Chřestýš Callahan

Západ ještě nikdy nebyl divočejší. Vítejte v zaprášeném arizonském pohraničí, ráji banditů, nájemných vrahů, šlapek, lovců skalpů a indiánských hrdlořezů. Snad jen jeden člověk je za tu chátru vděčný – tak, jako je krysař vděčný za krysy.
Když Chřestýš Callahan tasí Krásku a Bestii, štvanci padají po tuctech. Jenže co když lovec lidí narazí na ne úplně lidské nebezpečí? Na mrtvé, kteří odmítají hnít v hrobech, na přízraky z dávnověkých podzemních chrámů nebo démony, kteří se živí lidskou krví? To Callahanovi dokáže pokazit náladu…

Fantasy western Juraje Červenáka, autora cyklů Černokněžník, Bohatýr, Bivoj a Dobrodružství kapitána Báthoryho. Meče tentokrát vystřídaly kolty, ale jedno se nezměnilo – zase vás čekají příběhy nabité drsnou akcí.

Kniha obsahuje povídku „Deštivá noc v Boot Hillu“, román „Brána duchů“ a dosud nevydanou novelu „Naděje umírá předposlední“, napsanou speciálně pro tuto knihu.

Detail knihy

Formát

115 x 180

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Lubomír Kupčík

Počet stran

272

ISBN/EAN

978-80-7456-185-6

Vyšlo

9.12.2013

Status

Rozebráno

Doporučená cena

248 Kč

O autorovi

Červenák Juraj

Červenák Juraj

Juraj (Ďuro) Červenák, pseudonym Thorleif Larssen (* 16. června 1974, Žiar nad Hronom, Československo) je slovenský spisovatel. Je znám jako úspěšný autor fantasy děl, filmový recenzent a redaktor časopisů Fantázia, Pevnost a DVD mag, často se objevuje na nejrůznějších conech.
Proslul hlavně knihami o barbaru Conanovi, černokněžníku Roganovi, bohatýrovi Iljovi Muromcovi a o českém legendárním hrdinovi Bivojovi. Prakticky všechny jeho knihy vyšly z komerčních důvodů v češtině. Po úspěšné sérii Dobrodružství kapitána Báthoryho začal v Pevnosti vycházet jeho román na pokračování Chřestýš Callahan a brána duchů.
V současné době žije ve východoslovenské metropoli Košice, kde pracuje jako spisovatel a publicista na volné noze.
(zdroj: Wikipedie; foto: oficiální Facebook autora)

Související odkazy:

Rozhovor J. Pechance s autorem (17.12.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (10.3.2008 – Neviditelný pes)

Rozhovor J. Šmiktátora s autorem (13.2.2008 – Metropolis Live)

Rozhovor M. Fajkuse s autorem (26.2.2007 – Fantasya)

Rozhovor Marcuse s autorem (14.9.2006 – MFantasy)

Rozhovor M. Králika s autorem (16.5.2006 – Fantázia)

Autorův profil na Wikipedii

Autorův profil na Legii

Medailon autora od M. Fajkuse (2006 – Fantasya)

Oficiální stránky autora

Ukázka

Naděje umírá předposlední

I.

Nakloněná, jako řešeto rozstřílená cedule u cesty oznamovala, že městečko přikrčené mezi kamenitými kopci se jmenuje Esperanza.

Osud má krutý smysl pro ironii. Koňská mršina uprostřed ulice naznačovala, že Naděje chcípla. Příslovečně jako poslední, po všem ostatním.

O mršinu se přetahovala smečka vypelichaných psů. Jen co zaslechli řinčení podkov, vyrazili proti mně. Nerad na sebe předčasně upozorňuju, ale drze se vrhali koni po nohou, tak jsem vytáhl Bestii. Výstřel ostře oddělil předchozí štěkot od následného kňučení a vyplašeného vytí. Psi, kteří ve smrtelných křečích nezametali cestu, zmizeli v bočních uličkách.

S kouřící zbraní v ruce jsem pokračoval po hlavní ulici. Nepospíchal jsem. Foukal vítr, mezi dřevěnicemi se převalovala mračna prachu a chuchvalce suchých keřů, vývěsní štíty skřípaly, okenice bouchaly. Nikde ani noha. V odpoledním vedru by na tom nebylo nic zvláštního, ale ten chcíplý kůň už tu ležel nějakou dobu. Jako by ho neměl kdo odklidit.

Sesedl jsem před saloonem. Kůň pofrkával a občas zaržál, ani trochu mu to tady nevonělo. Mně taky ne. Doslova. Krčma páchla jako jatka. Ale aspoň jsem mohl vyloučit nákazu. Po ní nezůstávají velké krvavé skvrny. Ani vymlácená okna a díry po kulkách.

Vyšel jsem na vrzající verandu, dobil Bestii a vkročil do přítmí. Pach rozkladu přitáhl i obvyklého kumpána – bzučení masařek.

Krev. Spousta krve. Zaschlé kaluže na podlaze a tmavé cákance na všem ostatním – na stolech a rozházených židlích, na baru, na policích s láhvemi, na piánu, schodišti, dokonce i na lustru z paroží. Očividně došlo k boji, na zemi se povalovaly pušky, pistole a prázdné nábojnice, všude samá díra, třísky a střepy. Akorát po mrtvých ani stopa. Jen klobouky a sem tam útržek oblečení.

Ze seznamu možností jsem vyškrtl indiánský útok. Apači by tu nenechali zbraně, a už vůbec ne chlast. Zaručeně by se neobtěžovali s mrtvolami, odřízli by jen skalpy a hurá pryč. Pravděpodobně mi nezněla ani možnost, že mrtvé uklidili a narychlo pohřbili pozůstalí, kteří přežili útok.

Nikdo nepospíchá tak, aby nechal všude rozsypané peníze.

Dřepl jsem si k převrácenému hráčskému stolu. Karty, žetony, mince, bankovky. Povalovalo se tu dobrých tři sta dolarů. Posbíral jsem je do posledního centu, krev nekrev. Pohledem jsem zavadil o zelené plátno na stole. Zelo v něm pět rovnoběžných trhlin; stejné rýhy byly i na podkladovém dřevu. Vstal jsem a pomalu se rozhlédl. Teď jsem si podobných škrábanců všiml i na několika dalších místech, hlavně na dveřích a okenních rámech.

Hm.

Přešel jsem za pult a vyčistil barovou pokladnu, které se taky nikdo nedotkl. Otevřel jsem jednu z neporušených lahví, dal si lok a zapálil doutník. Jestli ve městě není ani noha a zároveň tu zůstalo všechno cenné, narazil jsem na poklad. Kam skočit dřív? Banka? Poštovní stanice? Obchod se smíšeným zbožím?

Kůň zaržál. Zvedl jsem z pultu Bestii. Za rozstřílenými okny prošla silueta. Hlasitě klapající podpatky zaváhaly kousek od dveří.

„Pane? Viděla jsem vás vejít. Pane!“

„Slyším vás, madam.“

„Jste místní, nebo pocestný?“

„Právě jsem dorazil.“

„My taky, sotva před hodinkou…“

„My?“

„Jsem na cestách se svým drahým bratrem.“

„Kde je?“

„Vydal se do šerifovy kanceláře na dolním konci ulice. Doufá, že aspoň tam najde živou duši a zjistí, co se tu stalo. Předpokládám, že ani vy netušíte, jaká pohroma…“

„To tedy ne.“

Nad lítačkami se objevil módní klobouček ozdobený umělými květinami. „Smím vejít?“

„Proč byste nesměla?“

Opatrně vešla, jedno křídlo dveří se za ní zhouplo.

„Kriste,“ zakašlala do dlaně v rukavičce. „Všude je to stejné. Nepopsatelné krveprolití, ale po mrtvých ani památky.“

„Ano, záhada,“ odpověděl jsem.

„K útoku zjevně došlo v noci.“

„Podle čeho tak soudíte?“

„Obchody, kostel i banka jsou zavřené. Jen saloon a jídelna naproti přes ulici měly ještě otevřeno.“

Zase jsem se napil z láhve, nespouštěje pohled z ženy. Už jí bylo třicet pryč a šaty měla zapnuté až k bradě, ale pořád z ní nešlo odtrhnout zrak. Pomalu kličkovala spouští, vyhýbajíc se tmavým flekům.

„Vypadá to na řádění Apačů, nemyslíte?“ zeptala se.

„Nemyslím.“

„Tak co podle vás…“

„Nevím. Opravdu nevím.“

Zastavila se a změřila si mě. „Smím se zeptat, s kým mám tu čest?“

Ledabyle jsem si opřel Bestii o rameno a vyšel zpoza pultu. „Jsem Callahan.“

„Callahan?“ naklonila hlavu. „Snad ne ten, kterému říkají Chřestýš?“

„Přesně ten.“

„Pokud si dobře vzpomínám, živíte se jako lovec lidí.“

„To je pravda.“

Ani nehnula brvou. „I do těchto končin vás přivádí stopa nějakého štvance?“

„Mám namířeno do Tombstonu, už je to jen den cesty. Od chvíle, kdy se rodina Earpových dostala do sporu s Cowboyi, je tam pro lidi s mým řemeslem obživy habaděj.“ Vyfoukl jsem dým z cigára. „A vy račte být…?“

„Och, odpusťte mi tu nezdvořilost,“ vykročila ke mně. „Kate Jenkinsová.“

„Váš přízvuk… holandský?“

„Německý.“

Podala mi ruku, dlaní dolů, jako by očekávala, že se k ní skloním a galantně ji políbím.

Čekal jsem lepší trik.

Naklonil jsem brokovnici na rameni tak, aby obě hlavně mířily přímo za mě, do tmavého průchodu mezi výčepem a kuchyní.

„Zahoď to kladivo, Johnny,“ přikázal jsem.

„Myslíš, že to pořád děláme postaru?“ zasyčel muž za mnou a významně cvakl kohoutkem revolveru.

Ach tak. Škoda. Chtěl jsem je oba dostat živé.

Zmáčkl jsem obě spouště najednou.

I když jsem na chvíli úplně ohluchl na pravé ucho, zaslechl jsem zadunění těla na podlaze. Pistole vystřelila až při dopadu – kulka provrtala pult.

Kate nejdřív polekaně ucouvla. Vzápětí ale zvedla vytřeštěné oči z bratra na mne, bleskově sáhla někam k pasu a tasila nůž, před kterým by se i bizon radši sám svlékl z kůže.

„Schwein!“ zaječela, až jsem ohluchl i na druhé ucho, a divoce zaútočila.

Levým předloktím jsem srazil stranou ruku s nožem a zkrácenou pažbou Bestie praštil Kate do spánku. Snažil jsem se odhadnout sílu, abych tu mrchu zneškodnil, ale neprorazil jí lebku. Aspoň jednoho ze sourozenců potřebuju živého.

Svalila se mezi střepy a prázdné nábojnice a už ani nemukla.

Hodil jsem okem po jejím bratrovi, ale krvavá tříšť, která byla ještě před chvílí Johnnyho hrudníkem, mi naznačila, že mám po starostech.

Vrátil jsem se k láhvi.

II.

Povím vám příběh o rodině Benderových.

Byli to němečtí přistěhovalci a vlastnili zájezdní hostinec v Kansasu, na odlehlém rozcestí blízko indiánského území. Johann Bender, jeho manželka Katharina, syn John a dcera Kate. V hostinci kromě jídla a ubytování poskytovali spiritistické služby – Katharina dokázala najít ztracené cennosti, zázračně léčila nemocné a na půlnočních seancích vyvolávala mrtvé, dolar za duši. Kromě toho byla i v letech kus hezké ženské a starý Johann ji ochotně „pronajímal“ hostům, kteří si trochu připlatili. Malá Kate neobyčejné schopnosti zdědila, už v dětství ji sem tam přistihli debatovat se stíny ve zdánlivě prázdných místnostech. Navíc, když trochu povyrostla, začali nocležníci pošilhávat víc po ní než po matce. Johann, kuplíř od přírody, ji bez okolků zařadil do nabídky.

Byla by to nudná historka o všední rodině z pohraničí, kdyby nevyšlo najevo, že Benderovi vymysleli ještě jeden způsob, jak si přilepšit.

V nepříznivých obdobích, hlavně v zimě, bývalo v hostinci prázdno. Jen tu a tam se ke dveřím dotrmácel osamělý pocestný. Benderovi usadili hosta do čela stolu, nakrmili ho, napojili a Katharina s Kate po něm házely očkem. Pak ke spokojeně chrochtajícímu návštěvníkovi zezadu přistoupil Johann (později tuhle roli převzal mladý John) a praštil ho po hlavě kladivem. Katharina měla přichystaný nůž, a když oběť s rozdrcenou lebkou padla nosem do polívky, ještě ji pro jistotu podřízla jako prase.

Pod tou židlí v čele stolu byly padací dveře. Mrtvola sjela do sklepa, kde ji podařená rodina pečlivě obrala, svlékla a v několika případech rozřezala na kusy. V jabloňovém sadu za hostincem bylo nalezeno přes tucet hrobů a spousta dalších různě po okolí.

Jistý Kansasan mi u skleničky vyprávěl, že v hlíně pod jabloněmi ležela i osmnáctiměsíční holčička. Prý neměla žádné viditelné zranění, jako by ji pochovali zaživa; prostě ji zahrabali vedle otce, se kterým dítě cestovalo a který podstoupil tradiční proceduru s kladivem, nožem a padacími dveřmi.

Když se na jejich ohavnosti přišlo, Benderovi pláchli na západ. Bylo na ně vypsáno několik odměn v souhrnné výši tří tisíc dolarů, takže se za nimi vydal každý lovec lidí v pohraničí. Mnozí z nich úřadům tvrdili, že famílii dopadli, zneškodnili a jejich ostatky pohnojili prérii, ale žádné důkazy neměli a odměna zůstávala v platnosti.

Kolovaly i zvěsti, že se staří a mladí Benderovi rozdělili. Staré chvíli potom sprovodila ze světa trestná výprava vedená ctihodným Charlesem Ingallsem. Mladí John a Kate utekli přes Červenou řeku do Texasu, do teritoria štvanců, kam se žádný muž zákona neodvážil.

Po třech letech se ale objevili v Novém Mexiku a pokračovali do Arizony, kde se zase začali živit kladivem a nožem.

To byla chyba, protože díky tomu jsem jejich stopu ucítil já.

III.

Ukázalo se, že Bender před mým příchodem nesháněl šerifa. Snažil se dostat do banky.

Tím mi nechtě usnadnil život. Kate totiž měla pravdu – všechny podniky ve městě byly zavřené na zámek. A v těchto končinách bylo dobrým zvykem, že po zavíračce se denní tržby ukládaly v bance. Takže se nemusím vloupat do každého obchodu, dílny a holičství. Všechny peníze najdu pěkně na jednom místě.

Bender byl šikula, poradil si s venkovní mříží i vstupními dveřmi. Pak ho nejspíš vyrušila moje střelba na psy, takže až k trezoru se nepropracoval.

Ten tvořila podzemní místnost vyhloubená přímo do skály. Zastavil jsem se na posledním stupni strmého schodiště a ve světle petrolejky zíral na masivní železné dveře. Jako by pohled opětovaly a posmívaly se mým úmyslům.

Naposledy jsem potáhl z cigára a špaček rozmačkal o zeď.

Bude to chtít dynamit. Tohle je oblast zmítaná stříbrnou horečkou, i Tombstone vyrostlo jen díky ní, musí tady být sklad výbušnin…

Momentíček. Těžba stříbra?

„K čertu,“ ušklíbl jsem se. A já se divil, kde se v téhle zaprášené díře vzala tak hezká banka.

Otočil jsem se. Dynamit, bez debaty.

Byl jsem asi v polovině schodiště, když se venku zase rozštěkali psi. Zaklel jsem a přidal do kroku. V hlavní místnosti se zamřížovanými přepážkami jsem zaslechl sílící dunění kopyt.

Ďas to spral.

Vykoukl jsem přes okraj rolety. Jezdců bylo asi dvacet a přijeli po cestě od Tombstonu. Zpomalili do kroku a ostražitě se rozhlíželi zpod střech širokých klobouků. Měli kabáty a pláště proti prachu, samý revolver a nábojový pás, v dlaních pušky. Na několika hrudích se blýskaly hvězdy.

Jak jinak, zahlédli otevřené dveře banky a přitáhli uzdy.

„Jacku, Tipe, Turkey!“ zvolal kníratý čtyřicátník v čele skupiny. „Jděte to omrknout!“

Tři oslovení sesedli a s namířenými puškami vykročili ke vchodu.

Povzdechl jsem si a zvedl dlaně do výšky ramen. Jakmile jsem vykročil z přítmí do dveří, vypuklo pokřikování, ržání a cvakání kohoutky zbraní. Padaly výzvy, abych odhodil všechno železo a klekl si na zem.

„Hej! Hej!!!“ vykřikl jeden z jezdců. „Počkejte! Znám ho.“

Křik se zlomil do bručení a muži se ohlédli. Ten, kdo je zarazil, pobídl koně k bance. Působil dojmem mrtvoly přivázané k sedlu – na kost vyzáblý, obličej nezdravě bledý, tváře propadlé, oči podlité krví.

„Chřestýši?“ oslovil mě chraplavě.

„Docu.“ Pomalu jsem sklonil ruce. „Ty ještě žiješ?“

Zakašlal a odplivl si. Krve jsem si v plivanci nevšiml. „Zdejší suchý vzduch mi dělá dobře. Ale spíš já bych se měl divit. Slyšel jsem o tobě šílené historky. Prý jsi v nějakém starém pueblu našel indiánský poklad. Nevypadáš, že by sis přilepšil.“

„Utekly tři roky. Znáš přece hlavní vlastnost zlata.“

„Rychle se rozkutálí. Pořád hraješ?“

„Spíš ženské a chlast,“ pokrčil jsem rameny. „Ale nechme vzpomínek.“

„Tak, tak,“ vydal se k nám vůdce skupiny.

„Tohle je Virgil Earp,“ představil ho Holliday. „Je novým městským šerifem v Tombstonu. Támhle jsou jeho bratři Wyatt a Morgan. Chlapi před tebou jsou Texas Jack, Turkey Creek a Tip Tipton. Pánové, Chřestýš Callahan.“

„Známá firma,“ zabručel Virgil Earp. Nedalo se určit, jestli je nevrlý jen na mě, nebo má prostě takovou povahu. „Jak dlouho tu jste, Callahane?“

„Asi hodinu.“

„Co vás sem přivedlo?“

„Krvaví Benderové.“

„Cože?“

„Neslyšel jste o Krvavých…“

„Jistěže slyšel. Vraždící famílie z Kansasu. Prý jsou dávno po smrti.“

„Staří ano. Mladí utekli do Arizony.“

„Opravdu? A kde tedy…“

„Johnny leží támhle v saloonu. Chtěl jsem ho živého, ale nedal mi na vybranou. Kate dostala po makovici a čeká svázaná, dokud ji neodevzdám úřadům. Když už jsme u toho, šerife…“

„Kdo je tu ještě?“ přerušil mě.

„Ani živá duše. Když nepočítám koně a psy.“

„Kdo se vloupal do banky?“

„Bender, snažil se dostat k trezoru.“

„A vy jste si řekl, že když už je jednou načatá…“ Earpova sharpska položená křížem přes sedlo se otočila mým směrem.

„Co na tom teď záleží, Virgile?“ zapojil se Wyatt Earp, uhlazený štramák, známý jako zručný hazardní hráč a nájemní pistolník. „Kdo z vás by zaváhal před otevřenou bankou, když nablízku není ani noha? Jacku? Creeku?“

„Já určitě ne,“ zachechtal se Texas Jack a brokovnici, kterou na mě doteď mířil, si opřel o rameno.

„Řekl bych,“ ujal se slova Holliday, „že v tuhle chvíli máme jiné starosti než posuzovat Chřestýšovy morální kvality. Jak tak koukám, šerif z Esperanzy neblouznil ze ztráty krve. Hodí se nám každá bouchačka navíc. A Chřestýš to s bouchačkami umí, za to ručím.“

„Máte tušení, kdo přepadl město?“ podíval jsem se na něj. „Všude krve jako na jatkách, ale po mrtvých ani památky. Zbraně, peníze, všechno cenné zůstalo. Kdo všechny oddělá, a nesebere kořist?“

„Ďáblové,“ ozval se jeden z jezdců. „Démoni, kteří zaútočili po soumraku…“

„Zavři zobák, Shermane,“ prohodil Virgil Earp přes rameno. „Nestojím o žádné pověrčivé kdákání, jasné? Budeme postupovat, jako by šlo o běžné přepadení. Apači, Mexičané, možná Cowboyové.“

„Nedává to smysl, Virgile,“ vrtěl hlavou Holliday. „Ani Clantonové nevybijí celé město. A rozhodně by tu nenechali ani cent.“

„Možná je něco vyrušilo…“

„Kam se v tom případě poděla všechna těla?“ připomněl jsem.

Šerif se na mě zamračil. „Mrtvé najdeme. Rozdělte se do dvojic, chlapi! Objeďte město dokola. Hledejte krvavé stopy. Vsadím se, že někde za humny je masový hrob.“

Zarachotila kopyta a ulici zahalila mračna zvířeného prachu. Holliday se rozkašlal.

„Zůstal v tom chlívě nějaký chlast?“ zachrchlal.

„Co hrdlo ráčí,“ vykročil jsem k saloonu. „Pokud ti nevadí smrad a mouchy.“

Wyatt Earp se k nám přidal. S Docem byli kumpáni už léta, oba to uměli s kartami a prý občas spolupracovali a pořádně oškubali každého, kdo se odvážil sednout si s nimi za jeden stůl.

„Fuj,“ zarazil se Wyatt na prahu hospody. Z kapsy u vesty rychle vytáhl kapesník a přitiskl si ho k nosu. „Dal bych přednost posezení na čerstvém vzduchu.“

Zkontroloval jsem Kate. Seděla přivázaná k židli v koutě výčepu, bradu na prsou, rozcuchané vlasy padající do tváře. Pro jistotu jsem jí nahmatal tep. Žila, aspoň zatím. Dobře.

Doc a Wyatt mezitím vynesli židle na verandu. Vyšel jsem ven s láhví, rozdal skleničky a nalil. Obrátili jsme dna k obloze. Holliday se tvářil hrdinsky, ale nakonec se stejně rozkašlal.

„Mluvili jste o nějakém blouznícím svědkovi,“ nadhodil jsem.

„Místní šerif,“ přikývl Wyatt. „K ránu přijel do Tombstonu. Skoro vykrvácel. Uprostřed ulice se sklátil ze sedla. Z posledních sil blábolil, že v noci došlo k útoku na Esperanzu.“

„Ale kdo zaútočil?“

Earp a Holliday si vyměnili pohledy.

„Bůh ví, co doopravdy viděl,“ zabručel Wyatt. „Měl duši na jazyku a chvilku potom dodýchal. Muselo se mu to v hlavě pomotat.“

„Viděl jsi jeho rány, Wyatte,“ namítl Doc. „Tesáky a drápy. Jako by si ho podal rozzuřený grizzly.“

„Přesně to se mohlo stát.“

„Byl by to první případ, kdy grizzly útočí ve smečce,“ ukázal jsem přes rameno na dveře. „Všude jsou škrábance. Ten zraněný šerif… neříkal, kdo ho tak zřídil?“

„Samé nesmysly,“ odfrkl si Earp. „Lidožrouti, démoni z podzemí… hromada pitomostí.“

Vítr svištěl. Nalil jsem každému ještě jednu. „Pro jistotu bych počítal s tím, že ten chlap neblouznil.“

Provrtali mě pohledy.

„Viděl jsem věci, kterým byste nevěřili,“ hodil jsem do sebe whisky.

„Jaké věci?“ zeptal se Holliday.

„Radši žádné podrobnosti, Docu.“

„Slyšel jsem o Boot Hillu,“ řekl hráč. „Prý jsi tam tehdy byl. Tu noc.“

„Byl,“ přikývl jsem.

„Povídej, co se tam doopravdy stalo?“

Jen jsem zavrtěl hlavou. Věděl jsem, co si asi myslí. Není divu. I já jsem se za ty roky od událostí v Boot Hillu a pueblu pod útesem snažil sám sebe přesvědčit, že se to nestalo doopravdy. Vychlastat si to šílenství z hlavy.

Holliday chtěl zopakovat otázku, ale zarachotila kopyta a rostoucí oblak prachu před sebou přihnal Morgana Earpa.

„Wyatte! Docu!“ křikl a škubl uzdou. „Kde vězíte?“

„Zřizovali jsme předsunutý úřad šerifa,“ vstal Wyatt ze židle. „Co se děje?“

„Pojďte. Honem.“

„Našli jste mrtvé?“

„Možná.“

„Tomu mám rozumět jak?“

Jenže Morgan už obrátil koně a vyrazil do zvířeného prachu. Doc a Wyatt zamířili k zábradlí a sundali z něj uzdy. Pro jistotu jsem ještě jednou koukl na Kate. Seděla v nezměněné poloze. Nerad jsem ji tu nechával bez dozoru, ale za těchto okolností jsem se musel spolehnout na svoji schopnost vázat pevné uzly. Při mém živobytí se v tom člověk dříve nebo později stane mistrem.

IV.

Vítr odvedl kus dobré práce ve snaze zavát stopy, to se musí uznat. Jenže na zamaskování krvavé šmouhy, kterou za sebou nechaly ostatky obyvatel celé Esperanzy, byste potřebovali nejmíň písečnou bouři.

Stopa se táhla ke shluku budov na jihozápadním konci města. Byla tu drtírna rudy, huť, sklad trhavin, haldy hlušiny a spousta moderních parních strojů. Nemýlil jsem se, Esperanza patřila k městečkům stvořeným stříbrnou horečkou.

Od těžebního závodu se ke kopcům táhly železné koleje. Právě u nich nadobro končila krvavá stopa.

„Kde jsou důlní vozíky?“ nadhodil Wyatt.

Společně jsme obrátili pohledy k pahorkům. Kolejnice mířily do stinného kaňonu. Pobídli jsme koně podél lesklé kovové linie.

Virgila Earpa a ostatní muže jsme dohnali v rozlehlé, útesy obklopené kotlině, do níž klikatý kaňon ústil. Koleje se ztrácely v obezděném portálu naproti. Visela nad ním cedule těžební společnosti Lockington & Company.

Nikdo zatím nesesedl z koně, všichni žmoulali v rukou zbraně a beze slova se mračili do temnoty v podzemí. Wyatt zastavil koně u bratrů.

„Všechny mrtvé odvezli dovnitř,“ řekl Morgan zbytečně. „Ale proč, pro Krista?“

„Na to přijdeme, až zjistíme, kdo to udělal,“ zabručel Virgil.

„Půjdeme dovnitř?“ zeptal se Wyatt. „Hledat těla?“

Nikdo neodpověděl. Wyatt se ohlédl a z obličejů si přečetl, jaký na to mají chlapi názor. Jen Virgil se nadechl a hlasitě si odfrkl.

„Nic jiného nám nezbývá. Musíme vyšetřit, co přesně se stalo.“

„Řeknu vám, co se stalo,“ ozval se Holliday. „Někdo – nebo něco – zaútočil uprostřed noci na Esperanzu. A i když se místní zuřivě bránili a vyplýtvali střeliva jako kavalerie v indiánských válkách, nikdo z města nepřežil. Potom to něco odtáhlo mrtvoly do dolů a vsadím se, že to tam pořád je. Čeká, číhá, určitě by nepohrdlo dalším čerstvým masem…“

„Přestaň s tím,“ zavrčel Virgil. „Jsi tu z nás jediný studovaný, právě ty bys měl trvat na rozumném vysvětlení.“

„Rozumné je jen jedno,“ utrousil jsem. „Docův návrh, abychom tam nelezli.“

„Ta štola se uvnitř větví,“ přidal se Texas Jack. „Prý je to hotové bludiště. Několik chodeb nad sebou, šachty, vedlejší štoly… mě tam nedostanete ani s koltem u hlavy, to říkám rovnou. Všichni víte, co se tu minule stalo.“

Namítl jsem, že všichni ne.

„Došlo k závalu,“ vysvětlil mi Jack. „Důlní neštěstí tady není nic výjimečného, ale tentokrát pod zemí zůstaly tři tucty chlapů. Většinou černí a žlutí, ale stejně to byla velká tragédie. Dodnes se k nim neprokopali, nenašli těla. Pravděpodobně už vyschla na pemikan.“

„Tak co navrhujete?“ mračil se Wyatt. „Jen tak obrátíme koně a vrátíme se do Tombstonu? A budeme se třást strachy, že to, co vybilo Esperanzu, přijde uprostřed noci klepat na naše dveře?“

„Vyhoďme to do luftu,“ řekl jsem.

Tázavě se na mě podívali. Vystrčenou bradou jsem ukázal na vchod. „Ať už je uvnitř cokoli, prostě to tam pohřbíme. Dole v prachárně je dynamitu, že můžeme odpálit celou horu. Tak to udělejme.“

Doc, Morgan a někteří další muži opatrně přikyvovali.

„Jenže tohle není jediný vchod,“ připomněl Texas Jack. „Důl musí mít větrací šachty.“

„Odpálíme i ty,“ pokrčil jsem rameny. „Najdeme ve městě důlní mapy, zjistíme polohu šachet a každé dáme nažrat dynamitu. Z útrob té hory se už nic nevyhrabe.“

„Dobrý nápad,“ uznal Holliday.

„Ne tak rychle,“ uťal Virgil a dvěma prsty si nakroutil knír. „Pořád jsem federální šerif a v mém okrsku došlo k neslýchanému masakru. Kriste, vždyť pobili obyvatele celého města, ženy, děti, všechny. Nemůžu celou věc smést ze stolu. Musím zjistit příčiny, vypátrat pachatele. Jestli důl odpálíme, co pak nahlásím guvernérovi? Že stopy útočníků vedly do dolu a my jsme ho ve strachu zavalili a navždycky pochovali vrahy i s oběťmi a všemi důkazy? Co uvedu jako důvod? Víru v blouznění polomrtvého chlapa o démonech z podzemí?“

„Dávno už přece nejde o to, co řekl ten chlap,“ namítl Morgan. „Viděli jsme to všichni na vlastní oči. Krev, stopy po zubech a drápech…“

„Musíme odhalit útočníky,“ přidal se Wyatt ke staršímu bratrovi. „Postarat se, aby se podobná jatka neopakovala jinde, hlavně ne v Tombstonu. Neříkám, abychom lezli do dolu, z té představy se ježí vlasy i mně…“

„Tak jak to chceš udělat, Wyatte?“ podíval se na něj Holliday úkosem. „Přenocovat v Esperanze a počkat, jestli se ty krvelačné svině po setmění nevrátí?“

Prostřední z Earpů se zhluboka nadechl. „Pojedeme do Tombstonu pro posily. Shromáždíme dobrovolníky, požádáme o pomoc kavalerii z Fort Trentonu. Vrátíme se s dostatečnou palebnou silou a zkusíme…“

Koně zafrkali a pohodili hřívami. Wyatt ztichl a ohlédl se. Jako na povel jsme obrátili pohledy k ústí přístupového kaňonu.

Mezi strmými skalisky se odrážela ozvěna vzdáleného dunění.