Démoni jsou věční

Původně si Lenny Grimwood myslel, že pro svou soukromou válku nebude na škodu uzavřít dohodu s démony, s jejichž pomocí snad nebude možné prohrát.Smlouva byla velmi jednoduchá – v případě vítězství život, v případě prohry smrt…

Město Baltimore se tak stává svědkem Lennyho boje o život, doprovázeného mnohdy zmatenou podporou jeho démonických přátel, kteří, jak se brzy ukázalo, nejsou mocní, ale pouze věční. A aby toho nebylo málo, vstupuje do hry ještě ženský element, který pak dokáže rozhodit nejen svět Lennyho, ale i svět démonů. Hlavní hrdina se ocitá ve víru spousty přehmatů, překvapujících zvratů, zákeřných pastí, přestřelek, bláznivých akcí a automobilových honiček. A to vše je směrováno ke strhujícímu a velice explozivnímu závěru…

Autor zůstal věrný akčnímu stylu americké drsné školy, kde jsou břitké dialogy mnohdy překotnější než střelba z automatických zbraní, používaných Lennyho protivníky.

Kategorie:

Detail knihy

Formát

115 x 180

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Juraj Maxon

Počet stran

486

ISBN/EAN

978-80-86309-26-2

Vyšlo

16.4.2009

Status

Na skladu

Doporučená cena

288

O autorovi

Petr Heteša

Petr Heteša

Do roku 1989 spolupracoval s Karlem VEVERKOU (viz) na povídkách a novelách, které získávaly dobrá umístění v soutěži o Cenu Karla Čapka. V roce 1987 to byla povídka o simulované počítačové hře Nečistá hra, v roce 1988 rozsáhlá povídka na podobné téma Těšíme se na vás (knižně I. Železný 1991), popisující drsnou počítačovou hru, jejímuž hrdinovi se podaří dostat se ze simulovaného světa do naší reality, a v roce 1989 vydali samizdatově s pomocí SF klubu Winston krátký román Sítě, kanály a stoky.
(zdroj: Ivan Adamovič - Slovník české literární fantastiky a science fiction, foto: archiv autora)

Související odkazy:

Recenze P. Holana (17.7.2009 – Neviditelný pes)

Recenze V. Zoubka (26.5.2009 – Fantasyplanet)

Recenze M. Stručovského (14.5.2009 – Neviditelný pes)

Recenze M. Fajkuse (4.5.2009 – Fantasya)

Rozhovor L. Vaníčka s autorem (16.5.2010 – Topzine)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (25.2.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (28.4.2008 – Neviditelný pes)

Autorův profil na Legii

Autorův profil na Topzine (L. Vaníček)

Medailon autora od J. Pechance (23.2.2009 – Neviditelný pes)

II. DÉMONI

18.

Bylo to zvláštně zelené. Představte si, že by se vám porušil barvocit a vy neviděli červenou, modrou ani žlutou, ba ani čistou bílou, ale jenom zelenou. Něco jako černobílá fotka, ale místo černé by byla zelená. Ale ne zase tak úplně. Po deseti minutách už jsem viděl i slabý náznak červené. Vlastně zelenočervené, zelenožluté a zelenomodré a zelenobílé. A to všechno navíc v noci. Nade mnou bylo nebe plné hvězd a čtyři zelené kotouče měsíců. Každý jinak velký. Hvězdy byly zelené a měsíc taky. A všude kolem mě hromady odpadků. Ne hromady. Hory. Celá pohoří. Byl jsem v krajině tvořené odpadky. Byl jsem v pekle.

19.

Peklo jsem si vždycky představoval trochu jinak. Jako že to bude obrovská žhnoucí jeskyně, uvnitř plno velkých černých kotlů, pod kterými je rozdělán oheň, a v kotlích se smaží hříšníci. Někdo má vodu jenom teplou, a někdo přímo vařící, podle jejich chování na Zemi. A mezi tím vším pobíhají narudlí odporní skřeti s ocasy a chlupatými pařáty a pořád se šklebí a slintají. V každém případě bylo peklo v mých představách červené, a nikoliv zelené. Tohle bylo zelené, takže to možná ani peklo nebylo. Možná to bylo jenom předpeklí.

20.

Byla to skutečně krajina vytvořená odpadky. Nazelenalá krajina s nazelenalými odpadky. Ale vůbec to přitom nebudilo dojem gigantické chaotické skládky, kde jsou odpadky jen tak nahodile naházené na sebe, ale struktura odpadků, mezi kterými jsem se ocitl, opravdu vytvářela krajinu. Nebo spíše něco mezi volnou krajinou a městem, protože zde byly cesty či silnice mezi příkrými stěnami tvořenými slisovanými auty, starým nábytkem, plastovými láhvemi, železným šrotem, ledničkami a sporáky, radiátory, motory, lahvemi a prostě vším, co jsou schopni lidi vyhodit – což je vlastně téměř všechno.

Někde byly dokonce vybudovány schody (opět vyskládané z odpadků) vedoucí na další terasovitou úroveň, ze které pak třeba vyrůstala dvousetmetrová hora nebo spíše mrakodrap. Bylo to fascinující a zároveň úděsné, zvláště pak při nazelenalém nasvícení.

Racionální vyhodnocení situace bylo následující: Nacházel jsem se buď v kómatu, nebo pod účinkem silných halucinogenních drog. Jenomže když jsem si sáhl na ruku, tak jsem dotek cítil. Což bych v kómatu neměl. Ani v halucinacích. Košili jsem měl celou od krve, a když jsem si ji vyhrnul, měl jsem v břiše obrovskou díru se spálenými okraji. Bylo to nechutné a odpudivé. Průstřel.

Nechápal jsem to. Necítil jsem bolest. A když jsem si prsty sáhl dovnitř, cítil jenom ty prsty. Ale bolest ne. Takže jsem byl možná totálně ochrnutý. Jenže to bych zase nemohl hýbat rukama nebo nohama. Takže jsem ochrnutý nebyl. Ale jak to, že jsem necítil bolest? Možná jsem měl ochrnuté jenom některé nervy. Ty uvnitř kůže. Ale ty celkové, co dávají povely nohám a rukám a krku, ne. Nebo jsem měl krev zředěnou morfiem. Hodně zředěnou.

Nikdy jsem podobný stav nezažil. Necítil jsem bolest, ale přitom cítil svoje tělo. Zavřel jsem oči a potom je znovu otevřel, ale nezměnilo se vůbec nic. Dokonale věrná halucinace, která umožňovala, aby si člověk dokonce sáhl na předměty kolem sebe a cítil je.

Obešel jsem podivnou strukturu vymodelovanou ze starých koberců, nebo z čeho, o objemu čtyřpodlažního baráku a úzkou uličkou se dostal na něco, co by mohlo vzdáleně připomínat náměstí. Morbidní krajina Salvadora Dalího. Začínal jsem si zvykat na zelený přísvit, který mi zpočátku připadal tak úděsný. Nepochybně by to byl skvělý svět pro Stranu zelených. A taky jsem si vzpomněl na Wellsova Zeleného lučištníka, který by si to tu určitě taky vychutnal.

Naproti jsem zahlédl pohyb, a když jsem zaostřil, zjistil jsem, že je to postava. Seděla na zemi před otvorem ústícím do hory odpadků. Vydal jsem se napříč nazelenalým náměstím, jehož dlažba byla tvořena nazelenalými šutry. Byl to skutečně člověk. Nejsem tady sám. První dobrá zpráva. Možná je to taky člověk v kómatu, ležící na vedlejším lůžku. Naše kómatové halucinace a představy se spojily do jednoho světa. Pátral jsem v paměti, jestli už byl někdy takový případ vůbec popsán. Jestli se mohou spojit dvě kómatické mysli a vytvořit jeden jediný kómatický svět.

21.

Byl to Ezalyeh, jak mi oznámil, když jsem došel až k němu. Měl na sobě dámský tmavý kabát se stříbrnými knoflíky a všechno, co z něj čouhalo, bylo porostlé jemnou nažloutlou srstí, takže vypadal jako labrador, ovšem spíše v lidském než ve zvířecím těle.

„Ty seš tu novej,“ řekl nakřáplým hlasem. Byl neurčitého věku. Mohl mít třicet stejně jako čtyři sta.

„Jo. Jsem tu novej. A kde vlastně?“

„No tady.“

„A kde je to tady?“

„Prostě tady. Nijak se to tu nejmenuje. Jediný termín pro to je prostě TADY. Chceš panáka? Provozuju bar.“

„Předpokládám, že se jmenuje U zelené ratolesti.“

„Ne… Jmenuje se EZALYEH. Po mně.“

„Mohl bych si na tebe sáhnout?“

„Proč?“

„Jen tak… Jestli nejsi jenom přelud nebo má halucinace.“

„No dovol… Nejsem přelud. Jsem Ezalyeh.“

„Ale sáhnout si nemůžu.“

Natáhl ruku. Místo nehtů měl drápy.

„Tak si sáhni, když ti to pomůže.“

Sáhl jsem si. Srst byla velmi jemná. Možná myší. A byl studený, nepřirozeně studený.

„Jdeš na toho panáka, nebo ne?“

„Tak jo,“ řekl jsem, protože mě v tu chvíli nic jiného nenapadalo a bude nejlepší, když prostě jakýmkoliv přeludům nebudu odporovat a celý se jim poddám. Postava lidského labradora vstoupila do otvoru ve stěně z odpadků. Vešel jsem za ním. Bylo divné, že i když to bylo skutečně všechno vytvořeno pouze z toho, co lze najít na skládce, vůbec to nepáchlo. Prošli jsme úzkou nízkou chodbou, v níž kupodivu nebyla tma, ale pořád stejné zelené příšeří, a ocitli se v prostoru deset krát deset metrů, jako by v hoře někdo vydlabal jeskyni. Skutečnou jeskyni v hoře odpadků. Neskutečné. Stěny pochopitelně nebyly rovné, ale všude z nich vyčnívala prkna, kusy železa, staré hadry, plastové krabice, dřevěné trámy, televizory, mixéry, pračky, sekačky, počítače, kabely, jízdní kola, hadice, nádobí, žaluzie, pneumatiky a plechovky.

„Čím tu svítíte?“ zeptal jsem se, když jsem se posadil na starou bednu k barovému pultu vytvořenému z knižního regálu.

„Ničím… Svítí to samo,“ řekl Ezalyeh a sehnul se pod pult, odkud vytáhl láhev skotské.

„Co samo svítí?“

„Všechno. Nevidíš? Svítí tady úplně všechno.“

Ezalyeh nalil na centimetr do dvou skleniček.

„Jak často vás tu zásobují?“ zeptal jsem se.

„Nijak. Mám jen to, co najdu,“ máchl srstnatou rukou kolem sebe. Kolem nás nebylo nic, jen samé odpadky.

„Trvá strašlivě dlouho, než se tu podaří najít celou láhev. Už jsi někoho viděl, aby vyhodil láhev whisky? Střepů je tu víc než dost, ale tohle je skutečný poklad. Naštěstí tu zase není takový provoz, aby mi moje malé zásoby nevydržely věčnost.“

Hodil jsem do sebe půlku skleničky. Příjemně to hřálo v břiše. Jestli šlo o halucinaci, byla dokonalá.

„Takže nával tu není.“

„Ani náhodou.“

„Kdy tu byl naposledy někdo přede mnou?“

„Těžko říct.“

„Měsíc? Šest měsíců? Rok… Pět let?“

„Fakt to nejde říct.“

„Nechceš.“

„Nic takového tu neexistuje,“ řekl a hodil do sebe panáka na ex. Strašlivě se přitom zašklebil.

„Co tu neexistuje?“

„Ani měsíc, ani rok. To bys mohl říct na Zemi, ale ne tady.“

„Co tu neexistuje?“

„Čas.“

„Tady neexistuje čas?“

„Ani trochu.“

„No počkej… A jak teda měříte den a noc?“

„Tady žádný den ani noc není.“

„Jak není?“

„Prostě není.“

22.

Čtyři zelené měsíce osvětlující přízračnou nepotřebnou a odhozenou krajinu jako by se mi vyloženě vysmívaly. Ale už mi bylo líp. Měl jsem v sobě dva panáky skvělé whisky, z nichž mi ovšem polovina vytekla dírou v břiše. Ale nepovažoval jsem to za velkou újmu. Hlavně že mi prošly hrdlem, protože ve střevech stejně žádné chuťové buňky nemám.

Rána ještě pořád nepřišla k sobě, což bylo dobře. Děsil jsem se toho, až to začne opravdu bolet, protože byla ošklivá. Hnusná.

Hraběnku von Neuwirth jsem potkal hned poté, co jsem opustil Ezalyehův bar. Že by se do našeho společného kómatu dostal další pacient? A navíc ze ženského oddělení? Neuvěřitelné.

Narazil jsem na ni v něčem, co připomínalo park vytvořený pomocí starých koberců a hadrů. Opravdu, některé skulptury vypadaly jako keře, včetně pestrobarevných květů, pokud se tady dá mluvit o něčem pestrobarevném, protože všechno bylo nazelenalé. Ale už jsem si začal pomalu zvykat a opravdu zjišťovat, že přes zelenou pronikají i další barvy. Byla tu fontána sestavená ze samých jízdních kol a zahradních hadic. Byla tu obří sekvoj stlučená z prken. Fascinující. Jako by někdo strom porazil, nechal jej rozřezat na prkna a z nich potom zase ten strom stloukl dohromady. Bylo to doslova nepochopitelné.

„Zbožňuji orchideje,“ řekla mi na uvítanou a podala mi ruku hřbetem nahoru, jak to dělávají dámy z historických filmů. Políbil jsem ji. Také ona byla dokonale hmotná. A navíc nebyla studená jako Ezalyeh, ale měla normální lidskou teplotu. Na hlavě se jí skvěl klobouk, skutečný nádherný klobouk s uschlými květy orchidejí kolem dokola a pod ním vlasy barvy písku mořských pláží. Její modrobílé šaty s bohatě nařasenými kanýry připomínaly kostým z ochotnického divadla a na krku měla korále vytvořené z jednotlivých kláves počítačové klávesnice. Uprostřed, přesně ve žlábku mezi ňadry, byl ENTER.

„Novej, co?“ řekla a sedla si na lavičku, která byla skutečnou parkovou lavičkou. Srovnala si bohaté šaty na kolenou a řekla:

„Vy jste určitě člověk.“

„A vy ne?“ zeptal jsem se a posadil se vedle ní.

„Právě že já taky.“

„A on je tu ještě někdo jiný?“

„Ještě jste se nesetkal se žádným z démonů?“

„Démoni?“

„Je jich tu plno.“

Přeběhl mi mráz po zádech.

„Aha… možná jo. Říkal si Ezalyeh. Měl na sobě takovou divnou žlutou srst.“

„A má bar na dvacátém šestém náměstí.“

„Jo… je to možné. Kousek odsud.“

„Tak to je démon.“

„Skutečný démon?“

„Jistě. Nás je tu jen pár a jsem ráda, že konečně zase někdo přibyl. Je tu totiž docela otrava.“

„A kde tedy vlastně jsem?“

„U démonů.“

„Jak u démonů?“

„Jim to tu patří. Já jsem tady taky jenom omylem. Stejně jako Alice Brooková, Stan Tungerhead, Čong Šua Wung a další… Teď už i včetně vás.“

„Říkáte omylem?“

„Jistě… nebo vy jste sem přicestoval záměrně?“

„To tedy rozhodně ne.“

„Takže taky omylem.“

„Jo… spletl jsem si linku.“

„Jakou linku?“

„To nic… A vy už jste tu dlouho?“

„Docela jo.“

„A dostala jste se sem jak?“

„Co já vím? Jako vy. Omylem. Zabloudila jsem.“

„Kde jste zabloudila?“

„V lese. V rokli Verdone v jižní Francii. Ale jsem Angličanka.“

„No a jak jste tu teda dlouho?“

„Nevím. Ale když jsem byla doma, na Zemi, psal se rok 1882.“

Vyděšeně jsem se na ni podíval.

„Vy si pamatujete rok 1882?“

„Jistě. Vy ne?“

„Já ne.“

Zůstal jsem na ni šokovaně zírat a nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo ne.

„Jestli je to pravda, tak už jste tu dobrých sto pětadvacet let.“

„Panebože, to letí…“ řekla hraběnka a vytáhla odněkud z kapsy balíček marlborek.

„Ty jste si nepřinesla s sebou, co?“

„Jste blázen? To mě naučil Sabatiel.“

„To je kdo?“

„Jeden z démonů. Inspiruje člověka, který je schopen tvořit. To znamená přijmout část božského světla. Má docela pohodu, protože zatím nejsou známy žádné evokační formule, takže se moc nenaběhá.“

„Jaké evokační formule?“

„No, když ho na Zemi někdo přivolá, právě pomocí těch evokačních formulí a rituálů, tak tam prostě musí.“

Všechno to byla halucinace jako kráva. Halucinace chorého mozku.

„Ten vás naučil kouřit?“

„Jo.“

„A ty cigarety… ty jste vzala…“

„U Ezalyeha, pochopitelně. Těch je tu ale spousta. Je s nimi daleko menší problém než s chlastem.“

„Aha.“

Strčila si marlborku do úst, odněkud z nařaseného hedvábí vytáhla krabičku sirek a zapálila si. Pak labužnicky vyfoukla kouř k černozelené obloze nad námi.

„A změnilo se tam něco?“ zeptala se zvědavě.

„Kde?“

„Na Zemi přece.“

„Myslíte od roku 1882?“

„Jo.“

„Nic moc. Pořád stejný.“

23.

Nezbylo mi než čekat, až se proberu. A doufal jsem, že to nebude trvat dlouho, i když jsem slyšel, že někteří lidé v kómatu proleželi třeba dvacet let. A pak je teprve konečně odpojili od přístrojů. Doufal jsem, že v mém případě je to napadne daleko dřív.

Docela pěkná perspektiva. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na čtyři měsíce na obloze. Byly pořád na stejném místě, což bylo divné. Navíc jsem nepoznával žádné souhvězdí. I když nejsem znalec hvězd, protože jediné souhvězdí, které poznám, je Měsíc a to druhé Slunce. Nicméně rozprostření hvězd nade mnou se mi zdálo divné, i když jsem nebyl schopen určit čím.

Po průchodu čtyřmi velkými branami vystavěnými ze starých pneumatik, nahoře překlenutých dvěma dřevěnými trámy, na kterých byly opět naskládány pneumatiky, jsem se musel otočit a znovu se na ně podívat. To si dal někdo docela pořádnou práci. Ta subtilní konstrukce mohla být vysoká dobrých deset metrů. A navíc byla nepochopitelná. Proč tu byla a kdo ji udělal?

Na protější haldě odpadků jsem spatřil kluka. Černocha s neuvěřitelně kudrnatou hlavou připomínající kadeřavý salát. Zahlédl mě asi ve stejný okamžik a zamával na mě oběma rukama. Pak začal pomalu a opatrně sestupovat z odpadkové hory ke mně dolů. Na zádech měl malý batůžek s emblémem McDonald’s a odhadoval jsem ho na nějakých patnáct.

„Ahoj… tebe jsem tu ještě neviděl,“ řekl a roztáhl hubu snad kolem celé hlavy, což měl být asi úsměv.

„Jo… já jsem tu novej… Ty seš člověk, nebo démon?“

„Člověk.“

„To jsem rád.“

„Kudy?“

„Co kudy?“

„No kudy ses sem dostal?“

„To nevím, ale naposledy si vzpomínám na Baltimore.“

„No nekecej… kurva… tak to jsme na tom stejně. To je městská skládka, ty vole, že jo?“

„Cože?“

„Určitě přes skládku AMRUBBISH.“

„Je to možné. Je fakt, že jsem jednal s jejich zástupci.“

„Ty vole, tak to je bomba. To se poser. Tak to už jsme dva. A garantuju ti, že jsme jediní, kteří se sem dostali přes skládku. Vlastně jsme kurva bráchové.“

„Jací bráchové, kurva?“ zeptal jsem se jeho jazykem.

„No, oba jsme se sem dostali stejnou dírou, ty vole. Oba nás porodila ta prdel AMRUBBISH… Tak jsme bráchové.“

„Já nevím, jak jsem se tady ocitl.“

„Normálně. Já tam totiž dělal. Nevím, jak to může být dlouho. Možná ještě před rokem a možná před deseti. Tady se to hovno pozná. Takže jsme přišli stejnou dírou. Na světě jich totiž moc není.“

„Aha…“

„Já jsem Robin. Sháním dývídýčka. A zrovna dneska mám úspěšný den. Našel jsem Piráty z Karibiku trojku a nějaký přírodopisný film. Ten bude na hovno, ale ti Piráti, to je bomba. Kurva, na ty se fakt těším.“

„Já jsem Lenny… Ty máš přehrávač?“

„Mám čtyři přehrávače a největší sbírku DVD z celý týhle prdele.“

„A to ti hraje?“

„Proč by nehrálo?“

„Tady jsou někde zásuvky, kam to můžeš píchnout?“

Zase roztáhl tu svou hubu kolem celé hlavy.

„Hovno. To je kurva hustý… Ty seš tu fakt hustě novej.“

„Asi jo.“

„Jasně že tu nejsou zásuvky, vole. Ale tady nemusíš nic nikam strkat. Tady stačí stisknout ON a prostě to jede. Samozřejmě, že když je to rozmlácený, tak to nejede. Ale jestli to bylo funkční i na skládce, tak tady je to funkční taky.“

„Na jaké skládce?“

„Na skládce v Baltimore, kurva. Na AMRUBBISH.“

„A kde to bere šťávu?“

„Co já vím? Asi ze vzduchu. Asi je to tu všude děsně nabitý elektřinou, takže prostě stačí zmáčknout ON. Funguje tu fakt všechno. Starý Bill Digmy dal dohromady dokonce i motorku, která fakt jezdí.“

„No jo. Ale ta nepotřebuje elektriku.“

„To je jedno. Ale jezdí. Akorát musí dycky sehnat kanystr se zbytkem benzínu. Když na nějakej narazím já, dycky mu ho přinesu. A on mi zase dá dývídýčko, když na nějaký narazí on. A když najdeš nerozbitou žárovku, tak bude svítit. Já už našel čtyři a mám je doma.“

„Takže ti funguje i rádio a televize?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Jasně že funguje. Akorát že tam nic nehrajou a televize jenom zrní, protože tu není signál. Taky tu můžeš najít spoustu mobilů. Ale jsou ti na hovno, protože nemají signál. Mobily já taky sbírám. Můžeš na nich aspoň hrát hry. Taky mám doma dva plně funkční počítače. Ale na internet zapomeň.“

Sedl jsem si na blatník starého orezlého vraku auta.

„Nechceš zajít ke mně domů? Mohli bysme si pustit ty Piráty,“ řekl kluk a sedl si vedle mě.

„Kde vlastně jsem? Na nějaké skládce AMRUBBISH?“

„Vypadá to tak.“

„Nějaká hraběnka mi tvrdila, že jsem u démonů.“

„Jo… to měla pravdu. Ale jestli chceš opravdu vědět, kde jsi, zajdi za Cornerym. Ten má teorii.“

„Jakou teorii?“

„No prostě teorii. O všem. Ten toho ví daleko víc než já. Protože je tu jednak daleko dýl a pak je starší a taky asi chytřejší.“

„Žrádlo si taky hledáš tady na skládce?“

„Jaký žrádlo? Ty máš hlad?“

„Zatím ne.“

„No vidíš. Tady žádný hlad ani nikdy mít nebudeš. Takže žádný žrádlo nepotřebuješ.“

„Tak to je docela dobrý.“

„To si jenom myslíš. Někdy bych si kurva dal krůtu se zelím.“

„Kde bych našel toho Corneryho?“

„U šedesáté páté hromady.“

„Aha. Je tu někde nějaká orientační tabule?“

Kluk se opět rozesmál, jako by to byl nejlepší vtip za posledních sto let, jaký slyšel.

„Šedesát pětka je stavební suť. To poznáš. Je to odsud jenom kousek. Kolem šedesát dvojky, to jsou ledničky, a dvacet šestky, nebezpečný odpad. Samý sudy se zkříženýma hnátama. A já bydlím u sto pětky. Vlastně přímo v ní. Elektronika.“

„To si tady takhle třídíte, jo?“

„Hovno. Sem to jde už vytříděný, i když někdy ani ne. Když je toho hodně, tak to sem prostě navalí všechno, jak to leží a běží. A to je pak teprve děs. Takové jsou třeba třicet osmička, sedmdesát dvojka a spousta dalších. Třeba Ezalyeh je v netříděný sto pětce. Až se rozkoukáš, tak to zjistíš. Stavíš se někdy?“

„Jestli se tu zdržím, tak určitě.“

Zase se rozesmál kolem celé hlavy.

„To si piš, že se zdržíš. Zatím odsud nikdy nikdo neodešel.“

24.

Byl to čistý surrealistický film, propracovaný do takových detailů, až jsem žasl. Snad to měl být park s plastikami, lapidárium nebo možná výstava alternativního umění. Procházel jsem mezi třímetrovými sochami vytvořenými z kovu, plastů, hadrů a dřeva, znázorňujícími pravěké příšery, pekelné vyslance, deformovaná zvířata či úplnou nedefinovatelnou abstrakci. Bylo to něco, za co by možná Guggenheimovo muzeum zaplatilo miliony. Něco, co snad ani nemohl vytvořit člověk. Tedy normální člověk.

„Nová krev… lidská…“ ozval se drsný dívčí hlas z plastové kádě, která kdysi mohla být součástí nádrže na naftu. Viděl jsem z ní jenom hlavu. Hlavu krásné mladé holky s červenýma, hypnoticky hledícíma očima. Její pleť měla barvu slonoviny. Přistoupil jsem blíž.

„Ahoj,“ řekl jsem.

Byla ponořená v něčem, co skutečně připomínalo naftu. Ale světlejší naftu. Možná olivový olej. Nahoře byla bez a dole měla malý kousek prostěradla. Fakt docela šťabajzna, a kdyby to bylo u mě v obýváku, a ne v tomhle šíleném delirickém světě, tak asi do té kádě za ní skočím. Hned jsem si to představoval. Jednou jsem viděl porno, kde po sobě lezly tři naolejovaný ženský a tři naolejovaní chlapi a vznikaly děsně komické a zároveň vzrušující situace. Dostal jsem děsnou chuť si to s tou ještěrkou v oleji na místě vyzkoušet.

„Taliahad,“ řekla a podala mi ruku. Byla studená a skutečně šíleně slizká. Jako by to ani nebyl olej, ale vaječný bílek.

„Lenny,“ odpověděl jsem.

„Sféra vody, anděl… specialistka v umění talismanické magie.“

„To je co?“

„Vím, jak zhotovit a nabít talismany pro nejrůznější účely, zvláště pak pro účely lásky.“

Jo. To odpovídalo. Láska jí určitě šla. Znovu jsem si představil lásku s ní v tom oleji či bílku.

„Takže jsi démon.“

„Jaký démon? Říkala jsem anděl.“

„Jsem tu fakt novej. Jaký je mezi tím rozdíl?“

„Vlastně žádný. Potřebuješ talisman?“

„Ještě nevím.“

„Každý potřebuje talisman. A jelikož jsi člověk a ocitl ses tady, tak jsi pravděpodobně doteď žádný neměl.“

„To je fakt. Myslíš, že to má nějakou souvislost?“

„O tom nepochybuj.“

„Ty se tu vyznáš?“ zeptal jsem se.

„Já jsem tu doma. Koho hledáš?“

„Nějakýho Corneryho. Má být někde na šedesát pětce.“

„Jasně. Ale to je člověk.“

„Nevadí.“

„Fakt nepotřebuješ talisman? Měl bys být šťastný že jsi mě potkal bez sáhodlouhýho vyvolávání a složité evokace. Co by za to jiní dali.“

„Určitě se pro nějaký zastavím. Ale teď bych potřeboval najít Corneryho.“

„Je to hned vedle. Podél autovraků a u Cihlové věže doleva. Za ní už je pětašedesátka.“

„Tak díky.“

„A určitě se zastav. Jinak je tu šílená nuda.“