PRÁVĚ VYŠLO

ST: Pribehy od Kapitanova stolu Antologie

PŘÍBĚHY OD KAPITÁNOVA STOLU

Cyklus Star Trek


Cena: 318,- Kč
Vyšlo: 17.12.2018


PŘIPRAVUJEME

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho

Cena: 468,- Kč
Vyjde: leden 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

268,- KčBill Baldwin: Vzdor

Cyklus Navigátor, díl sedmý

Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Rok vydání:
Status:
Sci-fi
115 x 180
brož
Pavel Musiol
-
Robert Pilch
Marek Plavecký
421
978-80-86309-16-3
2004
Na skladu
Vzdor

Potřebuje-li princ Onrad dobrovolníka pro nevděčný úkol, nezbývá než povolat Wilfa Ansora Brima!

Wilf Brim, kontradmirál Imperiální flotily, se po mnoha letech vrací na Atalantu.

Ovšem tentokrát nikoli jako mladý navigátor, který skvělým uvažováním a svou rozhodností zachránil celou planetu (v románu Galaktický konvoj), ale jako nově jmenovaný velitel základny. Nečeká ho jen boj se zakořeněným hnutím SIGR a obrana proti torondským náletům, ale také souboj o znovuzískání lásky nádherné Claudie Valemontové…


Související odkazy:

Recenze P. Holana (24.2.2005 – Neviditelný pes)

Recenze M. Pešťáka (11.2.2005 – Fantasyplanet)

 

Autorův profil na Legii


Oficiální stránky autora (anglicky)


 

Ukázka:

 

Prolog

 

13. heptadu 52014

Mezihvězdný prostor:

Na cestě z Braltaru na Atalantu

 

„Pozor všem!“ promluvil jsem do lodního rozhlasu – mohu říci, že vzhledem k okolnostem poměrně klidně. „Všichni na svá místa! Pozor všem! Všichni na svá místa!“ Na okamžik bylo slyšet pouze překvapené ticho a tlumené, všepronikající hučení pohonu. Pak se loď rychle naplnila překotným dusotem běžících nohou a boucháním uzávěrů vzduchotěsných přepážek, jak naše posádka chvátala k těm nemnoha funkčním destruktorům, které jsme na palubě měli.

Letěl jsem na vedoucí pozici v konvoji šestnácti Sheringtonových útočných lodí Starfury Mk 7 určených k obraně Atalanty, obrovské základny Imperiální flotily na Hador-Haelicu. Byli jsme takřka v polovině cesty z Braltaru, imperiální kosmické pevnosti v přilehlém sektoru galaxie, a až do doby před několika okamžiky jsme museli čelit pouze nudě nezáživné třídenní cesty. Pak se v jedné z našich kulovitých obrazovek zhmotnila hlava a ramena Yin-Hardwycka, našeho systémového důstojníka, který nám sděloval špatné zprávy. Blížily se k nám další lodě – a zde bychom mohli stroje naší strany očekávat jen stěží. „Dampiery, poručíku?“ odhadoval jsem.

„Oba naše přibližovací systémy indikují, že nepřátelské lodě jsou Dampiery DA-79, admirále Brime,“ odvětil.

„Dejte mi to všechno sem.“

„Rozkaz, pane. Osm DA devětasedmdesátek dva sedmdesát pět stupňů napravo, nula celá devatenáct světelných let, kurz tři padesát pět stupňů napravo; 25M světelné rychlosti a rychle se přibližují.“

„Mám to,“ odpověděl jsem a zamyšleně sledoval tok neustále se měnících barev a odstínů na svém displeji. Loď voněla novotou; teplý kov, těsnění, logické obvody, leštidlo, lidé. Všechno příliš nové. Dnes jsme na žádnou velkou bitvu připraveni nebyli. To samozřejmě ty Dampiery tam venku nevěděly… a možná se to ani nedozví – když to provedu dostatečně chytře.

V těchto nebezpečných časech všichni poddaní našeho císaře Onrada Pátého chytrost potřebovali – protože chytrost byla skoro to jediné, čím mohli bojovat. Naše staré Impérium vzdorovalo statečně, bylo však v domovské galaxii téměř osamoceno a bez spojenců. Pomoc proti náporu Ligy Temných hvězd Nergola Triannika mohlo očekávat jen od Svazu Spojených Sodeskayských Republik – který však v současnosti musel rovněž čelit útokům. Viděl jsem, jak naše velké spojenecké hvězdné systémy kapitulují pod těmito útoky jeden za druhým: A’zurn, pak Gannet, pak Lamintir, pak Korbu, poté dokonce mocný Effer’wyck. Poslední případ byl navíc spojen s neslavným ústupem expedičních sborů generála Hagbuta ze starého Dankirku. Nyní ležela u Triannikových okovaných bot dobrá půlka galaxie.

Jak Liga postupovala, přidávali se k ní s velkým zájmem i další rádoby diktátoři. Jeden z nich, velkovévoda Rogan LaKarn z Torondu si rychle uvědomil, že i on by mohl podobným způsobem rozšířit hranice své vlastní říše mimo fluvannské teritorium, kterého se zmocnil dříve. Ale k tomu potřeboval pomoc. Za tímto účelem se spojil s diktátorem Triannikem a nakonec sám vyhlásil válku Impériu, čímž vážně ohrozil všechny dosud neporobené fluvannské planetární soustavy spolu se zdroji, které byly v současnosti pro Impérium nejcennější a nejkritičtější.

Můj nový úkol po mně vyžadoval, abych s tím vším něco udělal… nějakým způsobem.

Krátce jsem pohlédl na přední hyperobrazovky – po více než polovině standardního dne, kdy se nacházely na seznamu oprav, už opět překládaly hyperrychlostí zmatené fotony do srozumitelného obrazu. Zatím nic. Dampiery byly stále příliš daleko. Ve větší blízkosti jsem mohl sledovat, že naše ostatní Starfury už přešly ze sevřené formace užívané při letech na dlouhé vzdálenosti do čtyř letek o čtyřech lodích – takzvaných ,čtverců‘, bojových formací vzájemně se podporujících dvojic – které jsme odnedávna začali používat. ,Červený‘ čtverec – jediná čtveřice lodí s aktivovanými destruktory – patřil mně.

„Červený Modrému: mám vizuální kontakt se čtyřmi neznámými loděmi na modrém apexu. Třicet c’lenytů a rychle se blíží.“

Mžoural jsem do hyperobrazovek za levým ramenem. Postupně se v dálce v horní straně obrazovky začala vynořovat formace slabých teček pohybujících se pod úhlem vůči okolním hvězdám, jak se hnaly ,kosmickým tunelem‘. „Mám je, Modrá jedna, šest banditů na modrém apexu.“ Potvrdil jsem příjem hlášení, stočil loď vpravo, abych získal lepší pozici pro sledování a uvažoval jsem nad dalším postupem. I když v torondské flotile sloužili především špatně vycvičení gauneři získaní z řad gangsterů – navigátorský talent se nemusí vždy nutně pojit s osobní čestností: stačí se podívat na vlastní skvělou Flotilu – lodě, na kterých létali, byly skvělé a velmi dobře vyzbrojené. Podceňování jejich schopností by mohlo velmi dobře být smrtelnou chybou… protože stačil jediný šťastný zásah a… puf, sbohem živote. Bude nezbytné se těm lodím postavit okamžitě. „Měli bychom se raději podívat, co mají za lubem,“ řekl jsem a obrátil naše Starfury s poloviční výzbrojí do útoku. Samotné pomyšlení na to mě děsilo! Ale sotva pár sekund po změně kurzu mě ta šestice Dampierů zase uklidnila, když ostře změnila kurz a přešla na dráhu vedoucí paralelně s naším konvojem – daleko mimo dosah destruktorů. Mohl jsem zajásat!

Ještě chvíli jsem letěl dál na daném kurzu, aby se trochu zapotili. Pak jsem i já obrátil a navedl svůj čtverec na kurz, kterým se od sebe obě skupiny oddělily. Reakce torondských mě nijak zvlášť nepřekvapila, ale přesto se mi ulevilo. Naše třítrupé Sherringtonovy Starfury byly elegantní, 330 iralů dlouhé útočné lodě, které dokázaly překonat 75 M rychlosti světla a porvat se s čímkoliv, co proti nim mohla galaxie postavit. Ve srovnání se Starfury 1C, tímto ,kapesním bitevním křižníkem‘, který byl jejich přímým předkem, byla jejich velikost snížena na polovinu, přesto si však uchovaly tutéž výzbroj v podobě baterie 406mmi destruktorů, přičemž si ovšem vystačily s patnáctičlennou posádkou. Ve své třídě stíhacích strojů s krátkým doletem si vysloužily skvělou pověst a obávala se jich celá galaxie. Nepřátelští velitelé na druhé straně neměli s největší pravděpodobností ani tušení, že osm strojů z našeho konvoje není ozbrojeno. A stejně tak netušili, že naše čtyři lodě – ta takzvaná eskorta – je destruktory ozbrojená jen částečně.

Náš politováníhodný nedostatek palebné síly byl smutnou životní skutečností. Samotný úspěch Sherringtonových stíhacích strojů byl vyvážen právě touto nedostatečností – alespoň při určitých druzích misí. Navzdory tomu, že měly ta nejlepší grava a pohonný sytém jaký existoval, byly jejich aerodynamické tvary, třítrupá konstrukce a pohonné jednotky navrženy pro plnění úkolů, které od samotného startu netrvaly déle než jeden standardní den.

Mých šestnáct lodí už letělo nepřetržitě více než dva standardní dny a aby se vůbec dalo dosáhnout alespoň toho, bylo nezbytné odpojit četné pomocné systémy. Abychom zvládli doletět ještě jeden a půl standardního dne, který nás v naší současné pozici dělil od Atalanty, museli jsme odpojit buď všechny destruktory, nebo většinu kontrolních systémů. Dospěli jsme k vratkému kompromisu, že čtyři z lodí budou mít posádku výlučně z příslušníků Flotily – šest aktivních destruktorů (z původních dvanácti) na jednu loď a jen ty nejnutnější kontrolní systémy. Nikdo, a nejméně ze všech já sám, tím nebyl příliš nadšen, ale eskadry umístěné na Atalantě budou ve velmi brzké době potřebovat posily. Proto jsem souhlasil, že konvoj povedu; stejně jsem tam měl namířeno. Přesto se po této cestě budou další posily muset posílat transporty, přinejmenším do té doby, než někdo z naší strany vymyslí dobrý stíhač s dlouhým doletem.

Rozhodl jsem se přeskupit lodě do jedné jednotky. To, že se tím zvýšila jak velikost, tak její palebná síla, byl jen čirý bluf, ale už jen to, že jsme vypadali nebezpečnější než ve skutečnosti, se mohlo vyplatit. Prostřednictvím KA’PPA vysílače jsem ostatním Starfury odvysílal jsem povel ,všichni ke mně‘ – nekódovaně, aby si ho mohli na palubách svých Dampierů přečíst i Toronďané. KA’PPA vysílače dokázaly doručit ,balíčky informací‘ okamžitě všem naslouchajícím přijímacím stanicím ve známém vesmíru. Přijímače na oplátku obvykle ignorovaly zprávy adresované někam jinam, ale já jsem si byl jist, že Toronďané neodolají a budou skenovat vše, co se k nim dostane. Můj malý trik mohl přinejmenším způsobit, že při útoku na chvíli zaváhají. A tato krátká prodleva mi už během kariéry bojového navigátora nesčetněkrát zachránila život.

Jakmile ostatní zaujali pozice, nespustil jsem z šestice Dampierů oči a představoval si, jak mezi nimi a jejich nadřízenými horečně létají KA’PPA zprávy. Tihle Toronďané na samostatné akce nikdy moc nebyli. Této slabiny jsem měl v úmyslu využít, a to jak nyní, tak i v bitvách, které mě jistojistě čekají, samozřejmě za předpokladu, že se mi nejprve podaří dostat na Atalantu.

Můj nový úkol: převzít velení nad vojenskou základnou atalantského velkého přístavu, včetně 71. perutě lodí Starfury – hlavního prostředku obrany vesmírného sektoru planety Haelic. Její současný velitel kontradmirál W. Groton Sumers, známý Triannikův sympatizant a člen Ligou podporovaného Sdružení pro intragalaktickou reformu (SIGR), nechával základnu úmyslně chátrat. Podle mých informací jej v imperiálním parlamentu před obviněním chránili mocní, Lize stranící politikové ze SIGRu.

Velký přístav se už po řadu let nacházel pod dvojí správou: vojenské velitelství mělo odpovědnost za chod základny Flotily a civilní správce přístavu řídil obchodní část přístavu. Oba úřady se – přinejmenším teoreticky, když už ne v praxi – zodpovídaly převážně reprezentativnímu orgánu guvernéra přístavu, jenž byl jmenován přímo z našeho vzdáleného imperiálního hlavního města na planetě Avalon. Ovšem tato tradice se měla změnit, alespoň na nějaký čas. Poslední civilní guvernér Photius I. Grünwald, starý, nestranný akademik, zesnul před několika týdny přímo ve své kanceláři. Neměl být nikým nahrazen. Jak vojenský velitel, tak správce přístavu se budou místo toho zodpovídat přímo Avalonu. Tak bude mít během této značně obtížné dějinné situace Admiralita mnohem přímější vliv na vojenské i civilní operace.

Můj první úkol: vrátit základnu do bojeschopného stavu v nejkratším možném čase. Summers nechal vše dojít do naprosto výjimečného stádia rozkladu, řekli mi s úsměvem – všichni se jenom usmívali – takže to nebude žádná procházka růžovým sadem. Ale vy jste, Brime, nikdy snadné úkoly nedostával, takže se dá říct, že jste pro tuhle práci víceméně ten nejvhodnější člověk, nebo ne? Pak se na chvíli odmlčeli – jen na krátkou chvíli. Myslíme si, že druhá část vašeho úkolu se vám bude zamlouvat daleko víc, pokračovali, třebaže je nekonečně obtížnější – a nebezpečnější. Ale dokud nesplním tu první část, odmítli mi o ní podat jakékoliv další informace – jen něco o čase, který se rychle krátí, a že kódové označení zní Safír…

To byla živná půda pro mnoho myšlenek. Zatím se plány Negrola Triannika a jeho Ligy Temných hvězd soustředily na z větší části neúspěšný útok proti našim pěti hlavním imperiálním planetám – o němž se dnes hovořilo jako o bitvě o Avalon – po němž následovala invaze na Sodeskayu. Tento podnik se také pomalu dostával do problémů, jak velcí sodeskayští Medvědi pod velením mého starého přítele maršála Nikolaje Januarjeviče Ursise získávali nezbytnou sílu a sebedůvěru k obraně své vlasti.

Rozlehlá základna na Atalantě o více než půl galaxie dále zatím navzdory své ohromné velikosti a strategické poloze mohla v rychle se vyvíjející Druhé velké válce hrát jen více méně podružnou roli. Nebylo to tím, že by náš vojenský štáb na Avalonu považoval Atalantu za nedůležitou, ale imperiální zdroje byly silně omezené z důvodu dlouholetého odporu Ligou podporovaných mocných zájmových skupin SIGRu schvalovat výdaje na obranu. Dokud domácí výroba nesrovná krok s poptávkou, budou se muset naše chabé síly soustředit v oblastech, které jsou aktivně napadány.

Podle našich nejlepších zpravodajských informací byla planeta Hador-Haelic další na seznamu Triannikových cílů, ačkoliv zatím nikdo nedokázal přesně říct, kdy má k útoku dojít. Já osobně jsem měl podezření, že tento nedostatek informací nebyl ani tak známkou selhání našich zpravodajských služeb, jako spíš toho, že Triannic zadal tento konkrétní úkol svému poskokovi z Torondu, velkovévodovi Roganu LaKarnovi a jeho lajdácké vojenské organizaci, kterou dal dohromady poté, co získal – či spíše ,uloupil‘ – torondský trůn.

Hleděl jsem skrz hyperobrazovky a právě jsem se chystal provést další klamný manévr všemi svými šestnácti loděmi, když se k nám Dampiery náhle obrátily zády a zmizely mezi hvězdami. Pravděpodobně měly namířeno na Otnar’at ležící ani ne půl dne letu od Atalanty. Pokrčil jsem rameny, můj malý klam zafungoval docela dobře, ale ti zatracení Toronďané si mohli snadno spočítat, kam letíme. Bylo předem jasné, že – dříve či později – se s nimi znovu utkám… a pak znovu a znovu.

 

Kapitola první

 

Zcela nové vedení

 

15. – 16. heptadu 52014

Meziplanetární prostor, blízko Hador-Haelicu

 

Hador se z mihotavého světélka změnil v hvězdu žhnoucí oslnivým jasmínovým jasem dominujícím temnotě na našem levoboku. Disk planety Haelic zabíral většinu předních hyperobrazovek, zatímco moje vyčerpaná posádka připravovala Starfury na přistání. KA’PPA kanály byly plné hlášení z lodí, které neustále přilétaly a odlétaly z obrovského přístavu Atalanta a přilehlé základny Flotily. „Všichni na svá místa! Připravit na přistání! Všichni členové posádky na svá místa k přistání!“ volal jsem do lodního rozhlasu. „Odstavit všechny nadsvětelné systémy…“

Stísněný navigační můstek zespodu znovu naplnilo vzdálené dunění vzduchotěsných přepážek a uzávěrů, posádka spěchala na svá stanoviště a na lodi zavládl tentýž poloorganizovaný zmatek, jaký se s přechodem z mezihvězdného režimu spojuje vždy.

Zatímco loď zpomalovala na rychlost světla, hleděl jsem před sebe a čekal, až dokončíme přechod. Všechny hyperobrazovky zatím nabízely pohled na nadsvětelnou simulaci vnějšího prostoru. Ale pak… bylo už zcela patrné, že začínají stále více průhlednět, jak naše velké pohonné jednotky Čaroděj 60 začínají překonávat ten strašlivý hybný moment, který nás přenesl přes čtvrtinu galaxie až z velké imperiální kosmické citadely Braltar.

Když jsme prošli hranicí rychlosti světla, zapojil jsem šest silných gravitačních generátorů ADMIRALTY-391, jež naše loď používala při podsvětelných rychlostech, a pak jsem vypnul pohon. Zatím se fotony začaly pohybovat rychlostí, kterou lidské oko dokázalo dekódovat, a obrazovky zcela zprůhledněly. Odhalily okrovou planetu s odstíny ultramarinových barev, tu a tam zakrytými průsvitnými závoji bílých mračen. Zdálo se mi, že jsem poprvé tento výhled spatřil asi před tisíci eóny – během zcela jiné války.

Snažil jsem se zaplašit vzpomínky na minulost, zatímco jsem absolvoval litanii žádostí o povolení k přistání u planetární centrály. Povolení jsem obdržel, s tou druhou záležitostí jsem však neuspěl. Žena s dlouhými hnědými vlasy, kterou jsem tehdy znal – tvář, která nikdy zcela nezmizela z mé paměti. Byla tam stále – dal jsem si tu práci a zjistil si to. Pamatovala si mě ještě po všech těch dlouhých letech? Stál jsem jí vůbec za to? Právě teď bych na ni raději myslet neměl, ale…

Atalanta mě vždy fascinovala, a to nikoliv jen kvůli . Město sloužilo jako životně důležité kotviště toho či onoho druhu po nesčetné věky – už dlouho před nástupem věku vesmírných letů mířily k jejím už tehdy věkovitým molům a přístavním hrázím námořní lodě. Nadsvětelné cestování změnilo civilizaci na Haelicu až do morku kostí a postupně se tvář Atalanty slila i s tváří celé planety. Příchod válečného řádu Gradgroat-Norchelitů a následná výstavba jejich obrovského kláštera na temeni hory a orbitálních pevností dodala celoplanetárnímu městu ještě další identitu – takovou, která s konečnou platností zachránila samotnou existenci Impéria během poslední bitvy První velké války. Boje účinně zničily většinu historického města, stejně jako flotilu Ligy. To druhé mělo za následek, že se císař Negrol Triannic začal prostřednictvím zrádného příměří ucházet o přátelské vztahy s Impériem, což vyústilo v podepsání Garacké dohody. A teď přišla další válka a Atalanta se znovu zmítala v bídě a bolestech, které se vždy pojí s významnou strategickou polohou.

Přímo před námi – popravdě, nyní spíše pod námi – získal Haelic další rozměr. Mé Starfury sestupovaly houstnoucí atmosférou jako meteory, přičemž aktivovaly směrové zářiče plazmové energie, aby ochránily své trupy před žárem. Periferním viděním jsem zkontroloval ostatní čtverce – všechny udržovaly dokonalé rozestupy na levoboku.

Řítili jsme se dolů směrem k hladině a beztvaré mase mraků, která se rychle stala pohybující se šedivou hmotou se světélkujícími okraji. Obzor ztratil zakřivení a já přešel z režimu navigace v bezbřehé prázdnotě hlubokého vesmíru na manévrování v přeplněném řízeném letovém prostoru. Mrkl jsem na výškoměr a zapojil vysílačku. „Centrálo Atalanta,“ vysílal jsem, „flotila ST-337F s konvojem ART-19 žádá o povolení k přistání.“

„Flotilo ST-337F,“ odpověděl okamžitě civilní dispečer, „konvoj ART-19 má povolení letět k orbitální bóji devět devět jedna, frekvence sedm osm čtyři tři. Po příletu pokračujte v sestupu na dva pět nula c’lenytů a zpomalte na rychlost dvacet pět nula nula.“

„Flotila FA-337 potvrzuje nasměrování na bóji devět devět jedna. Konvoj je v současné chvíli na pět padesát c’lenytů a rychlosti třicet jedna nula nula.“

Během dvaceti cyklů jsem měl na pravoboku na dohled bóji vysílající kódované sekvence záblesků rubínového světla. Už jsme se nacházeli notný kus v atmosféře a výšku jsme měřili spíše v iralech, než c’lenytech. Před námi nám zkřížila cestu odlétající obchodní loď na cestě do volného vesmíru. Zatímco se Starfury prodírala vírem její gravitonové brázdy, objevila se na kulovité obrazovce po mé pravé ruce hlava a ramena mladé ženy. „Flotilo FA-337,“ řekla, „konvoj ART-19 může sestoupit a držet letovou hladinu tři sta.“

„Konvoj ART-19 sestoupí na letovou hladinu tři sta,“ potvrdil jsem a zkontroloval místní provoz na hyperobrazovkách. Díky dlouholetým zkušenostem jsem věděl, že letoví dispečeři z Centrály jsou těžce přepracovaní – a že přístroje, s nimiž pracují, se modernizují jen zřídka. Byl jsem na světě už dost dlouho na to, abych věděl, že jedna z prvních věcí, která se za války vydává na příděl, je vždy bezpečnost, ale všichni velitelé obou válčících stran – včetně mě – dál pokrytecky káží jakési evangelium bezpečnostních předpisů, jako by mu opravdu věřili každé slovo.

Prošli jsme hustou vrstvou mračen rozlehlou téměř jako celý kontinent, který halila. Jen pár set iralů pod námi jsem rozeznal přinejmenším další čtyři vrstvy špinavých, šedivě vyhlížejících mračen – zbytky frontálního systému zvolna se pohybujícího dolů z polárních oblastí planety.

„Flotilo FA-337 s konvojem ART-19, sestupte a držte se na jedna nula tisíc iralech a miřte na tři jedna pět na setkání s radiálou modrá-pět,“ nařídila nová dispečerka. Měla hezké modré oči.

„Tisíceré díky,“ odpověděl jsem. „Konvoj ART-19 sestupuje na jeden tisíc iralů a směřuje k radiále modrá tři jedna pět.“ Naslouchal jsem rytmickému hučení grav hřmějících ve dvou nižších trupech naší Starfury – v ,pontonech‘, jak zněl správný konstrukční termín – na obou stranách lodi. Pomyslel jsem na technickou posádku, která toužila po pevné zemi přinejmenším stejně silně jako já sám.

Zapojil jsem pomocné zvedáky a zaposlouchal se do kvílení grav, které se musely vyrovnat s další zátěží navíc. O několik sekund později se celá loď otřásla, jak se na obou stranách hlavního trupu aktivovaly žebrované chladiče a zavyly v poryvech vzduchu.

„Flotila FA-337 s konvojem ART-19 letí přímo k modré radiále tři devět tři, kde překročí práh na osm pět tisíc a udržuje výšku.“ Hleděl jsem na výškoměry a ve chvíli, kdy se odpojil autopilot, jsem zapnul přistávací světla. Autopilot byl jediný dosud aktivní automatický přístroj na palubě. Popravdě, já sám jsem často létal s odpojenou automatikou, zvláště během startů a přistání. Nebyl jsem v žádném případě sám, alespoň mezi lepšími navigátory…

Během dalších minut dispečerka snížila naši rychlost na 200 cpm (c’lenytů za metacyklus), pak na 150, než nás navedla na navigační přistávací vektor. Před námi se ve večerním světle rýsovala nezaměnitelná silueta zářícího přístavního města – Atalanta! Přejel jsem očima velikou vyvýšeninu Městské hory, kde zapadající slunce ozařovalo rekonstruovaný kolosální Gradgroat-Norchelitský klášter. Neubránil jsem se narůstajícímu pocitu vzrušení. Již dvakrát sehrálo toto legendární město důležitou roli v mém životě. Bylo jasné, že třetí opakování se rychle blíží…

Na mé kulovité obrazovce se objevil další dispečer: tentokrát to byl mladý muž s krátkými, ohnivě rudými vlasy. „Flotilo FA-337 s konvojem ART-19,“ prohlásil, „vaše lodě mají povolení k přistání po jednotlivých čtvercích v řadě za sebou; vektor devadesát osm vlevo. Vítr od tří set na čtyři šest s poryvy do pět devět.“

„Děkuji, atalantská kontrolní,“ odpověděl jsem. „Konvoj ART-19 má povolení k přistání po jednotlivých čtvercích v řadě za sebou: vektor devadesát osm vlevo.“ Přepojil jsem na frekvenci konvoje. „Velitelé čtverců – slyšeli jste všechno?“

„Potvrzujeme, admirále,“ odpověděly sborově tři hlasy.

„Dobře,“ přikývl jsem. „Já vezmu své čtyři lodě dolů jako první. Harrisi, vy uděláte kruh a poletíte s Modrým čtvercem za mnou, další bude Kimple se Žlutým a nakonec Bell se Zeleným. Nějaké dotazy?“

„Žádné, admirále.“

„Uvidíme se na povrchu,“ řekl jsem, když před námi ve večerním nafialovělém šeru vzplálo sytě rudé světlo. Poryv větru tlačil loď vpravo a světlo se začalo rozptylovat po horizontálních liniích. Když jsem opravil kurz směrem doleva, rudé paprsky se spojily a znovu se oddělily, tentokrát ve vertikální rovině. Ještě poslední korekce a všechny se znovu slily – tentokrát na středové čáře. Posílil jsem pomocné zvedáky a zvýšil přívod energie o deset, abych kompenzoval nové zatížení.

Další kontroly systémů před přistáním. Průběžný tah: ZAPOJEN; přepínače rádiového navádění nastaveny na RÁDIO; letové panely zkontrolovány. Zbylé tři lodi z mého čtverce se za mnou nyní zformovaly do protáhlé řady, přičemž každá další loď vybočovala lehce vlevo. Bylo na čase, abych zahnal celou posádku nižších palub do křesel. „Všichni připoutat na svých místech. Všichni připoutat na svých místech…“

Výškoměr, letové a navigační přístroje nastaveny a zkontrolovány; EPR rychloměrné čipy redukovány na jedna třicet jedna a zkontrolovány, brzdicí klapky UZAVŘENY. Omezil jsem přívod energie a loď začala klesat. Na hyperobrazovkách na pravoboku se mihl virtuální les přístavních jeřábů, pak obrovské kulaté věže, zatemněné kupole a bludiště vysokých krystalických konstrukcí lesknoucích se v posledních paprscích zapadajícího Hadoru. Tři tisíce iralů po mé levé straně se z hlubin noci zhmotnilo úctyhodné město zatemněných skladišť a doků; v každém z nichž se nacházel ten či onen typ kosmické lodi.

Výška už jen pouhých sto iralů, a teď – přijde ta část, kde se pozná rozdíl mezi navigátorem a rádoby navigátorem. Opatrně jsem přešel na směrovací motory a soustředil se na hřebeny vln lesknoucích se před námi v záři přistávacích světel. Sestupová dráha… sklon sestupu… rychlost… úhel klesání. Nic z toho nebylo dokonalé, ale vzhledem k výšce se to dokonalosti dost blížilo, zvláště s člověkem u řízení. Zvýšil jsem ještě trochu tah – měl bych se držet na 3 až 4 cpm – a pak jsem ztlumil směrové motory. Příď se naklonila po větru, tak jsem lehce naklonil trup, abych nás popohnal. Nepatrně jsem zvedl příď. Posoudil jsem směr a velikost vln… udržoval výšku… začal jsem obratně vyrovnávat náklon našeho trojdílného trupu a v příštím okamžiku temné vody vyšplíchly k nebi a zalily postranní hyperobrazovky. Pak trochu ustoupily, když jsme se dostali do doliny, a znovu vystřelily vzhůru, jakmile jsem jemně přitiskl trup k hladině. Ještě dvakrát jsme se mohutně zhoupli, než jsem lehce stlačil gravitační brzdy. Dlouhé proudy gravitonů vystřelily vpřed, uhlazovaly vlny před námi a zpomalovaly loď. Za okamžik jsme už stáli a lehce se kolébali na hladině velkého přístavu. Přepojil jsem na místní gravitaci (jako obvykle jsem při tom málem přišel o obsah žaludku) a nastavil ovládací prvky na povrchový režim. Na obrazovkách nad hlavou jsem uviděl, že obloha se už vyjasnila a hvězdy galaktického středu se nad námi prostíraly jako třpytivý baldachýn, prozařujíce vodní hladinu miliony barevných světel všemožných odstínů. Po dlouhých letech, která uplynula jako jediný okamžik, jsem se znovu vrátil na Hador-Haelic do Atalanty – a snad také ke zralé ženě s dlouhými hnědými vlasy, která se z mé mysli během uplynulých třinácti let nikdy nevzdálila. Znovu jsem se soustředil na loď – teď nebyl čas oddávat se vzpomínkám na ni!

*

Sotva jsme uvolnili přistávací vektor, když se na kulovité obrazovce objevila přístavní dispečerka se znepokojeným výrazem ve tváři.

„Správa přístavu všem čtvercům konvoje ART-19… Správa přístavu všem čtvercům konvoje ART-19,“ řekla, „naveďte urychleně všechny své lodě na individuální modré pojížděcí vektory. Opakuji – urychleně. Hrozí bezprostřední nebezpečí nepřátelských náletů.“

„Červený čtverec vyhledává vektor,“ odpověděl jsem bez sebemenší stopy překvapení. Ti prevíti nás měli zaměřené. Po přechodu na povrchové režimy byly naše Starfury na energetické křivce příliš pozadu nato, aby se dokázaly zase rychle zvednout – zvláště pokud přitom musely čelit útoku. Ještě jsem ani nedomluvil a Červený čtyři se prudce obrátil k přístavu, následován Červeným tři a pak i dva. Na mé přední hyperobrazovce se náhle rozzářil modrý přístavní vektor. Namířil jsem na něj zaměřovací tubus, dokud všechna tři modrá světla na mém navigačním panelu nesplynula, a pak už to bylo jen na mé Starfury. Nyní jsme se hnali po vektoru přímo vpřed, dálkově řízeni odněkud z temnoty před námi. Zvedl jsem se z navigátorského křesla a zahleděl se do tmy na zádi, kde skrz oblaka vodní tříště ani ne tisíc iralů za námi směřoval na přistání Modrý čtverec.

Ve chvíli, kdy Žlutý čtverec hlásil, že jsou dole, jsem v místě, kde se světla mihotající se na hladině začínala utápět v temnotách, spíše vycítil než skutečně spatřil veliký otvor v mohutném vlnolamu. Právě z něj vycházel můj pojížděcí vektor. „K ukotvení a zajištění připravit,“ rozkázal jsem prostřednictvím lodního rozhlasu. Okamžik na to se na horních stranách plováků otevřely poklopy a záhy se čety námořníků v magnetických botách, nepromokavých kombinézách a velikých izolačních rukavicích rozběhly po vlhkém, matně osvětleném povrchu paluby, aby otevřely naše optické úvazníky.

Když se naše čtyři lodě blížily k mohutnému vchodu, prozářil oblohu oslnivý záblesk a všechny hyperobrazovky zmatněly, jako by opodál vybuchla hvězda. Úlekem jsem nadskočil v sedadle, ale pak jsem se uklidnil. Samozřejmě – gradgroat-norchelitské orbitální pevnosti! Ty by na útočníky z vesmíru vypálily jako první.

Další oslepující záblesk. Pak další a další, dokud se tma nezměnila v den pulzující bezbarvým, modrobílým světlem. A pak… opět tma – tma o to temnější, že ostře kontrastovala s předchozími záblesky.

Věděl jsem, že se útočníci buď dostali z dosahu pevností, nebo byli zničeni. Vyslechl jsem hlášení Zeleného čtverce o přistávacích manévrech, a pak jsem ostře zahnul směrem k pobřeží. Celý konvoj ART-19 se přinejmenším dostal bezpečně dolů – třebaže v bezpečném úkrytu ještě nebyl.

Náhle se naše čtyři lodě ocitly v bezpečí temné jeskyně a uháněly ve čtveřici čímsi, co vypadalo jako široký kanál. Z pozice mé Starfury, která se nacházela nejvíce vpravo, se zdálo, že se má loď žene vpřed podél velmi pevně vypadající hráze vzdálené pouhých pár iralů – aniž by ji někdo navigoval!

Prudce jsme zastavili a zatímco grava běžela naprázdno, já se znovu otočil, abych se podíval na záď. Právě včas, abych uslyšel hlášení lodí z Modrého čtverce, že jsou bezpečně uvnitř, a spatřil čtyři matné stíny na pozadí takřka naprosté temnoty. Potom oblohu nad hangárem prozářily nezaměnitelné záblesky destruktorů, které vykoupaly Žlutý čtverec, prodírající se kupředu učiněnou džunglí světélkující žlutozelené vodní tříště, v jasných světelných pulsech. Už byl téměř u vchodu.

S hrůzou jsem sledoval, jak se Starfury uhánějící nejvíce vpravo zvedla z vodní hladiny na blyštivě světélkující erupci nazelenalé energie a vodní tříště. Zatímco její nešťastný navigátor zápasil se řízením, zvedala se příď lodi výš a výš, a pak se prudce naklonila na pravobok a klesla dolů – právě v okamžiku, kdy se jí podařilo dostat ke vchodu do hangáru. V příštím okamžiku čelně narazila do sloupu z pevné skály, rozlomila se vedví a explodovala, rozsévajíc kolem žhnoucí oblaka jisker, jak se bokem otřela o svého nejbližšího souseda. Další záblesky destruktorů, tentokrát mnohem jasnější. Flotila na základně konečně opětovala palbu – zatímco se hangárová vrata začala zavírat.

Ale kde byl Zelený čtverec?

Další mohutná exploze – a za ní se do vchodu prodrala hranatá loď, od přídě po záď v jednom plameni. Jeden z nových torondských Dampierů! Zasažená loď explodovala v oslnivém záblesku čisté energie, ale mohutné dveře se nepřestaly zavírat. Pak se bez varování skrz trosky prodrala ještě jedna Starfury a hned za ní druhá a třetí a jen tak tak se jim podařilo proniknout do úzké škvíry, která ve dveřích zůstala. Hned na to zahřměl druhý výbuch a dveře se konečně s třesknutím zavřely.

Za okamžik se rozsvítilo vnitřní osvětlení. Krátký pohled kolem mi prozradil, že se nacházíme v obrovském klenutém tunelu vytesaném do skály, přinejmenším tisíc iralů vysokém a alespoň pětkrát tak širokém. ,Kanál‘, jenž jsem tušil ve tmě, byla ve skutečnosti dvě mola lemující obě strany podzemní chodby, která se podle všeho táhla dobrého čtvrt c’lenytu v obou směrech. Vrak sestřeleného Dampieru stále doutnal u zavřených dveří a šest přeživších lodí ze Zeleného a Žlutého čtverce stálo rozděleno do dvou řad za stroji Modrého čtverce. Všechny byly na první pohled nepoškozené, stejně jako moje vlastní Starfury a zbylé tři lodě Červeného čtverce.

Přišel jsem o dvě ze šestnácti lodí Starfury pod mým velením – ztráty tedy nečinily ani dvanáct procent. Nic, na co bych mohl být nějak zvlášť hrdý, zvláště když lodě celou cestu překonaly v bezpečí. Budou nám chybět, o tom nebylo sporu. Z místa, kde jsem stál, jsem mohl napočítat dvacet devět dalších Starfury ukotvených ve třech řadách podél celého kanálu. Patnáct starších lodí třídy Defiant kotvilo v dalších dvou skupinách. Zbylá úvaziště obsadily různé servisní a dopravní lodě, stejně jako tři bizarně vypadající ,ohýbače‘, které dokázaly ,ohnout‘ takřka veškeré záření kolem svých trupů, díky čemuž byly v podstatě neviditelné pro všechny známé typy senzorů.

Bylo jasné, že obranné eskadry 71. perutě byly všechny do jedné přistiženy se spuštěnými kalhotami. Proč? Díky nejnovějšímu typu systému včasného varování SPALS založeném na KA’PPA vysílání, který sem byl dopraven před několika málo standardními měsíci, měly dost času na to, aby se dostaly do vesmíru a aby oslabily – nebo dokonale odrazily – útok, který zničil dvě zbrusu nové útočné lodě i s posádkami. Jenže se zdálo, že ani jedna z lodí nemá posádku, i když tu a tam bylo vidět nějakou četu opravářů, jak pracuje na jejich trupech.

No, u Voota, vždyť mě přece varovali. Tady to ale vypadá! S rychle narůstajícím pocitem znechucení jsem si slíbil, že první věc, kterou zítra ráno začnu, bude vykořeňování těch hajzlů, kteří za to byli zodpovědní, počínaje současným odstupujícím velitelem, kontradmirálem (Ctihodným) W. Grotonem Summersem, který brzy zaujme pohodlné kancelářské místo na Avalonu. Mé rozzlobené mručení přerušila provozní dispečerka, která se objevila na kulovité obrazovce, aby nám přidělila místa u prázdných úvazišť.

*