Hry stínů

Z Černé legie zbyly jen trosky…

…avšak nezahynula!

Po zničující bitvě u Krásy vede Felčar prořídlou Černou legii při hledání ztracených kronik na jih. Kroniky budou vráceny do Chatováru, města vzdáleného osm tisíc mil, které může existovat pouze v legendách… do místa zrodu prvních Svobodných legií.

Každý krok Legie je doprovázen tmavými postavami a vranami živícími se zdechlinami. Jak postupují dál a dál na jih, pralesem plným hmyzu, řekami okupovanými krvežíznivými piráty a městy, živoucími i mrtvými, pronásledováni vzpomínkami na cestu Legie na sever, jejich počet se neustále rozrůstá, až nakonec Legie dosáhne síly několika tisíc mužů. Neustále jsou však bedlivě sledováni novými smrtícími nepřáteli – Pány stínů: zvrácenými stvořeními, jež jsou spřažena s temnotou a smrtí – mocnými, temnými monstry, jež usilují o zardoušení světa ve své odporné náruči. První kolo smrtelně nebezpečné hry je zahájeno. Hry, ve které Černá legie nemůže prohrát – ani doufat ve vítězství.

Vítejte v Hrách stínů…

Kategorie:

Detail knihy

Formát

115 x 180

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Tom Kidd

Počet stran

351

ISBN/EAN

978-80-86309-17-0

Vyšlo

2006

Status

Na skladu

Doporučená cena

398 Kč

O autorovi

Glen Cook

Kapitola první:

Křižovatka

Na křižovatce nás zůstalo stát sedm, pozorovali jsme prach vznášející se nad východní cestou. Dokonce i na nezkrotném Jednookém a Skřetovi bylo znát, jak jsou definitivností okamžiku sklíčení. Otova kobyla si odfrkla. Její pán jí jednou rukou zakryl nozdry a druhou polaskal po krku, aby ji uklidnil. Nadešel čas rozjímání, konečný emociální milník jedné éry.

Nakonec se rozplynuly i poslední zbytky prachu, byli pryč. Stáli jsme tam tak nepohnutě a potichu, že ptáci znovu začali zpívat. Ze sedlové brašny jsem vyndal starý zápisník a sedl si doprostřed cesty. Roztřesenou rukou jsem do něj začal psát: Nastal konec. Rozdělili jsme se. Nemluva, Pusinka a bratři Torqueové se vydali do Pánova. Černá legie přestala existovat.

Přesto budu dál pokračovat v sepisování kroniky, byť možná jenom z toho důvodu, že porušit zvyk, poctivě pěstovaný po pětadvacet let, není nic snadného. A kdo ví? Pro ty, jimž jsem povinován tuto kroniku spravovat, mohou mít mé zprávy svou cenu. Rytmus srdce se již zastavil, avšak mrtvola klopýtá dál. Legie ve skutečnosti zemřela, ale její jméno bude žít.

A my, ó nelítostní bohové, jsme svědky síly, jakou to jméno má.

Vrátil jsem knihu zpět do brašny. „No, tak to by bylo.“ Oprášil jsem si prach ze zadku a podíval se na cestu, která vedla vstříc našemu zítřku. Obzor v dáli byl lemován zelenými kopci, nad nimiž se začínaly hromadit bílé obláčky připomínající stádo ovcí. „Náš úkol začíná. Dnes bychom měli urazit prvních dvanáct mil.“

Pak nám jich bude zbývat už jen sedm nebo osm tisíc.

Rozhlédl jsem se po druzích.

Jednooký byl o dobré století starší než všichni ostatní. Čaroděj, vrásčitý a tmavý jako vyschlá švestka. Přes oko měl pásku a na hlavě měkký a pomačkaný klobouk z černé plsti. Na tom klobouku bylo vidět, že prošel nejhoršími útrapami, jaké si lze představit, ale přesto se mu podařilo i s těmi nejstrašnějšími úklady osudu vyrovnat.

Podobně na tom byl Ota, na první pohled naprosto normální člověk. Snad stokrát byl raněn, a pokaždé přežil. Sám sebe proto téměř začal považovat za oblíbence bohů.

Otovým partnerem byl Jaga, další muž, který nijak nevybočuje z řady. Ale další, kterému se podařilo přežít. Ke svému překvapení jsem ucítil v očích slzy.

A pak tu byl Skřet. Co říct o Skřetovi? Jeho jméno mluví za vše, a přece zároveň neprozrazuje vůbec nic. Další čaroděj, drobný, bojechtivý a neustále ve sporu s Jednookým, bez kterého by se ale zhroutil nebo zemřel. To on vynalezl ropuší škleb.

Naše pětice strávila pohromadě víc než dvacet let. Spolu jsme zestárli. Možná známe jeden druhého až příliš dobře. Všichni dohromady tvoříme končetiny umírajícího organismu. Poslední z mocného, úžasného a legendárního rodu. Obávám se, že my, kteří se spíš než nejlepším vojákům na světě podobáme otrhaným banditům, památku Černé legie jenom pošpiníme.

A další dva. Murgen, kterému Jednooký někdy přezdívá Štěně, má dvacet osm. Je nejmladší. Přidal se k Legii po našem zběhnutí od říše. Tichý muž, který v sobě vždy nesl spoustu zármutku a jehož jedinou rodinou byla Legie. I v našich řadách však zůstával sám a odtažitý.

Jako my všichni. Jako my všichni.

Nakonec tu byla Paní, která bývala skutečnou Paní. Ztracená Paní, krásná Paní, můj sen, má hrůza, ještě zamlklejší než Murgen, ale z jiného důvodu: ze zoufalství. Kdysi mívala vše a všeho se vzdala. Teď neměla nic.

Nic, o čem by věděla, že má nějakou cenu.

Prach nad cestou do Pánova se již v chladném větru rozplynul. Někteří z těch, které jsem miloval, navždy zmizeli z mého života.

Nemělo smysl dál se tady zdržovat. „Připravte se k odjezdu,“ řekl jsem, a abych šel ostatním příkladem, překontroloval jsem upnutí soumarů. „Nasedat. Jednooký, ty pojedeš v čele.“

Konečně se v naší skupince objevil alespoň nějaký náznak emocí, Skřet začal naříkat: „To vážně musím polykat právě jeho prach?“ Když jel Jednooký v čele, Skřet vždy uzavíral řadu. Nebyli to sice žádní prvotřídní čarodějové, ale byli užiteční. Když jel jeden v čele a druhý vzadu, cítil jsem se mnohem bezpečněji.

„Je na řadě, nemyslíš?“

„Někdo takový si nikdy nezaslouží být na řadě,“ řekl Skřet. Pokusil se své poznámce zachechtat, ale podařilo se mu vyloudit pouze úsměv, který byl slabým odvarem jeho obvyklého ropušího šklebu.

Jednooký na jeho rýpání odpověděl zamračeným pohledem a beze slova vyrazil na cestu.

S odstupem padesáti yardů ho následoval Murgen s dvanáct stop dlouhým kopím toporně vztyčeným vzhůru. Kdysi se na jeho kopí třepetala naše zástava, tu ale nahradily čtyři stopy rozedrané černé látky. Její symbolismus měl několik rovin.

My jsem věděli, kdo jsme. A bylo lepší, když to nikdo jiný nevěděl. Legie měla příliš mnoho nepřátel.

Za Murgenem šli Jaga a Ota a vedli soumary. Za nimi jela Paní a já, rovněž s několika soumary. Ve vzdálenosti padesáti yardů nás následoval Skřet. A protože jsme byli ve válce se světem, cestovali jsme vždy takovýmto způsobem. Nebo to možná bylo přesně obráceně.

Přál bych si, abychom měli přední voj a průzkumníky, ale v sedmi lidech byly naše možnosti značně omezené. Dva čarodějové byli v dané situaci tím nejlepším řešením.

Všichni jsme byli ozbrojeni až po zuby. Doufal jsem, že budíme dojem stejně snadné kořisti jako ježek v očích lišky.

Cesta na východ mi zmizela z dohledu. Byl jsem jediný, kdo se ohlédl zpátky s nadějí, že Nemluva našel ve svém srdci klid. Byla to ale jen bláhová představa a já jsem to dobře věděl.

Po citové stránce se naše cesty s Nemluvou a Pusinkou rozešly již před několika měsíci, na krví prosáklém bitevním poli plném nenávisti v Mohylové zemi.

Podařilo se nám zachránit svět, ale tolik toho bylo ztraceno. Budeme dál žít své životy v nejistotě nad konečnou cenou, kterou budeme nuceni zaplatit.

Rozdílná srdce, rozdílné cesty.

„Vypadá to, že bude pršet, Felčare,“ řekla Paní.

Její poznámka mě zaskočila. Ne, že by neměla pravdu, skutečně to vypadalo, že se blíží déšť. Byla to ale první poznámka, kterou od onoho špinavého dne na severu sama od sebe pronesla.

Možná se nakonec přece jenom vzpamatuje.

Kapitola druhá:

Cesta na jih

„Čím jsme dál, tím víc to tu vypadá jako jaro,“ poznamenal Jednooký. Očividně byl v dobré náladě.

Už jsem si taky všiml občasného záblesku neplechy ve Skřetových očích. Dříve by si oba našli způsob, jak svůj neutuchající spor oživit. Vzduchem by létaly kouzelné jiskry. Kdyby nic jiného, alespoň bychom se pobavili.

Dokonce i nálada Paní se zlepšila, přestože mluvila jen nepatrně častěji než prve.

„Pokračujeme,“ řekl jsem. „Oto, uhas oheň. Skřete, pojedeš v čele.“ Podíval jsem se na cestu před námi. Za další dva týdny bychom už měli být Kráse na dosah. Doposud jsem nikomu neprozradil, proč tam vlastně jedeme.

Všiml jsem si krkavců, kteří kroužili ve vzduchu. Tam vpředu musela být poblíž cesty nějaká mršina.

Osudová znamení nemám zrovna v oblibě. Jsem z nich vždycky celý nesvůj. A z těch ptáků jsem byl nesvůj.

Ukázal jsem rukou na kroužící ptáky. Skřet přikývl. „Už jedu,“ řekl. „Trochu se roztáhněte.“

„Dobře.“

Murgen zvýšil odstup o dalších padesát yardů. Ota a Jaga se rovněž vzdálili. Ale Jednooký se na mě a na Paní neustále zezadu tlačil, stoupal si ve třmenech a snažil se nespouštět Skřeta z očí. „Mám z toho špatný pocit, Felčare,“ řekl. „Špatný pocit.“

Přestože Skřet nevyvolal žádný poplach, Jednooký měl pravdu. Ti ptáci zkázy byli vskutku špatným znamením.

Vedle cesty ležel převrácený zdobený kočár. V jeho postraňcích leželi dva mrtví koně, pravděpodobně je zabili, protože byli zranění. Zbývající dvě zvířata byla pryč.

Okolo kočáru ležela těla šesti uniformovaných strážců, kočího a jednoho strážce, který jel na koni. Uvnitř jsme našli muže, ženu a dvě děti. Všichni byli zavražděni.

„Jago,“ řekl jsem, „pokus se něco zjistit ze stop. Paní. Znáš tyto lidi? Poznáváš jejich erb?“ ukázal jsem na ruční práci na dvířkách kočáru.

„Jestřáb ze Závory. Říšský prokonzul. Ale mezi mrtvými není, je starší a otylý. Možná je to jeho rodina.“

Zbytek nám pověděl Jaga. „Měli namířeno na sever. Přepadli je banditi.“ Zvedl kus špinavé látky. „Neprodali svou kůži lacino.“ Když jsem neodpovídal, ukázal mi hadr, který prve zvedl ze země.

„Šedí chlapci,“ konstatoval jsem. ,Šedí chlapci‘ byly císařské vojenské jednotky severních armád. „Trochu daleko od svého území.“

„Dezertéři,“ řekla Paní. „Rozklad už začal.“

„Pravděpodobně,“ zamračil jsem se. Doufal jsem, že úpadek nezačne dřív, než odsud vypadneme.

„Před třemi měsíci byla cesta napříč císařstvím bezpečná i pro osamocenou pannu,“ přemítala nahlas Paní.

Přeháněla, ale zase ne tolik. Dříve než je konflikt v Mohylové zemi zničil, mocné síly nazývané ,Lapení‘ dohlížely nad provinciemi a rychle a nelítostně trestaly neoprávněně činěné bezpráví. Nicméně, bez ohledu na místo a čas, všude se najdou jedinci dostatečně stateční nebo hloupí na to, aby vyzkoušeli nastavené meze, a ostatní dostatečně dychtiví následovat jejich příkladu. Tento proces nakonec vyvrcholil tím, že říše byla zbavena hrozeb, které ji stmelovaly.

Doufal jsem, že se o jejich konci doposud veřejně neví. Mé plány závisely na existenci starých pořádků.

„Máme začít kopat?“ zeptal se Ota.

„Za minutku,“ řekl jsem. „Kdy se to stalo, Jago?“

„Před několika hodinami.“

„A nikdo tu od té chvíle nebyl?“

„Ale ano, ale jen prošli kolem.“

„To musí být pěkná sebranka,“ poznamenal Jednooký. „Když si můžou dovolit nechat tady jen tak ležet mrtvá těla.“

„Možná chtěli, aby je ostatní viděli,“ řekl jsem. „Možná se snaží vydobýt si vlastní panství.“

„Pravděpodobně,“ řekla Paní. „Jeď opatrně, Felčare.“

Zvedl jsem obočí.

„Nechci tě ztratit.“

Jednooký se zasmál a já zrudl. Ale bylo dobře v ní zase vidět trochu života.

*

Těla jsme pohřbili, ale kočár jsme nechali být. Dostáli jsme závazku civilizovanosti a pokračovali dál v cestě.

O dvě hodiny později se z předsunuté pozice vrátil Skřet. Murgen se zastavil v ohybu cesty, abychom na něj viděli. Právě jsme se nacházeli v lese, ale cesta byla v dobrém stavu a po obou stranách vymýcená. Bylo patrné, že je používána pro vojenské účely.

„Tam vpředu je hostinec,“ řekl Skřet. „Nelíbí se mi, jak vypadá.“

Noc byla doslova na spadnutí. Celé odpoledne jsme strávili pohřbíváním mrtvých. „Je tam živo?“ Po onom pohřbu mi celá krajina připadala nějak zvláštní. Na cestě jsme za celou dobu nepotkali ani živou duši a farmy poblíž lesa byly opuštěné.

„Jo. Doslova to tam vře. Uvnitř je dvacet lidí. Pět ve stájích. Třicet koní. Dalších dvacet lidí je v lese a v ohradách čtyřicet dalších koní. Taky je tam spousta jiného dobytka.“

Závěry vyplývající z jeho popisu byly jasné. Měli jsme hostinec opatrně minout, nebo se vrhnout po hlavě do problémů?

Následná debata byla poměrně rychlá. Ota a Jaga se chtěli vydat rovnou do hostince. Tvrdili, že pokud by se něco dělo, máme s sebou přece Jednookého a Skřeta.

Skutečnost, že by se právě oni měli s celou záležitostí vypořádat, se Jednookému ani Skřetovi nezamlouvala.

Nechal jsem hlasovat. Murgen a Paní se zdrželi, Ota a Jaga byli pro zastávku. Jednooký se Skřetem si jeden druhého měřili přísnými pohledy a čekali, kdo z nich první zaujme stanovisko, aby mu druhý mohl začít oponovat.

„Takže jdeme rovnou tam,“ řekl jsem nakonec. „Tihle dva šašci budou sice hlasovat proti sobě, ale beztak bude většina pro…“ Nato se oba čarodějové spolčili, a jenom aby ze mě udělali lháře, hlasovali jednomyslně pro zastávku v hostinci.

O tři minuty později jsem to zchátralé stavení spatřil poprvé. Ve dveřích stál chlap a bedlivě si prohlížel Skřeta. Druhý seděl na rozviklané židli, zády se opíral o zeď a žvýkal stéblo slámy. Muž, který stál ve dveřích, zmizel uvnitř.

*

Jaga nazval bandity, s jejichž prací jsme se setkali u cesty, Šedými chlapci. Ale šedá byla barva uniforem v teritoriích, odkud jsme přicházeli. Ve forsbergštině, nejrozšířenějším jazyce severní armády, jsem se zeptal muže na židli: „Máte otevřeno?“

„Jo,“ odpověděl mi a jeho oči se zúžily přemýšlením.

„Jednooký, Oto, Jago, postarejte se o zvířata.“ Potichu jsem se pak zeptal: „Všiml sis něčeho, Skřete?“

„Někdo právě vyšel zadním vchodem. Uvnitř jsou všichni na nohou. Ale zatím to na potíže nevypadá.“

Muži na židli se naše šeptání očividně nelíbilo. „Jak dlouho hodláte zůstat?“ zeptal se. Všiml jsem si tetování na jeho zápěstí. Bylo to další jednoznačné znamení toho, že pochází ze severu.

„Jenom jednu noc.“

„Máme tady plno, ale nějak se sem vejdete.“ Počínal si opravdu chladnokrevně.

Zákeřní pavouci, tihle dezertéři. Hostinec byl jejich základnou, tady si vybírali oběti. Špinavou práci ale dělali na cestě.

Uvnitř hostince vládlo naprosté ticho. Vstoupili jsme a rozhlédli se po mužích uvnitř. Bylo mezi nimi i několik žen, všechny vypadaly sešle a ztrhaně. Zdejší osazenstvo rozhodně nepůsobilo důvěryhodně. Hostince ležící u cest jsou obvykle rodinnými podniky plnými dětí a starců a všech možných generací mezi nimi. Nikoho takového jsem tady neviděl. Jenom drsné muže a zlé ženy.

U dveří do kuchyně stál velký stůl. Usadil jsem se u něj zády ke stěně. Paní se posadila vedle mě. Nebyla zvyklá na způsob, jakým se na ni dívali všichni ti muži okolo.

I přes špínu cesty a hadry, které měla na sobě, zůstávala stále krásná.

Položil jsem ruku na její, což bylo spíše gestem uklidnění než vlastnictví.

Buclatá šestnáctiletá dívka s očima pronásledované srny se nás přišla zeptat, kolik nás je, co si dáme k jídlu, zda má ohřát vodu na koupání, jak dlouho si budeme přát zůstat a jakou barvu mají naše mince. Neptala se popořadě, ale napřeskáčku, jak jí otázky přišly na mysl, naplněna strachem z odplaty, které by se jí dostalo, pokud by na některou z nich zapomněla.

Intuitivně jsem vycítil, že ona patří k rodině, která hostinec opravdu provozuje.

Hodil jsem jí zlatou minci. Měli jsme jich dostatek, před naším odjezdem z Mohylové země jsme vyplenili několik císařských pokladnic. Odlesk světla na povrchu zlaté mince okamžitě vyvolal zájem v očích mužů, kteří se snažili tvářit, že se nedívají.

Do místnosti vstoupil Jednooký spolu s ostatními a všichni si vzali židle. „Venku v lese se něco děje,“ zašeptal drobný tmavý muž. „Něco na nás chystají.“ Levým koutkem úst naznačil svůj žabí škleb. Vyvodil jsem si z toho, že i on má plán. Rád nechával bandity pobít se mezi sebou.

„Jsou plány a plány,“ řekl jsem. „Pokud to jsou banditi, necháme je, ať se pověsí navzájem.“

Chtěl vědět, co tím mám na mysli. Moje záměry jsou někdy mnohem ohavnější než ty jeho. Je tomu tak proto, že jsem ztratil jakýkoli smysl pro humor a zajímá mne jen to největší svinstvo.

*

Vstali jsme před úsvitem. Jednooký se Skřetem pomocí svého oblíbeného kouzla seslali na všechny v hostinci hluboký spánek. Poté vyklouzli ven, aby kouzla aplikovali i na chátru ukrytou v lese. My ostatní jsme zatím nachystali zvířata a výbavu. Měl jsem drobnou rozmíšku s Paní. Chtěla po mně, abych pro ženy, které tu bandité drželi jako zajatce, něco udělal.

„Kdybych měl napravovat každé bezpráví, se kterým se setkám, tak bych do Chatováru nikdy nedorazil.“

Neodpověděla mi. O několik minut později jsme se vydali na cestu.

*

Jednooký řekl, že se blížíme k hranici lesa. „Tohle místo vypadá stejně dobře jako kterékoli jiné,“ řekl jsem. Murgen, Paní a já jsme se vydali do lesa na západ, Jaga, Ota a Skřet na východ od cesty. Jednooký se jednoduše otočil po směru, odkud jsme přišli, a čekal.

Nedělal nic, co by bylo nějak patrné na první pohled. Rovněž Skřet byl plně zaměstnaný.

„Co když nepřijdou?“ zeptal se Murgen.

„Pak byl náš úsudek mylný a oni nejsou banditi. Pošlu jim po větru omluvu.“

Hodnou chvíli nikdo nic neříkal. Když jsem se znovu vydal k cestě, abych ji zkontroloval, Jednooký už nebyl sám. Za zády mu stála šestice jezdců. Srdce se mi sevřelo. Jeho fantómové byli muži, které jsem znal, staří kamarádi, dlouho mrtví.

Vrátil jsem se zpátky mnohem otřesenější, než jsem očekával. Můj emocionální stav se nelepšil. Baldachýnem lesa pronikaly sluneční paprsky a odhalovaly přízraky dalších mrtvých přátel. Čekali tiše s připravenými štíty a zbraněmi, jak se na duchy sluší a patří.

Žádní duchové ve skutečnosti neexistovali, byli jenom v mé hlavě. Byly to přeludy, které vyčaroval Jednooký. Na druhé straně cesty zatím Skřet vyvolával svou vlastní stínovou legii.

Když měli na práci dostatek času, byli tihle dva skutečnými umělci.

Teď už nebylo žádných pochyb ani o tom, kdo je vlastně Paní.

„Dusot kopyt,“ konstatoval jsem zbytečně. „Přicházejí.“

Žaludek jsem cítil až v krku. Neunáhlil jsem se? Neukousl jsem si příliš velké sousto? Jestli se rozhodnou bojovat… Kdyby Skřet nebo Jednooký zaváhali…

„Příliš pozdě na diskuse, Felčare.“

Podíval jsem se na Paní, díky kouzlu těch dvou zase zářivou upomínku své bývalé podoby. Usmívala se. Věděla, co si myslím. Kolikrát se již téhle hry účastnila, byť ve větším měřítku?

Banditi cválali uličkou mezi stromy u cesty. Byli docela překvapení, když zjistili, že na ně čeká Jednooký.

Vyrazil jsem vpřed. Spolu se mnou se lesem hnalo stádo duchů koní. Bylo slyšet řinčení postrojů a praskot větví, jimiž se prodírali. Jednooký odvedl dobrou práci.

Banditů bylo pětadvacet a působili vskutku hrozivým dojmem. Jakmile spatřili Paní a hrůzu nahánějící zástavu na Murgenově kopí, jejich tváře znatelně pobledly.

Černá legie byla zatraceně dobře známá.

Tětivy luků dvou set přízračných lučištníků se napnuly a padesát rukou vystřelilo k obloze, jako kdyby se jí chtěly chopit. „Doporučuji vám slézt z koní a odložit zbraně,“ řekl jsem kapitánovi. Ten několikrát ztěžka polkl, ale když zvážil své šance, udělal, co jsem mu nařídil. „A teď ustupte od koní, bastardi.“

Banditi ustoupili o několik kroků vzad. Paní udělala drobné gesto a všichni koně se otočili a rozběhli se ke Skřetovi, který byl tím pravým stimulem jejich chování. Nechal zvířata proběhnout kolem. Vrátí se do hostince a ohlásí tak jeho obyvatelům konec útisku.

Dokonalé, naprosto dokonalé. Bez nejmenšího zranění, takový byl za starých dobrých časů náš styl. Vychytralost a lstivost. Proč riskovat zranění, když jsme se mohli s nepřáteli vypořádat pomocí lsti a úskoku?

Svázali jsme zajatce do zástupu, abychom nad nimi měli lepší kontrolu, a vydali se dál na jih. Bandity dost rozhodilo, když Skřet s Jednookým zrušili kouzlo. Domnívali se, že to od nás nebylo fér.

O dva dny později jsme dorazili do Vesty. Zatímco Jednooký se Skřetem kouzly znovu podpořili její okázalé vzezření, předala Paní dezertéry spravedlnosti velitele pevnosti. Cestou jsme museli zabít jenom dva z nich.

To bylo mé jediné rozptýlení na cestě. Nyní, když bylo u konce, se náš příjezd do Krásy blížil každou hodinou a já znovu musel začít přemýšlet o potížích, které nás čekají.

Převážná část kroniky, o níž se mí druhové domnívali, že je stále v mém držení, zůstala v císařských rukách. Podařilo se jim ji ukořistit u Královnina mostu. Byla to stará rána, která mě nepřestávala sužovat. Její vrácení mi bylo přislíbeno krátce před vypuknutím krize v Mohylové zemi. Ale právě ona krize nakonec zabránila jejímu dodání. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než abych se pro ni vydal sám.

Kapitola třetí:

Krčma v Tagliu

Vrboun se pohodlně uvelebil v křesle. Děvčata se chichotala a povzbuzovala jednu druhou, aby se dotkla jeho hedvábných vlasů kukuřičné barvy. Jedna z nich, které se v očích zračila největší touha, se natáhla a prsty ho po celé jejich délce pohladila. Vrboun se podíval na druhý konec místnosti a mrkl na Sáhouna Mathera.

Takový byl život – a bude trvat, dokud jejich otcové a bratři nezmoudří. Byl to splněný sen každého muže – který musel čelit stejně starým a smrtelným nebezpečenstvím. Když to takhle bude pokračovat dál a nic se nezvrtne, bude v brzké době vážit čtyři sta liber a stane se tím nejšťastnějším lenochem v celém Tagliu.

Koho by to napadlo? Obyčejná krčma v zapadlém městečku, jako je Taglios. Tahle díra, na kterou by doma mohli narazit na každém rohu ulice, tady byla takovou novinkou, že na ní jednoduše nemohli nezbohatnout. Pokud se kněží nevymaní z letargie a nezačnou jim házet klacky pod nohy.

Samozřejmě jim pomohlo, že pro místní obyvatele představovali exotické cizince, které chtělo vidět celé město. Dokonce i kněží. A jejich malá písklata. Obzvláště drobné snědé dcerušky.

Přivedla je sem dlouhá a šílená cesta, ale každý její krok teď měl cenu zlata.

Založil si ruce na prsou a nechal děvčátka dělat, co se jim zamane. Snášel to. Dokázal se s tím smířit.

Pozoroval, jak Sáhoun naráží další sud hořkého třetiřadého zeleného piva, které vařil. Tihle taglijští blázni za ně platili trojnásobek jeho ceny. Co je to za místo, že se ještě nikdy nesetkali s pivem? K čertu. Tohle byl vysněný ráj všech chlapíků bez zvláštního nadání a s toulavýma nohama.

Sáhoun mu přinesl džbánek. „Labuti, jestli to takhle bude pokračovat dál, budeme muset někoho najmout, aby mi pomohl vařit,“ řekl Vrbounovi. „Za pár dnů vytočíme všechny zásoby.“

„Proč si děláš starosti? Jak dlouho nám to tady vydrží? Tihle kněží po nás brzo půjdou. Začnou hledat důvod, aby nás mohli zavřít. Starej se o to, aby se ti příští várka povedla aspoň jako tahle, a ne o to, jak uvařit pivo rychleji. Co je?“

„Jak, co je?“

„Tváříš se najednou nějak znechuceně.“

„Černý pták zhouby právě vstoupil do našich dveří.“

Vrboun se otočil, aby viděl na vstup do krčmy. Jistě, Čepel se vrátil domů. Vysoká, hubená postava s hladce oholenou hlavou, na níž se při sebemenším pohybu zavlnily provazce svalů, vypadala jako lesknoucí se socha. Opovržlivě se rozhlédl kolem. Pak si to namířil přímo k Vrbounově stolu a posadil se. Děvčata si ho okamžitě začala se zájmem prohlížet. Vypadal stejně exoticky jako Vrboun Labuť.

„Přišel sis pro svůj podíl a povědět nám, jak jsme odporní, že zneužíváme tyhle děti?“ zeptal se Vrboun.

Čepel zakroutil hlavou. „Ten starý blázen Kouř má zase zlé sny. Chce tě Žena.“

„Do hajzlu.“ Labuť shodil nohy na podlahu. Tak tady je problém. Ta Žena jim nedá pokoj. „Co se mu zdálo tentokrát? Co používá? Konopí?“

„Je to čaroděj. Nepotřebuje nic, aby se dostal do transu.“

„Do hajzlu,“ řekl znovu Labuť. „Co myslíš, máme odsud zmizet? Prodat zbytek těch Sáhounových chcanek a vydat se vzhůru po řece?“

Na Čepelově tváři se objevil široký škleb. „Příliš pozdě, chlapče. Byl jsi vyvolen. Neumíš běhat dost rychle. Tam, odkud přicházíš, by si s Kouřem bylo snadné poradit, ale tady je mocným černokněžníkem. Jestli se pokusíš zmizet, skončíš se zauzlovanými palci.“

„To je oficiální příkaz?“

„Neřekli to zrovna takhle. Ale mysleli to tak.“

„Tak proč tentokrát snil? Proč nás do toho zatáhl?“

„Pánové stínů. Hodně Pánů stínů. Řekl, že v Lapači stínů bylo velké setkání. Rozhodli se přestat mluvit a začít jednat. Řekl, že je navštívil Měsíční stín. Taky řekl, že se s nimi brzy setkáme na taglijském území, opravdu brzy.“

„Výborně. Prakticky se nás snažil prodat už od chvíle, kdy jsme se sem dostali.“

Z Čepelovy tváře zmizely veškeré známky dobré nálady. „Tentokrát to bylo jiné, chlape. Je rozdíl být vystrašený a vystrašený, víš, jak to myslím? A Kouř a ta Žena jsou tentokrát až v druhé řadě. A nejsou to jen Pánové stínů, kteří jim teď dělají starosti. Mám ti říct, že se blíží Černá legie. Říkal, že prý budeš vědět, co to znamená.“

Labuť zachrčel, jako kdyby dostal úder na břicho. Postavil se, nalil do sebe pivo, které mu Sáhoun přinesl, a rozhlédl se kolem, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. „To je ta nejšílenější věc, jakou jsem kdy slyšel, Čepeli. Černá legie? Přichází sem?“

„Řekl, že právě to podráždilo Pány stínů, Vrboune. Prohlásili, že je ztělesněním dobra. Tohle je poslední země na severu, pod řekou, která si Pány drží od těla. A ty víš, co se děje na druhé straně Lapače duchů.“

„Nevěřím tomu. Víš, jakou vzdálenost by musela překonat?“

„Zhruba stejnou jako ty a Sáhoun.“ Čepel se přidal k Vrbounovi a Sáhounu Matherovi na jejich cestě dva tisíce mil jižně od Taglia.

„Jo. A teď mi řekni, Čepeli, kdo by se u všech rohatých, kromě tebe, mě a Sáhouna, vydával bezdůvodně na tak dlouhou cestu?“

„Ona má důvod. Tvrdí Kouř.“

„A jaký?“

„Nevím. Vydej se tam, kam ti přikázala Žena. Možná ti to Měsíční stín prozradí.“

„Taky že tam půjdu. Všichni tam půjdeme. Budeme předstírat poslušnost a při první příležitosti zmizíme z Taglia. Jestli se tady dole chtějí zamíchat s Pány stínů, a navíc sem ještě má dorazit Černá legie, nechci se zdržovat nikde poblíž.“

Čepel se opřel zády do židle, aby se k němu jedna z dívek mohla dostat blíž. Ve tváři se mu rozhostil tázavý výraz.

„U nás doma jsem dobře viděl, co ti bastardi dokážou,“ řekl Labuť. „Viděl jsem Růže lapené mezi nimi a… Zatraceně, musí ti stačit moje slovo, Čepeli. Bylo by to zlé. Jestli sem má opravdu namířeno Černá legie a my tady budeme, až sem dorazí, pak si možná budeš přát, abychom tě nechali sežrat těmi krokodýly.“

Čepelovi nikdy nebylo úplně jasné, proč ho vlastně hodili krokodýlům. A Vrboun si nedokázal vysvětlit, proč ho Sáhoun přemluvil k tomu, aby ho vytáhli a vzali s sebou. Na druhou stranu se ukázalo, že Čepel je správný chlapík a už dávno jim oběma dluh splatil.

„Myslím, že bys jim měl pomoct, Labuti,“ řekl Čepel. „Mám tohle město rád. Mám rád tyhle lidi. Jedinou jejich chybou je, že nejsou dost chytří na to, aby spálili všechny ty chrámy na popel.“

„Zatraceně, Čepeli, já nejsem ten, kdo jim může pomoct.“

„Ty a Sáhoun jste široko daleko jediní, kdo má o válčení nějaké ponětí.“

„Byl jsem v armádě dva měsíce. Ani jsem se nikdy pořádně nenaučil držet krok. A Sáhoun už na to nemá žaludek. Nepřeje si nic jiného než na tuhle část svého života zapomenout.“

Sáhoun tajně vyslechl většinu toho, o čem se oba muži spolu bavili. „Nejsem na tom tak zle, Vrboune. Nemám nic proti válčení, pokud je k tomu správný důvod. Jen jsem se zapletl se špatnou sebrankou. Souhlasím s Čepelem. Mám rád Taglios. Mám rád tyhle lidi. Jsem ochoten udělat cokoli, aby si je Pánové stínů nevzali do parády.“

„Slyšel jsi, co říkal? O Černé legii?“

„Slyšel jsem to. Taky jsem slyšel, že si o tom chtějí promluvit. Myslím, že bychom se měli vydat zjistit, o co tady jde, dřív než si začneme otvírat pusy a říkat, co dělat nebudeme.“

„Dobrá, jdu se převléknout. Ty zůstaň tady, Čepeli. A ruce pryč od té v červeném. Já mám nárok jako první.“ S těmi slovy odešel.

Sáhoun Mather se zašklebil. „Ty víš dobře, jak Vrbouna přesvědčit, Čepeli.“

„Pokud všechno bude dál pokračovat tak, jak očekávám, pak ho nebude třeba přesvědčovat. On bude v jejich čele, až se pokusí zastavit Pány stínů. Mohl bys ho pálit na hranici a nikdy by se k tomu nepřiznal, ale pro Taglios má slabost.“

Sáhoun Mather se zasmál. „Máš pravdu. Konečně si našel domov a nikdo ho z něj jen tak nedostane. Ani Páni stínů, ani Černá legie.“

„Je opravdu tak strašná, jak naznačoval?“

„Horší. Mnohem horší. Vezmi všechny historky, které jsi o ní slyšel doma, přidej k tomu to, co se o ní vypráví tady, přihoď nejhorší, co si dokážeš představit, vynásob to dvěma a pak se možná budeš blížit realitě. Ti muži jsou zlí, drsní a dobří. A to nejhorší na nich asi je, že jsou tak záludní, že si to ani nedovedeš představit. Existují už čtyři, pět století a žádná jiná jednotka nikdy nevydržela tak dlouho a žádná nebyla tak zatraceně odporná, aby se s ní odmítali zaplést i bohové.“

„Matky, ukryjte své děti,“ řekl Čepel. „Kouřovi se splní jeho sen.“

Sáhounův výraz nabral na pochmurnosti. „Jo. Slyšel jsem vyprávět, že čarodějové dokáží uskutečnit věci jenom tím, že o nich nejprve sní. Možná bychom měli Kouřovi podříznout krk.“

V tu chvíli se do místnosti vrátil Vrboun. „Možná bychom nejdřív měli zjistit, o co jde, než se do něčeho pustíme.“

Sáhoun se zasmál. Čepel se zašklebil. Pak začali vyhánět děvčata z krčmy – nejprve se ovšem ujistili, že jedna nebo dvě mladé dívky pochopily, kdy a kde se spolu znovu setkají.