Škola ohně

Boj, zrada a vražda na hranici lidmi obývaného vesmíru…

Mariňáci, kteří přicestovali pomoci oligarchům z Wanderjahru potlačit vzpouru, jenž ohrožuje politickou i ekonomickou stabilitu planety, musí zničehonic vést válku na dvou frontách – na jedné proti vynalézavým partyzánům s dobrým velením, a na druhé proti zkostnatělé policejní byrokracii.
Kdo je ale skutečný nepřítel a komu mohou důvěřovat? Na Wanderjahru není nic takové, jako se na první pohled zdá – dokonce ani místní zvěř – a každý má své vlastní cíle. Mariňáci 34. týmu rychlého nasazení jsou neúprosně vtahováni do politiky světa, kde patří vraždy, zastrašování a zrada k přijatelným metodám vlády… a kde jsou všichni zralí na trochu starého dobrého boje.

Kategorie:

Detail knihy

Formát

105 x 175

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Jean Targete

Počet stran

352

ISBN/EAN

978-80-7456-008-8

Vyšlo

4.8.2011

Status

Na skladu

Doporučená cena

352 Kč

O autorovi

Dan Cragg

David Sherman

Ukázka:

Prolog

K veliteli Hingovi se doneslo praskání větviček a čvachtání. Rychle se blížily. Ani se neohlédl. Pokud lesem přicházel nějaký hlupák od Feldpolizei, nebude žít dost dlouho na to, aby dorazil až k němu, leda možná jako zajatec – to jeho vojáci zajistí. Spíš to bude některý z jeho zvědů, který se vrací s kýženou zprávou, že se k místu přepadení blíží malá policejní hlídka.

Hing líně bloudil zrakem po cestě táhnoucí se mezi nízkým kopcem, kde zaujal pozici jeho partyzánský oddíl, a stejně nízkým kopcem na protější straně, a v duchu probíral všechny možnosti. Velitel, který vezme v úvahu všechno, co se může pokazit, dokáže plánovat tak, aby uměl všechny zvraty využít ve svůj prospěch.

Zvuky se blížily a nakonec ustaly s žuchnutím kolene na zem asi metr od místa, kde Hing ležel schovaný v hájku grospalem.

„Veliteli, to, co jsme se doslechli, musí být pravda. Feldpolizei má nového komisaře,“ zasupěl muž.

Hing konečně přestal věnovat pozornost silnici a obrátil se k mluvčímu. Byl to bojovník Quetlal, zvěd, jenž při chvatném příchodu zlámal tolik větviček a rozšlapal tolik kapradin. Velitel tázavě zvedl obočí.

Quetlal se křenil od ucha k uchu. Hruď se mu rychle přestávala dmout. Partyzáni byli zvyklí na tělesnou námahu ve zdejším horku a vysoké vzdušné vlhkost.

„Nemají na sobě maskování, veliteli,“ hlásil. „Nemají dokonce ani obyčejnou zelenou nebo pískovou, která by jim pomohla schovat se mezi stromy.“ Zakřenil se ještě víc a oči mu zářily. „Je jich asi stovka. Všichni mají oranžová saka a blankytné pantalony. Důstojníky poznáte podle peří na přilbách.“

Stovka, to by pro jeho oddíl bylo za normálních okolností příliš velké sousto – ale v takovéto formaci bude snadné je porazit. Velitel Hing si okamžitě pomyslel, že něco může být špatně, i kdyby ten nový policejní komisař byl takový pitomec, jak se o něm tvrdilo. „Jak víte, že ti, které jste viděl, nemají sloužit jen k odvrácení pozornosti?“

Bojovník Quetlal se zašklebil tak, že to snad ani nebylo možné, a kývl. „Taky mě to napadlo, veliteli. Jak jsem je uviděl, řekl jsem si, že to musí být jenom zástěrka. Ale ať jsem hledal, jak jsem chtěl, nikoho jiného jsem neviděl. Ani ostatní zvědové, kteří šli se mnou.“

Hing pomalu potřásl hlavou. Oligarchové se při vedení téhle války chovají čím dál hloupěji. Kde přišli na nápad, že drsně vypadající přehlídkoví vojáci jsou zároveň nejlepší bojovníci? Opravdu si myslí, že ty nóbl uniformy zastraší skutečné bojovníky?

„Jak dlouho?“

„Pochodujou v zástupu hezky zčerstva, veliteli. Mnohem rychleji, než bychom to my zvládli lesem. Kdybych viděl nás tam, kde jsem zahlídl je, řekl bych aspoň půl hodiny. Ale že mašírujou po silnici, musím říct pár minut.“

„Jak moc se mají na pozoru?“

„Dívají se přímo před sebe, jako kdyby byli na přehlídce. Blastery dokonce nesou přes rameno.“

„Zvědové? Hlídky na křídlech?“

Bojovník Quetlal zavrtěl hlavou. „Dva muži jdou dvacet metrů před zástupem, to je veškeré jejich zabezpečení.“ Uchechtl se. „Ti v čele si musí myslet, že jsou připravení, i když pochodujou rovně – blastery mají v ponosu.“

„Upozornil jste oddíl?“

„Jak jsem šel podél linie, veliteli, všem jsem to řekl.“

„Tak pokračujte a řekněte to i zbytku.“ Hing se obrátil zpátky na silnici. Quetlal mohl odejít. Spěchal splnit velitelův rozkaz.

Velitel Hing nepřítomně hladil pažbu svého blasteru a pohrával si se závěrem. Byla to jedna z mála moderních zbraní, které velkolepě pojmenovaná Che Loiova brigáda Lidové osvobozenecké armády vlastnila, a jediná v celé této léčce. Zbývajících šedesát členů brigády, kteří byli s ním, bylo vyzbrojených zastaralými projektilovými puškami, což byl hlavní důvod pro tuto akci – získat moderní zbraně od sboru oligarchické Feldpolizei. Za normálních okolností by se šedesáti muži nechal stovku policistů nerušeně projít, ale když pochodovali v takové formaci, byli příliš lákavým cílem, než aby je nechal být. Za několik minut jeho bojovníci zasadí mocný úder a zasejí strach do srdcí oligarchů – a získají lepší zbraně.

 

*

 

„Ten imbecil nás posílá na smrt,“ huhlal policista Perez k muži vedle sebe.

„Jedině pokud by na nás číhali,“ odvětil kolega Troung stejně tiše, „a nebáli se našich blasterů.“ Chtěl si odplivnout, ale kapitán Rickdorf vyžadoval disciplínu natolik přísně, že to radši neriskoval. Lehce pohnul rameny, aby si trochu ulevil od břemene, které nesl. „Mně dělá větší starosti, jak se pod tou zbrojí potím.“

„Ticho v mužstvu,“ houkl tiše seržant směny Ruiz, kráčející vedle dvojstupu. Místo blasteru na rameni nesl v ruce seržantskou šavli. „Nechceme, aby nás zdejší banditi uslyšeli a utekli dřív, než je pochytáme.“

Kapitán Rickdorf, pochodující v čele zástupu, nedal najevo, že by slyšel policisty mluvit. Ale slyšel je a bude si to pamatovat. V duchu si slíbil, že až se vrátí na velitelství 407. GSB – Grafshaftsbezirk – požene Pereze a Trounga – poznal je po hlase – před disciplinární komisi za nedovolené mluvení; ostatním pro výstrahu. Pak přestal myslet na vojáky mluvící v nastoupeném útvaru a představoval si, jak užaslí budou banditi, až konečně spatří jeho skvělou rotu, a jaká se jich zmocní panika, až je jeho muži rozstřílejí z blasterů. Věděl, že komisař Schickeldorf měl naprostou pravdu: dobře vycvičený, skvěle vyzbrojený a okázale vystrojený oddíl vždycky zaseje strach do srdcí nedisciplinované chátry – už samotný pohled na takový oddíl by mohl tuhle chátru zahnat na útěk. I kdyby se banditi pokusili bojovat, jejich projektilové zbraně by proti ochranné zbroji, kterou měli jeho muži pod saky, nebyly k ničemu. V duchu přikývl a pevně věřil, že tato krátká expedice zbaví Bavaranskou horskou provincii problémů s bandity nadobro.

Viděl, že silnice před ním prochází mezi dvěma strmými, hustě zalesněnými kopci. Věděl, že bandité si pro své útoky ze zálohy s oblibou vybírají právě taková místa. Musel se pro sebe usmát, když si představil, jaký šok pohled na jeho vojáky v banditech vyvolá, pokud tam opravdu číhají. Doufal, že se nemýlí. Tato expedice by mu mohla přinést vyznamenání přímo z ruky komisaře Schickeldorfa – a kýžené povýšení a převelení pryč z téhle pusté, kopcovité provincie.

 

*

 

Bojovník Quetlal teprve odešel, když velitel Hing zaslechl lehce rozhozené dusání policistů pochodujících po silnici dole. Čekal, že uslyší hlas, ale nikdo do kroku nepočítal. Zřejmě tedy uměli aspoň pochodovat. A brzy zjistí, jak dobře umějí umírat. Jeho muži věděli, jak se ukrýt před pohledy ze silnice – a nikdo nevystřelí, dokud Hing nepískne.

V dohledu se objevili dva policisté, vymódění přesně tak, jak bojovník Quetlal sliboval. Sluneční světlo pronikající korunami vysokánských hochbaumů, rostoucích mezi grospalmami, vrhalo na jejich saka skvrny barvy starého zlata. Jak rázně zvedali nohy, blankytné kalhoty se vlnily jako voda rychle proudící v čistém, mělkém potoce. Hing otočil hlavu. Opravdu pochodovali rovní jako svíčky, oči upřené před sebe, blastery na pravém rameni. „Hlupáci,“ zamumlal a přestal si jich všímat, zato chtivě upíral oči na jejich zbraně. Bojovníci jeho brigády tyto moderní zbraně brzy využijí mnohem lépe, než by tihle kabaretní polní policisté kdy dokázali.

Dvacet metrů za dvojicí se zbytek zástupu roztahoval jako had, muži pochodovali ve dvojicích. To bylo neskutečně hloupé. Hing předpokládal, že kdyby byla cesta širší, nechal by je velitel jít ve troj či čtyřstupu.

Jejich velitel, ach ano. To byl ten největší hejsek ze všech. Sako měl ověšené zlatými šňůrami, na ramenou zlaté epolety a z ramene na prsa mu visela fourragère – zlatá splétaná šňůra. Na levé části hrudi se mu skvěl hotový kaleidoskop metálů. Po délce nohavic se mu táhly široké stříbrné lampasy. Bylo to sice skoro nemožné, ale pochva šavle, zavěšená na ostřapcovaném opasku, byla zřejmě také z drahého kovu. Šavle, kterou si nesl opřenou o rameno, vypadala na obřadní, nikoliv v boji použitelnou – jako kdyby bylo možné použít meč proti projektilovým zbraním či dokonce blasterům.

Když důstojník minul Hingovu pozici, partyzánský velitel obrátil svou pozornost na policisty. Kdyby věděl, že si kapitán Rickdorf myslí, že budou jeho partyzáni překvapení, souhlasil by s ním. Pohled na pochodující dvojstup wanderjahrské Feldpolizei ho opravdu překvapil. Mašírovali jako na přehlídce, blastery zcela neužitečně uložené v pouzdrech. Hing usoudil, že až pískne, polovina jich zemře dřív, než stačí zvednout zbraň do palebné pozice.

Počítal řady policistů procházejících kolem. Když se dopočítal dvaadvaceti, zvedl píšťalku k ústům. U třiadvacáté nabral vzduch do plic. U čtyřiadvacáté, téměř uprostřed dvojstupu, když byli všichni ve smrticí zóně, zapískal.

Po svahu se převalil hrom, jak bojovníci Che Loiovy brigády vystřelili na pochodující zástup. Tady se muž v oranžové tunice zhroutil s řevem na zem a držel si stehno, kde z díry po kulce stříkala jasná tepenná krev. Támhle se jiný otočil s roztříštěnou paží. Na čele třetího se objevila růžice z kosti, mozku a krve, než se sesul k zemi. Další se potáceli, jak do jejich těl bušily kulky, nicméně se udrželi na nohou, protože jejich zbroj rozkládala a vstřebávala kinetickou energii nárazu.

„Oddíle! Vpravo vbok!“ řvali kapitán Rickdorf a jeho důstojníci přes hluk střelby.

„První řad, pokleknout!“ štěkl Rickdorf klidně rozkaz. Poručíci to opakovali po celém zástupu, jak rychle zaujímali pozice u svých čet. Seržanti směn stáli se svými muži, připravení předávat rozkazy a udržet pořádek.

„Střílejte pokosem!“ velel Rickdorf a nižší důstojníci to po něm opakovali.

„Po řadech. Přední řad, pal! Zadní řad, pal!“ Z ústí blasterů předního řadu vojáků vyletěla praskající plazma a náhodně zasahovala úbočí, načež následovala stejně nemířená salva zadního řadu. Jeden, dva partyzáni zaječeli, jak je střely ožehly, ale křik rychle ukončila smrt či šok. Po svahu se okamžitě rozšířila řídká mlha, jak hořící plazma odpařila vlhkost z mokrých listů a hlíny. Tu a tam vyskočily plameny, ale rychle zhasínaly, protože po nedávných deštích byl les příliš mokrý, než aby hořel.

„Srovnat palbu,“ zavelel Rickdorf. Ani on ani jeho muži útočníky neviděli, museli střílet salvami, aby pokryli celý svah. „Přední řad, deset metrů vzhůru po svahu, pal!“ Přední řad opět vystřelil. Tentokrát plazma zasáhla v nerovné řadě po vrstevnici, občas skončila ve shlucích grospalem, kde se schovávali partyzáni, jindy jen dopadala na zem mezi nimi.

„Zadní řad, přískokem pět metrů, pal!“ Zadní řada vypálila salvu a tentokrát zasáhla v zubaté linii pět metrů nad tou první.

Tu a tam se muži v řadách Feldpolizei zapotáceli či sehnuli, jak do nich stále marně bušily kulky, a pár jich řvalo bolestí, když kulka zasáhla ruku nebo nohu. Jejich křik však neměl žádnou ozvěnu na kopci. Jen pár policistů padlo po náhodném zásahu do hlavy.

„Přední řad, přískok, pal!“

„Klid, hoši,“ prohlásil Ruiz klidně a nahlas a nedbale procházel za zadním řadem. „Je to jenom špatně vyzbrojená chátra. Ty porazíme snadno. Klid. Střílejte salvami.“ Ostatní seržanti říkali zhruba totéž.

Velitel Hing viděl, jak vojáci reagují na zásahy kulkou do trupu a okamžitě pochopil, proč ještě stojí a střílejí. Možná je měl nechat projít. Ale třeba ještě mohli vyhrát. „Mají na sobě zbroj,“ křikl. „Miřte na hlavu, ruce a nohy.“

Slyšel, jak ostatní opakují jeho rozkaz, někteří téměř zároveň s ním, z čehož bylo jasné, že není jediný, kdo si toho všiml. Partyzáni přesunuli míření ze středu cílů na okraj a vojáci začali padat.

Feldpolizei vydrželi trpělivě stát či klečet v řadech ještě jednu salvu, než jednotlivci mezi nimi začali přes práskání blasterů a ručnic vnímat křik ve vlastních řadech a postupné utichání palby.

„Říkal jsem to!“ zaječel Perez na Trounga.

„Střílej!“ odsekl Troung.

Pereze se rychle zmocňovala hrůza. Ohlédl se na stranu – jestli už někdo začal utíkat, poběží s nimi. A podíval se právě ve chvíli, kdy seržantu směny Ruizovi vybuchl obličej ve spršce krve a mozkové hmoty po zásahu dvěma kulkami. Perez zavřískl hrůzou, pustil blaster a utekl. Nějakým zázrakem dorazil živý do bezpečí mezi stromy.

Kapitán Rickdorf, s hlavou hrdě zdviženou, přelétl pohledem svah. Banditi museli být výš, než předpokládal, a jejich palba nepolevovala. „Zadní řad, přískokem deset…“ Povel už nedokončil. Jedna kulka mu roztrhla hrdlo, druhá roztříštila pravý spánek a třetí proletěla mezi otevřenými rty a vyrvala kloub, který mu držel lebku u krku.

Kulka, která ho zasáhla do krku, pokračovala v letu a zaryla se do ramene vojáka stojícího vedle něj. Muž se zapotácel a klesl na kolena. Síla nárazu mu vyrazila blaster z rukou a pootočila ho, takže uviděl, jak se kapitánovo mrtvé tělo odráží od povrchu silnice. Zaječel – spíš šokem, že vidí svého velitele padat, než bolestí. Vyškrábal se na nohy a snažil se uprchnout, ale bolest v ráně sílila a na útěk se mu příliš podlamovaly nohy. Vrazil do muže vedle sebe.

Partyzáni na svahu viděli, jak vojáci padají, a začali jásat. Další a další vojáci viděli a slyšeli, že jejich druhové už nestřílejí, protože buď padli, nebo se dali na útěk.

Když byl kapitán mrtvý, přeživší Feldpolizei, kteří toho byli schopni, vzali nohy na ramena.

„Dostaňte je!“ zařval velitel Hing. „Zabijte je, než utečou.“

Partyzáni se pustili do prchajících policistů, z nichž většina odhodila zbraně, aby se jim líp utíkalo. Někteří padali čelem ke svahu na kolena a zvedali ruce na znamení, že se vzdávají.

„Zastavit palbu, zastavit palbu!“ křikl Hing, když těch pár, jimž se podařilo vyhnout kulkám, zmizelo v lese na protějším kopci nebo za zatáčkou. Vstal a seběhl dolů. Jeho bojovníci se přidávali k němu.

Velitel Hing se rozhlédl po silnici mezi hloučky grospalem a trnovníků na protějším svahu. Na cestě skončilo nejméně sedmdesát, možná i víc než osmdesát vojáků – mrtvých, raněných či zajatých. A válelo se tu na devadesát blasterů. Výsledek akce byl velice uspokojivý.

„Poručíku Pincoteová,“ řekl a jeho zástupkyně popošla blíž. „Kolik je obětí?“

Poručík Sokum Pincoteová předvedla v úsměvu zuby vypilované do špiček. „Jenom šest, veliteli.“

„Šest mrtvých bojovníků není důvod k úsměvu, poručíku,“ štěkl na ni. „Je mi jedno, kolik Feldpolizei jsme zabili, život jediného bojovníka má větší cenu.“

Pincoteová stiskla rty. „Ano, veliteli. To já vím. Jen jsem vyjadřovala radost z našeho vítězství. Teď můžeme pořádně vyzbrojit skoro polovinu brigády.“

Hing se ohlédl na mrtvé a raněné na cestě a kývl.

Ani se nenamáhal potřást hlavou. „Nejsme vrahové. Nechte je být. Nemůžeme tu zůstat tak dlouho, abychom je ošetřili. Můžou je obvázat ti, kteří přežili a nejsou zranění.“

Deset minut nato si čtyřiapadesát členů Che Loiovy brigády, kteří vyvázli z boje, odnášelo náklad třiadevadesáti blasterů a svých šest ohořelých padlých druhů. Mířili lesem do úzkého, příkrého údolí skrytého před vládními pozorovacími satelity na současných oběžných drahách. Brzy se připojí ke zbývajícím dvěma stům čtyřiceti členům brigády v základním táboře, který satelity nemohly v žádném případě zahlédnout – bez ohledu na oběžnou dráhu.