Ukázka
1. kapitola
Erucký hřbitov se nacházel nedaleko města a vlastně ani hřbitov nepřipomínal. Hroby zde byly rozházené bez ladu a skladu, neexistoval žádný plán ani pravidla, kam se smí nebo nesmí pohřbívat. Rodina či jiní pozůstalí sem svého nebožtíka jednoduše přinesli a pohřbili ho, kam se dalo, případně tam, kde se jim to líbilo nejvíc. Místa tu bylo dost. Jediné, na co si museli dávat pozor, bylo, aby ho zahrabali dostatečně hluboko – z pouště sem bylo blízko a mrchožrouti vycítili mrtvolu na míle daleko. Nejlepší bylo s sebou přinést kromě rakve i několik velkých kamenů a hrob jimi patřičně obložit, aby se k nebožtíkovi nemohly prohrabat hyeny. A tak toto místo připomínalo spíše jakési maličké pohoří plné skalnatých kopečků rozesetých na velké ploše.
*
Daymarovo tělo bylo přesně tam, kde ho Conan před měsícem s bolestí v srdci a s velkou touhou po pomstě zanechal. Ve sklepení Tooranova domu panoval přesně tentýž vlezlý chlad jako předtím, nic se zde nezměnilo, jen z mladíkova těla zbyla už pouze ohlodaná kostra a kusy oblečení. Tooranovou smrtí zřejmě zaniklo i ochranné kouzlo, které fungovalo coby stráž, a ve sklepení se to doslova hemžilo velkými krysami. Ty se sem předtím neodvážily, kouzlo je vyhánělo, nebo rovnou zabíjelo. Ale kromě Daymarova těla zde nic k jídlu nenašly.
A byly by se surově vrhly i na nové příchozí. Ve světle pochodní viděli Conan s Dareenou světélkovat stovky zelenkavých očí, viděli míhající se drobné stíny a slyšeli nepříjemný škrábavý zvuk, jak se drápky drobných tvorů otíraly o kámen. Conan se rychle a nervózně rozhlédl, ale nenašel nic, čím by dokázal tu hordu hladových krys zahnat. Dareena však zůstala úplně klidná, jen sáhla do kapsy, vytáhla odtamtud přibližně půl stopy dlouhou bronzovou trubičku a z plných plic do ní foukla. Conan sice neslyšel, že by z ní vyšel nějaký zvuk, ale krysy se okamžitě daly na zoufalý útěk. Doslova skákaly jedna přes druhou, šlapaly po sobě, hryzaly se v šílené snaze dostat se co nejrychleji a co nejdále pryč. Neuplynulo ani sto úderů srdce, a sklepení bylo prázdné.
„Co to máš? Nějaké kouzlo? Myslel jsem, že…“
„Žádné kouzlo. Tohle mi darovali mniši v klášteře, když jsem odjížděla. Upřímně, nevím přesně, jak to funguje, ale zažene to většinu zvířat. Párkrát jsem to vyzkoušela, a vždycky to mělo dokonalý účinek. Jednou jsem takhle zahnala i stepního rysa, který si na mně chtěl pochutnat. Na lidi to ale žádný účinek nemá.“
„Něco mi to připomíná. Slyšel jsem o píšťalách šílenství, ale ty naopak působí jen na lidi. Vydávají takový divný zvuk, při kterém člověku změkne mozek a na místě zešílí. Nechtěl bych se dostat do blízkosti člověka, který takovou píšťalu používá.“
„Tak to ani já.“
„Dobrá. Uděláme, co musíme, a vypadneme odsud. Tooran tady sice není, ale stejně mě z toho místa mrazí. Už se sem nechci nikdy vrátit. Kdo ví, co tady ještě po tom starém šarlatánovi zůstalo.“
Dareena mlčky přikývla. Conan otevřel mřížové dveře cely, kterou před časem nedobrovolně sdílel s mrtvým Daymarem. Byla odemčená už od chvíle, kdy ji opouštěl. Sklonil se k přítelovu tělu a nožem rozřízl zbytky oblečení. Dareena mu podala velký kožený pytel, do něhož ohlodané kosti naskládali, vynesli pytel ven a tam ho položili do prosté rakve. Na tržišti si najali káru s mulou, rakev naložili a vydali se na hřbitov.
*
Jejich návrat do Erúku byl klidný. Po děsivých dobrodružstvích v podzemí acheronského města Hallekaru, které bylo sídlem spolku odporných čarodějů plánujících obnovení temné říše, a po pobytu v táboře Zarraků, Dareeniných příbuzných, jim příjezd do města připadal jako příchod do nebeského ráje. Hlavně Dareena byla na civilizaci zvyklá a po krátké chvíli jí přece jen začalo scházet pohodlí jejího patricijského domu. Zarrakové jim darovali koně, zásoby na cestu a velký kus cesty je doprovodili. Celou dobu přitom nespouštěli oči z oblohy v obavě, že se odněkud vynoří další okřídlená bestie, která bude mít zájem si na nich pochutnat.
Ale nic takového se nestalo, a ani jejich příjezd nevyvolal žádnou odezvu. Jednoduše se vrátili z pouště domů. Takových příchozích byly v Erúku celé zástupy. Dareenina služka Zamira výskala radostí, že zase vidí svou paní živou a zdravou.
*
Daymarovy kosti spočinuly v hluboké jámě, kterou Conan vykopal. Dareena jen stála stranou a celou dobu se tiše modlila k všemožným bohům, protože netušila, ve kterého z nich nebožtík věřil. Shemité ve velké většině oslavovali krásnou Ištar, ale Daymar nebyl Shemita. Byl Hothan, a ti byli všeobecně známí tím, že měli snad tři bohy na každém prstu. Nakonec vložila do hrobu skleněnou nádobku s vonným olejem, stříbrnou minci, pytlík s trochou obilí a kokosový ořech coby dary démonům podsvětí. Měly je přimět k tomu, aby Daymara přijali a netrápili ho mukami. Conan pak jámu zasypal hlínou a pískem a navršil na ni malou kamennou mohylu. Do pohoří přibyl další kopeček.
*
Do města se vrátili krátce před polednem. Právě procházeli bránou, když jim cestu přehradila hlídka satrapovy stráže. V jejím čele kráčel mladý poručík, kterého Dareena znala od vidění, ale nepamatovala si jeho jméno. Dal jim rukou pokyn, aby zastavili, ale jinak se choval slušně. Ani jeho tři muži neprojevovali žádné náznaky nepřátelství. Proto i Conanův meč zůstal zastrčený v pochvě.
„Jste baronka Dareena?“ zeptal se poručík.
„Proč se ptáte, když mě znáte? Já vás sice znám taky, ale vaše jméno…“
„Poručík satrapovy stráže Malabon.“
„Výborně, formality máme za sebou. Co chcete?“
„Já nic, Vaše Milosti, ale satrapa Yacobian si s vámi přeje hovořit.“
„Ale? Co tak najednou?“
„To netuším. Já mám jen příkaz vás přivést, paní baronko.“
„Vážený pane!“ zvýšila Dareena hlas a tvář jí zbrunátněla. „Tohle si vyprošuji! Nejsem satrapova otrokyně, abyste mě k němu odváděl. Jsem svobodná žena, šlechtična, a ne běhna z ulice.“
„To bych si nikdy nedovolil tvrdit, a satrapa také ne, paní baronko. Ale…“
„Mlčte! Jděte do paláce a povězte satrapovi, že ho navštívím, až mi to bude vyhovovat. Nejsem jeho podřízená, abych skákala, jak on píská. A vůbec, pokud ode mě něco chce, tak mě může nanejvýš pěkně poprosit.“
„No… samozřejmě mu váš vzkaz vyřídím, paní. Prosím, můžete pokračovat,“ postavil se stranou a pustil Dareenu a Conana, který pomalu začínal ztrácet trpělivost, dál.
„Co od tebe může chtít?“ zeptal se Cimmeřan přítelkyně, když byla hlídka z doslechu.
„To netuším. Popravdě řečeno, s Yacobianem jsem nikdy žádné spory neměla. Vždy mě respektoval, věděl, že jsem byla královninou dvorní dámou, a kdyby si na mě dovoloval, dokázala bych mu nadělat velké potíže.“
„Kdy tam chceš jít?“
„Dám si oběd, koupel, pak ještě jednoho hezkého Cimmeřana… a až potom začnu přemýšlet o návštěvě paláce,“ odvětila Dareena s dráždivým úsměvem, který už Conan dobře znal.
„Skvělé. Oběd, koupel a hezká baronka, to se líbí i mně. Ale nejspíš asi nejdříve vrátíme tu káru.“
*
Obchodní čtvrť neměla zrovna nejlepší pověst a Dareena se jí během pobytu v Erúku důsledně vyhýbala. Nikdy by se do ní sama neodvážila, ale vlastně ani neměla důvod tam chodit. Její služka Zamira tam měla přátele a veškeré potřebné nákupy zařizovala ona. Znala místní lidi, a oni znali ji, nikdy by ji neokradli. Zato bohatě oblečená a nazdobená šlechtična by se zřejmě okamžitě stala terčem obratných zlodějů, takže domů by se asi vrátila víc nahá než oblečená, a určitě beze všech ozdob. A to by mohla být ráda, že vůbec přežila. Tohle nebylo místo, kam by se bohatí odvažovali, a pokud ano, tak jen v ozbrojeném doprovodu svých strážců.
V Conanově společnosti se ale i zde cítila naprosto bezpečně. Pravda, na Daymarův pohřeb se oblékla velmi jednoduše a podle starého zvyku neměla ani žádné šperky. Jenže i tak by si jí místní lapkové rychle všimli – byla zde totiž nová. Neznámá tvář vyvolala pozornost vždycky, cizinci zde nebyli právě mile viděnými a vítanými hosty.
I teď na ni kdekdo vrhal zvědavé pohledy, ale vzhledem k tomu, kdo jí dělal společnost, to bylo všechno. Přiblížit, nebo dokonce sáhnout na ni se nikdo neodvážil. Conan měl příliš velký respekt a všichni věděli, že není radno si s ním zahrávat.
A tak prošli hlavní trhovní ulicí, z obou stran překrytou plachtami chránícími stánky před palčivým sluncem, úplně bez potíží. Zastavili se před stánkem známého obchodníka se zeleninou, vrátili mu káru i mulu a vzali si zpět koně, kteří postávali v maštali za stánkem. Poděkovali, Dareena vytáhla z tajné kapsičky na opasku stříbrnou minci a zaplatila za pronájem, přestože věděla, že tahle jediná mince má třikrát větší cenu než kára i s mulou dohromady. Netrápilo ji to, věděla, že si tím obchodníka získá a příště bude k ní nebo ke Conanovi ještě ochotnější, než byl dnes. Moc se mu nelíbilo, když ho vytáhli z postele už za svítání a Conan ho velmi důrazně přiměl, aby jim půjčil, co potřebovali. Tehdy je tu prakticky nikdo neviděl, tržiště bylo ještě prázdné.
Jenže teď bylo plné lidí, všude tlačenice a mumraj, takže nasednout na koně bylo zbytečné. Raději je vedli za ohlávky a tvrdě odolávali vtíravým nabídkám naháněčů i samotných obchodníků. Hlavně Conan dával svou pěstí dost jasně najevo, že si žádné nákupy nepřejí.
Až na konci ulice, kde nebyla taková tlačenice, se rozhodli nasednout na hřebce a pokračovat domů v pohodlných zarrackých sedlech. Sotva však ujeli pár kroků, zahradila jim cestu skupina mužů. Tentokrát to ale nebyli městští strážní v plné zbroji. Tihle dva měli na sobě obyčejné, hodně špinavé a otrhané šaty různého střihu a barvy – podle toho, kdo odkud pocházel. Ve skupině byl zastoupený snad celý hyborský svět. Každý měl nějakou zbraň, většinou dlouhé dýky, ale našly se i sekerky na krátkých topůrkách nebo obyčejné okované hole z dubového dřeva.
Conan přitáhl koni uzdu, seskočil a došel ke skupině. Dareeně dal pokyn, aby zůstala v sedle, ale to ani nemusel. Rozhodně by ji nenapadlo sesednout. Nejraději by svému zvířeti nasadila ostruhy a letěla plným cvalem pryč.
Cimmeřan věděl, kdo jsou tihle muži. Členy zlodějského cechu znal všechny jménem. Nikdy s nimi neměl potíže, jen na začátku, když do Erúku přišel. Trvalo několik dnů, než se s novou skupinou sžil, ale protože ho předcházela pověst skvělého zloděje, rychle zapadl a získal si uznání.
Netušil, proč je zastavili, ale nezdálo se, že by měli agresivní úmysly. Neútočili, vlastně nedělali vůbec nic, jen tam tak stáli a mlčeli.
„Co chcete?“ narušil ticho Conan, kterého už ta nečinnost nebavila.
„To, co nám patří,“ ozval se náhle zvučný mužský hlas a ze zástupu vystoupil starší podsaditý muž v prosté plátěné vestě a širokých kalhotách. Byl dost bledý, ale člověk, který tráví většinu života kdesi v podzemní skrýši a vychází z ní jen v noci, se příliš neopálí. S bělostí jeho pokožky ostře kontrastoval hustý černý plnovous, tak typický pro Shemity.
Conan ho znal, i když se s ním běžně nesetkával. Ale znát mistra zlodějského cechu musel každý, kdo se do něj chtěl dostat. Musel projít zkouškou a odpřísáhnout mu absolutní poslušnost. A platit daně. Conan neudělal ani jedno z toho.
„Á, Sirhane! Zdravím tě.“
„Tvého pozdravu se nenajím, Conane.“
„Nemyslím, že bys trpěl hladem. Vypadáš dobře,“ odvětil Cimmeřan ironicky, ale starého zloděje tím nijak nevyvedl z míry.
„Nejsi mi náhodou něco dlužen?“
„Nevím o tom.“
„Ale já ano. A pokud nechceš, abych si půjčil tu tvoji krasotinku, tak si pospěš a zaplať mi všechny daně.“
„Tak to ne! Jestli se téhle ženy dotkneš – ty, nebo někdo z nich –, okusíš ocel mého meče.“
„Nevyhrožuj. Cimmeřane. Jsi dobrý válečník, ale je nás tady příliš i na tebe. Všechny nepobiješ. A tu ženu si stejně vezmu, i když proti ní osobně nic nemám. Že, paní baronko?“ jedovatě se usmál na Dareenu, ale ta ani nemrkla.
Sirhana znala i ona. Vyrobil jí zámek na mříže v únikové chodbě z domu. Bylo to už sice dávno, ale zaplatila mu tehdy tolik, že by to obyčejný člověk ani nestihl utratit.
„Dobrá. Nechci nikomu z vás ublížit, ale nemíním se s tebou bavit, když mi vyhrožuješ. Pošli je pryč, Sirhane, tohle je mezi námi dvěma. Nebo se mě snad velký zlodějský mistr bojí?“
„Nebojí,“ prohlásil Sirhan a dal svým mužům pokyn, aby se vzdálili. Jakákoli narážka na jeho odvahu byla nebezpečná. Pokud by projevil třeba jen náznak strachu, okamžitě by ztratil prestiž a postavení. Byl mistrem právě proto, že se nikdy nikoho a ničeho nebál. „Tak. Spokojený?“
„Jistě. Podívej, peníze nemám a Dareeně si o ně říkat nebudu. To bych se musel hodně stydět. Ale vím, kde peníze jsou. Je jich tam tolik, že by sis za ně mohl koupit půlku města, a ještě by ti zbylo.“
„Pokud čekáš, že půjdu vyloupit satrapovu pokladnici, tak jsi na omylu.“
„Na satrapu ti kašlu. Znáš Tooranův dům?“
„Nooo, myslím, že ano. Ty a Daymar jste ho prý šli vykrást.“
„Ano, je to tak.“
„A Daymar tam přišel o život. Ten dům je prokletý.“
„Možná byl. Ale jeho pán je po smrti a dům nikdo nehlídá.“
„Říká se, že se hlídá sám, že je to živá bytost. Magická bytost. Ten starý čaroděj byl ze Stygie. Ištar ví, a možná ani ona ne, jaká temná kouzla ovládal. Nikdy bych tam své muže neposlal.“
„Už klidně můžeš. Nic tam nehrozí. Všechna kouzla pominula, když stařík chcípl někde v poušti. Já a Dareena jsme tam dnes ráno byli. Pro Daymarovo tělo. Prostě jsme vešli a pak zase vyšli ven. Nic se nám nestalo. Jsme živí a zdraví.“
Sirhan si zamyšleně promnul bradu. To, co Conan říkal, mělo logiku. A pamatoval si i to, že Daymar tehdy před časem přinesl na ukázku moc pěkné a drahé věci. Co když má Conan pravdu?
„Dobrá, za zkoušku to stojí,“ prohlásil vůdce zlodějů a mávnutím přivolal dva své muže. „Půjdete do Tooranova domu. Prozkoumáte to tam a dáte mi vědět. Zatím nic neberte, jen zjistěte, jestli tenhle severský blázen říká pravdu.“
Muži neochotně přikývli, ale odporovat se neodvážili.
„Počkáme na ně.“
„Ne, nebudu tady čekat. Kdyby něco, víš, kde mě najdeš. A nesnaž se mě zastavit!“ zvedl Conan hlas a sáhl na rukojeť meče.
„No dobře, dobře. V pořádku. Běžte. Ale nechci, abych si pro tebe musel přijít. Opravdu vím, kde bydlíš. Neschováš se mi, Conane.“
„Nemám v úmyslu se schovávat. Rád si na tebe počkám. Přijď si pro mě sám. Určitě se nebojíš, že?“
Sirhan zrudl zlostí, ale nakonec se skřípajícími zuby uhnul z cesty a pustil Conana a Dareenu dál.
Za půl hodiny už seděli společně ve velké mramorové vaně a užívali si vlažnou koupel.
„Poslyš, drahý. Proč jsme si ty Tooranovy peníze nevzali my?“
„Ale no tak, Dareeno. Dobře víš proč. Je to acheronské zlato. Prokleté. Nikdy bych se ho nedotkl.“
„A Sirhan se ho dotknout může?“
„Sirhan o tom neví a já mu to ani nemám v úmyslu říkat.“
„Dobře vymyšleno. Kletba se přenese na něj.“
„Naštval mě. Neměl mi vyhrožovat.“
„Nebylo to tak hrozné. Jen jedné věci se divím – Tooran je pryč z domu už celý měsíc, ale dovnitř ještě nikdo ani nenahlédl. Přitom dveře byly odemčené.“
„Všichni věděli, co se stalo Daymarovi. Taková věc se neutají. Muži z podsvětí se nebojí stráží, bojí se kouzel. Před strážemi se dá utéct, ale kouzlo tě dostihne.“
*
Zloději se vrátili brzy a nechali se ohlásit u Sirhana.
„Tak co jste tam našli?“
„To… to… takové bohatství jsme ještě nikdy neviděli. Hromady zlata a drahých kamenů se tam jenom tak povalují. Kdybychom vzali jen desetinu z toho všeho, nikdo z nás by nemusel do konce života hnout prstem. Tolik toho je.“
„Dobrá, věřím vám. Po setmění se tam vydáme všichni. A vezmeme si všechno, ne jenom desetinu,“ prohlásil Sirhan a pokynul rukou. Vzápětí se několik mužů doslova vrhlo na ty dva, kteří se vrátili z průzkumu. Popadli je za nohy i za ruce a obrátili ve vzduchu hlavami dolů. Pořádně s nimi zatřásli, ale nic z nich nevypadlo. Jejich kapsy byly prázdné. Rozkaz byl rozkaz. Když Sirhan řekl, že si nemají nic brát, tak se tak i stalo. A i kdyby si něco vzali, nejspíš by to schovali někam mimo dohled a vyzvedli si to později.
*
Počkali do setmění a potom se začali postupně vytrácet z podzemní skrýše. Vycházeli ven po jednom, po dvou, aby nebyli příliš nápadní a nevyvolali nežádoucí zájem městských stráží. Oklikami přes několik ulic se dostávali do průchodu za Tooranovým domem, ale dovnitř zatím nešli. Čekali.
Sirhan přišel jako poslední. Když zjistil, že už jsou tu všichni, dal pokyn těm dvěma, které odpoledne poslal prozkoumat dům.
„Jděte. Veďte nás.“
Muži bez váhání otevřeli zadní vchodové dveře a vešli dovnitř. Rozsvítili lucerny a všichni, kdo je následovali, udělali totéž. Poslední z nich dveře zavřel.
Prošli několika místnostmi a chodbami a všude se pozorně rozhlíželi. Ještě pořád v nich hlodal podvědomý strach z toho, že tady někde číhá strážní netvor, skrytá past, nebo dokonce sám domácí pán. Conan sice přísahal, že ho nechal zemřít, ale u těch prokletých Stygijců si nikdo nemohl být ničím jistý. Tooran mohl klidně vstát z mrtvých a vrátit se domů. Asi by se tomu nikdo nedivil – možná jen Conan.
Průzkumníci je nakonec podle šipek na zdech, které si dělali křídou, zavedli do velké místnosti s proskleným stropem plné knih a… zlata! Zloději na několik úderů srdce zapomněli i dýchat, jen se ohromeně rozhlíželi po knihovně, jako by nechtěli věřit vlastním očím. Měli pocit, že se ocitli v neskutečném snu. Opatrně, jen špičkami prstů se dotýkali hromad zlatých mincí, šperků nepředstavitelné ceny a zlatého nádobí, kterého byla místnost plná. Až po nějaké chvíli jeden sebral odvahu, vzal do dlaně náhrdelník s rubíny velkými jako holubí vejce a z hrdla se mu vydral šílený řev.
Ten jako by probudil i ostatní. Doslova se vrhali na poklady, cpali si je všude, kam to jen šlo – do kapes, za košile, jeden dokonce strhl závěs oddělující knihovnu od vedlejšího pokoje, rozprostřel ho po podlaze a začal na něj házet všechno, na co dosáhl.
Všechny posedlo šílenství, jen Sirhan zůstával klidný. On si vzal pouze pár drobností, nepotřeboval plné kapsy. Daně od ostatních mu vynesou víc, než stačí do konce života utratit. O to více ho zajímaly mince, které se všude povalovaly. Vzal jednu do dlaně a pozorně si ji prohlížel. Ještě nikdy takovou neviděl. Byla z ryzího zlata – o tom nepochyboval –, ale netušil, kterému království patří. Viděl a měl v rukou všechny možné měny od Khitáje po Vendhyji, od Turánu, Nemedie a Aquilonie až po Argos. Ale tahle nepatřila nikomu. Na aversu byla vyobrazena dračí křídla, na reversu obličej holohlavého muže, trochu připomínajícího stygijského kněze, ale mince určitě nebyla stygijská. Zamyšleně nad ní vrtěl hlavou. Musela být hodně stará, protože takové symboly se nikde ve známém světě nevyskytovaly. Že by ten starý čaroděj našel poklad? Ale musel by to být opravdu velký poklad. A k čemu mu vlastně bylo tolik bohatství? Jaké s ním měl záměry? Mnoho o něm nevěděl, ten chlap se s nikým nestýkal ani nepřátelil. Neměl žádné otroky ani sluhy. Na tržišti se nikdy neobjevil, nekupoval žádné zboží ani potraviny.
Nedalo mu to. Nesnášel otázky bez odpovědí. Rozhodl se, že se pečlivěji rozhlédne po domě, aby našel alespoň nějaké. Svých mužů si nevšímal, ať si dělají, co chtějí. Ať si naberou, kolik unesou. Opravdu toho bylo dost pro všechny. Přešel k polici s knihami a ve světle kahanu začal číst názvy na jejich hřbetech. Ale nešlo to. Písmo, kterým byly názvy vyvedeny, neznal. Určitě to nebyl žádný známý jazyk, jakým se v hyborském světě hovořilo a psalo.
Čím dál víc se mu to přestávalo líbit. Vytáhl jeden z grimoárů, a vtom ucítil, jak mu po celém těle naskočila husí kůže. Stačil letmý pohled a dotek, aby zjistil, že vazba je z lidské kůže. Okamžitě knihu odhodil. S bouchnutím dopadla na podlahu a otevřela se. V tu chvíli se neblahý pocit zmnohonásobil. Skoro ho paralyzoval. Prudká závrať ho téměř srazila k zemi. Rychle se chytil okraje velkého stolu z mahagonového dřeva a ucouvl o dva kroky dozadu, přičemž se srazil s jedním ze svých mužů, který ještě pořád nabíral zlaté mince do velkého džbánu vykládaného smaragdy. Zároveň ucítil, jak nepříjemný pocit zmizel.
Začalo mu to docházet. Prokletý Conan! On věděl, co to tady je. Poslal je do pasti!
„Stůjte!“ zavolal na své muže, ale jeho výkřik zůstal bez jakékoli odezvy. „Neberte to zlato! Je prokleté! Nečisté! Začarované! Přestaňte, okamžitě!“
Nikdo ho ale neposlouchal. Muži byli přímo posedlí rabováním, brali všechno, co by mohlo mít nějakou cenu. Jejich šílenství se stupňovalo, a on tomu nedokázal zabránit. Vytáhl od opasku bič, kterým podřízené za jakoukoli neposlušnost běžně trestal, ale použít ho už nestihl.
Kdo mu vrazil do zad dýku, se nedozvěděl. Ten někdo bodl přesně, čepel mu vnikla do těla pod levou lopatkou a rozťala mu srdce napůl, takže byl mrtvý dřív, než dopadl na mramorovou podlahu. Jeho oči zůstaly slepé, neviděl, jak se v knihovně rozpoutal zuřivý masakr. Neviděl, jak se jeho muži začali navzájem zabíjet vším, co měli po ruce, jak s výkřiky padají jeden přes druhého, jak se škrtí, bodají, kopají nebo jednoduše mlátí pěstmi až do úplného protivníkova zničení. Neviděl, jak krev z proťatých žil stříká až ke stropu a skrápí hromady zlata, které mělo změnit majitele. Nakonec ale všechno zůstalo ve stejné místnosti, kde ho našli. Nikdo si odtamtud nic neodnesl.