Související odkazy:
Misie
1.
„Hiber,“ oznamuje otec Damian s neznatelným úsměvem v houštině šedých vousů.
Snažím se zachovat neutrální výraz, ale převor je příliš dobrým psychologem na to, aby mu moje rozčarování uniklo. Jeho úsměv se paradoxně ještě rozšíří.
„Máme důvod věřit, že Hiber je důležitá planeta.“
Jasně, pomyslím si. A já mám povinnost věřit svým představeným.
„V každém případě,“ pokračuje otec Damian, „se jedná o obtížnou misi. Tvoji předchůdci… neuspěli.“
Odmlčí se, aby mi dal prostor na promyšlení této informace. Udělám to.
„Kdo to byl?“ ptám se.
Převor na okamžik nakrčí obočí v překvapení nad mou troufalostí, ale nakonec odpoví. „Posledním byl bratr Elias.“
Nyní užasnu já. Elias je legenda. Pro každého je to pojem, i pro mne, třebaže jsem ho nikdy neviděl. Ale z ústního podání vím, že byl podstatně silnější a chytřejší než já. Chlouba a naděje našeho řádu.
Otec Damian jemně pokrčí úzkými rameny v jednoznačném gestu: nemáme na výběr, musíme použít, co se dá.
Přemítám, co o Hiberu vím. Inventura je překvapivě krátká. Ledovcová planeta kdesi v koutě Pavučiny, rybářský průmysl a věčná zima.
„Koho tam mám evangelizovat? Ryby?“
Převor potřese hlavou. „Všichni je považují za velké ryby, ale jsou to velryby.“
Nespatřuji v tom nějaký podstatný rozdíl, ne tak otec Damian. Narovná se na židli jako voják, což zpravidla avizuje delší přednášku.
„Bude vhodné,“ začne, „když se ještě před odletem lépe zorientuješ. Doporučuji tvé zvláštní pozornosti nejen velryby, ale zejména místní obyvatele. Ti budou předmětem tvé mise.“
„Místní obyvatelé?“ zopakuji hloupě a marně pátrám v paměti. „O těch nic nevím.“
Převor přikývne. „Není divu. Ve skutečnosti o nich mnoho neví nikdo. Oficiální místa se tváří, že vlastně neexistují.“
„To znamená,“ usoudím, „že neexistují ani oficiální prameny.“
„Správně.“
„A neoficiální?“
„Bratr Bernard,“ říká otec Damian.
Podívám se na něho. Nejsem si jist, zda to myslí vážně. Bratr Bernard je hodně starý a hodně náladový. Někdy září jako sluníčko a je schopen docela zajímavě vykládat, jindy je nevrlý a je lepší klidit se mu z cesty. Nějak si nedokážu představit, jak z něj doluji smysluplné informace.
„Bratr Bernard byl na Hiberu,“ vysvětlí opat. „Předtím, než přišel k nám.“
„To je… aspoň třicet let!“
„Třicet dva.“
Zavrtím hlavou. Jeho informace mi s velkou pravděpodobností nebudou k ničemu. Pokud si po té době vůbec ještě něco pamatuje, nebude to zrovna aktuální.
„Nikoho jiného nemáme,“ upřesní otec Damian.
Nějak mě přechází chuť na další otázky.
Převor vyloudí další grimasu, jež má vypadat povzbudivě, a zvedne se ze židle. Přemýšlím, zda za jeho supění může větší mírou námaha nebo znechucení.
Natáhne ruku směrem ke mně a já pocítím na čele dotek silných mozolnatých prstů. „Bůh ti žehnej.“
Těžká dlaň se sesune a spočine na mém rameni. Převor se dívá kamsi nad mou hlavu, jako by tam hledal chybějící svatozář, a ještě jednou se usměje. Poté mlčky odchází.
Jsem propuštěn.
2.
Stoupám po skalním úbočí a přemítám, jakou asi bude mít bratr Bernard náladu. Jeho cela se nachází stranou ostatních; prakticky z ní už vůbec nevychází. Zastavuji se před vchodem do jeskyně. Můj stín – odvážnější než já sám – pronikne do chodby.
„Co chceš?“ ozve se zevnitř nevrlý skřípavý hlas.
„Nesu jídlo,“ oznámím.
Odpovědí je temné zavrčení, které se rozhodnu pokládat za výzvu ke vstupu. Než se v přítmí jeskyně rozkoukám, vyškubne mi bratr Bernard misku z ruky.
„Na co čekáš? Můžeš zase vypadnout!“
Bratr Bernard mi sahá sotva po bradu, spíše však proto, že se hrbí, než kvůli malému vzrůstu. Kdysi to musel být docela udělaný chlap, jak naznačují dosud široká ramena.
„Co na mě tak čumíš?“ rozčílí se. „Já nejsem žádný exponát v ZOO!“
Zároveň se však pustí do jídla, takže se odvážím setrvat na místě. Počkám, až vychlemtá polívku. „Poslal mě otec Damian,“ vysvětlím nakonec.
Na starce to valný dojem neudělá. „No a co?“ opáčí.
„Doufal… doufám, že mi můžeš pomoct,“ koktám.
Je štěstí, že bratr Bernard již dojedl, protože vypadá, že by se jinak zadusil. Hodí po mně misku, kterou zachytím asi pět centimetrů před vlastním nosem.
„S čím bych ti měl pomáhat? A proč?“
„Odlétám na Hiber,“ oznámím.
Stařec se soucitně zašklebí. „Tak to máš blbý.“
Vypadá to, že tímto konstatováním konzultace skončila. „Ty to tam znáš,“ pokouším se ho povzbudit k dalšímu rozhovoru.
Podívá se na mne, jako by si teprve nyní pořádně uvědomil, že není v jeskyni sám. „To jo,“ připustí, „strávil jsem tam pár zasranejch let.“
„A jaké to tam je?“
„Je tam,“ pohlédne mi přímo do očí, „kurevská zima.“
Trhnu sebou, protože to je první kletba, kterou jsem za celou dobu svého pobytu v řádu slyšel.
Bratr Bernard se zasměje. Vypadá přitom ještě odpudivěji než dříve. „Víš, jaký je rozdíl mezi kurevskou zimou a velkou zimou?“
„Ne,“ dostanu ze sebe.
„Nějakých dvacet stupňů.“
Asi nevypadám příliš duchaplně, protože se rozhodne svou myšlenku rozvést.
„Vy mladí si myslíte, že dvacet pod nulou je už pořádný mráz. Ale na Hiberu je tolik uvnitř v kajutě. Venku je pořád aspoň padesát.“
Přikývnu, jako by mi ta cifra nedělala žádné starosti, a pokouším se využít starcovy nečekané sdílnosti. „Cos tam dělal?“
„Velrybáře. Co asi bych tam mohl dělat jinýho?“
„Jaký jsou ty… velryby?“ Přemítám, zda je i bratr Bernard obeznámen s ichtyologickými nuancemi, na něž mě upozornil otec Damian.
„Velký,“ odpoví bratr Bernard s přimhouřenýma očima, jako by si v duchu představoval jedno z těch zvířat. „Kurevsky velký.“
Tentokrát ani nehnu brvou.
„A kurevsky chytrý,“ pokračuje stařec. „Není vůbec snadný je dostat.“
„A co místní obyvatelé,“ pokouším se kout dosud žhavé železo.
„Jací obyvatelé?“ osopí se na mne bratr Bernard. „Jsou tam jenom velryby a velrybáři. Nikdo jinej tam dobrovolně nezůstane.“
Mlčky čekám.
„No, pár jsem jich viděl,“ připustí po chvíli. „Dělají lodivody. V těch fjordech se nikdo jinej nevyzná.“
„Jak vypadají? Jací jsou?“
Bratr Bernard se zamyslí. „Jsou… (k mému překvapení nepoužije oblíbené adjektivum) chlupatý jako zvířata. A taky se tak chovají. Nejspíš to taky zvířata budou.“
Chvíli ještě vyčkávám na další podrobnosti, ale bratr Bernard již o mne ztratil zájem. Hlasitě říhne a svalí se na lůžko. Audience skončila.
3.
Stojím ve frontě na terminálu a je mi srdečně jedno, na kterou planetu zamířím. Ze všeho nejvíc si přeji, abych už konečně vypadl z mateřské planety, která ovšem mnohem více připomíná macechu s pedofilními sklony. Nikde to nemůže být horší! Tato chmurná jistota mě paradoxně uklidní a pomůže mi přečkat nekonečné hodiny před odletem.
Imigrační úředník je možná mladší než já, ale se svými dlouhými pejzy vypadá o dost starší. Těká pohledem z mé vyholené hlavy na obrazovku skeneru a zase zpátky, až si začínám přát, aby mi narostly stejně ohavné vlasy jako ty jeho.
„Halachický žid,“ konstatuje a vkládá do těch dvou slov maximální opovržení, jakého je schopen ortodoxní izraelita, který naprosto nesouhlasí s benevolencí svých neprozřetelných nadřízených. Kdyby to záleželo na něm, nikam bych neletěl.
Jen důvěra v kvalitní dokumentaci vyrobenou bratrem Tobiasem mi dovoluje mírný úsměv a trpělivé čekání na nevyhnutelný konečný verdikt.
Sice mě nakonec musí pustit, ale může celou ponižující proceduru protahovat do nekonečna. A taky to udělá.
Pročte pečlivě řádek po řádku – a polohlasně – celou mou dokumentaci. Dává si přitom záležet, aby to slyšelo přinejmenším dvacet dalších nešťastníků čekajících na odbavení.
Svraští obočí pod černým kloboukem při pohledu na datum mé konverze. Zdlouhavě ověří pravost mého podpisu pod prohlášením. Konečně se dostává k obřízce.
To, co vidí na skeneru, mu zjevně nestačí. Natáhne si bílé rukavice a nařídí mi, abych si stáhl kalhoty.
Když pečlivě zkoumá můj penis, zabývám se dilematem, zda ho mám pomočit nebo pozvracet. Naštěstí i tato kratochvíle jednou skončí.
Úředník rezignuje a pustí mě dál, do útrob terminálu. Teprve nyní má pouť skutečně začíná.
Zvědavost na cestování Pavučinou mi dává zapomenout na přestálou šikanu, ale záhy zjistím, že nebude zdaleka ukojena. Židé si svou technologii žárlivě střeží, takže je celý proces stejně romantický – a pohodlný – jako přeprava železné rudy z násypky do tavicí pece.
Sedím pevně přikurtován elektromagnetickými popruhy v plastocelové skořepině merkavy – ohnivého vozu, který nás táhne vzhůru z gravitační studny Silentia. Přestavuji si jednotlivé kabinky přepravního prostoru jako perličky obrovského růžence určeného pro Boží prsty. Dotknou se každé z nich a v okamžiku (nikoli lidského, nýbrž Božího oka) ji přenesou přes propast vesmírného prostoru stovky světelných let odsud. Je to stejně dobrá analogie jako kterákoli jiná, protože cesta Pavučinou je tajemstvím.
Tuším, že je to stejné tajemství pro mne jako pro ty, kdo merkavu řídí. Židé Pavučinu nevytvořili, ba ani neobjevili. Jednoduše na ni narazili při někdejším zběsilém úprku ze Země. Jejich jedinou zásluhou je, že na ni narazili jako první.
Ať již se jednalo o Boží záměr, či pouhou náhodu, dokázali toho využít s genialitou sobě vlastní. Monopol na užívání Pavučiny se stal strategickou zbraní i obchodním artiklem současně. Do její sítě nevkročí žádný gój. A každý, kdo do ní vkročí, je zvážen, spočten a rozdělen.
Nevím, ve které chvíli se nás dotkly Boží prsty. Jen prudce rostoucí přetížení signalizuje, že merkava začíná brzdit v systému Beta Ophiuchi. V místech, kde na své vzdálené trajektorii putuje ledová planeta Hiber.
4.
Bratr Bernard měl naprostou pravdu. Je tu skutečně kurevská zima. Nemohu to hrubé slovo vypudit z mysli. Stále znovu a znovu se vynořuje z hlubin mých myšlenek a stává se ústřední mantrou, kolem níž se točí všechno ostatní. Opravdu rád bych svou mysl povznesl k vyšším metám, ale banální fyziologické reakce mi to znemožňují. Jsem natolik ztuhlý, že už se nedokážu ani třást, a přicházím tak o poslední automatickou obranu organismu před umrznutím. Mám pocit, že se v příštích vteřinách roztříštím na tisíce zmrzlých krystalků a má mise neslavně skončí dříve, než mohla vůbec začít.
Ránu do zad zprvu ani necítím, teprve její opakování mě přiměje k pohledu stranou. Zdá se mi, že mi přitom prasknou krční svaly.
„Na co čekáš?“ ptá se menší kulaťoučký chlapík se zdravě růžovou tváří. „Chceš tu zmrznout?“
Rád bych vyjádřil svůj nesouhlas, ale mimické svaly mi to nedovolí. Tlouštíkovi to, zdá se, nevadí, protože se sám chápe aktivity a strká mě před sebou.
Když za námi zapadnou dveře nevzhledného přízemního hangáru, připadám si jako v nejkrásnějším chrámu. Je tu neskutečný hluk a smrad, ale – což je zdaleka nejdůležitější – o dobrých patnáct stupňů tepleji než venku. Vskutku rajské místo.
Tlouštík se dobromyslně směje. „Poprvé na Hiberu, co?“
„Jjo.“
„To bude dobrý,“ povzbuzuje mě. „Zvykneš si.“
Opravdu si to při vší své fantazii nějak neumím představit.
Můj společník si mě kriticky prohlíží. „No, v tomhle ohozu to opravdu nepůjde.“
Mám na sobě všechno oblečení, které vlastním. Zjevně to nestačí.
„Potřebuješ pořádný hadry,“ konstatuje tlouštík a táhne mě kamsi do zadních prostor hangáru.
Narážíme do spousty dalších lidí, ale on toho nedbá a klestí si cestu davem jako ledoborec naplavenými krami. Snažím se mu vysvětlit svou neutěšenou finanční situaci, ale jen mávne rukou. Prý to zatáhne za mne a doplatím mu to, až se vrátím z výpravy.
„Z jaké výpravy?“ ptám se a on se prudce zastaví.
Vypadá zmateně a podezíravě si mě prohlíží. „Tobě to tady asi fakt zamrzlo,“ ukazuje si na temeno. „Až se vrátíš z lovu, samozřejmě. Teda, pokud se vrátíš.“ Zdá se, že své dobročinnosti pomalu začíná litovat.
„Jasně,“ říkám rychle a po zbytek cesty raději mlčím. Můj průvodce to rád využije a celých pět minut drmolí záplavu informací.
Jmenuje se Izák a je na Hiberu patnáctým rokem. Začínal jako velrybář, stejně jako všichni, ale pak se vypracoval a založil si malou agenturu. Specializuje se na zelenáče, jako jsem já, a pomáhá jim rozkoukat se. Sežene jim potřebné vybavení i místo na lodi, přidá něco dobrých rad a modliteb za šťastný návrat. To vše za pár mizerných šekelů. Je na tom sice škodný, ale nemůže si pomoct. Když vidí někoho v nouzi, musí mu zkrátka podat pomocnou ruku.
Jsem stále ještě tak zmrzlý, že mu to všechno skoro věřím. I kdyby ne, nemám šanci vymanit se z jeho sevření. Popravdě k tomu nemám ani chuť. Vidina toho, že se konečně zahřeju, je natolik lákavá, že hravě odežene jakékoli námitky či pochybnosti.
Když dorazíme k Izákovu království, ukáže se, že to nejspíše nebude žádný zlatý důl. Ze všeho nejvíc připomíná vetešnictví. Skladiště hadrů a nejrůznějších krámů. Uprostřed akumulační topidlo, které zvedá okolní teplotu o závratných pět stupňů. Nic většího si v této chvíli nedovolím přát.
Oblékám si na holé tělo – divím se, že dosud není pokryté jinovatkou – elastické termoprádlo, tenké ponožky a rukavice, přidávám postupně další vrstvy oblečení a končím obličejovou maskou. Pocit tepla, v jaký už jsem nikdy nedoufal, mi usnadní rozloučení s celou mou hotovostí.
Izák ji uschová kdesi v záhybech červenobíle pruhovaného adderetu a velkoryse mi odpustí chybějící částku. Chvíli se prohrabuje v krabici, kterou pyšně nazývá kartotékou, a pak mi doporučí nejvhodnější loď.
Jméno Ester zní nadějně a já vycházím z hangáru hledat přístaviště.
5.
Nemusím pátrat dlouho; molo se táhne přes celý obzor asi půl míle od hangáru. Kotví tu jen pár lodí a žádná se nejmenuje Ester.
Chvíli bloumám po břehu, pak mě rostoucí chlad přinutí k činu. Vyberu si náhodně jednu z lodí a vybelhám se na liduprázdnou palubu. Zašlý nápis na boku lodi hlásá, že se jedná o Moruši. Zdá se mi, že název nasvědčuje kapitánovu smyslu pro humor a že to je dobré znamení. Když na něho po chvíli narazím, začnu o tom pochybovat.
Kapitán je hubený vysoký chlap s tmavým strništěm vousů a podmračeným pohledem. Rozhodně nevypadá jako bůhvíjaký vtipálek.
„Chceš se plavit se mnou?“ ptá se a já se ve zmatku rozpačitě usmívám a krčím rameny.
„Tak proč lezeš na mou loď?“
Znovu krčím rameny. Připadám si – a zřejmě i vypadám – jako blbec. Rád bych řekl něco rozumného, ale mráz mě opět připravil o dar řeči.
Kapitán mávne rukou a odchází. Teprve když se zastaví a ohlédne, mi dojde, že ono gesto znamená pozvání. Vděčně ho následuji do relativně teplé kajuty.
Nalévá zručně jakousi jantarovou tekutinu z baňaté láhve do dvou malých skleniček, jednu z nich mlčky přisune ke mně.
Destilát je tak ostrý, že mi vhrknou slzy do očí. Teď už ze sebe definitivně žádné slovo nedostanu.
„Poprvé na Hiberu,“ konstatuje kapitán a ani nečeká na přikývnutí. „To je na přivítanou,“ ukáže na skleničku a chystá se proceduru zopakovat.
„Ne, díky,“ zachraptím.
Temnou tváří na okamžik probleskne úsměv. Kapitán nalije alespoň sobě. Odloží prázdnou sklenku a napřáhne pravici. „Ben Gimon,“ představí se.
„Ppetter Weissmann,“ vykoktám. Už zase mnou lomcuje zimniční třas.
„Předpokládám, že už ses rozhodl,“ říká a hledí mi přímo do očí. Má stejně pevný pohled jako stisk ruky.
„Jjo.“
„Fajn. Takže se domluvíme na podmínkách. Dvě stě šekelů za každý týden plavby, padesát je prémie za každou velrybu. Když ji uvidíš jako první, dostaneš ještě stovku navíc. Ale to se ti nejspíš nepodaří.“
„Beru.“ Kapitánova stručnost a upřímnost na mě činí dobrý dojem.
Ben Gimon si mě zkoumavě prohlíží. „Víš vůbec něco o velrybách?“
„Jen to, že to nejsou velké ryby,“ vypadne ze mě dříve, než si to dokážu rozmyslet.
Kapitán vypadá pobaveně, ale zdrží se dalšího komentáře.
„Co mám teď dělat?“ zajímám se.
„Ze všeho nejdřív si sundáš tu maškarádu.“ Ben Gimon ukáže na oblečení, za něž jsem utratil všechny peníze.
Hledím na něho s otevřenou pusou.
„Starej Izák, že? Ochránce chudých, vdov a sirotků.“ Kapitán si odfrkne. „Jednou ho někdo hodí do moře.“
Uhýbám pohledem a připadám si obzvlášť bídně. „Nemám nic jiného.“
Ben Gimon potřese hlavou a já se začínám bát, aby si mé angažmá ještě na poslední chvíli nerozmyslel.
„Zajdi dolů za bocmanem, ať ti dá pořádnou výstroj. A pořádný školení.“
„Děkuji, kapitáne.“
„Já taky,“ odpovídá a zdá se, že to myslí doopravdy.
Odcházím a pálí mě kůže na tvářích. Doufám, že za to může jenom mráz.
6.
Moruše kotví v přístavu ještě dva dny. Kromě ní tu zůstávají jen dvě další lodě. Jitřenka je poloviční vrak, který už na volné moře zřejmě nikdy nevypluje. Polární záře vypadá o dost lépe, ale na její palubě je mrtvo jako v místní hospodě.
„Na co čekáme?“ ptám se bocmana, který se dívá kamsi ke vzdálenému obzoru, kde se šedivé moře stýká se šedivou oblohou.
„Na kapitánův povel.“ Bocman si odplivne a zamyšleně sleduje dráhu malého projektilu, než se jako zmrzlá hrudka ponoří pod hladinu. Nemám odvahu zeptat se, na co čeká kapitán.
„A na co čekají oni,“ mávnu rukou směrem k Polární záři.
„Na nás. Vždycky vyplouvají poslední.“
Vím, že víc už z něj nedostanu. Za ty dva dny na palubě jsem si už stačil zvyknout na jeho úsečný způsob vyjadřování. Popravdě řečeno, patří k hovornějším členům posádky. Z těch pěti desítek námořníků se mnou ztratilo slovo sotva osm. Nejsem si jistý, co kapitán myslel pořádným školením, ani tím, jestli jsem ho již obdržel. Bocman mi vysvětlil, jak se mám oblíkat, a ukázal místo na spaní v podpalubí. Přidělil mě k partě košeráků, kteří porcují ulovené velryby. Jako nováček jsem si zřejmě nic lepšího nezasloužil.
Kromě nás řezníků, kteří ovšem tvoříme nejpočetnější skupinu, jsou tu ještě různí lodní specialisté, od navigátora po harpunáře. To je elita s téměř cechovní strukturou.
Rozhlížím se kolem dokola a pátrám v nudné šedi olejnatého oceánu po pestřejších objektech. Je jich tu dostatek, leč pohříchu se jedná pouze o nejrůznější odpadky. Příboj, který se tříští o přístavní vlnolam, je s neomylnou pravidelností posílá přímo k nám. Je to jakési sargasové moře, kde se místo chaluh shromažďují kusy plastiku, textilií, polámaných desek i kosterních skeletů obyvatel moře. Vlastně jsem ještě žádného z nich nespatřil v původní podobě, jen jejich posmrtná torza. Některá vypadají docela impozantně a dosvědčují, že celoplanetární oceán je mrtvý pouze zdánlivě.
Zaslechnu skřípavý zvuk za sebou. Kapitán Gimon se vyhrabal z kajuty a pozoruje svinčík kolem lodi, jako by z něho hodlal věštit budoucnost.
„Co tam hledáš?“ zajímá se.
„Jsou tu jenom kostry. Ještě jsem neviděl žádnou rybu.“
Kývne hlavou. „Na ryby narazíme až na severu. Tady je na ně moc horko.“
Dívám se na něj a přemýšlím, jestli si ze mne střílí. Sice mi již není taková zima jako po příletu, ale pořád mám co dělat, abych se nerozklepal jako sulc. Vybavuji si kusé informace o místní geografii. Přístav je uměle vytvořený atol v rovníkové oblasti Hiberu. Souvislejší kusy ledem pokryté pevniny jsou pouze na obou pólech planety. Kromě nich se v oceánu potulují bludné ledovcové kry. A sem tam nějaká velrybářská loď coby nezvaný vetřelec.
„Kdy vyplujeme?“
Ben Gimon zvedne hlavu a pátrá kdesi v šedivých mračnech, za nimiž se po většinu času skrývá vzdálené slunce, které nemá dost sil, aby svými paprsky proniklo hustou atmosférou, natož aby rozehřálo věčně zmrzlou zemi.
„Brzo,“ odpoví se stručností vlastní místním lodníkům a znovu sklopí zrak k pěnivým hřebenům vln dorážejících na molo.
Mám za to, že je náš krátký rozhovor u konce, ale kapitán mlčky ukáže někam do největšího chuchvalce odpadků.
Dívám se naznačeným směrem a jen zvolna mi dochází, co to v ledové vodě plave. Oválný předmět, který jsem zprvu považoval za přístavní bójku, je ve skutečnosti klenuté břicho člověka v červenobíle pruhovaném oděvu.
Otřese mnou náhlý poryv chladu, a tak si bezděčně přitáhnu límec termokombinézy.