Hraničář

Anotace

Přes hraničářskou osadu zvanou Chawyna procházejí komanda dobrodruhů, aby v bažinatém Orcigardu bojovala s orky a drancovala rozvaliny starých chrámů. Moc Temného mága se zdá být nezlomitelná, vyskytují se však názory, že jeho vláda nad Orcigardem už brzy skončí.

V těchto nelehkých časech žije Jonni, obyčejný kluk z Chawyny. Bojuje s orky i s bandity, hledá své místo v hraničářské komunitě. Stává se svědkem i aktérem okamžiků, které změní „staré“ Pohraničí k nepoznání.

 

Kniha Hraničář navazuje na romány Krvavé Pohraničí a Šílený les.

Detail knihy

Žánr

Fantasy

Formát

108 x 165

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Tomáš Flak

Počet stran

330

ISBN/EAN

978-80-7456-514-4

Vyšlo

11.6.2021

Status

Na skladu

Doporučená cena

268 Kč

O autorovi

Šlechta Vladimír

Šlechta Vladimír

Narodil se roku 1960 v Liberci, ale většinu života prožil na jihu Čech v Českých Budějovicích.
Debutoval v roce 1993 v časopise Ikarie krátkou povídkou Legendární zbraň. V roce 1999 vyšly první jeho dva romány: Projekt Bersekr a Ostří ozvěny. Je jedním z nejprodávanějších českých autorů fantasy a sci-fi. Je dvojnásobným držitelem ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu v kategorii nejlepší publikovaná povídka. Je autorem zatím devíti knih, ve kterých dovedně kombinuje prvky dobrodružné science-fiction a fantasy. Tři z nich patří do cyklu, odehrávajícím se v postkatastro­fickém prostředí Evropy (Projekt Berserkr, Ostří ozvěny a Kyborgovo jméno), další spadají do fantasy cyklu Krvavé pohraničí (Krvavé pohraničí, Šílený les, Nejlepší den, Likario, Orcigard, Zahrada sirén, Ploty z kostí, Válečná lest a Hořící přízraky).
Je ženatý a má dva syny – Jana a Pavla.
(zdroj: Wikipedie)

Ukázka

Část první

Dětská dýka

(rok 157 letopočtu Hraničních zemí)

 

 

V Thonnierice byl Gordon Fee postaven před vyšetřovací komisi a obviněn ze zbabělosti před nepřítelem. Na základě zjištěných skutečností byl zproštěn obvinění, jeho slibně se rozvíjející kariéra však byla zničena. Stal se z něho tulák. Nenáviděl orky, a proto postavil své vlastní komando, s nímž pronikal do Orcigardu na kořistnické výpravy. Prý spřádal plány na proniknutí do Citadely a zlikvidování samotného Alaricha Touraina – tento cíl byl však evidentně nad jeho síly a jen ilustruje, jak Gordon Fee v pozdějších letech ztratil soudnost.

 

Ilustrovaná encyklopedie Pohraničí

 

01

 

Čekali, že padne rozhodnutí. Vlastně už byli napůl sbalení. Strýc Jacob však vyšel z přístěnku a neřekl nic.

Žádná výzva k odchodu. Žádné rozhodné slovo. Prostě nic.

Venku u zápraží sebral z hromádky palivového dříví kus lískového kmínku. Odklidil se s ním na lavici pod velkým dubem, vytáhl z boty nůž a začal polínko ořezávat. Kolem něj se shromáždilo celé osazenstvo samoty: Jonni, dvě starší sestry, matka i starý jednoruký Fous. Strýc Jacob si jich nevšímal. Ořezával polínko, usmíval se a tichounce si pohvizdoval.

„Pro Bledou paní, Jacobe!“ vyhrkla konečně matka. „Vždyť už je skoro mrtvý! Nemůžeme tady zůstávat sami! Odveď nás do Chawyny!“

Strýc Jacob se na ni podíval zpod obočí: „Mně se zdál lepší než posledně.“

„Jacobe! Prosím tě! Vždyť už vůbec nevstává z postele! Ani na záchod si nedojde! Na zádech má černé proleženiny!“

„Tak dost!“ zarazil ji strýc Jacob. „Brácha přežil celé jaro! Proč by měl umírat teď, když tak dlouho bojoval?“

Pak se rozkřikl, aby svým slovům dodal na důrazu: „Faylorgové neumírají tak snadno!“

Jonniho sestry sebou trhly, jak se polekaly křiku. Strýc Jacob si toho všiml a ubral na hlasitosti. „A vůbec, ženské, co tady očumujete?“ řekl konejšivě. „Krávy bučí hlady, koukejte je zahnat na palouk. A postarejte se o bráchu. Uvařte mu silnou polévku z těch křepelek, které jsem přinesl. Máte spoustu práce, tak se do ní dejte!“

Matka i sestry okamžitě poslechly. Pohnul se i jednoruký Fous. Ani on si netroufl Jacobovi odporovat. Jen Jonni, pihovatý blonďáček v hrubé haleně, obutý v botách z jelenice vysokých až nad kolena, zůstal na místě. Pozoroval, jak strýc ořezává lískové polínko.

„Co to děláš, Jacobe?“ zeptal se. Strýc vždycky trval na tom, aby ho Jonni oslovoval jménem.

Strýc Jacob byl o hodně mladší než Jonniho otec. Teprve mu táhlo na třicítku. Seděl tady v oddělených elfských nohavicích, na švech ozdobených třásněmi, v bederní zástěrce a v parádní košili z modrého plátna, kterou si koupil v pevnosti Rudenrog. Jonni ho měl rád. Někdy ho pokládal za staršího kamaráda. Strýc se hodně smál a dělal různé vylomeniny, jako že třeba chodil po rukou. Ale jindy, když se rozkřikl, vypadal nebezpečně a šel z něj strach.

„Vyrábím dýku,“ řekl strýc. „Dýku pro tebe. Ukaž mi ruku, Jonni. Udělám ti rukojeť na míru. Dal bych ti svůj tesák, ale byl by pro tebe příliš těžký. Kolik je ti vlastně let? Osm? Nedělej si nic z toho, že jsi tak mrňavý. Za dva roky začneš růst a všechny nás přerosteš. Jsi na téhle samotě jedinej zdravej chlap, tak to tady musíš pohlídat. Nemůžete odsud odejít, chápeš? Les by si vzal všechno zase zpátky. Políčka, ohrady, stavení. Za pár měsíců by to zarostlo roštím. Nastěhovali by se sem králíci a vrány… Přines mi ten hrnek s uraženým uchem. Naber do něj ve studni vodu.“

Než to Jonni všechno udělal, byl strýc s lískovou dýkou hotov. Teď už jen dokončoval ozdobné vrypy na rukojeti.

„Tak, Jonni, hrnek necháme tady pod lavicí. Všechny upozorním, aby dávali pozor a nezvrhli ho. Teď přijde nejdůležitější část. Musíme přeměnit dřevěnou hračku ve zbraň.“

Z torby zavěšené na opasku vytáhl skleněnou lahvičku naplněnou olověně šedou tekutinou. Už jen ta skleněná lahvička byla v Pohraničí vzácností.

„Koupil jsem to od jednoho čaroděje alchymisty,“ vysvětlil strýc.

„Od Rônarda?“ zeptal se Jonni.

„Znáš snad jiného čaroděje?“

„Ne. A ty nějakého jiného znáš?“

„Ne. Takže jsi to uhodl. Tekutina je od Rônarda.“

Zatímco se bavili, vylil obsah lahvičky do hrnku s vodou a rozmíchal ji kouskem dřívka, které však ihned vytáhl a zahodil. „Teď se dívej, co udělám, Jonni. Čepel dřevěné dýky ponořím do vody. Takhle je to v pořádku. Jen po záštitu. Tekutina trochu nasákne i do rukojeti, tak mi to alespoň tvrdil Rônard. Rukojeť pak nebude těžká, ale bude pevná… Podej mi řemínek. Musím dýku přivázat k hrnku, aby nevyplavala.“

Upevnil dřevěnou hračku do hrnku s vodou, postavil hrnek pod lavici a obložil ho několika plochými kameny.

„Nejméně pět dní, Jonni. Tak dlouho musí tekutina působit. Kdyby voda v hrnku vyschla, tak ji dolij. Před deštěm je hrnek chráněný lavicí. Během týdne se tady zastavím, nabrousím ti ji a ušiju na ni pochvu z kůže. Dávej pozor na ženské,“ rozcuchal Jonnimu dlouhé vlasy.

Otočil se, shrábl z lavice dlouhý luk a toulec plný šípů. Přešel kolem políček až k čáře stromů. Náhle byl pryč.

Jonniho zachvátila prudká radost. Dýka! Bude mít vlastní dýku!

Nikdo z kluků, které znal, neměl dýku. Ani Framis ze severní samoty. Ani Tomin, Rouk a Puclík ze samoty na jihu. Nikdo z jeho přímých ani vzdálených bratranců, s nimiž se několikrát do roka setkával při rodinných slavnostech, se nemohl pochlubit dýkou. Někteří se pyšnili odštěpky pazourku, zasazenými do rukojeti, ale dýka? Tu bude mít jen on.

 

02

 

V náhlém popudu se rozběhl do lesa. Utíkal podél Žilky, jak říkali drobnému potůčku, který obtékal samotu. Přeskakoval z jednoho břehu na druhý, skákal po kamenech. Běžel až k místu, kde se široké, téměř vyschlé koryto zúžilo do stružky a voda tady vytvářela čtyři stopy vysoký vodopádek. Jonni tam předevčírem postavil mlýnek z bezových větví, takový, jaký ho naučil dělat otec, když byl ještě zdravý.

Byl téměř na místě. Náhle, aniž si to uvědomil, jeho tělo samo uskočilo stranou a připláclo se do závěje loňského listí. Ještě neprošel celým výcvikem hraničářů, ale už měl dobrý základ.

Tiskl se k zemi a pomaličku se plížil vpřed. Srdce mu prudce bušilo. V zeleni lesa zářily pestré barvy: červená a žlutá.

A nebyly to jen barvy. U vodopádku seděla bytůstka v šatech, jaké by lidé z hraničářských samot nazvali městskými. Temně rudé nohavice, boty ze žluťoučké kůže, černá sametová kazajka. Přes ramena měl tvoreček přehozený nazelenalý pláštík, který pableskoval světlými šmouhami. Nádhera těch šatů Jonniho okouzlila. Vůbec si nevšiml, že jsou potrhané a špinavé.

V první chvíli měl pocit, že jsou to jenom šaty. Bezhlavý a bezruký přízrak. Byl to však jen zrakový klam. Lysá hlava tvorečka i jeho pařátky podobné ptačím nohám měly barvu lesa, světle šedou, která v lesních stínech vypadala nazelenale.

Tvoreček si prohlížel Jonniho mlýnek. Převracel ho v rukách opatrně, aby ho nepoškodil. Pak uložil hřídel do vidliček zapíchaných na březích stružky. Voda se opřela do lopatek, mlýnek se roztočil.

„Pěkné,“ řekl tvoreček. Otočil veliké oči tam, kde se ukrýval Jonni. „To jsi dělal ty, chlapče?“

„Já,“ řekl Jonni a vstal. Nedůvěřivě popošel dva kroky k neznámému, připravený při sebemenší známce nebezpečí vzít do zaječích. Tvoreček také vstal. Měl útlou postavu, která nebyla o mnoho vyšší než chlapcova. Rozpřáhl ruce v uklidňujícím gestu: „Mne se nemusíš bát.“

„Kdo jsi?“ vyhrkl Jonni. „Ty jsi… ork?“

Tvorečkova široká ústa se roztáhla do jakési nápodoby úsměvu. Tenké rty se ohrnuly a odhalily špičaté zoubky. „Já jsem Hödö Brache z Likaria. Nejsem ork. Bojíš se orků, chlapče? Prozradíš mi své jméno?“

„Jonni,“ vyhrkl chlapec. „A nebojím se orků.“

„To je správné, že se jich nebojíš,“ pochválil ho tvoreček. „Ovšem musíš si na ně dávat pozor. Orkové jsou divocí a nevypočitatelní. Nikdy nevíš, co udělají. Pamatuj si, nikdy se k orkům neotáčej zády… Já jsem goblin. Pocházím z Likaria, jak už jsem řekl. My goblini z Likaria jsme civilizovaní. Převzali jsme zvyky lidí… Poslyš, Jonni, mám k tobě prosbu. Nemáš něco k jídlu? Ach, promiň, že se tak ptám, určitě potřebuješ všechno jídlo pro sebe. Hodně jíš, aby z tebe vyrostl bojovník. Neměl jsem tě o jídlo žádat. Stydím se za to.“

Tvoreček mluvil hladce, jako když zurčí potůček. Vespod jeho hlasu se však skrývalo zoufalství. Jonni sáhl pod halenu, kde měl v rubu látky všitou kapsu a v ní hnětynku zabalenou do kusu plátna.

„Mám hnětynku,“ řekl. „Položím ji támhle na kámen a pak se zase vrátím sem. Teprve potom si ji vezmeš.“

„Jsi chytrý chlapec, Jonni,“ přikývl tvoreček. „Nikdy nevěř cizím lidem. Ani cizím goblinům.“

Nechal Jonnimu dost času, aby položil hnětynku na kámen a vzdálil se. Pak si ji vzal. Posadil se na kámen vedle vodopádku a jedl. Nehltal, ale krmil se jako městský člověk s plátýnkem položeným na kolenou, po malých soustech. Jeho tenké prsty sbíraly z plátna každý drobeček.

„Přišel jsem z města,“ vykládal během jídla. „Z Thonnieriky.“

„Z Thonnieriky?“ podivil se Jonni. „To je přece hrozně daleko. A copak… goblinové… žijí v lidských městech?“

„Máš pravdu, Thonnierika je daleko. Goblini tam žijí jen ve velmi malém počtu. Ale žijí tam. Stejně jako elfové a elfolidští míšenci. Ti všichni někdy žijí v lidských městech.“

Jedl, ozobával hnětynku jako sýkora a náhle se pochlubil: „Já jsem nákupčí kupce Jarma Protera. Jsem také jeho prokurista.“

„Co je to prokurista?“

„To je důvěryhodný člověk… důvěryhodný goblin. Může jednat kupcovým jménem. Může uzavírat smlouvy… Promiň, Jonni, už zase mluvím do větru. Ty mi přece nemůžeš věřit. Je to neuvěřitelné, že by člověk mohl svěřit část svého obchodování goblinovi. Zapomeň na to, co jsem říkal. Tady, vrátím ti tvůj ubrousek.“

Poskládal plátýnko a pomalými, obřadnými pohyby ho donesl na plochý kámen. Pak se zase vzdálil.

Jonni sebral plátýnko a zazdálo se mu těžké. Rozbalil je a objevil v něm šperk – zelený kámen nepravidelného tvaru, který slabě opalizoval. Byl zavěšený na šňůrce spletené ze zlatých a stříbrných nití.

„Co to je?“ zeptal se

„Nic. Cetka. Hvězdný kámen, tak tomu alespoň říkají. Není v něm ani špetka magie.“

„Proč jsi mi to dal?“

„To je dárek pro tebe, Jonni. Za to, že ses smiloval nad opuštěnou, nešťastnou bytostí,“ zkřivil goblin ústa do úsměvu, aby bylo jasné, že tu opuštěnou nešťastnou bytost myslí jen v žertu.

„Proč jsi nezůstal v Thonnierice?“ vyhrkl Jonni.

„Zastesklo se mi. Stýskalo se mi po rodném lese. My goblini nedokážeme žít v lidských městech napořád. Nedokážou to ani elfové… Jonni, myslím, že se stmívá. Neměl by ses vrátit domů ke svým rodičům?“

„Měl,“ potřásl chlapec hlavou. „Můžeš jít se mnou, jestli chceš. Maminka ti dá večeři.“

„Ne, Jonni, díky za nabídku, ale není to dobrý nápad. Tvá maminka by nebyla nadšena nějakým goblinem. Tady v Pohraničí jsou lidé ke goblinům nedůvěřiví.“

„Budeš tady ještě zítra?“ zeptal se ho Jonni.

„Nevím. Možná. Musím si odpočinout po dlouhé cestě. Běž, Jonni, a dávej na sebe pozor.“

 

03

 

Samota obývaná Jonniho rodinou byla jen jednou z mnoha. Jako řídká síť se táhly v rozlehlém území mezi Chawynou a Východními Zrcadlovými horami. Všichni nemohli žít v Chawyně, protože okolí Chawyny by je neuživilo. Hraničáři se rozptýlili po krajině.

Každou samotu tvořilo solidně zbudované stavení s jednou částí vyhrazenou lidem a druhou částí určenou pro zimní ustájení dobytka. Vnitřek byl dostatečně rozlehlý, aby pojal ještě jednu rodinu navíc a k tomu i její hospodářská zvířata, pokud by to bylo potřeba. Stavení mělo nízké zdi, avšak vysokou a rozježenou doškovou střechu, která z větší vzdálenosti splývala s okolním lesem. Ke stavení patřila i políčka, zčásti zastíněná korunami stromů. Nikdo je nemohl zahlédnout z dálky, ani kdyby se vyšplhal na sebevyšší pozorovatelnu. Také letní výběhy pro domácí zvířata byly zřízeny v místech, která nepřestala být lesem. Kravky, kozy i polodivoká prasata se živili spíše semenáčky a výhony mladých keřů než nitkovitou lesní trávou.

Vše muselo být skryto a utajeno, protože hraničáři nikomu nedůvěřovali. Ani orkům z druhé strany Zrcadlových hor, i když s nimi v těchto časech žili v míru. Ani vojákům z pevnosti Rudenrog. Nikdy nezapomněli, že proti nim arkastská armáda podnikla trestnou výpravu. I když se to stalo už dávno, pořád se do pevnosti Rudenrog vydávali za obchodem jen dospělí muži. Ženy a děti nechávali v bezpečí v lesích.

V každém případě se měli na pozoru před loupeživými tlupami půlorků z Hengerone, které občas slídily kolem a pokoušely se unášet ženy a dívky. Mohli se sem zatoulat i jiní orkové než ti ze Sršního hnízda, s nimiž teď měli hraničáři uzavřenou dohodu. Věřili jen sami sobě a pak ještě elfům z lesa Izironk. Jenže Izironk se rozkládal až daleko na západě a s pomocí elfů se nedalo počítat ani v zimě, když elfové spali tím svým zimním spánkem. Proto se hraničáři spoléhali jen sami na sebe.

Samoty byly navzájem propojené tajnými stezkami. Po některých se dalo dojít až do Chawyny, na mnoha místech však číhaly nastražené hraničářské pasti. Vetřelec, který by se po jedné z takových stezek vydal, se mohl propadnout do jámy, na jejímž dně se ježily zahrocené tyče. Také se na něj mohla zřítit nastražená kláda a zpřelámat mu žebra. Ale i kdyby se vyhnul nástrahám, stejně by nejspíš nikam nedošel, protože většina stezek končila slepě v roklích a v mokřinách. Ani Žilka, která obtékala usedlost Jonniho rodiny, se nevlila do řeky, jak by se na potůček slušelo. Nakonec se rozplizla do slatiny, v níž by utonul každý, kdo by si nedal opravdu dobrý pozor.

Tohle všechno byly vědomosti, které Jonni získával od chvíle, kdy se začal batolit. Proto, když se teď vracel domů, nedokázal pochopit, jak se mohl goblin dostat až sem.

 

04

 

Byl dost chytrý, aby se nevracel přímou cestou. Kličkoval lesem, zaběhl i do suťového pole pod Vývraty, aby zmátl stopu. Pak ho napadlo, že stačí, aby goblin sledoval Žilku proti proudu, a zanedlouho dojde až k samotě. To ho znechutilo, a tak se rozběhl přímo domů.

Vyběhl na zastíněnou paseku, na níž stála samota, a zjistil, že překvapení dnešního dne ještě neskončila. Kuchyňský stůl byl vynesený ven, umístili ho k lavici pod velkým dubem. Za stolem seděla nesourodá pětice: dva mladí hraničáři v otřásňovaných halenách z jelenice, z nichž jeden byl Jonniho vzdálený bratranec Quire. Dále tam seděl jakýsi půlelf, drobný, štíhlý a s vlasy tak světlými, že vypadaly jako bílé. Tělo měl zahalené do zeleného pláště, z něhož měl vystrčenou jen levou ruku, aby si mohl podávat občerstvení. Netečně se díval do lesa a ničeho si nevšímal.

Čtvrtý návštěvník, krátce ostříhaný mladý muž s poďobanou tváří, nebyl místní. To se poznalo podle jeho brigantiny, kožené kazajky vypodložené kovovými pásky a na lícové straně vzorované hlavicemi nýtů. Takovéto brigantiny nosili dobrodruzi, kteří táhli přes Chawynu k průsmykům v Zrcadlových horách. Od té doby, co se rozneslo, jaké poklady a jaké bohatství se skrývá v rozvalinách chrámů na druhé straně hor, jich přes Chawynu procházelo čím dál víc.

Jako pátý tam na židli donesené z domu seděl postarší ramenatý chlapík. Ten byl ještě podivnější než půlelf. Tvář mu pokrýval krátce zastřižený tmavý plnovous a v obličeji mu seděl neurčitě unavený či snad smutný výraz. Na těle měl nasazený zašlý hrudní plát, což byla záležitost, kterou v Pohraničí nikdo nenosil. Jedině snad velitelé vojáků z pevnosti Rudenrog či příslušníci tamní zwergské posádky.

Jonni přišel blíž, aby hosty pozdravil. Quire, otlemený sedmnáctiletý výrostek, se na něj přátelsky zašklebil a poplácal konec lavice, aby si přisedl.

Protože seděli přímo nad dřevěnou dýkou, Jonni nejprve zkontroloval, zda z hrnku nevylili vodu. Vysvětlil jim, co je v hrnku, a požádal je, aby si dali pozor. Pak si přisedl. Samozřejmě že pak už nemluvil, jen seděl a poslouchal.

Oba hraničáři i chlapík v brigantině tvořili veselý trojlístek. Smáli se, žertovali a pili slabé pivo, kterým je hostila Jonniho matka. Nechali se obsluhovat Jonniho sestrami, které se narychlo převlékly do svátečních sukní a čistě vypraných košil s vyšívanými živůtky. Sestry jim nosily chlebové placky, špek, nakládanou rebarboru, prostě všechno, co bylo ve spíži. Na ničem neškudlili. To tak, aby pak Quire v Chawyně vykládal, že rodina Faylorgových není dost pohostinná.

Hraničáři se snažili poplácat dívky po zadničkách, ty jim uhýbaly, červenaly se a chichotaly. V jednu chvíli dloubl Quirre Jonniho do žeber, kývl k vousáčovi s nasazeným hrudním plátem a zašeptal Jonnimu do ucha. „Vidíš ho? To je Gordon Fee.“

Jonni to jméno slyšel poprvé. Nic mu neříkalo. Ale musel to být někdo významný.

Ve veselé zábavě nastal zvrat ve chvíli, kdy se ke stolu přiblížila matka. Jonni si všiml, že i ona se převlékla do dlouhé sváteční sukně a vlasy si zahalila do šátku. Tvářila se však přísně a bylo znát, že jí návštěvníci nejsou po chuti. Jonni nechápal proč. On sám byl rád za každé vyrušení z denní všednosti.

Zeptala se hostů, zda ještě něco nepotřebují.

„Děkujeme, paní,“ řekl podmračený starší muž, o kterém Quirre tvrdil, že se jmenuje Gordon Fee, „ale musíme jít. Chceme dnes urazit ještě pár mil.“

Odmlčel se a dodal: „Jen jsem se chtěl zeptat, zda se tvůj manžel probudil ze spánku. Chtěl bych ho pozdravit.“

„Usnul ještě před vaším příchodem. Je velice zesláblý,“ řekla matka.

„Škoda,“ řekl Gordon Fee. „Znám tvého muže ještě z dob, kdy jsem sloužil v pevnosti Rudenrog. Občas jsme se tam potkávali. Ale nebudeme rušit jeho odpočinek…“

Pak dodal: „Až se vzbudí, řekni mu, prosím, že jsem tady byl. A že jeho zranění stonásobně pomstíme.“

Matka nadzvedla obočí. Úkosem se podívala na svého vzdáleného synovce: „Quire? Cos jim napovídal? O jaké pomstě je tady řeč?“

Výrostek pokrčil rameny: „No co by… Strejčkovo zranění se nějak nelepší, jak jsem slyšel…“

„Copak ty nevíš, jak to bylo?“ řekla matka ohromeně. „Nezranili ho orkové, ale otrokáři z Hengerone.“

Quire poškubl rameny: „Orkové, půlorkové, jakej je v tom rozdíl?“

„Quire,“ řekla Jonniho matka docela tiše, „ví vůbec tvoje máti, že jsi tady?“

Výrostek vzdorovitě pohodil hlavou: „Jsem už dospělý! Můžu si dělat, co chci! Můžu jít, kam chci!“

„Buďte bez obav, paní,“ vmísil se do hovoru Gordon Fee. „Dohlédnu, aby se chlapcům nic nestalo.“

V tu chvíli matka vybuchla.

„Vy!“ zaječela. „Co si myslíte, že děláte? Jdete útočit na Sršní hnízdo, a my vás máme obdivovat? Žijeme s orky ze Sršního hnízda v míru! V míru, rozumíte? My jsme tady a oni jsou na druhé straně hor! Nechávají nás na pokoji!“

Gordon Fee jen zavrtěl hlavou. „S orky nelze žít v míru, paní,“ řekl unaveným hlubokým hlasem. „To prostě není možné.“

„Tak teda jděte,“ zaječela matka. „Přejděte na druhou stranu hor a nechte se tam zabít, když máte tu potřebu. Jenže orkové pak přijdou a pomstí se na nás! Tak už jděte, když máte naspěch!“

Hraničáři, dobrodruh a voják neřekli ani slovo. Posbírali brašny, smotané přikrývky i zbraně. Odešli. Vzali s sebou i půlelfa, který během roztržky netečně civěl kamsi do lesa.

 

05

 

Později ten večer řekla Jonnimu jeho patnáctiletá sestra Adna, ta mladší: „Gordon Fee byl před časem velitelem pevnosti Rudenrog, ale odvolali ho. Teď přišel z Thonnieriky a cestou najal společníky. Stopuje nějakého neřáda. Nějakého orka, který v Thonnierice zranil kupce.“

„Orka?“ zeptal se Jonni zaraženě.

„Orka. Než ses vrátil z lesa, vyptávali se, jestli jsme ho neviděli. Je to prý ork, ale oblečený po městsku. Pár let žil v Thonnierice.“

„Ork žil v Thonnierice?“ ujistil se Jonni. Ještě nikdy žádného orka neviděl, ale věděl, jak vypadají. Orkové jsou sice nevysocí, ale pořád mají na výšku o hodně víc, než kolik má teď on. Mají soudkovitá těla, široká ramena, dlouhé ruce a krátké nohy. Vypadají jako nějaké, jak řekl strýček Jacob, zpotvořeniny.

Jenže Hödö Brache se podobá spíše lidskému děcku.

Děcku s příliš velkou, a navíc úplně lysou hlavou, pomyslel si Jonni. Mimoděčně si prohrábl své dlouhé plavé pačesy.

„Kde se vzal v Thonnierice ork?“ zeptal se.

„Přišel tam z Likaria,“ vysvětlila mu sestra. „Prý v rámci nějakého obchodu. Zůstal v Thonnierice několik let. Byl kupcovým pomocníkem a měl jeho důvěru. Ale ork zůstane orkem. Jednoho dne bodl kupce nožem, jen tak, bez příčiny. Teď utíká do lesů ke svým.“

„Aha…“

„Dávej si dobrý pozor, Jonni. Ten ork se tady možná někde potuluje.“

 

06

 

Nebyl si jistý, jestli má goblinovu přítomnost utajit, nebo prozradit. Kdyby tu byl strýc Jacob, tak by mu to řekl. Kdyby byl otec zdravý, tak by mu to také řekl. Ale vyzvonit to ženským? Už teď jsou vyděšené řečmi o uprchlém orkovi. Vystrašilo by je to ještě víc.

A Hödö Brache nevypadal ani trochu nebezpečně. Takže si to nechal pro sebe.

Celý další den neměl Jonni stání. Během nekonečného pletí zeleninových záhonů, péče o dobytek a štípání dříví odbíhal k hrnku s dýkou a po kapkách do něj doplňoval vodu. V polovině odpoledne už to nevydržel. Do plátýnka sbalil kus chleba a špeku. Z harampádí za stodolou vytáhl veliký nůž, který jeho otec kdysi vybrousil z jeleního parohu, ale pak ho nikdy nepoužil. S jídlem a s primitivní zbraní se rozběhl podél Žilky.

Doběhl k vodopádku. Mlýnek se otáčel v proudu.

„Gobline!“ zakřičel. „Hödö Brache, jsi tady?“

O kus dál v lese prokmitly pestré barvy tvorečkova oblečení.

„Vida, můj malý přítel mne znovu navštívil,“ řekl goblin, když přišel blíž.

„Přinesl jsem ti jídlo,“ řekl Jonni. Ukázal na kámen. „Dám ti ho tam. Nepřibližuj se ke mně.“

„Ah, děkuji, Jonni. Nemám už tak hrozný hlad. Zkusil jsem si nachytat nějaké ptáky a šlo to. Jako mládě jsem v tom byl dobrý. Jen se mi oškliví jíst je tak… syrové.“

Rozložil chléb se špekem na plátýnko a dal se do jídla.

„Včera jsi mi lhal,“ vyhrkl Jonni zpovzdálí.

Goblin zvedl oči. „Možná jsem ti lhal. Já jsem také opatrný. Ale dneska ti lhát nebudu. Už ti věřím.“

„Zranil jsi kupce!“ obvinil ho Jonni. „Bodl jsi ho nožem!“

Goblin vyskočil na nohy. „Bránil jsem se! Chtěl mě zabít! Chtěl mne okrást o mé peníze!“

„Proč by tě chtěl okrást? Už zase lžeš!“

„Odhalil jsem jejich spiknutí!“ křičel rozhořčeně goblin. „Chystají pogrom! Chtějí přepadnout všechny gobliny, elfy a půlelfy, kteří žijí v Thonnierice. Chtějí je vyhnat pryč z města a vzít jim jejich majetek…! Možná už to udělali… Možná se to už stalo… Já jsem zjistil, jaké mají plány, rozumíš, Jonni? Kupec mě chtěl zabít, abych je neodhalil na veřejnosti! Já jsem se jenom bránil!“

V tu chvíli vypadal tak rozhořčeně, že Jonni vůbec nepochyboval o tom, že mluví pravdu.

„Hledají tě,“ vyklouzlo mu.

„Já vím, že mě hledají,“ pokýval Hödö Brache lysou kebulí. „Ale utekl jsem jim.“

„Neutekl. Včera byli u nás.“

„Cože? Byli u vás? A kdo?“

„Nějaký bývalý voják a s ním čtyři další.“

„Bývalý voják?“

„Jmenuje se Gordon Fee.“

„Cože?“ vyhrkl goblin. „Gordon Fee? Co ten tady dělá?“

„Ty ho znáš.“

„Ne… neznám ho osobně… ani nevím, jestli jsem ho někdy potkal na ulici… Ale v Thonnierice se o něm hodně mluvilo… Před pár lety se pokusil založit kolonii na druhé straně Zrcadlových hor. Ne tam, kde se rozprostírá Orcigard, ale jinde. Na druhém břehu jezera zvaného Dlouhá voda… Temný mág Touraine tam poslal své skřetí i lidské vojáky a nechal kolonii zničit. Mágovi vojáci pobili ženy, muže i děti. Gordon Fee jako jediný přežil. Vrátil se do Thonnieriky. Ale jak říkám, to se stalo už před několika lety.“

„Prý býval velitelem pevnosti Rudenrog,“ nadhodil Jonni.

„O tom já nic nevím,“ pokrčil goblin ramínky. „Slyšel jsem jen to, že ho v Thonnierice vyšetřovali. Několikrát ho postavili před soud. Nemohli pochopit, jak je možné, že kolonisté zahynuli, a on vyvázl. Ani mně to není jasné… Ale neodsoudili ho.“

„Teď je tady a hledá tě. Prý ho najali, aby tě vystopoval.“

„Proč mě hledá zrovna on?“ podivil se goblin. „Mhm… možná prostě potřeboval peníze a nechal se najmout… Ty soudy ho musely finančně vyčerpat, vždyť se vlekly spoustu let… Říkáš, že s ním byli ještě další?“

Ano. Tři mladí muži a jeden půlelf.

„Ahh! Půlelf!“ vyhrkl goblin vyděšeně.

„Nevím, jestli je ten půlelf dobrý stopař, nebo je k ničemu.“ řekl Jonni rychle. „U těchhle nikdo neví, jestli jsou dobří.“

„Myslel jsem, že jsem v bezpečí,“ vyjekl Hödö Brache. „Byl to dobrý plán! Nešel jsem přímo do Likaria, protože na likarijské cestě by mě snadno chytili. Utekl jsem oklikou! Velkou oklikou! A i když jsem pak byl úplně ztracený, sám v cizích lesích, říkal jsem si, že jsem alespoň unikl. Že už mě nenajdou… Jak jsem byl bláhový…“

„Říkali o tobě, že jsi ork!“ nadhodil Jonni.

„Copak já jsem nějaký ork?“ vyprskl Hödö Brache. „Orkové jsou silní a vzteklí. Orkům lezou spodní špičáky přes pysky jako kancům. Podívej se na mé spodní špičáky, vidíš je? Někteří goblini mají dlouhé spodní špičáky, až jim lezou ven, ale já ne. Mám je úplně krátké. Skoro jako člověk. Co ode mne vůbec chceš? Přišel jsi mne urážet?“

„Přišel jsem tě varovat.“

„Ah, promiň, Jonni. Přišel jsi mě varovat, a to jsi také udělal. Neprozradil jsi mě pronásledovatelům. Jsi opravdový přítel… Musíš mě omluvit, jsem rozrušený. Kdo by na mém místě nebyl, že…? Jsem unavený, ale stejně musím jít dál… Musím najít pomoc, i kdyby to bylo třeba u orků… Měj se dobře, Jonni. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal. Pamatuj – ty a já jsme přátelé.“

Sebral z plátýnka zbytek jídla a rozběhl se podél Žilky hlouběji do lesa.