První v boji

Je 25. století, ale námořní pěchota pořád shání pár dobrých chlapů…

Sedmdesát pět světelných let od domova, v pekelné pustině na cizí planetě, bez technické, letecké a zbraňové podpory a s vodou pouze na jeden den, čelil velitel Charlie Bass se svými sedmi muži chmurné budoucnosti.
Na cestě do bezpečí je čekalo sto třicet šest kilometrů vyprahlým nezmapovaným územím a dva tisíce krvežíznivých divochů vybavených moderními zbraněmi, dychtivých zabíjet.

Jenže nepřítel nepočítal s válečným uměním mariňáka Charlieho Basse a se statečností těch několika dobrých chlapů, kteří by ho následovali kamkoli – i na smrt…

Kategorie:

Detail knihy

Formát

105 x 175

Vazba

brož

Jazyková redakce

Robert Pilch

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Jean Targete

Počet stran

390

ISBN/EAN

978-80-7456-004-0

Vyšlo

30.6.2011

Status

Na skladu

Doporučená cena

278 Kč

O autorovi

Dan Cragg

David Sherman

Ukázka:

Prolog

„První série?“ zeptal se rotný Charlie Bass a znechuceně si změřil technického zástupce společnosti Terminal Dynamics. „Víte jistě, že dokážeme chytat bandity, které honíme, s první sérií?“ Kývl bradou k malé krabičce, která ležela na stole.

„Ta první série, jak jí říkáte, seržante, je Univerzální poziční up/downlink první série,“ odpověděl Daryl George. Ve tváři měl vepsaný nadřazený výraz. Bassovi bylo jasné, že technický zástupce o své hračce vypráví poddůstojnickému sboru shromážděnému kolem stolu jen proto, že má za to, že muži jsou příliš hloupí, než aby jeho přednosti pochopili bez vysvětlení.

„Kde proběhly polní testy?“ zeptal se rotný Bass. Praporčík Tanglefoot se na něho nebezpečně zamračil.

„Jsem rád, že se na to ptáte,“ prohlásil George ke shromážděným prvním seržantům a rotným jedenatřicátého týmu rychlého nasazení. Než pokračoval, pohladil si baculatým ukazováčkem úzký knírek nad horním rtem. „Máte samozřejmě právo na veškeré nutné informace ohledně testování vybavení, na němž mohou záviset životy vás a vašich lidí. Závěrečné polní testy UPUD…“ – vyslovil název s důrazem na prvním písmenu jako „Úúpud“ – „probíhaly na Aberdeenu. A každou fází těchto testů prošel s plným počtem bodů.“ George se zeširoka usmál, jako by to znamenalo, že všichni právě vyhráli v loterii.

„Aberdeen je cvičná střelnice,“ podotkl Bass. „Takže nám vlastně chcete říct, že se tahle věc z první série ještě nikdy nedostala do ostré akce.“ Rotný se pečlivě vyhýbal pohledu na praporčíka.

„Jak už jsem řekl, seržante,“ vytáhl se George do plného metru osmdesáti své baculaté a rozměklé výšky a vystrčil bradu agresivně ke svému vyslýchajícímu, „prošel každou fází testů s plným počtem bodů.“

Bass zatnul čelist, protože ho dráždilo, když mu někdo říkal „seržant“, jako by byl nějaký zatracený armádní poddůstojník. Rozhodně nebyl v armádě, byl rotným Konfederační námořní pěchoty.

„Máte ještě nějaké jiné otázky?“ vložil se do diskuse praporčík Tanglefoot.

Ozval se znovu Bass. „Praporčíku, víte to vy, vím to já a ví to každý poddůstojník v téhle místnosti: mezi kontrolovanými testy a testy pod palbou je obrovská hromada zatracených rozdílů. My jsme tu na bojové operaci. Tohle v žádném případě není místo pro testování nevyzkoušeného vybavení.“

„Všechno, co má námořní pěchota ve výbavě, prošlo jednou prvním ostrým testem,“ odpověděl praporčík Tanglefoot. Podle tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že mu dochází trpělivost. „A tentokrát je to první ostrý test UPUDu,“ dodal.

Bass sebou trhl. „Rozumím, praporčíku.“ Polkl, protože věděl, že se touto diskusí s Tanglefootem pouští na extrémně tenký led. „Jen mě napadlo, že by možná bylo dobře, kdybychom se nespoléhali jen na používání téhle první série a vzali s sebou vysílačky a lokátory, u kterých máme vyzkoušeno, že budou fungovat. Čistě pro případ, že by tahle věc fungovat nedokázala.“

Tónem, který nepřipouštěl žádnou další diskusi, praporčík odpověděl: „Velitelství vydalo rozkaz, podle něhož máme odevzdat všechny vysílačky, geopoziční lokátory a vektorové počítače na úrovních čet i rot. Každé rotě a všem četám pak bude vydán jeden UPUD jako náhrada. Tudíž jeden kus vybavení místo tří. Rotní odevzdají staré vybavení a vyzvednou si nové. První seržanti dohlédnou na to, aby to udělali. To je všechno. Pusťte se do práce.“

Dvacítka vyšších poddůstojníků operačních jednotek jedenatřicátého týmu rychlého nasazení vstala a obrátila se k odchodu z místnosti.

Charlie Bass věděl, kdy má mlčet – a tohle byl jeden z těch okamžiků. Jenže Daryl George takové chvíle nedokázal rozeznat. „Seržo, nedělejte si starosti,“ dodal k Bassovi. „Osobně vám ručím za to, že UPUD první série bude pracovat tak, jak má.“

Bass se k němu obrátil a zamračil se. „A já vám osobně ručím za to, že jestli přijdeme o jediného muže proto, že ta věc nebude fungovat tak, jak má, tak mi za to vy osobně zaplatíte.“

„Dejte si pohov, Bassi!“ štěkl praporčík Tanglefoot. „Okamžitě s těmi nesmysly přestanete, rotný, je to jasné?“

„Rozkaz, praporčíku. Omlouvám se, pane.“ Podle pohledu, který do George zabodl, ale bylo jasné, že na omluvu myslí ze všeho nejméně. Pak se vydal se svým nadřízeným pryč z místnosti.

„Dávejte si pozor, Bassi,“ zašeptal praporčík mezi dveřmi.

„Bandité“, za kterými se mariňáci honili na Fiesta de Santiago, se v horách dokázali podle všeho rozplynout daleko lépe než ve městech na nížinách. Do poledne třetího dne, kdy příslušníci námořní pěchoty vysedli ze svých Draků, aby po svých pokračovali dál terénem příliš drsným, než aby jím mohla postupovat útočná vznášedla, ze své kořisti neviděli víc než jen občasnou stopu ve štěrku.

„Kde ten první model říká, že jsme?“ zeptal se Bass vojína první třídy LeFargeho, který se staral o komunikaci, když se četa B zastavila, aby naplánovala další postup.

LeFarge řekl: „Ohlásit pozici,“ černé skříňce, kterou nesl. Univerzální poziční up/downlink měřil zhruba třicet na dvacet centimetrů a byl pět centimetrů vysoký. Jedna z jeho stran se nyní vysunula a objevil se displej. Ten při zvuku LeFargeho hlasu zablikal a objevila se na něm řada koordinátů a schematická mapa, na níž byla označena jejich pozice.

„Přišla nějaká zpráva od velitele?“ zeptal se Bass, zatímco vynášel koordináty UPUDu na papírovou mapu.

Poté, co putovali po svých už den a půl, se velitel roty rozhodl rozdělit jednotku na dvě skupiny. Společně s prvním seržantem si vzal dvě čety a polovinu přepadové čety a vydali se jedním směrem, zatímco jeho výkonný důstojník s Bassem postupovali druhým směrem s druhými dvěma četami a druhou polovinou přepadové čety. A teď s nimi ztratili spojení.

„Ani slovo od 0830,“ odpověděl LeFarge. Podíval se na zalesněné svahy poseté balvany, které je obklopovaly, a nedbale si vytřel z oka pramínek potu. Bylo přes třicet stupňů ve stínu. „Vysílání a příjem nejspíš stíní ty hřebeny,“ dodal.

Bass potřásl hlavou. Tohle je mizerné místo, pomyslel si. Vážně se hodí leda na přepad ze zálohy. „Komunikace měla probíhat přímo a ne jen přímou čarou. Vždycky je nad námi nějaký satelit.“ Pomocí kompasu zaměřil azimuty tří orientačních bodů kolem úzké, příkré rokliny, kterou postupovali, zanesl vypočítanou pozici do překrytí a zapsal si souřadnice. V nejvyšší nouzi stará dobrá orientace pomocí kompasu a mapy fungovala vždycky.

„Zkontroluj si to u spojaře třetí čety,“ řekl Bass LeFargemu, „a zjisti, jestli má stejné zaměření jako ty.“

LeFarge začal mumlat do mikrofonu své přilby – hovořil se spojařem třetí čety, který se od nich nacházel sto metrů směrem zpátky.

Bass vstal a šel ukázat veliteli čety B své výpočty. Na mapě byla zanesena poziční zaměření a souřadnice, které získal z UPUDu, i ty, které vypočítal sám. Podle propočtu elektronického zařízení měli být ve vedlejším údolí než na místě, které zanesl do mapy Bass.

„Jak jisté to je?“ zeptal se poručík Procescu.

Bass mu ukázal orientační body, které použil pro výpočet pozice. Údolí, do něhož jednotku umisťoval UPUD, žádné podobné rysy nemělo.

„Seržo,“ ozval se LeFarge, „třetí četa má skoro stejnou lokalizaci jako já.“

„Dokážeme takhle najít cestu domů?“ zeptal se Procescu.

Bass přikývl. „I kdyby nám zbyl jenom kompas a mapa, tak to zvládneme,“ odpověděl.

„Kde máme být?“ zeptal se Procescu.

Bass pokrčil rameny. „Honit Pancha.“ Možná se jeden z banditů, které mariňáci stíhali, opravdu jmenoval Pancho. Nezáleželo na tom. Pokaždé, když šli mariňáci do boje proti záškodnickým skupinám, kterým se říkalo banditi, je všechny přejmenovali na Pancha.

„Takže dokud to nezjistíme,“ odpověděl poručík, „budeme honit Pancha.“ K LeFargeovi dodal: „Snažte se spojit s velitelem.“

„Kdybychom náhodou potřebovali leteckou podporu a eskadra by se nás snažila zaměřit pomocí UPUDu, tak snad ani nemá cenu o takovou pomoc volat,“ poznamenal Bass k Procesucovi, když si nahodil polní na rameno a zkontroloval svou zbraň. „Do sedel!“ zavolal pak na družstvo rozmístěné před velící částí čety B. Zvedl paži tak, že mu rukáv chameleonového maskování sklouzl na předloktí a byla vidět ruka, a dal signál, který znamenal „Vstávat a postupovat dál“. Odpočívající, téměř neviditelní mariňáci čelního družstva se krátce zvýraznili proti okolnímu terénu, když se jejich chameleony přizpůsobovaly změně prostředí. Vstali a pokračovali v postupu po dně úzké rokliny. Muže na skalnatém podloží by dokázal jednoduše odhalit každý, kdo by věděl, co má sledovat a hledat – chameleony nikdy úplně přesně neodpovídaly okolí, místo toho po nich přebíhaly barevné vzorce, když se snažily udržet stejnou barvu jako kameny a půda, k níž měly nejblíž. Muži na křídlech, kteří se pohybovali ve stínech výše ve svazích, byli téměř neviditelní, pokud pozorovatel nezahlédl jejich tváře, ruce nebo nezakryté označení na hrudi.

„Honíme přece jenom dvacítku Panchů,“ odpověděl Procescu Bassovi. „A nás je šestačtyřicet. Až je chytíme, tak žádnou leteckou podporu potřebovat nebudeme.“

Zhruba čtvrt hodiny poté, co se Bass pokusil zaměřit pozici jednotky pomocí UPUDu, dorazila zesílená četa B do oblasti, kde nedávný záchvěv půdy shodil na dno rokle spoustu velkých balvanů a vyvrátil většinu stromů na svazích z kořenů. Pozemští ptáci i místní létavci štěbetali a křičeli, když se proháněli vzduchem a lovili bzučící hmyz, který poletoval mdlým vzduchem na dně údolí. Holé svahy působily pustě a zdálo se, že jediný problém, který budou muset mariňáci řešit do chvíle, než dorazí k další zalesněné oblasti vzdálené zhruba půl kilometru, bude kluzká suť pod nohama.

Čelní družstvo a jeden palebný tým se pohybovaly v otevřeném prostoru a velitelská skupina čety B právě dorazila na hranici postižené oblasti, když jeden z mužů na levém křídle zavolal: „Pancho!“ Jeho výkřik málem zanikl v ozónovém prásknutí jeho zbraně, když spálil částečně odhalenou botu bandity. Ostatní dva mariňáci na levém svahu zahájili palbu téměř ve stejném okamžiku; práskání jejich zbraní, ještě hlasitější rány způsobené kameny, které při zásahu pukly, a syčení páleného masa téměř zamaskovaly křik banditů, kteří byli palbou buď přímo zasažení, nebo na něž vystříkly odmrštěné kapky roztavené skály.

„Do krytu!“ zařval Bass, když se vrhal za nedaleký balvan. Ze všech stran údolí se ozvalo práskání, jak bandité začali palbu oplácet. Ze dna rokle se mariňáci snažili přeskupit podle palebných týmů a odvrátit překvapivý útok, ale štíty, které je chránily před energetickými zbraněmi banditů, je nijak nebránily před kusy roztavené skály, létajícími vzduchem poté, co palba zasahovala okolní skály. Mariňáci uvěznění v nepřátelské palbě se mohli jen krýt za balvany mimo dosah smrtících paprsků a létajícího magmatu.

Procescu rychle zvážil situaci a nevzrušeně začal vydávat vysílačkou rozkazy. „Tři A, seberte zbytek druhého družstva a další palebný tým na ten svah, aby podpořil křídla. Pošlete seržanta čety se dvěma přepadovými týmy na protější svah, aby vytvořili podpůrnou palbu. Zbývající přepadový tým a velitel přepadového družstva ke mně.“

Bass navolil na vysílačce režim, v němž mohl monitorovat veškerou komunikaci v jednotce až na úroveň velitele palebného týmu. Slyšel, jak velitel třetí čety vydává rozkazy, jak seržant čety dává dohromady zbytek přepadového družstva, slyšel velitele družstva, velitele přepadového družstva a naslouchal reakcím velitelů palebných, přepadových a zajišťovacích družstev. Velitelé jednotek, uvězněných v nepřátelské palbě, hlásili, že nemají žádné padlé.

Bass přepnul na zobrazení infračervenými senzory, aby si prohlédl svah, ze kterého přicházela nepřátelská palba. Dokázal na něm ale zachytit jen tepelné tvary o rozsahu několika mužů. Co se to děje? zeptal se v duchu. Nepřítel by přece nechystal léčku, kdyby nevěděl, že je přečíslí.

Náhle se z levého svahu přidala silná palba, když poručík Kruzhilov s posilami dorazil na místo a přidal se ke trojici mariňáků, kteří ostřelovali nepřítele. Přes velitelský okruh Bass poslouchal, jak velitel čety chladně vydává rozkazy, aby soustředil palbu svých deseti podřízených. Během několika sekund se nahodilé ostřelování změnilo v jednolitý proud plazmových střel, které prořízly široký pás ve svahu dvacet metrů před nimi.

Mezitím k Procescuovi dorazil třetí přepadový tým a velitel čety B se připojil se svou palbou k postupujícímu útoku.

Čtyřicet metrů před mariňáky na křídle vyskočil ze svého úkrytu ječící bandita. Jedna paže mu chyběla, ve stehně měl vypálenou díru a košili uniformy mu zapálila koule rozžhaveného kamene. Jeden z mariňáků v otevřeném prostoru se postavil a jedinou čistou ranou do hlavy ho zabil. Ostatní bandité se sebrali a dali se okamžitě na útěk.

Alespoň nemají štíty, řekl si Bass v duchu.

„Zastavte palbu, zastavte palbu!“ rozkázal Procescu. „Tři A, vyrazte zkontrolovat ten svah a ujistěte se, že je čistý. Zkontrolujte těla a ujistěte se, jestli nedokážeme někoho udržet naživu pro výslech.“

Bass se zamračil. Nedokázal uvěřit tomu, že by se takhle malá jednotka rozhodla připravit léčku na posílenou četu námořní pěchoty. Otočil se ve svém úkrytu, aby mohl prozkoumat protější svah. Když přepnul na termickou kameru, viděl, že celá jeho délka je zbarvena doruda – právě tam se nacházela většina banditů, kteří na ně připravili léčku! Bandité nevěděli, že mariňáci budou mít stráže na křídlech a netušili, že právě tito muži dokážou odhalit jejich léčku předčasně. Skupina nalevo tedy musela být připravena jako blokující jednotka, která měla mariňáky zastavit v případě, že by se dali na ústup poté, co by je většina nepřátelských sil zastihla nepřipravené v otevřeném prostoru.

Po Bassově pravé ruce se řada červených teček blížila skrz hradbu stromů k bandity obsazenému svahu – to byl seržant čety společně s dvojicí přepadových týmů. Mariňáci na dně údolí, kteří byli ještě před několika okamžiky překvapeni palbou v krytech, mezitím začali vstávat.

„Všichni k zemi!“ houkl do vysílačky nastavené na všeobecnou frekvenci. „Jsou na pravém svahu. Tři B, okamžitě zastavte postup. Použijte termiku.“ Bassovi bušilo srdce jako o závod. O sekundu později slyšel, jak seržant čety Chway zamumlal do vysílačky: „Ježíši Mohamede,“ a vydal rozkaz příslušníkům přepadových družstev, aby začali ostřelovat pravý svah.

Několik mariňáků ukrytých v otevřeném prostoru vyskočilo a začalo kličkovat k úkrytu pod stromy, kde se nacházela velitelská jednotka. Hlavní skupina banditů zahájila palbu a výstřely plazmy zasáhly dva muže. Jeden z nich, jehož štít nevydržel soustředěný energetický nápor, prostě zmizel v oslnivém záblesku, druhý padl k zemi jako zčernalý ohořelý kus masa. Zbývající mariňáci se museli znovu schovat do krytů dřív, než stačili dorazit k hranici stromů. Pach spáleného masa se nesl až k místu, kde se nacházel Bass.

Chway dal rozkaz k palbě mužům s těžkou výzbrojí ve svých dvou přepadových týmech. Během několika sekund mariňáci se silnými plazmovými puškami naplnili bojiště paprsky, jež dokázaly propálit metrovou vrstvu železobetonu. Trojice křídelních hlídek se k tomu přidala lehčí, ale disciplinovanou palbou.

Procescu rozkázal svému přepadovému týmu, aby ostřeloval vzdálený konec svahu. Pak nařídil Kruzhilovovi připojit palbu své skupiny k příslušníkům přepadového týmu. Těžký plazmový kulomet na levém svahu začal chrlit energetické záblesky takovým tempem, až se skoro zdálo, že je to jednolitý smrtící proud. Jeho zaměření se přesouvalo z jedné strany na druhou a postupně se propracovávalo až na vzdálený konec nepřátelské skupiny.

Bandité samozřejmě nečinně neseděli, zatímco se mariňáci zaměřovali na obě křídla jejich úkrytu. Celá stovka se jich soustředila palbou na Chwayovu pozici, kde se nacházely dva těžké kulomety přepadové jednotky a tři křídelní hlídky, zatímco dvě čety oplácely palbu Kruzhilovovým mužům na levém křídle. Zbytek banditů neustálou palbou vyřazoval z účasti v boji mariňáky, kteří se museli krýt v otevřeném prostoru. Jen velitelskou skupinu momentálně nikdo neostřeloval. Bandité sice mariňáky nemohli vidět kvůli chameleonům a nebyli vybaveni infračervenými brýlemi, aby sledovali jejich termický obraz, ale viděli rozžhavené hlavně zbraní a zaměřovali se právě na ně. Výkřik na pravém křídle okamžitě utichl, když se několik zbraní spojilo v palbě na jednoho z mariňáků. Další muž ani neměl čas vykřiknout, když sedm energetických výbojů zahltilo jeho štít a proměnilo ho v uhlíkovou páru.

Bass sledoval nepřátelské pozice infračerveným filtrem kamery a viděl, že prvních přibližně padesát metrů pravého svahu je následkem palby Chwayovy skupiny rozžhaveno do jasné červeni. Ale bandité byli roztaženi celých tři sta metrů na druhou stranu, kde se do nich opírala palba další skupiny mariňáků. Podle oslabené palby zleva bylo Bassovi jasné, že si Kruzhilovova část jednotky také vybrala svou část obětí.

„Bassi, ke mně!“ ozval se ze sluchátka vysílačky Procescuův hlas. Bass se přesunul k veliteli čety B. „Je jich na nás zatraceně moc,“ řekl mu poručík, když se Bass zastavil vedle něj. „Potřebujeme pomoc a potřebujeme ji hned. Vezměte si LeFargeho a najděte si nějaké vyvýšené místo, kam byste dokázali vylézt. Zkuste někoho zburcovat, aby přišel přiložit ruku k dílu.“ Podíval se na smrtící zónu, kam se měla soustředit plná síla léčky. „Jestli dokážeme dostat ty chlapy do bezpečí, tím líp.“

„Dobrý nápad,“ přikývl Bass. „Zkuste je stahovat jednoho po druhém.“ Pak se obrátil k LeFargemu a dodal: „Jdeme.“

Hlasitost palby z pravého křídla mariňáků náhle poklesla, když byl jeden z mužů s těžkým plazmovým kulometem zabit a jeho výkonná zbraň se odmlčela.

Bass si vzpomněl na jedno místo, vzdálené zhruba sto padesát metrů zpátky údolím, kde byl díky skalní stěně kamenný splaz suti o něco pozvolnější než jinde. Kdyby nebyla suť příliš kluzká, mohl by s LeFargem zvládnout vyšplhat dost vysoko na to, aby se pomocí přímého spojení dohodli na dalším postupu se zbytkem roty.

Nakonec se ukázalo, že suť nebyla příliš kluzká, ale že končí u skalního ostrohu, na který vylézt nemohli. Zhruba padesát metrů nalevo však ostroh končil – z místa, kde se nacházeli, nedokázal Bass odhadnout, jestli tam končí úplně, nebo přechází do pozvolnějšího svahu. „Myslíš, že tam zvládneš dolézt?“ zeptal se LeFargeho.

„Bez problémů,“ odpověděl LeFarge a vyrazil jako první, aby dostál svému slovu. Brzy už stáli na druhé straně.

Mělké kořeny nízkých stromů se táhly v dostatečné šíři na to, aby udržely váhu dvou mužů, kteří šlapali po jejich větvích a zachytávali se jejich kmenů. Trvalo jen několik minut, než se dostali na druhou stranu svahu. Našli mírný výběžek po straně hřebene o dalších sto metrů výše a přešplhali k němu. S těžkým oddechováním se na něm usadili.

„Zkus někoho sehnat,“ řekl Bass. Když vyrazili od jednotky, odpojil vysílačku od celojednotkové frekvence, aby se mohl lépe soustředit na hledání cesty ve svahu. Teď se k ní zase připojil, zatímco LeFarge nastavoval UPUD a mluvil do něj. Jenže údolí s příkrými svahy se točilo doprava a doleva a oni měli mezi sebou a bojištěm několik zátočin, takže mezi nimi a četou bylo příliš mnoho překážek na to, aby měl čistý příjem. Bass však slyšel dost, aby si dal dohromady, že přišli o další dva muže a že jen několik málo mariňáků, kteří byli na začátku léčky zastiženi v otevřeném prostoru, se zvládlo vrátit a znovu zapojit do boje. Většina ostatních, kteří stále ještě zůstávali v krytech, se nedokázala banditům postavit. Tiše zaklel, když musel bojovat s narůstajícím hněvem a pocitem marnosti.

„Mám praporní velitelství!“ zavolal LeFarge.

Bass potřásl hlavou. Velitelství praporu bylo víc než sto kilometrů daleko. Jak bylo možné, že se dokázali spojit s ním a ne s velitelskou jednotkou roty, která od nich nebyla dál než dvě údolí? „Dej mi je,“ řekl.

LeFarge něco řekl UPUDu a podal mu jej.

„Červené R, tady Purpurový RB pět,“ prohlásil Bass do UPUDu – „červené R“ byl volací znak praporu a zbytkem se identifikoval jako starší poddůstojník skupiny, která se odpojila od roty I. „Nacházíme se na…“ vychrlil mapové koordináty, „a jsme v kontaktu s bandity o počtu více než dva nula nula. Bandité mají chameleony a jsou vyzbrojeni paprskomety. Máme těžké ztráty. Potřebujeme leteckou podporu. Přepínám.“

„Purpurový RB pět,“ odpověděl komunikační technik na velitelství praporu, „ty souřadnice neodpovídají poloze, kterou udává váš UPUD.“

„Červené R, UPUD nefunkční,“ odpověděl Bass. „Vizuální průzkum potvrzuje udanou polohu. Přepínám.“

„Jasně, Pancho, myslíš si, jak na nás vyzraješ, co?“ opáčil komunikační technik z velitelství a zasmál se. „Takhle jednoduše nás do pasti nenalákáš.“

Bass zatnul čelist. Komunikační technik si myslel, že mluví s banditou, kterému se nějak podařilo proniknout do sítě a snaží se přesvědčit velitelství k vyslání letecké podpory, která by nabrala kurs přímo do nějaké protiletecké pasti. „Zapomeňte na ty sračky, červené R!“ štěkl do mikrofonu.

Na okamžik se rozhostilo ticho a pak komunikační technik z velitelství řekl: „Hele, Pancho, chovej se na frekvenci slušně.“

Bass se ostře nadechl a spolkl sprostou odpověď. „Červené R, tady Purpurový RB pět,“ začal raději znovu. „Opakuji: tady Purpurový RB pět. Purpurový RB se nachází na udaných koordinátách a potřebuje okamžitě podporu. Prosím, pošlete ji. Přepínám.“

„Předám zprávu, Pancho,“ ozval se komunikační technik. „Červená R končí.“

„Použij hlasový identifikátor, červená R, ten potvrdí mou identifikaci,“ dodal ještě Bass, ale odpověď už nedostal. Komunikační technik z velitelství praporu už ho neposlouchal a ukončil spojení.

LeFarge polkl nasucho. Jestli co nejdřív nedostanou podporu, může být celá jednotka B vyhlazena. „Používání hlasového identifikátoru při podezřelých hovorech je rutinní záležitost,“ prohodil k němu Bass uklidňujícím tónem. „Půjdeme zpátky a udržíme pozice, dokud sem nepřiletí podpora.“ Necítil se ale zdaleka tak klidný, jak by tón, který používal, mohl napovídat.

„No tak se prostě budeme muset ubránit sami, co se dá dělat,“ řekl Procescu, když mu Bass řekl o svém hovoru s velitelstvím praporu. „Dáváme jim zabrat daleko víc než oni dávají zabrat nám. Pancho se na to nejspíš vybodne a práskne do bot dřív, než by stihli přiletět.“

Bass si sklopil infračervené brýle a prohlédl si svah. Mariňáci se přes jeho hřeben propracovávali zprava i zleva a už stačili sežehnout na prach téměř celou jeho polovinu. Bandité v nespálené části se však přeformovali do linie, která stála proti mariňákům čelem, a konec této linie se nacházel na samém dně rokliny, ne výše ve svahu, kam byla soustředěna palba. Také si všiml, že vzdálená část bojiště není důkladně vyčištěná – spousta nepřátel odtamtud pokračovala v boji. Nebyl si tolik jistý tím, že se bandité dají na útěk, jako Procescu – do boje jich pořád ještě zasahovalo nejméně sto padesát, spíš skoro dvě stovky.

Bass si zvedl infračervený filtr z očí, aby si prohlédl terén a dějiště moderní pěší bitvy prostým zrakem. Všude kolem něj na první pohled neviditelní muži řvali nadávky a pálili po sobě vysoce energetické střely a on slyšel výboje supravodivých kondenzátorů, hlasité pukání okolních skal zasažených žhnoucími střelami a syčení pevného kamene, který se nakrátko tavil pod plazmovými střelami. Většina jeho myšlenek se ale zaobírala taktickými stránkami toho, nač se díval.

Pokud by bandité dokázali protáhnout svou linii přes celou roklinu, mohli by na mariňáky úspěšně zaútočit; mariňáci by měli příliš mnoho individuálních cílů a mohli by být rozdrceni pouhým počtem nepřátel. Zatímco si Bass prohlížel bojiště, které budou muset bandité v takovém případě překročit, zahlédl pohyb něčeho světlejšího, co se na šedivém skalním pozadí v dálce přesouvalo doleva – takže bandité se opravdu připravovali k útoku! Přeplížil se k Procescuovi.

„Vidíte, co dělají?“ zeptal se ho.

Poručík přikývl. „Jestli se nám opravdu chtějí postavit a zaútočit, tak jsou to fakt odvážní chlapi,“ řekl a po sekundě dodal: „Nebo si možná neuvědomují, že je můžeme vidět.“

Palba banditů náhle změnila zaměření. Místo toho, aby stříleli do stromů nebo aby drželi bezmocné mariňáky v otevřeném prostoru, začali namátkově pálit do kamenů mezi sebou a nepřítelem. „Oni si to uvědomují,“ procedil Bass skrz zuby. „Snaží se nadělat tolik tepelných cílů, že ani s naší termikou nebudeme schopní rozeznat, co je rozžhavená skála a co oni.“ Bassovi došlo, že tihle chlapi nejenom vědí, proti komu stojí, ale nejspíš mají sami výbornou komunikační síť, protože jinak by sotva dokázali tak rychle manévrovat a koordinovat palbu.

„Aby útočná jednotka uspěla, musí většinou přečíslit obránce v poměru tři ku jedné,“ poznamenal Bass. „A oni mají přesilu pět nebo šest ku jedné.“

„My ale máme přepadové pušky a kulomety – oni ne.“ Procescuův hlas nezněl zdaleka tak jistě ani přesvědčivě, jak měl poručík v úmyslu.

„Nasadit bajonety, poručíku?“ Bass se na důstojníka zazubil. Procescu se na svého poddůstojníka upřeně podíval. „Teď se může hodit každá pomoc,“ dodal Bass.

„Jsme mariňáci,“ poznamenal Procescu. „To se taky může hodit.“

Bass zabručel. Naslepo nahmatal postranní kapsu na pravém stehně, kde měl pro štěstí uložen čtyři sta let starý mariňácký Ka-Bar, který v dávných dobách tvořil součást výbavy námořního pěšáka. Starý bojový nůž mu teď sice moc nepomůže, ale nějakým způsobem ho uklidňoval.

Šest z mariňáků, kteří zůstali uvězněni v otevřeném prostoru, se dokázalo vrátit mezi stromy, než Bass s LeFargem dorazili zpátky k jednotce. Dva další při pokusu o návrat padli. Jeden ze šťastnější šestice s sebou přinesl plazmový kulomet a přidal svou palbu k ostatním. Ale mariňáci už nestříleli tolik jako před chvílí – pět mužů pod krytem stromů bylo mrtvých a z jednoho útočného kulometu pálil někdo, kdo nebyl s jeho obsluhou příliš dobře obeznámen. Zbývající tři se přeplížili pod ochranu stromů, zatímco Bass s Procescuem probírali další možný postup banditů. Procescu dva z nich poslal na pravé i levé křídlo obranné pozice a třetího si nechal uprostřed.

Procescu se podíval na svou zbraň a pokrčil rameny. „Myslím, že bychom měli mít všichni blastery,“ zamumlal.

Bass se rozhlédl. Na okraji levého křídla viděl tři padlé mariňáky a jejich zbraně vypadaly ještě pořád použitelně. „Hned se vrátím,“ řekl a odplížil se k nim. Za chvilku byl zpátky a podával zbraně Procescuovi a LeFargemu. Bleskově zkontroloval třetí, kterou si nechal pro sebe. V otevřeném prostoru zahlédl záblesk lidského těla nad sotva patrným chvěním vzduchu, zamířil do místa těsně pod ním a stiskl spoušť. Maskovaný člověk zmizel z dohledu. Alespoň mají na starosti o jednoho banditu méně.

Zničehonic kakofonii bitvy přehlušil ostrý hvizd píšťalek. Přes roklinu se přehnala sotva patrná vlna pohybu. Útok začal. Uprostřed a na levém křídle se bandité přiblížili na necelých padesát metrů, než se zvedli a rozběhli ke stromům. Na pravém křídle dlouhý splaz skalních sutin nedovolil banditům nepozorovaný přesun na vzdálenost menší než sto metrů. Ať už ale museli postupovat v odkrytém prostoru jakkoli daleko, během útoku křičeli a pálili po celé šířce fronty.

Důstojníci a poddůstojnici podél celé dlouhé a nedokonale pokryté fronty nevzrušeně rozdávali rozkazy svým podřízeným – muži si měli pečlivě vybírat cíle, hledat záblesky těl a zbraní, zasáhnout co nejlépe každým výstřelem a stručně řečeno zabíjet, zabíjet a zabíjet – dřív, než k nim bandité dokážou proniknout. Bylo tu ale příliš mnoho cílů a mariňáci je rozhodně nemohli všechny vidět.

„Poručíku! Mám leteckou podporu!“ zavolal LeFarge, když odložil na okamžik zbraň a hovořil do UPUDu. „Kódové označení pilota je Plameňák.“ Podal celou jednotku Procescuovi.

„Plameňáku, tady Purpurový RB A,“ identifikoval se Procescu do přístroje. „Co vás zdrželo?“

„Dostal jsem špatnou adresu, Purpurový R,“ odpověděl pilot čelního Raptoru, který kroužili vysoko nad nimi. „Odsud to vypadá, že je vás tam dole pěkná hromada. Koho mám spálit?“

„Vidíte otevřený prostor, Plameňáku?“ zeptal se Procescu.

„Vidím, potvrzuji.“

„V té oblasti se nachází Pancho,“ pokračoval poručík. „Sejměte je, dokud se nepromíchá s našimi pozicemi pod stromy.“

„Na to už je trochu pozdě, Purpurové R,“ odpověděl pilot. „Buď máte takovou přesilu, že nás vlastně ani nepotřebujete, nebo už se nachází na vaší pozici.“

Byla to pravda – bandité už se pohybovali mezi mariňáky. Dusot běžících nohou už se ozýval poblíž místa, kde Bass ležel. Když zvedl oči, zahlédl tvář s vytřeštěnýma očima nad rozmazanou oblasti hnědých a zelených skvrn. Blaster z rozmlžené oblasti mířil přímo na něj. Převalil se po zemi směrem k banditovi právě v okamžiku, kdy mu nad hlavou prolétl výboj blasteru. Udeřil tělem banditu do nohou, takže ho strhl k zemi, a jednou rukou si ho přidržel pod sebou, zatímco druhou hmátl po bojovém noži. Rvačka trvala jen krátce – bandita se ze všech sil snažil zamířit svou energetickou zbraň, ale Bassův nůž byl pro boj zblízka mnohem lepší a za okamžik se po banditových chameleonech rozlila rudá krev. Bass se odvalil, aby mrtvému vypáčil z ruky blaster a celá nepřítelova uniforma zrudla, jak se přizpůsobovala barvě krve.

„Jak blízko ke stromům můžete pálit, aniž byste nás zasáhli?“ zeptal se Procescu UPUDu. Bassovi došlo, že si poručík vůbec neuvědomuje, že jen pár metrů od něho probíhal boj na život a na smrt. „To je moc daleko, to nám vůbec nepomůže,“ řekl Procescu po vteřině. „Zaměřte palbu blíž.“ Chvíli poslouchal, a pak dodal: „Jediní lidé, kteří stojí, jsou Panchové. S trochou štěstí se vlna přežene přes nás a zasáhne jen je. Udělejte to hned.“

Přímo před nimi se vynořila řada banditů. Bass zatnul zuby a zahájil palbu na nepřítele.

„Zaměřte palbu blíž!“ opakoval Procescu do UPUDu. Bassovi došlo, co to znamená – usmaží je jejich vlastní obranné zbraně. Jsou v podstatě tak jako tak mrtví – buď je dostanou banditi, nebo plazma z Raptorů. Přinejmenším to bude rychlá smrt a většinu banditů vezmou s sebou.

Zničehonic všechny ostatní zvuky přehlušil řev turbotrysek střemhlav letící stíhačky a všichni bojovníci jako by na okamžik ztuhli na místě. Bass přepnul vysílačku na celojednotkovou frekvenci. „Všichni k zemi – hned!“ zařval.

„Schovejte se, jak nejlépe můžete,“ dodal Procescu. „Zalezte za kámen nebo hřeben. Tohle bude natěsno.“

Mariňácké Raptory se snesly skoro střemhlav z oblohy rychlostí přes dva Machy. Čelní letoun byl stále ještě nezřetelná tečka na modrém nebi, která se bleskově zvětšovala, když začal chrlit plazmové střely směrem ode dna rokle na levý svah necelých padesát metrů od stromů. Právě v okamžiku, kdy se už už zdálo, že se sám zřítí do rokle, zabraly příďové trysky a vystřelily jej zpět k obloze. A ještě než čelní letoun dokázal dokončit nálet, prošpikoval plazmou druhý letoun v útvaru pravou stranu rokle.

Střely z Raptorů byly ve srovnání s přepadovými energetickými kulomety stejně výkonné, jako byly výkonné střely z přepadových kulometů ve srovnání s pobočními blastery. Každý výboj prostě vypařil všechno, co zasáhl, a zůstávala po něm kouřící díra o průměru téměř pěti metrů. Na dně každého kráteru se v loužích hromadila roztavená skála. Všude stříkaly kusy lávy – některé neškodně dopadly na zem a rychle ztuhly, jiné zasáhly stromy a zapálily je a další zase zabíjely muže.

Vlna horka vyvolaného výbuchy se přehnala otevřeným prostorem a spálila všechno, co jí přišlo do cesty. Listy na okolních stromech se ve vteřině vypařily a i ty nejvzdálenější stromy začaly hořet. Ve vzdálenosti pětadvaceti metrů uvnitř linie stromů byli lidé, kteří stáli, zaliti stěnou žhnoucího vzduchu, který spaloval plíce, oblečení a pokožku. Většina banditů se nacházela právě v otevřeném prostoru nebo v prvních pětadvaceti metrech lesa. A ne všichni mariňáci se mohli skrýt za překážkou, která by je dokázala uchránit před spalujícím žárem.

Omráčení ozbrojenci obou stran, kterým se podařilo přežít, se pomalu sbírali ze země a zjišťovali, jak na tom jsou. Několik banditů, kteří přežili, muselo bojovat o holý život. Ale Procescu byl mrtvý, stejně jako poručík Kruzhilov, štábní seržant Chway a každý, kdo se nacházel na pravém křídle se seržantem čety a příslušníky přepadové jednotky. LeFarge se vypařil s příchodem vlny žáru a jeho UPUD ležel na zemi – hromada naprosto neužitečného spáleného kovu, roztaveného téměř k nepoznání. Polovina mariňáků, která se dnes vydala jako součást čety B na pochod, byla mrtvá. A Bass po rychlém pohledu odhadl, že v boji padlo nejméně desetkrát tolik banditů.

„Dneska jsme přišli o zatracenou spoustu dobrých mariňáků,“ zamumlal Bass polohlasně.

Komunikační technik třetí čety se skryl během leteckého útoku za velkým balvanem a dokázal i se svým UPUDem přežít. Bass přístroj použil k tomu, aby podal hlášení o výsledku náletu Plameňákovi a aby požádal o posily. Zatímco čekal na přílet podpůrných jednotek, znechuceně se díval na černou skříňku. Kdyby ta zatracená věc fungovala tak, jak měla, dostali by leteckou podporu dřív, než se bandité rozhodli podniknout frontální útok, a nepadlo by zdaleka tolik mužů.

O půl hodiny později ti, kdo přežili z čety B společně s těly těch méně šťastných – nebo alespoň s těmi těly, která dokázali najít – nastoupili do vrtulníků a odlétli zpátky na praporní základnu.

„Cože jste?“ vykřikl Daryl George překvapeně. „Ne, ne-ne-ne! Nemůžete mě vinit za svou neschopnost! Není divu, že váš UPUD nefungoval tak, jak měl. Neměli jste vůbec oddělovat satelitní jednotky od hlavního UPUDu.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Bass. Pěsti měl zaťaté a udělal výhružný krok k zástupci výrobce.

George rychle pokračoval. „Jen hlavní velitelská jednotka Univerzálního pozičního up/downlinku se propojuje s přijímacím zdrojem. Ostatní komunikují skrze ni. Jakmile se mezi hlavní velitelskou jednotku a satelitní přístroj postavil hřeben, samozřejmě jste ztratili spojení. Z celé věci se stalo jen krátkovlnné rádio. Je to popsáno v manuálu, takže si to může přečíst úplně každý, tady: dodatek F, doložka čtyři, oddíl Q, poznámka sedmnáct. Všechno tam je. Úplně všechno,“ vyrážel ze sebe. „Co je to s vámi, lidi? To vůbec nečtete manuály, než něco začnete používat? Kdybyste si přečetli tenhle manuál, tak byste věděli, co se stane, když se rozdělíte na dvě skupiny.“ George zdůrazňoval každé slovo mácháním malé pěsti ve vzduchu. Jeho obvykle zažloutlá pokožka zrudla.

Praporčík Tanglefoot viděl sám rudě, ale dokázal položit Bassovi ruku na rameno, aby ho zastavil. Byla tu ještě jedna věc, kterou potřeboval vědět. „Jak to, že to vysílá souřadnice, když je to ‚jenom‘ rádio?“ zeptal se.

„Pomocí inerčního navigačního systému,“ odpověděl George bleskově. „Nechápu, jak je možné, že vysílal souřadnice, které vysílal – je to velice spolehlivý inerční systém. Možná váš komunikační technik neprováděl dobrá měření. Možná…“

Daryl George ze sebe sotva dostal druhé „možná“. Bass znal každého muže ve své četě jménem a velice dobře znal jejich život. Byli to jeho muži a znamenali pro něho daleko víc, než jen tváře v davu. Vzpomněl si na hromádku popela na místě, kde se nacházel LeFarge, který chtěl v životě dosáhnout jen jediné věci: mariňáckého důstojnického dekretu. A Bass věděl, že by z něj byl zatraceně dobrý důstojník. A poručík Procescu. Bass ho znal celých dlouhých čtrnáct let – od chvíle, kdy mladý Procescu nastoupil do Bassova družstva jako vojín první třídy. Poručík nedokázal dost rychle sklonit hlavu, jeho mozek se v okamžiku uvařil a lebka praskla jako skořápka příliš dlouho vařeného vejce, když šedá hmota natekla do několikanásobku běžné velikosti a vylézala mu z prasklin v lebečních kostech.

„Řekl jsem vám, že osobně zaplatíte za každého chlapa, kterého ztratíme kvůli tomu, že ten váš krám nebude fungovat tak, jak jste nám sliboval,“ přerušil ho Bass hlasem, který řezal jako velkorážní blaster. „Ten váš krám nefungoval a kvůli tomu jsme nepřišli o jednoho, ale o spoustu dobrých chlapů.“

K tomu, aby sundal Basse ze zástupce výrobce UPUDu, potřeboval praporčík Tanglefoot tři první seržanty a dva rotmistry. Ale než se do věci vložili, dali mu ze starého přátelství slušných pár vteřin náskok, aby si na Georgeovi vylil alespoň trochu zlosti.

Nakonec bylo zapotřebí tří operací, aby plně obnovili vidění Georgeova levého oka, ale lékaři ho nechali propustit z nemocnice do domácího léčení už po pouhém týdnu. Bude však trvat nejméně rok intenzivní terapie, než bude alespoň do jisté míry moci používat pravou ruku. V té době už nezbude po kulhání ani stopa. A umělé čelisti si nikdo nevšimne. Když Georgeovi důstojník policie námořní pěchoty vysvětlil, že by proti němu mohlo být u civilního soudu vzneseno obvinění za nedostatečné informování bojové jednotky o zásadním nedostatku UPUDu první série, rozhodl se žalobu na Basse stáhnout.

A tak rotmistra Charlieho Basse neobžalovali z pokusu o vraždu, ačkoli to bylo přesně to, oč se pokusil; místo toho ho předvolali k polnímu soudu pro něco, co Konfederační námořní pěchota považovala za daleko vážnější prohřešek: podle článku 32A (1) b) služebního řádu Konfederačních ozbrojených sil byl souzen za chování nevhodné poddůstojníka. Soud před vynesením rozsudku zvážil všechny polehčující okolnosti a došel k závěru. Rotný Charlie Bass byl degradován o jeden hodnostní stupeň. Štábní seržant Charlie Bass byl pak převelen ke službě u 34. týmu rychlého nasazení na Thorsfinniho světě, zapadlém hnízdě těsně u hranic civilizovaného vesmíru.