Conan a královna Smrt

Conan po dlouhých létech bojů a toulání touží po klidném životě. Jeho pověst jej však vláčí dále s sebou. Je nucen opět se vrátit do katakomb pod Setovou svatyní v Khemi, aby odtud odnesl Černý kámen, potenciální zhoubu celého světa, po které zatoužili lidé s těmi nejtemnějšími úmysly. Uvnitř na něj ale čeká kněz Sartapis společně s dalšími Setovými služebníky…

Kategorie: , Štítek:

Detail knihy

Formát

115 x 180

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Tereza Porodová

Počet stran

186

ISBN/EAN

978-80-86309-04-0

Vyšlo

1999

Status

Na skladu

Doporučená cena

138 Kč

O autorovi

Jack deCraft

Prolog

Přístav v Luxuru navštívilo už mnoho lodí, často z nejvzdálenějších končin světa. Ale loď se staženými plachtami, která zde stála nyní, budila pozornost zvědavců. Nebyla moc široká, měla nízké boky a její úzká příď zakončená dračí hlavou se tyčila nad vodou. U vesel seděli vážní, světlovlasí, vousatí vojáci s bledými obličeji. Všichni byli vysocí, měli široká ramena a na první pohled bylo vidět, že jsou to lidé zvyklí na sekery a oštěpy. Také oni se zvědavostí, i když mlčky, pozorovali barevný shluk Stygijců, kteří se pohybovali po nábřeží. Když se už slunce chýlilo k západu, připlula k boku lodi bárka. Seděli v ní dva Stygijci a mezi nimi shrbený muž v černém plášti. Nebylo mu vidět do tváře, protože měl hluboce skloněnou hlavu a bradu tiskl k hrudi. Posádka lodi jej však jistě očekávala, neboť dva muži se okamžitě vyklonili, chytili ho za paže a vytáhli na palubu. Velitel vojáků, obr s rudými vousy, muže objal a políbil. Uviděl zubožený obličej s páskou přes oko, pohmožděným, špatně srostlým nosem a bezzubými dásněmi.

„Za tohle zaplatíte,“ pronesl nenávistně ke Stygijcům. Jeden z nich se s pohrdáním v hlase zasmál.

„Dávej si pozor na jazyk,“ řekl, „a nezapomeň, že jsi ještě neopustil Stygii.“ Voják si odplivl a zaklel, ale neřekl už ani slovo. „A ty,“ Stygijec pohlédl na jednookého, „nezapomínej na naši laskavost. Ale pamatuj si, nic tě neuchrání před smrtí, jestli se pokusíš vrátit.“

„To už stačí,“ odtušil velitel, „vypadněte a usmažte se v pekle.“

Kapitola první

Ymirsferd byl hrdý jednak na své jméno, které v jazyce Vanirů znamená „Ymirův meč“, jednak na svou sílu. Bez námahy dokázal rozseknout vejpůl rytíře v plné zbroji nebo jediným úderem pěsti zabít tura. Ale od té doby, co při hře zabil svého nejlepšího přítele, snažil se se svou silou nakládat opatrně. Právě kvůli této nešťastné náhodě opustil dvůr v hlavním městě Vanahaimu a na příkaz krále se vydal hledat jistého člověka. Poprvé v životě se ocitl tak daleko od domova, prošel Cimmerií a Tauranem, až konečně dorazil ke svému cíli – Bossoniánskému pohraničí. Našel malý kamenný hrádek a nyní stál před tím, koho hledal. Musel uznat, že ještě nikdy neviděl člověka takové postavy, jakou měl jeho hostitel. Byl to muž ještě vyšší a širší v ramenou než Ymirsferd a každý jeho pohyb vyjadřoval nejen sílu, ale také nebývalou obratnost. Ymirsferd nerad musel připustit, že by se s tímto obrem nechtěl setkat na válečném poli, přesto, že to už nebyl žádný mladík. Jeho černé vlasy byly protkány šedinami a kolem ledově modrých očí se rýsovaly široké vrásky, které dodávaly obličeji unavený výraz.

„Tak jsem se s tebou konečně setkal, Conane Cimmeřane,“ řekl Ymirsferd s úsměvem na rtech, „a věř mi, nebylo to nic lehkého.“

„Věděl jsem, že k tomu jednou dojde,“ odpověděl Conan, zatímco hostu naléval do poháru víno, „ale nemysli si, že ti s čímkoliv pomůžu.“

Ymirsferd vypil doušek vína. „To říkáš ty, Conane?“ zeptal se, „ty, který jsi byl králem Aquilonie, ty, který jsi porazil mágy a kněží, který jsi vedl piráty královny Černého Pobřeží proti Stygii, který jsi zachránil khauranskou královnu Taramis…“

„Znám své činy lépe než ty,“ zavrčel Conan, „ale řeknu ti, mám už dost válek, bitev a toulání. Koupil jsem tenhle hrad a přilehlé pozemky. Mám ženu, děti, vedu líný, poklidný život. Nezajímají mě zprávy ze světa, ať se tam mlátí, jak chtějí, ať se lidi vraždí pro moc a zlato. Já už toužím jenom po odpočinku, než mě Crom povolá do Valhaly.“

„Nevěřil bych, kdybych to slyšel z úst někoho jiného,“ zavrtěl Ymirsferd hlavou. Znovu upil vína z poháru. „Můj vládce ti vzkazuje, že dostaneš všechno, co budeš chtít, kromě vanahaimské koruny. To je štědrá nabídka, nemyslíš?“

Conan přikývl. „Tvůj král mi jistě chystá nelehký úkol,“ řekl zamyšleně, „mám podezření, že jde o výpravu, z níž se spíš nevrací.“

Ymirsferd se rozesmál. „Nevím nic o tom, co bys měl udělat. Já jsem přišel jen proto, abych tě přivedl do Vanahaimu. Tam se vše dozvíš z úst krále.“

„Nepojedu s tebou, i kdybys mi nabízel všechna království a poklady světa.“

Dveře komnaty se otevřely a dovnitř vešla mladá, světlovlasá žena s bledou, jemnou tváří a velikýma zelenýma očima. Ymirsferd jí byl tak unesen, že jakmile ji spatřil, vstal.

„Tohle je můj svět,“ řekl Conan a svou ženu objal, „mé zlato a mé království. A přísahám při Cromovi, že nic víc nechci.“

„Pozvi našeho hosta na oběd,“ pronesla s lehkým úsměvem, „nařídila jsem kuchaři, aby se obzvlášť vynasnažil.“

Ymirsferd sklonil hlavu. „Díky, paní,“ odpověděl. „Asi už rozumím,“ obrátil se ke Conanovi, „proč nechceš opustit svůj dům.“ Vzdychl a pohlédl na odcházející ženu. „Vyhrál jsi, Conane,“ řekl tiše, „už tě nebudu dál přemlouvat.“

Cimmeřan ho poplácal po rameni a postrčil ke dveřím. „Pojďme na ten oběd,“ poznamenal, „už je čas.“

Ymirsferd si po jeho boku uvědomil, že se poprvé v životě cítí malý a slabý.

Kapitola druhá

Ymirsferdova družina už vstoupila do východní části Cimmerie. Až do této chvíle měli štěstí, protože jeli nikým nerušeni, a doufali, že klidně a bezpečně dorazí zpět do Vanahaimu. Právě tábořili na louce nedaleko lesa. Začínalo se už smrákat, když Ymirsferd spatřil, jak se z šera na obzoru vynořuje postava na koni. Teprve ve chvíli, kdy se jezdec přiblížil, bylo konečně možné rozeznat jeho tvář. Ymirsferd však už dříve poznal, že to musí být Conan. Marně by totiž hledal člověka podobné postavy, jakou měl Cimmeřan. Teď Conan seskočil z chroptícího, zpěněného koně.

„Co se stalo?“ zeptal se Ymirsferd opatrně a pozorně přitom svého nedávného hostitele sledoval.

„Dej mi něco k jídlu a pití,“ poručil Conan stroze a svalil se na zem vedle ohniště.

Vanir se na tohoto obra, který byl nyní oděn do kožené zbroje s polopancířem na hrudi, obdivně zadíval. U pasu měl meč dlouhý téměř pět stop s širokou čepelí a rukojetí zdobenou drahými kameny. Dokonce i když ležel, unavený po dlouhé cestě, cítili muži kolem něj jeho neuvěřitelnou sílu. Hladově sáhl po nabídnuté srnčí kýtě. Když se do ní poprvé zakousl, zapraskaly kosti. Vanirové mlčky sledovali, jak se posilňuje a jak dlouze loká víno, které neustále dolévali do jeho džbánu. Nakonec těžce vydechl, olízl si zamaštěné prsty a pokynul Ymirsferdovi, aby si sedl vedle něho.

„Mluv, Conane,“ požádal Vanir.

„Když jsem na pár dní odjel,“ začal Conan, „nějací ozbrojení muži napadli můj hrad. Pobili všechny lidi, unesli mou ženu. Nechali jen děti a několik žen.“

Mohutné Cimmeřanovy ruce se zaťaly v pěst a jeho oči dostaly tak šílený výraz, že Ymirsferd raději odvrátil zrak.

„Podívej se, co tam nechali,“ Conan sáhl za kazajku a podal Vanirovi na čtyřikrát složený pergamen. Ymirsferd pokrčil rameny.

„Neumím číst, co je tam?“

„Drž se dál od Vanahaimu,“ četl Conan, „zajali jsme tvou ženu a jestli naší rady neuposlechneš, zabijeme tvé syny.“

Vanir si promnul bradu. Conan ho náhle chytil za rameno a přitáhl k sobě. Ymirsferd uviděl přímo před sebou jeho ledově modré oči plné šílenství a hněvu. Až mu z toho přejel mráz po zádech

„Co ode mě chce tvůj král? Kdo se mohl té výpravy bát tak moc, že unesl mou ženu a pobil lidi? Mluv, u Croma, člověče!“

Ymirsferd uvolnil své rameno od stisku. „Nevím, Conane, sám se můžu jen domýšlet.“

„Tak mluv a už mě dál nemuč.“ V Cimmeřanově hlase zazněla výhrůžka.

„Loni se Hrodvig vrátil z vyhnanství, zabil Aarda, který tehdy vládl, a prohlásil se králem Vanahaimu. Sloužím u něj už mnoho let, takže vím, že jeho bratr byl dvacet let vězněn Stygijci. Teď, když se stal Hrodvig panovníkem, mohl svého bratra vykoupit ze zajetí. Myslím tedy, že jde o pomstu, že můj pán chce, abys někoho zabil, a kdo ví, možná chce, abys vedl výpravu do Stygie.“

„Stygie,“ zašeptal Conan, „pořád Stygie a Stygijci, Setovi vyznavači z Khemi, mágové a kněží. Tolik porážek už zažili, a přesto jsou stále nebezpeční. Ach, u Croma, já tu Stygii tak nenávidím!“

„I já jsem už o té zemi něco slyšel,“ houknul Ymirsferd, „a řeknu ti, nikdy bych se tam nechtěl ocitnout.“

„Moje řeč,“ odpověděl Conan, „ale co se dá dělat. Musím pomstít své lidi a ženu. Ještě nikdo si s Conanem Cimmeřanem nezahrával, aniž by ušel trestu. Těm, kteří to udělali, vyrvu srdce z těla a hodím ho psům.“

„Když stygijští špehové věděli, že jsem tě navštívil, určitě taky vědí, že jsi tady. Nebojíš se, že teď ublíží tvé ženě a synům?“

„O děti se postaral člověk, který se moci Stygie může vysmát. Náčelník bossoniánských žoldáků. A Ylvu,“ Ymirsferd poprvé uslyšel Conana vyřknout jméno své ženy, „budou držet do konce, aby mě mohli celou dobu zastrašovat. Za to mi zaplatí, přísahám při Cromovi! Ale nejdřív,“ Conanův pohled ulpěl na Vanirovi, „si vyslechnu tvého krále. Možná díky tomu přijdu na to, co mám udělat.“

Ymirsferd s širokým úsměvem natáhl obě ruce. „To jsem rád, Conane. Věř mi, že nebudeš litovat.“

„Lituji, že jsem tě vůbec kdy potkal,“ odpověděl Cimmeřan, „přinesl jsi do mého domu neštěstí. Modli se k bohům, aby má žena byla naživu.“

Ymirsferdovy ruce klesly a úsměv mu zmizel z tváře. Věděl, komu se Cimmeřan pomstí, pokud ztratí svou ženu. Po zádech mu stekla kapka studeného potu.

Kapitola třetí

Hrodvig už byl velmi starý. Jeho tvář připomínala pečené jablko, šedé vlasy mu padaly na ramena, ale jeho hlas byl stále ještě hlasem silného vládce. Conan stál před ním a oba mysleli na to, jak podivné jsou cesty života, když Cimmeřan, odjakživa válčící s Vaniry, se teď stal jejich spojencem.

„Je mi líto, co se stalo, Conane,“ řekl Hrodvig, „a chci, abys věděl, že ti pomohu získat tvou ženu zpět, protože vím, že právě mí lidé přinesli tvému domu neštěstí. A teď se posaď a vyslechni si, co ti já a můj bratr chceme říct.“

Otevřely se dveře komnaty. Dva muži přinesli křeslo, v němž seděla hrozně hubená postava. Conanovi se zdálo, že je to kostlivec potažený žlutým pomačkaným pergamenem, tak vyhublé byly ruce držící se opěradel. Lícní kosti vypadaly, jako by probodávaly kůži. Sluhové postavili křeslo vedle Hrodvigova trůnu a odešli.

„To je můj bratr, Conane,“ řekl vládce, „ve stygijských vězeních strávil dvacet let.“

Cimmeřan se ani nemusel ptát, jestli ho mučili. Páska přes oko, zlomený nos a bezzubé dásně mluvily samy za sebe.

„Ano, Conane,“ zašeptal Hrodvigův bratr, jako by odhadl jeho myšlenky, „mučili mě, a to tak strašně, jak jen Setovi kněží dokážou. Lámali mi kosti, roztahovali klouby, vytrhali mi zuby a nehty, vydloubli mi oko. Rvali mi tělo rozžhavenými kleštěmi, polévali mě tekutou sírou, strhávali mi kůži z chodidel, dokonce mě i vykastrovali.“

Conanovi přejel po těle mráz. „Proč to všechno?“ zeptal se skrz sevřené rty.

„To je dlouhá historie,“ vmísil se do řeči Hrodvig, „řeknu ti to já, protože vím všechno stejně dobře jako Rynherd a jemu se špatně mluví.“ Hluboce se nadechl, upil vína a pomalu si otřel ústa. Chvíli mlčel, aby si uspořádal myšlenky.

„Rynherd byl vždycky divný,“ začal konečně, „my Vanirové jsme národem válečníků a mořeplavců. Magií se příliš nezabýváme, a když už, tak pouze tou nejprostší – věštbami, předpovídáním počasí, léčením. Rynherda naopak všechno tajemné a nepoznané vždycky zajímalo. Když mu bylo sedmnáct, opustil Vanahaim a vydal se lodí do Zingary. Tam se učil magii od kordavských kněží. Po třinácti letech…“

„Čtrnácti,“ opravilo Hrodviga tiché zašeptání.

„Ano, čtrnácti. Takže po čtrnácti letech se vypravil do Stygie. Tam ho chytili v chodbách pod Setovou svatyní v Khemi a uvěznili ho. Teprve po dvaceti letech, když jsem se stal králem, jsem ho mohl vysvobodit.“

„Co jsi dělal v Setově svatyni?“ zeptal se Conan, „co jsi tam hledal?“

„Královnu Smrti,“ zašeptal Rynherd.

Cimmeřan svraštil obočí. „Co to je?“

„Socha bezejmenné bohyně smrti z ryzího zlata. Setovi kněží jí říkají Královna Smrt,“ vysvětlil Hrodvig místo bratra. „Sami tuto sochu už léta bez úspěchu hledají. Ví se, že je v khemském podzemí, ale to znamená mnoho stovek, možná i tisíců chodeb. Učiněný labyrint.“

„K čemu jim ta socha je? Copak Setovi kněží mají málo zlata? Navíc, jak jsi ji chtěl dostat z podzemí, i kdybys ji našel?“

„Tady nejde o sochu,“ pohnul rameny Hrodvig, „ale o něco mnohem důležitějšího. Královna Smrt prý drží v dlani Setův Černý kámen. Ten všichni chtějí.“

„Určitě a ne prý,“ opravil ho Rynherd, „já to vím, protože jsem jediný žijící člověk, který Kámen viděl.“

„Proč jsi ho tedy nevzal?“ zeptal se překvapeně Conan.

„Pronásledovali mě, proto jsem spěchal a šlápl, kam jsem neměl. Spustila se stěna a oddělila mě od sochy. Pak už mě chytili.“

„A přes všechno to mučení jsi jim nic neprozradil,“ Cimmeřan pohlédl na Rynherda s upřímným obdivem.

„Neprozradil,“ řekl Vanir, „i když jsem měl přiznání už mnohokrát na jazyku. Tolikrát jsem ho chtěl vykřičet, jen abych se zbavil bolesti. Ale vždycky jsem si opakoval: vydrž ještě chvíli, pak jim to řekneš. Až nakonec usoudili, že nic nevím, a přestali mě mučit. Zavřeli mě do cely, nejdřív v Khemi, potom v Luxuru a nechali mě na pokoji.“

Conan zavrtěl hlavou: „Jsi zvláštní člověk. Překvapil jsi mě a věř mi, že se to už mnoho let nikomu nepodařilo. Ale řekni mi, co je na tom kameni tak zajímavého, že ho tak hrozně chtějí najít?“

„Moc,“ odpověděl Hrodvig tiše, „ničím neomezená moc nad myšlením jiných lidí. Svět bude patřit tomu, kdo získá Černý kámen…“

„A kdo dokáže využít jeho sílu,“ dodal Rynherd, „a to není snadné.“

„Proto, Conane, uzavřeme dohodu. Ty najdeš Kámen a odevzdáš nám ho a my za pomocí jeho síly bez obtíží osvobodíme tvou ženu. A to, co říkal Ymirsferd o odměně, samozřejmě nadále platí,“ řekl Hrodvig.

„Udělám vše, abych zachránil Ylvu,“ odpověděl Conan ponurým hlasem, „ale nemám pocit, že by Setovo dílo mohlo komukoliv přinést něco dobrého. Ale to je už vaše věc a vaše starost.“

„To máš pravdu,“ souhlasil Hrodvig, „takže jsme uzavřeli dohodu, Cimmeřane. Ukážu ti své nejlepší lidi a ty si vybereš nejlepší z nejlepších. Všechno bude podle tvého rozkazu. Lidi, odměna, co si jen budeš přát.“

„Prozatím trochu spánku,“ zamumlal Conan, když vstával.

Kapitola čtvrtá

Seděl a pozoroval plápolající dříví v ohništi, poslouchal praskot třísek, sledoval odlétávající jiskry. Mimovolně obracel v rukou svůj meč a myslel na to, kolik zemí už s ním procestoval a jak mnoho krve už steklo po jeho ostří. Krev Stygijců, krev barbarských Piktů, krev vzbouřenců z Aquilonie, krev divokých válečníků Vanirů. Krev, krev a krev. Na celém světadílu snad nebylo země, kde by Conanův meč neměl bohaté žně. A teď měl znovu začít svou smrtící práci. Conan věděl, že už není tím člověkem, kterým byl před dvanácti lety. Tehdy se skupinou banditů prošel Zingaru a Tauran, kde loupili, vypalovali obydlí a vraždili. Když však došli až k bossoniánskému pohraničí, potkal ji – Ylvu, vysvobodil ji z rukou obchodníků s otroky a vzal s sebou. Okamžitě si získala jeho lásku, jako by ho očarovala. Rozpustil svou tlupu, koupil malý hrádek a usadil se tam, aniž by komukoli prozradil své pravé jméno. Po dvanácti letech ji miloval stejně vřele a hluboce jako prvního dne. A ona mu oplácela jeho lásku klidným a silným citem, vytvořila pro něj něco, co nikdy dříve nepoznal – teplo domácího krbu. Jak byl pošetilý, když si myslel, že uteče svému jménu, své minulosti, svému údělu. Dostal od bohů dvanáct let, dvanáct nádherných let a měl by jim být vděčný. Teď si ještě namlouval, že to bude jako dřív, ale v hloubi srdce už věděl, že se všechno změnilo. Zase se měl proměnit v Conana Cimmeřana – neohroženého barbara, jehož jméno ještě nedávno vzbuzovalo obavy po celém světě. A strach se probudí znovu. Strach zaklepe na dveře Khemi, strach chytí pod krkem kněží Seta, strach přinese Stygii smrt a zkázu.

Ani si nevšiml, že sevřel ostří meče tak silně, až mu začala z rozříznuté dlaně téct krev. Odložil zbraň a olízl si ránu, jako by se chutí a pohledem na vlastní krev přímo opájel. Proklel den, kdy se Ymirsferd objevil u brány jeho zámku. Ještě jednou se v myšlenkách vrátil k onomu ránu, několik dnů po Vanirově návštěvě, když po své dvoudenní nepřítomnosti přijel domů. A našel tam mrtvoly. Všechny s ohyzdně podřezanými krky. Jeho lidé se ani nemohli bránit, protože je zabili ve spánku. Pravděpodobně se našel zrádce, který jim nasypal něco do vína, a pak mohli stygijští vrahové klidně proniknout dovnitř. Conan je úplně viděl před očima, jak chodí po zámku a chytají spící muže za vlasy, zaklánějí jim hlavy a širokými ostrými noži podtínají jejich hrdla. Přežilo jen několik žen a dva Conanovi synové. Potom útočníci podpálili hrádek a teď se nad bývalou usedlostí tyčí jen vypálené věže pokryté vrstvou sazí. Conan věděl, že se musí pomstít, ačkoliv by se pomsty s radostí vzdal, kdyby mu vrátili Ylvu. Vůbec nehodlal hledat Černý kámen pro vládce Vanahaimu. Chtěl jen dovést výpravu do Khemi, tam zaútočit a získat zpět svou ženu. Byl si totiž jistý, že Setovi kněží ji uvěznili právě v Khemi. Žádné místo pro ně nebylo tak vhodné a bezpečné jako jejich svatyně. Hrodvig se pak bude chtít pomstít, to je jasné, ale Conan se nebál ani jeho, ani Vanirů. Tolikrát už vedl loupeživé výpravy na Vanahaim. Navíc, koho by mohl zastrašit takovýto nepřítel, když jsou k boji vyzváni stygijští kněží, které proslavila jejich krutost a tisíce let stará znalost kouzel a magie? Conan nerozuměl kouzlům, ale často s nimi měl co do činění, takže z nich neměl strach. Tolikrát už porazil lidi, kteří dokázali využít nadpřirozených sil, že se přestal bát.

Rozložil na čtyřikrát složený pergamen a pozorně se na něj zadíval. Byla to mapa khemského podzemí. Hotový labyrint chodeb s nastraženými pastmi, plný slepých uliček a cest vedoucích nikam. Rynherd tuto mapu vytvořil s nepředstavitelným úsilím. Byla to mapa, která měla cenu dvaceti let šílených útrap, mapa, která ho stála mládí a zdraví. Conan věděl, že se ji musí naučit nazpaměť. Bude muset poznat každou drobnost, každou past, každou chodbu. Nemůže připustit, aby ztráta jediné části mohla rozhodnout o jeho životě. Cimmeřan se sice vůbec nehodlal vydat do khemského podzemí, ale přesně věděl, že pokud ho zradí všechny ostatní prostředky, jak Ylvu získat, jeho poslední možností se stane Černý kámen.