Bílá Růže

Boj o záchranu světa vrcholí…

Bílá Růže je poslední nadějí lidstva v boji se zlou Paní. Na scénu však přichází Tyran – další temná síla, proti které působí dokonce i temná Paní neškodným dojmem.

Podaří se Černé legii, společně s Bílou Růží a Paní porazit hrozbu dřív, než se celý svět pohrouží do strašlivé temnoty? Úchvatná temná fantasy, vyprávěná stylem špičkového spisovatele detektivek americké drsné školy Raymonda Chandlera.

Kategorie:

Detail knihy

Formát

115 x 180

Vazba

brož

Jazyková redakce

Jiří Popiolek

Odpovědná redakce

Robert Pilch

Obálka

Jan Patrik Krásný

Počet stran

335

ISBN/EAN

978-80-86309-11-8

Vyšlo

2000

Status

Na skladu

Doporučená cena

398 Kč

O autorovi

Glen Cook

Kapitola první

PLANINA STRACHU

Nehybný pouštní vzduch působil jako lupa. Vypadalo to, jako by jezdci zamrzli v čase. Pohybovali se, aniž by se přibližovali. Začali jsme je počítat. Za běhu jsem nemohl dojít dvakrát ke stejnému číslu.

Mezi korály prosvištěl větřík a rozhýbal listy Praotce Stromu. Ty se rozezněly písní větrné zvonkohry. Na severní straně rozjasnily obzor záblesky, jako by mezi sebou zápasili znepřátelení bohové.

Za zády mi zaskřípal písek. Otočil jsem se. Nemluva narazil na mluvící menhir. Objevil se tu na poslední chvíli a tím Nemluvu překvapil. Ty potměšilé balvany si takhle rády hrají.

„Někdo cizí je na Planině,“ řekl menhir.

Když jsem nadskočil, zachichotal se. Menhiry mají v těchto končinách pohádkového světa nejškodolibější smích. Zabručel jsem a schoval se v jeho stínu. „Už je tady pořádně horko.“ A po chvíli: „To je Jednooký a Skřet. Vracejí se ze Šestáku.“

On měl pravdu a já se mýlil. Příliš jsem se soustředil na jedinou věc. Výprava byla pryč o měsíc déle, než se plánovalo. Už jsme si dělali starosti. Poslední dobou vyvíjeli vojáci Paní podél hranice planiny Strachu více aktivity než dřív.

Balvan se opět zasmál.

Tyčil se nade mnou do výše čtyř metrů. Byl středního vzrůstu. Menhiry vyšší než čtyři a půl metru se dávají do pohybu jen zřídka.

Jezdci se blížili, přesto se zdáli být stále daleko. Zatracené nervy. Pro Černou legii nastaly zlé časy. Nemůžeme si dovolit žádné ztráty. Kterýkoli muž, o něhož bychom přišli, by byl dlouholetý přítel. Zase jsem je spočítal. Tentokrát to vycházelo. Ale jednomu koni chyběl jezdec… I přes panující horko jsem se zachvěl.

Jezdci sjížděli k potoku, který byl tři sta metrů od místa, kde jsme, skrytí za velkým útesem, drželi hlídku. Vítr ustal, přesto se u brodu stále hýbaly chodící stromy.

Jezdci pobídli koně. Zvířata byla unavená. Vzdorovala, i když musela vědět, že jsou téměř doma. Přebrodila potok. Voda se rozstříkla. Usmál jsem se a plácl Nemluvu po zádech. Vrátili se všichni. Do jednoho.

Nemluva odložil svou obvyklou strnulou masku a rovněž se usmál. Z korálového útesu se vyloupl Jilmáč a vyšel našim druhům naproti. Ota, Nemluva a já jsme pospíchali za ním.

Ranní slunce za našimi zády připomínalo obrovskou vlnící se krvavou kouli.

Jezdci s úsměvem seskočili z koní. Ale vypadali bídně. Nejhůř Skřet a Jednooký. Vrátili se na území, kde byla jejich čarodějná síla nepoužitelná. V blízkosti Pusinky se od nás ostatních ničím neliší.

Ohlédl jsem se. Pusinka stála celá v bílém ve stínu ústí chodby. Vypadala jako přízrak.

Muži se chvíli objímali, ale vzápětí nabyly vrch staré zvyky. Všichni se začali tvářit, jako by to byl jen běžný den. „Ten je odtamtud?“ zeptal jsem se Jednookého. Měl jsem na mysli muže, který přijel s nimi. Neznal jsem ho.

„Ano.“ Ten vysušený malý černoch na tom byl hůř, než jsem si myslel. „Co je ti?“

„Dostal jsem šípem.“ Přejel si rukou bok. „Nic vážného.“

Za zády Jednookého se ozvalo Skřetovo skřehotání. „Málem nás dostali. Šli po nás celý měsíc. Nemohli jsme je setřást.“

„Pojďme do Díry,“ řekl jsem Jednookému.

„Rána není zanícená. Vyčistil jsem ji.“

„I tak se na to chci podívat.“ Byl mým pomocníkem od chvíle, kdy jsem se stal lékařem Legie. Na jeho úsudek se dá spolehnout. Konečnou zodpovědnost za zdravotní stav však nesu já.

„Čekali na nás, Felčare.“ Pusinka z ústí chodby zmizela. Vnořila se zpět do útrob našeho podzemního hradu. Slunce si uchovávalo krvavou barvu jako památku na předchozí bouři. Něco velkého se mu přehnalo před obličejem. Že by létající velryba?

„Léčka?“ podíval jsem se na členy výpravy.

„Nečekali právě na nás. Prostě byli připravení dostat někoho do nesnází.“

Výprava měla dva úkoly. Za prvé spojit se s našimi příznivci v Šestáku a zjistit, jestli po té dlouhé přestávce ještě žijí lidé Paní. Za druhé zaútočit na tamní posádku, abychom si ověřili, jestli dokážeme způsobit újmu říši, která vládne půlce světa.

„Někdo cizí je na Planině, Felčare,“ řekl menhir, když jsme kolem něj procházeli.

Proč se tyhle věci stávají zrovna mně? Balvany ke mně promlouvají častěji než ke komukoli jinému.

Dvakrát totéž? Zpozorněl jsem. Když menhir něco zopakuje, znamená to, že jde o velmi závažnou zprávu. „Pronásledovali vás?“ zeptal jsem se Jednookého.

Pokrčil rameny. „Nevzdali by to.“

„Co se tam vlastně stalo?“ Skrývat se na Planině pro mě znamenalo skoro totéž, jako být pohřbený zaživa.

Z výrazu Jednookého se nedalo nic vyčíst. „Vazač ti to poví.“

„Vazač? To je ten chlap, který přijel s váma?“ Jeho jméno jsem znal, ale nevěděl jsem, jak vypadá. Byl to jeden z našich nejlepších informátorů.

„Jo.“

„Žádné dobré zprávy, co?“

„Ne.“

Vstoupili jsme do chodby, která vedla dolů do našeho doupěte. Do té páchnoucí, plesnivé, vlhké, těsné králičí nory. Tahle odporná sluj je srdcem a duší vzpoury nové Bílé Růže. Nové Naděje, jak se šeptá mezi zotročenými národy. A pochybné Naděje pro nás, kdo žijeme tady. Je to tak strašné jako v kobce plné krys, i když odtud může člověk vyjít ven. Pokud se nebojí vypravit do světa, v němž je všechna moc říše obrácená proti němu.

Kapitola druhá

PLANINA STRACHU

Vazač byl v Šestáku našima očima i ušima. Všude měl známé. Proti Paní bojoval už několik desítek let. Byl jedním z hrstky mužů, kterým se podařilo uniknout před její zlobou v Kráse, kde vyhladila rebely. Z velké části za to byla zodpovědná Legie. Tenkrát jsme byli její silnou pravou rukou. Vlákali jsme nepřátele do pasti.

V Kráse zahynulo čtvrt milionu lidí. Nikdy dříve nedošlo k podobně rozsáhlé a kruté bitvě, jejíž výsledek by byl tak výmluvný. Dokonce i Tyranova krvavá porážka ve Starém lese si vyžádala o polovinu méně obětí.

Osud nás přinutil přejít na druhou stranu, kde však už nebyl nikdo, kdo by nám v boji pomohl.

Ujistil jsem se, že je Jednookého rána tak čistá, jak tvrdil, a nechal ho jít. Sám jsem se vydal do své komůrky. Pusinka chtěla, aby si členové výpravy odpočinuli, než si vyslechne jejich hlášení. Už předem jsem se chvěl při pomyšlení na to, jaké zprávy přinesli.

Starý, unavený člověk. To jsem já. Co zbylo z někdejšího zápalu, nadšení, ctižádosti? Dávné sny upadly v zapomnění. Když je mi smutno, oprašuji je, teskně si s nimi pohrávám a občas se shovívavě pousměji nad naivitou mladíka, který je vytvořil.

V komůrce se mi povaluje spousta starých papírů. Můj úžasný plán. Čtyřicet kilogramů historických dokumentů, které jsme zabavili generálce Šeptě, když jsme my sloužili Paní a ona rebelům. Měly by obsahovat klíč, díky němuž je možné zlomit moc Paní a Lapených. Mám je u sebe už šest let. A za celých šest let jsem v nich nic nenašel. Tolik nezdarů člověka skličuje. Poslední dobou jsou tak časté, že mám co dělat, abych je zvládal, natož abych je zapisoval do této kroniky.

Od doby, co se nám podařilo uprchnout z Jalovce, se stala něčím víc než jen osobním deníkem. Zbytky Černé legie nenabízejí příliš mnoho zajímavého. A zprávy zvenku jsou tak kusé a nevěrohodné, že se jen málokdy namáhám je zaznamenat. A co víc, zdá se, že Paní od vítězství nad manželem v Jalovci ustrnula ještě víc než my a funguje jen díky setrvačnosti.

Zdání ovšem může klamat. A Paní je ve své podstatě jen iluze.

„Felčare.“

Vzhlédl jsem od stránky popsané telkurštinou, kterou jsem už četl snad posté. Ve dveřích stál Skřet. Vypadal jako stará ropucha. „No?“

„Něco se děje nahoře. Vezmi si meč.“

Sáhl jsem pro luk a kožený kyrys. Na boj zblízka jsem příliš starý. Když už budu muset bojovat, raději se budu držet zpátky a střílet. Cestou ven jsem si prohlížel luk. Dostal jsem ho během bitvy v Kráse od samotné Paní. Ach, ty vzpomínky. To on byl vražednou zbraní kterou jsem použil proti Lovkyni Duší, Lapené, která přivedla Legii do služeb Paní. Dnes mám pocit, jako by se to ani nestalo.

Vynořili jsme se do slunečného dne. Ostatní, kteří vyběhli ven s námi, se rozprchli mezi kaktusy a korály. Jezdec klusající po stezce, jež byla jedinou přístupovou cestou sem, nás nemohl vidět.

Jel sám na mezku prožraném moly. Nebyl ozbrojený. „Tolik humbuku kvůli starci na mezku?“ zeptal jsem se. Muži pobíhali mezi korály a kaktusy a dělali příšerný randál. Stařík musel vědět, že tady jsme. „Bylo by dobré naučit se přesouvat trochu tišeji.“

„Jo.“

Překvapeně jsem se otočil. Stál za mnou Jilmáč a jednou rukou si stínil oči před sluncem. V jeho obličeji se zračilo stáří a únava, které jsem pociťoval já. Každý den mi něco připomnělo, že nikdo z nás už není mladý. K čertu, nebyli jsme mladí ani v době, kdy jsme připluli přes moře Utrpení na sever. „Potřebujeme mladou krev, Jilmáči.“

Ušklíbl se.

Ano. Budeme mnohem starší, než ji získáme. Jestli se toho dožijeme. Zatím se snažíme získat čas. Snad desítky let.

Jezdec přebrodil potok a zastavil se. Zvedl ruku. Vynořili se naši muži. Zbraně drželi ledabyle, protože osamělý stařec uprostřed Pusinčina hájemství nepředstavoval žádné nebezpečí.

Jilmáč, Skřet a já jsme se k němu vydali. „Bavili jste se s Jednookým dobře, když jste byli pryč?“ zeptal jsem se cestou Skřeta. Jejich hašteření trvalo už celou věčnost. Ale tady, kde to Pusinčina přítomnost nedovoluje, si musí kouzelnické kousky odpustit.

Skřet se usmál. Když se směje, ústa se mu roztáhnou od ucha k uchu. „Dal jsem mu na frak.“

Došli jsme k jezdci. „Povíš mi to později.“

Skřet se zahihňal. Znělo to, jako když bublá voda v kotlíku. „Jo.“

„Kdo jsi?“ zeptal se Jilmáč jezdce na mezku.

„Talismany.“

Nebylo to jeho jméno. Šlo o heslo posla z dalekého západu. Už dlouho jsme ho neslyšeli. Západní poslové mohli na Planinu dojít jen přes provincie, kde je vliv Paní největší.

„Jo? Co tím chceš říct? Slez dolů!“

Stařík sesedl z mezka, a když dal najevo, že přichází s dobrými úmysly, Jilmáč se uklidnil. Muž prohlásil: „Mám tady deset

kilo zboží.“ Poklepal na skříňku za sedlem. „Každé město něco přidalo.“

„Urazil jsi celou cestu sám?“ zeptal jsem se.

„Každý krok z Vesla.“

„Z Vesla? To je…“

Víc než patnáct set kilometrů. Nevěděl jsem, že tam někoho máme. Ale je toho hodně, co nevím o síti, kterou Pusinka vytvořila. Trávil jsem čas tím, že jsem se snažil donutit ty proklaté papíry, aby mi prozradily něco, co v nich možná ani není.

Stařec se na mě podíval, jako by si prohlížel mou duši. „Ty jsi doktor? Felčar?“

„Jo. A co?“

„Mám pro tebe něco osobního.“ Otevřel skříňku. Na okamžik byli všichni ve střehu. Člověk nikdy neví. Ale vytáhl balíček z nepromokavého plátna, který měl ochránit obsah i před koncem světa. „Pořád tam prší,“ řekl na vysvětlenou a předal mi balíček.

Potěžkal jsem ho. Nevážil moc. „Od koho to je?“

Stařec pokrčil rameny.

„Odkud to máš?“

„Od kapitána mojí skupiny.“

Samozřejmě. Pusinka vytvořila síť s rozvahou a rozčlenila ji tak, že Paní nemohla zničit víc než její zlomek. To dítě je geniální.

Jilmáč převzal zbytek nákladu a řekl Otovi: „Vezmi ho dolů a najdi mu volný kavalec. Odpočiň si, starouši. Bílá Růže tě vyslechne později.“

Vypadalo to, že nás čeká zajímavé odpoledne. Bude záležet na tom, jaké zvěsti nám tenhle chlapík a Vazač přinášejí. S balíkem v ruce jsem řekl Jilmáčovi: „Půjdu se na to podívat.“ Kdo to mohl poslat? Mimo Planinu jsem nikoho neznal. Až na… Ale Paní by snad nevyslala dopis do podzemí. Nebo ano?

Strachy mě píchlo u srdce. Slíbila přece, že zůstane v kontaktu.

Mluvící menhir, který nás předtím upozornil na blížícího se posla, zakořenil vedle stezky. Když jsem ho míjel, řekl: „Někdo cizí je na Planině, Felčare.“

Zastavil jsem se. „Cože? Ještě někdo?“

Vrátil jsem se k němu, ale on už nic neřekl.

Nikdy těm balvanům neporozumím. K čertu, pořád nechápu, proč jsou na naší straně. Nenávidí všechny, kteří sem přijdou, bez ohledu na to, o koho se jedná. Oni i všechny ostatní podivné bytosti tady.

Vklouzl jsem do svého brlohu, povolil tětivu luku a opřel ho o hliněnou stěnu. Usadil jsem se k pracovnímu stolu a otevřel balík.

Rukopis jsem nepoznal. Na konci chyběl podpis. Začal jsem číst.

Kapitola třetí

PŘÍBĚH Z DÁVNÝCH ČASŮ

Felčar:

Žena zase nadávala. Bomán si protřel skráně. Pulsování neustávalo. Zakryl si oči. „Saitá, seitá, suitá,“ zasyčel tiše a vztekle.

Kousl se do jazyka. Nesesílal na svou ženu kletby. Důstojně a pokorně snášel důsledky mladické nerozvážnosti. Ale to pokušení! Sama ho popouzela!

Dost, blázne! Věnuj se té zatracené mapě.

Ani Jasmína, ani bolest hlavy nepolevovaly.

„Hrom do toho!“ Odsunul těžítka z rohů mapy, natočil tenký kousek hedvábí na skleněný váleček, který zasunul do násady napodobeniny starožitného kopí. Násada byla díky častému dotýkání naleštěná, jen se blýskala. „Písečník by na to přišel za minutu,“ zabručel.

Zatnul zuby. Vřed se mu připomněl palčivou bolestí. Čím blíže byl rozuzlení, tím větší hrozilo nebezpečí. Nervy měl napnuté k prasknutí. Bál se, že zkolabuje dřív, než překoná poslední překážku, že ho zničí vlastní zbabělost a jeho život přijde nazmar.

Třicet sedm let prožitých ve stínu katovy sekery je dlouhá doba.

„Jasmína,“ zamumlal. „Je těžké říkat bachyni krásko.“ Otevřel prudce dveře a zavolal dolů: „O co jde tentokrát?“

O totéž jako pokaždé. Hudrování, které nemělo žádnou spojitost s pravou příčinou její nespokojenosti. Rušila ho při studování mapy. Byla to odplata za nenaplněné představy, které o jejich společném životě měla.

Ve Vesle se mohl stát váženým člověkem. Mohl jí poskytnout velký dům plný přeuctivého služebnictva. Mohl ji oblékat do šatů ze zlata. Mohl její tučné tělo krmit celé dny masem. Místo toho si vybral život učence tajícího jméno i povolání a stáhl ji s sebou do této nevlídné, ponuré krajiny Starého lesa. Nedal jí nic než bídu, mrazivé zimy a ponižování od Věčné stráže.

Bomán sešel po úzkém, rozvrzaném, rozpadajícím se schodišti dolů. Počastoval ženu nadávkou, uplivl si a do vysušené dlaně jí vtiskl stříbrňák. Aby ji dostal na chvíli z domu, poslal ji koupit, aspoň pro jednou, něco pořádného k večeři. Ponižování? pomyslel si. Já ti povím, co je to ponižování, ty stará vráno. Já ti řeknu, jaké to je žít v neustálém nářku, s ošklivým starým pytlem vyčpělých mladických snů…

„Nech toho, Bománe,“ zamumlal. „Je to matka tvého syna. Dej jí, co jí patří. Ona tě nikdy nezradila.“ Když nic jiného, stále sdíleli naději v podobě mapy na kusu hedvábí. Bylo pro ni těžké čekat, když neměla zdání, jak daleko pokročil. Věděla jen to, že ani po téměř čtyřiceti letech nepřineslo pátrání žádný hmatatelný výsledek.

U dveří krámku zacinkal zvonek. Bomán se rychle začal tvářit jako prodavač. Tlustý, malý, plešatý mužík s žilnatýma rukama založenýma na prsou se vydal vstříc zákazníkovi. „Zbožíku!“ Mírně se uklonil. „Nečekal jsem tě tak brzo.“

Zbožík byl obchodník z Vesla a přítel Bománova syna Zdara. Byl otevřený, čestný a způsobný. Bomán byl přesvědčen o tom, že sám se v mládí vyznačoval týmiž vlastnostmi.

„Neplánoval jsem, že se objevím tak brzo, Bome. Ale lidi začali šílet po starožitnostech. Sám to pořádně nechápu.“

„Chceš další zboží? Už zase? Vždyť mi vybílíš celý krám.“ Tiché postesknutí, že bude tím pádem muset doplnit zásoby, což ho odvede od zkoumání mapy, zůstalo nevyřčeno.

„V Tyranii to letos vře. Nebuď líný, Bome, když na tom můžeš něco trhnout. Za rok může být obchod stejně mrtvý jako Lapení.“

„Oni nejsou… Možná jsem už moc starý, Zbožíku. Už mě nebaví dohadovat se s Písečníkem. Hergot. Před deseti lety jsem to vyhledával. Pořádnou hádkou se dala zabít nuda. Kopání mě taky ničí. Jsem vyčerpaný. Chci si jenom sednout a dívat se, jak ubíhá život,“ brblal Bomán a mezitím začal připravovat nejvýstavnější starožitné meče, části výzbroje, amulety a jeden velice zachovalý štít. Bedýnku s hroty šípů, na kterých byly vyryté růže. Dvě kopí se širokým ostřím a starožitné bodce nasazené na replikách oštěpů.

„Můžu ti poslat nějaké lidi. Ukážeš jim, kde mají kopat. Budu ti platit provize. Nebudeš muset vůbec nic dělat. To je zatraceně dobrá sekera, Bome. Telkurská? Mohl bych prodat celé hromady telkurských zbraní.“

„Tohle je telušské.“ Zabolel ho vřed. „Ne. Nechci pomocníky.“ Právě to potřeboval. Bandu mladých nadšenců, kteří mu budou stát za zády, až bude provádět své výpočty.

„Byl to jen návrh.“

„Promiň. Nevšímej si mě. Ráno jsem se nepohodl s Jasmínou.“

„Nenašel jsi něco, co by mělo spojitost s Lapenýma?“ zeptal se Zbožík opatrně.

Celá ta léta se Bomán přetvařoval a předstíral, že z nich má hrůzu. „Lapení? Copak jsem blázen? Nedotkl bych se toho, nechal bych to Dozorci.“

Zbožík se spiklenecky usmál. „Jistě. Nechceme urazit Věčnou stráž. Přesto… Ve Vesle je jeden muž, který by dobře zaplatil za cokoli, co by mohlo patřit někomu z Lapených. A zaprodal by duši, aby získal něco, co náleželo Paní. Je do ní zamilovaný.“

„Takových bylo.“ Bomán uhnul před pohledem mladšího muže. Co všechno mu Zdar prozradil? Byla to snad jedna z Písečníkových lstí? Čím byl Bomán starší, tím méně ho ta hra bavila. Pod tíhou dvojího života mu povolovaly nervy. Byl v pokušení všechno přiznat, jen aby se mu ulevilo.

Ne, k sakru! Vložil do toho příliš mnoho. Třicet sedm let. Kopal a hrabal každou minutu. Přetvařoval se a předstíral. Žil v největší chudobě. Ne. Nemohl to vzdát. Ne teď. Ne, když byl tak blízko.

„Já ji svým způsobem taky miluju,“ přiznal se. „Ale neztratil jsem zdravý rozum. Kdybych něco našel, zařval bych na Písečníka tak hlasitě, že bys to slyšel až ve Vesle.“

„Dobře. Necháme to být.“ Zbožík se usmál. „Konec tlachání.“ Vytáhl kožené desky. „Dopisy od Zdara.“

Bomán po nich netrpělivě hmátl. „Nedal o sobě vědět od té doby, co jsi tu byl naposledy.“

„Můžu začít nakládat, Bome?“

„Jasně. Dej se do toho.“ Roztržitě vytáhl z přihrádky seznam stávajícího zboží. „Označ všechno, co si vezmeš.“

Zbožík se mile usmál. „Tentokrát beru všechno, Bome. Jen si řekni cenu.“

„Všechno? Polovina jsou jen krámy.“

„Říkal jsem ti, že všechno, co souvisí s Tyranií, jde na dračku.“

„Viděl jsi Zdara? Jak se má?“ Byl v polovině prvního dopisu. Syn v něm nesděloval nic důležitého. Byl to formální dopis o všedních věcech. Povinný dopis syna rodičům, který nedokázal překlenout vzdálenost, jež je dělila.

„Je chorobně zdravý. Na univerzitě se nudí. Čti dál. Najdeš překvapení.“

*

„Byl tady Zbožík,“ řekl Bomán. Usmíval se a netrpělivě přešlapoval.

„Ten zloděj?“ zamračila se Jasmína. „Doufám, že zaplatil.“ V jejím tučném, rozplizlém obličeji se zračila neustálá nespokojenost. A kdykoli otevřela ústa, vyjadřovala ji i slovy.

„Přinesl dopisy od Zdarka. Tady jsou.“ Podal jí balíček. Pak už to nevydržel. „V létě přijede domů.“ „Domů? To přece nejde. Co jeho místo na univerzitě? „Dostal volno. Přijede na celé léto.“

Proč?“

„Aby mohl být s náma. Aby nám pomohl v krámě. Aby měl klid na dokončení závěrečné práce.“

Jasmína něco zabručela. Dopisy si nepřečetla. Neodpustila synovi, že sdílel otcův zájem o Tyranii. „Vím, co tady bude dělat. Bude s tebou čmuchat tam, kde čmuchat nemáte, že jo?“

Bomán přes výkladní skříň krámku pohlédl kradmo k obloze. Tam byla omluva pro jeho stihomam. „Letos je rok komety. Duchové Lapených povstanou, aby truchlili nad úpadkem Tyranie.“

Letošního léta to bude už desátý návrat komety, která se objevila v okamžiku Tyranovy záhuby. Lapení o sobě dají pořádně vědět.

Bomán byl svědkem jedné jejich lamentace. Stalo se tak v létě toho roku, kdy přišel do Starého lesa, dlouho předtím, než se narodil Zdar. Když se duchové promenádovali Mohylovou zemí, bralo to dech.

Vzrušením se mu stáhl žaludek. Jasmíně se to nebude líbit, ale tohle léto je osudové. Konec dlouhého pátrání. Chyběl mu poslední klíč. Když ho najde, bude moci navázat spojení a začít sbírat plody svého snažení, a ne už jen přinášet oběti.

Jasmína se ušklíbla. „Proč jsem si tě brala? Matka mě varovala.“

„Mluvíme o našem synovi, ženská. Jediném synovi.“

„Ale, Bome, neobviňuj mě, že jsem krutá. Samozřejmě že ho jaksepatří přivítám. Copak ho nemám taky ráda?“

„Neškodilo by, kdybys to dala najevo.“ Bomán se rozhlédl, co mu zbylo ze zásob. „Zůstaly tady jenom ty nejhorší krámy. Moje staré kosti mě bolí jen při pomyšlení na to, že budu muset zase kopat.“

Kosti ho bolely, ale duše se radovala. Nutnost doplnit zásoby byla přijatelnou omluvou pro to, aby se mohl potulovat kolem hranice Mohylové země.

„Můžeš jít hned.“

„Snažíš se mě vystrnadit z domu?“

„Srdce by mi to neutrhlo.“

Bomán si povzdechl a přejel krámek očima. Pár kousků zrezivělé výstroje, zničené zbraně, přilba, která byla k ničemu, protože jí chyběla trojúhelníková vsadka charakteristická pro důstojníky Tyranie. Kosti pěšáků a stoupenců Bílé Růže, o které se sběratelé nezajímali.

Je to zvláštní, napadlo ho. Proč nás tolik přitahuje zlo? Bílá Růže byla větší hrdinka než Tyran nebo Lapení. A přitom na ni všichni, kromě Dozorcových mužů, zapomněli. Každý rolník dokáže vyjmenovat polovinu Lapených. Mohylovou zemi, kde je zlo pochováno, hlídají vojáci, ale kde je hrob Bílé Růže, nikdo neví.

„Ani tady, ani tam,“ zabručel Bomán. „Je na čase dát se do díla. Tady, tady. Lopata. Kouzelný proutek. Brašny… Možná měl Zbožík pravdu. Možná bych si měl najít pomocníka. Kartáče. Aby mi pomáhal tohle všechno nosit. Teodolit. Mapy. Ty nesmím zapomenout. Co dál? Značky. Jasně. Ten mizera Men Fu.“

Nacpal věci do brašny a ověšel se nářadím. Uchopil lopatu, hrábě a teodolit. „Jasmíno. Jasmíno! Pojď mi otevřít ty zatracené dveře.“

Vykoukla zpoza závěsu, který odděloval krám od obytných místností. „Měl sis je nejdřív otevřít a teprve pak to všechno na sebe navěšet, chytráku.“ Důstojnou chůzí došla ke dveřím. „Kdy se konečně naučíš dělat věci tak, jak máš, Bome? Asi den po mém pohřbu.“

Vyšel na ulici. „Budu dělat všechno tak, jak mám, už v den, kdy umřeš. Ale věř si, čemu chceš. Doufám, že budeš v hrobě dřív, než změníš názor,“ bručel cestou.

Kapitola čtvrtá

NEDÁVNÁ MINULOST: KRKAVEC

Mohylová země leží daleko na sever od Krásy, ve Starém lese, jak praví legendy o Bílé Růži. Krkavec tam přišel léto poté, co se Tyranovi nepodařilo přes Jalovec dostat z hrobu. Sluhy Paní zastihl ve výborné náladě. Už se nemuseli bát zla z Velké mohyly. Také zbytky rebelů byly rozprášeny. Říše teď neměla žádné významné nepřátele. Velká kometa, zvěstovatel všech pohrom, se nevrátí dřív než za dvě desetiletí.

Zbývalo jediné ohnisko odporu, dítě, o němž se říkalo, že je převtělením Bílé Růže. Ale ona byla na útěku, prchala se zbytky zrádné Černé legie. Nebylo čeho se bát. Paní má k jejich odstranění nevyčerpatelné zdroje.

Krkavec dokulhal na cestu vedoucí z Vesla. Šel sám, s rancem na zádech. Pevně svíral hůl. Vydával se za vysloužilce z Kulhavcova vojska z Forsbergu. Chtěl získat práci. Pro muže, kteří neměli vysoké nároky na to, co budou dělat, bylo práce víc než dost. Věčná stráž byla dobře placená. Mnozí její členové si najímali lidi, aby za ně vykonávali jejich povinnosti.

Tou dobou byl v Mohylové zemi posádkou jeden pluk. Zdržovala se zde rovněž spousta civilistů. Krkavec se mezi ně vmísil. Brzy se stal nedílnou součástí zdejšího nájemního osazenstva.

Umýval nádobí, hřebelcoval koně, uklízel stáje, nosil zprávy, zametal podlahy, čistil zeleninu, přijímal každou práci, za niž mohl dostat pár měďáků. Byl to tichý, vysoký, snědý, zadumaný člověk, který neměl žádné kamarády, ale ani nepřátele. Společnost vyhledával jen zřídka.

Po několika měsících si zažádal o povolení nastěhovat se do jednoho zchátralého domku, kterému se všichni vyhýbali, protože kdysi patřil jakémusi čaroději z Vesla. Když povolení dostal, začal domek opravovat tak rychle, jak mu čas a zdroje dovolovaly. Stejně jako tenkrát čaroděj, plnil poslání, které ho na sever přivedlo.

Deset, dvanáct, čtrnáct hodin denně pracoval Krkavec v městečku, pak šel domů a znovu pracoval. Lidi zajímalo, kdy odpočívá.

Jediné, co mu v očích druhých ubíralo, bylo odmítání přijmout tu roli se vším všudy. Většina námezdníků musela snášet špatné zacházení. To Krkavec nedovolil. Když se někdo snažil udělat si z něj otroka, začal z jeho očí vyzařovat mrazivý chlad. Jen jeden člověk na něj učinil nátlak, když měl tento pohled. Krkavec ho surově zbil.

Nikdo ho nepodezříval, že vede dvojí život. Mimo svůj dům byl námezdním dělníkem a ničím víc. Tuto roli zvládal velmi dobře. Doma byl stavitelem, který měnil starý dům v nový. Jen když šli všichni kromě noční hlídky spát, stával se z Krkavce člověk s posláním.

Ve zdi čarodějovy kuchyně našel poklad. Šlo o papíry, na nichž byla roztřesenou rukou načmárána slova. Šifra. Seděl pak v horní světnici a pokoušel se ji rozluštit.

Z hubeného, snědého, chladného obličeje zmizela jeho obvyklá strnulost. V tmavých očích se zablýsklo. Ruce ztlumily světlo lampy. Krkavec seděl a hodinu zíral do prázdna. Pak, stále s úsměvem na tváři, sešel dolů a vydal se ven do noci. Kdykoli narazil na noční hlídku, zvedl ruku na pozdrav.

Byl tu už dobře známý a nikdo mu neupíral právo belhat se kolem a pozorovat hvězdy.

Když se uklidnil, vrátil se domů. Spát však nešel. Sedl si zpět ke stolu, dešifroval slova, překládal je a pak napsal dopis, který bude čekat celá léta, než se dostane k adresátovi.

Kapitola pátá

PLANINA STRACHU

Zastavil se za mnou Jednooký, aby mi řekl, že se Pusinka chystá vyslechnout Vazače a toho posla. „Vypadá bídně, Felčare. Všiml sis toho?“

„Všiml. Napomínal. Neposlouchá. Co mám dělat?“

„Máme víc než dvacet let času, než se kometa vrátí. Přece není důvod, aby se upracovala k smrti.“

„Řekni to jí. Ona tvrdí, že se to všechno vyřeší dřív, než se kometa znova ukáže. Je to prý závod s časem.“

Věří tomu. Ale my ostatní její zápal nesdílíme, i když bychom chtěli. Osamocení na planině Strachu, odříznutí od světa, někdy přestáváme význam boje proti Paní vnímat. Často nás příliš zmáhá samotný život na Planině.

Přistihl jsem se, že Jednookého pozoruji. Bez svých kouzelnických schopností fyzicky zeslábl. Začíná na něm být vidět, kolik je mu let.

„Užili jste si to se Skřetem?“ pokusil jsem se ho trochu povzbudit.

Jednooký nevěděl, jestli se má usmát nebo zamračit.

„Zase tě dostal, co?“ Trvá to odnepaměti. Jednooký šarvátky vždy začíná a Skřet konči.

Něco zabručel.

„Cože?“

„Hej,“ zavolal kdosi. „Všichni nahoru. Poplach! Poplach!“

Jednooký si odplivl. „Dvakrát v jednom dni? Co to má, sakra, znamenat?“

Věděl jsem, co tím chce říct. Za celé dva roky, co jsme tady, byl poplach vyhlášen ani ne dvacetkrát. A teď dva v jednom dni? Neuvěřitelné.

Rychle jsem hmátl po luku.

Tentokrát byl náš přesun méně hlučný než předtím. Jilmáč totiž při několika soukromých rozhovorech velmi důrazně vyjádřil svou nespokojenost.

Zase nám do očí udeřily sluneční paprsky. Výstup z Díry směřuje na západ. Když jsme se vynořili, byli jsme úplně oslepení.

„Ty zatracený blázne!“ ječel Jilmáč. „Co to, sakra, děláš?“ Venku stál mladý voják a ukazoval nahoru. Upřel jsem tím směrem zrak.

„A sakra,“ zašeptal jsem. „Sakra, hergot, k čertu s tím.“

Jednooký to taky viděl. „Lapený.“

Pohybující se tečka vylétla výš, zakroužila nad naší skrýší a začala se snášet dolů. Náhle se zakymácela.

„Jo. Lapený. Šepta nebo Cesta?“

„To je ale příjemné, vidět staré přátele,“ přidal se k nám Skřet.

Od té doby, co jsme došli na Planinu, jsme Lapené neviděli. Předtím nám byli v patách celé čtyři roky, než se nám sem podařilo z Jalovce dostat.

Jsou to nohsledi Paní a vykonavatelé její krutovlády. Kdysi jich bylo deset. V dobách Tyranie lapili Paní a její manžel nejšikovnější ze svých současníků a učinili z nich otroky a nástroje zla – Lapené. Všech deset Lapených pak bylo před dvěma staletími po vítězství Bílé Růže nad Tyranem pohřbeno se svými pány. A když Paní při předposledním příletu komety vstala z mrtvých, vrátili se na zem s ní. Většina z nich však zahynula ve vzájemných bojích, protože někteří zůstali věrní Tyranovi.

Ale Paní si obstarala nové otroky. Pírku. Šeptu. Cestu. Pírka a poslední, který zůstal z původních Lapených, Kulhavec, padli v Jalovci, kde jsme odvrátili Tyranův pokus o zmrtvýchvstání. Zbývají dva. Šepta a Cesta.

Létající koberec se zakymácel, protože se dostal na hranici Pusinčina silového pole, takže všechna kouzla Lapených přestávala být účinná. Lapený se obrátil a směřoval pryč. Když byl dostatečně daleko, podařilo se mu znovu získat rovnováhu. „Škoda, že sem nevletěl přímo,“ posteskl jsem si. „To by spadnul dolů jako kámen.“

„Nejsou pitomí,“ řekl Skřet. „Jsou jenom na výzvědách.“ Potřásl hlavou a zachvěl se. Věděl něco, co já ne. Asi to zjistil během své výpravy mimo Planinu.

„Tažení proti nám zase nabývá na síle?“ zeptal jsem se.

„Jo. Co děláš, netopýre?“ obořil se na Jednookého. „Dávej pozor.“

Malý černoch si Lapeného nevšímal. Zíral na jih, kde se tyčily mohutné útesy.

„Naším úkolem je zůstat naživu,“ řekl Jednooký nadneseně. Bylo z toho patrné, že se chystá Skřeta uzemnit. „To znamená, že se člověk nesmí nechat ošálit první lacinou podívanou, kterou uvidí.“

„Co to má, k čertu, znamenat?“

„Znamená to, že zatímco všichni valíte zraky na tamtoho šaška, druhý proklouzl za ty útesy a někoho spustil dolů.“

Skřet a já jsme se zahleděli na rudé skály. Nic jsme neviděli.

„Pozdě,“ řekl Jednooký. „Je pryč. Ale myslím, že by někdo měl jít toho špeha sebrat.“

Věřil jsem mu. „Jilmáči. Pojď sem.“ Vysvětlil jsem mu, o co jde.

„Dali se do práce,“ zamumlal. „Zrovna když jsem začal doufat, že na nás zapomněli.“

„Ó, to ne,“ poznamenal Skřet. „To teda určitě ne.“ Zase jsem měl pocit, že má na mysli něco konkrétního.

Jilmáč si pozorně prohlédl prostor mezi námi a útesy. Dobře to věděl. Všichni jsme to věděli. Jednoho dne můžou naše životy záviset na tom, že to budeme vědět líp než naši pronásledovatelé. „Dobře,“ řekl sám sobě. „Rozumím. Vezmu si čtyři muže. Nejdřív to ale oznámím Poručíkovi.“

Když je vyhlášen poplach, Poručík ven nevychází. Spolu se dvěma dalšími muži hlídá přístupovou cestu k Pusince. Pokud se k ní kdy nepřítel dostane, pak jedině přes jejich mrtvoly.

Létající koberec zmizel směrem na západ. Vrtalo mi hlavou, že ho stvoření na Planině nechala odletět bez povšimnutí. Přistoupil jsem k menhiru, který ke mně předtím promlouval, a zeptal se ho na to. Místo odpovědi řekl: „Už to začíná, Felčare. Dnešní den určitě zaznamenej.“

„Jo. Dobře.“ A nazývám tento den počátkem, i když něco z toho začalo už před lety. Byl to den prvního dopisu, den Lapených a den Stopaře a Psa Žabožrouta.

Menhir pronesl poslední větu: „Někdo cizí je na Planině.“ To však neomlouvalo nejrůznější létavce, že se nepostavili Lapeným na odpor.

Jilmáč se vrátil. „Menhir říká, že můžeme čekat další návštěvu,“ oznámil jsem mu.

Jilmáč zvedl obočí. „Ty a Nemluva máte teď mít hlídku?“

„Jo.“

„Buďte ve střehu. Skřete, Jednooký. Pojďte sem.“ Dali hlavy dohromady. Pak si Jilmáč vybral čtyři mladíky a vydal se hledat špeha.