Související odkazy:
Rozhovor M. Lince s autorkou (30.9.2009 – Neviditelný pes)
Rozhovor J. Nohovce s autorkou (27.9.2009 – Topzine)
Rozhovor M. Lince s autorkou (24.9.2008 – Neviditelný pes)
Rozhovor O. Jireše s autorkou (14.1.2008 – Fantasyplanet)
Rozhovor J. Popiolka s autorkou (Fantasya)
Autorčin profil na Topzine (27.9.2009)
Autorčin profil na Fantasyi (14.10.2009)
Petra Neomillnerová na Facebooku
Ukázka:
I.
„Už jsi tady, liebchen?“ Kay zívne a já mám chuť ho něčím praštit.
„Jasně,“ skopnu vyčerpaně boty. „To spíš od chvíle, kdy jsem odešla?“
Kay zívne znovu, až se mu ostré špičáky blýsknou, a vstane. „No,“ připustí provinile.
Kriticky si ho prohlížím s předloktími založenými na prsou.
„Jsi hubenej,“ upozorním ho. Pokrčí rameny.
„Jsem hubenej, protože máš pořád žízeň.“
„Jak mám na tebe něco sehnat, když máš dva metry, třicet kilo a ani si to nejdeš vyzkoušet?“
„Nemám třicet kilo,“ ohradí se Kay.
„No dobře, padesát?“
„Padesát máš ty,“ přistoupí ke mně a jednou rukou mě zvedne ze země. „Možná míň.“
Obejmu ho nohama kolem pasu. Venku hučí Las Ramblas.
„Jet na nákupy do Španělska touhle dobou byl blbej nápad,“ zavrčím.
„V Praze je zima.“
„Není to jedno? Stejně jsi pořád zalezlej doma,“ položím Kayovi ruku na zadek.
„Raděj bych byl zalezlej někde jinde,“ broukne a hodí mě na postel. Nehybně ležím a čekám, až mě svlíkne.
„Bleskem,“ pobídnu ho potom. „Po setmění dorazí Diego. Slíbil, že nás provede po městě.“
* * *
Rozložitý tmavovlasý muž kývne směrem ke Kayovi.
„Jak se ti v tom líbí, querida?“ zeptá se a já nakrčím nos. Vyzáblý Kay si kriticky prohlíží černou košili od Armaniho. Vypadá v ní jako vysloužilý feťák z vyšších kruhů.
„Víc se mi líbí bez toho, querido.“
Španěl se zaškaredí.
Diego měl kdysi galeony, spoustu galeon, a dodnes se z toho nevzpamatoval. Dvě mu potopili piráti, jedna se zatoulala, jak už se to lodím občas stává, a když se rozhodl vyjet do Nového světa pro zlato sám, měl tu smůlu, že se nalodil s upírem. Myslím, že ho to zlato, o které přišel, pořád mrzí. Představuje mi svou ženu, desátou, kterou si v té funkci pamatuju. Z nepochopitelného důvodu si bere za manželky smrtelnice a zdá se, že mu nedá, aby se občas nenapil. Estrela je anemická blondýnka a je z nás nervózní, hlavně z Kaye, který si ji netečně prohlíží. Servíruje nám krev ve starožitných pohárech a vyplašeně se usmívá. Diego jí položí dlaň na zápěstí a usměje se na ni. Estrela zmizí. Kay zívne.
„Má strach.“
Majitel galeon se k němu obrátí. „Jsme spolu teprve rok, ještě si nezvykla.“
„Nikdy si nezvykne,“ protáhnu a vzpomenu si na Darka. „Moc se bojí o život, než aby si zvykla.“
Diego ohrne rty. „Všichni se něčeho bojíme. Jak je to s tvým otcem, Tino?“ zeptá se pak a já vím, že tuhle otázku měl na paměti, už když nás zval na procházku noční Barcelonou.
„Nepohodli jsme se,“ odpovím stručně.
„Nebezpečný podnik, ne?“
Opřu se do křesla. „Hlavně pro něj.“
„Tino…“ Diego je skoro stejně starý jako já, ale vypracoval se. Je ovšem taky možné, že Jardena, která je tu nejstarší, mu svou funkci laskavě ponechala.
„Jardena nepřijde?“ zeptám se a Diego povytáhne obočí.
„Co tě napadá, querida, musíš ty za ní. Však víš, jaká je, katalánská krev. Čeká, že u ní vykonáte zdvořilostní návštěvu.“
Kay se tváří bolestně. „Musíme k ní, matka mi kladla na srdce…“
„Nojo,“ vstanu z křesla. „Jdeš s námi, Diego?“
Španěl přikývne, ale jedna věc mu zjevně nedá spát.
„Tino, tvůj otec, co má v úmyslu?“
„Co má v úmyslu teď, to nevím,“ odseknu, „ale ještě před tím, než jsem z něj udělala sekanou, chtěl budovat nějaké impérium krve, či co. Diego, už není středověk, kurva.“
Diego protáhne tvář. „Není. Kdybys věděla, kolik zlata vezla Soledad, když se potopila…“
„Víš, kde to bylo?“ probudí se ve mně touha po romantice.
„Querida,“ Diegovi se v očích zračí nezměrný smutek, „kdybych to věděl, už tam to zlato neleží.“
* * *
Španělé si potrpí na luxus, a tak nás k Jardeně veze obří limuzína s tmavými skly.
„To kdybychom se chtěli zdržet do rána,“ vysvětluje Diego a z ledničky, maskované v mahagonovém obložení, vyndává sáček krve.
„Mohu nabídnout?“
Ušklíbnu se. Na tohle mě neužije, mnohem radši si dám u Gaspara podomácku trochu teplé koňské než vychlazenou nulku. Kay blazeovaně přijme pohárek a zívne. Morálně se připravuje na španělskou verzi Gothel. Staré upírky dokážou být neuvěřitelně otravné.
Diego se odhodlává k něčemu nepříjemnému a já si v duchu nadávám. Fuchsiové džíny možná v butiku vypadaly super, ale na sebe si je nikdy nevezmu.
„Tino, nezlob se, že o tom zase začínám…“
Zvednu hlavu. Jasně, zlobím se, že s tím zas otravuje.
„Pan Dyre…“ odkašle si.
„Nevím, co je s otcem,“ odpovím suše a Kay jediným douškem dorazí krev.
„Co mám dělat, kdyby se tu objevil?“
„Vykopat ho odsud. Blbne.“ Nechci se nechat zatáhnout do zkostnatělého světa upírských subordinací. „Jakou jinou radu chceš, Diego? Nejsem s otcem zadobře, to ví každý.“
„Předpokládal jsem, že ho aspoň respektuješ, když…“
„Když jsem se s ním servala, pokousala ho, skoro vypila? Podívej,“ odkašlu si, „je pořád ve hře a měl dost sil, aby odešel, ale nečekej, že ti tu budu hrát rodinnou selanku. Když se objeví, dej mi vědět, a já zvážím, co udělám, to je maximum, co ti můžu slíbit.“
Stáhne hlavu mezi ramena.
„Je to chlív,“ ozve se Kay a odplivne si z okénka. Zašklebím se. Zkazila jsem Gothel syna.
„Tohle před Jardenou nedělej,“ napomene Kaye Diego. Kay se rozesměje.
„Ovšem že ne.“
„Bude to brát jako oficiální návštěvu.“
„Jistě.“
„Neříkejte jí ani o Estrele,“ doporučí nám Španěl a já v údivu otevřu pusu.
„Proč ne?“
„Je to cizinka, to by Jardena nikdy neschválila.“
„Ona o tom neví?“ podiví se Kay upřímně.
Diego sedí v kožené sedačce velmi zpříma.
„Doufám, že ne,“ odpoví škrobeně a my na sebe s Kayem mrkneme. Zlatá Praha, pomyslím si, zlatá plebejská Praha.
* * *
Trvala jsem na pokoji s terasou, i když jsou s ní ve dne komplikace. Sedíme s Kayem v křeslech, posloucháme zvuk města, které nikdy neusíná, a užíváme si ticha. Jardena je velmi výřečná, výřečnější, než se dá snést.
Pohostila nás, vyptala se na každou drobnost, každý nepodstatný drb, Kayovi předala dárky pro Gothel a mně věnovala jakousi nesmyslnou krajkovou věc. Nejsem s to poznat, jestli je to mantila, dečka nebo ubrus, ale Jardena si toho velmi považovala.
„Je to velmi staré a velmi cenné, má milá,“ vrazila mi do ruky pečlivě zabalenou krajku a mrkala na mě tak usilovně, že jsem se bála o její nervový systém.
„Nevíš, co to je?“ obrátím se ke Kayovi, který si hraje s nožem.
„Rubáš,“ nadhodí nezávazně a zatočí čepelí mezi prsty.
„Pitomče,“ vyprsknu.
„U Jardeny nikdy nevíš,“ upozorní mě vážně. „Promluv si s ní někdy o inkvizici, tvrdí, že to byla zlatá doba.“
„Hodně jídla,“ odhadnu. Katalánka jídlo miluje a také podle toho vypadá. Pravá španělská matrona, kypící tělo obepnuté černým hedvábím, bílá pleť a těžké pletence černých vlasů. Prohlížela si nás kriticky. Podle ní jsou hubení jen žebráci. Olíznu si rty a můj spolunocležník si toho všimne.
„Ani deci,“ zavrtí hlavou.
„Proč?“
Vstanu, obejmu ho a spojím prsty na jeho zátylku.
„Musím ti občas dělat fóry, liebchen, nebo dopadnu jak ta Diegova bledule.“
„Už jsi dopadl,“ jedu rty po jeho tváři dolů za ucho a Kay se mě se smíchem pokouší odstrčit. Nemůže. Popadne mě za zápěstí a přitiskne si moje ruce k hrudi.
„To je romantický,“ šeptá, „napaden upírkou uprostřed noci.“
„Sexuálně napaden,“ huhlám a pokouším se mu strčit ruku do poklopce.
V tu chvíli mi v kapse zazvoní telefon. Jednou, dvakrát… Vztekle po něm zašmátrám a stisknu tlačítko.
„Kdo je to?“ Kay bojuje se zipem svých kalhot.
„Bér,“ zavrčím a přitisknu telefon k uchu. „Je to Bér.“
„Tino, kde jsi? Stojím u tebe před bytem a neotvíráš.“
„Souhlasí, jsem v Barceloně.“
„Co tam děláš?“ Bér má divně chraplavý hlas.
„Svlíkám Kaye. Děje se něco?“ Nepříjemná předtucha mi stáhne žaludek.
„On je tam taky?“
„Taky…“
Teď už to není jen předtucha. Pokud by Konrád vzal zavděk i Kayem, kterého nemusí, má pořádný problém.
„Můžete se vrátit?“
Zní to hodně sklesle.
„Přijde na to,“ zavrčím. „Tak to vybal, Bére. Co se posralo?“
„Vyhodili mě od policie.“
„Co?“ zalapám po dechu.
„Jo, zatím jsem mimo službu, ale je skoro jasný, že… Ušili to na mě, Tino, a je i v tvým zájmu, aby se to nějak urovnalo. Smažu, smažu za to nějaký dluhy, co u mě máte.“
Je zoufalý.
„Vrátíš se, Tino?“
„Budu tam během dneška,“ slíbím. „Zatím dej dohromady všechno, co je potřeba. Nemůžou tě zašít, viď?“ ujišťuju se.
„Můžou,“ připustí Bér. „Ale doufám, že mám dost kamarádů na to, abych se to dozvěděl včas. Kdybys mě nemohla sehnat, najdu si tě já,“ zachraptí. „Už musím končit. Hoď sebou,“ poprosí ještě.
„Co v tom je?“ zeptám se, než stačí zavěsit.
„Děvka, umučená při natáčení péčka, Tino. Je to v prdeli.“
Zavěsí dřív, než se stihnu zajíknout.
Kay sedí v křesle s rozepnutým poklopcem.
„Bér má problém?“
Kývnu. „Velkej problém.“
„Jedem domů?“
„Ty nemusíš, já jedu. Vypadá to, že je po krk ve sračkách.“
„Liebchen,“ Kay vstane a přitiskne se ke mně tvrdým břichem, „můžeš ten let začít shánět až za hodinu, viď?“
„Hm,“ nepřítomně mu prsty přejíždím po lopatkách.
„Co se děje?“
Přitisknu nos na jeho hrudník. „Hele, myslíš, že by Bér byl schopnej umučit děvku?“
Upír se na mě zadívá s překvapením. „Každej je schopnej umučit děvku, zlato.“
„Právě,“ povzdychnu si. „No, doufám, že to není tenhle případ.“
* * *
Diego se diví… Snaží se to sice nedat najevo, ale můj telefonát v době, kdy slušný upír spí, ho docela zaskočil.
„Proč chcete letět už dneska?“ zívá.
„Problémy,“ odseknu.
„Něco s otcem?“ zděsí se Španěl upřímně a já prokleju středomořský smysl pro rodinu.
„Hovno,“ uklidním ho, věrna českému pojetí rodinného života, „jeden policajt má problémy.“
To už nekomentuje vůbec a rozespalým hlasem mi nadiktuje číslo na aerotaxi, které našinci užívají ve Španělsku. Jistě, po setmění bych mohla letět jakýmkoli taxíkem i s Kayem, ale je lepší držet se vyzkoušených firem, už kvůli zásobám v palubní ledničce.
Má španělština není perfektní, ale nemám problém sdělit výřečné dámě na druhém konci, že krev v sáčcích uvítáme, ale stevardka není nutná. Kay leží na břiše v posteli a spí tichým spánkem upírů. Prstem se dotknu jeho páteře, ani se nehne. Z náhlého popudu se k němu přitisknu. Byly časy, kdy mi šel na nervy, ale už jsem přivykla výhodám soužití s našincem. S našincem… Nerozhodně přejedu zuby jazykem a pak vytočím ještě jedno číslo. Pokud má Bér problémy, Timotej by o tom měl vědět.
* * *
Když slyším jeho hlas, potěší mě to. Vzdálili jsme se, co bydlí v Berlíně, už proto, že já se Berlínu vzhledem k napjatým vztahům se svou skorotchyní vyhýbám.
„Kotě,“ zachraptí. Asi jsem ho taky vzbudila.
„Jak to jde?“ konverzuju zdvořile.
„Zbláznila ses?“ vyjede na mě. „Voláš mi v půl jedenáctý, aby ses mě zeptala, jak to jde? Spal jsem.“
Odkašlu si. „Hele, snaž se ocenit, že jsem na tebe tu jobovku nevybalila hned.“ Najednou si intenzivně přeju starého upíra vidět.
„Fotr?“ Napadlo ho to samé, co Diega, ale zná mě líp.
„Ne, Bér má na krku vraždu.“
„Nepovídej,“ Timotejův hlas zní pobaveně, „že by si taky smočil?“
„Tvrdí, že ne,“ mírním nadšení pražského představeného, „ale je mimo službu. Prej to na něj někdo ušil.“
„A kurva.“
„No.“
„Co s tím budem dělat?“
„Letím do Prahy.“
„Letíš?“
„Jsem v Barceloně.“
„Tino…“ Timotej se rozkašle jako někdo, kdo to léta přeháněl s kouřením, „mladýho tam máš taky?“
„To už jsi s Gothel tak daleko?“ popíchnu ho.
Kašle ještě víc. „Copak Gothel. Už chápu, proč ji její starej zabil.“
Proti své vůli se rozesměju a bezděčně pohlédnu na plod Gotheliny lásky. Kay, jako by cítil můj pohled, přitáhne kolena k břichu.
„Tak si vem do postele něco měkčího,“ doporučím Timotejovi.
„Neříkej dvakrát,“ zasměje se a pak zvážní. „Kdy budeš v Praze?“
„Dneska v noci,“ odpovím a v duchu si poznamenám, že musím Kaye probudit dřív. Umí líp balit.
„Já taky,“ slíbí Timotej.
„Fakt?“ zaraduju se.
„Jo. Mimochodem, jestli jste mi udělali v baráku velkej bordel, přiznej se hned.“
Usilovně vzpomínám.
„No, triumpha máš ještě u mne, ale jinak…“
„No, však já uvidím. Opatruj se, kotě,“ rozloučí se se mnou potom stručně a já se opatrně protáhnu pod zatemněním na terasu. Přemýšlím, kolik hodlá Bér pražskému upírství odpustit z jeho závazků, když jen cesta do Prahy významně hne mým rozpočtem. Musím licitovat o peníze, dokud má staženej zadek, umíním si a uvědomím si, že se mi chce spát. Nakazili mě zíváním, prokleju v duchu upíry, dojdu k posteli a shodím župan. Zavřít oči aspoň na pět hodin, přeju si. Má obojetná existence kromě jiného přináší i problémy se spánkem. To máš za to, že chodíš ve slunci, říká Kay. Beztak jen závidí, pomyslím si a pak kupodivu usnu.
II.
Jsou čtyři ráno a pod námi je Ruzyně. Jako správný patriot jsem dojatá, těším se na svou postel, na svoje auto… Auto! Ohlédnu se po Kayovi, který distingovaně dopíjí svůj sáček krve.
„Sloup slíbil, že mi přiveze emko před halu,“ připomenu mu.
Ušklíbne se. „Jsi naivní, liebchen. Ve skutečnosti už s ním jezdí tři dny po celých Čechách, obouchává ho při parkování a souloží v něm s přítulnými kočičkami.“
Zatnu zuby.
„To těžko. Zakousla bych ho.“ Cítím se hloupě, ale zuby se mi samy derou přes rty ven. Kay se směje.
„Nezdá se ti, že jsi na to auto moc fixovaná?“
Zašklebím se, ale to už nás nutí, abychom se připásali.
„Já už jsem mrtvej,“ mrká Kay na kopilotku a ta se nervózně usmívá.
„Máte nějaké zbraně?“ ptá se nás pilot. Kay pokrčí rameny. Bez hraček by nikam neletěl.
„Nebudou s tím problémy,“ vrtím hlavou a pilot si zhluboka povzdychne. Jdeme na přistání.
* * *
Domove, sladký domove. Problémy při odbavení nebyly, zlatý plast… Kay tlačí vozík s haldou tašek (ty jeho jsou od Vuittona, málo platné, Gothel je snob) a já se rozhlížím po Sloupovi. Kay mě nahlodal.
Ve chvíli, kdy už už začínám zuřit, si všimnu mávající ruky. Kay na mě mrkne.
„Má sváteční bundu,“ šklebí se na mě. „Určitě vozil v emku křepelky.“
Zuřivě se po něm ohlédnu a vyrazím k Sloupovi.
„Je auto v pořádku?“ vyštěknu na něj.
„Co by nebylo?“ vyjeví se.
„Po tom, cos udělal s Kayovým mercedesem…“ Nechám konec věty výhružně viset ve vzduchu.
„V úplným pořádku.“ Můj informátor se trochu potí. „Tino, hledal tě Bér.“
„Kdy?“ svraštím obočí. Jestli mě Konrád sháněl i u Sloupa, musel být hodně zoufalý.
„Dneska večer. Chytil mě na ulici a ptal se, jestli nevím, kdy dorazíš. Tak jsem mu nic neřek, nevěděl jsem, jestli…“
Ach jo, další komplikace.
„Neudělal jsem blbost?“ stará se Sloup, který vidí, že nejsem v nejlepší náladě.
„Ani ne…“ povzdychnu si. „Kde stojíš?“
* * *
Konečně jsme do auta nacpali všechny krámy, Sloupa jsem zahnala dozadu a nastartovala. Zvuk motoru mě uklidňuje.
„Vyhodím tě na kulaťáku,“ oznámím Sloupovi a ten bezvýsledně protestuje. Je noc a Evropská je prázdná. Zařadím pětku a plachtím dolů jako v raketě. Před kruhákem zastavím.
„Padej,“ kývnu na lamentujícího pasažéra.
„Nic mi nepojede.“
„Tumáš,“ strčím mu do dlaně tisícovku a zabouchnu dveře.
„Vypakovala jsi ho nekompromisně,“ broukne uznale Kay.
„Jedem k Timotejovi,“ vysvětlím. „Tam nemá co dělat.“
„Takže je to s Bérem vážný.“
„Vražda je vážný obvinění.“
„I když to neudělal?“ povytáhne upír obočí.
„Milej zlatej,“ povzdychnu si, „tím spíš.“
* * *
Mám ráda Timotejův dům. Sama bych v loftu bydlet nechtěla, ale tady to mám ráda. Nasaju Timotejovu kolínskou a on seběhne ze schodů.
„Kotě,“ obejme mě. Není o moc vyšší než já, a když ho odstrčím, abych si ho prohlédla, vidím, že má na krku nové tetování.
„Nová kéra,“ mrknu na něj.
„Aspoň nějaká radost,“ přikývne a napřáhne ruku ke Kayovi. „Matka tě pozdravuje.“