Conan – Acheronská dýka

Conan se s přítelkyní Dareenou vydává do pouště, aby pomstil smrt kamaráda Daymara, kterého zabil erucký čaroděj Tooran.
Se svou společnicí objeví trosky dávného acheronského města Hallekaru. Netuší však, že zde má sídlo tajný spolek mágů, kteří mají společný cíl – obnovení temné říše Acheron. Ocitnou se tak tváří v tvář šestici velmi nebezpečných nepřátel, které nejde zdolat jen silou meče…

Kategorie: , Štítek:

Detail knihy

Formát

115 x 175

Vazba

brož

Jazyková redakce

Eva Suchomelová

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Tibor Paštrnák

Počet stran

256

ISBN/EAN

978-80-7456-228-0

Vyšlo

27.3.2015

Status

Na skladu

Doporučená cena

248 Kč

O autorovi

Andy Knocker

Ukázka

1.

Conan spěchal tmavou ulicí; vlastně ani nespěchal, ale přímo běžel. Kdesi za sebou slyšel dusot vojenských sandálů a řinčení plechové zbroje vojáků městské stráže Erúku, kteří mu byli v patách už od domu pana Callmeta. Zatracené schody! Nikdo mu neřekl, že tak strašně vržou. Moc toho ukrást nestihl, ale na druhou stranu jej alespoň netížil vak s lupem. Všechno se mu vešlo do kapes u vesty.

Ulice se náhle lomila v pravém úhlu a Conan to vnímal jako výhodu. Na pár okamžiků se ztratil vojákům z dohledu. Ve slabém světle měsíce viděl dlouhou řadu domů, samé výstavní vily nepochybně patřící členům místní honorace. Všechny měly vysoké ploty z tepaného železa a na oknech v přízemí pevné husté mříže. Okna v patrech byla zavřená. Nebyl by pro něj problém vyšplhat ke kterémukoli z nich, ale musel by ho rozbít, což by bylo v nočním tichu slyšet na míle daleko. Neměl však příliš na vybranou. Chce-li se ztratit z dohledu stráží, do některého z nich se musí dostat. Když bude zticha, domácí si ani nemusí ničeho všimnout a on se později dostane zase z domu ven. Dokázal se pohybovat naprosto tiše, nenadělal víc hluku než lehký vánek. Horší bude, pokud si ho domácí všimnou…

Spása přišla hned z druhého domu. Okno v patře bylo pootevřené, a bude-li dost rychlý, zmizí v něm dříve, než ho spatří vojáci.

Přehoupl se přes plot a po výstupcích na zdi se rychle dostal k oknu. Skočil dovnitř, aniž by přemýšlel o tom, zda tam někdo je, nebo není, rychle zaklapl okenici a přikrčil se. Netrvalo to ani deset úderů srdce a ulicí zazněly ony známé zvuky, které slýchával tak nerad. Naštěstí brzy ztichly. Posadil se na podlahu a zhluboka si vydechl.

Tohle se mu stalo poprvé za těch pár měsíců, co prodléval v Erúku, druhém největším městě království Shemu. Město samotné už docela dobře znal a věděl, ve které jeho části se zrovna nachází, ale právě tato část byla nejlépe hlídána městskou stráží. Chodit sem krást vyžadovalo odvahu a rychlost. Pokud se někdo opozdil, měl pak dost času přemýšlet o své pomalosti ve vězení, které rozhodně nepatřilo k příjemným místům.

Erúk bylo hodně staré město, i když tvrzení, že ho založili už obyvatelé starobylého Acheronu, považoval za pouhopouhé vychloubání místních patriotů. Spíše věřil tomu, že Erúk byl kdysi velkou oázou, která se nacházela na křižovatce dvou významných karavanních cest – jedné, která vedla z Asgalunu přes Khoraju až k Vilajetskému moři, a druhé, vedoucí ze Stygie přes Koth a Ophir až do Aquilonie. Časem se z této oázy stalo velké a bohaté město, lákající pobudy z celého světa, aby si v něm přivydělali pár zlaťáků na úkor místních boháčů. Těch tady bylo opravdu požehnaně, šlechtici, obchodníci… Dokonce i pouzí řemeslníci zde byli bohatší než kdekoli jinde. Procházeli se po ulicích dlážděných mramorem oděni v khitájském hedvábí a víno pili ze zlatých kalichů z dílen iranistánských mistrů. Na druhou stranu si své bohatství také dobře hlídali – žulové hradby byly vysoké a pevné, městská stráž byla skutečně početná, dobře vyzbrojená a organizovaná. Být v Erúku zlodějem bylo snadné, ale být v Erúku úspěšným zlodějem dokázal jen opravdový mistr. Ani Conanovi, ačkoli byl ve městech na severu Hyborie – hlavně v Shadizaru a Arenjunu – vyhlášeným zlodějem, se zde moc nedařilo a lup býval malý. Stačil sotva na přežití. Doposud pokaždé unikl, mnozí jeho kolegové však takové štěstí neměli. Ti, kdo ho měli, se pak na čas ukryli v některé z chudinských čtvrtí, jež lemovaly město z jižní a východní strany. Tam nebyly ulice dlážděné mramorem, nebyly v noci osvětlené loučemi a lidé se po nich neprocházeli oděni do hedvábí a sametu. Ale nechodily tam ani hlídky městské stráže, alespoň ne pravidelně, pouze když dostaly zprávu o tom, kde se ukrývá ten nebo onen hledaný člen zločineckého podsvětí. Ale to se stávalo zřídkakdy – lidé z chudinských čtvrtí drželi při sobě a udavačství zde bylo vzácné.

Seděl ve tmě a čekal, až se situace venku uklidní. Byl úplně zticha, raději se ani nehýbal. Pokud to vydrží, brzy bude z nejhoršího venku. Vtom však zaslechl čísi hlas a místností se rozlilo modravé světlo.

Hraběnka Dareena ustrašeně vyjekla, sáhla na světelný krystal a ten se rozzářil tlumeným modrým světlem. Rychle se posadila na posteli a zvedla kámen tak, aby osvětlil co možná největší prostor. A pak ho spatřila. Seděl na podlaze u okna, které schválně nechala otevřené, aby jí do ložnice proudil čerstvý vzduch. Okno teď bylo zavřené a to ji vzbudilo.

Byl to muž, a pokud to uměla posoudit, velice pohledný muž. Určitě o hodně mladší. I v matném světle bylo vidět, jak se mu na pažích a ramenou vlní pletence mohutných svalů, vlasy měl uhlově černé a zpod hustého obočí na ni hleděl pár modrých očí. Určitě to nebyl Shemita, ale ve městě přece žily tisíce cizinců. Byl mladý, ale jizvy na osmahlém těle dávaly tušit, že si toho ve svém krátkém životě užil docela hodně.

A že si umí užívat.

Conan nejdříve zůstal překvapen sedět na podlaze a hleděl na osobu, která se tak nečekaně objevila kousek od něj. Byl v něčí ložnici a ten někdo byl žena. Velmi pěkná, tmavovlasá Shemitka. Na sobě měla noční košili, která více odhalovala než zahalovala a pod níž se jasně rýsovalo štíhlé, dokonale souměrné tělo. Ve vztyčené ruce držela světelný kámen – jakýsi druh krystalu, který obyvatelé Erúku používali ke svícení zcela běžně. Samozřejmě jen ti velmi bohatí – kousek onoho krystalu, velký jako palec, stál pořádnou hromadu peněz. Netušil, jak to funguje, a ani se o to nezajímal. Kdosi mu řekl, že je to nějaká magie, a to mu stačilo. A v tuto chvíli se nezajímal ani o to, kdo je ta hezká žena. Byla pro něj hrozbou. Světlo kamene určitě bylo vidět zvenčí. Zatím byla zticha, zřejmě stejně překvapená jako on, ale kdykoli může začít křičet.

Rychle se postavil a vydal se k ní. Dvěma skoky byl u postele, ale pak se najednou zarazil a zůstal nehybně stát. Kdy žena vytáhla zpod polštáře dýku, si nevšiml. A nebylo to žádné tenké stiletto, byla to pořádná zbraň s dlouhou čepelí, širokou více než palec, a dokonale zbroušenou špičkou, která se mu teď velice nepříjemně opírala o krk. Stačilo by jen trošku přitlačit a…

„Zůstaň stát, chlape!“ sykla žena. Conan poznal, že nežertuje. „Tak zloděj, co?“

„Ano, jsem zloděj.“

„Ale to jsi vlezl do nesprávného okna. Nu což, stane se. Nebo je to jinak?“

„Tebe jsem nepřišel vykrást.“

„Ne? Tak co tu děláš?“

„Skrývám se?“

„Zatraceně! Takový hezký muž a živí se jako zloděj. To si neumíš najít lepší práci?“

„Možná nic jiného neumím.“

„Nepovídej! Tvé ruce jsou rukama zkušeného válečníka. Určitě umíš nejen krást, ale i bojovat. Proč třeba nevstoupíš do městské stráže?“

„A budu chytat lidi, jako jsem já sám?“

„Anebo se přihlas do pouštní hlídky. Zdejší satrapa bere i cizince jako žoldáky a platí dobře…“

Najednou se domem rozlehlo úporné bušení na vchodové dveře.

„Vojáci! To asi hledají tebe, viď?“

„Asi ano. Poslyš, to už stačilo. Nerad bych ti ublížil.“

„Na to bys ani neměl čas. Nemysli si, že jsem nějaká vystrašená puťka. Mě tak snadno nedostaneš. Komu jsi co ukradl?“

„Nic moc, jen pár tretek jistému Callmetovi.“

Žena spustila dýku a vyprskla smíchem.

„Cože? Tomu tupci? Proč jsi to neřekl hned, člověče? Pojď, ukryju tě!“

„Ty ho asi nemáš moc v lásce…“

„Callmeta? Toho starého páprdu? Nesnáším ho! Měl jsi mu ukrást i zuby z huby!“

„Neměl jsem čas. A pak ty zatracené schody do patra v jeho domě! Vržou tak, že by to vzbudilo i mrtvého.“

„To nic, příště budeš opatrnější.“ Žena rychle vstala z postele. Dva kroky od ní stál u zdi čalouněný taburet. Odsunula ho stranou, potom zmáčkla jakousi ozdobu na zdi a čtyři mramorové dlaždice se zvedly z podlahy. Odkryly temný otvor v podlaze. Ve světle krystalu Conan spatřil pevný dřevěný žebřík, jehož konec se ztrácel v temnotě.

„Lez! Rychle! Slez až dolů a ani necekni!“

Conana nebylo třeba pobízet dvakrát. Bez váhání vlezl dovnitř a spustil se po žebříku až na samé dno černé díry. Shora zaslechl, jak dlaždice znovu zapadly na své místo. Pokud to dokázal odhadnout, musel být žebřík dlouhý dobrých pět sáhů. Musel se dostat až pod úroveň sklepení. Okolo panovala neproniknutelná tma, ale cítil z ní občasný závan vzduchu, což znamenalo, že někde před ním je otevřený konec. Nemínil to však jít ověřovat. Bude lepší, když zůstane zde a počká, až se to nahoře uklidní.

Hraběnka Dareena byla zvláštní žena. Alespoň to o ní tvrdil každý, kdo ji trochu znal. Bylo jí kolem třiceti, byla krásná a nechutně bohatá, jen nikdo přesně nevěděl, odkud její bohatství pochází. Nevlastnila žádné pozemky, neměla poddané ani otroky, jen jednu služebnou. Také nikdo netušil nic o její rodině, pokud vůbec nějakou měla. Byla pořád svobodná a neměla děti. Občasné milence mohla spočítat na prstech jedné ruky. Muži se jí prostě báli. Jako by měla v sobě cosi démonického a tajemného, ale nikdo to nedokázal přesně pojmenovat.

Do Erúku se přistěhovala před pár lety z Asgalunu. Ale proč odtamtud musela odejít, také nikdo nevěděl. Kolovaly o ní jen samé klepy, neověřené a neověřitelné. Prý se odmítla stát královou milenkou, prý se odmítla stát milenkou následníka trůnu, prý urazila královnu a podobně. Dareena se však se svou minulostí nikomu nesvěřovala. Nechala lidi, ať si vymýšlejí, co chtějí, a dobře se tím bavila. Své tajemství si nechávala pro sebe.

A tak v Erúku nikdo netušil, co se ve skutečnosti před pár lety v Asgalunu v královském paláci stalo.

V hlavním městě se začala ztrácet děvčátka. Přibližně kolem deseti až dvanácti let. Jejich znetvořená tělíčka pak lidé nacházeli v kdejakých zapadlých uličkách, ale nikdo se moc neobtěžoval zjistit, kdo je unáší a vraždí tak ohavným způsobem. Vždyť to byly dcery obyčejných poddaných. Ale jednoho dne zmizela Mantira, velmi půvabná dvanáctiletá dcera paní Gassiry, jedné z dvorních dam. To se už nedalo přejít mlčením a ignorancí. Zvláštní jednotka královské gardy se pustila do pátrání, ale tělíčko ubohé dívenky se našlo dříve, než policisté stihli něco zjistit. A našla ji služebná paní Dareeny, když se v noci vracela z tajné schůzky se svým milým. Leželo jen jediný sáh od zadního vchodu do jejího domu. Služebná rychle zavolala svou paní a ta se po zralé úvaze rozhodla vypátrat vrahy sama. Podle jejích zkušeností byli královští policisté banda naprosto neschopných hlupáků. Volat je na pomoc by byl stejný nesmysl jako volat baračánské piráty, aby hlídali královskou pokladnici. Byla dost vzdělaná na to, aby to zvládla i sama.

Nejdříve důkladně prohlédla stopy na ulici za domem. Krvavý pás se táhl dobrých dvacet sáhů daleko. Znamenalo to, že dívenka ještě žila, když ji vyhodili. V prachu byly zřetelné stopy kol kočáru. Zřejmě ji vyhodili za jízdy. Plazila se po zemi, z posledních sil se snažila dostat k nejbližším dveřím nějakého domu, což byly právě zadní dveře Dareenina obydlí.

Pak Dareena prohlédla tělíčko. Stejně jako všem ostatním i Mantiře vrah nejdříve vyřízl jazyk, aby nemohla křičet. Pak ji opakovaně surově znásilnil a nakonec ubil k smrti. Surovost a zuřivost, s jakou vrah dívky mlátil, byla až neuvěřitelná, přímo děsivá. Musely strašlivě trpět.

Dareena pak poslala služebnou za paní Gassirou, aby jí oznámila onen strašlivý nález, a sama se pustila do mytí tělíčka. A tehdy si toho všimla. Na kůži se jasně rýsoval jakýsi otisk. Kruhový vzor asi půl palce v průměru. Dareenu napadlo, že vrah měl na ruce prsten, vzala si zrcátko a podívala se na něj jakoby z druhé strany. Skoro při tom upadla. Ruce se jí roztřásly a pokusily se o ni mdloby. Prsten s takovým vzorem měl pouze jediný člověk v království, a tím byl následník trůnu, princ Azuras.

Když se vzpamatovala, šla rovnou za královnou a sdělila jí, co zjistila. Ta jí nejdříve nevěřila, ale když pak uviděla ten otisk na vlastní oči, začala konat. Ke svému zděšení zjistila, že všechny ty odporné vraždy skutečně spáchal její syn. Byl zabíjením přímo posedlý a nedokázal to v sobě potlačit. A ani se o to nepokoušel. Dělalo mu radost a vzrušovalo ho, když ty malé chudinky trpěly. A čím více trpěly, tím větší byla jeho radost a uspokojení. Ze svých věrných mužů si vytvořil skupinu, která na jeho příkaz unášela děvčátka, vodila mu je do budoáru, a když pak bylo po všem, zase je odklízela. To však bylo něco, co se nesměl nikdo dozvědět. Byla by tím zcela zpochybněna důstojnost a důvěryhodnost královského rodu.

I král Allihar byl synovými zločiny zděšen, nejraději by ho sťal vlastním mečem, ale to by bylo ještě horší. Nakonec se ženou vymysleli způsob, jak se nehodného potomka zbavit a neztratit přitom tvář. Prince Azurase poslali do vojenského ležení na jihu země, kde měl zůstat po několik let, zdokonalovat se ve válečnických dovednostech a účastnit se bojů se Stygijci, kteří pronikali přes řeku Styx a loupili v jižním pohraničí Shemu. Byly to velice kruté a krvavé půtky, při nichž se nepočítali mrtví. Pravděpodobnost, že Azuras padne v boji, byla velká. A také k tomu došlo, asi po půl roce dorazila do Asgalunu správa, že princ zemřel – se ctí a s mečem v ruce při obraně svého království. Pohřbili ho se všemi poctami náležejícími panovníkovu synovi, dokonce mu na nádvoří postavili památník. Na jeho zločiny si pak už nikdo ani nevzpomněl.

Kromě Dareeny. Ta raději opustila Asgalun, ale odnesla si s sebou kromě děsivého tajemství i obrovský měšec plný zlata jako zámek na ústa. Pravidelně jí pak z asgalunského paláce posílali další. Lady Gassira svou dceru s pláčem pohřbila, ale nikdy se nedozvěděla, kdo ji zabil. Dareenina služebná, která Mantiru našla, zmizela beze stopy.

I kapitán erucké městské stráže Basiltan znal lady Dareenu a cítil k ní respekt, svou povinnost ale nemínil zanedbat. Když mu služebná otevřela, bez váhání požádal o setkání s paní domu. Dareena si oblékla silný sametový župan a bez protestů vpustila vojáky do domu.

„Co tě ke mně přivádí, pane kapitáne, v tak pozdní dobu?“

„Omlouvám se, Milosti, ale honíme zloděje, který vykradl dům pana Callmeta, a někdo ho viděl vejít do tvého domu. Je mou povinností to tady prohledat.“

„Kapitáne! Tvým mužům samozřejmě nebudu bránit v plnění povinností, ale vypadám snad na to, že bych tady měla nějakého zloděje?“

„To jistě ne, Milosti, ale i tak musíme prohledat dům.“

„Zajisté, konejte, co musíte. Já budu nahoře v ložnici.“

Kapitán dal svým mužům pokyn a ti se rychle rozešli po domě. On sám následoval hraběnku do ložnice v patře. Dareena se posadila na taburet u zdi.

„Budu zde, kapitáne. Když dovolíš…“

„To je dobrý nápad, Milosti. Alespoň nám nebudeš překážet.“ Kapitán se sklonil až k zemi a důkladně prohlédl prostor pod hraběnčinou postelí.

Vojáci se začali brzy vracet, ale každý jen záporně zavrtěl hlavou. Prošli celý dům od sklepa až po půdu, nahlédli všude, do každých dveří, do každého kouta, proklepali podlahy, jestli se někde nenacházejí tajné dveře, ale všechno bez výsledku.

„Tak vidíš, kapitáne. Nikdo zde není.“

„Ano, Milosti. Je to tak. Svědkové se někdy mýlí. Možná to byl vedlejší dům.“

„Pokud tam půjdeš, pozdravuj prosím ode mě mého souseda, pana Ilzera, hlavního satrapova rádce.“

Kapitán naprázdno polkl a zbledl jako stěna. Nic však neřekl, pouze se otočil na podpatku a opustil dům následován svými vojáky.

Dareena počkala ještě chvíli, pak znovu odsunula taburet, otevřela tajný poklop a křikla:

„Tak polez!“

Conan se usmál a vzápětí byl znovu v ložnici.

„Jsou pryč?“

„Ano, ale určitě budou ještě nějakou dobu šmejdit venku na ulici. Takže nemusíš spěchat.“ S těmi slovy Dareena opustila ložnici a za chvíli se vrátila s velkým křišťálovým kalichem plným jiskřivého vína. Podala ho hostu, ale ten se příliš neměl k tomu, aby si ho vzal, i když měl notnou žízeň. Dareena se tomu jen zasmála, přiložila si kalich k ústům a s chutí se napila. Až poté se napil i Conan a usedl na vysokou židli u stolku, kde Dareena obvykle snídala.

„Snad si nemyslíš, že bych tě otrávila nebo uspala? Kdybych chtěla, tak teď kráčíš v poutech na strážnici a ráno na popraviště. Zloději se tady věší.“

„Ano, vím. Díky za víno.“

„Jak se jmenuješ?“

„Jsem Conan.“

„Jak? Conan? Hmm, jako kdybych tohle jméno už někdy slyšela.“

„To nevím, možná. Už je to dlouho, co jsem odešel z rodné Cimmerie a toulám se po hyborských zemích. Žil jsem na mnoha místech.

„Seveřan. Hned mi bylo jasné, že nejsi zdejší.“

„Ty snad víš, kde je Cimmerie?“

„O tom nepochybuj. Mám dobrou školu.“

„Jakou?“

„Vychovávali mě v klášteře Sagija. Pochmurné místo, ale vzpomínám na ně v dobrém. Mnohému jsem se tam naučila, kupříkladu rychle tasit dýku a správně bodnout. Umím také střílet z luku a dobře jezdit na koni. A další prospěšné věci.“

„Zajímavé. Kdo vlastně jsi?“

„Jmenuji se Dareena. Hraběnka Dareena.“

„To jméno jsem už slyšel. Omlouvám se, že…“

„To není nutné, Conane,“ mávla rukou Dareena, svlékla si župan, zhasla zářící kámen a lehla si na postel. Conan zůstal sedět u stolku a s údivem hleděl na ženu, kterou teď viděl jen matně ve světle měsíce, dopadajícího do místnosti oknem. Líbila se mu čím dál víc.

„Proč jsi mi pomohla? Jen kvůli Callmetovi?“

„To také, ale nejen kvůli němu.“

„Doufám, že ne z lítosti.“

„To určitě ne. Nechceš se trochu zahřát? Tam dole byla určitě zima.“

„Jsem Cimmeřan. Dole to pro mě nebyla žádná zima. Jako malý jsem spával na sněhu. Co je to tam za tunel?“

„Úniková cesta. Takovou má tady skoro každý dům. Víš, tohle město bylo v minulosti několikrát dobyto a vypleněno. Kothiánci, Stygijci a kdejaká jiná verbež. Ten tunel má skoro míli a jeho druhý konec ústí za obvodem městských hradeb. Ale je dobře ukryt a vím o něm jen já.“

„Neměla jsi obavy, že bych se tam vydal a uprchl?“

„Ne. Daleko bys nedošel. Snad si nemyslíš, že je prázdný a volně průchodný? Na třech místech se nacházejí pevné železné mříže. Klíče od nich mám také jen já.“

„Ale co když ten vstup přece jen někdo objeví? V tomto městě žijí muži, pro které není žádný zámek překážkou.“

„Na to jsem také myslela. Buď si jistý, že dveře v tunelu neotevře nikdo z nich. A víš proč?“

„Ne, nevím.“

„Ty zámky dělal sám Sirhan, mistr zlodějského cechu. Bohatě jsem mu zaplatila a on dobře zná schopnosti svých podřízených.“

„A jsi si jistá, že k nim vyrobil pouze jeden klíč?“

„I zloději mají svou čest. A jsou i takoví, co ji rádi prodají. I tu Sirhanovu jsem si koupila. Nebyla levná, ale nelituji.“

„No, možná někteří…“

„Poslyš, míníš tam sedět celou noc?“

Conan se ušklíbl, vstal, shodil ze sebe vestu i kalhoty a lehl si vedle hraběnky. Ta se posadila na posteli, rychle si svlékla noční košili a nahá se překulila přes ležícího Conana. Stáhla mu i spodky, chvíli ho jemně dráždila rukou a nakonec si ho osedlala.

„Tak, Cimmeřane! Teď máš skvělou šanci projevit mi dík za to, že jsem tě ukryla.“

„Aha. Už je mi jasné, proč jsi mě neudala strážím,“ odpověděl Conan a přitáhl si hraběnku tak, že se svými ňadry dotýkala jeho hrudi.

Milovali se divoce a vášnivě. Usnuli někdy nad ránem, ale Conan zůstal v domě až do poledne. Dareena se s ním neloučila, věděla, že ho nevidí naposledy.

2.

Conan se do hospody u Černého buvola vrátil až k večeru. V měšci měl pár stříbrňáků, které dostal od překupníka s kradenými věcmi a jež by mu měly vystačit na pár dní slušného živobytí. Ukázalo se, že šperky, které ukradl Callmetovi, nebyly jen nějaké bezcenné tretky. Hned, jak se usadil, si poručil pořádné jídlo a korbel vína. Po chvíli si k němu přisedl Daymar, mladý Kothiánec, kterému Conan jednou zachránil krk, když ho honili strážníci. Stali se jakýmisi tichými společníky, ale na společné akce vyráželi jen zřídka. Každý si ponechal svou samostatnost.

Od první chvíle Conan na Daymarovi viděl, že je rozrušený. Asi zjistil něco zajímavého. Pořád se ohlížel, jestli je někdo neposlouchá, a spíše šeptal, než mluvil nahlas.

„Conane, to, co jsem zjistil, z nás udělá boháče.“

„Tak se konečně vymáčkni. Chceš vykrást satrapovu pokladnici?“

„Ne, do toho bych nešel, nejsem sebevrah. Mám v plánu něco mnohem jednoduššího a bezpečnějšího. Říká ti něco jméno Tooran?“

„Cože? Ten čaroděj? Ty jsi zešílel?“

„Podívej, doslechl jsem se, že jeho barák je až po půdu plný zlata.“

„To je možné, ale…“

„Není nad čím váhat. Párkrát jsem se tam byl podívat. Dovnitř se dostaneme zadním vchodem.“

„Daymare! Je to čaroděj! A je to asi tak všechno, co o něm místní lidé vědí. Nikdy se neukazuje venku a ani k němu nikdo nechodí. Nikdo netuší ani to, čeho je schopen. Prý je to Stygijec, ale dokonce ani to není jisté. Víš, jak vypadá jeho dům, ale to nestačí. Je třeba vědět něco i o jeho pánovi. Vždyť netušíš ani to, jak vypadá on sám. Tedy, netuší to tady asi nikdo.“