Morphin Red

Úplněk zde hraje velkou roli, ale tato kniha není o žádných vlkodlacích, přestože výsledky jejich úplňkové aktivity jsou téměř shodné. Čtyři teenageři semletí ilegálním biotechnologickým výzkumem jsou uklizeni do detenčního ústavu pro mladistvé, což není zrovna ideální místo pro život, je ale docela vhodné pro pokračování nelegálního vědeckého projektu.
Baltimore vzkvétá do technologické krásy, jeho obyvatelé do biotechnologické a uvnitř městského organismu zatím dřímá bioware v nulitní konfiguraci. Dvacet let. Stačila jedna zdánlivě nevinná zmínka na blogu a z nulitní konfigurace se stává aktivní. Strůjci tehdejšího výzkumu si mysleli, že všechny stopy dokonale zametli. Stopy možná, ale své dílo ne. Vývoj událostí potom nabere takových obrátek, že si brzy uvědomí, že lavina, která byla spuštěna, se těžko zastaví před dveřmi jejich luxusních kanceláří. Na to je výsledek jejich nelegálního experimentu příliš inteligentní. Zbývá jim jediné: udělat vše pro to (bez ohledu na bankovní konta a počty mrtvých), aby nebylo naplněno přísloví: Kdo s čím zachází, tím taky schází.

Samostatný román.

Kategorie:

Detail knihy

Formát

115 x 175

Vazba

brož

Jazyková redakce

Renata Heitelová

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Lukáš Tuma

Počet stran

450

ISBN/EAN

978-80-7456-283-9

Vyšlo

18.11.2015

Status

Na skladu

Doporučená cena

298 Kč

O autorovi

Petr Heteša

Petr Heteša

Vystudoval Gymnázium v Břeclavi a pak Fakultu architektury VUT Brno (1983). Pracuje jako architekt, v letech 1983–90 v DRUPOSU České Budějovice, od ledna 1991 ve vlastní firmě R2 COMP, zabývající se architektonickými projekty a reklamním designem. Až do roku 1989 spolupracoval s Karlem VEVERKOU (viz) na povídkách a novelách, které získávaly dobrá umístění v soutěži o Cenu Karla Čapka. V roce 1987 to byla povídka o simulované počítačové hře Nečistá hra, v roce 1988 rozsáhlá povídka na podobné téma Těšíme se na vás (knižně I. Železný 1991), popisující drsnou počítačovou hru, jejímuž hrdinovi se podaří dostat se ze simulovaného světa do naší reality, a v roce 1989 vydali samizdatově s pomocí SF klubu Winston krátký román Sítě, kanály a stoky.
Petru Hetešovi vyšly časopisecky dvě samostatné povídky Přírodní krásy Tarcusu (Věda a život, 1988, č. 2) a Mončičák a Čičmunda (ABC, 1990, č. 22), odlišující se výrazně od příběhů psaných společně s K. Veverkou. Jeho nejlepší povídka Quag vyšla ve sborníku Kočas v roce 1990. Odehrává se v uzavřeném světě izolovaného paláce ve Francii, v němž jsou vychovávány děti nenakažené zhoubnou mimozemskou epidemií. Příběh je působivě vyprávěn z pohledu jedenáctiletého chlapce, který zároveň se zjišťováním pravdivých informací o okolním světě prožívá svůj přechod k dospělosti. Povídka Gython vyšla v antologii Let na Měsíc pojednaný jako sbírka povídek českých autorů (1993).
(zdroj: Legie; foto: Topzine)

Související odkazy:

Rozhovor L. Vaníčka s autorem (16.5.2010 – Topzine)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (25.2.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (28.4.2008 – Neviditelný pes)

Autorův profil na Legii

Autorův profil na Topzine (L. Vaníček)

Medailon autora od J. Pechance (23.2.2009 – Neviditelný pes)

Ukázka:

I.

Reanimace

1.

Jay Reiserová si nebyla jistá, jestli se náhodou nepřeslechla. To zvláštní cinknutí slyšela naposledy před patnácti lety a nepředpokládala, že by ho mohla ještě někdy zaslechnout. Vlastně už na ně úplně zapomněla. Zapomněla na svého hlídacího psa vpreparovaného do internetové sítě a čtyřiadvacet hodin čenichajícího i na nejzapadlejších serverech a úložištích po jedenáctipísmenném kódu, který ve správném řazení dával jméno Wendy Talley. Zapomněla na něj také proto, že se o něj nemusela vůbec starat. Nevyžadoval žádné žrádlo ani vodu, neměl potřebu venčení a vzhledem ke svým autoregeneračním schopnostem nepotřeboval ani veterináře. Vlastně si myslela, že už možná ani neexistuje. Že se někam v tom nepřehledném kybersvětě zaběhl nebo se možná samovolně spojil s jinými softwarovými řetězci (kyberfenou) a změnil se v něco úplně jiného, bloudícího světovou sítí jako mnoho jiných, dávno zapomenutých a nefunkčních softwarů.

Jenže její pes jí byl věrný. Nezatoulal se, nepřeměnil a ani na ni nezapomněl. S nastraženýma ušima a očima čekal, kdy se na síti objeví jakákoliv další zmínka o Wendy Talleyové. A když se tak nyní stalo, mobil Jay Reiserové cinkl, jako by někdo brnkl kávovou lžičkou o skleničku.

Jay Reiserová ještě chvilku hleděla z okna (nebylo to pravé okno, ale LCD monitor s vysokým rozlišením, přenášející obraz zálivu Chesapeake z úplně jiného okna, vzdáleného dvě míle) a přemýšlela, co tu zvukovou halucinaci mohlo iniciovat. Ale byla to jen záminka, aby oddálila chvíli, kdy bude muset vzít mobil do ruky a přesvědčit se, protože si stejně byla jistá, že to halucinace nebyla. Halucinací bylo pouze její přání. Jenže až ten telefon vezme do ruky…

Vzala ho.

Byl to její pes: Přeji hezký den, Jay. Blog Jiny Laughlinové: 2. 5. 2034, druhý odstavec, šestnáctý řádek:

Dnes je tomu dvacet let, co zahynula tragickou smrtí moje maminka Emily Laughlinová, novinářka z BalTime. Kdo jste ji znali, věnujte jí tichou vzpomínku. Pokud si vzpomene i Wendy Talleyová, budu ráda.

Jay hypnoticky zírala na displej a četla ty tři řádky asi pětkrát. O žádné Laughlinové nikdy neslyšela. Kdo to sakra je? A jak se dostala k dvacet let mrtvé Wendy Talleyové? Opřela se do koženého křesla a dotykové senzory okamžitě vytvarovaly opěradlo do dynamických křivek jejího těla. Zaklonila hlavu a zahleděla se na strop. Najednou se ve své kanceláři cítila stísněná, zavřená v kleci. Cítila nutkavou potřebu vypadnout. Vypadnout někam do volného otevřeného prostoru, na louku, do lesa, na pobřeží. Pryč z té šílené struktury chromopolymerů, tvrzeného skla, kompozitních materiálů, vysokotlakých slitin, uhlíkových vláken a ultražárové keramiky všude okolo. Osmdesát podlaží dolů, padesát nahoru, a nejbližší skutečné okno tři kilometry na každou stranu. Najednou se cítila uvězněná v pasti elektromagnetických pulzů, autonomních zabezpečovacích systémů, inteligentních výtahů a transmisních vysílačů. Ťukla na stolní desku, na níž se rozsvítila keramická klávesnice. Lokla si koly obohacené amfetaminem a pak zadala jméno Emily Laughlinová. Vyjelo jí několik tisíc odkazů. Odklikla hned ten první.

Emily Laughlinová, investigativní novinářka, narozena 12. 9. 1980. Absolvovala fakultu sociálních věd na Marylandské univerzitě, 2008–2011 redaktorka v Daily New York, 2011–2014 v BalTime. Zaměřovala se především na byznys nadnárodních korporací a farmaceutického průmyslu. V roce 2012 se jí podařilo rozkrýt síť sto dvaceti komerčních psychiatrických ústavů, které vydělaly miliony dolarů tím, že systematicky chybně diagnostikovaly deprese u mladých pacientů a zadržovaly je proti jejich vůli až do doby, než jim vypršelo zdravotní pojištění. Součástí onoho spiknutí bylo i vyplácení vysokých provizí lékařům a sociálním pracovníkům posuzujícím jednotlivé případy. V roce 2012 obdržela cenu Blue Star pro novináře do pětatřiceti let, v roce 2013 pak Cenu starosty Baltimore. V květnu 2014 byla brutálně zavražděna ve svém bytě. Pachatel nebyl nikdy dopaden.

Do prdele, co to má společného s Wendy Talleyovou? Zadala do Googlu kombinaci Emily Laughlinová a Wendy Talleyová. Nula. Nic nenašel. Pouze pokud by se netrvalo na absolutní shodě, nabídl jí článek z blogu Jiny Laughlinové, na který ji před chvílí upozornil její elektronický čenich. Co to má sakra znamenat? Cítila, jak se potí, a také jak se s tím její inhibovaný imunitní systém snaží něco udělat.

Zadala: Vražda Emily Laughlinové. Jako první byl článek z Eastern Chronicle: Vražda redaktorky BalTime: Emily Laughlinová byla 2. 5. 2014 zavražděna ve svém bytě na Graham Street. Laughlinová byla jednou z prestižních redaktorek listu BalTime, nositelkou novinářské ceny Blue Star. Podle policejních zdrojů byla Laughlinová před svou smrtí brutálně znásilněna a tělo neslo i stopy mučení. Zničený byt odpovídal řádění sadistického šílence vyžívajícího se v krvavých rituálech. Oficiální místa nepředpokládají, že by její smrt mohla mít souvislost s její novinářkou prací. Přiklání se spíše k názoru, že jde o čin nebezpečného psychopata. O vážnosti případu svědčí také to, že jej převzala FBI. Po Laughlinové zůstaly dvě děti, dcera Jina (13) a syn Nick (11).

Jay se podívala z okna (LCD). Bylo jedenáct hodin v noci a záliv svítil milionem světýlek, jako by se někomu rozsypal pytel s perlami. Zavrtěla se v židli a pak do ztichlé ředitelské kanceláře Magnolia Bank Baltimore hlesla:

„Kafe.“

Ze stěny za ní vyjel stolek, jehož strojní systémy spokojeně vrněly, jako by měly radost, že je opět někdo potřebuje. Když se zastavil vedle jejího křesla, stál už na něm šálek s horkou kávou. Okamžitě po něm sáhla.

„Pozor, je horká,“ oznámil jí starostlivě.

2.

Elektronický pes Jay Reiserové nebyl jediným, kdo čenichal v síti po Wendy Talleyové. Ve třetím levelu Gwynns Falls, v administrativní centrále Lucille Corp., zabírající zde tři plná podlaží (12, 13, 14), se na monitoru objevila lebka se zkříženými hnáty a pod ní nápis Wendy Talleyová – aktivní.

Bruce Castillo, šedesátiletý ředitel (a dvacetiprocentní majitel) společnosti, si toho všiml až za hodinu, když mu skončilo jednání se zástupci Biofarmacu. Vrátil se ze zasedačky v docela dobré náladě, kterou mu ovšem bílá lebka na černém podkladu okamžitě zkazila. Rozhlédl se plaše kolem, jako by měl strach, jestli tam s ním není ještě někdo, kdo by to mohl vidět. Kromě dvou vysokorychlostních kamer v rozích hi-tech kanceláře to ovšem neviděl nikdo. A záznam z nich šel stejně na jeho server.

Posadil se ke stolu z leštěného mahagonu, vytáhl z dřevěné krabičky kubánský doutník a rozvážně si ho zapálil. Nebylo kam spěchat. Špatné zprávy nikdy nikam neutečou. Potom prázdné kanceláři řekl: „Kristino, hoďte mi sem jedno kafe.“

Už chtěl tu hnusnou lebku odklepnout, když se rozhodl, že počká až na kafe. Shodil ji jen na lištu. Pětadvacetiletá černovláska tam byla s kávou během dvou minut. Ještě před čtyřmi lety tam měl androidí holku s ohnivými vlasy, velkými silikonovými ňadry a sametovým hlasem. Ale jak stárnul, vrátil se k živé biologii. Androidí Lucie byla až moc dokonalá a scházelo jí to hlavní – živočišnost, ženská nevyzpytatelnost a úšklebky, když požadoval nějakou kravinu (nebo když si Kristina myslela, že je to kravina). Počkal, až mu postaví šálek na stůl, a pak jí řekl, že dneska už ji potřebovat nebude a že může jít domů. Popřála mu hezký večer a odkráčela z kanceláře. Když se za ní zavřely dvoje dveře z tvrzeného skla a naskočily zabezpečovací systémy, Bruce Castillo znovu zvětšil lebku Wendy Talleyové na plochu a konečně ji odklikl.

Na obrazovce mu naskočil blog Jiny Laughlinové se zažlucenou větou ve druhém odstavci: Dnes je tomu dvacet let, co zahynula tragickou smrtí moje maminka Emily Laughlinová, novinářka z BalTime. Kdo jste ji znali, věnujte jí tichou vzpomínku. Pokud si vzpomene i Wendy Talleyová, budu ráda.

Castillo potáhl z doutníku a snažil se udělat pár kroužků směrem ke stropu. Ani jeden se mu nepovedl a z jeho úst tak stoupaly k zářivkám jen nesmyslné abstraktní kouřové obrazce.

„Do prdele…“ vyslal za kouřovým signálem i zvukový a pak se zase zahleděl na monitor.

Na rozdíl od Jay Reiserové věděl velmi dobře, kdo to byla Emily Laughlinová. Akorát nechápal, jak se její dcera dostala ke jménu Wendy Talleyové. A proč až teď? Hlavou mu okamžitě prolétla všechna potenciální rizika a hned v dalším okamžiku i všechna možná řešení. Moc jich nebylo. Teoreticky by to ovšem neměl být problém. Vyřešili už mnohem krizovější situace. S jejich vlivem a technickými prostředky vlastně prkotina. Bude pouze nutné promyslet, jak to zahrát tak, aby z toho vytěžili co nejvíc. Vzal ze stolu mobil a navolil číslo Allana Aponea, svého náměstka pro bezpečnost. Típnul to ale dřív, než stačil mobil vygenerovat vyzváněcí tón. Blbost. Tohle bylo jednoznačně pro Matta Ellinse, jeho zástupce, který měl pod sebou i sekci pro takzvané zvláštní úkoly. Jinak řečeno, pro špinavou práci.

3.

„Takže musíme jednat. Chci tím pověřit vás, Matte,“ řekl Bruce Castillo, když Matt Ellins v jeho kanceláři dočetl vzpomínku Jiny Laughlinové na její matku.

Ellins absolvoval MIT, obor komunikačních technologií, a Rutcalův institut zabezpečovacích systémů. Bylo mu čtyřicet let, měl mírně hranatý obličej, šedé oči a krátké černé vlasy vyčesané nahoru, což ještě zvýrazňovalo jeho vysoké čelo.

„Máte nějaký konkrétní návrh?“ zeptal se Ellins.

Castillo se opřel do křesla a dal si ruce za hlavu.

„Mám myšlenku, že by se nám možná podařilo zabít dvě mouchy jednou ranou.“

„Aha…, takže narvem Laughlinové do bytu prostorové odposlechy a kamery a počkáme, až se Talleyová ozve?“

„Blbost,“ zavrčel Castillo nevrle. „Neozve se. Tak pitomá není. Nezapomeňte, že je to částečně náš produkt, s našimi technologiemi. Může si myslet, že to tam pověsila policie, nebo FBI. Že je to léčka, rozumíte.“

„No dobrá, ale pak…“

„Navíc nepřipadá v úvahu, aby se ty dvě setkaly. Nevím, kde tahle Laughlinová přišla na jméno Talleyové, ale budeme předpokládat nejhorší. Že její matka někde něco nechala a ona to našla. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“

„Dobře… Poslouchám vás, pane řediteli.“

„Laughlinovou prostě eliminujete. Co nejdřív. A bude to vypadat tak, jako by se o ni postarala sama Talleyová. Zbytek už snad zařídí policie. Najde nám ji sama.“

„OK. Jestli to teda dobře chápu, vytáhnu si složku Talleyové…“

„…a okopírujete to, co udělala tomu klukovi v Saint Agnes. Spojte se s doktorem Hertleinem. Vybaví vás její DNA. Zároveň se z ní v průběhu eliminace pokusíte vytáhnout všechno, co o Talleyové ví a kde k tomu jménu přišla. Musí vám to dát. Když ne, převrátíte její byt vzhůru nohama a odnesete odtamtud všechny počítače a paměťová média.“

„Můžu se zeptat, kde Laughlinová bydlí?“

„To nevím. O její dceři teď a v této souvislosti slyším poprvé. Až do této chvíle nebylo nutné se o ni zajímat. To si ale snadno zjistíte, ne?“

„Jasně. Jde mi jen o to, jak to tam asi bude zabezpečené.“

„Počítejte s tím, že určitě dobře. Ale vy si poradíte. Rozpočet na akci máte neomezený.“

„Stačí to do týdne?“ zeptal se Ellins.

„Řekněme do tří dnů.“

„Tak to bude docela honička.“

„Vy to zvládnete. Spoléhám na vás. Je to vaše akce a půjde to mimo Aponea. Akorát mu pak dáte vědět, aby stáhl ten článek z jejího blogu.“

„Rozumím.“

4.

WENDY TALLEYOVÁ – DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Zeptala sem se tý krávy jestli to myslí jako vážně že bych si ty žlutý hadry měla vzít na sebe že si asi dělá prdel. Tak mi řekla že si žádnou prdel nedělá a že ať se rychle zklidním a nevyšiluju protože nejsu žádná hraběnka a to místo není žádný zámek. Ještě že mi to řekla pizda jedna jinak bych to asi nepoznala. Zírala sem na ty pytlovitý tepláky žluťáky a stejně pytlovitý a stupidně žlutý jakože triko a nemohla sem tomu uvěřit. Tak mi řekla že co sem si asi myslela. Na hlavě to měla řídký v barvě pochcaný slámy a na ksichtě sopečný krátery po neštovicích nebo čem. Možná ji někdo polil kyselinou. Škoda že ji nesežrala celou. Ty její vypoulený žabí oči sem fakt žrala. Fakt totální hnus. Mohlo jí být tak štyrycet. Zvedla sem kus dalšího nažloutlýho hadru s třema otvorama a zeptala se co to má jako bejt a na to mi řekla že spoďáry ty krávo tak sem jí řekla že ty sou tak akorát na ni a v tu ránu mi ubalila takovou facku že sem měla co dělat abych sebou neflákla o zem. Tlapu měla jak medvědice. Celá vypadala jak stará volezlá vypelichaná medvědice co kdysi byla bloncka a teď chytla šedou plíseň. Tak sem na ni začala štěkat že je kráva a co si to dovoluje a další věci a vona udělala krok dopředu aby mi natáhla druhou ale před tou sem uhnula takže ta její chlupatá pracka máchla do prázdna. Ta blbá kráva asi vůbec netušila za co tu sem a proč tu sem. Ještě teď sem cítila mezi zubama Samuelovu krev. Tak sem jí řekla že ještě jednou na mě šáhne tak s ní vyjebu že se z toho zechčije. Čuměla na mě těma vypoulenýma zakalenýma vočima a asi nevěřila vlastním uším. Mrskla po mně ručníkem a prohrábla si tu svoji pochcanou řidinu na hlavě a pak zahlásila že má dojem že si jako tady my dvě spolu určitě užijem ještě hodně srandy. Na to sem jí řekla ať vo tom nepochybuje. Sebrala sem ze země ručník a vykráčela z její zasraný kanceláře. A ještě za mnou ta kráva řvala že za dvě hodiny mě chce vidět s vostatníma ve sprchách. Tak sem na ni zařvala ať si posere nohu a ani sem se po tý vypatlaný hrůze nevohlídla. Pokoj byl vymalovaný na zeleno. Asi tu všichni milujou žlutou a zelenou. Chcou se asi přiblížit k přírodě. Na pelechu ležela vychrtlá holka vostříhaná skoro dohola. Řekla mi čauky ty seš asi ta nová. Tak sem jí řekla že asi jo. Mrskla sem hadry na pelech u druhý stěny a svalila se na něj. Řekla mi že je Loana a já jí řekla že sem Wendy. Ptala se mě kolik mi je a když sem řekla že patnáct tak řekla že sme stejně starý a taky se mě ptala jestli už sem se setkala s tou krávou Leblancovou. A já jí řekla že nevím jestli s krávou ale s pizdou určitě. Tak mi řekla ať si na ni dávám pozor a já jí řekla že spíš vona na mě že na ni seru a na to mi Loana řekla že je zvědavá jak dlouho mi to vydrží. Že je to fakt píča. Pak se mě ptala za co tu sem a já řekla že je to jedno a hlavně sem neměla náladu na krafání a tak sem čuměla do stropu. A Loana se zeptala jestli nemám cigáro a já jí řekla že nemám ale kdyby jako o ňákým věděla že bych si dala. Ona na to řekla abych to hlavně neříkala před tím kreténem Balongem protože by pak chtěl abych mu ho vykouřila.

5.

Jay Reiserová ve svém bytě na Harbor East měla na sobě jen lehký župan, nohy na stole a v rukou tenkou cigaretu Monarch. Byt měl sto dvacet metrů čtverečních a tvořila ho jedna velká místnost. Celou čelní stěnu zabíralo obrovské akvárium s mořskými rybami (mohla si tak připadat jako třicet metrů pod hladinou oceánu), druhou tři velké LCD monitory, z nichž dva nahrazovaly okna s on-line přenosem panoramatu Baltimore (jih a západ), třetí vestavěné skříně (narvané botami, šaty, tričky, kalhotami, šperky, parfumerií a vším dalším nezbytným pro život pětatřicetileté majitelky banky) a čtvrtou poličky s blbostmi a plně automatizovanou kuchyňskou linkou vybavenou autonomními motorickými systémy, tlakovzdušnými varnými automaty a další gastronomickou technologií až po generátory proteinů a vitamínů.

Wendy Talleyová jí ležela v hlavě a bylo jí jasné, že pokud něco neudělá, tak ji z té hlavy nedostane. Přemýšlela, komu by měla dát vědět. Ještě nikdy se necítila tak osamoceně. Zkoušet Robina do Karibiku nemělo cenu. Na Haiti nedisponovala zabezpečenými linkami ani vláda, natož šéfové departmentů. Mohla by sice poslat e-mail, jenže ona chtěla mluvit s někým přímo. Že by Mel v Tokiu? Mohla by zkusit Ydabashi Corp. s tím, že Magnolia Bank uvažuje o dotaci, ale chce ke komunikaci osobně ředitelku na kódovaném kanálu. To by asi šlo zařídit, ale bylo by to neohrabané a trvalo by to možná den nebo dva, než by našli vhodný satelit s kompatibilním softwarem. Jako nejperspektivnější jí nakonec přišla drogová mafie se sídlem v New Yorku. Amanda je z nich nejstarší a možná by si i nejlépe věděla rady. Může to být léčka a ona má určitě někoho na policii i u FBI, jinak by jí ten její byznys asi dlouho nefungoval. Navíc by se s ní třeba bylo možné sejít i osobně. A co když je za tím opravdu FBI? Hodili návnadu a teď budou čekat, co se bude dít. Do prdele. Hlavně nezanechat žádné elektronické stopy.

6.

Matt Ellins se sešel s Kevinem Mosselleym v malé zasedačce, jejíž stěny byly chráněny statickou elektřinou a ve svítidlech se ukrývaly výkonné rušičky a elektronické lokátory. V sekci zvláštních úkolů společnosti Lucille Corp. měl Ellins funkci mozku a Mosselley představoval ruce a nohy. Ellins byl software, Mosselley hardware. Jeho mohutná hardwarová postava s hranatými rameny byla doplněna poměrně malou hlavou, což působilo dojmem, jako by k tomu tělu vůbec nepatřila. Jako by mu přidělili tu, kterou zrovna měli na skladě.

„V podstatě jde o to, že dvacet let staré krysy vyplavaly na povrch a je třeba s tím něco udělat,“ řekl Ellins a přehodil si nohu přes nohu.

„Kolik jich je?“ zeptal se Mosselley.

„Čeho?“

„Těch krys.“

„To bylo jen takové obrazné přirovnání. Castillovi jde spíš o krysaře, který je vyvolává. A má představu o totální eliminaci.“

„Kdo je ten krysař?“

„Jina Laughlinová, dcera novinářky, která byla eliminována už před dvaceti lety.“

„Proč je tenkrát neeliminovali obě najednou?“

„Asi to nebylo potřeba. To je až teď.“

„Dostanu o ní nějaké údaje?“

„Úplně všechny, které seženeme. Stark už na tom dělá.“

„Dobře, tak jo. Máte nějakou představu? Nehoda? Nebo zástava srdce?“

„Naopak.“

Mosselley se na Ellinse překvapeně podíval.

„Co má znamenat ‚naopak‘?“

„‚Naopak‘ znamená, že to má být demonstrativní.“

„Cože? Co si pod tím mám představit?“

„Divadelní spektákl. Scéna z hollywoodských horrorů. Všude spousta krve, sadismus, brutalita…“

„Počkej…, teď nevím, jestli mluvíš vážně, nebo…“

„Samozřejmě mluvím vážně.“

Ellins se naklonil nad stůl a opřel se o něj lokty.

„Kromě Laughlinové dostaneš také všechno o Wendy Talleyové.“

„Proč o ní? Co s tím má společného? Bydlí spolu?“

„Ne. Talleyová před dvaceti lety zabila kluka. Prokousla mu hrdlo. A Castillo chce, abyste to udělali úplně stejně. Fotky dostaneš.“

Mosselley nereagoval, jen mlčel. Pak se zeptal: „Může se tady kouřit?“

„Ani náhodou, pokud nechceš vyhlásit evakuační poplach.“

„Ty po mně chceš, abych někomu prokousl hrdlo?“

„Jo. Ale ne ty jako Mosselley, ale ty jako Talleyová.“

„Nerozumím.“

„Dostaneš 3D model jejích čelistí a necháš zhotovit přesnou kopii. A tou to uděláš.“

„Cože?“

„Dostaneš taky její DNA. Nějaký vlasy a podobně. Možná i pot.“

Mosselley dál nechápavě zíral na svého nadřízeného.

„Opravdu pořád mluvíme vážně?“

„Do prdele, Kevine, jasně že mluvíme vážně. Tahle akce je Castillovou absolutní prioritou. Po tý holce pase už dvacet let. Slehla se po ní zem a zametla po sobě všechny stopy. Nemáme takové prostředky, abychom ji mohli hledat po celém světě. Policie a FBI je má, Interpol je má taky. Už chápeš?“

„Ne,“ přiznal Mosselley po pravdě.

„Potřebujeme ji najít a tohle je dokonalá příležitost. Dvě mouchy jednou ranou. Eliminace krysaře – a na místě činu zůstanou stopy po Talleyové. Zbytek už je na policii.“

„To jako dostanu její čelisti a těma mám tý ženský prokousnout krk?“

„Konečně jsi to pochopil.“

„To je přece blbost.“

„Asi si k tomu budeš muset vyrobit nějaké pomocné zařízení. Nejspíš nějaké velké kleště, na které ty zuby upevníš. Protože rukama možná nedokážeš vyvinout takovou sílu… Ale ty už něco vymyslíš.“

„Do prdele,“ hlesl Mosselley a prohrábl si kštici. „Tak tohle bude moje premiéra.“

„Všechno je jednou poprvé. A předtím se z ní pokusíš vytáhnout všechno, co ví o Talleyové a o Morphin Red. Jak se o tom dozvěděla, odkud, a pokud má nějaké materiály, tak kde. Taky tam sebereš veškeré počítače, optické disky a vůbec všechna paměťová média. Musí ti říct i všechna hesla, co má k souborům na síti.“