Související odkazy:
Autorčin profil na Wikipedii (anglicky)
Ukázka
Kapitola první
Zhruba ve třetině cesty dolů po masivním dřevěném schodišti se starší z obou mužů oblečených ve smokingu zastavil, zvedl hlavu a nosní dírky se mu zachvěly, jako by větřil. „Nejsme… sami.“
„No, pozvali ještě nejmíň dvacet dalších hostů,“ řekl jeho společník lehkým konverzačním tónem.
„To jsem nemyslel.“ Rudozlaté vlasy krátce zazářily, jak otočil hlavu nejprve na jednu a pak i na druhou stranu. „Je tu ještě… něco.“
„Ještě něco?“ zopakoval mladší z obou mužů a podezíravým pohledem si měřil podobiznu postaršího gentlemana oblečeného podle módy z přelomu století, visící vedle něj. Obraz si navzdory očekávání dál hleděl svého.
„Něco… zlého.“
„Nemyslíš, že trochu přeháníš…?“ Pohlédl přes zábradlí dolů do rozlehlé vstupní haly a zastřený hlas mu šel do ztracena. Jeho prsty křečovitě sevřely leštěné zábradlí a zelené panenky očí se mu rozšířily zděšením. „Raymonde, myslím, že na tohle by ses měl raději podívat sám.“
Raymond Dark se otočil – pomalu – a zavrčel. V ústech mu zasvítily protáhlé hroty špičáků.
„A střih!“ Dole u dveří si Petr Hudson stáhl sluchátka z uší, nechal je viset na krku a zvedl oči zpoza hradby monitorů vzhůru k oběma hvězdám Nejtemnější noci. „Dvě věci, pánové. Nejdříve Mason. Co má znamenat ta pauza před posledním slovem v každé větě?“
Mason Reed, alias Raymond Dark, upíří detektiv a momentálně nejfešáčtější představitel krvežíznivých nemrtvých v celém seriálovém světě, probodl ze své výšky režiséra pohledem. „Pokoušel jsem se dodat tomuhle banálnímu dialogu větší hloubku.“
„Opravdu? Hezký pokus. Bohužel to spíš znělo, jako by ses pokoušel o špatnou imitaci Williama Shatnera, což – aniž bych se chtěl do dobrého kapitána Kirka jakkoliv navážet – není zrovna efekt, který bychom si zde přáli vyvolat. A Lee,“ pokračoval, aniž by dal Masonovi příležitost začít se hádat, „co to máš na rameni? Na levém,“ upřesnil, když se Lee Nicholas alias James Taylor Grant pokusil podívat na obě svá ramena současně. „Popravdě, spíše na nadloktí.“
Na Leeho smokingu se těsně podél ramenního švu táhla šikmo dolů asi deset centimetrů dlouhá a centimetr široká bílá šmouha.
Zamračil se. „Vypadá to jako barva.“
Mason se jí dotkl špičkou prstu a pak usvědčující bílý flíček ukázal režisérovi ve vstupní hale. „Je to barva. Musel se otřít o zeď v koupelně ve druhém patře.“
Dvě klíčové scény této epizody se měly natáčet v obrovské koupelně, kde jeden z malířů strávil celé dopoledne opatřováním stropu a zdí vrstvou bílého pololesklého nátěru.
„To je nemožné,“ bránil se Lee. „Já jsem v koupelně ve druhém patře ani nebyl, a kromě toho, když nás Brenda připravovala, tak jsem to tam neměl.“
„Brenda nás připravila patnáct minut předtím, než Petr vyhlásil akci,“ připomněl mu Mason. „Měl jsi spoustu času vytratit se a jít se umazat.“
„Ale ne.“ Lee se ujistil, že je nesnímá mikrofon, a ztišil hlas tak, aby jej nikdo nemohl zaslechnout. „To ty ses vytratil, aby sis dal čouda, já jsem nikam nešel.“
„To říkáš ty, ale tohle svědčí o něčem jiném.“
„Já jsem v té koupelně nebyl!“
„Podívej se, Lee, prostě přiznej, žes to podělal, a jedeme dál.“
„Já jsem nic nepodělal!“
„Tak tedy dobrá, pak se jednalo o podvědomý – a musím říci, že poměrně ubohý – pokus, jak se stát středem pozornosti.“
„Tohle ani…“
„Pánové!“ Petrův hlas znovu obrátil jejich pozornost dolů do haly. „Mně je jedno, kde se ta barva vzala, ale je vidět v tom posledním okamžiku, kdy se Lee otáčí, a protože bych chtěl, aby se otáčel i nadále… Tony, zaběhni s Leeho sakem k Brendě, aby z něj tu barvu dostala dřív, než zaschne. Everette, kdybys mohl setřít Masonovi z čela ten lesk, než budeme muset hýbat s osvětlením, byl bych ti moc vděčný. A doneste mi někdo kávu a dva aspiriny.“
Tony se zarazil v půlce cesty ke schodišti. Coby jediný přítomný produkční asistent – coby jediný produkční asistent, který kdy u CB Production a Nejtemnější noci vydržel nějakou podstatnější dobu – to býval většinou on, na koho se Petr obracel, když volal „někoho“.
„Já mu tu ká…šškávuu donesu, Tony,“ prodral se Tonymu do ucha skrz všudypřítomný šum hlas Adama Paelouse, prvního asistenta režie. „Ty zanes to sako…“
Tony s prstem na špuntovém sluchátku napínal sluch, aby ho přes šum slyšel. Co přijeli natáčet na tuhle lokaci, chovaly se vysílačky podivně. Bylo nemožné zachytit čistý signál a baterie se vybíjely přibližně pětkrát rychleji než obvykle.
„…do kostymérny. Jinak nás tu všechny to vzrušššskříp ze zasychající barvy zabije.“
Tony mávl na Adama na druhé straně haly, jako že rozumí, a rozběhl se do schodů. Dnešní dopoledne bylo rozhodně všechno, jen ne vzrušující – dokonce i navzdory obvyklé praxi při filmovém natáčení, kdy se chvíli spěchá a pak zase čeká. A na nudě není zhola nic špatného, připomněl si Tony. Zvláště když „opak nudy“ zahrnoval portály do cizích světů, zlé čaroděje a inteligentní stíny, které nebyly ani tak vražedné jako spíš… ačkoliv termín vražedné je popisoval víceméně výstižně.
Všichni ostatní zaměstnanci CB Productions – s výjimkou jejího šéfa osobně – si z těch metafyzických událostí, které jen tak tak nevyvrcholily proměnou zvukového studia v předmostí invaze zlého čaroděje z jiného světa a jeho vražedných stínů, nic nepamatovali. Všichni ostatní pravděpodobně spali při zhasnutých světlech. Tonymu se to s téměř dvouměsíčním odstupem konečně dařilo – tak čtyři noci z pěti.
Než se k němu Tony dostal, měl už Lee sako svlečené a zamračeně si šmouhu od barvy prohlížel.
„Já jsem v té koupelně opravdu nebyl,“ zopakoval ještě jednou, když mu ho podával.
„Já ti věřím.“ Plně si vědomý toho, že se hloupě usmívá na jednoznačně definovaného heterosexuála – nebo přinejmenším tak jednoznačně, jak to jen dálkové objektivy fotoaparátů dokázaly – složil Tony pečlivě sako tak, aby se barva nerozmazala, a zamířil zpátky ze schodů, přičemž se mu v hlavě rychle za sebou vystřídaly dvě myšlenky. Ještě je teplé. A pak: Ty jsi vážně zoufalec.
Natlačil se na zábradlí, aby kolem něj mohl projít Everett se skříňkou s líčidly, a přitom si pomyslel, proč Mason – který byl o dobrých dvacet let mladší a třicet kilo lehčí – nemohl místo toho sejít ze schodů dolů. Jo, počkat, on je to Mason. Jak mě to k čertu mohlo vůbec napadnout? Mason Reed si byl plně vědom toho, na co všechno má z pozice hvězdy nárok, a nehodlal se ničeho z toho vzdát.
„Ten chlap se potí víc než jakýkoli jiný herec, se kterým jsem se kdy setkal,“ zamumlal Everett, když ho Tony míjel. „Ale ne abys mě někde citoval.“
Ohledně čeho Everetta kdysi chybně citovali, bylo záhadou. A pravděpodobně to mělo záhadou také zůstat, jelikož se z něj Tonymu nepodařilo zmíněnou historku dostat ani hojnou aplikací meruňkového šnapsu, i když o voskování zadku se dozvěděl víc, než si kdy přál.
Se sakem přehozeným přes natažené ruce a opatrně, jako by nesl orgán připravený k transplantaci, se Tony prohnal vstupní halou, vyběhl ze vzduchotěsných dveří – jejichž matné sklo bylo překryto kusem černé látky, aby dovnitř nepronikalo denní světlo – proletěl širokou verandou a seskočil z půl tuctu kamenných schodů na dlážděný chodník vedoucí neudržovanými zahradami a nakonec ústící u úzké příjezdové cesty. Jedním ze tří axiomů filmového průmyslu bylo, že čas jsou peníze. Nikdo se s nikým zjevně nebyl schopen shodnout na tom, čeho se přesně týká druhý, ale Tony měl podezření, že třetí hovoří o snadnosti, s jakou lze najít náhradu za propuštěné produkční asistenty.
Karavan s kostymérnou a maskérnou parkoval hned za vozem s občerstvením, který se zase těsně tlačil na generátor.
Brenda, která zrovna seděla na schodech a popíjela kávu, vstala, sotva viděla, jak se k ní Tony žene, přičemž z klína shodila podrážděnou černou kočku. „Co se stalo?“
„Lee má na saku šmouhu od barvy.“
„Od barvy?“ Vyběhla mu naproti s nataženýma rukama. „Jak se to stalo?“
„Lee neví.“ Vzhledem k tomu, že Tony věřil Leemu, nemělo smysl opakovat Masonovu teorii. Předal jí sako a vešel za ní do karavanu. Kočka na něj zaprskala, nebo možná na ni, nebo snad na oba dva, a odkráčela.
„Byl v koupelně ve druhém patře?“
„Ne.“ Zjevně to byla dost rozšířená teorie.
„Divné.“ Strčila ruku do rukávu a pečlivě si šmouhu prohlížela. „Vypadá to, jako by ji někdo nanesl špičkou prstu.“
Měla pravdu. Ta deseticentimetrová šmouha byla v horní části oválná a tmavší a směrem dolů postupně bledla až skoro k šedé.
„Nejspíš mu to nějaký neřád udělal schválně.“
„Mason?“ podivila se, vzala sprej a ohnula umazaný rukáv.
Tony na ni upřel nevěřícný pohled. Nedovedl si představit, že by Mason udělal něco, v důsledku čeho by se Lee stal středem pozornosti. Ne obecně, a už vůbec ne teď, když se při posledním sčítání počet dopisů od Leeho fanoušků vyrovnal objemu pošty staršího herce. A Mason byl vždy velice citlivý na cokoliv, co vnímal jako ohrožení své pozice hvězdy Nejtemnější noci. Nešlo o názor, který by si Tony dovolil vyslovit nahlas – ne před Brendou. Asistentka kostymérny byla jedním z mála lidí v branži, kterého navzdory častému kontaktu s herci nepřestávaly celebrity fascinovat. Většina lidí se z reakcí typu: „Panebože, to je…“ vyléčila po několika prvních hysterických záchvatech ublížených umělců, jejichž vinou se pracovní den přehoupl přes patnáctihodinovou hranici.
Také měla trochu tendenci lézt lidem do zadku, a to poslední, po čem Tony toužil, bylo, aby se pokusila vetřít Masonovi do přízně tím, že mu práskne, co si myslí. No, úplně poslední, po čem toužil, možná ne – jeho seznamu věcí nadepsanému „Nikdy víc“ stále dominovala zkušenost s vražednými stíny, ale naštvání Masona Reeda na jeho osobu rozhodně patřilo do první desítky, protože dostatečně naštvaný Mason Reed se rovnal nezaměstnanému Tonymu Fosterovi.
Když si uvědomil, že ještě pořád čeká na odpověď, řekl: „Ne, myslím, že Mason to nebyl.“
„Samozřejmě že ne.“
Vždyť jsi s tím začala sama. Zvedl ústřižek látky…
„Nesahej na to,“ …a zase ho položil.
„Promiň.“
„Budeš to sako brát zpátky, nebo si ho přijde Lee vyzvednout sem? Anebo bych ho mohla vzít zpátky sama a rovnou se přesvědčit, že vypadá dobře, i když se osvětlí.“
„To bys mohla, ale když už jsem tady…“
„A já shodou okolností taky.“
Oba se současně otočili jako přitažení Leeho nezaměnitelným, drsně hedvábným hlasem, a viděli, jak dotyčný herec vchází do karavanu.
„Další flek je na kalhotách,“ řekl a otočil se.
Vypadalo to, jako by někdo přitiskl prst Leemu na spodní část pravé půlky zadku a udělal tah směrem vzhůru. Tony se usilovně soustředil na studené sprchy, zadržovací cely na policejních stanicích a na Homera Simpsona.
Lee pokračoval v otáčení, dokud zase nestál čelem k nim, zul si černé kožené polobotky a rozepnul poklopec. „Přísahám, že to tam předtím nebylo.“
„Většina by se zachytila na saku,“ připomněla mu Brenda dýchavičným tónem, který Tonymu děsně lezl na nervy. Vděčně se toho pocitu chytil – byl to vítaný štít proti potenciálně trapné reakci na Leeho vylézajícího z kalhot.
Lee, oblečený jen v šedých boxerkách a černých ponožkách, se odšoural k prázdné židli u líčícího stolku a posadil se. Židle vyčítavě zaskřípala. „Nemám ponětí, jak se to tam dostalo. Přísahám, že jsem se k žádné vlhké barvě ani nepřiblížil.“
„Samozřejmě že ne,“ zapředla Brenda. Zvedla sako ze žehlicího prkna a podala ho Tonymu, aniž by až do okamžiku, kdy musela rozprostřít kalhoty, spustila žhavý pohled z Leeho obličeje. Ztrátu očního kontaktu si vynahradila tím, že zvolna a něžně hladila hebkou látku.
Studiem kolovaly úporné drby o tom, že Brenda a Lee spolu nedávno sdíleli žhavou chvilku na podlaze kostymérny, zatímco Brendina šéfka, Alison Parkanová, odešla do charitativního výprodeje lovit kostýmy, na které by jí stačil rozpočet. Vzhledem k tomu, jak Brenda roztáhla ruku a přitiskla ji vedle skvrny od barvy, aby se jí látka nehýbala, musel Tony připustit, že to skutečně vypadá, jako by na těch drbech něco bylo. Když tam tak stál a sledoval, jak kalhoty kropí a pak pomalými pohyby stírá barvu ze zadku Leeho kalhot, cítil se jako šmírák.
A rozhodně tam byl přespočet.
„Poslyš, Tony, když už je Lee tady, není nutné, abys tu zůstával.“ Brenda si to očividně myslela taky.
„Jo, měl bych jít.“
„Ano, to bys měl.“ Protože jakmile za tebou zapadnou dveře a my budeme konečně sami, ukážu tomuhle chlapovi, co mu může nabídnout skutečná žena.
Musel obdivovat, kolik kýčovitého podtextu z padesátých let se jí podařilo vměstnat do pouhých čtyř slov.
„Řeknu Petrovi, že se vrátíš, až tě Brenda dodělá,“ prohlásil a podal Leemu jeho sako. Výraz, který se herci rozhostil na tváři, byl nanejvýš zajímavý – a trochu zoufalý. Zoufale toužící, aby už odešel? Zoufalý z toho, že odchází? Zoufale očekávající Zuzanu? Co? Víc se Tony nedozvěděl.
„Ty jsi ještě tady?“ Kterou část „chceme být sami“ jsi nepochopil?
Tedy nikoliv od Leeho. Brenda tak neproniknutelná nebyla.
„Tony!“ ozval se ze slabého okolního šumu Adamův hlas. „Hned, jak bude ta barva…“ několik slov se ztratilo v praskotu, „…přiveď Leeho zpátky. Je tu strašná spousta věcí, které dneska musíme stihnout.“
Nahnul se ústy nad mikrofon připnutý k límci. „Rozumím, Adame.“
„Mně jde o to, aby to jistí dva lidi s tím vzájemným porozuměním moc nepřehnali.“
„Jo, chápu.“ Aspoň myslím.
Adamovi se klepy očividně donesly taky, ačkoliv zvolil zajímavý eufemismus. Vzájemné porozumění?
„Jak dlouho ještě?“
„Sako je hotové a kalhoty…“ Tony stočil zrak k Brendě, a když ho probodla pohledem, pokrčil omluvně rameny. „…kalhoty taky. Lee už se obléká…“ Kalhoty bleskurychle vyjely vzhůru po dlouhých, svalnatých, opálených nohách. Chodidla vklouzla do bot a Lee stál v mžiku u dveří, mumlaje směrem k asistentce kostymérny neslyšné: Promiň, musím běžet. „A my jsme na cestě.“
„Ve městě?“
„Na cestě!“
„Konečně jsem tě slyšel. Končím.“
Už byli skoro na chodníku, když Lee promluvil. „Ano, udělali jsme to.“
Tony pokrčil rameny. „Já se neptal.“
„A byla to pěkná hloupost.“
„Já to neřekl.“ Brenda stála ve dveřích a dívala se, jak odcházejí. Věděl to, a ani se nemusel otáčet. Tony skoro cítil mezi lopatkami bodnutí metaforických nůžek a raději si držel tak velký odstup, jaký mu šířka chodníku dovolovala.
„Bylo to jen… chci říct, že jsme byli oba… a ona byla…“
„Klid,“ zarazil ho Tony dřív, než se mohl začít dozvídat podrobnosti. „Dva svéprávní, dospělí lidé. Do toho mi nic není.“
„Jasně.“ Když je chodník konečně dovedl k hlavním dveřím, Lee se zastavil. „Je to úžasný dům, že?“
„Jo, je super.“ Tony byl na změnu tématu připraven – chlapi, zvláště pak chlapi, kteří nejsou přímo přátelé, mívají nízkou úroveň TMI*). (*) TMI – akronym pro „too much information“, příliš mnoho informací. Používá se v situacích, kdy se vám někdo svěřuje s něčím, po čem vám nic není. (Pozn. překl.) ) Popravdě, jelikož Lee nebyl typem chlapa, který by se chvástal svými úspěchy, Tonyho trochu překvapilo, že o tom vůbec začal mluvit.
„Zeptal jsem se pana Brummela, jestli si myslí, že by ho majitelé prodali.“
„A co on na to?“
„Tohle není žádný obyčejný dům, hochu. Dům, jako je tenhle, nemůžeš mít. Takový dům má tebe.“
Leeho imitace podivně rytmické řeči pana domovníka byla naprosto přesná. Tony vyprskl. Chlapík středního věku ve zmačkaném oblečení, ošoupaných pracovních botách a zjevně falešnou patkou, pan Brummel – žádné křestní jméno neudal – si vzal k srdci všechna domovnická klišé a uváděl je do praxe se vším zápalem člověka, od kterého se dá čekat, že každou chvíli vykřikne: „Bylo by se mi to podařilo, nebýt vás, prašivých děcek.“**) (**) Narážka na kreslený seriál Scooby Doo. (Pozn. překl.))
Ale měl pravdu. Caulfieldův dům byl všechno, jen ne obyčejný.
Dům, který na přelomu minulého století postavil jistý Creighton Caulfield, podnikatel zbohatnuvší na těžbě uhlí a dřeva, spočíval na obrovských blocích bílé žuly a střechu jeho verandy podpíraly masivní trámy z kanadského červeného cedru. Měl tři podlaží, osm ložnic, taneční sál, skleník a pokoje služebnictva ve třetím patře. Dřepěl zastrčený v Národním parku Deer Lake na konci dlouhé rozježděné cesty, která byla příliš zarostlá na to, aby se ještě dala nazývat silnicí. Matt, vyhledávač lokací na volné noze, kterého si CB Productions obvykle najímala, se po silnici Deer Lake Drive jednou rozjel, aby se podíval na dům Edgarových – který se ale ukázal být příliš malý a danému scénáři nevyhovoval. Veden tím, co nazýval předtuchou, ačkoliv Tony měl podezření, že prostě zabloudil – nebylo by to poprvé – si všiml dvojice vyježděných kolejí a vydal se po nich. Chester Bane, majitel iniciál dávajících jméno CB Productions, vrhl jeden krátký pohled na digitální snímky domu, který Matt na konci těch kolejí objevil, a usoudil, že je pro Nejtemnější noc jako dělaný.
Přestože se Caulfieldův dům nacházel v hloubi přírodního parku, zůstával v soukromém vlastnictví a takřka zapomenutý. Tony neměl tušení, jak se Chesterovi podařilo získat povolení k natáčení, ale jako nejpravděpodobnější způsob se mu jevil křik – křik do telefonu, křik za zavřenými dveřmi jeho kanceláře, křik do mobilu, zatímco přecházel přes parkoviště a ignoroval auta snažící se vyjet ven, přičemž došlo k ohnutí dvou nárazníků, jak se mu jeho zaměstnanci pokoušeli vyhnout. Důkazy svědčily o tom, že Chester Bane žil v představě, že křik může uspět tam, kde rozumné argumenty selhávají, a jeho obchodní úspěchy ho v této víře podle všeho jen utvrzovaly.
Ten dům však dokonalý opravdu byl, navzdory nevybíravě vyjádřeným názorům řidičů, kteří museli projet po vyježděné lesní cestě s generátorem, občerstvovacím vozem, dvěma kamiony s vybavením, karavanem s maskérnou a kostymérnou a vozem se záchodky, a to tak blízko k budově, aby se to všechno dalo používat. Šatny se Chester Bane naštěstí nerozpakoval zřídit v několika ložnicích. I ty pojízdné záchodky nechal přivézt až poté, co ho pan Brummel informoval o tom, kolik by stála rekonstrukce stařičkého odpadního systému, kdyby ten stávající tíhu nové zátěže neunesl.
Obrovská koupelna ve druhém patře se tedy sice nechala vymalovat, ale její používání bylo v zásadě zakázáno. Malíři v ní nechali otevřená okna, aby nátěr rychleji zaschl, a když Tony zvedl hlavu a nakoukl dovnitř, viděl, jak spodní třetina záclony vlaje přes parapet ven.
Zamračil se. „Viděl jsi to?“
„Tu záclonu?“
„Ne, za záclonou, uvnitř. Měl jsem pocit, že jsem někoho zahlédl, jak se na nás dívá.“
Lee se ušklíbl a překročil divokou záplavu rostlin, které unikly ze zahrady a rozšířily se na chodník. „To mohl být Mason. Asi si odskočil zakouřit k oknu. Nejspíš si myslí, že zasychající nátěr překryje ten jeho puch.“
To dávalo smysl, až na to, že…
„Mason chodí v černém,“ namítl Tony a spěchal, aby s ním srovnal krok. „Ať to byl, kdo chtěl, měl na sobě něco bílého.“
„Možná si sundal sako, aby se neumazal od barvy. Možná si tam šel zakouřit už dřív a možná to byl on, kdo mi udělal na zadku tu šmouhu.“ Lee se zarazil s jednou nohou nakročenou na horní schod a zavrtěl hlavou. „Ne, jsem si docela jistý, že tohle bych si pamatoval.“ Pootočil se a zazubil se na Tonyho stojícího o schod níž. „Zdá se, že mám tajného obdivovatele.“
Než se Tony stačil rozhodnout, jestli za tím má hledat víc, než tam bylo, byl už Lee uvnitř a Adamův hlas mu říkal: „…pohni tím ssssvým zadkem, Tony. Nemáme na to tssselýskříp den.“
„Tssselýskříp“ zapraskalo tak, že to až zabolelo. Tony následoval Leeho do domu, zatímco se snažil lépe vyladit frekvenci na vysílačce, přičemž se nemohl zbavit pocitu, že je potíže s komunikací brzy přivedou do hrobu.
*
„Zahlédl tě. Ne ten herec, ten druhý.“
„Nebuď směšný, Stephene.“
„No, tvářil se, jako by tě viděl.“
„Viděl, jak z okna vlaje záclona, to je všechno. Já se umím schovávat velmi dobře.“ A pak pokračovala ostřejším tónem. „Já nejsem ta, kterou lidi vídají v jednom kuse, nebo snad ano?“
„To byla náhoda.“ Hlas se mu chvěl někde mezi mrzutostí a smutkem. „Já ani nevěděl, že tu ti výletníci jsou, a je mi fuk, co říká Graham. Nesnáším, když se musím schovávat.“
„Já vím,“ odpověděla smířlivým hlasem.
„A kromě toho, já nikdy neriskuji tolik jako ty. Popravdě, Cassie, co tě to napadlo udělat mu ještě jednu šmouhu?“
Usmála se a mrkla na prst umazaný od barvy. „Napadlo mě, že když už jsem ho dostala ze saka, možná bych ho mohla donutit, aby si sundal i kalhoty. Pojď.“ Vzala ho za ruku a táhla ke dveřím. „Chci vidět, co dělají teď.“
*
„Raymonde, myslím, že na tohle by ses měl raději podívat sám.“
„Stop, a uložit! To byl skvělý výkon, pánové.“ Petr hodil sluchátka do poličky pod monitorem a otočil se k hlavnímu osvětlovači. „Kolik času potřebuješ na nastavení scény osm?“
Sorge si strčil do pusy cucavou pastilku a pokrčil rameny. „Natáčet se bude tady odspodu… patnáct minut, možná dvacet. Víc ne. Až se budeme přesouvat po schodech nahoru…“
„Nepřivolávej problémy.“ Zvedl hlas jen natolik, aby ho slyšel první asistent režie… „Adame, řekni jim, že mají dvacet minut pauzu,“ …a znovu ho ztišil, otáčeje se o sto osmdesát stupňů ke skriptce. „Tino, pojďme si tu příští scénu spolu ještě jednou projet. Když si nedáme pozor, budeme mít pořádný problém s návazností a já nechci, aby se opakovalo to co ve dvanáctém díle.“
„Aspoň víme, že tenhle seriál sleduje nejmíň devadesát jedna lidí,“ podotkla a postavila se.
Petr se ušklíbl. „Já si stejně pořád myslím, že to byl jeden počítačový magor a devadesát jedna e-mailových adres.“ Když přešli do jídelny a jejich místo zaujali technici, aby přesunuli všechny režisérské monitory ke vstupnímu vchodu, kde se nebudou plést do záběru, postavil se doprostřed haly Adam a zvedl oči k oběma hercům. „Máte patnáct minut, pánové.“
„Budu ve své šatně,“ řekl Mason, otočil se na patě a zamířil zpátky do schodů.
„Kdyby mě někdo potřeboval, já budu ve své šatně taky. Možná mi uschnou rychleji, když si je stáhnu ze zadku.“
Mouse, jehož dlouhé šedivé vlasy byly staženy spíš do krysího ocasu a jehož fyzický vzhled byl v přímém protikladu s tím, co naznačovalo jeho jméno – pokud ho někdy někdo označil za vystrašenou myšku, nežil dost dlouho, aby o tom mohl vyprávět – vystoupil zpoza kamery a pískl. „Jestli si chceš spustit gatě, na nás se neohlížej.“
Někdo se zachichotal.
Leeho reakci Tony nezaregistroval, protože si uvědomil, že ten vysoce nepravděpodobný zvuk mohla vydat pouze Kate, Mousova asistentka. Doteď by nevsadil ani cent na to, že se Kate vůbec umí chichotat. Popravdě si nebyl úplně jistý, že se vůbec umí smát.
„Tony,“ sevřela se mu kolem ramene Adamova ruka, když Lee následoval Masona do schodů a oba herci zmizeli v chodbě na druhém patře. „Dneska jsem viděl Masona s Karen od jídelní obsluhy. Běž se přesvědčit, že mu nepřidala do košíku s muffiny žádný bagel.“
„A když jo?“
„Hýbni kostrou do schodů a postarej se, aby ho nesnědl.“
„Ty po mně chceš, abych vyrval bagel Masonovi z rukou?“
„Pokud ho v nich má.“ Adam se zašklebil a chlapsky ho poplácal po rameni – kde se „chlapsky“ dalo definovat jako radši ty než já, kámo. „Pokud se do něj už zakousl, chci, abys mu ho vyrval z pusy.“
Mason bagely miloval, ale dentální lepidlo upevňující tesáky Raymonda Darka jednoduše nebylo uzpůsobené na skutečné žvýkání. Po několika čtyřicetiminutových zdrženích, během kterých mu Everett musel zuby znovu připevňovat, a jednom podstatně delším, kdy herec pravý tesák dokonce spolkl, vyhlásil Chester Bane pravidlo o zákazu bagelů v Masonově šatně. Jelikož Mason nemusel onen zub hledat osobně – tento úkol připadl Jennifer, jeho osobní asistentce, která dle Tonyho názoru tolik peněz určitě nebrala – herec usoudil, že to bude považovat spíše za doporučení než za pravidlo, a dělal, co mohl, aby ho obešel.
V důsledku toho se Karen z jídelní obsluhy ocitla pod neustálým tlakem člověka, v němž se přitažlivý vzhled a šarm snoubil s morálními principy kočky. Nikdo jí neměl za zlé, když mu tu a tam nedokázala odolat.
Dnes nikdo nevěděl, kde je.
Nebyla u stolu ani ve voze, a na to, aby ji hledal dál, neměl čas. Tony popadl ze stolu sklenici rybízového džemu a pádil ze schodů. Bral je po dvou v naději, že Masonův dopolední záchvat žravosti ještě nestačil úplně přerušit celodenní natáčení.
Coby hvězda Nejtemnější noci si Mason jako šatnu zabral největší apartmá v domě. Po rekonstrukci, kterou prošlo v padesátých letech, zabíralo polovinu přední části druhého patra a zahrnovalo ložnici, šatník s převlékárnou a malou koupelnu. Pod podmínkou, že omezí splachování na minimum, ji pan Brummel pro osobní Masonovo používání schválil. Lee musel používat pojízdné záchodky jako všichni ostatní.
Všechny dveře vedoucí do chodby ve druhém patře byly vyrobeny z téže Douglasovy jedle, která vévodila i zbytku domu, ale tyhle – a rám, který je obklopoval – byly namořeny tak, aby vypadaly jako mahagonové. Tony, který dokázal ještě tak rozlišit dřevotřísku od MDF*),(*) MDF je „medium density fibreboard“, velmi používaný materiál s hustší strukturou než má dřevotříska. (Pozn. překl.)) byl jednou nucen absolvovat dlouhou přednášku na téma použití jedle místo mahagonu, kterou mu udělil hlavní osvětlovač, jenž se ve volném čase zabýval vyřezáváním ozdobných šachových figurek. Musel tenkrát uznat, že ten napůl dokončený jezdec vyvedený v kompletním dresu wrestlingového šampiona, jehož řezbář vytáhl z kapsy, byl vážně něco. Tony už už zvedal ruku, že zaklepe na dveře Masonova pokoje, když si všiml, že oba horní panely byly vyspravovány. V příšeří druhého patra nebyly ty vyměněné kusy desek skoro vidět, ale při pohledu zblízka dokázal rozeznat nepatrný rozdíl v barvě mořidla. Na jejich tvaru bylo cosi povědomého, ale…
Ještě s rukou ve vzduchu uskočil, když se dveře náhle prudce rozletěly.
A z nich na něj vytřeštěnýma očima hleděl Mason. „V mé koupelně něco je!“
„Něco?“ otázal se Tony, zatímco se snažil zjistit, jestli jsou oba tesáky pořád na svém místě.
„Něco!“
„Dobře.“ Tony se už chystal naznačit, že řešení problémů s vodoinstalací rozhodně nemá v popisu práce a že by se Mason měl obrátit na pana Brummela, ale rozmyslel si to, když uslyšel další jeho slova.
„Krčilo se to mezi sprchou a záchodem.“
„To?“
„Neviděl jsem, co to přesně je, bylo tam plno stínů…“
A do prdele. „Možná se na to radši podívám.“ Než stačil Mason něco namítnout – a než si to stačil rozmyslet a s křikem utéct – už si to rázoval ložnicí, pak šatnou a nakonec otevřel dveře do koupelny. Sluneční světlo proudící okny barevnost scény nijak nevylepšilo, ale aspoň zahnalo veškeré stíny. Tony se otočil k záchodové míse a ke sprchovému koutu a zamračil se. Nešlo mu na rozum, co herec mohl vidět, protože mezi těmi dvěma věcmi nebylo místo ani na…
Něco.
Houpalo se to na místě.
Dopředu.
Zpátky.
Ruce obemknuté okolo kolen, slzami zalitá tvář obrácená ke světlu.
A nic.
Jen prostor, který byl až příliš malý pro objemné tělo, které tam tak docela nebylo.
Se silným svěděním mezi lopatkami a sklenicí džemu před sebou coby štítem vkročil Tony do místnosti. Na zadní stěně se roztančily stíny a vyplnily těch patnáct centimetrů mezi záchodem a sprchou mihotavými odstíny šedi. Bylo to všechno, co viděl?
Hloupá otázka.
Ne.
Tak co teď? Měl s tím něco udělat?
Ať to bylo cokoliv, to houpání a pláč nevypadaly, že by měly být nějak aktivně nebezpečné.
„No, Fostere?“
„Kurva!“ skočil dopředu a prudce se obrátil. Se srdcem bušícím tak hlasitě, že přes ně skoro neslyšel vlastní myšlenky, ukázal ven z okna na větve cedru pohybující se větru, a bezostyšně zalhal: „Tady je ten váš stín.“
Pak se vítr znovu utišil a stíny zmizely.
Mason se prohrábl prsty ve vlasech a rychle se rozhlédl po místnosti. „Samozřejmě. Teď vidět jsou, a teď ne.“ Já se nebál, dodal tón jeho hlasu, když vysunul bradu. Ať tě ani na chvíli nenapadne, že snad ano. „Jsi trochu nervózní, ne?“
„Neslyšel jsem vás za sebou.“ Což byla pravda, protože ho neslyšel – ačkoliv ten obdivný tón použil čistě proto, aby herce zmanipuloval. Kdo si chce udržet práci u filmu, musí pilovat svůj talent.
Mason se zapýřil, přesně podle plánu. „No ano, když chci, umím se pohybovat tiše jako kočka.“
Podle Tonyho – pravda, poněkud omezených – zkušeností s kočkami, vydávala dotyčná zvířata při dusání bytem hluk, který byl v naprostém nepoměru k jejich velikosti, ale Masonovi se ta hláška zjevně líbila, tak jen neurčitě přikývl na souhlas.
„Je tady strašlivá zima…“
No, strašlivá možná ne, ale zatraceně chladno tam bylo.
„Ten džem je pro mě?“
Džem? Vysledoval Masonův pohled až ke své ruce. „Aha, jo.“
„Polož ho vedle košíku. A pak máš určitě spoustu práce.“ Herec našpulil rty. Oba tesáky byly stále na svém místě. „Důležité práce produkčního asistenta.“
Čirou shodou okolností a navzdory sarkasmu opravdu měl.
V košíku žádné bagely neležely, ale na tácku bylo vedle špinavého nože roztroušeno několik zrníček máku. Tony položil sklenici, otočil se a všiml si talířku napůl ukrytého za květinou vévodící stolku vedle velikého křesla u okna. Polední bagel.
Mason si namazal svačinku, položil si ji, aby si mohl zajít na záchod, a…
Pěkně jedno po druhém. Nejdřív bagel. Potom koupelna.
Sáhl do svého nitra pro trochu klidu, polohlasem si ta čtyři slova zamumlal a první polovina bagelu narazila do jeho ruky s oním mastně lepkavým plácnutím, které svědčilo o tom, že Mason rozhodně nešetřil ani máslem, ani medem.
„Fostere?“
„Už jsem na odchodu.“
Vzato kolem a kolem ho náhlý pláč z koupelny ani moc nepřekvapil.
Jak se Mason po tom zvuku otočil, stopil Tony i druhou polovinu bagelu. „Zavzdušněné trubky,“ řekl cestou ke dveřím. „Staré rozvody.“
Herec po něm střelil přes celou místnost zničujícím pohledem. „To jsem věděl.“
„Jasně.“ Až na to, že staré rozvody zřídkakdy zněly tak nešťastně a výmluvně. Ty poslední zvuky vypadaly skoro jako slova. Tonyho velmi uklidnilo, že jen skoro.
Jakmile se bezpečně ocitl na druhé straně dveří, připlácl obě poloviny bagelu, tu s máslem i tu s medem, znovu k sobě a zamířil k odpadkovému koši na opačném konci chodby, přičemž si nacvičoval, co řekne, až Mason zjistí, že jeho bagel zmizel. „Já se k němu ani nepřiblížil!“
Ne blíže než na dva metry, a Mason to věděl.
Ačkoliv blízkost je relativní pojem. V současné době dokázal nerozbitnými předměty pohnout skoro na tři metry. Ty rozbitné měly stále tendenci vybuchovat. Ařiny poznámky se o výbuších nezmiňovaly, ale Arra měla až do příchodu stínů u CB Productions na starosti speciální efekty, takže bylo možné, že kusy láhve od piva poletující po místnosti nepovažovala za nic důležitého. Naštěstí se Zev tehdy dostavil dřív, než bylo domluveno, a s velkou ochotou ho odvezl do nemocnice, aby si mohl největší kus skla nechat vyndat z paže. Jeho názor na žonglování s pivními lahvemi byl značně sžíravý. Tony nenašel odvahu k tomu, aby si zjistil, co si asi myslí o čarodějnictví.