Druhý krok nikam

Profilová povídková sbírka

„Je bez debaty, že Jiří W. Procházka je nejživelnější český postmodernista, který strhl a ovlivnil celé dvě generace žánrových autorů.

A stejně tak je bez debaty, že téhle knize by víc slušel její původní, typicky procházkovsky střídmý název: Geniální povídky.“

Štěpán Kopřiva

Kategorie:

Detail knihy

Formát

108 x 165 mm

Vazba

brož

Jazyková redakce

Z.Kupková,J.Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

J. P. Krásný

Počet stran

558

ISBN/EAN

978-80-7456-007-1

Vyšlo

30.6.2011

Status

Na skladu

Doporučená cena

328 Kč

O autorovi

Jiří W. Procházka

Související odkazy:

Rozhovor M. Stručovského s autorem (18.8.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Lince s autorem (1.5.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (16.7.2007 – Neviditelný pes)

Autorův profil na Wikipedii

Autorův profil na Legii

Autorovy oficiální stránky

Jiří W. Procházka na Facebooku

Sněhurka a sedm trpaslíků

(MARATONEC)

Ukázka:

Královna ji opřela o strom a řekla laskavě: „Teď si můžete trochu odpočinout!“ Alenka se rozhlédla kolem sebe ve velikém údivu. „Ale vždyť – vždyť jsme celou tu dobu byly pod tímto stromem! Všechno je stejné, jako to bylo!“ „Ovšemže je,“ pravila Královna, „jaké byste chtěla, aby to bylo?“

Dark se třetí den řítil černou pustinou. Likvidátor první třídy a zkušený bionaut seděl v kabině quasidera a nepřítomně hleděl na své dílo. Bezútěšná krajina se v rosolovitém skle vlnila jako vrásčitá kůže staré břišní tanečnice.

Prásk!

Dark mrštil videokrystalem o řídicí pult. Čert aby vzal tuhle proklatou planetu. Z podlahy vyrašilo štíhlé chapadlo, rozdvojeným koncem jemně uchopilo sténající krystal a vstřebalo se s ním do nitra biostroje. Žárem zčernalá země ubíhala pod quasiderem rychlostí dvou set mil v hodině a MARATONEC nezmírnil ďábelské tempo ani v dokonale temné sněhurkovské noci.

Dark si lokl astro-coly. Komunikační družice OKO II byla v neustálém spojení s osamělým MARATONCEM a jeho pánem Darkem. Oba se snažila vyvést nejkratší cestou z mrtvé oblasti.

Dark si oběma rukama podpíral hlavu. Kde teď jsou ti ouřadové, co dřepí na parlamentní Zemi a vydávají své neustále doplňované, kompletizované, aktualizované, zdokonalované a zbytečné Směrnice pro výzkum cizích světů? Kde právě teď jsou? Na slavnostní večeři v Pekingu nebo na dovolené v Antarktidě?

Dark stiskl zuby, až ho zabolelo v čelistech.

Bylo to k zbláznění.

Quasider prudce změnil směr dráhy. Zase nějaká past.

Běh o život.

Pokusil se utíkat, bylo to pošetilé, protože bolest ho neopouštěla, a pokaždé, když se nadechl, vnikl mu noční vzduch do děr v zubech a zaútočil na odhalené nervy. Taky povrch silnice byl tvrdý, posetý ostrými kamínky, a on neměl boty, které by ho chránily, teď si vrazil něco do nohy, byla to hrozná bolest, pronikla hlouběji do mozku než vzduch na odhalených nervech, a Bejby jen doufal, že to nebylo sklo, ale jen kamínek, který sice bolí jako čert, ale nepůsobí vážné zranění.

Zelenavý svit na holografickém modelu quasidera vznášejícím se nedaleko telestěny signalizoval poškození třetí levé končetiny. MARATONEC zahájil léčbu poraněné tkáně.

Obsidiánové křoví. Ostré jako břitva. Rychlé jako blesk.

„Darku…“

„Vím. Nemůžeš za to.“

Základna ŠMUDLA zmizela v T-poli, a protože lidstvo zatím žádný způsob cestování do T-dimenze a zpět nevymyslelo, byla celá posádka ŠMUDLY považována přinejmenším za nezvěstnou.

Konec PRÓFY zachytila družice OKO I. Bylo to rychlé. Planeta otevřela dychtivá ústa a rudými rty magmatu vcucla geologickou stanici jako bonbónek.

Na STYDLÍNOVI lidé zešíleli, zničili quasidery a vyhlásili vůči Impériu nezávislou republiku „Panna Sněhurka“, nazvali se galaktickými komunardy a odmítli s kýmkoli diskutovat, kromě parlamentářů, označených velkými bílými prapory. Parlamentáře na odchodu vždy zastřelili a bílé plátno použili k výrobě rudých vlajek. Když komunardé zlikvidovali obě kosmické elektrárny, Kamenožrouta a OKO I, velení z HELLIA XB I se rozhodlo STYDLÍNA zlikvidovat. To dostal na starost Dark.

Dark mechanicky sebral videokrystal a ručička, která mu ho nabídla, se ladně uložila u jeho nohou. Chybu neudělal, tím si byl jist. Nebyla to jeho první likvidace. Veškeré zbraně s označením Delta byly čisté a konstruované pro lokální použití. Přesto se po nevelké explozi D-prskavky probudilo samo peklo. Paprsky nejen že dokonale spálily zlobivého STYDLÍNA, ale sežehly na troud i celou jižní polokouli Sněhurky. Včetně Darkovy domovské energobiologické stanice REJPAL.

„Je to bezpečné?“ pokračoval obr jako stroj.

Bylo to jako čínské mučení vodou.

„Ano,“ řekl Bejby. „Je to naprosto bezpečné. Tak bezpečné, že byste tomu ani nevěřil. Tak. Teď to víte.“

„Je to bezpečné?“

„Vám se má odpověď nelíbí? Tak tedy ne, není to bezpečné, je to velmi nebezpečné. Buďte opatrný.“

Záblesk planetárního Vědomí. Dark sebou trhl.

Ručička se stáhla pod křeslo, odkud vyjukaně ohmatávala prostor. Vnitřní oko quasidera se otevřelo. Upřeně se zahledělo na mladíka. Půlmetrové řasy rámovaly zelenou zřítelnici a svaly kolem víček se slabě chvěly. Dark si nemohl zvyknout na novou generaci biologických neostrojů, jakkoli je perfektně ovládal. Šla z nich hrůza. A ty potvory to určitě věděly!

Biodery byly sice mnohem pomalejší, těžkopádnější a bezradnější, ale člověk si připadal jako jejich opravdový pán. Biodery s člověkem zbytečně nediskutovaly a zadané úkoly plnily bez odmluv. Jejich inteligenční kvocient se pohyboval někde mezi 90 a 110 – a byly vždy pokornými sluhy.

Ale tohle… Všemocní „Spasitelé Nového Věku“, jak sdělovací prostředky s patosem nazývaly biotronické genetiky, se s biodery nespokojili. Po deseti letech usilovné práce odsoudili Druhou generaci biostrojů k zániku. Z podmořských laboratoří a mezihvězdných výzkumných center se vyřítily quasidery, aby Světu zvěstovaly Nové Stvoření. Vznik umělé, autonomní, dokonalé inteligence. Gigacomputery budované na bázi Nejvyšší Superintegrace se během jednoho dne staly muzejními exponáty a zoufalé biodery páchaly hromadné sebevraždy. Silný šok vyvolaný Novým Stvořením způsobil negaci Třetího zákona robogenetiky.

Dark se chtěl optat, co si MARATONEC přeje, ale jenom se neklidně pohnul a čekal. Něco viselo ve vzduchu. Dark vycítil přítomnost Neznáma.

Quasider odolával náporu cizího Vědomí. Vnější okruhy izoloval od Centra a vypočítavě je obětoval mocnému Neznámu, které neúprosně zahlcovalo jeho nervový systém. Centrum a Darka se mu zatím dařilo chránit. Zatím…

„Darku, jsme Něčím napadeni. Bráním se, ale je to silnější. Jinak ti musím sdělit, že dispečerská základna DŘÍMAL už také neexistuje.“

„Vy mi budete trhat nerv?“

„Ano, živý zdravý nerv. Začnu vám vrtat do naprosto zdravého zubu a během chvilky se provrtám až do pulpy.“

„Před osmi sekundami jsem zachytil koncový signál KRTKA. Prováděl nedaleko stanice hlubinný vrt a signál vyslal pět vteřin před svou smrtí a šest vteřin před zánikem DŘÍMALA. Byl to nejlepší quasider, jakého jsem kdy poznal. Neselhal v žádné situaci. A najednou prosí o pomoc… Chtěl rozhřešení.“

Dark pozorně naslouchal.

„Chápeš to, Darku? Biostroj, po celý život zapřísáhlý ateista, a chce před smrtí faráře?“

Dark vstal.

„Ta tvoje Sněhurka nás systematicky likviduje, jestli ti to ještě nedošlo! Ale proč?“

Dark přešel mlčením drzý quasiderův tón a přemýšlel, ký ďas ho přiměl pojmenovat tuhle hnusnou pustou kouli jako Sněhurku. Snad pro těch sedm plánovaných stanic Expedice, snad proto, že ve chvíli, kdy ji měli na optice, studoval Disneyho kresby. Dark sevřel videokrystal ve zpocené dlani.

„V pohádkách je ukryta pravda, krása a touha, konec citátu,“ podnapile pronesl Dark a slavnostně zkropil namodralý písek sprškou šampaňského.

„Křtím tě jménem Sněhurka. Slyšíš?“

Slyšela…

Dark pozoroval monotónní chmurnou scenérii.

„Tak to by stačilo,“ řekl a vyndal revolver, aby si ho mohli dobře prohlédnout, „a teď okamžitě vypadněte.“

Celá parta kromě vůdce se k němu otočila. Janeway však pozoroval právě jeho, protože s ním se potřeboval utkat. Když zaplaší šéfíka, mouchy už uletí samy.

Vůdce pomalu otočil hlavu od práce na dveřích. Podíval se na Janewaye, pak na revolver a pak se mu nehnutě zadíval do očí.

„Vodprejskni, mátijebe,“ řekl.

Janeway si připustil, že na takové odpovědi člověka ve škole pro vedoucí pracovníky zrovna nepřipravují.

Jediná možnost. Poslední šance.

KEJCHAL a jeho raketodrom. Orbitální stanice ŠTÍSTKO. Mateřská loď HELLIOS XB I se právě v těchto dnech přiblíží ke Sněhurce na necelé tři miliony mil a nějakou dobu bude kopírovat její dráhu. Necelé tři miliony mil…

Pryč odsud.

A pak těm panákům v Ústředí zaplácám uši do hlavy! A všichni se povinně naučí celé Směrnice nazpaměť. A pozpátku.

„Darku, OKO II pro tebe něco má. Bude to krátké.“

Na telestěně se objevil obraz Sněhurky. Vzdálenost 24 000 mil. Na pozadí fialového atmosférického obalu se jasně leskl stříbrný bod. Planeta se pomalu přibližovala.

„Dark. Co mi chceš, OKO? Nemám zrovna moc času,“ řekl Dark.

„Dívej se, Darku.“ To bylo vše. Podivně modulovaný, skoro ženský hlas OKA se odmlčel.

Zářící bod v kříži zaměřovače stále rostl. Dark už mohl spatřit technobiologické detaily orbitálního plavidla.

Ale co je tohle! Kde se tady najednou vzal? Pozor! Ohromný meteor si to hasil po přímce, která ošklivě protínala dráhu ŠTÍSTKA.

„To jsou slepí?“ vyskočil Dark. „Signalizuj nebezpečí!“

„To, co vidíš, je jenom záznam. Pouhý záznam.“

Dark dopadl do křesla a díval se.

ŠTÍSTKO zažehl navigační trysky. Stanice se líně pohnula a neuvěřitelně pomalu přecházela na jinou dráhu.

„Chtěli tě varovat před…“ OKO zmlklo.

Dark si nedokončené poznámky nevšiml, protože na obrazovce provedl grafický výsledek korekce drah obou těles a chtěl radostně sdělit biostrojům: ŠTÍSTKO se zachrání!

V další vteřině mu zmrzl úsměv na rtech.

Meteor, zubatý, odporný kus skály, dvakrát větší než ŠTÍSTKO, změnil dráhu letu a zasáhl unikající stanici.

Dark seděl v masitém křesle s pootevřenými ústy.

Szell zaútočil. Vrhl se kupředu jako stoper, který zachytí míč, natáhl se po Bejbym, ale ten se ani nenamáhal pohnout, jen znovu vystřelil, Szellovi vyhřezlo břicho a padl na záda.

„Víte, že to je čím dál snadnější? Vy jste dneska pátej, koho jsem zabil. Karl byl první, bum skrz oko, a kdybych měl čas, asi bych se poblil ze všeho, co jsem nadělal, ale s každou smrtí je to lehčí. Svým způsobem mě to baví.“

 

Quasider sváděl marný boj s plíživým Neznámem. Zesílil bioclonu a v důsledku toho musel snížit rychlost. Komplexní bioclona ho stála mnoho energie. Dark s napětím sledoval rychle pohasínající modrou hyperbolu, ukazatel zásob energie.

„Solární panely,“ navrhl.

„To jsem už zkoušel. Sněhurka to zjistila a rozprostřela nad námi mračna z iridia. Přes ně nepronikne ani špetka záření Hvězdy. Teď se pokouším napojit na OKO II.“

OKO už mělo MARATONCE zaměřeného v jemné síti křivek a podařilo se mu vyslat fixační paprsek na jeho energosvod. Parabola hltavě čekala příděl energie.

Dopravní buňka odhodila nepotřebné solární panely. Teď, a nebo nikdy…

Jasně žluté světlo! Proč?

Přenos energie neproveditelný!

Blik! Žlutá! Blik! Řídicí pult dostal žloutenku.

„Důvod?“

„Darku, OKO hlásí silnou magnetickou smršť.“

„Původ?“

„Magnetická bouře je řízená Sněhurkou.“

Dark vstal a udeřil pěstí do svalnatého pultu.

„Nesnaž se mi namluvit, že tahle blbá planeta četla Deset malých černoušků!“

„Vypadá to tak,“ připustil quasider.

„Jak daleko to je na KEJCHALA?“

Při snížené rychlosti zbývalo na kosmodrom ještě třináct hodin cesty. MARATONEC však věděl, že tuto pouť už nedokončí. Ostatně, bylo by to zbytečné. KEJCHAL se před několika minutami proměnil v hrůzostrašnou botanickou zahradu. Lidé zapustili do písčité půdy Sněhurky kořeny. Agresivní rostliny, jimiž se stali, zadávily tři quasidery, beze zbytku je zhltly a poté strávily i centrální zásoby potravin. Jejich počáteční prudký vzrůst zastavil jen nedostatek dalších živin. Je pouze otázkou času, kdy se začnou požírat navzájem. A kdy nejsilnější jedinec nakonec stráví sebe samého.

„Jak daleko je to na KEJCHALA?“ opakoval Dark. Toho se obával. Změna v quasiderově chování byla logickým pokračováním událostí na planetě s pohádkovým názvem.

„Milý Darku, naše ubohé OKO II se s námi muselo rozloučit. Magnetická smršť zničila jeho půvabné navigační biosystémy a zároveň si dovolila odmrštit ho z oběžné dráhy do překrásných hlubin Všehomíra.“

Darka se zmocnil strach.

„Ptám se tě, za jak dlouho budeme na KEJCHALOVI?“

Ohromné oko MARATONCE se přivřelo. Zlomyslně?

„Darku, chlapče nebohý, zdalipak tušíš, co stalo se při STYDLÍNOVĚ likvidaci? Delta šrapnel neměli jsme vůbec použít. Ni žádnou zbraň řetězového typu. Na něco takového naše drahá Sněhurka čekala. Povzbudila řídce rozptýlené částice delta a ony se s radostí vrhly do epicentra a výsledek jsi, sličný jinochu, sám uzřel. A nemusím ti snad vysvětlovat, že před všeničícím ohněm nás nezachránila má chudá bioblokáda. Nás, Darku, zachránila Sněhurka.“

Dark nehybně seděl a zarýval prsty do krvavých opěradel.

„MARATONČE, kdybys měl problémy, tak řekni.“

„Nežli začneš o bolesti

rci, zda vyléčen jsi? Věz

bez vášně a hněvu dnes

že ti o ní mluvit jesti.

Vzpomeň, že jsem v jedné době

těšitelkou byla zvána;

nechci býti spoluvinna

neštěstím tvým, škodit tobě.

Ne…“ zaječel quasider a v půli výkřiku byl tvrdě umlčen. Z opěradel vyšlehli tencí hadi a mladíka v mžiku pevně spoutali.

„Ách,“ vzdychl sametový hlas.

Dark po prvním šoku ihned zahájil autogenní čerpání síly. Potlačil zbytečné tělesné a duševní pochody, mozek se mu zastřel závojem nevědomí a veškerou energii vpustil do svalových tkání. Jeho tělo se v křesle vzepjalo a nadlidskou silou se snažilo osvobodit ze smrtelně milostného objetí. Šlachovitá pouta pružně pohltila prudký nápor síly a člověka obklopili další hádkové.

Darkovi blesklo hlavou děsivé poznání.

„A co První zákon robogenetiky?“

Ticho.

Quasider začal intenzivně brzdit a zvířený černočerný prach za ním vytvářel v průzračné atmosféře obrazce jako tuš vlitá do vody. Quasider stál uprostřed spálené krajiny.

MARATONEC čekal na povel.

Quasider a Člověk.

„Start,“ řekla krajina.

Ze stěn kabiny začala vytékat růžová hmota. Slizká, slabě fosforeskující bioplazma vyplňovala prostor a nezadržitelně se blížila k nehybnému bionautovi.

Děs v očích. Strach…

Teď!

Dotek… Styk… Pohlcení… Sloučení. Dark cítil, jak se spojuje s quasiderem. Hmota ho oblévá, obklopuje, dusí. V poslední chvíli se ještě nadechnout a alespoň tak si prodloužit krutě krátký život, uvědomit si směšnost toho sebezáchovného gesta, otevřít ústa a nechat se zalknout průsvitnou hmotou.

Vzpomínka na Doktora v něm vyvolala novou vlnu síly, nic moc, ale dost, aby dostal hlavu nad vodu a na okamžik zaslechl výbuch rokenrolu.

Ale jen na okamžik. Obří ruce teď už byly pevné. Nedalo se jim uniknout. Nezbývalo nic.

Tak takhle to vypadá, když člověk umírá, pomyslel si Levy. Oči měl pod vodou zavřené. Není to vlastně tak hrozné, jak sis představoval.

Ale pak se rozkašlal, do otevřených úst mu vnikla voda. Velké ruce ho pořád držely pod hladinou. Všechno je blbost, uvědomil si Bejby v posledním záchvěvu vědomí, je to blbost tvrdit, že smrt není hrozná. Je ještě hroznější.

Opalizující hmota se vlila Darkovi pod lebeční kost, opatrně se dotkla šedé kůry a chtěla ucuknout z nebezpečného místa. Cizí Síla ji však donutila vstoupit do lidského mozku. Do nádherného, tajemného a neopakovatelného mikrosvěta s nádhernou, tajemnou a neopakovatelnou makrostrukturou.

Sněhurka by si zasloužila Nobelovu cenu za všechny obory. Včetně poezie. Pozorně sledovala průběh experimentu.

Na jejím povrchu se teď vlnila neforemná hromada duhově se třpytícího slizu. V jejím nitru vznikalo nové Vědomí. Duchovní síla bytosti poddruhu Homo sapiens geneticus se díky využití neomezených schopností quasiderovy struktury stala pánem dalšího Stvoření. Sněhurka pozorně sledovala zrod svých trpaslíků.

Sloučení. Stvoření. Dělení.

Sedm totožných jedinců zrozených ze spojení nespojitelného se rozloučilo vzájemným úklonem a rozstříklo se do předem určených, právě oživovaných oblastí planety.

Sněhurku už omrzely všechny ty arogantní civilizace, které se ji snažily během miliard oběhů ovládnout. Už dlouho snila o osídlení povrchu svými bytostmi. Po dlouhé řadě neúspěšných pokusů se zástupci mnoha světů se plně soustředila na poslední návštěvníky. Byli zajímaví. Zvláštní. Přitahující.

První část experimentů se nezdařila.

Teď už může být Sněhurka šťastná. Konec předčil její očekávání. Planeta si Darka šetřila do poslední chvíle. Zamilovala si toho člověka od počátku. Dark, který ji nazval Sněhurkou, Dark, obdivovatel prastarých cizích mýtů a pohádek. Člověk, který si až do těchto končin Galaxie přinesl fantastické příběhy své domoviny. Musel milovat svou planetu. A stejně bude milovat i Sněhurku!

Díky němu si planeta Sněhurka uvědomila smysl své existence.

Můj duch z té nemoci tak vyléčen se cítí,

že sotva věřím už, když na to vzpomínám,

a sním-li na místech, kde v plen jsem dal své žití,

že cizí vidím zjev, kam postavím se sám.

Buď, Muso, bez obav; dech tvůrčí počal váti,

bezpečně můžeme si svěřit vše a sníti.

Milo jest plakati, milo usmívati

při vzpomínce těch běd, jež možno zapomníti.

Sněhurka bude dobrou paní.

Dark v nové, zmnožené podobě bude překonávat vyprahlé pouště, zdolávat široké vodní toky, plavit se po rozlehlých mořích; na jejich pobřežích i ve vnitrozemí bude stavět svá obydlí, osady a města. Ovládne základní zdroje energie a brzo vzlétne nad Sněhurku, a výše, a dále…

A potom Sněhurka vyšle své trpaslíky do studených koutů Všehomíra, ke svým Sestrám. K Sestrám planetám, které si dosud neuvědomují existenci svého Já, svou Moc, Sílu. Které jsou vykořisťovány a pleněny pseudocivilizacemi všeho druhu. Tam budou trpaslíci ničivě zvěstovat Poselství. Jenom pod vedením Planet může vzniknout nový, krásný Vesmír.

Bez ohledu na osud původních obyvatel.

Jediná otázka trápila Sněhurku.

Jak bude vypadat Princ, jenž ji políbí?

Podobná otázka však trápila i trpaslíky.

Jak bude vypadat ten polibek?

Nepohřbili ji však do černé hlíny, udělali skleněnou rakev a do ní Sněhurku položili. Sněhurka vypadala jako živá: tváře jí plály jasnou červení a rty měla rudé jako třešně. Trpaslíci donesli rakev se Sněhurkou do kalinového loubí a denně se na ni chodili dívat.