Související odkazy:
Recenze Z. Šťouračové (28.1.2010 – Fantasya)
Recenze M. Stručovského (19.12.2009 – Neviditelný pes)
Recenze J. Střelce (28.10.2009 – MFantasy)
Recenze B. Hokra (8.10.2009 – Fantasyplanet)
Autorčin profil na Wikipedii (anglicky)
Ukázka:
Jedna
Dorůstající měsíc visící nízko nad obzorem dokázal proměnit i pěstěnou a poklidnou zemědělskou krajinu v tajemnou zemi stříbrného světla a stínů. Za každým stéblem trávy, spečeným dozlatova dvěma měsíci letního žáru, se táhla jeho vlastní dlouhá, černá replika. Křoviny lemující spodní okraj plotu, dálnice těch, kdo byli příliš bázliví, než aby se pustili do otevřených polí, jednou zašustily a pak znovu ztichly, jak se nějaký noční tvor vydal za svými záležitostmi.
V jednomu koutě louky se na noc shromáždilo velké stádo ovcí, jejichž vlna, krátce sestříhaná na léto, zářila ve světle měsíčního svitu mléčnou bělobou. Nebýt rytmických pohybů čelistí a občasného škubnutí uchem, či nepokojného přešlapování jehňat, která ani ve spánku nedokázala stát bez hnutí, působily by dojmem hromady šedých kamenů. Hromady, která náhle ožila, jak se současně zvedlo hned několik hlav a natáhlo své aristokratické čenichy do lehkého vánku. Tvor, který se přehoupl přes plot a doskočil na louku, jim zjevně nebyl neznámý, protože ačkoli samice nepolevily v ostražitosti, sledovaly jeho příchod spíše s lehkou zvědavostí než poplašeně.
Veliké černé zvíře se na okamžik zastavilo, aby si označkovalo plaňku plotu, a pak se lehkým klusem přemístilo kousek do pole, kde se posadilo a přelétlo stádo ovcí majetnickým pohledem. V jeho siluetě a tvaru hlavy bylo cosi, co připomínalo vlka, zatímco jeho zbarvení, velikost, šířka hrudi a reakce na ovčí stádo mluvily spíše o psu.
Přesvědčeno o tom, že vše je, jak má být, dalo se se vztyčeným ocasem, třepotajícím se za ním jako vlajka, do lehkého klusu podél plotu, s měsíčními paprsky tančícími při každém pohybu v jeho husté srsti. Nabralo rychlost a přeskočilo bodlák – spíše z čiré radosti ze skákání, než že by mu ten bodlák stál v cestě – a rozběhlo se napříč dolním okrajem pastviny.
Bez sebemenšího varování a za zvuku stěží silnějšího než vzdálené zakašlání se jeho hlava náhle rozletěla ve spršce krve a kostí. Tělo, vymrštěné nárazem do vzduchu, sebou ještě krátkou chvíli křečovitě škubalo a pak zůstalo bez hnutí ležet.
Vyděšeně bečící ovce, poplašené náhlým pachem krve, uháněly k protější straně pole, kde se namačkaly na plot a vytvořily hlučnou chundelatou masu. Naštěstí si zvolily směr, který je zavedl proti větru, a nikoli naopak. Když se nic dalšího nedělo, pomalu se uklidnily a pár starších ovcí se spolu s jehňaty oddělilo od houfu a začalo znovu usínat.
Tři zvířata, která vzápětí přeskočila plot, si ovcí snad ani nevšimla. Pádila k mrtvému tělu takovou rychlostí, až se zdálo, že se jejich tlapy snad nedotýkají země. Jedno z nich, to se zježenou červenohnědou srstí, se chtělo pustit zpět po stopách skoleného zvířete, ale zavrčení většího ze zbývajících dvou je přivolalo zpátky.
Tři špičaté čenichy se pozvedly a vytí, které zaznělo nad pastvinou, znovu vneslo mezi ovce zmatek. Vytí těchto tří zvířat stoupalo a klesalo ve frekvenci, která zcela vyloučila, že by snad mohla mít něco společného se psy.
Vicki nenáviděla srpen. Byl to měsíc, ve kterém Toronto dokázalo, že se stalo městem světové třídy. V betonovo-skleněném kaňonu tvořeném ulicemi Yongova a Bloorova se horko a vlhko těžce zavěsilo na výfukové plyny aut a vytvořilo opar nažloutle hnědé barvy, který zanechával hořkou pachuť vzadu v hrdle. Tehdy se snad každý mizera ve městě rozhodl udělat si výlet po šikmé ploše a v ulicích to vřelo jako v kotli. Policisté, navlečení do tmavě modrých kalhot, klobouků a těžkých bot, nenáviděli srpen jak z osobních, tak profesionálních důvodů. Vicki sice v uniformě dlouho nepobyla a před rokem opustila nadobro i sbor, ale přesto srpen nenáviděla zrovna tak. Dalo se dokonce říct, že jelikož si srpen navždy spojila s výpovědí z práce, kterou milovala, ulpěla na tomto nejméně příjemném ze všech měsíců navždy tmavá skvrna, která jej definitivně odsoudila k věčnému zatracení.
Když odemkla dveře bytu, snažila se nevnímat vlastní pach. Strávila celý den, vlastně poslední tři dny, jako pracovnice pro vyřizování objednávek v malé továrně na zpracování kávy na Železniční ulici. Během posledního měsíce postihla firmu série technických selhání, která majitelé konečně začali připisovat sabotáži. Zoufalé vedení si najalo Vicki, aby vypátrala, co se vlastně děje – pokud měla mít malá, úzce specializovaná firma naději obstát v konkurenci nadnárodních společností, nemohla si dovolit prostoje.
„Soukromá vyšetřovatelka Vicki Nelsonová znovu zasahuje.“ Zavřela za sebou dveře a s radostí ze sebe shodila vlhké tričko. Kdo ty stroje poškozuje, zjistila hned první den, ale i když to věděla, trvalo jí ještě další dva dny, než přišla na to jak a shromáždila dostatek důkazů, aby bylo možné vznést obvinění. Zítra tam zajde, položí zprávu na stůl pana Glassmana a už se k tomu místu nikdy ani nepřiblíží.
Dnes už jen toužila dát si sprchu, sníst něco, co nevonělo po kávě, a strávit duchaprázdný večer před bednou.
Odkopla špinavé tričko do kouta a stáhla si rifle. Na celé věci byla jediná pozitivní věc – díky zápachu si mohla na zpáteční cestě metrem sednout a nikdo se na ni nesnažil mačkat.
Sotva z ní začala horká voda smývat zápach a únavu, začal zvonit telefon. A nepřestal. Snažila se ho ignorovat, utopit v proudech vody, ale s nepatrným úspěchem. Vždycky, když zvonil telefon, nemohla si pomoct a musela ho zvednout. Mumlajíc si pod nosem, zastavila vodu, zabalila se do ručníku a běžela ke sluchátku.
„No konečně, zlatíčko. Proč ti to tak trvalo?“
„Mám velmi malý byt, mami,“ povzdechla si Vicki. Mělo ji to napadnout. „Neřekla sis tak kolem sedmého zazvonění, že to možná nezvednu?“
„Samozřejmě že ne. Věděla jsem, že jsi doma, jinak bys měla zapnutý záznamník.“
Když byla doma, nikdy ho nezapínala. Považovala to za vrchol neslušnosti. Možná nastal čas zvyk přehodnotit. Začal jí sklouzávat ručník. Urychleně ho zachytila – druhé patro nebylo zase tak vysoko, aby si mohla dovolit chodit po bytě nahá. „Byla jsem ve sprše, mami.“
„Dobře, tak to jsem tě nevyrušila od ničeho důležitého. Chtěla jsem ti zavolat, ještě než odejdu z práce…“
Aby ten hovor šel na účet katedry biologie, dokončila v duchu Vicki. Její matka pracovala jako osobní sekretářka vedoucího katedry biologie na Queen’s University v Kingstonu déle než většina řádných profesorů, a tak výhod s tímto místem spojených zneužívala do maximální možné míry a tak často, jak jen to šlo.
„…abych zjistila, kdy máš tento rok dovolenou. Možná bychom mohly strávit nějaký čas spolu.“
Jasně. Vicki matku milovala, ale po více než třech dnech v její společnosti byla zralá na spáchání matkovraždy. „Já už žádnou dovolenou nemám, mami. Jsem na volné noze a musím brát každou práci, která se mi naskytne. A kromě toho jsi tady byla v dubnu.“
„To jsi byla v nemocnici, Vicki, takže nešlo zrovna o společenskou návštěvu.“
Dvě vertikální jizvy na levém zápěstí už vybledly a staly se z nich jen tenké červené linky na bledé kůži. Vypadaly, jako by se pokusila o sebevraždu, a bylo zapotřebí extrémní obratnosti, aby matce jejich původ nějak vysvětlila. Se skutečností, že ji jeden sociopatický hacker chtěl obětovat démonovi, by se její matka asi moc dobře nevyrovnala. „Jakmile se mi naskytne volný víkend, tak se stavím. Slibuji. Už musí jít, kapu si tu na koberec.“
„Přiveď s sebou toho Henryho Fitzroye. Ráda bych se s ním seznámila.“
Vicki se zazubila. Henry Fitzroy a její matka. To by už mohlo stát za víkend v Kingstonu. „To asi ne, mami.“
„Proč ne? Co je s ním? Proč se mi v nemocnici vyhýbal?“
„Nevyhýbal se ti a nic s ním není.“ Tak jo, umřel v roce 1536. Nijak ho to nepoznamenalo. „Je to spisovatel. Je trochu… zvláštní.“
„Ještě víc než Michael Celluci?“
„Mami!“
Skoro slyšela, jak matka povytahuje obočí. „Zlatíčko, ty už si to možná nepamatuješ, ale svého času jsi randila se spoustou zvláštních kluků.“
„Já už s klukama nerandím, mami. Je mi skoro dvaatřicet.“
„Ty víš, co myslím. Vzpomínáš si na toho ze střední školy? Nevybavuji si jeho jméno, ale měl hotový harém…“
„Zavolám ti, mami.“
„Brzy.“
„Brzy,“ přikývla Vicki, znovu zachytila padající ručník a zavěsila. „Svého času jsi randila se spoustou zvláštních kluků…“ Odfrkla si a zamířila zpátky do koupelny. No dobře, pár jich možná bylo trochu divných, ale na sto procent věděla, že žádný z nich nebyl upír.
Znovu pustila vodu, představila si tu scénu a zasmála se. Mami, chci ti představit Henryho Fitzroye. Pije krev. Její úsměv se rozšířil ještě víc, když vstoupila pod sprchu. Její matka, neskutečně praktická žena, by se nejspíš zeptala jakou skupinu. Narušit její pohled na svět nebylo zrovna snadné.
Právě vyklopila z pánvičky na talíř porci smažených vajíček, když telefon zazvonil znovu.
„To je přesné,“ zamumlala, popadla vidličku a přešla do obýváku. „Když nic nedělám, tak ten krám nezazvoní.“ Do západu slunce zbývalo ještě několik hodin – Henry to být nemohl.
„Vicki? Celluci.“ Protože bylo v torontském Metropolitním policejním sboru tolik Michaelů, přejala většina z nich zvyk říkat si neustále příjmením, ve službě i mimo ni. „Vzpomínáš si na jméno toho předpokládaného Questova komplice? Toho chlápka, který nebyl nikdy obviněn.“
„Dobrý večer, Miku. Jsem ráda, že voláš. Mám se dobře, díky.“ Nabrala si do úst plnou vidličku vajíček a čekala na výbuch.
„Nech si ty kydy, Vicki. Jmenoval se jako nějaká ženská… Marion, Maralyn…“
„Margot. Alan Margot. Proč?“
I přes hluk dopravy zaslechla v jeho hlase samolibý úsměv. „To je tajné.“
„Ty líný prevíte, když už ses ze mě rozhodl tahat rozumy, tak na mě nezkoušej to svoje to je tajné. Tedy pokud se chceš dožít penze.“
Povzdechl si. „Použij svůj rozum, který z tebe údajně tahám.“
„Vytáhl jsi z jezera další tělo?“
„Zrovna před chvilkou.“
Takže byl pořád na místě činu. To vysvětlovalo hluk v pozadí. „Stejný vzorec modřin?“
„Hodně podobný, pokud můžu říct. Tělo si právě odvezl koroner.“
„Dostaň toho hajzla za mříže.“
„Právě to,“ řekl jí, „mám v úmyslu.“
Zavěsila a sklouzla do koženého křesla, talíř s vajíčky povážlivě balancující na předloktí. Před dvěma lety na tom případě pracovala ona. Byl to její úkol, najít šmejda, který zmlátil patnáctiletou holku do bezvědomí a pak hodil její bezvládné tělo do jezera Ontario. Po šesti týdnech práce vypátrali chlápka jménem Quest, sebrali ho, obvinili a přišili mu to. Byl v tom zapleten ještě někdo jiný, tím si Vicki byla jistá, ale Quest nepromluvil, a tak žádná další obvinění vznést nemohli.
Tentokrát…
Strhla si brýle z nosu. Tentokrát ho Celluci dostane a Vicki Nelsonová, bývalá blondýnka od Metropolitní policie, bude sedět na zadku. Místnost kolem ní se změnila v chaotickou změť rozmazaných barev, a tak si znovu nasadila brýle na nos.
„Do háje!“
Začala zhluboka dýchat a donutila se ke klidu. Koneckonců to jediné, na čem záleželo, bylo chytit Margota – nemusí se to podařit právě jí. Chňapla po dálkovém ovladači a zapnula televizi. „Jays“ právě hráli v Milwaukee.
„Letní hoši,“ povzdechla si, zabořila vidličku do stydnoucích vajíček a poddala se hypnotickému přízvuku komentátorů zahajujících předherní show. Jako většina Kanaďanů od určité věkové hranice byla Vicki především fanoušek hokeje, ale žít v Torontu, aniž by si mezi vaše záliby nějak našel cestu i baseball, bylo skoro nemožné.
Končila sedmá směna, skóre tři pět, „Jays“ ztráceli dva doběhy, dva hráči byli aut, jeden stál na druhé metě a na pálce byl připraven Mookie Wilson. Wilson proti pravákům pálil přes tři sta a Vicki viděla, jak se nadhazovač „Brewers“ potí. Právě v tom okamžiku zazvonil telefon.
„To je přesné.“ Natáhla se a přitáhla si telefon do klína. Slunce zapadlo v osm čtyřicet jedna. Teď bylo devět nula pět. Musel to být Henry.
Ball jedna.
„Jo? Co je?“
„Vicki? Tady Henry. Jsi v pořádku?“
Strike jedna.
„Jo, nic mi není. Jen jsi zavolal v nevhodnou dobu.“
„To je mi líto, ale mám tu pár přátel, kteří potřebují tvou pomoc.“
„Mou pomoc?“
„Popravdě, potřebují pomoc soukromého vyšetřovatele, a ty jsi jediný, kterého znám.“
Strike dva.
„A to potřebují mou pomoc právě teď?“ Do konce zápasu zbývaly už jen dvě směny. Jak moc zoufalí mohli být?
„Vicki, je to důležité.“ A z jeho tónu poznala, že opravdu bylo.
Povzdechla si, zatímco to Wilson sklepl do levého pole a ukončil tím směnu, načež sáhla po ovladači a vypnula televizi. „No, jestli je to tak důležité…“
„To je.“
„…tak jsem hned u tebe.“ Už měla sluchátko na půli cesty k vidlici telefonu, když ji náhle něco napadlo a bleskurychle si ho dala znovu k uchu. „Henry?“
Ještě tam byl. „Ano?“
„Ti tvoji kamarádi, nejsou to upíři, že ne?“
„Ne.“ Navzdory ustaranému tónu zněl jeho hlas poněkud pobaveně. „Nejsou to upíři.“
Greg kývl mladé ženě neutrálně na pozdrav a podrobil ji bezpečnostní proceduře. Vicki Nelsonová, tak se jmenovala, se tu během léta zastavila několikrát, co byl ve službě. Přestože vypadala jako druh člověka, kterého by mohl mít za jiných okolností docela rád, jednoduše se nedokázal přenést přes dojem, který si o ní utvořil při prvním setkání na jaře. Nijak nepomohlo, když si pozorováním potvrdil, že není z těch, které by běžně otevíraly dveře polonahé, protože ho to jen utvrdilo v přesvědčení, že před ním tu noc něco skrývala.
Ale co?
Během posledních pár měsíců začalo jeho podezření, že je Henry Fitzroy upír, slábnout. Měl pana Fitzroye rád, vážil si ho a uvědomoval si, že celé jeho podivínství mohlo pramenit ze skutečnosti, že je spíš než stvořením temnot spisovatelem, ale přetrvávala v něm poslední neodbytná pochybnost.
Co ta mladá žena v tu noc skrývala? A proč?
Příležitostně, jen pro klid mysli, Greg uvažoval, že se jí na to přímo zeptá, ale cosi v semknutosti jejích čelistí mu v úmyslu pokaždé zabránilo. Takže mu to nepřestávalo vrtat v hlavě a rozhodl se, že bude obezřetný. Pro všechny případy.
Když se za ní zavřely dveře výtahu, pocítila Vicki silný pocit úlevy. Prohlídka tímto konkrétním vrátným v ní vždy zanechávala pocit… špinavosti. Koneckonců si za to můžu sama. Byla jsem to já, kdo mu otevřel dveře prakticky bez šatů. Bylo to jediné řešení, které ji v tu chvíli napadlo. Fungovalo. Odradilo starého pána od úmyslu prohnat Henrymu kriketový kolík srdcem, takže si nejspíš nemohla na pár vedlejších účinků stěžovat.
Stiskla knoflík do čtrnáctého patra a zastrčila si bílou golfovou košili do červených vycházkových šortek. Díky malému jarnímu „dobrodružství“ shodila pár kilo a zatím se jí dařilo bránit jim v návratu. Měla až příliš vypracované svaly na to, aby se dala považovat za štíhlou – což byla touha, k níž by se nikomu nepřiznala – ale bylo hezké mít trochu lépe tvarovaný pas. Šilhajíc ve světle zářivek si prohlížela svůj odraz v ocelových stěnách výtahu.
Na starou kobylu to není nejhorší, usoudila a posunula si na nose nenáviděné brýle. Na okamžik se zamyslela, jestli se snad neměla obléct poněkud formálněji, ale nakonec usoudila, že ať už byli přátelé Henryho Fitzroye, nemanželského syna Jindřicha VIII., bývalého vévody z Richmondu, a tak dále a tak dále, kýmkoliv, nebude jim nejspíš příliš vadit, že se soukromá vyšetřovatelka dostaví v šortkách.
Když výtah vyjel do patra, kde se nacházel Henryho byt, urovnala si Vicki kabelku na rameni a nasadila profesionální výraz. Vydržel jí přesně do chvíle, kdy se dveře bytu prudce otevřely a jediným živým tvorem v předsíni byl veliký, červenohnědě zbarvený pes.
Určitě je to pes. Vicki natáhla ruku, aby si ji očichal. Vlci nemívají takové zbarvení. Ani takovou velikost. Nebo ano? Také mohla dodat, že se obvykle nevyskytují v bytech v centru Toronta, ale jelikož tenhle byt patřil Henrymu, nechtěla dělat předčasné závěry.
Zvíře mělo černě lemované oči, což dodávalo jeho výrazu na osobitosti. Nadšeně očichalo nabídnutou ruku a pak toužebně strčilo hlavu Vicki pod prsty.
Vicki se usmála, zavřela dveře a začala poslušně drbat hustou srst za špičatýma ušima. „Henry?“ zavolala, zatímco psí ocas, dost těžký na to, aby povalil dospělého člověka, začal rytmicky narážet do zdi. „Jsi doma?“
„V obýváku.“
V tónu jeho hlasu bylo něco, nad čím svraštila obočí, ale takřka okamžitě ji rozptýlila tlapa velikosti talíře položená na jejím nártu. „Koukej mě pustit, potvoro.“ Pes poslušně přesunul váhu. Popadla jeho čenich jemně do dlaní a zatřásla obrovskou hlavou ze strany na stranu. „Tak pojď, ty chlapáku, už na nás čekají.“
Usmál se – lepší slovo pro to vážně neexistovalo – otočil se a odklusal do obývacího pokoje. Vicki ho poněkud důstojnějším krokem následovala.
Henry stál na obvyklém místě u velikých oken s výhledem na město. Světlo, které rozsvěcel při oněch nečetných příležitostech, kdy měl společnost, zdůrazňovalo červený odstín jeho vlasů a měnilo jeho oříškové oči skoro ve zlaté. Popravdě, co se dopadu světla na jeho oči týče, musela Vicki jen hádat, protože na tak velkou vzdálenost podobné detaily nerozeznávala. Ani tak ji pohled na něj nikdy neunavil, měl v sobě něco, co povyšovalo jeho vzhled z pouze příjemného na vysloveně úchvatný, a na každý pád chápala, jak bylo možné, že ubohá Mína a Lucy neměly proti jeho dobře známému fiktivnímu protějšku nejmenší šanci.
Nebyl sám. Mladá žena, která si hrála s CD přehrávačem, se otočila a Vicki musela potlačit úsměv, když viděla, jak důkladně a neskrývaně si ji prohlíží. Ona sama nezůstávala v tomto ohledu nijak pozadu.
Že by tanečnice? uvažovala Vicki. Přestože byla malá, měla ta holka pevné svaly a postoj jejího těla Vicki okamžitě interpretovala jako vyzývavý. Nezkoušej to na mě, maličká. Možná nejsem dvakrát starší než ty – nemohlo jí být víc než sedmnáct nebo osmnáct – ale rozhodně jsem větší mrcha. Krátká hříva stříbrně blonďatých vlasů byla, jak si Vicki s ohromením uvědomila, přírodní. Obočí se zesvětlit dá, ale řasy ne. Ačkoli nebyla přímo hezká, její světlé vlasy exoticky kontrastovaly s tmavým opálením. A tyhle letní šaty rozhodně nenechávají příliš prostoru spekulacím, kam až asi sahá.
Jejich pohledy se střetly a Vicki povytáhla obočí. Na kratičký okamžik měla pocit, že skoro chápe, o co tu ve skutečnosti jde, ale pak dívka vzhlédla skrz řasy, nesměle se usmála a ten okamžik byl pryč.
Veliký červený pes se usadil Henrymu u boku a jeho hlava sahala až k upírovu pasu. Pak oba současně vykročili vpřed. Henry měl ve tváři neutrální výraz. Pes se tvářil pobaveně.
„Vicki, seznam se s Rózou Heerkensovou. Její rodina má jisté potíže, se kterými bys jí, myslím, mohla pomoct.“
„Těší mě.“ Vicki jí podala ruku. Mladá žena hodila jeden rychlý pohled na Henryho – co jí o mně asi řekl? – a stiskla ji. Velmi málo žen umí dobře podávat ruku, nebyly k tomu vychovány, ale Vicki překvapil jak stisk, který se silou vyrovnal jejímu vlastnímu, tak mozoly pokrytá dlaň.
Když Róza uvolnila sevření dlaně, protáhla pohyb paže a ukázala na psa, který se jí nyní opíral o nohu. „Tohle je Hrom.“
Hrom jí podal packu.
Vicki se předklonila, aby jí potřásla, a zazubila se. „Těší mě, Hrome.“
Veliký pes krátce štěkl, naklonil se dopředu a olízl Vicki tvář tak vehementně, že jí skoro shodil brýle.
„Hrome, nech toho!“ Róza zajela oběma rukama do hnědočervené srsti a odtáhla psa zpátky. „Možná že nechce být celá oslintaná.“
„To nevadí.“ Otřela si tvář do dlaně a upravila si brýle na nose. „Co je to za rasu? Je nádherný.“ Pak se zasmála, protože Hrom lichotku očividně poznal a tvářil se samolibě.
„Prosím vás, nepodporujte ho v tom, paní Nelsonová, už tak je strašně nafoukaný.“ Róza se zapřela kolenem za mohutné psí rameno, strčila do něj a povalila psa na bok. „A co se rasy týče – je z plemene otravů.“
Hroma podle všeho pramálo uctivé chování nijak nerozhodilo. S vyplazeným jazykem se převalil na záda, vystrčil všechny čtyři nohy do vzduchu a upřel na Vicki pohled plný očekávání.
„Tak ty chceš drbat na břiše?“
„Hrome.“ Po Henryho povelu se zvíře zvedlo ze země a tvářilo se značně zkroušeně.
Vicki se na Henryho užasle podívala. Co mu je?
„Možná,“ opětoval její pohled a pak očima přeletěl dívku a psa, „bychom měli přejít k věci.“
Vicki zjistila, že je na půli cesty k pohovce, aniž by učinila vědomé rozhodnutí tam jít. Nesnášela, když to dělal. Nesnášela způsob, jakým na něj reagovala. A opravdu nesnášela to, že neví, jestli tak reaguje na upíra, nebo na prince – svým způsobem se jí zdálo méně ostudné podlehnout nadpřirozeným silám než praktikám drobného diktátora. Jeho nemrtvá Výsost a já si budeme muset vážně promluvit…
Hodila tašku na zem a usadila se na červeném sametovém polstrování, sledujíc, jak se Róza schoulila v křesle a Hrom se jí položil k nohám. Na pozadí smetanově zabarveného koberce vypadal úžasně, ale jeho červenohnědá srst se poněkud zoufale tloukla s nachovým křeslem. Henry, oblečený v riflích, si přehodil nohu přes opěradlo pohovky a uvelebil se vedle ní, takže Vicki chvíli nevnímala nic jiného než jeho.
„Ještě je příliš brzy, Vicki, ztratila jsi hodně krve.“
Cítila, jak se červená. Nikdy by ji nenapadlo, že by on mohl chtít… Právě k tomu přece směřovali, nebo snad ne? „V nemocnici mi jí většinu vrátili, Henry. Jsem v pořádku. Opravdu.“
„Věřím ti.“ Usmál se a jí náhle připadalo, že v chodbě není dost vzduchu.
Měl na procvičování toho úsměvu čtyři sta padesát let, připomněla si. Dýchej.
„Musíme být velmi opatrní,“ pokračoval a zlehka jí položil ruce na ramena. „Nechci ti ublížit.“
Znělo to tak moc jako dialog z podřadné telenovely, až se Vicki musela smát. „Pokusím se na tebe příliš nespěchat,“ řekla mu a zalovila v kabelce pro klíče od bytu, „jen si uvědom, že já nemám pár set let nazbyt.“
To bylo skoro před čtyřmi měsíci, poprvé, co si spolu vyšli po jejím propuštění z nemocnice. A od té doby pořád nic. Vicki se snažila být trpělivá, ale byly okamžiky, jako třeba teď, kdy seděl tak blízko vedle ní a ona měla chuť podrazit mu nohy a praštit s ním o zem. S úsilím obrátila pozornost k důvodu své návštěvy.
Jelikož se zdálo, že všichni očekávají, že promluví jako první, nasadila svůj nejlepší výraz typu „policista je váš přítel“ a obrátila se k Róze. „V jaké záležitosti potřebujete mou pomoc?“
A znovu Róza krátce pohlédla na Henryho. I když Vicki Henryho odpověď neviděla, podle všeho dodal mladé ženě odvahu, protože se zhluboka nadechla, třesoucími se prsty si shrnula vlasy z tváře a řekla: „Během posledního měsíce byli zastřeleni dva členové naší rodiny.“ Musela se odmlčet, aby spolkla žal, než dokázala pokračovat. „Po vás, paní Nelsonová, potřebujeme, abyste nám pomohla najít vraha.“
Vražda. No, to bylo opravdu o něco závažnější, než Vicki očekávala. A k tomu dvojnásobná. Posunula si brýle na nose a nechala v hlase zaznít účast, když se otázala: „Pátrání místní policie nepřineslo výsledky?“
„Ona o tom tak úplně neví.“
„Co chcete říct tím tak úplně neví?“ Vicki napadlo hned několik věcí, které to mohlo znamenat, a žádná se jí nelíbila.
„Proč jí to neukážeš, Rózo?“ řekl Henry tiše.
Vicki se otočila a podívala se na něj. Její periferní vidění bylo už tak mizerné, že jí neumožňovalo pohledy koutkem oka. Jeho výraz odpovídal tónu hlasu. Ať už jí měla Róza ukázat cokoliv, bylo to velmi důležité. Více než jen trochu zneklidněná se zase otočila zpátky.
Róza, která čekala, až jí bude věnovat pozornost, vyklouzla ze sandálů a zvedla se na nohy. Hrom, poté co její sandály krátce očichal, se jí postavil k boku. Jedním rychlým pohybem si svlékla letní šaty, které měla na sobě, zlomek sekundy zůstala nahá a pak, na místě, kde před okamžikem stála světlovlasá dívka a veliký červenohnědý pes, stál nyní rusovlasý mladík a veliký bílý pes.
Mladý muž se silně podobal dívce, oba sdíleli tytéž vysoce posazené lícní kosti, tytéž veliké oči a špičaté brady. Stejně jako útlá těla tanečníků, zaznamenala Vicki po rychlém pohledu na jeden viditelný anatomický rozdíl.
„Vlkodlaci,“ slyšela sama sebe, jak říká nahlas, užaslá nad vlastním klidem. Se slušnou pravděpodobností za tím bude Henryho vliv. Chvíli se taháte s upírem, a takhle to dopadá… Za tohle toho hajzla dostanu.
Mladý muž, zcela nevzrušen jak jejím zkoumavým pohledem, tak vlastní nahotou, na ni mrkl.
Vicki, uvedená do vážných rozpaků, zvláště když si připomněla, jak se k psovi chovala – vlastně k vlkovi. Tedy k dlakovi. K čertu… – cítila, jak se červená, a na okamžik sklopila zrak. Když se podívala zpátky, zjistila, že propásla okamžik přeměny. Róza si znovu přetahovala přes hlavu letní šaty. Mladý muž – Hrom? – si rezignovaně natahoval světle modré šortky, poskytující jen minimální zahalení.
Ucítil na sobě její pohled, zvedl oči, usmál se a přistoupil k ní s nataženou rukou. „Ahoj. Asi se sluší, abych se představil ještě jednou. Jmenuji se Petr.“
„Jo, ahoj.“ Jména se zjevně měnila spolu s podobou. Lehce šokovaná Vicki přijala nabízenou pravici. Byla pokrytá silnými mozoly stejně jako Rózina. Vlastně to dávalo smysl, protože spoustu času trávili běháním po čtyřech. „Ty jsi, ehm, Rózin bratr?“
„Jsme dvojčata.“ Zazubil se a Vicki to do té míry připomnělo výraz červenohnědého psa, že se neubránila a zazubila se také. „Ona je starší, já zase líp vypadám.“
„Spíš jsi vlezlejší,“ opravila ho Róza a znovu se schoulila do křesla. „Pojď si sednout.“ S mučednickým výrazem ve tváři Petr udělal, co mu řekla, a uvelebil se na tomtéž místě, kde si předtím hověl jakožto Hrom, opřený zády o sestřina kolena. „Omlouváme se za tu teatrálnost, paní Nelsonová,“ pokračovala Róza, „ale Henry naznačoval, že tento způsob představení bude nejlepší, protože…“
Zaváhala, ale Henry její větu plynule dokončil. „…nepatříš k lidem, kteří popírají to, co vidí na vlastní oči.“
Vicki měla dojem, že to myslí jako kompliment, takže se spokojila s tichým odfrknutím a jen lehce sarkastickým: „No, ty to musíš vědět nejlíp.“
„Pomůžete nám, viďte, že ano?“ Petr se naklonil dopředu a lehce položil Vicki ruku na koleno. V tom doteku nebylo zhola nic erotického a výraz, kterým ho doprovodil, hovořil jen o obavách a o naději.
Vlkodlaci. Vicki si povzdechla. Nejdřív upíři a démoni, teď vlkodlaci. Co přijde pak? Dala si nohu přes nohu a shodila tak Petrovu ruku, načež se znovu usadila do pohodlnější pozice. Podle všeho se zdálo, že to bude na dlouhé povídání. „Možná byste to měli vzít hezky od začátku.“