Související odkazy:
Autorův profil na Legii
Autorovy oficiální stránky
Ukázka:
Část I.
Válka
Vesmírná loď Daytona
2. srpna 2227
1
Kráčel jsem dlouhou chodbou plnou vyděšených lidí, hledajících spásu a naději ve světě na pokraji zničení. Byli to uprchlíci z Taorminy, jedné z kolonií, desetiletí úspěšně balancující na hraně mezi Extrasolárním společenstvím a Vesmírnou asociací. Jenže vše má svůj konec. I jejich zdánlivá neúčast na krvavém sporu dvou rozdílných politických systémů: demokracie a neokorporatokracie.
Během uplynulých desetiletí ze Země, ovládané už téměř dvě staletí megakorporacemi sloučenými ve Vesmírné asociaci, utekly stamiliony lidí, hledajících v neprobádaných dálavách vesmíru naději – a svobodu. Pro sebe a pro své děti. Chtěli si je vydobýt i přesto, že při tom museli podstoupit velké oběti.
Ne všechny potenciálně obyvatelné planety v našem koutku Galaxie byly tak přívětivé k životu jako právě Země. Na některých museli noví osadníci postavit rozsáhlé habitaty, v nichž se udržovala pozemská atmosféra, protože místní byla toxická. Na jiných podstoupili tvrdý boj s přírodou, která si stále brala zpátky to, o co ji lidé připravili – rozsáhlou vulkanickou činností počínaje a dravými tvory jako z těch nejhorších nočních můr konče. Někde se kolonisté snažili i o terraformaci, i když většinou bezúspěšně.
Všechny jejich oběti však byly zbytečné. Protože i tam, mnohdy stovky světelných let od Země, si je našly nenechavé prsty Vesmírné asociace. Znovu jim prostřednictvím svých megakorporací vnucovala zdánlivě nezištnou pomoc, ve snaze pomoci jim překonat všechna protivenství spojená s osídlováním nových světů. Kdyby jí ovšem byla… Asociace se o vás postará, Asociace vás nakrmí – to byla jedna z mnoha jejích hesel. Jenže Asociaci nešlo o lidi ani o jejich blahobyt. Možná kdysi, ale ne teď. Zajímaly ji pouze nerostné suroviny, skryté pod povrchy planet. A noví osadníci byli výtečnou pracovní silou…
Když se nakonec některé z bývalých Kolonií vzbouřily a vyhlásily vznik Extrasolárního společenství – což v konečném důsledku vedlo k ničivým Koloniálním válkám, protože se Asociace zkrátka nehodlala vzdát svých zdrojů surovin jen tak bez boje –, nastala další vlna migrace, do bezpečnějších systémů, kam Asociace za válek nepronikla. A ta se nezastavila ani po podepsání mírové smlouvy před deseti lety. Mnoho lidí si hledalo cestu do zdánlivě bezpečného a svobodného Extrasolárního společenství, které zvolna dostávalo reálné a přitažlivé obrysy.
Lidé z Taorminy však nebyli politickými ani ekonomickými uprchlíky. Utíkali před přírodní katastrofou, která zdevastovala polovinu povrchu planety.
Někdy si říkám, že jsem prokletý. Protože jsem byl u toho.
Sledoval jsem, jak nažloutlé nebe planety proťaly první meteority, některé o velikosti desítek metrů, a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Z nebe pršel oheň celé hodiny. Desetitisíce lidí zemřely, další ztratily domovy. A když do oceánu poblíž hlavního kontinentu narazil meteorit o velikosti půldruhého kilometru a způsobil ničivou megatsunami, která vymazala celý příbřežní pás o délce téměř sta kilometrů z povrchu Taorminy, rozhodli se mnozí kolonisté, že to prostě vzdají, že už pro ně Taormina není tím rájem, za nějž ji kdysi považovali. Proto zamířili tímhle transportem na Liberty, bývalou koloniální planetu Thor, nyní centrální planetu ExoSolu.
I já jsem tam mířil. Vracel jsem se totiž domů. Stejně jako tolikrát během předchozích deseti let po skončení Koloniálních válek.
Střídavě jsem pobýval na Liberty, kde mi byl poskytnut azyl, pomáhal jsem cvičit speciální jednotky Branné jednoty, dělal jsem konzultanta prezidentu Cruzovi a občas jsem působil i jako zvláštní velvyslanec, střídavě jsem pod změněnou totožností cestoval po planetách věrných Asociaci i ExoSolu.
Abych ji našel. Byla to jediná část rodiny, co mi ještě zbyla.
Má malá sestra, Debora.
Vlastně už jí dávno nebyla, bylo jít tak pětatřicet, možná o nějaký ten rok víc. Ale já jsem na ni pořád pohlížel jako na dítě, tak mi utkvěla ve vzpomínkách na domov, ve vzpomínkách, které i přesto, že je už dávno zavál prach zapomnění, byly stále čerstvé.
Viděl jsem ji, jak se za krásného letního dne na zahradě našeho domu v Galway směje, jak si užívá slunečních paprsků. Houpal jsem ji na houpačce. Hráli jsme si s Bonnym, naším psem. Smála se. Její úsměv byl zářivější než slunce.
Když jsem byl Vesmírnou asociací prohlášen za zrádce, když jsem se stal pro miliardy lidí na Zemi masovým vrahem, odsoudila za kolaboraci i mého otce. A matku. A nakonec i mého dědu, i když on ji tak miloval. I přesto, že všichni byli nevinní. Vymysleli si proti nim obvinění. To nebyl žádný problém. Otce dokonce nařkli, že byl spolupracovníkem koloniální tajné služby. Miliardy lidí vždy v podvečer usedaly u holovize, cpaly se nízkokalorickými brambůrky od Food Free, které podle reklam výrazně snižovaly riziko onemocnění rakovinou, a sledovaly jeho proces v přímém přenosu na Asociation News. Byla to událost, která hýbala celosvětovým děním, sledovanost byla neuvěřitelná. Stejně jako rétorika těch, kdo ho soudili. Dokonce to vypadalo, že mu – a potažmo i mně – dávají za vinu, že je válka tak vleklá a Asociaci se stále nedaří zvítězit.
Byl to nesmysl.
Přesto byl odsouzen. Rozsudek nad ním vyřkl tehdejší Předseda Vesmírné asociace, Alváro Martinéz. A následně byl otec popraven, v přímém přenosu na elektrickém křesle. Pokud předtím sledovanost trhala rekordy, tak v ten okamžik dosáhla vrcholu.
O pár dní později, ovšem už ne v přímém přenosu, byla popravena má matka a můj děda.
A já jsem nemohl udělat nic, abych je zachránil. Vůbec nic.
Rozesmál jsem se. A přilákal tím pohled desetileté vyděšené dívky s černými šmouhami na tváři rozpitými slzami. Většina dětí tu byla v doprovodu rodičů – anebo alespoň toho z nich, který přežil. Ona tu však byla sama a dívala se průzorem ve vnější stěně lodi na svou mučenou planetu. Dole na povrchu stále probíhaly záchranné práce, před několika hodinami do soustavy dokonce dorazila asociační záchranná loď, stejně jako dvě lodě ExoSolu. Pracovali tam. Pospolu.
Poklekl jsem u dívky.
Zatvářila se vyděšeně a rychle se odtáhla.
Nechtěl jsem ji vylekat. Ale uvědomoval jsem si, že vypadám přinejmenším podivně. Na sobě jsem měl černošedou kombinézu s vycpávkami, na nohách vysoké boty s neobvykle tvarovanou širokou špičkou a na hlavě standardní taktickou helmu s černým hledím. Protože kdybych si ji sundal, vyděsil bych mnohem víc lidí, nejen ji.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.
„Elisabeth,“ pronesla tichým hlasem, v němž však byla skryta síla. Poznal jsem, že to děvče jí má mnoho.
Povzbudivě jsem jí sevřel ruku. Překvapilo ji, že mám rukavici, když je na chodbě tak nesnesitelně vedro. „Až se dostaneme na Liberty, slibuji, že se o tebe postarají, Elisabeth.“
Jakmile jsem to dořekl, ozvala se napravo detonace. Pohlédl jsem tam – a jen sledoval, jak ohnivé jazyky pohlcují vše živé v chodbě. Snažil jsem se Elisabeth krýt vlastním tělem, i když jsem věděl, že je to zbytečné. Že jsme oba mrtví.
„Co to děláte?!“ zaslechl jsem její poplašený hlas.
Překvapeně jsem se od ní odtáhl. Byla v pořádku. I já. I všichni v chodbě. Nikde žádná stopa po explozi.
To ne…
Nestalo se to – zatím.
Byla to… předzvěst.
Rychle jsem se postavil a vyrazil ke zdviži. Potřeboval jsem se co nejrychleji dostat do centrály, abych varoval kapitána Deroyana, velitele téhle lodi, Daytony.
Věděl jsem, že přijde zkáza. Už brzy. Ale ještě jsme měli čas. Ještě jsme jí mohli zabránit.
Kontaktoval mě dřív, než jsem došel k nejbližší zdviži.
„Velvyslanče Tantale?“ ozval se jeho obhroublý hlas v mikrovysílačce implantované do mého ucha – anebo toho, co se jako ucho jen tvářilo.
Jorgos Tantalos. To bylo krycí jméno, které jsem používal. Jen málo lidí doopravdy vědělo, kdo jsem. Anebo kým jsem? Hranice se občas smazávaly.
„Ano?“ odpověděl jsem.
„Pojďte za mnou do,“ říhl si, „centrály.“
Neubránil jsem se úsměvu. „Už jsem na cestě, kapitáne.“
V další vteřině to v mikrovysílačce podivně zapištělo, až jsem měl pocit, že ohluchnu. Pod helmou jsem se bolestivě zašklebil.
„Všem světům a lodím v lidmi osídleném vesmíru,“ ozvalo se mi náhle v uchu.
Hlas patřil nějaké ženě – vzdáleně jsem ho poznával, ale nebyl jsem ho schopný zařadit.
Nakonec se neopomněla představit. „Hovoří k vám Marianne de Werrová, Předsedkyně Vesmírné asociace.“
Překvapilo mě to. Ještě před několika dny to byl François Obikwelu a Werrová zahřívala židli v Představenstvu.
Co se v Asociaci dělo?
Měl jsem se to dozvědět. Záhy.
„Během uplynulých měsíců jsme čelili nové tyranii Extrasolárního společenství,“ vyprávěla. „Začalo to Incidentem na Io, kde komando vyslané z bývalých Kolonií popravilo pracovníky těžební stanice Vulcano II. Jen díky statečnosti záchranného týmu bravo z lodi Tristan, spadající pod Avalon Rescue Company, a jeho velitele Desmonda Sommerse se podařilo zachránit několik lidí. Prezident Extrasolárního společenství, Geoffrey Cruz, mlčel. Jak je ostatně jeho dobrým zvykem. Nebyl schopný doznat se k tomuto odpornému činu, omluvit se za zvěrstva, která způsobila Branná jednota. Takže jsme požádali o vysvětlení.“
Skutečně požádali.
Během mezipřistání na Egrebu před několika týdny se mi podařilo zahlédnout vysílání Asociation News, hlavního zpravodajského – anebo lépe řečeno propagandistického – kanálu Vesmírné asociace.
„Konvoj asociačních lodí byl zadržen bitevníky Extrasolárního společenství krátce po vstupu do systému 14 Herculis, kde se nachází jejich centrální planeta Liberty, dříve známá jako Thor, a byl pod pohrůžkou násilí eskortován mimo soustavu,“ prohlašovala tehdy moderátorka v odvážném kostýmku s horlivým zaujetím, obraz za ní ukazoval úzkou loď aerodynamických tvarů – podle titulku Asociation Ship One –, jak s několika doprovodnými plavidly pluje vesmírem.
„Jednalo se přitom o diplomatickou misi, která měla zmírnit vzrůstající napětí, navíc Extrasolární společenství o ní s dostatečným předstihem vědělo a nemělo proti ní námitky…“ pokračovala tehdy moderátorka. „Předseda Vesmírné asociace François Obikwelu, který se v té době osobně nacházel na palubě Asociation Ship One, ihned poslal stížnost koloniálním vůdcům.“
Samozřejmě, vztahy mezi Asociací a ExoSolem ještě více ochladly. Přesně jak si pozemské megakorporace přály. Protože útok na Io byl fingovaný, stejně jako přepadení Asociation Ship One. Bylo mi jasné, že by žádný Předseda nepáchnul na území Extrasolárního společenství. Ne bez doprovodu několika desítek bitevníků.
Potom přišla další fingovaná akce. Útok autonomních bojových robotů ExoSolu – „kurev železných“ na sídlo jedné z megakorporací v neutrální kolonii Xandra. Než se je podařilo bezpečnosti zastavit, nechali za sebou desítky mrtvých. Marianne de Werrová o tom právě teď barvitě vyprávěla.
A potom přišlo to, co mi vyrazilo dech.
„Nemůžeme už dál strpět,“ pravila s pravým zanícením v hlase, „aby Extrasolární společenství narušovalo náš korporátní světonárod a zabíjelo nevinné spotřebitele. Nemáme jinou možnost než reagovat silou, zabránit budoucím teroristickým útokům jednou provždy. Neříká se mi to snadno, protože život každého spotřebitele má svou cenu, ale někdy je nutné podstoupit oběti pro vyšší dobro.“
Zavřel jsem oči. Jako kdybych slyšel Zeena…
„Všichni, kdo toto vysílání slyšíte a jste z nějakého důvodu vázání k Extrasolárnímu společenství, dostáváte na vybranou – můžete se vzdát a začlenit se zpět do našeho mírumilovného korporátního světonároda, anebo zůstat věrni zvrhlým hodnotám anarchie a demokracie až do hořkého konce. Protože my jsme Vesmírná asociace.“
Už mi bylo jasné, proč vyměnili Obikwelua – protože on na tohle neměl žaludek.
I přesto se mi na tom něco nezdálo. Proč došlo k takové změně v politice Asociace? Proč zaútočili právě teď? Mohli to udělat už dávno. Před rokem, třemi měsíci, hned po Incidentu na Io, před týdnem.
Zdviž se zastavila a já zamířil k centrále, špinavou chodbou s podlahou, kterou nikdo nemyl několik let, nad hlavou mi visely jako vyhřeznuté vnitřnosti kabely, jež se nikdo nenamáhal zastrčit zpátky do stropních podhledů. Daytona byla vrak.
Když jsem vešel do centrály – ušmudlaného prostoru o velikosti větší turbokapsle, který si ten název vůbec nezasloužil –, stanul jsem přímo před kapitánem Deroyanem a vzdoroval jeho vražednému dechu. Podle toho, že sotva stál na nohách, už měl v sobě po ránu pěkných pár piv. A možná i něco tvrdšího, protože měl oči úplně zarudlé. Na sobě měl roztrhané modré elastické tričko, které odhalovalo jeho hrudní ochlupení a vypadalo, jako by ho minimálně jednou pozvracel.
Máchl rukou přes široký obslužný pult obsazený třemi členy jeho neupravené posádky k velké 3D obrazovce na jedné ze stěn. Její třetina nepracovala, protože ji hyzdila široká prasklina.
„Svině,“ zamumlal jen. „Svině.“
Spatřil jsem důvěrně známý obraz, při němž mi po páteři přejelo zamrazení.
Byly to dva asociační těžké bitevníky typu Tsunami, ne právě výstřelek nejmodernější technologie, ale dost vyzbrojené na to, aby nás poslaly do pekel. Přilétlo s nimi ještě několik doprovodných plavidel. Nikde jsem neviděl žádné letadlové lodě, které by nesly hypersonické stíhačky a pěchotní transportéry, takže neměly za úkol operace v atmosféře. Chtěly jen zničit planetární obranu a pak se uhnízdit na oběžné dráze. Všechny lodě vystoupily z hyperprostorového koridoru více než pět set tisíc kilometrů od planety, většina z nich se vrhla přímo k Taormině, zahalené prachovými částicemi, jedna tsunami však neomylně zamířila ke stanici na vyšší orbitě, u níž jsme kotvili.
Právě oni předtím vyslali na širokopásmové frekvenci válečné poselství Marianne de Werrové.
„Svině,“ řekl znovu Deroyan.
Odhadoval jsem, že než k nám dorazí, můžeme se odpoutat od stanice, dostat se do dostatečné vzdálenosti od gravitační studně planety a zmizet v hyperprostorovém koridoru. Teoreticky. O technickém stavu Daytony jsem si totiž myslel své.
Mé úvahy sdílel i muž u pilotního panelu. Otočil se. Byl to ještě mladík, bylo mu sotva dvacet let, a vlasy, které mu trčely na všechny možné i nemožné strany, zřejmě nikdy neviděly takovou vymoženost, jakou byl obyčejný hřeben. „Mám se odpoutat od stanice?“ zeptal se Deroyana.
Ten na něj chvíli mžoural narudlýma očima. „Svině,“ zopakoval znovu, tentokrát umíněným tónem.
Kdybych s ním včera nevedl rozhovor v jedné ze staničních hospůdek, myslel bych si, že jiné slovo ani nezná.
Olízl jsem si jazykem rty – anebo to, co mi z nich zbylo. Stále jsem si nebyl jistý, zda to zvládneme. Tahle kocábka byla určitě pomalejší než tsunami. Ten typ lodí nedostal jméno jen tak náhodou, když se konstruktéři dívali z okna na mráčky na obloze. Získal ho kvůli své rychlosti. Jejich pohon totiž nebyl iontový, ale fúzní. Navíc zdvojený. Obrovský reaktor zabíral tři paluby na zádi lodě a techniky byl nelichotivě přezdívaný Godzila.
Deroyan se konečně vzpamatoval a vrhl se k pilotovi. „Kopni do vrtule, Mango. Nebudem tady čekat, až nás ta hovada sestřelí z voblohy.“
Takže Mango nakonec „kopl do vrtule“ a během několika desítek vteřin jsme nechali stanici i Taorminu za sebou. Celý manévr proběhl bez nejmenších problémů. Deroyan zřejmě zaměstnává svůj údržbářský tým v technické sekci a na zbytek lodi zvysoka kašle.
Řekl jsem mu, aby evakuoval celý koridor, kde se nacházela část uprchlíků. Pro jistotu. Protože jsem stále netušil, zda se předzvěst vyplní, anebo ne.
„Chtěl sem, abyste viděl ty šmejdy,“ říkal mi právě Deroyan a ukazoval na obrazovku. „Co si, ksakru, myslej, že dělaj? Nakvartýrujou se nám sem a myslej si, že jim budem líbat nohy nebo co, brát je jako vosvoboditele. Tůdle.“ Mocně si říhl. „Svině,“ dodal ještě.
Díval jsem se na vzdalující se planetu. V její atmosféře jsem spatřil dvě exploze. Zaťal jsem ruce v pěst. Bylo mi jasné, že asociační bitevníky právě zničily záchranné lodě Extrasolárního společenství. Bez slitování, bez možnosti vzdát se, prostě jen tak. Bitevní lodě místní domobrany, která byla trestuhodně nepočetná, se zřejmě vzdaly rovnou – stejně většina z nich pomáhala s evakuací planety.
Náhle mi došlo, proč má Asociace o Taorminu zájem. Protože má rozsáhlé zásoby ioninu – anebo ultraželeza, jak se mu slangově říkalo na Zemi –, extrémně pevného, ale zároveň lehkého kovového prvku s vysokým protonovým číslem, jehož surové zásoby se nacházely hluboko ve svrchním jádru planety. Bude trvat jen pár dní, než sem přiletí specializované výsadkové lodě megakorporace First Mine, která se na těžbu ultraželeza specializuje, dopraví sem potřebné zařízení a provedou zkušební vrty. Mnoho z obyvatel planety pak bude rekrutováno pro obsluhu těžebních stanic. Tak to většinou chodilo.
„Doufám, že vyřídíte starýmu Geoffreyovi,“ řekl Deroyan, a tím starým Geoffreyem myslel prezidenta Extrasolárního společenství Cruze, „aby jim pořádně nakopal ty jejich neokorporatokratický zadky. Těm sviním.“
Chtěl jsem říct, že se pokusím, když se centrála rozblikala jako velký vánoční stromeček.
Mango – jak Deroyan barvitě nazýval pilota – se otočil, zelený v obličeji. „Pronásleduje nás jedna z asociačních lodí,“ oznámil nám. Vypadal, jako by ho to překvapilo. Co si myslel – že se zaměří na stanici a nás nechají být?
„Jak daleko je hranice gravitační studně planety?“ zeptal jsem se navigátora a zároveň operačního technika, prošedivělého muže sedícího vedle Manga.
Pokrčil rameny – zřejmě byl mistrem ve svém oboru.
Deroyan mu nakoukl přes rameno. „Tři sta tisíc kiláků!“ Přesunul se k Mangovi. „Převeď všechnu dostupnou šťávu do motorů, mladej. Ať to frčí! Jak kdybysme měli hořící koudel u prdelí.“
Měli. Tou koudelí byl asociační bitevník.
Nevím, jestli měl Deroyan dobrý nápad, protože když to mladík udělal, loď sebou začala házet jako splašená kobyla.
„Ta stará hajtra to zvládne,“ uklidňoval mě Deroyan, když viděl, jak zatínám prsty do opěradla Mangovy sedačky.
Doufal jsem v to – už kvůli těm mužům a ženám, uprchlíkům z Taorminy. Jejich sen o bezpečném životě v ExoSolu mohl skončit teď a tady. Ale mohl být ve světle těchto událostí skutečně tak bezpečný? Tím jsem si nebyl jistý.
„Přijímáme signál!“ ozvala se postarší žena sedící u komunikační konzole, poslední ze tří Deroyanových lidí v centrále. Měla co dělat, aby překřičela sténání přepážek.
„Svině…“ začal Deroyan.
„Spojte nás,“ přerušil jsem ho.
Vzápětí se na prasklé 3D obrazovce objevil arogantní světlovlasý muž v předpisově upravené uniformě. „Jsem viceadmirál Adams z vlajkové bitevní lodi Marianne de Werrová,“ představil se.
Znal jsem ho. Ovšem za Koloniálních válek to byl ještě kapitán lehkého bitevníku. Byl to arogantní a sebestředný parchant, kterému bylo lépe se klidit z cesty, samozřejmě vzorný spotřebitel – jinak by se ani na podobnou pozici v Ozbrojených složkách nedostal.
Zaujalo mě také jméno bitevníku. Takže Werrová už dostala svou loď? To je ale fofr.
„Ihned zastavte,“ nařídil nám Adams. „Provedli jsme váš biosken a máte na lodi stovky spotřebitelů z Taorminy. Nenecháme je upadnout do anarchie Extrasolárního společenství!“
„Ani za sto let!“ vykřikl Deroyan, až mi málem praskl bubínek.
„Poslechněte můj rozkaz,“ zavrčel Adams. „Nebo vás zastavíme silou!“
Zmizel z 3D obrazovky.
Deroyan otevřel ústa. Už už jsem měl na jazyku svině, ale protentokrát překvapil. „Kurvy,“ řekl. „Pokračujem!“
Věděl jsem, že to nestihneme – pohled na navigátorův panel mi ukázal, že Werrová je už pekelně blízko. Dost na to, aby na nás poslala SOLy. A první bezpečný bod, odkud by se nám mohlo podařit vstoupit do hyperprostorového koridoru, byl stále ještě sto tisíc kilometrů odtud.
„Kapitáne…“ řekl jsem. Větu jsem nedokončil, protože jsem na panelu navigátora spatřil rychle se pohybující bod, blížící se k nám od Werrové. Její pozdrav. „Mango!“ křikl jsem na mladíka dřív, než se Deroyan vzpamatoval. „Prudce dole…“
Vyděšeně na mě pohlédl.
Vzápětí lodí otřásla exploze a svět se převrátil naruby.
2
Nebojím se smrti. Už dávno ne. Dokonce byly i hodiny zlé natolik, že bych ji uvítal a litoval jsem, že jsem tam, na ledových pláních bezejmenné planety, prostě nezemřel.
Proklínal jsem se.
Za to, že tak moc lpím na životě, že pořád bojuju. Proč? O co? Vždyť v tomhle vesmíru – snad vyjma mé ztracené sestry – už nezbylo nic, co by za to stálo.
Mohl jsem bojovat za Extrasolární společenství, za mír a demokracii. A kdysi jsem to i dělal, v posledních dvou letech Koloniálních válek. Ale ne kvůli hodnotám, které vyznával Cruz a ostatní, nýbrž kvůli pomstě za smrt svých rodičů a dědečka. Když konflikt skončil, už jsem o to neměl zájem. Byl jsem unavený. A ani ExoSol nebyl svatý, měl své temné stránky.
Věděl jsem to. Ale tak to bylo v historii lidstva vždycky. Po většinu času existuje menšina, která využívá a ovládá ostatní, vozí se na jejich zádech. Faraoni v Egyptě. Králové a šlechtici ve středověku. Politici, lobbisti, vedení pozemských megakorporací. Byla to ohraná písnička. I v ExoSolu byli lidé, kterým se bylo radno vyhýbat, jež pevně drželi otěže moci a byli bezohlední. Pouze využili migračních vln, aby se díky svým ostrým loktům a úskokům probojovali k moci mimo Zemi, kde už byla všechna koryta obsazená – a ovládali ostatní.
Prezident Cruz takový nebyl. Ale ani on nebyl bez poskvrnky.
Já jsem však ten poslední, kdo by ho mohl soudit. Kdo by mohl kohokoliv soudit. Vždyť jsem zabil stovky lidí, mnohdy nevinných…
Svého času jsem plnil rozkazy Ozbrojených složek Vesmírné asociace a neptal se. Kdyby bylo mé tehdejší já na místě viceadmirála Adamse, také bych na tuhle loď vystřelil.
Naštěstí nás nechtěl zničit. Ze stropu centrály sice pršely snopy jisker z přerušených energetických vedení a zmizela půlka holoobrazovek, přesto jsme stále žili.
Rozkašlal jsem se.
Stejně jako Deroyan, Mango a zbylí dva členové osádky centrály.
Kapitán byl rychlý jako blesk, sklonil se pod křeslo pilota a vytáhl odtamtud kyslíkové masky. Jednu z nich mi podal. Zaváhal jsem. Mé plíce se svíjely v křeči, před očima se mi objevovaly mžitky – ale já jim nechtěl ukázat svou tvář.
Pud sebezáchovy však byl silnější. Nakonec jsem to udělal. Stáhl jsem si taktickou helmu a nahradil ji kyslíkovou maskou.
Deroyan mě na okamžik spatřil. A zbledl. „Vy jste… ďábel?“