PRÁVĚ VYŠLO

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho


Cena: 468,- Kč
Vyšlo: 25.1.2019


PŘIPRAVUJEME

Obalka se pripravuje Jan Kotouč

V TAJNÉ SLUŽBĚ KORUNY ČESKÉ

Cyklus České země

Cena: 298,- Kč
Vyjde: červen 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

248,- KčAleksandra Januszová: Dům u vycházejícího slunce

Cyklus Město mágů, díl první
Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Datum vydání:
Status:
Fantasy
115 x 180
brož
Robert Pilch
Renata Heitelová
Robert Pilch
Chris McGrath
333
978-80-7456-000-2
24.2.2011
Na skladu
Dum u vychazejiciho slunce

Román o magii, monstrech a rockové hudbě

První mágové přišli do města Farewell v dobách, kdy na parketech kraloval charleston a alkohol se dal koupit výhradně na černém trhu. Od té doby uběhlo téměř sto let, ale oni zde pořád jsou. Zdánlivě se ničím neliší od obyčejných lidí. Žijí na hranici dvou světů a chrání smrtelníky před neznámem.

 

Ve Farewell má každé zákoutí svůj příběh. Po soumraku se ze snu probouzejí bytosti, s nimiž se nikdo netouží setkat tváří v tvář – chrliči, vládci krys, neklidní mrtví. Pod skořápkou každodennosti se skrývají nepochopitelná tajemství. Odpovědi střeží rozsochatá Vrba, jejíž kořeny sahají až k srdci města.

Eunice Wightová – moderní mladá dívka – absolvuje první krůčky spletitého umění magie. Ještě úplně nechápe, čím je svět, k němuž začíná náležet. Vždy se však může spolehnout na pomoc starších mágů, přestože i oni mají dost problémů.

Mág-šermíř Lloyd se utká se svou temnou minulostí. Geniální informatik Timothy vkročí do virtuálního světa. Narcistický rocker Gabriel se konečně začne rozhodovat sám. Společně s řádovou sestrou Veronikou, prastarým Kryštofem a s nečekaným návštěvníkem ze vzdálených míst se postaví mytickým i dávným – a také novým – nepřátelům.

Naleznou odpovědi na záhady, jež po sobě zanechala legendární Kaia Modrooká?

Vyjde Eunice vítězně ze zkoušky, kterou jí uchystal osud?

Dům u vycházejícího slunce je výpravou do hloubi světa, kde se vyplňují proroctví, uskutečňují sny i noční můry. Nikdy nevíte, kam vás zavede další odbočka a jaké překvapení se skrývá v následující uličce.


Související odkazy:

 

Oficiální stránky autorky (polsky)


 

Ukázka:

 

Kapitola I

 

Stříbrný rytíř

 

…na místě se shromáždilo už téměř půl milionu návštěvníků a stále přijíždějí další. Hlavní cesty v celém státě jsou ne-u-vě-ři-tel-ně ucpány! O největším festivalu v dějinách lidstva vás budeme průběžně informovat. Pokud také míříte na Woodstock, zdravím vás – love and peace! Zůstaňte s námi – hrají Janis Joplin a Koooozmic Blues!

Lloyd Dark pomalu dopil svou whisky a s tichým cinknutím postavil skleničku na kuchyňskou linku. Ano, koupě rádia byl dobrý nápad. Hudba vyplňovala prázdný prostor, přehlušovala ozvěnu i osamění. Věděl, že si teď rychleji zvykne na svůj nový domov, do něhož se včera nastěhoval.

Doufal, že si i dům zvykne na něj.

Rozdrtil v prstech zbytky krekrů a rozházel je po cihlově červených dlaždičkách. Tiše hvízdl. Zpoza skříňky vykouklo něco, co na první pohled připomínalo obláček mlhy. Bytost bleskově popadla jeden z drobků a okamžitě se zase schovala.

Kdyby chtěl, mohl by koupit starou Suarezovic nemovitost už před dvaceti lety. Dědicové prvních majitelů už dlouho bydleli v Evropě. Od chvíle, kdy señor Suarez během Velké krize zbankrotoval a jeho žena spáchala sebevraždu, mělo rodinné sídlo pověst nemovitosti poznamenané kletbou. Nikdo se tam nechtěl vracet. Nenašel se žádný kupec. Z blíže nevysvětlitelných příčin potenciální kupci rychle ztráceli zájem. Po Farewell se povídalo, že je dům prokletý.

Nebožka paní Suarezová měla skutečně jednu charakterovou vadu. Jak se na temperamentní dámu z počátku století slušelo, neochvějně věřila v nadřazenost bílé rasy. Nový vlastník rodové nemovitosti byl poloviční Asiat, což ji rozzuřilo. Minulou noc rozmlátila velkou část porcelánového servisu, než se Lloydovi podařilo prohodit s ní několik slov. Co se dá dělat, buď si zvykne, nebo kvůli němu odejde navždy. Už byl nejvyšší čas.

Neměl v úmyslu zbavovat se malých domácích duchů, jako byl ten za skříňkou. Byli užiteční, účinně odháněli myši. Navíc jejich přítomnost prozrazovala výjimečnou astrální kondici domu. Až nakonec vyřeší problém señory Suarezové, odpočine si tady a konečně načerpá síly.

V krbu poblikávaly poslední žhavé uhlíky. Nepřiložil, v místnosti už bylo dost teplo. Sedl si na velké kanape s rudohnědým koženým čalouněním a pohodlně se v něm usadil. Dlouho hledal takové, aby se na něm mohl dobře uvelebit i muž jeho vzrůstu. Ale je fakt, že se trochu tlouklo s vyřezávaným stolečkem a secesními židlemi, zdobenými zlacenou popínavou révou. Dám je na půdu, rozhodl se Lloyd. Vypadaly dekorativně, ale dobře by posloužily asi jen v mučírně. Ostatně, dobu největší slávy už měly dávno za sebou. Většina nábytku byla zničena dřevomorkami a červotoči a koberec měl na sobě výrazné stopy nerušené práce molů.

Zavřel oči. Ochraptělý hlas Janis Joplin ho ukolébával ke spánku. Bylo by dobré probudit se před půlnocí, než se zase objeví señora.

„Od zítřka začnu s úklidem,“ zašeptal.

„Radil bych začít generální rekonstrukcí koupelny. Vodovodní kohoutek mi zůstal v ruce. A podotýkám, že kachličky se bez varování vrhají na lidi.“

Lloyd Dark se zprudka posadil. Tohle určitě nebyla paní Suarezová.

„Timothy?“

Z chodby ponořené do šera se vyloupl mladý muž na invalidním vozíku, zabalený do několika vrstev svetrů. Jen při pohledu na jeho kostnaté ruce se dalo odhadnout, jak strašlivě musel být vyhublý. Bujné, rozcuchané vlasy mu skoro úplně zahalovaly obličej.

„Kam se poděla tvoje proslulá ostražitost?“ zeptal se tiše. „Přísahám, že jsem mohl dojet až k tobě a ani by sis mě nevšiml. A co si vlastně o sobě myslíš, nechat mě napospas té megeře…? A co Veronika, co Kryštof? Co jsi to za přítele?“

Lloyd si povzdechl.

„Timmy, prosím tě, neskuč. Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Konečné rozhodnutí přijala Emily. Naše vztahy hodně utrpěly už během války.“

„Ty tvoje viktoriánské eufemismy,“ utrhl se Timothy. „Kdybyste oba byli v o trochu lepší formě, pozabíjeli byste se navzájem. Ale ať je to jak chce, už se tam nevrátím. Mám toho dost.“

„Myslel jsem, že v Mandale ti nic nescházelo. Každopádně si vedeš moc dobře.“

„Jasně,“ vyprskl mladík. „Dokážu sám rozhodnout, kdy mám jít spát. Už nemusím celý den ležet jako placka. Práce u vysílačky mě nijak neohrožuje. A už mám až po krk těch kašiček, co chutnají jako pudink. Nejsem nemluvně, abych se živil kaší. Chci víno, silný čaj a chleba se šunkou.“

„To ti můžu dát třeba hned, ale na pohodlí si budeš muset počkat. Tenhle dům potřebuje jak materiální, tak astrální rekonstrukci. A kromě toho ještě pořád potřebuješ profesionální péči.“

Timothy pokrčil rameny.

„V tomhle ohledu se nic nemění. Veronika sem bude docházet. Dokonce i Kryštof slíbil, že občas zaskočí. Pomůžeme ti ten dům zařídit. Pro mě je to odměna za několik měsíců děsivé nudy.“

Lloyd si promnul čelo.

„Už sis všechno naplánoval, že?“

Timothy se tiše zasmál; nebo si možná odkašlal.

„Musíme zapít nové bydlení,“ řekl nakonec. „Máš tu víno?“

„Mám whisky.“

„Tak nalij. Musím si připomenout, jak ten hnus vlastně chutná.“

 

* * *

 

Slečna Pierceová neměla nejmenší tušení, jak udržet ve třídě disciplínu během povinné besedy o správném oblékání a chování. Žáci si ještě neuvědomovali, že prázdniny už skončily. Naslouchalo jí sotva několik chlapců, kteří – jak se v kabinetu tvrdilo – pohlednou světlovlasou angličtinářku tajně milovali. Ostatní se dívali ven oknem, nebo spolu vedli živou diskusi. Sotva se otočila, začali po sobě střílet z propisek, upravených na foukačky. Její nejlepší žákyně si bez okolků četla pod lavicí knihu. Někdo posílal esemesky. Pár dalších žáků hrálo karty.

Coby učitelka s několikaletou praxí už slečna Pierceová věděla, že souboj s davem je předem odsouzen k porážce. Utišování žáků zvýšeným hlasem ještě na základní škole zabíralo, ale studenti lycea už byli úplně jiným druhem divoké zvířeny. Rozhodla se tedy pro stejnou metodu, jaká se obvykle používá k rozehnání demonstrací. Vytáhnout z davu jednu osobu a příkladně ji potrestat.

Rozhlédla se kolem a zachytila pohled Eunice Wightové. Dívka, schoulená na svém stálém místě v zadní části třídy, něco umíněně čmárala s nosem skoro zabodnutým do lavice. Slečna Pierceová si nemohla najít lepší oběť. Eunice už týden přicházela do školy s vlasy ve tvaru šedohnědých zhrudkovatělých loken. Prý se to vyrábělo z medu a vaječného bílku, napadlo učitelku, a podvědomě se otřásla odporem. I když nejspíš ne, v takových ingrediencích se vyžívala generace jejích rodičů, teď už se určitě používá obyčejný gel.

Samozřejmě se mohla chytit nejen Eunicina účesu. V jejím věku byl všeobecnou epidemií náhlý výskyt kroužků a náušnic. Slečna Pierceová jich napočítala sedm v uších a jeden v nose. Vlastně byla zvědavá, jestli se nákaza rozleze i na ostatní části obličeje. Kromě toho vždycky přemýšlela nad tím, jestli kroužek v nose nepřekáží při smrkání. Podobné otázky jí však samozřejmě neměla v úmyslu pokládat.

S hlasitým klapáním podpatků se učitelka přiblížila k Eunicině lavici. Z transu probraná dívka zvedla hlavu a zahleděla se na ni nepřítomným zrakem.

Slečna Pierceová rozhodným pohybem shrábla papíry z lavice. Doufala, že tam bude něco provokativního – komiksové karikatury učitelů nebo alespoň mladická poezie. Dobrý výchozí bod pro jízlivou kantorskou kritiku.

Nacvičeným gestem narovnala listy, podívala se na ně… a ztratila nit.

„Geometrické obrazce…?“

„Geometrické obrazce,“ přikývla Eunice.

Slečna Pierceová se nemohla vzpamatovat z údivu – a nebylo se čemu divit. Držela v rukou něco mnohem zajímavějšího, než jen obvyklá obrázková cvičení. Čáry zakřivené v divných úhlech a v reálném světě neexistující tvary se vysmívaly třem rozměrům, končily na nečekaných místech a klamaly zrak. Vypadaly pokaždé jinak, v závislosti na tom, jak se na ně kdo díval. Nemožné obrazce. Učitelka si vzpomněla, že někteří malíři tvořili obrazy s podobnými motivy.

Většina obrázků byla vytištěná, ale pár z nich Eunice dokončila sama. Že by skrytý matematický talent? Slečna Pierceová cítila, jak se v ní ozývá učitelská profese, v poslední době poněkud zanedbávaná a převálcovaná každodenní životní rutinou.

„To je z internetu, že?“ domyslela si. „Velmi zajímavé.“

„Že jo?“ Eunice se rozzářila. „Skládají se ve čtvrtém rozměru, nebo by aspoň měly. Jsou to ty kvízy, kdy se musí dokreslit další pokračování…“

Učitelka si najednou uvědomila, že většina jejích svěřenců ztichla. S viditelným zájmem hleděli jejím směrem. Trochu zrozpačitěla.

„Eunice, co jsi měla loni z matematiky?“

„Já? Sotva jsem prolezla.“ Dívka se opřela do židle a s obvyklým výrazem rebelky se na ni podezřívavě zahleděla. Dialog byl ukončen v zárodku.

Slečna Pierceová se ještě jednou podívala na obrazce.

„Dostaneš to po hodině. A kromě toho, tvoje vlasy…“ vzdala to v polovině věty. Ty nákresy byly skutečně fascinující. Že by se sama pokusila na síti najít něco podobného? „To není důležité. Když je nebudeš namáčet v medu a vaječném bílku moc dlouho, přestanou přitahovat mouchy.“

 

* * *

 

Vzpoura se v Eunicině hlavě zrodila toho dne, kdy coby novopečená studentka lycea navštívila svou starou základní školu. Musela tam zařídit několik věcí, donést papíry z lékařské ordinace, vzít si na památku svou poslední práci ze školní nástěnky. S výjimkou nákupů v místní samoobsluze opouštěla Eunicina matka domov jen velmi neochotně. Omlouvala to bolavýma nohama. Pravda byla taková, že paní Wightová nedělala nic jiného, než že se dívala na televizi a postupně čím dál víc tloustla. Přestože se snažila udržovat alespoň zdání kontroly, rok od roku jí unikalo čím dál více věcí, které se týkaly její dcery. Scházel i otec, který od matky před mnoha lety odešel, takže se Eunice v podstatě vychovávala sama.

Dívka seděla v čekárně a čekala, až se sestřička vrátí z přestávky na oběd. Z nudy si prohlížela práce prvňáčků, připevněné špendlíky na korkové nástěnky. Viselo tam snad dvacet nalepovaných schematických portrétů George Washingtona. Lišily se v detailech, odstínem kůže nebo barvou vlasů, ale vznikly podle stejného vzoru a v podstatě byly identické. Eunice se ve vzpomínkách vrátila do nepříliš vzdálené minulosti. Představila si dětskou manufakturu na prezidentské portréty. Někdo měl chuť namalovat princeznu, někdo psa, někdo další rytíře Jedi. Ostatní by raději hráli fotbal. Jenže to nebylo důležité. Dvacet drobných, hubených prvňáčků lepilo z kousků barevného papíru historický ksicht.

Nikdy dříve nad tím nepřemýšlela, ale nově získané postavení studentky lycea jí umožňovalo pohlédnout na některé záležitosti s odstupem. Co když se celý život skládal z metaforicky vnímaného kopírování Washingtonových portrétů? Co když je celá školní výuka jen praním mozků v obrovském měřítku?

Rozhodla se, že si to sama ověří.

Od té doby Eunice četla všechny nevhodné a zakázané knihy, které se jí dostaly do rukou. Poslouchala nesprávnou hudbu. Schválně se neučila nic, co jí zavánělo propagandou, ani si nevážila učitelů, kteří si podle jejího názoru žádnou úctu nezasloužili. Hledala.

Samozřejmě, byla jen studentkou lycea a celá její vzpoura měla trochu mladistvý odstín. Hltala všechny populární antiideologie, ke kterým se dostala. Krátkou chvíli byla fascinována komunismem, pak se vrhla na anarchii. Byla příliš mladá na to, aby věděla, že znalosti lze získat třeba i od ďábla, takže se stala problematickou studentkou na plný úvazek. Eunice na tom rozhodně nebyla špatně s inteligencí, jen veškerou její energii pohlcoval boj se systémem. V jistém smyslu to byl postoj hodný obdivu. Chtěla rebelovat v době, kdy se začaly objevovat značkové módní kolekce inspirované punkovou stylizací.

Neocenitelný pramen informací na téma alternativních hnutí samozřejmě představoval internet. Eunice ještě doma neměla připojení a v kavárnách se z pohledu studentky platily strašlivé peníze. Sedávala tedy po škole ve školní počítačové učebně, tiskla protisystémové plakáty a nákresy jednoduchých kytarových akordů.

A právě během jednoho z takových odpolední náhodou narazila na „Silver Tower“.

Myslela si, že období chorobného hraní online her už má za sebou. Jejich předvídatelnost ji po nějaké době začala přivádět k nepříčetné zuřivosti. Jenže „Silver Tower“ nepřipomínala žádnou z her, kterou by znala. Tady hráčova úroveň nezávisela na množství bestií, které zničil; smysl hry spočíval v řešení hlavolamů.

Nikdy netušila, že by ji logické hádanky mohly tak zaujmout. Zabralo jí to několik dní, ale nakonec vyřešila všechny zkušební úkoly a rozhodla se, že se zaregistruje. Byly tam prostorové figury, které nemohly existovat. Rébusy s mnohoznačnými řešeními. „Spoj všechny tečky“, vytvářející obrazy hodné Pabla Picassa. Čím dál častěji také dostávala úkoly, jež spolu souvisely jen na těžko postřehnutelné úrovni, nebo takové, které nedokázala vyřešit vůbec. Často přemýšlela, kdo jsou moderátoři a jestli náhodou omylem nenarazila na skupinu Mensánů, protože výroky hráčů na fóru často vůbec nedávaly smysl.

V poslední době měla pocit, že se dostala až k hranicím svých možností. Nejnovější soubor geometrických obrazců byl tak komplikovaný, že už týden nad papíry jen bezvýsledně seděla. Měla tisíc chutí se z hry odhlásit, ale váhala. Nebylo to poprvé, co narazila na zeď. Její myšlenky kroužily kolem možných řešení a ona podvědomě věděla, že je brzy nalezne.

 

* * *

 

Má svoboda je v kytaře

Daleko od lidí bez tváře

Od ponurých hypokritů

Kněží i politiků

Oni nechtějí, abys vnímal

Oni nechtějí, abys zpíval

Chtějí nás mít všechny na vodítku

Ale to není to, co bych rád dělal

Jsem úplně nemorální

Jsem naprosto nenormální

Jsem absolutně nepřizpůsobivý

Ale přece pořád ještě živý

Budu si číst to, co chci

Budu křičet, když budu chtít

Nenechám se zblbnout

Nenechám se obelstít

Klid není nic pro mě

Konformisti jsou fašisti

Dáš jim prst a pak i ruku

Pro ně nikdy nebudeš čistý

Má svoboda je v kytaře

Svobodu si nosím v sobě

Můžou ti vzít všechno, všechno

Jenom ne to, co máš v hlavě

 

Neverland: „Freedom“

 

* * *

 

V prázdném prostoru, jakoby vyplněném tekutým světlem, se vznášelo devět opalizujících disků, roubených stříbrnými okraji. Byly umístěny v rovnoměrných odstupech jeden nad druhým. Nepřidržovala je žádná podpůrná konstrukce.

Na každém z nich se vršily hromady mnohobarevných dopisů. Kromě běžných bílých obálek tam ležela vonící umělecká díla z vzorovaných dopisních papírů, kýčovité pohlednice i zažloutlé listy popsané ozdobným archaickým písmem.

Poslední poschodí zabírala stříbrná socha středověkého válečníka sedícího na lesknoucím se disku v pozici lotosového květu. Každou chvilku se z barevných papírových hromad vzneslo několik dopisů. Zamířily k soše, na okamžik před ní zůstaly viset v prostoru a pak se proměnily v diamantový prach.

Přibližně třicet procent toho všeho byl obyčejný spam. Před týdnem si jich všiml větší portál s online hrami a filtry se ještě nenaučily zachytávat všechny reklamy. Měl je imunizovat dříve. Lenost? Nedostatek výzev? Nebo možná stárnu, napadlo Silver Knighta.

Přicházely také desítky přihlášek se špatně vyřešenými vstupními testy. Nejspíš bude muset pro úvodní selekci naprogramovat bota. Cíleně stránky neutajil – záleželo mu na čarodějích, kteří nikdy nenavštívili Nadsíť. Věděl, že se kvůli tomu bude muset obtěžovat s internetovým potěrem. Prosté to bylo jen zdánlivě. Úplně na začátku, jednou nebo dvakrát, se našel chytrák, který intuitivně prošel vstupním testem a pak pohořel na dalších hádankách. Od té doby společně s Tetris vypracovali náročnější testy. Ale přesto…

Před věží z kruhů se zmaterializovala dívčí silueta, celá tvořená různobarevnými šestistěny velikosti hracích kostek. S přirozenou elegancí se vznesla vzhůru a pak zlehka dosedla na povrch nejvyššího disku.

„Nazdar, Silvere.“

Škubl sebou, otevřel oči a nepostřehnutelným pohybem ruky zastavil dopisy.

„Nazdar, nazdar, Tetris.“ Jeho hlas připomínal řinčení zbraně. „Výměna stráží? Ještě jedna korejská reklama a vypustím na ně virus.“

„V tom případě si sednu a počkám.“ Tetris si odhrnula z obličeje vlnu šestistěnů simulujících vlasy. „Může to být docela zábavné.“

„Cha, cha, cha. Když probereš dnešní várku, množství spamu by mělo klesnout možná o deset procent. Dokud samozřejmě nevymyslí něco nového.“

„Neměli bychom tu stránku utajit a přemístit server? Nebo naopak, rozjedeme to a přibereme nové moderátory? Ať se na to podíváš, jak chceš, žádnou další možnost nemáme.“

Silver Knight se kovově rozesmál.

„Neexistuje tolik čarodějů, abychom měli stálý přísun hráčů. Leda bys ke spolupráci přizvala Zrcadlový zámek.“

„Pochybuju, že by si vůbec všimli takového vynálezu, jako je internet. Když je někomu dvě stě let, je pro něho dvacet let jenom bezvýznamná chvilka.“

„Ale… přichází nová generace. Ano, jsem si tím jistý,“ zabručel. „Brzy se budeme setkávat s tradičními čaroději stejně často jako s kybermágy. Vymyslí si nějaké pomocné daemony…“

„Hloupý vtip.“

„No.“ Silver Knight vstal. „Myslím, že odpověď na tvou otázku zní: obestavíme server boty. Systém diskusní skupiny fungoval, dokud jsme měli jen pár hráčů. Připomínám, že podle tebe měl být zájem minimální.“

Tetris na něj se zájmem pohlédla.

„Co tě hryže?“

„Mám problém s jedním hráčem. Musím to ještě zanalyzovat. Nevíš náhodou, kdo je RedXIII?“

„Nevím. Nikdo z nás. Že by špión?“

„Těžko říct. Zdál se mi hodně bystrý, ale v poslední sadě nadělal tolik chyb, že by se za ně styděl i začátečník. A nebývá na fóru.“

„Prověř ho. Možná je to hromadné konto.“

„Poznal bych rozdíl ve stylu. Prober e-maily a já se o to postarám.“

 

* * *

 

Eunice stála skloněná nad parapetem a tužkou klepala do potištěného listu papíru. Cítila se frustrovaně. Hledala pravidla, podle nichž bylo těleso nakresleno, ale žádná neviděla. Každé řešení vypadalo správně, ale všechna zároveň měla nějaký nedostatek. Neúspěšně čekala na spásnou myšlenku.

Mechanicky sáhla k opasku, kde měla připevněný discman, přeskočila několik písniček a zesílila hlasitost. Ve stejné chvíli jí někdo z ucha vytáhl jedno sluchátko.

„Jednou se dočkáš, Matte,“ řekla, aniž by se otočila. „Mlátit lidi v brýlích se nemá, ale u tebe udělám výjimku.“

„Stejně nemám strach,“ prohlásil baculatý blonďáček směle. „Ještě jedna návštěva u ředitelky a letíš ze školy. Vážně sis ty dredy udělala z medu?“

Eunice se otočila a opřela se zády o parapet. Matt byl aristokratický šprt s ambicemi a kvůli exaktním vědám nevnímal normální život. Když se mu podařilo najít ochotného posluchače, dokázal celé hodiny žvanit jako mluvící encyklopedie. Eunice jeho monologům ochotně naslouchala, uklidňovaly ji. Mattův svět tvořila čísla a fakta. Byl jasný, předvídatelný a dodával naději. A kromě toho čas od času mohla počítat s taháky.

Drželi spolu. Nezapadali do žádných navzájem se adorujících studentských skupinek, oba patřili k vzácnému druhu individualistů. Mimo školu však měl každý z nich svůj vlastní život, vlastní známé, jiný svět. Proto si Eunice zachovávala jistý odstup. Nedokázala si Matta představit na koncertě rockového Neverlandu, o punkových Smutných blbečcích nebo Radikálních rajčatech ani nemluvě. S těmi popelníky na očích by ani nemohl jít tancovat pogo.

„Nech toho. Proč neřekneš rovnou, že se na to chceš podívat?“ zamávala hromádkou papírů.

Blonďáček foukl do vlasů, které mu padaly do očí.

„Jo. Když něco tak moc zaujalo Kozatku, musí to dělat dojem.“

„Vlastně…“ Eunice lstivě přimhouřila oči. „Když jsi takový génius, možná bys mi mohl napovědět. Musí se dokončit tahle figura. Tak, aby dávala smysl. Rovnou ti prozradím, že na běžné tři rozměry můžeš zapomenout.“

Matt dychtivě popadl papíry.

„Hypnotizující!“ Přiblížil obrázek k očím a zase ho oddálil. „Už jsem podobné věci viděl, ale s tímhle se to nedá srovnat. Odkud to máš?“

„Slyšel jsi někdy o online hře ,Silver Tower‘?“

„Eee, ne. Teď se pořád objevují nějaké nové hry, kdo má čas to sledovat.“ Blonďáček se podrbal na hlavě. „Řešení, říkáš? Vidím jich několik.“

Začal čmárat tužkou po papíru.

„Tady… a tady… Na, tady máš tu svoji iluzorní figuru.“

Eunice mu nahlédla přes rameno.

„Skoro. Nad tím jsem už přemýšlela. Měla by vypadat jako otáčející se hrouda, ale na téhle straně je pořád plochá.“

Matt se nafoukl a posunul si brýle na nose.

„Proč mě prosíš o pomoc, když stejně všechno víš líp?“

„Ale… A ostatní řešení?“ Eunice se na něj trochu zmateně zadívala. „Myslela jsem…“

„Ind si taky myslel,“ vyštěkl chlapec ostře. „Změnil jsem názor. Nechce se mi pomáhat ti s nějakým hloupým klamem. Dej mi radši adresu té hry, ukážu ti, jak se vyhrává.“

Dívka utrhla kus papíru a napsala na něj webovou adresu.

„Tady máš,“ odpověděla. „Zkus to, proč ne.“

„Uvidíš, že tě vyřídím,“ vyštěkl vztekle. „Já jsem nedělal reparát z matematiky!“

Eunice ztuhla. Krátkou chvíli ho pozorovala, jak s dupáním odchází chodbou. Že by se kvůli tomu hloupému hlavolamu urazil? Ne, tady šlo o něco jiného. Poprvé nemohl Matt předvést svou intelektuální nadřazenost, a to ho vyvedlo z rovnováhy. Dívka zavrtěla hlavou. Cítila se rozčarovaná a v jistém smyslu zrazená. Vždycky věděla, že je Matt rád středem pozornosti, ale nikdy jí nedošlo, že je to jenom normální egoistický kluk.

Povzdechla si a znovu se zadívala na vytištěný obrazec. Téměř mechanicky začala bloudit tužkou po okrajích figury. Mattův problém spočíval v tom, že věděl příliš mnoho. Používal naučená schémata, kráčel vyšlapanými cestičkami. Občas je nutné odvrhnout vzorce a postupovat po svém. A pak papír na třech místech ohnula.

 

* * *

 

Myšlenky na hádanky ji neopouštěly ani během mejdanu u Jamníka, přestože – velmi jemně řečeno – to nebylo ani vhodné místo, ani správný čas na jakoukoli duševní práci. Atmosféra stísněného Jamníkova bytu už před nějakou dobou nabrala skoro hmatatelnou konzistenci. Z naplno puštěné věže se linul pekelný rachot na tři akordy. Jamník, Platón a několik dalších, už docela slušně podroušených mladých mužů, sebou za doprovodu hlasitých výkřiků házelo o zdi. Pihovatá Caroline se na kanapi muchlovala s Jayem. Meg seděla u dveří, zoufale vzlykala a mezi jednotlivými vzlyky vzpomínala na svého křečka blahé paměti.

Eunice, která toho dnes večer moc nevypila, upadla do filozofické nálady. Zamířila tedy do kuchyně, kam už se usadili dva její přátelé ve stavu hlubokého zamyšlení. Poslední hodinu vedli vážnou debatu o smyslu života a popíjeli koktejly z grappy, ukradené z baru Jamníkových rodičů.

„Mám půlnoční depku,“ prohlásila unaveným hlasem.

„Napij se s námi.“ Borec se zručností profesionála nalil alkohol do sklenice, dochutil ho džusem a kleštičkami hodil dovnitř pár kostek ledu.

„Díky.“ Eunice ztěžka dopadla na kuchyňské sedátko. „Co je s vámi, proč neskáčete? To vám není podobné.“

„Stárneme,“ povzdechl si Danny. Za měsíc mu bude dvacet a byl nejstarší z celé party. „Když si vzpomenu, že mě letos čekají přijímačky na univerzitu…“

„Nejvyšší čas,“ popíchl ho o dva roky mladší Borec. „Bylo by blbý, kdybys absolvoval zároveň se mnou.“

„Odkládal jsem to, jak dlouho jsem mohl,“ zabručel mladík. „Vždyť víš, že se ve Farewell nikam nedostanu.“

Eunice mu položila ruku na rameno.

„Máš před sebou ještě celý rok, Danny. To zvládneš.“

Danny rezignovaně složil hlavu do dlaní.

„Víš přece, že je mi to úplně volný. Chtěl bych kreslit komiksy. Ale táta pořád jenom účetnictví, účetnictví. Mám se šprtat jenom proto, abych jako blbec ťukal číslíčka do Excelu. Díky, nechci.“

„Tak si dělej svoje a buď nad věcí!“ pronesl Borec důrazně. „Poslyš, řeknu ti něco o Niagarských vodopádech.“

„He?“

Borec si odkašlal, zakroužil koktejlem ve skleničce a pak začal hlasem rozhlasového moderátora:

„Niagarské vodopády. Jeden z bůhví kolika divů světa a bezpochyby národní symbol. Kilotuny čisté živé síly v podobě zpěněných vodních kaskád. A teď, Danny, dávej pozor: člověk je tvořen z osmdesáti procent vodou, která podléhá neustálé výměně, je to tak?“

„Jo, jasně.“

„A vodopád se taky vypařuje, ne? Voda stoupá do mraků, dopadá na zem…“

„Máš pravdu! To je prdel!“ rozesmál se Danny. „To znamená, že když jdu na hajzl, je to, jako bych chcal přímo do Niagarských vodopádů.“

Eunice, která se právě napila Borcova mixu, smíchem poprskala stůl koktejlem. Borec se chytil za hlavu.

„Trochu jsi to popletl…“ řekl. „Jde mi o to, že v sobě taky máš kousek vodopádu. Chápeš, síla je s tebou. Něco jako zen.“

„Zen, to je takové to černé a bílé kolečko s tečkami uvnitř?“

„Ne, to je jin a yang.“ Eunice kapesníčky utírala desku stolu a vlastní halenku. „Zen je, když je všechno jedním a jednota je vším, a k tomu ještě nic neexistuje.“

„Čínská filozofie.“ Danny zívl. „Voda se může vypařovat, ale ani já se najednou neproměním v Borce, ani Borec ve mne. A jestli můj zub neexistuje, tak proč mě tak sere? Svět neexistuje, všechno je k ničemu, nalijte mi ještě.“

Nalili si grappu.

„Ale když,“ Borec trochu škytl, „po výměně všech tvých molekul – a k tomu už určitě několikrát došlo – jsi ještě pořád Danny, není to vítězství ducha nad hmotou? Nebo obsahu nad formou?“

„Možná se dokonce nějaké Dannyho atomy nacházejí i v téhle grappě.“ Eunice zaklepala na sklenici. „Což znamená, že se nevědomky dopouštíme kanibalismu. Vycucáváme se navzájem. Jsme jedné krve…“

„Atomy taky neexistují!“ vykřikl Danny rozhodně. „Viděli jste někdy aspoň jeden maličký atom?!“

„Danny, tobě už nenaliju. Jsi opilý.“

Všichni tři jsme opilí, pomyslela si Eunice. Hučelo jí v hlavě a cítila se lehce jako na Měsíci. Raději nevstávala, aby neporušila iluzi zmizelé zemské přitažlivosti. Dosáhla správného stavu pro to, aby diskutovala o záležitostech, o nichž za bílého dne nikdo nemluví. No, možná kromě vědců a filozofů.

Směšná věc, tihle filozofové, napadlo ji. Myslí si, že díky nim je snadnější porozumět světu. Jenomže většina z nich jen tvoří spletence pojmů, které pouze slouží k vysvětlení dalších pojmů. Mnohasvazkové spory o definice, stovky užvaněných traktátů, na které Eunice nikdy neměla trpělivost. Vzory vzorů.

Vědci jsou ještě horší. Snaží se odhalit tajemství přírody, takže ho šroubek po šroubku rozebírají a pozorují, jak funguje. Jen málo z nich se dokáže povznést nad perspektivu šroubku. Další data, vzorce a data, žádné pochopení.

A všichni dohromady, buddhistické mnichy nevyjímaje, se snaží vytvářet spojité systémy, a proto se ztrácejí v rozporech. Zatímco svět je příliš komplikovaný, příliš chaotický a lidé jsou příliš hloupí, než aby ho svým rozumem obsáhli. Kdyby jen existovaly podobné triky k vyřešení záhad všehomíra, jako k vyřešení hlavolamů ze „Silver Tower“. Chytré finty, které dovolí vystoupit z třírozměrného světa, přiblížit nemožné. Možná bychom pak dokázali pochopit o kousek víc…

Eunice se zahleděla na plastové víčko od sklenice burákového másla, které leželo na stole. Kruhové, bílé, se zoubkovanými okraji.

Co například může za to, že je víčko tady a že se, dejme tomu, nevznáší ve vzduchu?

Gravitační síla.

Vzájemné vazby ve třetím rozměru.

Ale kdyby prostor kolem něj…

Kdyby pátý rozměr…

Odhoď vzorce. Mysli po svém.

„Aaa!“ vykřikl Borec a vyskočil z křesla. „Mám delirium!“

Víčko od skleničky se otáčelo přibližně deset centimetrů nad povrchem stolu.

„V tom případě mám taky delirium.“ Danny si pohodlně položil hlavu na ruce. „Dobrou noc. Chrrr.“

„Já… tohle…“ Eunice okamžitě vystřízlivěla. Srdce jí vyskočilo až do krku a ona se jen s nejvyšším vypětím ovládla.

Víčko hlasitě dopadlo na stůl.

„Vidíš bílé myšky?“

„To levitovalo!“ Chlapec třesoucí se rukou ukázal na předmět. „Přísahám! Mám schízu po koktejlu! Co bylo v tom džusu? Aaaa!“

„Borče, uklidni se,“ položila mu ruce na ramena. „Klid! Jdi si lehnout, udělám ti čaj. Jaký chceš? Černý, zelený?“

„Assam. Černý jako peklo,“ zasténal Borec slabě. „Nesladím.“

Eunice mu pomohla dojít do pokoje Jamníkovy sestry, přikryla ho dekou se vzorem tygří kožešiny a vrátila se do kuchyně. Mechanickým pohybem otevřela skříň a sáhla pro čaj tak nešikovně, že několik krabiček spadlo z poličky. Danny se ani nepohnul, chrápal dál.

„Kurva,“ zašeptala.

Věděla, jak to udělala. Co víc, věděla taky, že při troše soustředění by úplně stejně dokázala zvednout do vzduchu každou lžičku, skleničku, každý pytlík čaje. Cítila se, jako by najednou objevila nový smysl. Věci měly další… barvu, nebo vůni, nedokázala to popsat slovy. Místo ve všehomíru? Bylo to tak zjevné, tak přirozené. Až se divila, že si toho nevšimla dřív. I když… Ovládla se. Ve skutečnosti vždycky věděla, že ta… barva, vůně, ten zvuk – existuje. Jen si ho nevšímala, stejně jako stovek zvuků na pozadí, které každodenně vytěsňujeme ze svého vnímání.

„Ješšště jjjedddnou,“ zablábolil Danny z opileckého polospánku. „To je sssuper. Síla tě prrrovází.“

Zatočila se jí hlava. Cítila, že odtud musí utéct – hned teď. Vyběhla z kuchyně, cestou vrazila do Meg a doběhla ke dveřím z bytu.

„Hej!“ slyšela za sebou Jamníka. „Hlavně nepozvracej schodiště!“

„Hned se vrátím!“ křikla.

Na schodech několikrát zakopla, až se jí konečně podařilo doběhnout na čerstvý vzduch. Před schodištěm se zastavila. Opřela se dlaněmi o kolena a zhluboka oddechovala.

Měsíc v úplňku visel vysoko na obloze. Poničené lavičky vrhaly dlouhé, surrealistické stíny. Vysoký javor, jediný strom na vnitřním dvorku, ztrácel listy ve větru. Některé z nich zašustily pod Eunicinými botami, když přešla přes rozpraskaný chodník. Někde v dálce štěkal pes. Od zamřížované popelnice se linul pach shnilého ovoce.

Schovala ruce do kapes maskáčů a našla tam složené papíry s úkoly. Prohlédla si jeden po druhém. Ve slabém měsíčním světle na ně sotva viděla, ale znala je skoro nazpaměť. Věděla, že teď by je vyřešila bez potíží.

„Sakra!“ vykřikla. Hodila první papír do větru, pak druhý a další. Vířily ve vzduchu společně s listím. „Sakra, sakra, sakra!“

Copak už navždy bude všechno vypadat jinak? Každá věc, každé místo, každý člověk? Při pomyšlení na důsledky nového objevu se o ni pokoušela panika. Svět byl dost složitý, už když ho vnímala pěti smysly. Cítili se takhle malíři, kteří se nemohli vyhnout analyzování barev a tvarů? Nebo básníci, jimž zněl jazyk spíše jako melodie, než jako slepenec slov?

Z toho náporu myšlenek ji rozbolela hlava. Zoufale se potřebovala vzpamatovat. Obvyklým lékem na šok byla sklenička něco silnějšího, ale v tuhle chvíli se jí dělalo špatně už jen při pomyšlení na alkohol. Rozhodla se, že se projde ulicí do nedaleké večerky. Krátká procházka a doušek čerstvého mléka by ji měly trochu probrat. Neměla strach z přepadení ve vlastní čtvrti, s místními nočními tvory se už dlouho dobře znala.

Vyrazila vpřed. Dokonce i kdyby se necítila tak rozrušená, určitě by si nedokázala všimnout přihrbeného muže, který ji už nějakou dobu sledoval pohledem. Pozorovatelův plášť, ušitý skoro ze samých záplat, splýval s okolím jako chameleonova kůže.

Teď neznámý kráčel za ní. Pohyboval se neohrabaně, ale přesto téměř neslyšně. Jediné, co mohlo špehovu přítomnost prozradit, byl intenzivní zápach moči, ale neznámý kráčel proti větru.

Před přechodem pro chodce se na chvíli zastavila. A ten kratičký okamžik stačil. Postava bleskově skočila vpřed. Eunice nejdříve ucítila odpudivý smrad a pak jí nějaká tlapa přitiskla špinavý hadr k obličeji. Dívčin nos vyplnil ostrý pach chloroformu. Rychle ztratila vědomí.

 

* * *