Ukázka
Kapitola první
Princezna od Kobří řeky
Okovaná kopyta drtila rudé kamení a zanechávala mělké stopy v hrubozrnném písku. Pustina tady v jižním Shemu měla daleko k malebným dunám, jež se jako ztuhlé zlatavé moře vlnily mnohem dál na jih, v pohraničí mezi Stygií a Černými královstvími. Tady byly k vidění jen skály a štěrk, jejichž barva budila dojem, že na nich ulpělo světlo zapadajícího slunce. Proto se těmto končinám říkalo Rudá, nebo taky Krvavá poušť. A ti, kteří tudy někdy putovali, moc dobře věděli, že ta jména nemají původ jenom v barvě kamení.
Ramenatý jezdec mírným tahem uzdy zastavil koně. Statnému strakatému hřebci se to ani za mák nelíbilo. Úzká rozsedlina, jíž doposud projížděli, tady končila a terén se od pásma zvětralých skalisek prudce svažoval dolů, do rozlehlého údolí. Kůň zhluboka nasával vzduch, nozdry se mu chvěly, kopyta netrpělivě dusala – cítil vodu a svěží zeleň, chtěl jít dál. Muž v sedle však nespěchal. Zastínil si ocelově modré oči mozolnatou dlaní a přejížděl údolí před sebou zkoumavým pohledem. Modrozelená stuha řeky se líně plazila na jihozápad. Palmové háje, keře obsypané květy a vysoké rákosí byly v poledním bezvětří naprosto nehybné. Panoval tady až neobvyklý klid, pouze nad vodou kroužil sokol a plašil drobné ptactvo v houští u břehu.
Podkova křísla o kámen, zacinkala zbroj a po boku modrookého hromotluka zastavil druhý jezdec. O hlavu menší, o něco méně zjizvený, spíš šlachovitý než svalnatý, avšak po zuby ozbrojený. Snědý obličej s typicky shemitským jestřábím profilem zdobily vousy černé jako vraní křídlo, hladce vyholená lebka se leskla na slunci, v uších se houpaly zlaté kroužky.
„Tak co, jak to vypadá?“ zeptal se a přitom jakoby mimovolně ťukal prsty do ramena luku visícího v bohatě zdobeném toulci u sedla.
„Stygie,“ zabručel obr. „U Croma, nevěřil bych, že jednoho dne budu tak rád, když dorazím k hranicím této prokleté země.“
„Není důvod ke špatným pocitům, Conane. Říkal jsem ti přece, že Vedžo, ačkoli je přítokem Styxu, nemá s obávanou Řekou smrti pranic společného. Ptal jsem se mnoha poutníků, kteří Vedžo viděli na vlastní oči, a všichni mi tvrdili, že její povodí kypí životem.“
„No, zatím to vypadá, že ti nelhali.“ Mohutný válečník ještě chvíli prohmatával údolí pozorným pohledem, pak sklonil ruku a spokojeně pokýval černovlasou hlavou. „Ticho a klid. Myslím, že je to v pořádku.“
„Podle mě to s tou opatrností trochu přeháníš,“ namítl Shemita. „Až k Vedžo se snad ti beduínští parchanti neodváží.“
„Tak na to bych nevsadil ani děravý měďák, Murapi. Kdybych já byl vykradačem karavan, počíhal bych si na svou kořist právě tady. Poutníci se radují, že bez újmy překonali zlověstnou Krvavou poušť, zvířata spěchají k vodě, pozornost stráží ochabuje – a vtom, v té nejneočekávanější chvíli, rychlý, překvapivý, drtivý útok. Neměli by šanci.“ Conanovi při té představě podivně zasvítily oči.
„Člověče,“ zašilhal po něm Murapi s obavou, „slyšel jsem toho o tobě až až, ale rozhodně nechci vědět všechno.“
Robustní válečník se jenom pochmurně usmál.
„Hlavně dej pozor,“ ošil se Shemita v sedle, „ať tvá minulost nepošimrá uši ctihodného Amirua. Proč mu brát iluzi, že ochranu svého drahocenného zboží svěřil naprosto důvěryhodným mužům?“
„Neměj péči, mluvit o své minulosti nemám ve zvyku,“ zabručel Conan. „Dobrá, popojedem. Dej znamení ostatním.“
Murapi se ohlédl v sedle a mávl kostnatou paží. Na ten pokyn doposud mlčenlivá strž promluvila ozvěnami výkřiků, ržání koní a bručivých hlasů velbloudů. Práskly biče, zarachotila kola vozů, zazvonily podkovy.
Ze stínu soutěsky se vynořila karavana.
Conan a Murapi konečně popustili uzdy svým hřebcům a nechali se rychlým klusem unášet dolů po úbočí. Zanedlouho se stezka zařízla do osvěžujícího stínu střapatých palmových stromů.
*
Když čelo karavany dorazilo k řece, oba průvodci už stáli po pás ve vodě, nabírali ji do dlaní a omývali prach ze svých hrudí a tváří.
„Dokázali jsme to!“ zahalekal objemný muž ve zlatem vyšívaném kaftanu, sedící na kozlíku prvního vozu. Kudrnatý černý vous mu sahal až k pupku. „Proklouzli jsme Rudou a lupiče jsme ani nezahlédli! Vyplatilo se před odjezdem obětovat Ištar mladého býka. Celou cestu nad námi držela ochrannou ruku!“
Conan se vybrodil zpátky na břeh. „Neděkuj bohům předčasně, Amiru. Ještě máme před sebou pořádný lán cesty. Když zastavíme u bran Mennefisu a pořád budeme mít hlavy na krku, pak se budu radovat s tebou.“
„Nebuď takový bručoun, Cimmeřane. To nejhorší už máme za sebou. Tady jsme v Esetině panství, nic nám nehrozí.“
„Říkej si co chceš, kupče, tohle je Stygie a pro mě to znamená jediné – abych byl neustále ve střehu.“
„To, co říkáš, není tak docela pravda, Conane,“ slézal Amiru s funěním s vozu. „Tohle ještě není pravá Stygie. Mennefis a povodí Vedžo, to je vlastně Stygie, jaká by mohla být, kdyby jí nevládli Setovi kněží a mágové Černého kruhu. Plná slunce, života, barev, přátelská a otevřená vnějším podnětům. Skutečný skvost civilizace. A počkej, až uvidíš samotný Mennefis – úchvatné město, snad jediné ve Stygii, kterému nevládnou hadi.“
„Ne? Pak nechápu, proč se dokonce i ta řeka jmenuje Vedžo – Kobra…“
„Víš, jak jsem to myslel. Mluvím o uctívaní Seta, ďábelského hadího boha, prokletého požírače duší. Celé povodí Styxu se před ním klepe strachy. Ne tak v Mennefisu. Tam bys jeho svatyni hledal marně.“
„Tak takovým pohádkám uvěřím, až když to všechno uvidím na vlastní oči,“ zabručel Conan střízlivě.
Karavana se rozložila podél břehu, koně, velbloudi, osli a ovce nořily pysky do vody, vozkové a kupci sesedali a natahovali si údy, bolavé po dlouhé a úmorné cestě.
Conan právě přežvykoval kus soleného skopového a snad už posté dumal, jestli nebylo chybou nechat se Murapim přemluvit k tomuhle dobrodružství, když mu najednou – navzdory pekelnému horku – přeběhl mráz po zádech. Jeho čelisti znehybněly. Otočil se a skrz porost fíkovníků pohlédl zpátky k rozeklaným rudým útesům. Černé obočí se mu stáhlo ke kořenu nosu jako dvě líbající se housenky.
„Co se děje?“ zeptal se Murapi, který právě vylezl z vody.
„Nevím přesně,“ polkl Cimmeřan sousto, „ale najednou mám pocit, že na nás někdo zírá. Jako když se lev ukryje ve vysoké trávě savany a sleduje kolem procházející antilopy. A být antilopou se mi ani trochu nezamlouvá.“
„Takové tušení jsi měl už ráno nahoře ve skalách…“
„No právě. Potom ten pocit zmizel, tak jsem to nechal plavat, ale teď je ta předtucha zpátky. Začínám si myslet… Počkat. Slyšíš to?“
Murapi našpicoval uši, ale slyšel jenom hlasy zvířat a mužů. Za těch několik dnů však poznal barbara dost dobře na to, aby věděl, že má smysly ostré jak divoká šelma. Proto když Conan sáhl nad rameno a vytáhl z pochvy na zádech rovný severský meč, i on se urychleně chopil luku.
„Všichni do zbraně!“ překřičel Conan hluk karavany. „Máme návštěvu!“
A pak to uslyšel i Murapi. Rachot kopyt a dunění rychlých kol. Zvuk se však neblížil od skal, nýbrž po stezce, jenž se plazila podél břehu. Nad porost se zvedl žlutý mrak zvířeného prachu.
Conan se mírně rozkročil a zaujal bojový postoj.
Ze zeleného moře bujné vegetace se vyřítil dvoukolový vůz tažený párem ušlechtilých koní. Provázeli jej čtyři jezdci. Vedle vozu běžel na zlatem zdobeném obojku cvičený gepard, nádherné zosobnění rychlosti, síly a mrštnosti.
„U Croma,“ vydechl Conan údivem. Nezpůsobil to však pohled na zlatem kovaný, hieroglyfy posetý vůz, ani drahými kovy a kameny zdobené postroje koní a jejich pestrobarevné čabraky a chocholy z pavích per. Barbarův zrak přitáhla postava, stojící ve voze a zkušenou rukou řídící dvojspřeží. Když ji uviděl Amiru, okamžitě padl na kolena. Ostatní jej následovali – Cimmeřan slyšel, jak za ním s šustěním pokleká celá karavana.
Ve voze stála žena. Mladá, možná pětadvacetiletá, štíhlá a pružná jako její gepard, s pokožkou krásně opálenou jižním sluncem. Dlouhé černé vlasy měla převázané rudou čelenkou a spoutané do mnoha cůpků, v nichž byly vpleteny říční perly. Její oděv z bílé tkaniny byl také vyšívaný zlatem a stříbrem, přesto však velmi praktický, uzpůsobený cestování divočinou. Mezi pevnými ňadry se jí táhl řemen, držící na zádech toulec plný šípů. V úchytech na boku vozu se chvěly oštěpy. Dva z jezdců nesli na zápěstích sokoly. Nebylo pochyb – skupinka vyrazila na lov.
Chvíli to téměř vypadalo, že vůz najede na Conana, žena však spřežení ovládala dokonale – několik kroků před válečníkem trhla opratěmi a stočila vůz stranou. Okovaná kola rozprskla štěrk na všechny strany. Čtveřice jezdců se rozestoupila v uctivé vzdálenosti za svou vůdkyní. Prach se valil koním mezi nohama a skrz loukotě kol. Gepard se posadil, avšak jeho neklidný pohled a ocas zametající písek hovořily jasně – byl ve střehu a připravený kdykoli seknout drápy po každém, kdo by se bez svolení pokusil přiblížit k jeho paní.
Pohledy krásné vozatajky a čtyř jezdců spočinuly na Conanovi. Ten jako jediný z celé karavany dosud stál, hlava vztyčená, široké dlaně sevřené na jílci meče.
„Odlož zbraň, hlupáku, a padni na kolena!“ zaslechl Cimmeřan za svými zády vystrašený hlas majitele karavany.
„Ne, Amiru,“ odsekl Conan. „Platíš mne za ochranu tvého života a zboží. Můj meč zůstane obnažen, dokud se nedozvím, kdo jsou tito lidé a jaké jsou jejich úmysly!“
Jeden ze sokolníků popojel s koněm kupředu a obořil se na barbara panovačným hlasem:
„Drzý cizáku, poklekni před vznešenou a mocnou Nebthet, princeznou z Mennefisu, sestrou královny Eset, jež z vůle svého otce, slunečního boha Ré, vládne povodí Vedžo!“
Conan mu nevěnoval jediný pohled. Pořád se zrakem nořil do tmavých očí krásné lovkyně. Opětovala jeho pozornost stejně upřeně. Její tvář byla bez výrazu, jen na okamžik se mohlo zdát, že se levý koutek jejích úst zvedl v náznaku úsměvu. Zda to byl projev přízně či pohrdání, to už se poznat nedalo.
„Královna Eset?“ protáhl Conan uštěpačně. „Myslel jsem, že ve Stygii vládne jen jeden král – Ctesphon. Neslyšel jsem, že by měl choť takového jména.“
Výraz v opáleném obličeji se prudce změnil a tentokrát byl jasně rozpoznatelný – v očích se vztekle zablesklo.
„Údolí Vedžo,“ procedila černovláska skrz zuby, „nepodléhá vládě té slabošské loutky Ctesphona, a už vůbec ne moci jeho našeptávačů a skutečných pánů, Setových kněží! Kdo jsi, červe, že se odvažuješ brát do huby jméno Réovy dcery, a k tomu ještě pochybovat o jejím mocenském postavení?!“
„Jsem Conan. Z Cimmerie.“ Oheň vášně v princezniných očích na barbara udělal dojem a způsobil, že se rozhodl polevit. Nepoklekl, jeho kolena nebyla zvyklá na dotek země, ale spustil ruku s mečem a na znak úcty sklonil zrak. „Zapomeň na má slova, krásná Nebthet. Rozhodně jsem neměl v úmyslu urazit někoho, kdo, jak říkáš, má odvahu vzdorovat hadům z Khemi a Luxuru.“
„Máš štěstí, že jsi cizinec a omlouvá tě tvá neznalost zdejších poměrů,“ řekla princezna pořád přísně, ale už bez stopy vzteku v hlase. Pak odtrhla pohled od černovlasého hromotluka a zaletěla zrakem ke klečícím Shemitům.
„Buď vítán, Amiru!“ zavolala na tlustého kupce. „Tvé zboží vždy rádi vidíme na mennefiských trzích.“
„Děkuji ti, ó Nebthet…“
„Jenom pro příště pečlivěji vybírej strážce své karavany.“
„Prosím o odpuštění, ó Nebthet. Doba je zlá a Rudá poušť plná nenasytných dvounohých šakalů. Najmout spolehlivé žoldnéře na tuhle nebezpečnou stezku je pořád těžší. Často nemám na výběr a musím brát, co se nabízí. Jestli tě tenhle severský neomalenec rozladil, snad ti spraví náladu něco z mého vzácného zboží. Jako vždy, i tentokrát vezu několik cenných darů pro královský palác. Hedvábí jemné jak dech panny…“
„Díky, Amiru, později. Jak vidíš, jsem na lovu. Prohlédnu si tvé zboží v Mennefisu. Ale s hedvábím na mě nechoď. Nabídni dobré shemitské šípy, turánský luk, nebo nějakou vzácnou cizokrajnou zbraň, jaká ještě nezdobí mou sbírku – vždyť ty dobře víš, co mě zajímá.“
„Myslel jsem na to, ó Nebthet. Myslím, že nebudeš zklamaná.“
Najednou, bez varování, se Conan napřímil a prudce pozvedl meč. Nebthet po něm střelila pohledem a instinktivně sáhla po oštěpu. Gepard se nakrčil ke skoku. Cimmeřanova pozornost však mířila jinam – hleděl na západ, k pile špičatých rudých skal.
„Copak, seveřane?“ pochopila princezna a pohlédla stejným směrem.
Conan neodpověděl, jenom jí krátkým gestem naznačil, aby zmlkla. Nebthet zneklidněla a chopila se skvostného, nadvakrát prohnutého luku s rameny z antilopí rohoviny.
„Věděl jsem to,“ zavrčel Conan. „Prokleté pouštní hyeny – stopovaly nás, čenichaly, číhaly, vyčkávaly. Vzhůru, synové Shemu! Chopte se zbraní! Potíže nás dohnaly!“
A pak to zaslechli všichni – vzdálené dunění tuctů kopyt a rychle sílící sbor mnoha hlasů. Špičaté vrcholky skal ozdobil věnec narudlého prachu.
„Rychle do sedel!“ vykřikl Amiru. „Ještě jim můžeme utéct!“
„Stůjte, vy zbabělí psi!“ zahřměl Conan. „Brzy by nám vpadli do zad. Musíme se bránit! Rychle, udělejte hradbu z vozů!“
Na vozky, kteří v první chvíli propadli panice a chtěli poslechnout Amirua, zapůsobil Conanův lví hlas jako ledová voda vchrstnutá do tváře. Okamžitě se vzpamatovali, začali vypřahat vozy a řadit je do půlkruhu, jehož otevřenou stranu chránila řeka. Nad Vedžo se rozléhal křik a hlasy splašených zvířat.
„Hněte sebou, kůže líné, nebo vás já sám polechtám železem!“ vyřvával Conan. Sám popadl loukotě kola jednoho plně naloženého vozu a vyjel s ním směrem k rostoucí ohradě, jako kdyby to byla dětská hračka.
Pak zvuky, dosud tlumené skalami, vzlétly nad údolí a tlama soutěsky vyplivla první jezdce. Ječeli jako ďáblové a jejich paty divoce bušily do slabin koní a velbloudů. Nahá ocel v jejich pěstích se blýskala na slunci jak úlomky ze zlaté sekery boha Mitry. I na tu vzdálenost se dalo poznat, že většina z nich má obličeje zakryté černými šátky.
„Na co čekáš, princezno?!“ křikl Conan na Nebthet. „Utíkej! Obrať vůz a zachraň svou hebkou kůži, dokud je čas!“
„Žertuješ, seveřane?!“ zasmála se Stygijka hlasitě, práskla otěžemi a zajela s pozlaceným dvoukolákem dovnitř rychle se uzavírající vozové hradby. „Snad bych si nenechala ujít příležitost poslat k Anupovi do podsvětí několik čerstvých beduínských duší!“
Když viděl divoký svit v jejích očích, Conana zaplavil obdiv a zápal, jenž k této situaci vůbec nepřináležel. Zařehtal se, s mečem v ruce přeběhl ke svému hřebci a vyšvihl se do sedla. Objížděl provizorní hradbu a hulákal rozkazy na ostatní strážce karavany. Byli to většinou Shemité, měli luky a uměli to s nimi. To se hodilo.
„Čekejte na můj povel! Neplýtvejte šípy! Počkejte, až budou ty hladové krysy dostatečně blízko a pak je nakrmte svými střelami!“
První nájezdníci už se cvalem hnali mezi palmami a další pořád ještě proudili ze strže.
„Je jich jako blech!“ vykřikla Nebthet, když Conan dojel zpátky k ní. Pořád stála ve voze, částečně se kryla za jeho okovanou přední částí a držela šíp přiložený k tětivě. Její čtyři průvodci také popadli luky a oštěpy.
„Tvůj bůh bude mít hody,“ zazubil se na ni Cimmeřan a obrátil se k nepravidelnému šiku střelců. „Zamířit!“
Kopyta útočící jízdy zběsile bušila do prašné cesty.
„Teď!“
Tětivy zadrnčely.
*
Bitva nebitva, Cimmeřan na okamžik strnul s pohledem upřeným na Nebthet. Viděl, jak rychle a přitom ladně zvedá luk a zároveň natahuje tětivu až ke koutku úst. Šíp vypustila okamžitě – zdálo se, že ani nemířila. Avšak střela prosvištěla nad vozy a nelítostně skosila prvního jezdce ze sedla.
Nebthet pohlédla na Conana a ukázala perlově bílé zoubky v dravčím úsměvu. Cimmeřan cítil, jak mu vře krev v žilách – a nebylo to jen vzrušením z nadcházejícího boje. Opět se zasmál, jako když se po svazích cimmerské vysočiny valí kamenná lavina.
První sprška šípů a oštěpů doslova smetla čelní voj nájezdníků. Padající zvířata s žalostným ržáním a hýkáním orala písek a drtila mezi sebou a pod sebou zoufale vyjící jezdce. Hlasité praštění kostí bylo slyšet i přes všechen ten povyk. Hustý porost kolem stezky znemožnil jezdcům rozvinout se do šířky, takže se snažili prodrat kupředu přes své zasažené druhy. Další a další zvířata klopýtala a padala i s muži na svých hřbetech do té strašlivě řvoucí změti kopajících nohou, pochroumaných hnátů a rozbitých lebek.
Nicméně několika jezdcům se podařilo protlačit dopředu. Okamžitě nabrali ztracenou rychlost a opět se vrhli do útoku.
Prvnímu z nich proklál hrdlo další Nebthetin šíp.
„U všech ďasů, copak nenecháš nic pro můj meč?“ zakřičel na princeznu Conan. „Já přece taky musím utnout pár kebulí na počest svého boha!“
Jen se ušklíbla a o lučiště se dychtivě otřela třetí střela.
Jezdci už byli u hradby. Cimmeřan s výkřikem pobídl koně. První z útočníků na skvostném hřebci, odchovaném větrnou shemskou stepí, plavně přeskočil škvírou mezi vozy. Kopyto koně jakoby mimochodem roztříštilo lebku klečícímu shemitskému střelci. Beduín mával tulvarem a ječel jako pominutý. Conan se k němu přihnal ze strany a mocně máchl mečem. Jekot rázně utichl, hlava s černým šátkem na obličeji narazila do plachty vozu a poskvrnila její bělobu červeným cákancem. Bezhlavé tělo se udrželo v sedle ještě několik sáhů, pak se sklátilo do vody Vedžo.
Rozpoutala se bitva – prudce a ničivě jako písečná bouře. Conanova čepel radostným zpěvem vítala další divochy. Déšť šípů a oštěpů nebyl natolik hustý, aby dokázal tu krvelačnou smečku zastavit. Další a další jezdci přeskakovali provizorní hradbu a ostří jejich zbraní se snášela na hlavy Shemitů.
„Crooom!“ Cimmeřan uvolnil meč ze střev jednookého lapky, obrátil se v sedle a odrazil výpad širokého tulvaru. Na oplátku jeho majiteli uťal ruku nad loktem. A v té chvíli skrz třpytivý rubínový déšť zahlédl, jak to kolem Nebthet houstne černými šátky. Dva z princezniných družiníků už byli jen neforemnými hroudami masa pod zkrvavenými kopyty koní, další dva se museli chopit scimitarů a tváří v tvář čelit nepřátelům. Conan se pokusil uvolnit, aby jim mohl spěchat na pomoc, avšak šlachovitý beduín s uzdou v zubech a dvěma jatagány v rukou jej zasypal ocelovou zběsilostí, z níž nebylo cesty ven.
Odrážeje míhající se ostří, koutkem oka zachytil jednoho z útočníků, jenž se rozjel proti zlatému vozu. Také viděl, jak Nebthet sáhla nad rameno pro další šíp – a její prsty zmateně hmátly do vzduchu. Toulec byl prázdný.
„Princezno!“ zařval Conan, seknutím přes pas téměř rozpůlil svého protivníka a obrátil koně.
Bylo však pozdě.
Loupežník se prohnal kolem vozu a vzduchem sykla zakřivená čepel.
„Ré!“ Zaskočená černovláska v poslední chvíli popadla luk oběma rukama a vykryla jím úder. Pevné lučiště meč zastavilo, avšak výpad byl tak mocný, že doslova vystřelil princeznu z vozu a mrštil jí do krví potřísněného písku o několik kroků dál.
Conan kopl koně do slabin, jenomže v té chvíli na něj najel beduín na obrovitém velbloudovi. Náraz zvedl Cimmeřanova strakáče na zadní a vzápětí hřebec ztratil rovnováhu a šel k zemi. Conan se v posledním okamžiku duchapřítomně vymrštil ze sedla. Pád však byl přesto tvrdý a vyrazil mu meč z dlaně.
Lupič, který smetl Nebthet z vozu, otočil koně a coby dup byl zpátky u své kořisti. Princezna se snažila zvednout na kolena. Pád jí otřásl. Beduín se křenil od ucha k uchu, když vedle ní sesedal z koně. Rozmáchl se nohou, aby dívku bezohledným kopnutím srazil zpátky na zem.
V té chvíli zaznělo cosi mezi řevem šelmy a podrážděným kočičím zaprskáním a vzduchem se mihlo žluté tělo poseté černými skvrnami. Lotr upadl na záda, jako kdyby do něj narazilo beranidlo. Nebthet se nepříčetně rozesmála, když gepard vnořil tesáky do mužova hrdla. Krev vystříkla tak prudce, že zkropila i její obličej.
Conan se rychle sebral a vstal. Právě včas – útočník na velbloudu už na něj opět najížděl a rozmachoval se tulvarem. Cimmeřan uskočil mírně stranou a vzduchem zasvištěla jeho pěst. Úder trhl velbloudovou hlavou jako zásah kladivem. Pod zvířetem se podlomily jeho kloubovité končetiny. Zřítilo se a jezdcovy nohy uvízly pod statným páchnoucím tělem. Zapraskaly kosti. Beduín zařval.
„Já tahle smradlavá zvířata prostě nesnáším,“ zavrčel Conan, zvedl z písku svůj meč, přikročil k bezmocnému muži a bez milosti mu vrazil čepel do prsou.
Když zbraň vytrhl a vzhlédl, uviděl, jak kolem Nebthetina vozu cvalem projíždí jezdec s oštěpem v dlani. Nestačil už ani varovně vykřiknout. Mužova ruka vyletěla vpřed. Listový hrot skrz naskrz proklál pružné tělo geparda chlemtajícího krev.
„Nééé!“ zaječela Nebthet.
Krásná šelma se zmítala v příšerných křečích a metala kolem sebe písek a krev.
Za naříkající princeznou prudce zastavil koně další loupežník. Conan vytřeštil oči. Ničema se sklonil v sedle a popadl dívku za vlasy.
„Stygijská děvko!“ štěkl a přiložil jí ke krku ostrý jatagán.
V tom okamžiku všechny zvuky odumřely.
*
Conan měl dojem, že mu na chviličku všechno zamrzlo před očima. Uviděl detaily, které v té rychlosti lidské oko nemohlo zachytit.
Slinu vylétající z krutě se šklebících zbojníkových úst.
Slzu stékající po Nebthetině tváři.
Princeznina ústa ztuhlá v překvapeném, zoufalém výkřiku.
Záblesk slunce na zakřivené čepeli směřující k půvabnému, štíhlému krku.
A všude kolem zkamenělé obrazy zabíjení a umírání.
Pak Conan prostě máchl mečem a hodil zbraň proti jezdci.
*
Najednou se všechno opět rozhýbalo a na Cimmeřanův sluch zaútočil hluk bitvy.
Meč slyšitelně zasvištěl, zatočil se ve vzduchu a střední částí čepele se zaťal do temene loupežníkovy hlavy. Znělo to, jako když nůž zkušeného trhovce jediným úderem rozsekne meloun. Náraz byl tak silný, že se ostří zastavilo až v jedné z padouchových nosních dírek.
Z náhle ochablých prstů vyklouzl jatagán i Nebthetiny vlasy. Princezna klesla na kolena. Beduín se zvrátil v sedle a zřítil se na zem, masivní severský meč pořád děsivě a zároveň směšně trčící z rozpolcené lebky.
Conan měl pocit, že se mu srdce přemístilo do hlavy a tam mu teď divoce tluče a rozechvívá spánky.
„Utíkají!“ bylo první, co mu proniklo do mozku skrz hučení pulzující krve. Byl to Murapiho hlas. „Zbabělé hyeny, požírači velbloudího trusu, milovníci oslů! Upalujte zpátky do svých pouštních děr!“
Conan se ohlédl. Shemita měl pravdu. Silně prořídlá skupinka loupežníků najednou poznala že už není v přesile a obrátila se na útěk. Strážcové karavany je provázeli triumfálním řevem a posílali za nimi zbylé šípy. Amiru opatrně vylezl zpod vozu. Vytřásal písek ze svého pečlivě pěstěného plnovousu a zjišťoval škody na svém drahocenném kaftanu.
„Tak co, Amiru, ještě pořád si myslíš, že na náš bohové shlížejí příznivým okem?“ neodpustil si Cimmeřan.
„Žijeme, ne?“ zvedal se kupec s úpěním na své špalkovité nohy.
„Jak kdo. Murapi,“ zavrčel Conan, „jak jsme na tom?“
„Pět mrtvých, několik raněných, z toho dva vážněji.“
„A co škody na zboží?“ dělal si Amiru starost o něco docela jiného.
„Nepředpokládám nic zásadního. Možná nějaké to hedvábí proděravělé šípem, to bude asi tak všechno.“
„Dobrá práce, hoši. Zdá se, že jsem přece jen najal ty správné chlapy.“
Conan jen cosi zabručel a zamířil k Nebthet. Všude kolem se válela těla. Písek lačně sál krev, voda u břehu byla rudá. Ranění sténali a žadonili o pomoc nebo o rychlou smrt. Dostávalo se jim obojího podle toho, ke které z bojujících stran patřili.
Černovlasá Stygijka se za pomoci svého průvodce, jediného přeživšího, zvedla na nejisté nohy. Pohledem plným žalu přejížděla po mrtvolách tří družiníků a svého milovaného geparda. Šelma s urputností vlastní svému druhu dlouho bojovala se smrtí, nyní však už jenom ochable ležela a lákala mravence.
„Nejsi zraněná, princezno?“ zastavil Conan u dívky. Pohlédla na něj. Snažila se potlačit slzy, ale moc se jí to nedařilo. Zavrtěla hlavou.
„Jenom škrábance. Budu v pořádku.“
„Tví muži padli statečně,“ zabručel Cimmeřan s uznáním. „A ty jsi také projevila velkou odvahu – obzvlášť na ženu. Možná si poopravím své mínění o obyvatelích Stygie.“
Smutně se usmála. „Tys také bojoval jako rozzuřený lev.“
Pak si sáhla na šíji a sundala z krku jeden ze dvou náhrdelníků. Na krásně tepaném stříbrném řetízku visel zlatý přívěsek v podobě brouka se širokými krovkami.
„Zachránil jsi život princezně z Mennefisu, seveřane,“ řekla Nebthet a lehounce Conana objala, aby mu mohla náhrdelník pověsit kolem krku. Jen s námahou potlačil náhlé nutkání uchopit ji kolem pasu a přitáhnout k sobě těsněji. „Tohle je projev mého vděku. Posvátný skarabeus, symbol boha Ré.“
Conan se na přívěšek podíval pozorněji. „Ten brouk, není to náhodou…?“ Rozpačitě se usmál.
„Ano,“ usmála se. „Cizinci se pokaždé diví, proč má náš nejvyšší bůh právě takovou podobu. Důvod je prostý – tak, jako skarabeus usilovně kutálí před sebou svoji kuličku, tak i Ré-slunce každý den putuje oblohou.“ O krok ustoupila. „Budu si tě pamatovat, cizinče. Když budeš v Mennefisu nebo kdekoli v království Vedžo potřebovat mou pomoc, nebude tvá žádost odmítnuta.“
„Jsem poctěn, princezno.“
Conan přistoupil k mrtvému s rozštípnutou lebkou. Šlápl mu na hruď, oběma rukama sevřel jílec svého meče, zapáčil a vytrhl čepel z nebožtíkovy hlavy. Z ostří stékala směs krve a mozku.
Stygie jej vítala prapodivným způsobem.