Černá legie

Temná fantasy, kde nenajdete ani jednoho kladného hrdinu.

Černá legie – jednotka tvořená nájemnými zabijáky, muži bez minulosti a bez budoucnosti, pro které je armáda jedinou rodinou, se nechá najmout do služeb neznámého pána.

Není skladem

Kategorie:

Detail knihy

Formát

115 x 180

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Jan Patrik Krásný

Počet stran

325

ISBN/EAN

978-80-86309-07-1

Vyšlo

2000

Status

Vyprodáno

Doporučená cena

228 Kč

O autorovi

Glen Cook

Kapitola první

Legát

Viděli jsme dost špatných znamení a varovných signálů, říká Jednooký. Je to jen naše vina, že jsme si je špatně vyložili. Vada Jednookého nemá žádný vliv na jeho úžasnou schopnost jasného pohledu na věc.

Do hory Mrtvých udeřil z čistého nebe blesk. Zasáhl bronzovou desku, která tvořila pečeť hrobky forvalaků, a zničil tak polovinu jejího kouzla. Z nebe padaly kameny. Sochy krvácely. Kněží z několika svatyní hlásili, že u obětovaných nenašli srdce nebo játra. Jedna z obětí utekla poté, co jí rozpárali břicho, a už ji nenašli. Ve Vidlicových kasárnách, kde byly ubytovány Městské kohorty, se úplně otočila Teuxova socha. Devět po sobě jdoucích večerů kroužilo nad Bastionem deset černých supů. Pak jeden z nich vypudil orla, který hnízdil na vrcholu Papírové věže.

Astrologové z obavy o vlastní život odmítli předpovídat budoucnost. Ulicemi se potloukal šílený prorok věštící blížící se konec světa. Kromě toho, že Bastion opustil orel, uvadl rovněž břečťan pnoucí se po vnější straně pevnosti a uvolnil prostor popínavým rostlinám, které ztrácely černou barvu pouze v nejzářivějším slunečním svitu.

Toto se však stává každým rokem. Kdejaký hlupák dokáže zpětně udělat ze všeho osudové znamení.

Přesto jsme měli být lépe připraveni. V Legii byli čtyři celkem zdatní čarodějové, jejichž úkolem bylo chránit nás před nadcházejícím nebezpečím – ačkoli nepoužívali tak rafinované způsoby jako například věštění z ovčích vnitřností.

Nejlepšími věštci jsou však ti, kteří předpovídají ze zlých znamení minulosti. Jejich výsledky jsou skvělé.

Beryl se bez přestání chvěje, připravený vrhnout se střemhlav do propasti chaosu. Královna Démantových měst byla stará, zpustlá a šílená, páchnoucí degenerací a morální hnilobou. Jen hlupáka by překvapilo cokoli, co se plížilo zdejšími nočními ulicemi.

Otevřel jsem všechny okenice dokořán a modlil se za závan vzduchu, který by přinesl zápach přístavu, shnilých ryb a všeho ostatního. Ale vánek, který foukal, by nepohnul ani pavučinou. Otřel jsem si tvář a zašklebil se na prvního pacienta.

„Zase filcky, Kučero?“

Pousmál se. Obličej měl bílý. „Mám něco s břichem, Felčare.“ Hlavu má jako naleštěné pštrosí vejce. Odtud jeho jméno. Zkontroloval jsem rozpis služeb. Nenašel jsem nic, čemu by se mohl chtít vyhnout. „Je mi zle, Felčare. Opravdu.“

„Hm,“ nasadil jsem profesionální výraz. Věděl jsem, co mu je. Přestože bylo velmi horko, měl vlhkou kůži. „Jedl jsi v poslední době něco mimo naši kantýnu, Kučero?“ Na čele mu přistála moucha, vykračovala si pyšně jako vítěz. Nevšiml si toho.

„Ano, třikrát nebo čtyřikrát.“

„Aha.“ Namíchal jsem odpornou tekutinu mléčné barvy. „Vypij to. Všechno.“

Zašklebil se už při prvním loku. „Podívej, Felčare. Já …“

Už jen zápach tekutiny mě přiváděl do mdlob. „Vypij to, příteli. Než jsem to namíchal, umřeli dva lidi, Šťoura to vypil a přežil.“

Zprávy o tom se už roznesly.

Kučera vypil všechno. „Chceš říct, že jde o nějaký jed? Ti zatracení Modří mi něco přidali do jídla?“

„Jenom klid. Budeš v pořádku. Jo. Vypadá to tak.“ Abych na to přišel, musel jsem otevřít těla Šilhavce a Divokého Bruna. Jednalo se o rafinovaný jed. „Lehni si támhle na ten kavalec, kde na tebe bude trochu foukat vítr – jestli to toho hajzla vůbec ještě napadne. A lež klidně, ať může lék působit.“ Uložil jsem ho.

„Řekni mi, co jsi venku jedl.“ Vzal jsem pero a mapu připíchnutou k tabuli. Stejně jsem postupoval u Šťoury a Divokého Bruna, než umřeli. A požádal jsem velitele Šilhavcova oddílu, aby zaznamenal i jeho poslední kroky. Byl jsem si jistý, že jed pochází z jedné z okolních putyk, které navštěvovali vojáci z bastionské posádky.

Kučera mi poskytl klíčovou informaci. „Trefa. Máme je, parchanty.“

„Kdo je to?“ Byl připraven vstát a osobně si vyrovnat účty.

„Lehni si. Zajdu za Kapitánem.“ Poklepal jsem ho po rameni a nahlédl do vedlejší místnosti. Kromě Kučery se k ranní prohlídce nemocných nikdo nedostavil.

Vybral jsem si delší trasu, podél Trejanovy zdi, z níž je dobře vidět berylský přístav. V půli cesty jsem se zastavil a pohlédl k severu, přes molo, maják a Pevnostní ostrov, na moře Utrpení. Špinavou, šedohnědou vodu rozjasňovaly různobarevné plachty lodí, které se křižovaly ve spleti tras spojujících Démantová města. Vzduch nahoře byl těžký, nehybný a zamlžený. Nebylo možné spatřit horizont. Ale nízko nad vodou byl vzduch v pohybu. Kolem ostrova vždycky foukalo, ale břehu se vánek důsledně vyhýbal, jako by se bál, že se nakazí leprou. Blíže u pobřeží kroužili racci se stejnou pochmurností a apatií, do jaké dnešního dne upadne většina lidí.

Další upocené a špinavé léto ve službách berylského Syndika, kterého jsme chránili před politickými protivníky a jeho vlastním nedisciplinovaným vojskem, aniž by nám projevil špetku vděčnosti. Další léto nasazování kůže za odměnu, jaká se teď dostala Kučerovi. Platili dobře, ale práce nás netěšila. Naši předchůdci by se styděli, kdyby viděli ten úpadek.

Beryl je obrazem bídy a nouze, ale zároveň je starobylý a zajímavý. Jeho historie je bezedná studna plná kalné vody. Bavím se tím, že prozkoumávám jeho temné hlubiny a snažím se oddělit skutečnost od pověstí, legend a mýtů. Není to lehký úkol, protože dávní městští kronikáři zapisovali události tak, aby se zavděčili svým panovníkům.

Mě osobně nejvíce zajímá starověká říše, avšak záznamy o tomto období jsou naprosto nedostatečné. Právě tehdy, za Niamovy vlády, se zde objevili forvalaci. Po deseti letech útisku byli konečně poraženi a uvězněni v tmavé kobce na vrcholku hory Mrtvých. Připomínky jejich krutosti se dodnes dochovaly v lidové tvorbě a výhrůžkách matek zlobivým dětem. Dnes si však už nikdo nepamatuje, kdo forvalaci vlastně byli.

Pokračoval jsem v chůzi a zoufale se snažil nevnímat to strašné horko. Strážní v zastřešených budkách měli kolem krku omotané ručníky.

Překvapil mě závan větru. Blížil jsem se k přístavu. Kolem ostrova se pomalu sunula obrovská galéra, která převyšovala všechny ostatní lodě. Uprostřed vzdouvající se černé plachty zářila stříbrná lebka s rudýma očima. Za jejími polámanými zuby se mihotaly plamínky ohně. Celá lebka se nacházela uprostřed jiskřícího kruhu.

„Co to, k sakru, je?“ zeptal se strážný.

„Nevím, Bílý.“ Velikost lodi mě ohromila více než její zářivá plachta. Čtyři čarodějové naší Legie by také dokázali udělat takové představení. Ale ještě nikdy jsem neviděl galéru s pěti řadami vesel.

Vzpomněl jsem si, proč jsem tady.

Zaklepal jsem na Kapitánovy dveře. Neodpověděl. Vstoupil jsem tedy bez vyzvání a našel ho, jak chrápe na velké dřevěné židli. „Hej,“ zařval jsem. „Hoří! Vzbouřenci v Nářku! Tanec u brány Rozbřesku!“ Tanec byl generál, který téměř zničil Beryl. Lidé se ještě dnes při vyslovení jeho jména třesou strachem.

Kapitán byl kliďas. Nehnul brvou, ani se neusmál. „Troufáš si, Felčare. Kdy se konečně naučíš postupovat podle předpisů?“ Podle předpisů znamenalo otravovat nejdřív Poručíka. A rušit Kapitánův spánek jedině kdyby Modří dobývali Bastion.

Řekl jsem mu o Kučerovi a své mapě.

Sundal nohy ze stolu. „Soucit bude mít asi práci,“ řekl ostře. Černá legie nestrpí, aby někdo takto podle útočil na její muže.

*

Soucit byl náš nejobávanější velitel. Řekl, že mu bude stačit tucet mužů, ale já a Nemluva jsme šli bez ptaní taky. Mohl bych se postarat o raněné. Nemluva se bude hodit, až Modří přestanou hrát fér. Cestou si odskočil někam do lesa a museli jsme na něj půl dne čekat.

„Kde jsi, k sakru, byl?“ zeptal jsem se ho, když nás dohnal. Táhl za sebou odporně vypadající pytel.

Jenom se ušklíbl. Nemluva je prostě nemluva.

To místo se jmenovalo Přístavní krčma. Vysedávat v ní bylo velice příjemné. Sám jsem tam strávil nejeden večer. Soucit poslal tři muže k zadním dveřím a další dva k oknům. Jeden pár měl hlídat na střeše. Každá budova v Berylu má střešní otvor. V létě lidé spávají nahoře.

Ostatní vedl Soucit ke vchodu do krčmy.

Byl to malý, nafoukaný chlapík libující si v dramatických gestech. Jeho příchod by měly oznamovat fanfáry.

Všichni v krčmě ztuhli a zírali na naše štíty a tasené meče a na ty části hrozivě vyhlížejících obličejů, které bylo přes škvíry helem aspoň trochu vidět. „Verusi,“ zařval Soucit, „pohni tím svým líným zadkem.“

Objevil se nejstarší člen rodiny majitelů. Blížil se k nám v předklonu jako podvraťák očekávající kopanec. Krčmu začal pomalu naplňovat šum tlumeného hovoru hostů. „Ticho,“ zařval Soucit. Dokázal ze svého malého těla dostat velmi hlasitý zvuk.

„Co pro vás mohu udělat, velevážení pánové?“ zeptal se stařec.

„Přiveď sem syny a vnuky, Modrý.“

Židle zaskřípěly. Jeden z vojáků zabodl ostří do desky stolu.

„Klidně seďte,“ řekl Soucit, „jezte oběd a dělejte jako by nic. Za hodinu budete moct jít.“

Stařec se začal třást. „Nevím, o co vám jde, pane. Co jsme udělali?“

Soucit se zlověstně usmál. „Hraje si na neviňátko. Jde o vraždu, Verusi. Dvě vraždy jedem. Dva pokusy o vraždu jedem. Byli jste odsouzeni k trestu otroků.“ Výborně se bavil.

Soucit nepatřil mezi lidi, které jsem měl rád. Nikdy nepřestal být klukem, který trhá mouchám křidýlka.

Trest otroků znamenal veřejné ukřižování a ponechání napospas mrchožravým ptákům. Jen zločinci jsou v Berylu pohřbíváni bez kremace, nebo je nepohřbívají vůbec.

Z kuchyně se ozval hluk. Někdo se pokoušel uprchnout zadními dveřmi. Ale naši muži byli ve střehu.

Hospoda explodovala. Zvedla se proti nám lidská vlna mávající dýkami.

Byli jsme zatlačeni zpět ke dveřím. Ti, kteří za nic nemohli, se očividně báli, že budou potrestáni s viníky. Spravedlnost je v Berylu rychlá a krutá a málokdy dává příležitost se z obvinění očistit.

Dýka prošla štítem. Jeden z našich mužů se skácel k zemi. Ačkoli nepatřím mezi zdatné bojovníky, zaujal jsem jeho místo. Soucit reagoval nějakou jízlivou poznámkou, které jsem však nerozuměl.

„Právě jsi promarnil šanci dostat se do nebe,“ odpověděl jsem, „jednou provždy tě vyškrtávám z kroniky.“

„Nekecej. Ještě nikdy jsi nic nevyškrtl.“

Už dvanáct lidí padlo k zemi. Krev začala stékat na nerovné podlaze do kaluží. Venku se seběhli zvědavci. Brzy na nás nějaký odvážlivec zaútočí zezadu.

Soucita škrábla dýka. Došla mu trpělivost. „Nemluvo!“

Nemluva se dal do práce už dříve, ale byl to zkrátka Nemluva. To znamenalo žádné řeči a jen velmi málo okázalých pohybů.

Hosté v krčmě se o nás přestali zajímat, začali se plácat po obličeji a mávat rukama kolem sebe. Poskakovali a tančili, chytali se za hřbet a zadek, pištěli a žalostně naříkali. Několik jich omdlelo.

„Co jsi to, sakra, udělal?“ zeptal jsem se ho.

Nemluva se usmál a odkryl tak své ostré zuby. Máchl mi rukou před očima a já uviděl krčmu z úplně jiné perspektivy.

V pytli, který s sebou táhl, bylo jedno ze sršních hnízd, na něž můžete, pokud máte tu smůlu, narazit v lesích jižně od Berylu. Obývaly je příšery podobné čmelákům a vesničané jim říkali plešatí sršni. Jejich zákeřná povaha nemá v přírodě obdobu. Dav v krčmě rychle zkrotili, aniž by obtěžovali naše lidi.

„Dobrá práce, Nemluvo,“ řekl Soucit, když si vybil vztek na několika bezbranných hostech. Ty, kteří přežili, vyhodil na ulici.

Ošetřil jsem jednoho ze spolubojovníků, ostatní zatím dobíjeli raněné. Soucit prohlásil, že to Syndikovi ušetří peníze za soud a kata. Nemluva klidně přihlížel a stále se usmíval. Taky to není příjemný člověk, i když se projevuje jen zřídka.

*

Vzali jsme víc zajatců, než jsme očekávali.

„Že jich ale bylo!“ Soucitovy oči se zablýskly. „Díky, Nemluvo.“ Řada vězňů se táhla ulicí.

Štěstěna je nestálá děvka. Přivedla nás do Přístavní krčmy v rozhodující chvíli. Když náš čaroděj prohledával lokál, objevil něco velmi cenného – hordu lidí ukrytou ve skrýši pod vinným sklepem. Byli mezi nimi také někteří z nejznámějších Modrých.

Soucit nahlas vypočítával, jak velkou odměnu si zaslouží náš informátor. Žádného informátora jsme neměli. To tlachání mělo odvést pozornost nepřátel od čarodějů. Jen ať si hledají neexistující špehy.

„Vyveďte je ven,“ přikázal Soucit, který se neustále usmíval. Přejel pohledem zamračenou skupinku. „Myslíte, že se o něco pokusí?“ Nepokusili se o nic. Jeho neochvějné sebevědomí zastrašilo každého, kdo by na něco pomýšlel.

Vydali jsme se bludištěm uliček starých jako sám svět. Vězni se apaticky vlekli. Nestačil jsem se divit. Mí společníci se nezajímali o minulost, ale já si nemohl pomoci. Byl jsem naplněn úctou a někdy i strachem z toho, do jakých hlubin času sahá historie Berylu.

Soucit nečekaně zavelel, abychom zastavili. Dorazili jsme právě k aleji Syndiků, která vede od celnice až k hlavní bráně Bastionu. Alejí šel průvod. Přestože jsme byli na křižovatce první, Soucit mu dal přednost.

Průvod tvořila stovka ozbrojených mužů. Vzbuzovali větší hrůzu než kdokoli v Berylu, kromě nás. V jejich čele jela tmavá postava na největším koni, jakého jsem kdy viděl. Jezdec byl malý a štíhlý jako žena. Byl oděný do černé kůže a jeho hlava byla zcela schovaná pod černou přilbicí. Na rukou měl černé rukavice. Zdálo se, že je neozbrojen.

„Zatraceně,“ zašeptal Soucit.

Znervózněl jsem. Z toho jezdce mi šel mráz po zádech. Instinkt mě nabádal k útěku. Ale zvědavost byla silnější. Kdo je to? Vystoupil snad z té podivné lodi, kterou jsem viděl v přístavu? Co ho sem přivádí?

Jezdec nás lhostejně přejížděl neviditelnýma očima, jako by si prohlížel stádo ovcí. Pak trhl hlavou a upřel zrak na Nemluvu.

Nemluva mu pohled vrátil. Nedával najevo strach, přesto vypadal, jako by se zmenšil.

Zástup vykročil vpřed, silný a disciplinovaný. Na Soucitovo znamení jsme se dali znovu na pochod. Do Bastionu jsme vstoupili těsně po cizincích.

*

Zajali jsme většinu z nejdůležitějších velitelů Modrých. Když se zprávy o našem zátahu roznesly, někteří bojovnější odvážlivci se rozhodli rozhýbat svaly. Spustili tím události kolosálního významu.

Neustálé špatné počasí má vliv na myšlení lidí. Berylská chátra se chová jako divoká zvěř. Nepokoje vznikají téměř bez příčiny. V krajním případě lze oběti počítat na tisíce. Tato vzpoura byla jedna z nejhorších.

Částečně je tomu na vině armáda. Zástup slabých, krátce vládnoucích Syndiků zapříčinil její úpadek. Vojáci se vymkli veškeré kontrole. Zpravidla však proti vzbouřencům zakročí, protože potlačení nepokojů jim dává příležitost k rabování.

Došlo k nejhoršímu. Několik kohort z Vidlicových kasáren žádalo zvláštní odměnu, než splní rozkaz ke znovunastolení pořádku. Syndik odmítl zaplatit.

Kohorty se vzbouřily.

Soucitův oddíl se u Smetištní hory narychlo postavil k obraně a zastavil útok všech tří kohort. Většina našich mužů padla, ale nikdo neutekl. Samotný Soucit přišel o oko a prst, byl zraněn na rameni a stehně. Když přišly posily, jeho štít byl poničen bezpočtem ran. Když se mi dostal do rukou, byl víc mrtvý než živý.

Vzbouřenci se nakonec raději rozprchli, než aby čelili zbytku Černé legie.

Tak velké nepokoje jsme ještě nezažili. Jejich potlačení nás stálo téměř stovku mužů. A to jsme si stěží mohli dovolit ztratit byť jen jednoho. Ulice Nářku byly pokryty mrtvolami. Přežrané krysy se líně povalovaly všude kolem. Mračna supů a havranů z okolí se slétala do města.

Kapitán odvelel Legii do Bastionu. „Necháme to teď být,“ řekl. „Udělali jsme dost.“ Jeho obvyklá zahořklost se změnila ve znechucení. „V naší smlouvě není nic o tom, že máme spáchat sebevraždu.“

Někdo podotkl něco v tom smyslu, že bychom se měli nabodnout na vlastní meče.

„Nejspíš to od nás Syndik očekává.“

Beryl zašlapal do země našeho ducha, ale nikoho nezničil tolik jako Kapitána. Dával si za vinu náš osud. Chtěl dokonce rezignovat.

*

Chátra chtěla za každou cenu udržet nastalý chaos, proto se snažila překazit všechny pokusy uhasit požáry a zabránit rabování. Mezitím jen tak bloumala ulicemi. Vzbouřené kohorty posílené dezertéry z jiných oddílů vnesly do vraždění a plenění jistou systematičnost.

Třetí noci jsem držel stráž na Trejanově zdi a hvězdy nade mnou se mi vysmívaly, jaký jsem to blázen, že jsem se dobrovolně přihlásil. Ve městě panovalo nezvyklé ticho. Kdybych nebyl tak unavený, asi by mě to zneklidnilo. Ale já se sotva držel na nohou.

Přišel ke mně Tamtam. „Co tady děláš, Felčare?“

„Hlídám.“

„Vypadáš jako chodící mrtvola. Odpočiň si na chvíli.“

„Ty taky nevypadáš nejlíp, kámo.“

Pokrčil rameny. „Jak je na tom Soucit?“

„Ještě se z toho nedostal.“ Nedával jsem mu moc velkou šanci. Ukázal jsem na město. „Nevíš náhodou, co se to tam děje?“ V dálce se ozval hrozný výkřik. Něčím se lišil od těch předchozích, které byly naplněny bolestí, vztekem a strachem. V tomto se skrývalo něco mnohem horšího.

Snažil se vyhnout jasné odpovědi, stejně jako to dělával jeho bratr Jednooký. Když člověk něco neví, mají pocit, že je to tajemství, které by neměli vyzradit. Eh, ti čarodějové! „Šíří se fáma, že vzbouřenci rozbili pečetě na hrobce forvalaků, když loupili na hoře Mrtvých.“

„Cože? Ti netvoři jsou na svobodě?“

„Syndik si to myslí, ale Kapitán to nebere vážně.“

Já jsem tomu taky nevěřil, ale zdálo se, že Tamtama to trápí.

„Vypadali hrozivě. Ti, co jsme je tehdy potkali.“

„Měli jsme je naverbovat,“ řekl se známkou smutku v hlase. On a Jednooký už byli u Legie dlouho a byli svědky jejího úpadku.

„Proč sem přišli?“

Pokrčil rameny. „Odpočiň si, Felčare. Nenič se tady zbytečně. V konečném účtování to stejně nebude hrát žádnou roli.“ Kráčel pryč, ztracený ve změti svých myšlenek.

Překvapeně jsem se za ním díval. Byl už daleko. Znovu jsem se zaměřil na ohně, světla a zneklidňující ticho. Ale oči se mi klížily a dělaly se mi před nimi mžitky. Tamtam měl pravdu. Potřeboval jsem si zdřímnout.

Ze tmy se ozval další z těch podivných, bezmocných výkřiků. Tentokrát docela blízko.

*

„Vstávej, Felčare.“ Poručík se choval dost hrubě. „Kapitán chce, abys přišel do důstojnické jídelny.“

Zařval jsem. Zaklel jsem. Pohrozil jsem mu těžkým ublížením na těle. Usmál se, chytil mě za loket a povalil na podlahu. „Už jsem vzhůru,“ zabručel jsem a snažil se najít boty. „O co jde?“

Ale Poručík už byl pryč.

„Felčare, chci vědět, jestli se z toho Soucit dostane,“ vybafl na mě Kapitán.

„Myslím si, že ne, ale už jsem viděl větší zázraky.“

Byli tady všichni důstojníci a seržanti. „Chcete vědět, co se děje,“ řekl Kapitán. „Ten cizinec, kterého jsme nedávno potkali, je vyslancem ze zámoří. Nabídl nám spojenectví. Severské vojenské zdroje výměnou za podporu berylské námořní flotily. Považuju to za rozumnou nabídku. Ale Syndik na to nechce přistoupit. Je ještě pořád naštvaný kvůli obsazení Opálu. Řekl jsem mu, že by měl být přizpůsobivější. Jestli jsou ti seveřani nějací zloduši, pak pro nás bude spojenectví nejmenším zlem. Je lepší být spojencem než vazalem. Problém je v tom, co uděláme, když bude legát naléhat.“

„Máme odmítnout, když dostaneme příkaz se seveřany bojovat?“ zeptal se Cukrouš.

„Asi ano. Válka s čarodějem by mohla znamenat náš konec.“

Prásk! Dveře jídelny se s rachotem rozlétly. Dovnitř vpadl malý, snědý, šlachovitý muž. Před ním šel jeho obrovský zahnutý nos, nápadně připomínající ptačí zobák. Kapitán vyskočil a srazil paty. „Syndiku.“

Návštěvník udeřil oběma pěstmi do stolu. „Nařídil jsi svým mužům stáhnout se do Bastionu. Neplatím vás za to, abyste se schovávali jako spráskaní psi.“

„Ale taky nás neplatíš za to, abychom zemřeli mučednickou smrtí,“ odpověděl Kapitán tónem, jakým mluví, když chce něco rozumného vysvětlit hlupákovi. „Jsme osobní stráž, ne policie. Udržování pořádku je povinností Městských kohort.“

Syndik byl unavený, podrážděný a vystrašený, neměl daleko k tomu, aby se nervově zhroutil. Jako všichni ostatní.

„Buď rozumný,“ navrhl Kapitán. „Beryl je v beznadějné situaci. V ulicích vládne zmatek. Jakákoli snaha nastolit pořádek je marná. To, co dříve léčilo, se stalo nemocí.“

Tohle se mi líbilo. Nenáviděl jsem Beryl.

Syndik se náhle scvrkl. „Jsou tu ještě forvalaci. A ten sup ze severu, který čeká u ostrova.“

Tamtam se probral z polospánku. „Říkáš u ostrova?“

„Čeká, až ho začnu prosit.“

„Zajímavé.“ Malý čaroděj znovu upadl do mrákot.

Kapitán a Syndik se začali hádat o podmínkách smlouvy. Ukázal jsem mu kopii. Syndik se snažil o vlastní interpretaci jednotlivých bodů slovy: „Ano, ale…“ Bylo jasné, že chce proti legátovi bojovat, pokud by byl neústupný.

Jilmáč začal chrápat. Kapitán nás propustil a pak pokračoval v diskusi s naším chlebodárcem.

*

Myslím, že sedm hodin se dá považovat za dostatečný spánek. Neudusil jsem Tamtama, když mě probudil. Ale rozčiloval jsem se a nadával, až mi pohrozil, že mě promění v osla hýkajícího u brány Rozbřesku. Až později, když jsem se oblékl a připojili jsme se k tuctu dalších, jsem si uvědomil, že nemám ani ponětí o tom, co se děje.

„Jdeme se podívat na hrobku,“ řekl Tamtam.

„Cože?“ Někdy mi to po ránu moc nezapaluje.

„Jdeme na horu Mrtvých mrknout se na hrobku forvalaků.“

„Hele, počkej…“

„Máš nahnáno? Vždycky jsem si myslel, že jsi strašpytel, Felčare.“

„Co to plácáš?“

„Neboj se. Máš s sebou tři nejlepší čaroděje, kteří nebudou dělat nic jiného než chránit tvůj zadek. Jednooký by šel taky, ale Kapitán ho chtěl mít po ruce.“

„Chci vědět proč.“

„Jdeme zjistit, jestli upíři opravdu existují. Mohli to na nás třeba nastražit ti ze strašidelné lodi.“

„Skvělá finta. Taky nás to mohlo napadnout dřív.“ Hrozba návratu forvalaků dokázala to, co se nepodařilo zbraním – nepokoje ve městě ustaly.

Tamtam přikývl. Poklepal prsty na malý bubínek, díky kterému dostal jméno. Uložil jsem si tu myšlenku v hlavě. Když šlo o to přiznat chybu, byl horší než jeho bratr.

Město bylo tiché jako po bitvě. A stejně tak to všude příšerně smrdělo. Byla tu spousta much, mrchožroutů a mrtvol. Zvuk vydávaly pouze naše boty. Jen jednou se ozvalo žalostné zavytí nešťastného psa, který stál na stráži u mrtvého pána. „Cena za pořádek,“ zamumlal jsem. Pokusil jsem se psa odehnat, ale ani se nehnul.

„Cena za chaos,“ opáčil Tamtam a udeřil do bubnu. „To není totéž, Felčare.“

Hora Mrtvých je vyšší než kopec, na kterém stojí Bastion. Z Horní klauzury, kde se nacházejí mauzolea boháčů, jsem zahlédl loď ze severu.

„Prostě stojí a čeká,“ pravil Tamtam. „Jak Syndik řekl.“

„Proč nezaútočí? Kdo by je mohl zastavit?“

Tamtam pokrčil rameny. Nikdo jiný se k tomu nevyjádřil.

Dorazili jsme k pověstné hrobce. Její vzhled jako by potvrzoval to, co se o ní říkalo. Byla velice, velice stará a bezpochyby do ní uhodil blesk. Taky na ní byly stopy po dlátech. Jedny ze silných dubových dveří byly rozštípané na padrť. V okruhu dvanácti metrů ležely kousky dřeva a třísky.

Skřet, Tamtam a Nemluva dali hlavy dohromady. Někdo utrousil poznámku, že snad mají společný mozek. Po chvíli se Skřet a Nemluva postavili do vzdálenosti několika kroků po stranách dveří. Tamtam stanul přímo proti dveřím. Zatočil se dokola jako býk připravující se k útoku, našel to správné místo, dřepl si a podivně kroutil rukama před sebou. Vypadalo to, jako by parodoval mistra bojových umění.

„Co kdybyste, vy pitomci, otevřeli dveře?“ zavrčel. „Idioti. Proč jsem s sebou musel brát idioty?“ Bum, bum – zabubnoval. „Kteří jenom stojí a šťourají se v nose.“

Několik z nás přiskočilo ke dveřím a silně zatáhlo. Byly příliš poškozené, než aby vzdorovaly. Tamtam udeřil do bubínku, strašlivě zaječel a vskočil dovnitř. Skřet se vrhl za ním. Také Nemluva vpadl bleskově dovnitř.

Pak jsme uslyšeli, jak Tamtam vyjekl jako krysa a začal kýchat. Vyběhl ven, z očí mu tekly slzy a rukama si třel nos. Mluvil, jako by byl pořádně nachlazený: „Nebyl to žádný podfuk.“ Jeho ebenová kůže zešedla.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.

Ukázal prstem na hrobku. Skřet a Nemluva teď byli uvnitř. I oni začali kýchat. Přikradl jsem se ke vchodu a nahlédl dovnitř. Neviděl jsem vůbec nic. Jenom mračna prachu. Pak jsem vstoupil dovnitř. Moje oči si na tmu za chvíli zvykly.

Všude se povalovaly kosti. Hromady kostí, celé hranice kostí, kosti úhledně poskládané něčím, co se pomátlo na rozumu. Byly moc divné, podobaly se lidským, ale jako lékař jsem poznal, že jejich rozměry jsou jiné. Původně zde muselo být asi padesát těl. Pěkně je sem tenkrát nacpali. A určitě to byli forvalaci, protože v Berylu jsou zloduši pohřbíváni bez kremace.

Byla tady i čerstvá těla. Napočítal jsem sedm mrtvých vojáků, než jsem začal taky kýchat. Měli na sobě uniformy vzbouřenecké kohorty.

Vytáhl jsem ven jednu z mrtvol a pustil ji na zem. Odklopýtal jsem několik kroků a hlasitě se vyzvracel. Když jsem se vzpamatoval, vrátil jsem se, abych kořist ohledal.

Ostatní přihlíželi, jejich obličeje měly zelenavý nádech. „Tohle neudělal žádný přízrak,“ zhodnotil situaci Skřet. Tamtam pokýval hlavou. Byl otřesený více než ostatní. Řekl bych, že víc, než situace vyžadovala.

Nemluva se dal do práce a nějakým způsobem vykouzlil lehký, osvěžující vánek, který vlétl do mauzolea jako panna a vylétl z něj se sukní pokrytou prachem a zápachem smrti.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Tamtama.

Mrkl na lékárničku a mávl rukou. „Nic mi není. Jenom jsem si na něco vzpomněl.“

Dal jsem mu minutu a pak se začal vyptávat: „Na co sis vzpomněl?“

„Byli jsme tenkrát ještě kluci, Jednooký a já. Právě nás prodali N’Gamovi a my se stali jeho učni. Z vesnice ležící v horách přišel posel.“ Klekl si k mrtvému vojákovi. „Měl na těle úplně stejné rány.“

Byl jsem otřesený. Žádná lidská bytost nezabíjí takovýmto způsobem, přesto byly rány cílené a promyšlené, jako dílo vraždícího rozumného tvora. O to strašlivější se zdály.

Polkl jsem, klekl si a začal s ohledáváním. Nemluva a Skřet vstoupili do hrobky. Skřetovi tančila kolem sepnutých rukou malá světelná kulička. „Žádná krev,“ poznamenal jsem.

„Vysává to krev,“ řekl Tamtam. Nemluva vytáhl další tělo. „A vnitřnosti, když má dost času.“ Druhé tělo bylo od slabin ke krku rozpárané. Srdce a játra chyběly.

Nemluva vešel znovu dovnitř. Skřet vylezl ven. Sedl si na popraskaný náhrobek a potřásl hlavou. „Tak co?“ zajímal se Tamtam.

„Rozhodně je to věrohodné. Nejde o žádný trik našeho přítele.“ Skřet ukázal prstem na loď ze severu, která nadále hlídkovala uprostřed shluku rybářských bárek a jiných menších loděk. „Zavřeli jich tam padesát čtyři. Snědli se navzájem. Tenhle byl poslední, který zůstal.“

Tamtam vyskočil, jako kdyby do něj uhodil blesk.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„To znamená, že byl nejstrašlivější, nejmazanější, nejkrutější a nejšílenější ze všech.“

„Upíři,“ zašeptal jsem.

„Není to přímo upír,“ řekl Tamtam. „Tohle je člověk-levhart, který ve dne chodí po dvou a v noci po čtyřech.“

Už jsem slyšel o vlkodlacích a medvědodlacích. Vyprávěli o nich vesničané z okolí mého rodného města. Ale ještě nikdy jsem neslyšel o levhartodlakovi. To jsem taky řekl Tamtamovi.

„Člověk – levhart pochází ze vzdáleného jihu. Z džungle.“ Pohlédl na moře. „Musí být pohřben zaživa.“

Nemluva přinesl další tělo.

Levhartodlaci, kteří pijí krev a žerou játra. Vidí ve tmě a jejich mysl je naplněna tisíciletou nenávistí a hladem. Parádní noční můra. „Poradíš si s tím?“

„N’Gamo to dokázal. Nikdy se mu nevyrovnám a on v souboji s mladým samcem přišel o ruku a nohu. Teď máme co do činění se starou samicí. Zahořklou, krutou a chytrou. Ve čtyřech ji budeme schopni zastavit. Ale porazit ne.“

„Ale když s Jednookým tahle stvoření znáte…“

„Ne.“ Celý se třásl. Stiskl bubínek tak silně, až zapraskal. „Nedokážeme to.“

*