Obránci

Související odkazy:

Autorův profil na Legii

Oficiální stránky autora (anglicky)

Ukázka:

Kapitola první

Zpátky na Gimmas

ASHF234812-19ESKUP 198BA 113/52011

[PŘÍSNĚ TAJNÉ]

PERSONÁLNÍ BOJOVÉ PŘIDĚLENÍ

IMPERIÁLNÍ FLOTILA OSOBNÍ OPIS

OD:

PERSONÁLNÍ ODDĚLENÍ FLOTILY;

ADMIRALITA, AVALON

PRO:

W.A.BRIM, KAPITÁN, I.F.

AVALON

<0893BVC-12-K2134MV/573250>

VĚC: SLUŽEBNÍ UMÍSTĚNÍ

(1)NA ZÁKLADĚ USNESENÍ Z 205/52010 JSTE TÍMTO ODVELEN ZE SLUŽBY V IMPERIÁLNÍM DOBROVOLNICKÉM SBORU

(2) NEJVHODNĚJŠÍM SPOJEM SE PŘESUŇTE NA ZÁKLADNU FLOTILY GIMMAS HAEFDON. HLASTE NÁSTUP DO SLUŽBY VELITELE SEKTORU KONTRADMIRÁLOVI BOSPORU GALLSWORTHYMU, VELITELI SKUPINY 11 CENTRÁLNÍHO KOMPLEXU.

(3) OBŘAD PŘEDÁNÍ CÍSAŘSKÉHO VYZNAMENÁNÍ ODLOŽEN. CÍSAŘSKÝ ŘÁD BUDE ODESLÁN ZA ADRESÁTEM TAJNOU ZÁSILKOU NA ZÁKLADNU GIMMAS.

(4) ZAŠLETE DOKLADY K PROPLACENÍ CESTOVNÍCH VÝDAJŮ PŘÍMO ADMIRALITĚ – VYŘIZUJE K.L. BARNETT, KORV. KAP. I. E@PERS.ODD. FLOTILY, ADMIRALITA, AVALON

V ZASTOUPENÍ CÍSAŘE

TANDOR K. KNORR, KAPITÁN, I.F.

[KONEC PŘÍSNĚ TAJNÉ ZPRÁVY]

ASHF234812-19E

„Posádka připravit k přistání! Všichni členové posádky na svá místa k přistání! Zajistěte hyperprostorové přístroje…“

Zmrzlý, oblaky zahalený Haefdon, třetí planeta umírající hvězdy Gimmasu, naplnil příďové hyperobrazovky malého imperiálního torpédoborce Jacquese Schneidera, když – po osmi dnech letu z Avalonu – odpojil od řízení mezihvězdný pohon a duněl na přistávací vektor pouze na gravitačních generátorech. Kapitán Imperiální flotily Wilf Brim se na přecpaném letovém můstku naklonil ve svém křesle mezi dvěma navigátory dopředu a naslouchal dupání těžkých bot, tlumenému bouchám vzduchotěsných přepážek a bezpečnostních poklopů, když námořníci běželi splnit úkoly a zaujmout svá místa – tento všeobecný zmatek a ruch vždy předcházel přistání lodi. Pro navigátora v aktivní službě nebylo nikdy jednoduché, aby letěl jako cestující, ale přinejmenším nemusel zírat do trupové přepážky, když se loď prodírala hustými oblaky – něco takového by prostě nesnesl.

Paluba se lehce zachvěla, když podsaditý Zinu Corbeil v levém navigátorském křesle přidal energii pohonným jednotkám, aby připravil loď na rozbouřené atmosférické víry, které byly nedílnou součástí imperiální základny na planetě. Brim se usmál. Korvetní kapitán Corbeil se vyjadřoval s rhodorianským přízvukem tak hutným, že by se dal stáčet do láhví. Tento muž by podle své hodnosti mohl velet i něčemu většímu a mocnějšímu než obyčejnému torpédoborci. Ale drastická omezení stavů v minulosti přinesla to, že několika lodím, které zůstaly v činné službě, často veleli starší důstojníci. Udržování nepřítele v patřičných mezích, než bude přestavěna (a znovu posádkami obsazena) strašlivě vypleněná flotila, byl pouze jeden z mnoha problémů, jimž muselo čelit Galaktické Impérium císaře Onrada V po nedávném vyhlášení války. A ne všechny tyto problémy přicházely ze strany věčného nepřítele, Ligy temných hvězd.

„Věž Gimmas devatenáct, Imperiální V981 nalétá nad dva čtyři a míří na přistání,“ hlásila Sada Takanadová dozorci sektoru devatenáct. Byla drobounká a jasně mladší než Corbeil – působila spíše dojmem, že právě vyšla z Akademie navigátorů – i když byla pravděpodobně věkem blíže Brimovým sedmačtyřiceti letům než mladým kadetům.

„Imperiální V981,“ odpověděla vzdálená věž, „dozor sektoru devatenáct rozumí. Pokračujte v sestupu a udržujte jedna nula nula. Výškoměr devět dva devět pět.“

Brim rozhovoru naslouchal s nelíčeným zájmem. Přistání na Gimmas Haefdonu bylo i pro tak zkušené vesmírné námořníky, jakým Corbeil bezesporu byl, obtížné pokaždé. Zdejší bouře nutily navigátory věnovat pozornost i naprosto základním věcem – jako například tomu, aby se snažili udržet na kursu. Kdykoli to podmínky dovolily, snažili se řídící provozu navádět lodě co nejdříve na přistání, obzvláště ty s lehčí tonáží. A provoz zde byl v těchto dnech stále ještě mírný, neboť k reaktivování flotily došlo teprve nedávno. Rozhodně to nebyl ten blázinec, jaký si Brim pamatoval z minulé války – skoro nedokázal uvěřit tomu, že se to všechno stalo teprve před jedenácti lety. Při té vzpomínce potřásl smutně hlavou – co by dnes Admiralita dala za ten proud lodí!

„Imperiální V98I: doporučujeme směr dva pět nula dva pět směrem k příletové radiále Modrá –10 nula jedna nula.“

Corbeil se opřel do řízení, „Imperiální V981 ve směru dva pět nula,“ potvrdil. O několik vteřin později plameny v kýlové brázdě uhasly a malá loď se zachvěla, když do jejího trojzubcového trupu narazila první z mnoha proslulých turbulencí atmosféry Gimmasu. Brzy už prolétali cáry rozšlehaných mraků. Museli ještě protrhnout čtyři vrstvy špinavě šedivých, větrem rozeštvaných oblaků, než se vnořili do temného příšeří, které zahalovalo celou planetu. Loď zmizela v pevném mraku a Corbeil s Takanadovou zahájili poslední kontrolní lítanii před přistáním.

„Výstražný panel?“

„Zkontrolován.“

„Výškoměry?“

„Prověřeny.“

„Přistávací světla…“

„Imperiální V981: kontrola spojení,“ ozval se z dálky hlas řídícího střediska.

„Spojení hlasité a jasné,“ odpověděla ihned Takanadová, „– a přistávací světla jsou zapnuta.“ Corbeil nyní soustředil většinu lodních systémů na svém řídícím panelu. Jacques Schneider sebou házel jako list v mlýnském náhonu a do příďových hyperobrazovek narážel obrovskou rychlostí déšť a ledové kroupy; vnější vrstvy krystalů byly stále ještě po vstupu do atmosféry rozžhavené a veškerá voda se okamžitě měnila v páru.

Brim zesílil přívod energie do svého křesla a utáhl si bezpečnostní pásy. Podobná přistání prováděl už přinejmenším tisíckrát.

„Zahaj přistávací kontrolu, Sado.“

„Posilovače zdvihu na deseti stupních…“

„Deset stupňů souhlasí.“

„Panel autopilota…“

„Imperiální V981,“ přerušilo je znovu řídící středisko, „omezte rychlost na jedna osm nula a sestupte na hladinu pěti set iralů.“

„Imperiální V981 – rychlost jedna osm nula a sestup na pět set. Zinu, jak vypadá ten panel autopilota?“

„Ověřen.“

Litanie pokračovala, dokud malý Jacques Schneider těsně nad hladinou dvou tisíc iralů nevyrazil z mraků do silného vichru a sněhové vánice – starý dobrý Gimmas se nehodlal nechat zahanbit, pokud šlo o nevlídné počasí. V temně šedivém šeru odpoledne pod kýlem lodí viděl Brim, jak se na úzké hráze kotvišť, osvětlené Karlssonovými lampami, řítí temné vlny s ledovou tříští. Skoro na okraji zorného prostoru viděl dlouhý nákladní vlak, který z kolejnic vykřesával deště jisker, když se – jak se zdálo – plazil po ocelových klenbách mostů. Relativita. Brim věděl, že jede rychlostí nejméně pět set c’lenytů v metacyklu.

„Imperiální V981: jste šest c’lenytů od značky,“ hlásila Věž. „Otočte doleva na kurs devět sedm jedna a napojte se na lokalizační paprsek v sedmnácti stech. Povolena dráha přiblížení na přístrojích na jedna sedm vlevo,“

„Imperiální V981 potvrzuje přijetí,“ odpověděl Corbeil. „Děkujeme…“

Přímo před přídí se z šerých mlh vynořila pevnina. Na několika místech probleskovaly paprsky majáků a slabé denní světlo se odráželo v bludišti kanálů. Sněhovými závějemi pokrytou zemí zdobily obrovské reaktorové věže se stříbřitými kupolemi. Brim potřásl hlavou. Připadalo mu, jako by se znovu vrátila doba před jedenácti lety. Ještě před necelým rokem vypadal rozlehlý sektorový přístav naprosto opuštěně, pokrytý ledem a zbavený života. Nyní, když nalétali na přistání, jim v ústrety poblikávaly tisíce Karlssonových lamp z uliček mezi nespočtem budov a podivně tvarovaných staveb, které byly ještě nedávno pohřbeny pod závějemi sněhu.

„Řídící věž sektoru jedna devět Imperiální V981: povoleno přistání na tři sedm vlevo; vítr jedna devět nula v padesáti, poryvy až na jedna jedna jedna dva.“

„V981 rozumí.“

Když Corbeil naposledy upravil kurs, prorazilo si cestu mlhou přímo k nim jediné rubínové světlo – přistávací vektor. O chvíli později se k nim pod kýlem připojil i trojúhelníkový stín lodi a Jacques Schneider se řítil těsně nad vrcholky vysokých vln. Brim, veden dlouhými léty instinktů, se okamžitě poté, co vyrovnali výšku, podíval ven pravoboční hyperobrazovkou a kontroloval přistání, jako by u řízení seděl sám. Když loď mírně nadzvedla příď, zvuk generátorů se na okamžik změnil, a pak už po obou stranách trupu vyrazily vysoko k nebi sloupy ledové tříště, když Corbeil ,postavil‘ torpédoborec na ,gravitační podvozek‘, propadlinu ve tvaru trupu, kterou kosmické lodě vytlačovaly do hladiny proudem energie z generátorů. Na přístrojovém panelu se rozsvítila čtyři oranžová světla, když kapitán přepnul generátory do reversního režimu a proud volných gravitonů zvedl před přídí k nebi jako oponu oblaka tříště, dokud se loď nezastavila přesně podle předpisů dvacet pět iralů nad hladinou, kde s mírným pohupováním kopírovala pohyb vln.

„Posádka připravit k přistávacímu manévru. Posádka připravit k přistávacímu manévru,“ zaznělo z lodního rozhlasu po celé lodi. „Nástup na místa po družstvech. Připravte kotevní a odrazníkové paprsky…“

„Krásné přistání, fregatní kapitáne,“ řekl Brim. A neříkal to jen ze zdvořilosti. Corbeil provedl všechny manévry tak, že působily jednoduše – což koneckonců bylo důkazem toho, jak dobrý navigátor to ve skutečnosti je. Ale na Gimmas Haefdonu nebylo nic jednoduchého a už vůbec nic zadarmo. Brim to sám věděl. Před dlouhými roky byla tato obrovská, zmrzlá základna jeho domovským přístavem.

Corbeil se k němu otočil a usmál se. „Díky, kapitáne Brime,“ odpověděl. „Před několika lety jsem sledoval, jak řídíte jednu z těch malých ostrých lodí během závodů o Mitchellovu cenu – takže vaše slova beru jako velkou poctu.“

Brim přikývl a cítil, jak se červená. „Nikdy jsem ale s těmi čluny nemusel přistávat na Gimmasu,“ řekl a sledoval, jak Corbeil provedl torpédoborec kolem bóje, která se zmítala ve vlnách. Příď lodi zamířila ke dvojici věky zčernalých monolitů, které označovaly vstup do přístavu sektoru sedmnáct. Právě díky strašlivému počasí se tato planeta stala tak dokonalou základnou Flotily. Nikdo kromě hvězdných námořníků sem nechtěl jít.

*

Propletli se bludištěm širokých kanálů, lemovaných kamennými zdmi, za nimiž se nacházely gravitační bazény – na mnoha z nich kotvily obří nákladní lodi z celého Impéria – a sněhovou vánicí zamířili k lesu vysokých jeřábů loděnic a vstříc rozlehlé budově ze starodávných, věkem zčernalých cihel, v níž Brim poznal dokončovací dok: zde byly nedávno dokončené vesmírné lodě vybavovány ke službě ve Flotile. Bylo jasné, že tato část přístavu znovu ožije a zapojí se do stavby nových válečných lodí. Podél stěn kanálů se na molech rojily tahače a dopravníky všech tvarů a velikostí. Za ostrou zatáčkou před jednou rampou ke gravitačnímu bazénu, která se zvedala z vody, blikaly naváděcí majáky. Za oponou sněhu Brim viděl na okraji starého kamenného vlnolamu dvě postavy, které si rukama chránily uši proti řevu přistávající lodě. Ten vyšší byl bez nejmenších pochyb sodeskayský Medvěd: hlavu mu chránila nezaměnitelná pokrývka, v jeho vlasti zvaná papacha (byl to vysoký vlněný klobouk, který tvarem připomínal dlouhý válec), na nohou měl vysoké boty z černé kůže tak měkké, že se u kotníků skládala do varhánků, a tělo mu halil dlouhý, kaštanově hnědý plášť sodeskayské flotily, střižený stejně jako jeho imperiální protějšek. Druhá postava, oblečená v temně modrém zimním plášti imperiální Flotily, měla do čela naražený štítek důstojnické čepice a manžety rukávů jí obkružovaly zlaté hodnostní pruhy. Oba mu zamávali, zatímco Corbeil zapojil gravitační brzdy a stočil příď lodi k zářícímu Bectonovu potrubí, které vedlo podél zakřivené rampy ke gravitačnímu bazénu.

Po obsidiánově černém trupu už pobíhaly skupiny dokařů v těžkých magnetických botách a s neobratně působícími protiradiačními rukavicemi na rukou a otevíraly poklopy, aby aktivovaly kotevní systémy. Generátory na okamžik zavyly, když se hmota lodi usazovala na gravitačním podvozku, a o okamžik později už loď bezpečně spočívala nad bazénem. Pod kýlem naplňovala obrovskou, kamennými deskami vyloženou prostoru uklidňující žlutá záře šesti repulsních generátorů ve tvaru cívek. Corbeil na okamžik přepnul pohon do reversního režimu, zatímco kotevní paprsky vyšlehly k optickým úvazníkům ve stěnách bazénu, zablikaly a zazářily, když se Jacques Schneider zhoupl v ukotvení. Pak se podíval na Takanadovou, která se usmála a souhlasně přikývla, zatímco se do úchytů po straně trupu za hlavním průlezem zaklesl počasím ošlehaný nástupní můstek a se zasyčením spojil loď s bazénem.

„Posádka připravit k přechodu na místní gravitaci,“ zaznělo lodí a Takanadová přepnula šest světel na příďovém panelu z červené na oranžovou. „Posádka připravit k přechodu na místní gravitaci.“

Brim se zapřel v křesle a sledoval, jak Takanadová zvedá ruku a každého světla se dotýká a mění jeho záři z oranžové na zelenou. Na okamžik mu žaludek sevřela vlna nevolnosti a v hrdle ucítil pálení žluči. Bez ohledu na to, kolik let ve vesmíru strávil, si nikdy nedokázal zvyknout na Přechod – přestože mu působil jen krátkou nevolnost. Když pocit přešel, ironicky potřásl hlavou. Spousta lidí s tímhle neměla nikdy nejmenší problémy…

„Odpojit generátory,“ rozkázal Corbeil vousatému strojnímu důstojníkovi, jehož tvář se objevila na kulovité obrazovce.

„Rozumím, kapitáne.“

V tomtéž okamžiku hukot generátorů ustal a poprvé po sedmi dnech, kdy Brim na palubu torpédoborce vstoupil, se lodí rozhostilo ticho.

Přistáli.

*

Brim odlétal z Avalonu v takovém spěchu, že, když sestupoval po nástupním můstku a cestou se proplétal mezi přístavními dělníky, kteří proudili dovnitř lodi i ven, neměl ani příliš mnoho zavazadel. Přitáhl si límec pláště Flotily úžeji ke krku a přidal výkon vytápění proti závanům mrazu, které sem pronikaly zvenčí. Když vstoupil do sněhové vánice, vystoupily kupředu dvě postavy, které viděl stát na vlnolarnu. Poznal je skoro okamžitě. „Doktore Borodove!“ zvolal a okamžitě zasalutoval. Sodeskayský důstojník mu vojenský pozdrav oplatil, ale okamžitě poté si ho přitiskl na hruď v nezaměnitelném medvědím objetí.

„Wilfuško!“ odpověděl Medvěd. „Připadá mi, jako by od našeho posledního setkání uplynuly celé roky.“ Velkovévoda (doktor) Anastas Alexej Borodov byl vlastníkem rozsáhlých baronských statků v hlubokých lesích nedaleko Svatého Gromkova na Sodeskayi, ,Matce planet‘ S.S.S.R., a Brim ho pokládal za jednoho ze svých nejbližších přátel. Byl to také jeden z největších žijících odborníků na otázky Pohonu v celém známém vesmíru. Oba límce kaštanově hnědého pláště byly ozdobeny černou kůží sodeskayských techniků a na nich spočívaly tři zlaté hvězdy, příslušící hodnosti generálplukovníka. Šednoucí srst kolem čenichu byla za jeho mladých let zbarvena dohněda, ale nyní byla protkána stříbrem. Léta ho mírně nahrbila, takže byl nyní jen o něco vyšší než Brim (který měřil poctivých šest iralů), ale v bystrých očích mu za skly starosvětských brýlí s kostěnými obroučkami blýskal mladistvý humor a nesmírná inteligence. Dlouhé kotlety kolem uší mu dodávaly neuvěřitelně studovaný výraz, i přes dlouhý, vlhký čenich, který většině lidí připadal komický – přinejmenším do chvíle, než narazili na rozzuřeného Medvěda. Byli to jediní teplokrevní tvorové v celé galaxii, kteří se dokázali radovat z děsivého podnebí na Gimmasu. Ve skutečnosti byla většina planet jejich Svazu spojených sodeskayských republik ještě chladnější.

Brim se s úsměvem vynořil z Medvědova objetí, ale okamžitě se ocitl tváří v tvář dalšímu starému příteli a učiteli, který byl nyní oblečen v uniformě kontradmirála a na rukávu pláště Flotily měl vyšit jeden široký a jeden úzký zlatý proužek. Bosporus Gallsworthy – nikdo jiný ve Vesmíru se nemohl pyšnit podobnou kombinací temné pleti, úzkých, suchých rtů, dolíčků ve tvářích a očí, které by dokázaly provrtat plátovou obšívku lodi. I když ho Brim dávno předčil v dokonale zvládnutém umění v řídícím křesle lodi, stále ještě pokládal Gallsworthyho za jednoho z nejlepších navigátorů všech dob. Tento úžasný Atalanťan vstoupil do služeb říše jako pěší voják; bojoval v první válce Impéria s Ligou na Illepilagu v sektoru 947, byl zraněn během bitvy o Emmos. Posléze se postaral o zmizení svých lékařských záznamů, přestoupil k Flotile a stal se navigátorem, který měl v dokladech uvedeno dvacet potvrzených sestřelů nepřátelských lodí. „Hmm,“ zabručel nyní, když oplatil Brimovi pozdrav. „Připadá mi, jako bych s Alexem kdysi sloužil na jedné lodi s někým, kdo vypadal přesně jako vy, kapitáne.“

Všichni tři hvězdní námořníci se kdysi setkali na L.I.F. Truculent, starém torpédoborci třídy T, na jehož palubu přišel Brim hned po absolvování Akademie navigátorů. „To je zvláštní, admirále,“ odpověděl Brim a svraštil čelo v předstíraném zamyšlení. „Myslím, že jsem o někom podobném také slyšel. A pokud si vzpomínám, byl to pořádný rebelant.“

Gallsworthy se zasmál. „To je pravda, to tedy byl!“

„Tak to jsem nejspíš nemohl být já,“ pokračoval Brim a zvrátil oči k nebi. „Já nedělám problémy nikdy.“

„To rád slyším,“ řekl Gallsworthy. „Ale když na to vzpomínám, byl ten mladík o dvacet let mladší než vy.“

„Přesně řečeno devatenáct, admirále,“ uchechtl se Brim. „Ale kdo by to počítal?“

„Takže jsme se zase sešli v další zatracené válce,“ poznamenal Borodov. „S tím rozdílem, že téhle už se říká Druhá velká válka a my poskytli těm ligerským mizerům deset let oddechu.“

Brim přikývl. „A připadá mi, že jich využili do posledního dne, doktore.“

„Slyšeli jsme,“ přikývl Gallsworthy. „A ty samozřejmě budeš první, kdo vyzkouší jejich válečné umění, Wilfe. Já už se s Alexejem nemohu dočkat, až nám budeš vyprávět o tom, co jsi zažil jako žoldnéř na Fluvanně.“

Brima zaštípal ve tváři poryv sněhu a on se usmál. „I já jsem samozřejmě zvědav na podrobnosti ohledně toho úkolu, který jste mi připravili, admirále,“ řekl. „Nemluvě o vlastnostech své nové lodi, generále.“

„Aha!“ zvolal Borodov ke Gallsworthymu a v širokém úsměvu se mu zableskly tesáky, vykládané drahokamy. „Pokud už nejsi rebelant, přinejmenším jsi neztratil nic ze své zvědavosti.“ Zableskl brýlemi a kývl ke kluzáku, natřeném modří Flotily, který se vznášel nedaleko na parkovišti pro cestující. „Pojď, Wilfe Ansoreviči,“ řekl. „Nejdřív tě odvezeme do ubikací pro hostující důstojníky, aby ses mohl občerstvit. Později tě pak s Bosporem nad sklenkou dobrého logishského meemu v důstojnickém baru seznámím se spoustou nových skutečností – o většině z nich bys určitě ani nechtěl slyšet.“

„Brzy budeme potřebovat všechny tyhle ,skutečnosti‘, ke kterým se dokážeme dostat,“ odpověděl Brim a vykročil ke kluzáku. „Protože podle toho, co jsem prozatím viděl z ligerů a celé Druhé velké války, jsou daleko tvrdší a lépe vybavení než kdy dřív…“

*

Období, o němž se Brim a jeho současníci zmiňovali jako o Druhé velké válce, prozatím existovalo pouze jako jméno. Ve skutečnosti nešlo o nic víc než logické pokračování rozsáhlého konfliktu, který byl dočasně přerušen před jedenácti lety, v roce 52000, abdikací císaře Nergola Triannika. Liga tehdy nabídla Garackou dohodu a současně příměří do doby, než bude Dohoda schválena a uvedena v život.

Krátce po těchto třech důležitých událostech bylo Impérium rozděleno na dva nepřátelské tábory válkou znavených mírotvorců a stejně válkou znavených bojovníků. Většina mírotvorců se velice rychle spojila v politicky velmi mocném Sdružení pro intragalaktickou reformu (SIGR). Bojovníci – kteří se sdružovali v několika vojenských a veteránských organizacích – se nicméně ještě stále museli soustředit na důležité úkoly, zahrnující opravu zničených obranných systémů Impéria. Proto také ztratili přímý politický vliv na všech úrovních a dohoda Ligy, kterou mezitím podepsal císař Nergol Triannic, byla následně po ostrých debatách protlačena hlavou SIGRu Puvisem Amherstem na jednání v Imperiálním parlamentu. Byla formálně schválena (bývalým) císařem Greyffinem IV. dva dny před avalonským svátkem Nového roku 52001.

Za hlasitých protestů a demisí důstojníků Admirality bylo zahájeno snižování stavů Imperiální flotily (s následným uzavíráním základen) hned zkraje roku 52001 přesně podle tvrdých podmínek nové dohody. Obě kdysi znepřátelené strany si zvolily své dozorčí, kteří měli dohlížet na odzbrojovací proces. Po dvou postupných zmenšeních v letech 50002 a 50003 se nezaměstnaní veteráni shromáždili k proslulému ,pochodu na Avalon‘. Většina se v klidu rozešla poté, co parlament vetoval finanční příspěvky, navržené císařem Greyffinem IV.; nicméně další, daleko neústupnější veteráni museli být rozehnáni zvláštními jednotkami Imperiální námořní pěchoty s odznaky SIGRu na rukávech uniforem a pod velením SIGRu oddaných důstojníků.

Další omezování stavů a síly Flotily v roce 52004 dovršilo podmínky odzbrojení ze strany Impéria, jejichž důsledkem byla nejslabší Flotila v dějinách říše. O půl galaxie dál v Tarrottu Puvis Amherst osobně potvrdil stejné omezení ze strany Ligy, ale skupiny námořníků, které zůstávaly loajální přísaze věrnosti Flotile, věděly, že prohlášení Ligy nejsou ničím než lží. Naneštěstí zalila Impérium vlna pacifismu, kterou – přesto (nebo právě proto) že byla založená na čistých pocitech a nebyla nijak manipulovaná – nebylo možno politicky napadnout. A tak se impérium potácelo na pokraji bezmoci, zatímco Liga stavěla novou a daleko silnější flotilu válečných lodí.

V roce 52005 byla dokončena tři roky trvající práce námořní mezigalaktické reparační komise, která ve své zprávě vyčíslila válečné finanční závazky Ligy na sto třicet dvě miliardy kreditů, splatné během následujících deseti standardních let. Zoguard Grobemiann, ministr zahraničních věcí Ligy, přislíbil, že kancléřství ,vezme tuto sumu do úvahy‘, ale nic dalšího už se nestalo.

V roce 52006 byl Konrad Igno, antiligerský prezident Bety Jago, zavražděn neznámou osobou během tradičních pololetních slavností tohoto dominia. Ligerská ministryně pro veřejnou koordinaci Hanna Notromová popřela, že by o přípravě tohoto činu měla jakékoli vědomosti a zanedlouho poté dokonce Nejvyšší rada Ligy uvedla v život zákony, zakazující úkladnou vraždu, aby jednou provždy dala najevo mírumilovné úmysly.

Zkraje roku 52007 vydal Nergol Triannic (toho času ve vyhnanství) svou zčásti biografickou knihu Ughast Niefft, v níž formálně shrnul skutečné cíle Ligy. Zhruba v půli avalonského léta přívrženci Ligy anektovali všechny planety hvězdného systému Gammil’lt na žádost otevřeně proligerského kancléře I.B.Groenlje. Koncem roku stoupenci SIGRu v Imperiálním parlamentu prosadili návrh zákona Cavir-Wilvo, který měl ještě více přiškrtit proud financí, určených ke stavbě válečných lodí Flotily.

Brzy po začátku standardního roku 52008 se Nergol Triannic vrátil triumfálně ze svého vyhnanství do Tarrottu a převzal otěže ligerské vlády v černé uniformě Dozorců, Garackou dohodou postavených mimo zákon. O necelý měsíc později byl Conrad Zorn, význačný mezi galaktický cestovatel a průmyslník, nalezen mrtev poté, co obvinil Ligu z tajného rozšiřování její Flotily dálného vesmíru. Zhruba v půli roku popřel Nergol Triannic platnost veškerých reparačních požadavků ze strany Impéria a znovu zavedl povinnou vojenskou službu pro všechny občany Ligy. Koncem ligerské Slavnosti vítězství (druhého nonadu 52008 podle imperiálního standardního datování) vstoupily a obsadily jednotky Dozorců planetární systém Torondu, dosadily na trůn přívržence Ligy Rogana LaKarna a prohlásily ,věčnou‘ politickou jednotu Ligy a Torondu.

V půli roku 52009 Zoguard Grobermann a Hanna Notromová společně ohlásili na základě všeobecného referenda včlenění planetárního systému Zathian do Ligy. Brzy poté vyslal Nergol Triannic ostré varování království Fluvanna na podkladě údajného útisku občanů Ligy, kteří přebývali na jeho planetách.

V roce 52010, poté co SIGR zhatil všechny pokusy o obranu království Fluvanna (takřka jediného dodavatele krystalů Pohonu pro celou Imperiální flotilu), utvořil císař Greyffin IV. Imperiální dobrovolnický sbor (IDS) z prvních jedenácti vyrobených křižniků třídy Starfury a ,pronajal‘ na rok fluvannské vládě nejen lodě, ale i jejich posádky. Krátce poté ligerské síly napadly Betu Jago a zahájily okupaci; protesty z celé galaxie přitom naprosto nebraly na vědomí. O dva měsíce později vyhlásil Triannic na smyšlený popud válku i Fluvanně, čímž vykřesal jiskru, která nakonec zažehne oheň celogalaktické války.

Až do roku 52011 dokázali příslušníci SIGRu v Imperiálním parlamentu bránit schválení dohody o vzájemné pomoci mezi Impériem a Fluvannou. S odstoupením Greyffina IV. se nicméně císařem stal Onrad V. a vyhlásil válku Lize právě ve chvíli, kdy lodě IDS zničily obrovskou vesmírnou pevnost u Zonga’aru a tím odložily nástup Triannikových expedičních sil nejméně o celý standardní rok. Během měsíce rozpustil nový císař Impéria IDS a rozkázal válkou zoceleným posádkám, aby se vrátily do řad Flotily, kde budou rozmístěny na palubách lodí, které už se začaly připravovat na nevyhnutelnou bitvu o Avalon. Wilf Brim – velitel proslulého zonga’arského útoku – stál v čele tohoto historického stěhování.

*

Po překrásně dlouhé chvíli, kterou Brim strávil sprchováním a holením v prostoru, kde se mohl dokonce pohodlně otočit, si oblékl jedinou čistou uniformu, kterou s sebou měl, a zamířil do haly. Tu a tam v místnosti s nízkým stropem odpočívaly smíšené skupinky důstojníků z každého představitelného kouta galaxie, někteří pospávali v ošoupaných křeslech a jiní zuby svírali troubele dýmek, naplněných vonným kořením, zatímco si pročítali zprávy na kulovitých monitorech. Stejně jako v ostatních ubikacích pro hostující důstojníky (kteří se neměli na základně čím zabývat), jimiž Brim za své vojenské kariéry prošel, byly toto dva jediné možné způsoby, jak uniknout všudypřítomné nudě v prostorách, vymalovaných dvěma tóny nezáživné zeleně. On si ale našel jiný…

„Bar je odsud kousek po cestě, kapitáne,“ řekl mu poddůstojník u pultu obsluhy předvídavě. „Mám vám zavolat kluzák?“

„Díky, námořníku,“ odpověděl Brim, „ale po týdnu na palubě torpédoborce…“

„Rozumím, pane,“ řekl muž s úsměvem. „Radši byste se prošel. Ten pocit znám. Půjdete zhruba půl c’lenytu doleva a máte ho na pravoboku. Nemůžete ho minout.“

Brim přikývl a vykročil ke dveřím. Pokud člověka nelákal sníh – přesně řečeno spousta sněhu – nenabízel Gimmas Haefdon nic než spoustu práce a pití. Bary pro všechny hodnosti byly velké a vždy přeplněné.

Vítr už venku ztratil trochu ze své síly a nekonečný proud sněhu mírně zpomalil. Oplatil pozdrav poddůstojníkovi, který řídil jeden ze všudypřítomných odhazovacích strojů – malý pluh zacinkal a odejel před ním k rohu parkoviště – a pak vykročil po temné ulici a podrážky bot mu křupaly na čerstvém prašanu. Když šel zdušeným tichem, už nejméně pomilionté si uvědomil, že na Gimmas Haefdonu neexistují žádné vůně. Všechny zamrzly už před celými staletími.

Ulice se před ním za oponou sněhu ztrácela v dálce podél dlouhé řady Karlssonových lamp, rozestavěných s vojenskou pravidelností na středovém ostrůvku. Někde v dálce slyšel vytí startujících velkých gravitačních generátorů. Po obou stranách ulice se tyčila starobylá, stinná skladiště, jedno rozlehlejší než druhé, potemnělé vzpomínky na bývalou imperiální moc. Tu a tam byla nicméně v některých oknech vidět světla. Síla staré imperiální flotily Onrada V byla opět na vzestupu – po více než deseti letech úmyslného zanedbávání, které způsobili vnitřní zrádci, Sdružení pro intragalaktickou reformu.

Nízko nad přístavem proburácela kosmická loď, která podle zvuku generátorů odstartovala do hlubokého vesmíru. Už se ztratila ve vířících oblacích Gimmasu. Brim se tiše zasmál, když si připomněl první dny své kariéry, kdy přišel na tuto základnu jako nezkušený podporučík, čerstvý absolvent Akademie navigátoru na Arielu, kde panovalo mírné letní podnebí. I když nebral v úvahu strašné počasí na Carescrii, své rodné planetě v jednom z nejbídnějších sektorů Impéria, po čtyřech standardních letech na prosluněném Arielu nebyl vůbec připraven na přechod do děsivého klimatu Gimmasu. Přesto si nakonec zvykl na tuto obrovskou základnu myslet jako na svůj domov. Rozhodně nepokládal za nějaký domov Carescrii, ačkoli se tam narodil. A kromě toho tu tenkrát také byla Margot…

Melancholicky si povzdechl, když v myšlenkách překlenul těch skoro sedmnáct let k noci, kdy se setkal s Její Jasností, princeznou království Effer’wyck a sestřenici Onrada, současného vládce Impéria. Stalo se to během běžného večírku v důstojnické jídelně na palubě malé L.I.F. Truculent. Přišla tam jako obyčejný poručík – a jak se rychle přesvědčil, i tuto hodnost si odpracovala sama a nezískala ji díky svému původu. A i kdyby tato vysoká, překrásně stavěná žena nebyla tou nejkrásnější, s jakou se kdy setkal, stále by ho dokázala přitahovat jiným, základním a vnitřním způsobem. I po všech těch letech si dokázal před očima vybavit její podobu, jak vypadala toho večera: rafinovaně rozcuchané zlaté kadeře a měkké, výmluvné modré oči, v nichž zářila svěží inteligence. Pokožka skoro až bolestně světlá, jen vysoko na lících zbarvená mírně dorůžova. A když se usmála, nakrčila zároveň obočí tak krásně, jak si ani nedokázal představit. Vlhké rty, dlouhé, překrásně tvarované nohy, drobná ňadra a… Kousl se do rtu.

Stali se milenci dlouho poté, co se do sebe zamilovali. Ona byla princezna z Effer’wycku, jednoho z nejvýznamnějších království Impéria – a on neurozený muž z toho nejchudšího sektoru, jaký si kdo dokázal v životě představit. Na nějakou dobu zoufalá absurdita galaktické války smazala tu šílenou propast, která mezí nimi ležela. Ale realita se mezi ně vložila velice brzy, když přinutila Brimovu princeznu k vynucenému politickému sňatku s Roganem LaKarnem, baronem Torondu – toto spojení mělo upevnit jednotu mezi jeho obrovskou říší a Impériem.

Oba vesmírem rozdělení milenci pak pokračovali ve vztahu, jak se jen dalo, a snažili se udržet při životě svou lásku, naplněnou nekonečnými chvílemi čekání a touhy a prokládanou jen zřídka okamžiky vášně. Nějakou dobu to fungovalo – dokonce i po náhražkovém míru, kdy se všechno vrátilo zpět k ,normálním‘ předpisům ohledně tříd a postavení. Ale nakonec vzdálenost, dítě a Margotina sílící závislost na smrtícím návykovém ligerském časovém koření nahlodalo jejich vztah natolik, až z něj zbyla jen touha, pohrbená hluboko v Brimově duši. Kdysi jen stěží dokázal snášet bolest, kterou tato touha přinášela. Nyní… nyní už ani nevěděl, jestli Margot ještě žije.

Kolem produněl konvoj obrovských nákladních vozů, na jejichž plošinách se pod pleskajícími plachtami skrývaly stroje; pod širokými výstupy gravitačních generátorů se sníh rozstřikoval na všechny strany. Rychle ujíždějící kolona za okamžik zmizela, polkla ji noc a sníh a zdálo se, jako by nikdy neexistovala. Nezůstaly ani stopy ve sněhu, podle nichž by bylo možné říct, že tu někdy byla.

Odfrkl si. Ty nákladní vozy byly úplně stejné jako Margot a já, pomyslel si, zatímco si otíral sníh z obličeje. Jako bychom se nikdy nepotkali. Ani císařova oběť jejich lásky nebyla k ničemu, protože navzdory manželství, které spojovalo LaKarna se samotnou královskou rodinou, ten parádivý hlupák nakonec uzavřel spojenectví s Ligou temných hvězd a odvedl Margot na nepřátelskou stranu – tak to alespoň občas připadalo těm, kteří měli čas si podobných věcí všímat. Před necelým měsícem riskovala vlastní život, aby ho zachránila – a pak zmizela v mezihvězdném prostoru po výbuchu obrovské vesmírné pevnosti.

Zatnul zuby a snažil se tuto věc vyhnat z myšlenek. Ačkoli si přál pravý opak, nemohl pro Margot Effer’wyckovou-LaKarnovou udělat naprosto nic, a navíc musel myslet na spoustu dalších věcí, mezi něž patřilo i jeho nové umístění…

„Jářku! Brime! Jen Medvědi se na Gimmasu prochází, když mohou jet!“

Ten hlas přivedl jeho myšlenky zpět k současnosti. Vedle něho se pohupoval u obrubníku velitelský vůz s otevřenými dvířky. Uvnitř viděl ve slabém světle přístrojové desky dlouhý, úzký nos, jehož špičku skoro úplně skrýval vpravdě bohatýrský knír. Nad ním vyhlížely uslzené oči z vyhublé tváře Marka Valeriana, projektanta L.I.F. Starfury. Tato loď dala jméno celé třídě lehkých křižníků, která provedla doslova revoluci ve vesmírných bojích. Podle Brimova úsudku byl tento muž tím nejlepším projektantem lodí současnosti. „Medvědi a Carescriané, Marku,“ odpověděl s potěšeným úsměvem. „My jsme všichni tak trochu zabednění.“

„Na to se napiju,“ přikývl Valerian nevzrušeně. „Každý, kdo létá s těmi závodními čluny, které jsem navrhl, musí být alespoň trochu zabedněný.“

Brim se usmál, zatímco jeho vzpomínky znovu přeskočily bariéru dlouhých let. Nejspíš nebyl jen trochu zabedněný, když se rozhodl létat s Valerianovými závodními čluny. Všechno mu to připadalo strašně dávno, ale celá věc začala teprve před několika lety – pokud si vzpomínal přesně, tak v roce 52005 – kdy sodeskayský fyzik U. V. Popov uvedl na svět teorii, která se týkala odrážecího hyperrychlostního pohonu. Popovovy hypotézy, založené na obskurní Zvláštní teorii číslo šest zesnulého Sheldona Travise, naznačily budoucí směr vývoje nové generace vesmírných lodí. Za obvyklých okolností by praktickému uplatnění tak revolučního pohonu předcházela celá léta pokusů. Místo toho popohnala vývoj na sodeskayské straně vidina jedinečného vítězství a mezigalaktické slávy v každoročním závodě o Mitchellův pohár, takže prototyp mohli závodníci na straně Impéria používat už během tří let, a nakonec imperiální navigátoři – mezi nimiž byl i Brim – dokázali získat pohár navždy. Liga temných hvězd, jejich největší soupeř, pokračoval ve vývoji pohonu daleko tradičnější a konvenčnější cestou. Tento zdánlivě tajemný technologický pokrok ve spojení s fantastickým úsilím projekční kanceláře Marka Valeriana přivedl v Sherringtonových závodech na svět první loď třídy Starfury a ta před několika standardními lety dosáhla historických výsledků.

A i přes legendární pověst třídy Starfury nebylo ve Valerianově návrhu nic záhadného. Šlo pouze o přímou kombinaci veškerých technických vědomostí dané doby do jediného stroje – včetně vynikajícího pohonu Krasni-Pejč, který ve spojení s ladným trupem shrnoval všechny zkušenosti s rychlostním létáním, nashromážděné během závodů o Mitchellův pohár. V případě třídy Starfury s odrážecím pohonem přišlo všechno v naprosto správnou chvíli – což se v případě lodního a pohonného konstruktérství nestává příliš často…

„Zabedněný nezabedněný, stejně tě svezu k baru,“ pokračoval Valerian a vytrhl tak Brima ze zamyšlení. „Vypadá to jako soucit?“

Brim povolil; takže se ani dnes večer pořádně neprotáhne. „Dohodnuto,“ řekl a posadil se do tepla na sedadlo spolujezdce. „A když už mluvíme o zabedněných lidech, jaké lodě tě přivádějí na Gimmas tentokrát?“ zeptal se. „Obzvlášť když je doma na Lysu v Sherringtonových závodech zrovna léto.“

„Třída Starfury,“ řekl Valerian, když se dal kluzák do pohybu. „Alespoň zatím.“

Brim se na něho podíval a zamračil se. „Ale Starfury jsi přece vynalezl teprve před pár lety,“ řekl. „Nic nového?“

„Ale to víš, na Lysu jsme si pohrávali s několika nápady,“ poznamenal Valerian. „Ale já neříkal Starfury, řekl jsem třída Starfury.“ Mrkl na něho, když vklouzli na kruhový objezd, lemovaný zkroucenými kmeny stromů, mrtvými už po celá staletí. „Nové lodě třídy, příteli,“ dodal. „Jako například útočná loď Starfury 1C.“

„Útočné lodi? Marku, třída Starfury jsou přece lehké křižníky, žádné útočné lodě krátkého dosahu.“

„Jedna C jsou útočné lodě, Brime, věř mi,“ zasmál se Valerian. „Se starou třídou mají společné pouze to, že jsou vyrobeny z kovu. Jediné navigační křeslo. Žádné zásoby pro křižování dalekého dosahu. Každý krychlový iral jsem zaplnil zesilovači pro nové destruktory.“

„Takže i nové destruktory?“

„Na to můžeš vsadit poslední kredit – ráže 425.“

„Čtyři sta kolik?“ zeptal se Brim a vystoupil do sněhu. „Myslel jsem, že největší, které se vyrábí, jsou čtyři sta šestky.“

„Už dávno ne,“ odpověděl Valerian. „A výzbroj modelu 1C se skládá ze čtrnácti čtyři sta pětadvacítek v sedmi věžích. Rychlopalné, jak jinak; technologii jsme koupili od Theoboldovy mezihvězdné na Lixoru.“

Brim podržel svému příteli dveře baru a do chladného vzduchu se zevnitř vyřinuly známé, hřejivé vůně. Stovky různých druhů jemně kořeněných cigaret, hogge’poa, meem, parfémy a samotný život. „Velcí neutrálové,“ zasmál se při zmínce o Theoboldově mezihvězdné. „Ti lixorští zmetci vyrábějí a prodávají víc zbraní než všichni ostatní v galaxii dohromady. Jsou tak mírumilovní, až je mi z toho zle.“

„No jistě, máš pravdu,“ připustil Valerian, „ale přinejmenším toho sami moc nenastřílejí.“

„Tuhle práci nechávají na svých zákaznících,“ řekl Brim a podal plášťť Flotily usměvavé poddůstojnici. „Jako třeba na zatracených Ligerech.“

„A teď i na nás,“ připomněl mu Valerian. „Pokud jsem slyšel správně, bude se ti to zboží zamlouvat.“

„Pokud bude ničit ligerské lodě, tak se do něho klidně zamiluju,“ řekl Brim zamračeně. „Ti zmetci, se kterýma jsme se rvali u Fluvanny, nám rozhodně nic zadarmo nedali.“ Starobylým klenutým průchodem už viděl, jak na ně z příšeří mává Borodov s Gallsworthym a vykročil do místnosti.

„Destruktory ale nebudou jediná věc, která se ti bude na 1C líbit,“ ujistil ho Valerian.

„Nějak o tom nedokážu pochybovat,“ prohodil Brim přes rameno. „To bych zrovna mohl začít pochybovat o starém dobrém logishském meemu. Děkuji, doktore,“ řekl, když mu starý Medvěd podal pohár. „Vynikající, vynikající!“ zvolal, když se podíval na rubínovou tekutinu proti záři dokonalé napodobeniny krbu – dřevo mělo na Gimmasu cenu vyšší než zlato.

„A chutná stejně dobře, jak vypadá,“ podotkl Valerian, když upil ze sklenice, kterou mu nalil Gallsworthy. „Znovu to dokazuje, že pohonné systémy nejsou jedinou oblastí, kterou Medvědi dokonale ovládli!“

„Je dobře být uznáván za skutečně důležité věci,“ usmál se Borodov. „Žádný pohonný systém se ovšem nemůže srovnávat s vynikajícím ročníkem logishského meemu.“

„A když už mluvíme o důležitých věcech…“ přerušil ho Gallsworthy.

„To už chcete začít mluvit o práci?“ zeptal se Valerian a zablesklo mu v očích.

„O válce,“ upřesnil Gallsworthy.

„Válka je moje práce,“ poznamenal Brim ponuře a dolil si pohár z karafy, kterou právě postavil na stůl poddůstojník. Po šesti standardních dnech, které strávil v hyperrychlosti na palubě malého torpédoborce, na něho začínala doléhat únava.

„Je to právě práce ve válce, o které si musíme promluvit, Brime,“ řekl Gallsworthy a zvážněl. „Všichni čtyři.“

„Tímto oficiálně zahajuji naše sezení,“ prohlásil Borodov a pozvedl číši. „Na Jeho Veličenstvo, Onrada Pátého,“ pronesl přípitek.

„Na Onrada Pátého,“ opakovali ostatní. „Ať dlouho trvá jeho vláda!“

„Takže, Brime,“ začal Gallsworthy, „my tři jsme se s tebou dnes večer setkali proto, abychom ti pomohli začít na novém místě. Co bys chtěl slyšet nejdřív?“

Brim se opřel a zamyslel. Meem ho hrál v žaludku a byl unavený. Pokud by si opravdu mohl vybrat, nejraději by si teď nechal vysvětlit, jak se dostane zpátky na ubikaci, a alespoň pár hodin se prospal. „Nu,“ usmál se, „Mark už mi cestou vyprávěl něco o lodi třídy Starfury typ 1C. Takže předpokládám, že jednu dostanu do ruky.“

„V tom máš naprostou pravdu,“ odpověděl Gallsworthy s úsměvem. „Ale čeká tě daleko více než jen létání.“

„Toho jsem se bál,“ řekl Brim nevesele. „Ta věc s velením sektoru…“

„Přesně tak,“ zasmál se Gallsworthy. „Ta věc s velením sektoru. Mám ti o tom povyprávět hned?“

„Mám snad na vybranou?“ zeptal se Brim.

„Rozhodně,“ odpověděl Gallsworthy. „Také si můžeme povídat o tvém novém umístění na místě velitele sektoru. Tak co si vybereš?“

Brim si odevzdaně povzdechl. „Tak dobře, co kdybyste mne seznámil s mou novou prací, admirále?“ řekl.

„Aha! Moudrá volba, Wilfe Ansoreviči,“ poznamenal Borodov.

„Ty sis vždycky uměl vybrat tu správnou možnost,“ poznamenal Valerian s předstíranou vážností.

„Nebude to zase tak špatné, jak by se ti mohlo zdát, Brime,“ sliboval Gallsworthy. „Budeš mít spoustu času na to, aby ses posadil k řízení lodi, věř mi. Jenže kromě toho budeš mít ještě spoustu dalších povinností, které budou stejně důležité jako zvládnutí řízení. A nebudeš dělat nic, co by sis už nevyzkoušel, když jsi zajišťoval základnu IDS ve Varnholmu pro našeho společného přítele Baxtera Calhouna. Většinou prostě budeš dohlížet na to, aby byla udělána požadovaná práce, a budeš chránit své lidi před potížemi. Na Fluvanně ti to přece šlo moc pěkně, co?“

Brim pokrčil rameny. „IDS byla dost zvláštní parta, admirále,“ řekl. „Všichni jsme byli veteráni se spoustou zkušeností. Myslím, že na Varnholmu by dokázal zařídit základnu každý – obzvlášť kdyby měl k ruce šéfa Barbousse.“

„Šéfa dostaneš k ruce okamžitě, jakmile se nám ho sem podaří dopravit,“ prohlásil Gallsworthy. „Císař ohledně toho vydal jasné rozkazy.“

„A to stačí k tomu, aby se člověk stal velitelem sektoru?“ zeptal se Brim a podezíravě naklonil hlavu na stranu. „Popis práce je tu úplně stejný jako na Fluvanně?“

„Několik rozdílů by se našlo,“ připustil Gallsworthy. „Tentokrát budeš například vykonávat tyto velitelské úkoly oficiálně.“

„A….?“

„Nu, nebudeš začínat se zkušenými posádkami, jako tomu bylo na Fluvanně. Tentokrát budeš muset vystavět svou organizaci na zelené louce od samotných kořenů a postarat se o výcvik. Dáme ti ty nejlepší lidi, jaké dokážeme sehnat, ale kromě osobního nadání a schopností se o žádném z nich nebude dát prohlásit, že je připraven k boji. K tomu je budeš muset zocelit sám.“

„A dál?“ řekl Brim a zašklebil se. Přesně něco takového čekal.

„A dál,“ pokračoval Gallsworthy, „tu nebude Baxter Calhoun, aby vzal na svá ramena veškerou odpovědnost poté, co ty vybuduješ základnu. Je to permanentní úkol – natolik permanentní jako cokoli jiného ve Flotile, přirozeně.“

Brim přikývl, zatímco mu Borodov doléval meem v poháru. „Kde?“ zeptal se. „Tady?“

„Na Avalonu.“

„Na Avalonu?“ zvolal Brim s úlevou. „Myslíš ten Avalon…“

„Hlavní planetu Impéria, tenhle Avalon myslím,“ zasmál se Gallsworthy, „– nebo alespoň její oběžnou dráhu. Tohle je přece jasně řečeno, ne?“

„Naprosto přesně, admirále,“ souhlasil Brim.

„Něco takového bych si také zvolil raději než tuhle zmrzlou díru – a ještě bych pořádně promíchal hlasovací lístky,“ podotkl Valerian.

Brim se usmál. „Třicátá obranná peruť, admirále?“

Gallsworthy přikývl. „Třicátá peruť to byla během poslední války,“ řekl. „Byla deaktivována hned po podepsání Garacké dohody. Dnes má dvě eskadry: 32 a 610. Dvaatřicítku už jsem shromáždil na jednom ze satelitních přístavů pod velením fregatního kapitána Karen Rumseyové. Setkali jste se v Atalantě během operace s Bezplatnou mezihvězdnou.“

„Karen Rumseyová,“ přikývl Brim. „Jasně. Už si vzpomínám. Pokud mi paměť slouží, byla to slušná navigátorka.“

„A je to slušná úřednice,“ dodal Gallsworthy. „Naneštěstí nemá na to, aby velela sektoru od navigačních přístrojů. Příliš se spoléhá na létání ve formaci – to je jedna z těch pitomostí, které prosadili sígři v dobách, kdy je ještě spousta lidí byla ochotná poslouchat. Formace nad funkčnost – vypadá to sice dobře, ale války to nevyhrává.“ Pokrčil rameny. „To už je teď ale tvůj problém. Má pod svým velením dvacet křižníků třídy Defiant: čtyři letky po čtyřech a jednu navíc jako rezervu. Budete spolu muset nějakou dobu komunikovat jen pomocí KA’PPA spojení, protože budeš mít plné ruce práce s budováním šest set desítky.“