Conan nelítostný

Nejpochmurnější a nejkrvavější dobrodružství, jaké kdy Conan zažil!

Hnán nepřízní osudu opouští Conan Brythunii a míří do ponurých lesů Vysočiny. Klany v tomto divokém kraji se chystají do války, aby zastavily rozpínavost uctívačů temné bohyně Elderoth.

Není skladem

Kategorie: , Štítek:

Detail knihy

Formát

115 x 180

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Jan Patrik Krásný

Počet stran

274

ISBN/EAN

978-80-86309-06-4

Vyšlo

2000

Status

Vyprodáno

Doporučená cena

168 Kč

O autorovi

Thorleif Larssen

Kapitola první

Jezdci v bouři

Právě ve chvíli, kdy praskání ohně v krbu ukolébalo nehybně sedícího Melldyna do sladké dřímoty a pod víčky se mu začaly zjevovat první obrazy příjemného snu, na prahu přede dveřmi zaduněly kroky.

Hlavní dveře se rozlétly jako pod nárazem okovaného beranidla, zarachotily o stěnu a zasténaly v pantech. Náhle probuzený krčmář vyskočil ze židle a vytřeštil oči na postavu, která se s kletbami vřítila do šenku.

„To nás bohové dnes počastovali psím počasím, jen co je pravda!“ zanadával příchozí a setřásal z pláště vodu. Venku zahřmělo, otevřenými dveřmi hospody vpadlo dovnitř jasné světlo a závan větru štědře pokropil práh deštěm.

„No, no, snad jsem toho tolik neřekl,“ zabručel host smířlivě a zabouchl dveře. Burácení hromu za masivními stěnami hostince ztichlo. Plameny v ohništi se uklidnily.

„Ti bohové jsou čím dál popudlivější, nemám pravdu?“ Neznámý si stáhl z hlavy promočenou kapuci a rozhlédl se po bezútěšně prázdné místnosti. Tázavě zvednuté obočí zmizelo pod spodním okrajem bohatě tepané přilby. „Eh, nespletl jsem si dveře? Hej, dobrý muži! Je tohle hostinec U zlatého džbánu, jak hrdě hlásal onen vývěsní štít venku nad vchodem?“

„Ale ano, jsi tu správně, Výsosti,“ přikývl Melldyn, jen co popadl dech a trochu utišil zběsile bušící srdce. „Ať tě nedostatek hostů pod mou střechou neznepokojuje. Jsi tady vítaný, dostane se ti pohoštění, jež muži tvého stavu náleží.“

„To rád slyším,“ pookřál cizinec. „Tak tedy, nechal jsem svého hřebce v té boudě na dvoře – zřejmě jste jí zvyklí říkat stáj. Mohl bys tam poslat pacholka, ať se mi o něj patřičně postará. Je to ušlechtilé zvíře a mokrá srst v tom strašném průvanu mu určitě neprospěje… A potom ať mi sluha odnese věci do komnaty, kde budu spát.“

„Hned to zařídím, pane,“ uklonil se krčmář uctivě. „Co ti mám přinést k pití? Pivo, víno, medovinu…?“

„Pohárek na zahřátí a pak džbánek vína. A něco na zub.“ Muž si sundal přilbu. „Já se zatím posadím k ohni. Jsem tím deštěm nasáklý jako houba; skoro mi v kostech místo morku žbluňká voda.“

Melldyn se bez zbytečných řečí otočil na patě a zmizel ve dveřích za nahrubo stlučeným pultem. „Orni, ty líná hnido, okamžitě zvedni zadek z peřin a padej do stáje!“ rozléhal se stavením jeho autoritativní hlas.

Host odložil přilbu na lavici nedaleko krbu, sňal ze zad vodou ztěžklý plášť a posadil se na krčmářovu židli. Když do ohně přihodil několik polínek, plameny povyskočily. Ohnivé světlo se zalesklo na mužově šupinatém pancíři, tepaných náramenících a hroty okovaných chráničích předloktí. Neznámý natáhl k ohni ruce, ztuhlé chladem a neustálým svíráním uzdy. Okamžitě poté, co se mu vrátil do prstů cit, začal si rozepínat řemínky a sundávat jednotlivé části zbroje.

Hostinský si do místnosti pospíšil s velkým kotlíkem v rukou.

„Odpusť, pane, ale mám jen guláš ze včerejška,“ navlékl ucho kotlíku na železný rožeň a zavěsil ho do krbu.

„Dej, co máš, lepší ohřívaný guláš než nějaké čerstvě navařené sedlácké pomyje.“ Cizinec si znechuceně odfrkl. „Jen si představ, v hostinci na geštarském rozcestí se mě krčmář pokusil nakrmit pšeničnou kaší! Počastoval jsem toho drnohryze několika šťavnatými nadávkami, nechal ho čichnout si k mé pěsti a ejhle! – hned běžel, na dvůr zaříznout tučnou slípku!“

„Ale chleba mám dnešní, sám jsem ho pekl,“ ubezpečoval ho Melldyn rychle. Mezi řečí hosta zkušeně odhadoval. Byl to ještě mladík, možná dvaadvaceti, třiadvacetiletý, měl bystré oči a dolíčky ve tváři svědčily o tom, že když je v lepší náladě, nešetří úsměvem. Obličej mu pokrývalo několikadenní zlatavé strniště a stejnou barvu měly i jeho ostříhané, směšně rozježené vlasy. Byl nevysoký a možná až příliš štíhlý, ale Melldyn si stačil všimnout, že se pohybuje pružně a sebejistě, jako šelma obcházející svůj revír.

„Nevyvaluj oči, člověče,“ zachytil mladík krčmářův pohled, „a utíkej pro to pití. A přines i kus suchého plátna; musím důkladně otřít svou vzácnou zbroj, aby nezrezavěla.“

Melldyn – opět bez připomínek – vyrazil k pultu.

„Ááách,“ zasténal mladík, když do sebe obrátil cínový pohárek s vonící pálenkou. „Ten krb hřeje dobře, ale až tohle mi konečně seškrábalo chlad z kostí. Nalej ještě jednu a dej si taky, ať si mám s kým přiťuknout!“

Mladému bojovníkovi se očividně zvedla nálada. S pozvednutým pohárkem a vznešeným výrazem v obličeji zahlaholil: „Příteli, dnes večer máš tu čest pod svou střechou uvítat rytíře Ergila z Meddhelmu, právoplatného následníka tamějšího knížecího rodu a muže, který je jako jediný hoden se pyšnit titulem Zabíječ!“

„Já jsem Melldyn,“ představil se Melldyn skromně a hodil do sebe obsah kalíšku. Mladík jej následoval. Melldynova pálenka byla svými fatálními následky známa široko daleko, ale rytíř se neotřásl, ani okem nemrkl, jen se znovu blaženě usmál a poznamenal: „Tak, první kolo máme za sebou. Teď doběhni pro to víno, krčmáři.“

Hostinský si pospíšil, aby vyhověl mladíkově žádosti, a Ergil se mezitím pustil do leštění kovových částí své výstroje.

„Z Meddhelmu je to sem na západ pořádný kus cesty,“ nadhodil Melldyn, nabíraje z velkého sudu objemný hliněný džbán.

„Mně to nemusíš říkat, člověče. Věru, lán cesty, a navíc cestuju dost narychlo, takže mám někdy pocit, že můj zadek srostl se sedlem a změnil se ve stejný materiál. Bohové, jak já toužím po čerstvým senem naplněné matraci a měkkoučké peřině! A kdyby v té posteli bylo i mladé, přítulné ženské tělo… Ale tady se asi žádné nenajde, co?“

„Je mi líto, pane. Jenom Orni, moje neteř. Zůstala mi, když nebožku sestru schvátila cholera. Je jí jen dvanáct let, ale kdybys měl zájem…“

„Ztratil jsi rozum, chlape?“ vykřikl mladík a s novým elánem se opět pustil do leštění pancíře. „Jsem rytíř a básník, kochající se dokonalostí ženské krásy a vychutnávající její sladké plody, ne zvrhlé zvíře, které kvůli ukojení mrzkého chtíče zprzní nevinné dítě!“

„Jen jsem se zeptal,“ pokrčil Melldyn rameny, nohou přisunul ke krbu další židli a postavil na ni džbán a kovový pohár. „Že jsem tak smělý, Výsosti – co tě přimělo podstoupit nepohodlí takové zdlouhavé cesty?“

Ergil si zhluboka povzdechl a nasadil mučednický výraz. „Cesty nás vyvolených se vždy neubírají tím nejpřímějším směrem a bývají plné všelijakých překážek. Jsme nuceni podstupovat mnohé útrapy a nejednou se i ponížit, abychom dosáhli cílů, které nám určili samotní bohové! Můj odchod z rodného sídla v Meddhelmu je spletitý příběh, ale pokusím se ho vysvětlit tak, aby to pochopila i tvá prostá mysl… Takže tedy – určitě se ti už donesla k uším pověst o vznešeném rodu Zabíječů.“

„Nóóó…“ Melldyn se rychle vyhnul mladíkovu pohledu, zamíchal guláš v kotlíku a usrkl z naběračky. „Vzpomínám si, že loni tady nějaký čas pobýval jeden minstrel, nějaký Elandros z… už ani nevím odkud, byla to nějaká díra na opačném konci Brythunie, no, na tom nezáleží. Znáš tu potulnou chátru, pane – smrdí grošem, a tak nocleh a plné břicho splácejí aspoň tím, že baví hosty svými baladami. Jmenovaný Elandros měl v hrdle zlato, to se musí nechat, ale já jsem většinu času pobíhal kolem hostů, takže mi z jeho písní v hlavě moc nezůstalo. Vím však určitě, že jedna z nich – protože ji zpíval častěji než jiné – pojednávala o jistém Tyrgorovi Zabíječi, proslaveném hrdinovi…“ krčmář koutkem oka nejistě zašilhal po šlechtici.

„Mocný Tyrgor, první muž naší vznešené rodové linie!“ vyrazil ze sebe Ergil. „Věř tomu, nebo ne, prostý muži, v mých žilách proudí krev tohoto skvělého válečníka!“

„Neuvěřitelné, pane!“ vykřikl Melldyn s přehledem člověka, který se dokáže rychle zorientovat v jakékoli situaci, a jedním dechem dodal: „Guláš už bude horký, mám ti nabrat?“

„Naber, naber! S plným žaludkem se mi bude líp vyprávět.“

Dřevěnou misku plnou lákavě vonícího pokrmu si rytíř položil na kolena, nedočkavě v ní zalovil kostěnou lžící a zakousl se do krajíce žitného chleba.

„Takže,“ zahuhlal, převaluje v ústech kus srnčího, „abych se vrátil k důvodům mého odchodu z rodného Meddhelmu. Nejdřív se podívej na tenhle meč, příteli.“

Melldyn, popíjející pivo z otlučeného hliněného džbánku, poslušně sklonil zrak k návštěvníkově zbrani. Meč, o něco delší a těžší než čepele, které se v Brythunii běžně používaly, měl záštitu i hlavici zhotovenou z jemně tepaného stříbra.

„Skvostná zbraň, pane,“ uznal hostinský.

Ergil vehementně přikývl. „Dobře řečeno, příteli. Skvostná, nádherná, nenapodobitelná. A teď nastraž uši. Tohle je legendární Walarond, mocný meč Tyrgora Zabíječe! Právě tuhle zbraň svíral v dlaních, když bok po boku se slavným Lughem bojoval proti ghúlům a draglinům, nelidským uctívačům zlomocné bohyně Elderoth!“

Meddhelmec se vítězoslavně podíval na hostinského, který pohotově nasadil výraz nesmírného úžasu.

„Vyrazilo ti to dech, co?“ zasmál se mladík blahosklonně. „Věru, je to on, nezlomný Walarond, pýcha meddhelmských rytířů. A právě on je příčinou mého trápení. Abys rozuměl – tento meč se v našem rodu dědí z otce na prvorozeného syna, takže vždy jen jeden může být Zabíječem, jen jeden jediný má právo nosit titul knížete. Tentokrát si však osud s tradicí nemile zahrál.“

Ergil do sebe hodil několik lžic guláše a zapil je douškem vína. „Začalo to tím, že první žena mého otce porodila místo následníka… dva následníky. V mučivých bolestech přivedla na svět dvojčata, zdravé chlapce, kteří si byli podobní jako vejce vejci. Chvíli na to chudinka vydechla naposledy. Otec, nestálá a divoká povaha, svěřil syny do péče své sestry, a protože byl ještě mladého věku, brzy si našel druhou ženu, mou matku, ať její duše dojde v záhrobních síních věčného pokoje… Z mých nevlastních bratrů Glorwina a Borgana vyrostli líní, obtloustlí a nafoukaní šlechtičtí rozmazlenci, kteří nemají ani ponětí o rytířské cti a meč považují za nástroj, vhodný leda k porcování pečeného vepřového. Navíc, co jim příroda přidala na váze, to jim ubrala na rozumu. Nehodí se pomlouvat vlastní rodinu, ale pravda je taková, že to jsou obyčejní tupci, nevzdělanci a hulváti, kteří se starají jen o to, aby měli co do huby a aby se kolem nich točil dostatečný počet ke všemu svolných společnic.“

„Kdyby otec včas učinil rozhodnutí ve věci svého nástupce,“ pokračoval mladík po delší přestávce, věnované jídlu a vínu, „určitě by meč a rodové tituly přisoudil mně. Žel, během zuřivé bitvy při nájezdu hyperborejských otrokářů předčasně zemřel. Otázka následnictví zůstala nevyřešena. Samozřejmě, ti dva idioti, kvůli zlomyslnosti osudu v dědickém právu rovnocenní, se už na otcově hrobě začali hádat jako smyslů zbavení a brzy se ke slovu dostaly jejich tukem obrostlé pěsti. Tak to šlo několik dní a mě zatím okrádala o spánek představa, že se jeden z těch dvou hlupáků stane nositelem starobylého Tyrgorova dědictví. Nakonec jsem dospěl k rozhodnutí usměrnit tok událostí tím směrem, který se mi líbil nejvíc. Glorwine a Borgan se právě prali na dvoře – váleli se v těch svých hedvábných, zlatem vyšívaných pláštích v blátě a hnoji jako prasata a křičeli jeden na druhého ‚Já jsem Zabíječ!‘, když jsem vložil Walarond do těch nejpovolanějších rukou – tedy do svých – a nepozorovaně opustil meddhelmskou pevnost. Bratrům jsem nechal na kousku pergamenu vzkaz, že se vydávám na pouť, která našemu rodu navrátí velkou slávu a přesvědčí všechny pochybující, že já, Ergil, jsem ten vyvolený, kterému patří bájný Tyrgorův meč!“

Ergil se odmlčel a sklopil zrak k misce. Lžící vyškrábal poslední kousky masa, vytřel nádobu zbytkem chleba a s dunivým odkrknutím se opět chopil poháru.

„Doufám,“ dodal po chvíli, „že Glorwine a Borgan našli někoho, kdo jim ten vzkaz přečetl.“

Zaskřípaly panty ve dveřích, místností se prohnal studený dech větru a plameny v ohništi se divoce roztančily. Muži se s trhnutím otočili a Ergil instinktivně natáhl ruku k meči.

Dveře se zabouchly. Znělo to jako zadunění ocelové brány podsvětí, kterou se právě přehnalo stádo vyjících duchů.

Proti temné mase veřejí se tyčila ještě temnější silueta. Příchozí zkoumavě propátral místnost očima, které zpod kapuce stažené hluboko do čela svítily jako severské slunce, jiskřící na dvou střípcích ledu. Byl pozoruhodně vysoký – Ergil odhadoval, že mu do sedmi stop nechybí víc než dva nebo tři palce – a pod dlouhým pláštěm se rýsovala robustní postava. Nakonec se jeho pohled zastavil na dvojici mužů, kteří ho bez jediného slova sledovali od krbu.

Ergil se vzpamatoval jako první. Odtáhl ruku od meče a narovnal se, dělaje čest svému šlechtickému původu pyšně vystrčenou bradou. „No tak, krčmáři, nepozveš hosta dál?“

Melldyn ze sebe setřásl ohromení, vyskočil ze židle a spěchal neznámému v ústrety.

„Buď vítán, pane. Přijmi mou skromnou pohostinnost.“

„S radostí,“ cizinec odpověděl na krčmářovu úklonu kývnutím hlavy a pohledem zalétl k ohništi. „U Croma, něco tady ďábelsky dobře voní.“

„Srnčí guláš, pane.“ Hostinský zjevně našel pevnou půdu pod nohama. „Ještě je horký…“

„Skvělé. Dám si. Ale nejdřív mi načepuj pivo. Do největšího korbelu, jaký najdeš.“

Melldyn se znovu uklonil a odklusal k sudům.

Cimmeřan – protože kdo jiný by měl odvahu zaklínat se jménem pochmurného a náladového boha Croma – přešel ke krbu a rozepjal si masivní bronzovou sponu na přední straně pláště. Mokrá tkanina se ve vzduchu rozvinula a překryla stěny obludným stínem, jako by v komnatě rozprostřel křídla obrovitý netopýr. Ergil si muže se zájmem prohlížel. Cizincův oděv se skládal z koženého kabátce bez rukávů sahajícího do poloviny stehen, přiléhavých kalhot z jelenice a vysokých šněrovacích bot z matné černé kůže. Neupravené vlasy dopadající neznámému téměř do poloviny zad svým modročerným leskem připomínaly havraní peří. Hrozivý dojem umocňovaly barbarské ozdoby; náhrdelník z vlčích tesáků, přezka na opasku tepaná do podoby šklebící se démonické tváře, ale i bronzovými kroužky pobité kožené náramky. Na širokém opasku visely dvě dýky – jedna kratší, vrhací, druhá masivní, určená pro boj zblízka. Další řemen křižoval obrovu rozložitou hruď a přidržoval na zádech pochvu s mečem. Rukojeť meče byla dost dlouhá pro obě ruce, takže meč, i když bezesporu vykovaný v nordheimských kovárnách, připomínal obouruční drtiče lebek, kterými bojovali rytíři hrdé Aquilonie.

„Buď zdráv, cizinče,“ pokusil se Ergil o úsměv. „Vidím, že bohové utišovali svůj hněv i na tobě.“

„Přesně tak. Hromovládce musel vypít hodně medoviny, když tolik vyvádí. Nebude ti vadit, Meddhelmče, když se také osuším u tohoto ohně?“

Ergil strnul…

*

Ergil do této chvíle nenarazil na důstojného soupeře v boji mečem. Byl štíhlý a nevysoký, pravda, ale jeho na první pohled nepříliš mužné tělo bylo samý sval. Už když v Meddhelmu cvičil s ostatními mladými rytíři, získal si díky kočičí mrštnosti a rychlosti hodné útočícího hada respekt.

Dnes však jeho šermířské sebevědomí utrpělo první vážnou újmu.

Sotva sevřel okované pouzdro a trhl Walarondem, něco zasvištělo vzduchem. Severská čepel se zastavila ani ne půl stopy od jeho hrdla a odrazila mu do očí mihotavé světlo ohně. Ergil ztuhl s napůl taseným mečem. Od pultu se ozvalo třesknutí hliněného poháru, který vyklouzl z náhle ochabnuvších Melldynových prstů. Venku zaduněl hrom a stěny hostince zavzdychaly pod náporem větru.

Zavládlo ticho, rušené jen praskotem hořících polen.

Ergil se posadil a opatrně zasunul Walarond zpět do pochvy. Když pohledem stoupal po severské čepeli a svalnaté paži, která svírala masivní zbraň tak lehce, jako by to byl kus osekaného dřeva, cítil, jak mu po zádech běhá mráz.

Cimmeřan se pobaveně usmíval. Pocit, který ten úsměv vyvolával, sevřel Ergilovy vnitřnosti do ledové pasti.

„Jsem Conan,“ řekl barbar a nacvičeným pohybem vrátil meč do pouzdra. Pak si k mladíkovu úžasu rozepnul přezku na hrudi položil řemen i zbraň na lavici vedle částí Ergilovy zbroje. Potom se posadil na židli vedle Meddhelmce, jako by se nic nestalo.

„Takže,“ zachroptěl mladý šlechtic, nespouštěje z tajemného bojovníka zrak, „podle všeho víš, kdo jsem. Přitom si jsem jistý, že jsme se ještě nikdy nepotkali. Odkud mě znáš?“

„Slyšel jsem o tobě.“

Ergil, svíraný zlou předtuchou, pomalu přikývl. „Už chápu. Kolik ti za mě slíbili? Sto zlatých za meč a hlavu, nebo už odměnu zvedli? Bojí se, že překročím hranice a ztratím se nadobro?“

„U Croma,“ zasmál se muž jménem Conan a znělo to jako vzdálené hřmění, „asi bych tě měl vyvést z omylu, příteli. Nejdu ti po krku. Sto zlaťáků je sice pěkná suma, ale zabít kvůli nim člověka, kterého vůbec neznám, hm… Nejsem nájemný vrah. A abych řekl pravdu, kdybych tě chtěl zabít, tady přítel krčmář by už z podlahy smýval tvou krev. Takže se uklidni a věnuj se svému vínu.“

Ergil ho sledoval přihmouřenýma očima. „Tak tedy – kde ses o mně doslechl?“

„V Geštaře. Taková špinavá zablešená díra den cesty na východ odsud. Vaří tam hrozně: žádné maso, jenom nějaká pšeničná kaše…“

„Vím,“ přikývl Ergil účastně.

„Tamější hostinec obsadila banda po zuby ozbrojených hrdlořezů. Jejich náčelník měl na krku zavěšený zvláštní amulet – vypadalo to jako postříbřená psí lebka…“

Ergil ztuhl. „Dobrotivý Mitro!“

„Znáš ho?“

„Jistěže. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale jen málokdo neslyšel o Psu Ailnarovi, nejobávanějším nájemném vrahovi v severní Brythunii!“

„Pes Ailnar? Ano, myslím, že se tak jmenoval. Každopádně, když se jeho chlapi napili, začali mít velké huby a troubili jimi do světa, že si je najali dva velmožové z Meddhelmu, aby našli jejich nevlastního bratra, prokletého bastarda, který ty dva okradl o nějaké velevzácné rodinné dědictví. Prý jim za něj slíbili sto zlatých. Popsali tě dost přesně – poznal jsem tě hned, jak jsem vešel dovnitř… Hm,“ zamručel v náznaku poděkování, když mu Melldyn roztřesenýma rukama podal korbel s pivem a misku guláše.

„Svině,“ zavrčel Ergil. „Nemají ani tolik cti a odvahy, aby zvedli ty svoje tlusté zadky do sedel a sami vyrazili po mojí stopě. Poslali za mnou lovce, jako bych byl škodná zvěř …“

„Uhm.“ Cimmeřan několika doušky vyprázdnil korbel. „Ale nemusíš mít strach – když jsem dnes brzy ráno opouštěl tu díru, všichni ještě seděli v šenku a vyřvávali nějakou opileckou odrhovačku. Myslím, že dříve než zítra v poledne sem nedorazí. No a to už budeš za hranicemi.“

„Podle čeho si myslíš, že jsem se vydal k hranicím?“ zamračil se Ergil.

„A ne snad?“ zamumlal barbar s hlavou skloněnou nad miskou. „Také mám namířeno na západ, do Hraničního království. I já mám v poslední době v Brythunii horkou půdu pod nohama.“

„Ale, vážně?“ Ergil si doplnil pohár ze džbánku. „Smím se zeptat, co tebe přinutilo tak narychlo opustit království?“

Cimmeřan se ušklíbl. „Dejme tomu, že jsem si lehl do nesprávné postele.“

„Ach tak. Chápu. Zřejmě jsi v ní nebyl sám, co?“

„To rozhodně ne. Byla v ní se mnou manželka vojvody Kornama a jeho mladší sestra. Švagrová už se nevešla.“

„Takže jsi jeho čest pošpinil hned dvakrát.“ Ergilovu zachmuřenou, nedůvěrou zastřenou tvář rozjasnil pobavený výraz. „Vyzval tě na souboj?“

„Vyzval,“ přisvědčil barbar a dál to nerozváděl.

„Aha.“

„Mýlíš se, nezabil jsem ho,“ zavrtěl Conan hlavou. „Jen jsem ho trochu škrábnul mečem. Potrvá pár týdnů, než se postaví na vlastní nohy, takže pomstu svěřil své družině.“

„Takže jdou i po tobě.“

„Už ne.“

Ergil jen zamrkal.

Cimmeřan vrátil Melldynovi prázdnou misku, olízl lžíci a vzal si od něj znovu naplněný korbel. „Tohle je pro tebe,“ sáhl do záňadří a podal krčmáři lesklou minci.

„Ale pane,“ vyvalil hostinský oči na zlaťák a podvědomě se olízl. „To je příliš mnoho a nemohu ti vrátit …“

„Jen si to vezmi,“ přikázal černovlasý bojovník. „Obchody se teď stejně nehýbou, hm? V takovou deštivou noc by to tu mělo být nabito prokřehlými pocestnými.“

Mince se skoro nepostřehnutelným pohybem Melldynovy ruky přemístila někam do záhybů krčmářových zamaštěných šatů.

„Máš pravdu, pane.“ Hostinský se pohotově chopil příležitosti podělit se o své trápení. „Ještě před nedávnem se mi dařilo víc než dobře – vždyť po této cestě projížděly všechny kupecké karavany mezi Brythunií a Hraničním královstvím. Jenže od doby, co se na Vysočině schyluje k válce…“ Nešťastně si vzdychl.

„Válka?“ podivil se Ergil.

„Něco jsem zaslechl,“ zabručel Conan. „Není to jen další roztržka mezi tamějšími klany?“

„Kdeže, Výsosti,“ zavrtěl Melldyn hlavou. „Z toho ohně by mohl být požár, který zachvátí celý sever. Kupci, co se tudy přednedávnem chvatně vraceli z Hraničního království, mi s hrůzou vyprávěli, že tam nějací šílenci oživili kult strašlivé Elderoth!“

Na okamžik zavládlo ticho. Ergilovi se rozšířily oči.

„Elderoth?“ zachraptěl nevěřícně. „To nemyslíš vážně!“

„Je to tak, jak říkám, pane,“ dušoval se krčmář. „Bohyně smrti a mrtvolného rozkladu, odvěká soupeřka Lugha, nejvyššího boha horalů z Vysočiny, je na západě opět vzývána ve svých hnilobou zapáchajících svatyních. To je pravý důvod, proč klany na severu Hraničního království proti sobě pozvedly zbraně.“

Rytíř z Meddhelmu zaskřípal zuby. „Odkud to svinstvo přišlo?“

„Ze severu, pane, z Hyperboreje…“

„To se dalo čekat,“ přikývl Conan zasmušile. „V tamějších černokněžnických pevnostech dodnes přežívají odporné kulty, které jiné národy odvrhly už před staletími.“

„Je to tak, pane. Elderoth je opět u moci.“

Hostinský rázným přikývnutím potvrdil svá vlastní slova a rychle odnášel špinavé nádobí k pultu.

Conan obrátil pohled k Ergilovi. Mladíkova tvář byla plná vzrušení a oči mu plály vytržením jako mnichovi, který v zachvění stínu v chrámu vidí boží zjevení.

„To je znamení osudu!“ vykřikl šlechtic. „Můj prapředek Tyrgor Zabíječ, který jako první vládl této čepeli,“ dotkl se Walarondu, „také bojoval proti zlotřilým přisluhovačům Elderoth! A teď, když se ta odporná démonická bytost vrátila, bohové povolali mě, rytíře s Tyrgorovou krví v žilách, abych ji zahnal do podzemních děr! Ano, tohle je velká výzva, na kterou jsem čekal. Dokážu všem, že jedině já jsem hoden vládnout Zabíječovu meči. Je rozhodnuto, mocný Mitro! Půjdu na západ a přidám svůj meč ke zbraním těch, kteří se rozhodli Elderoth vzdorovat!“

Cimmeřan sledoval mladíka koutkem oka a nevzrušeně popíjel pivo. Když Ergil dokončil svůj plamenný proslov, odložil prázdný pohár, krknul si do pěsti a povzneseně se usmál.

„Oceňuji tvou odvahu, rytíři, ale dovol mi dát ti přátelskou radu. Nepleť se do záležitostí bohů. Nesnaž se být vyvoleným. Jednoho dne bys mohl přijít na to, že si z tebe nějaký nadutý nesmrtelný udělal poslušného pejska, který buď bez otázek udělá, co si bude přát, a nebo jím bude nevděčně a bez lítosti zašlápnut. Věř mi, příteli, vím, co říkám.“ Conanův pochmurný úsměv vypadal jako stará jizva. „Už jsem moc bohů párkrát pocítil na vlastní kůži, a mezi námi, ti nahoře jsou stejně chamtiví, lstiví, nevypočitatelní a náladoví jako kterýkoliv smrtelník. Ne, rytíři, v úmyslech nějakého boha nehledej nic vznešeného!“ Barbar se zavrtěl na židli a ukázal Melldynovi korbel. „Hej, hostinský, načepuj mi další! A příteli dones ještě jeden džbánek vína. Myslím, že si potřebuje zchladit hlavu!“