že ani my úplně nevíme, co se stalo. Ale tyhle… hm, záblesky se dějí po celé republice… vlastně po celém světě. A my nevíme, o co se jedná. Víme jen, že jste to přežil, a teď se snažíme přijít na to, co s vámi je. Ležíte v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.“
„V Praze…“
Matějovi se začalo v hlavě rozjasňovat, ale to přinášelo víc otázek než odpovědí.
„Počkejte. Stalo se mi to v Hřensku. Proč mě vezli do nemocnice do Prahy? A proč máte ty skafandry?“
„Pane Strnade, prosím, uklidněte se… Při výbuchu vás něco zachytilo. Přesněji vaši levou ruku.“
„Jak to myslíte?“
„Podívejte se.“
Matějovi se podařilo nadzvednout hlavu. Jeho ruka ležela volně podél těla dlaní nahoru. Byla odkrytá a od dlaně až k předloktí se táhly jasné šedomodré čáry. Vypadalo to jako kov. Jako…
„Co to, kurva…?“
„My nevíme, pane Strnade! Opravdu nevíme. Svět se před dvěma dny otočil vzhůru nohama. K podobným věcem jako v soutěsce v Hřensku dochází všude po celém světě. A my nevíme, co to je. Jsou tu nějaké… já nevím, trhliny, portály, a z těch se šíří signály a taky malé nabité částice.“
„O čem to mluvíte?!“
Doktor se znovu podíval na kapitána.
„Myslíme si, že je to mimozemského charakteru.“
„Mimo…“
„Jako z jiné planety, z vesmíru!“
„Já vím, co je mimozemský, ale… a tohle mám na ruce!“
„Ano, pane Strnade. A my vůbec nevíme, co to je ani co to dělá!“
*
Matěj byl stále vyčerpaný a opakovaně upadal do bezvědomí. Doktor Hadaš mu říkal, že to je normální, že tělo se vypořádává se šokem.
Matěj by rád zavolal mámě, ale prý už byla informována, že je její syn v pořádku. A jak Matěj mámu znal, do Prahy by stejně nejela, měla ráda svůj klid na venkově.
Do pokoje mu dali televizi. Sestra – taky v HAZMAT obleku – se ho zeptala, jaké seriály rád sleduje, a Matěj ji musel zklamat tím, že to, co sleduje, je u něj na disku doma a občas něco na Netflixu, o který se dělil s kamarádem. Ve svém mosteckém bytě ani televizi neměl, vše sledoval na notebooku.
Tak se díval na zprávy a zjistil, že doktor nepřeháněl. Vážně nikdo nic nevěděl. A zpravodajství bylo zmatenější než obvykle. Přesto se Matějovi podařilo zjistit pár základních faktů.
Začalo to sérií zemětřesení na spoustě míst – zachytil Yellowstone, Kordillery, Island, poušť Gobi, Himaláje, Alpy, dokonce i někde kolem Macochy. Desítky míst. Po celém světě se objevovaly jakési trhliny, bubliny nebo snad portály – každé zpravodajství tomu říkalo. Podle záběrů to vypadalo jako zrcadlová koule, která se někde vznáší.
Spousta lidí by už tohle nepobírala a jeden zpravodajec na CNN Prima News se zhroutil v přímém přenosu a museli ho odvést z vysílání, zatímco křičel: „Proboha, to není možné, to se neděje!“
Jenže ono se to dělo.
A víc.
Portály chrlily malé částice, někdo to označil za nanotechnologie, a ty se pozvolna upínaly na všechno živé. Matěj si pamatoval jeden díl Star Treku, kde měli borgské nanotechnologie. Doufal, že to není ten sajrajt, co má v ruce. Ale robotická zombie se z něj zatím nestala.
Dělali mu různé testy, zjistili, že ruka reaguje úplně normálně, všechny svaly i nervy pracují. Testovali jeho kognitivní funkce a všechno prý vyšlo dobře. Překvapilo je, že se Matěj ve dvaceti stal členem Mensy, protože věděli, že dělá skladníka v Mostě. Někteří lidé přisuzovali IQ moc vysokou váhu… a taky se dívali skrz prsty na lidi, co dělali manuální práce.
Nakonec se ho ptali, jak tu svou ruku cítí. Na to se Matějovi odpovídalo hůře. „Jak kdy,“ krčil rameny. Většinou měl dojem, že to lehce brní, občas to pálilo. Ale nepovažoval to za bolest. Bylo to spíš takové… zvláštní.
Jak byl momentálně zvláštní celý svět, tak se v tom už nikdo ani nešťoural.
Takhle strávil Matěj další dva dny. Dobrá zpráva byla, že si dokázal sám dojít na záchod. Nepotřeboval asistenci sestry v ochranném obleku.
Cítil se trochu zahanbeně, že nemyslel na Elišku. Nebyla to „jeho partnerka“, ale pořád tam byl s ní. Zahynula na loďce spolu s ostatními. Viděl ji podruhé v životě, ale pořád to bylo „rande“. Měl by pro ni truchlit, ale vlastně to vnímal podobně jako všechny ostatní mrtvé.
Jeho mobil byl prý zničený, takže ani nemohl na internet nebo komunikovat. Exmanželce psát nechtěl. Šestiletého syna neviděl už několik měsíců.
Aspoň nad tím vším přemýšlel.
Když zase dorazil doktor Hadaš, Matěj se ho zeptal: „Pane doktore… myslíte, že byste mi mohl obstarat mobilní telefon?“
„Co?“ zeptal se, zatímco prohlížel Matějovi ruku.
„Mobil. Můj smartphone byl zničený. Mobil mě alespoň zabaví víc než televize.“
„Měl byste číst knihy,“ zabručel doktor.
Matěj spolkl poznámku, že v jeho 1+1 bytě možná není moc nábytku ani televize, ale má obrovskou knihovnu. Navíc s tím, co se teď ve světě děje, má se svou zásobou sci-fi spisovatelů možná lepší přehled o dění než doktor. Rozhodně si některé věci dokáže líp představit. Takže potřebuje spíš ten mobil.
Byl to opravdu kontakt s mimozemšťany? Nebo divná transdimenzionální porucha? Anebo co se to vlastně na světě dělo?
Vlády jednotlivých zemí se snažily přijít s vysvětlením, ale těžko můžete hledat řešení, když ani nevíte, co se děje. Ze zpráv Matěj pochopil, že česká vláda se tak nějak plácala a říkala prázdné fráze. Evropská unie zrovna tak. NATO mělo pohotovost, ale netušilo, co má dělat. OSN byla impotentní jako vždycky. V USA nejspíš polovina obyvatelstva považovala mimozemské portály za fake news a druhá sepisovala důvody, proč za to může současná administrativa. Ruský prezident vydal prohlášení, že jejich zpravodajské služby musejí napřed potvrdit, že nejde o provokaci ze strany USA a Ukrajiny. Čína prostě mlčela.
Matějova ruka najednou začala mnohem víc pálit. Sykl bolestí, doktor Hadaš se od něj odtáhl.
„Co se děje?“
Matěj se chytil za paži a rychle oddychoval.
„Na moment… na moment to začalo mnohem víc pálit. Jako bych strčil ruku do ohně – doslova. A najednou to zase bylo pryč… ááá…“
Přišlo to zase a zase to rychle zmizelo.
Hadaš se k němu nakláněl. „Můžeme udělat další testy. Ale zvnějšku nic nepozoruju a…“
Upadl. Matějova postel se zatřásla.
„Co to…? Zemětřesení?“
„Tím to začalo, když se objevovaly ty portály, ale… já nevím…“
Další otřes. A další.
A potom…
Potom uslyšel křik z chodby. Překvapivý křik. Zděšený.
A hned po tom… výstřel. Jeho izolační místnost nebyla nejspíš tak hermeticky uzavřená, jak se domníval, ale to si uvědomil jen okrajově.
Na chodbě někdo střílel! Kdysi chodil na střelnici. Někdo střílel na chodbě. K jednotlivým ranám pistolí se přidal i štěkot samopalů a útočných pušek.
Dveře se otevřely a dovnitř vběhl kapitán Postler. Neměl na sobě ochranný oblek, Matěj poprvé spatřil jeho tvář, měl hnědé vlasy na ježka a prťavý nos. Nejvíc si ale všiml pistole, kterou držel v ruce.
„Postlere, co to děláte!“ zařval Hadaš.
„Musíme vypadnout, pane doktore! Na nemocnici někdo útočí!“
„Cože?“
Postler už ale dál nic nevysvětloval. Přistoupil k Matějovi a zvedl ho za paži. „Můžete vstát?“
„Jo… jo!“ Matějovy bosé nohy se dotkly podlahy. Někdo mu sem předtím přinesl pantofle. „Co se děje?“
Střelba na chodbě pokračovala.
„Věřte, že to kurva neumím vysvětlit! Pojďte!“
Táhl Matěje ke dveřím.
„On je pořád v karanténě!“ namítl Hadaš. „A vy bez toho obleku teď taky!“
„To je teď kurva jedno! Když tu zůstaneme, chcípneme! Jdeme! Strnade, hněte sebou!“
Matěj si dával pozor, aby se v pantoflích nepřerazil, jak ho Postler táhl na chodbu. Hadaš šel za nimi a mumlal si něco o tom, že Češi na karanténu vždycky serou.
Na chodbě se jenom zajíkl. Ležela tam dvě lidská těla, jedno v uniformě policie ČR, druhé patřilo zdravotní sestře. Možná té, co Matějovi nosila první dny bažanta. Potom si Matěj všiml ještě třetího těla.
Pokud to šlo označit za „tělo“. Rozhodně to nebylo lidské tělo.
„Co to…?“
Mělo to zhruba lidský tvar, ale celé to vypadalo jako vyřezané ze zrcadla. Jako obří chromový panák. Žádný obličej, žádné rysy. Horní paže byly zašpičatělé do jakéhosi ostří.
V trupu měla ta věc několik děr.
Hadaš na to vyjeveně zíral.
„To je… mimozemšťan!“
„No, Ostravák to určitě nebude!“ zabručel jediný muž, který na chodbě zůstal stát. V ruce měl pistoli, na sobě uniformu, pod nárameníkem světle zelený baret a těžce oddychoval. „Je ten pacoš schopnej chodit?“
„Dokážu chodit i všechno ostatní,“ řekl Matěj a taky zíral na mrtvolu. Nikdy v životě neviděl ani mrtvého člověka, i dědeček na pohřbu měl zavřenou rakev, natož mrtvého mimozemšťana…
„Hrozí kontaminace?“ zeptal se Hadaš vojáka na chodbě.
„Jak to mám vědět?! Já jsem chemik, ne… ne, já ani nevím, kdo by měl tohle řešit! Ale musíme vypadnout.“
„Co se stalo?“ zeptal se Matěj, když se dali po pohybu. V nemocniční košili a pantoflích si mezi dvěma uniformovanými vojáky a doktorem v HAZMAT obleku připadal dost nepatřičně. Navíc je zdržoval.
„Tu otázku si klade celý svět už pár dnů, ale jestli myslíte tady, tak jeden z portálů se objevil před budovou. Z toho vyskočilo pár těchhle panáků a vběhlo rovnou sem na infekční oddělení. Budovu hlídali státní i vojenský policajti a ty svině je rozsekaly.“
„Já myslel, že vy vojáci byste na tohle měli být vycvičení!“ zabručel Hadaš.
„Týjo, představte si, že v základním výcviku nás nikdy neučili, co máme dělat, když se po celé planetě začnou objevovat obří zrcadlové koule a z nich budou vyskakovat panáci s nožema místo rukou! Asi by to měli na Univerzitě obrany přidat do skript!“
Kráčeli dál chodbou, voják, který se nepředstavil, si potom přitiskl ruku k uchu. Matějovi došlo, že má hands-free vysílačku.
„Další panáci vyskočili z portálu na nádvoří.“
Došli k výtahu, ale Postler je zastavil.
„Radši schodiště!“
Pantofle byly Matějovi trochu velké, ale šoural se statečně s nimi. Chodby mu připadaly prázdné.
„Proč tu vlastně nikdo není?“
„Celé oddělení jsme izolovali, když sem přivezli vás,“ řekl Postler. „Pacienti se přemístili do jiných pavilonů.“
„To je štěstí, jinak by tu byly rozsekané mrtvoly pacošů!“
Sešli o jedno patro níž, potom o druhé. A zase uslyšeli střelbu.
A tam už rozsekaná těla pacientů našli.
Stejně jako tam našli i dva mimozemšťany. Tihle byli ale živí.
Sotva je Matěj zaregistroval, jeden z nich usekl hlavu vojákovi, který do něj zrovna střílel z brokovnice.
„K zemi!“ štěkl Postler a s druhým vojákem začal pálit z pistolí.
Doktor Hadaš Matěje strhl na zem. V chodbě byli ještě další dva vojáci. Muž a žena. Na rozdíl od Postlera i druhého muže měli tihle černé barety.
Jak se jeden mimozemšťan složil k zemi, druhý se otočil.
Na tváři neměl opravdu žádné rysy, ale i tak bylo Matějovi jasné, že se dívá na něj. Jako zvíře, co ho cítí.
Mimozemšťan se k němu rozběhl, čepele připravené. Matěj se pokusil zvednout, stále ho ale k zemi tlačil Hadaš, který nebyl tak hbitý.
„Uhněte!“
Sotva se zvedli, mimozemšťan byl u nich a dvě čepele se zaryly do lékařova těla.
Doktor se roztočil, jak do něj mimozemšťan vrazil. HAZMAT oblek se roztrhal, vyvalila se z něj krev a vnitřnosti. Ale mimozemšťan ho měl jen jako malou zastávku po cestě. Rychle se otočil k Matějovi a znovu vyrazil.
Než stihl Matějovi před očima proběhnout jeho komplikovaný, ale poměrně spokojený život, mimozemšťan dostal zásah a zavrávoral. Rána ho nezabila, ale hned se k ní přidaly další. A další.
Postler a zbývající dva vojáci pálili z pistolí na tvora, který nakonec vrávoravě spadl k zemi. Kapitán k němu přistoupil a dvakrát ho střelil do hlavy.
„Ani nevíme, jestli tam mají mozek, nebo co vlastně mají,“ řekl druhý voják.
„Síla zvyku.“
Postler se podíval na Matěje. „Jste v pořádku?“
„Jo… ano… jo.“
„Doktor Hadaš…“
Kapitán k němu přistoupil, ale bylo jasné, že lékař je po smrti.
„Novotný i Čihák to schytali stejně jako ti dva policajti,“ řekla vojákyně, která jediná zbyla z těch, co potkali na chodbě. Těžce oddychovala a dívala se na těla přátel. V očích jí hrála plejáda emocí. „Venku dostali Brechtu, Šumperovou… všechny!“
„Kdo vy jste?“ zeptal se Postler.
„Nadrotmistryně Dana Navrátilová, pane. Vojenská policie, ochranná služba. Přidělili nás sem kvůli tomu VIPákovi.“
„Ten VIPák jsem já?“ řekl Matěj. Bylo toho na něj už moc.
„Jo. A ty potvory šly evidentně po vás.“
„Po mně?“
Voják, kterého potkali před Matějovým pokojem, přikývl. „Jo, to vám nedošlo? Tohle není náhodný útok. Ty potvory vyskákaly z portálu a běžely rovnou sem, na infekční oddělení. Šly cíleně po vás.“
Na Matěje toho bylo pořád trochu moc. „Já jsem skladník z Mostu! Proč mě chtějí kurva zabít mimozemšťani?!“
„To by mě taky zajímalo, kreténe,“ řekla Navrátilová. „A proč po cestě pozabíjeli nás.“
„To bude tou věcí, co máte na ruce,“ poznamenal Postler. „Nerozumím tomu, ale taktiku poznám. Jste pro ně důležitej a sajrajt, co máte na ruce, je jediné vysvětlení.“
„Rozhodně to nebude jeho fyzická krása,“ řekl druhý voják.
„A vy jste vlastně kdo?“ zeptal se Matěj.
„Praporčík Šimon Beran, 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany. Chcete kompletní životopis?“
Matěj nevěděl, jak reagovat.
Beran pokračoval: „Měl jsem se svým týmem dohlížet na nebezpečí kontaminace, ale…“ rozhlédl se po zničené a zakrvácené nemocniční chodbě, „… to už je asi jedno.“
„URNA i zásahovka jsou na cestě,“ řekla Navrátilová. „Chcete se bránit tady, nebo jít ven?“
„Těmhle mrchám bych se radši vyhýbal venku,“ řekl Postler a vzal si od jednoho mrtvého brokovnici.
Matěj v pantoflích přešel zakrvácenou podlahu a ze studených prstů vojenského policisty si vzal pistoli CZ 75.
Beran se na něj zadíval. „Umíte s tím zacházet?“
„Střílel jsem, když jsem byl mladší. Pak nebyly peníze, tak jsem pistoli prodal.“ Matěj zkontroloval zásobník. Jeden další si vzal od opasku mrtvoly.
Ani mu už nepřišlo zvláštní, že sahá na mrtvého člověka.
Najednou to ve vší té bizarnosti byla maličkost. Stačilo pár minut.
Kam to ten skladník dopracoval…
Postler pokrčil rameny. „Tak pojďte a snažte se nikoho z nás netrefit.“
Pantofle klapaly po podlaze.
Nakonec se dostali ven na prostranství. Matěj si všiml dvou převrácených policejních oktávek a jedné od vojenské policie, která vypadala, jako by ji rozřízla obrovská cirkulárka.
V dálce po areálu nemocnice pobíhali vyděšení lidé. Kolem auta a budovy leželi další mrtví policisté a vojáci.
A pak to Matěj uviděl.
Asi metr nad zemí se vznášela koule. Tedy vypadalo to jako koule, taková, jaké viděl na záběrech ve zprávách. Zrcadlová koule široká asi metr.
„To je ten… portál?“
„To je to ono,“ řekl Beran. „Víme hovno, co to je!“
„Pojďte,“ řekl Postler a zamířil k bráně ven z areálu, ale Matěj zůstal stát a zíral na kouli.
Ruka ho začala pálit víc.
„Strnade!“
On ten portál cítil. Jinak si to neuměl vysvětlit. Nějak ho… cítil. Jako by něco z té divné koule proudilo do něj.
Nebo spíš do jeho ruky.
Postler ho vzal za paži a škubl s ním, až Matěj zavrávoral a jedna noha mu vyklouzla z pantofle.
„Strnade…!“
„Pozor!“ křikla Navrátilová a namířila na kouli.
Koule se zachvěla a najednou z ní vyskočil další chromový panák. Jako kočka, co vyskakuje z vysokého okna. Najednou tam prostě byl. Jako kdyby vyskočil z jiného prostoru.
Postler si zapřel brokovnici do ramene a vystřelil. A potom znovu. Tvor zavrávoral. Broky ho zpomalily, ale ublížily mu minimálně. Ostatní se přidali s pistolemi.
Tvor se vrhl na Matěje, ten na něj zamířil, chytil pistoli oběma rukama, ale levá ho šíleně pálila.
I když zabijí tuhle potvoru, z koule vyskočí další, musí ji nějak zavřít. Musí…
Pálení v ruce zesílilo. Najednou mu něco blesklo před očima.
Upustil pistoli a levou ruku natáhl ke kouli.
„Strnade!“
Tvor zavrávoral pod náporem palby a nakonec se sesul k zemi.
Koule se zase začínala vlnit. Vylézala další potvora.
„Strnade!“
Matěj k ní udělal několik kroků. Chodník v areálu vojenské nemocnice ho studil do bosé nohy, ale nemyslel na to. Ruka ho pálila a on s ní mířil na bránu.
Nevěděl, co dělá, nevěděl, proč to dělá. Ale nakonec to zafungovalo.
Portál se začal zmenšovat a nakonec zmizel.
Pálení v ruce přestalo.
Matěj klesl na kolena.
„Co se stalo?“ ptal se Beran.
„To ta jeho ruka,“ slyšel Matěj Navrátilovou. „Nějak to tou rukou zavřel!“
„Jak jste to udělal?“ zajímal se Postler.
Matěj si připadal, jako by právě uběhl maraton. Jen opatrně zavrtěl hlavou.
„Já… nevím.“