PRÁVĚ VYŠLO

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho


Cena: 468,- Kč
Vyšlo: 25.1.2019


PŘIPRAVUJEME

Obalka se pripravuje Jan Kotouč

V TAJNÉ SLUŽBĚ KORUNY ČESKÉ

Cyklus České země

Cena: 298,- Kč
Vyjde: červen 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

248,- KčBill Baldwin: Galaktický konvoj

Cyklus Navigátor, díl druhý

Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Rok vydání:
Status:
Sci-fi
115 x 180
brož
Robert Čapek
-
Robert Pilch
Petr Willert
415
978-80-86309-13-2
2002
Na skladu
Galakticky konvoj Nejodvážnější válečník Impéria navigátor Wilf Brim byl přidělen na loď Defiant – první z nové třídy válečných lodí, stavěných k ochraně imperiálních konvojů proti nebezpečné Lize Temných hvězd.

 

Wilfovým úkolem je válčit proti zuřivým hordám útočníků… a zároveň se pokouší bojovat i o zakázanou lásku princezny Margot. Objevuje, že útočníci užívají zkázonosný "ohýbač", který umožňuje zneviditelnit jejich lodě, a že obrovská, neodhalitelná ligerská armáda míří k soustavě Hadoru…


Související odkazy:

Autorův profil na Legii


Oficiální stránky autora (anglicky)


 

Ukázka:

 

Kapitola první

 

Eleandor-Bestienne

 

Wilf Brim ukázal na zářící kulovitý monitor a proti své vůli se zlostně podíval přes projekční stůl. „Pokud Nik Ursis říká, že by takhle usazené vlnovody mohly zkratovat vertikální generátory,“ naléhal na zatvrzelého staršího inženýra, „potom by tyhle zatracené, takhle usazené vlnovody zkratovat vertikální generátory mohly. Nikdo nerozumí antigravitaci tak, jako sodeskayští Medvědi a vy to zatraceně dobře víte!“

„Medvědi nemedvědi, nebyl jsem dosazen na své důvěryhodné a vážené místo proto, abych pochyboval o plánech Admirality, poručíku,“ zavrčel povýšeně inženýr. Byl to vysoký, aristokraticky vyhlížející muž, jehož výraz byl dokonalou ukázkou byrokratické arogance, přestože jeho rysy zůstávaly vážné. „Stavím kosmické lodě přesně podle plánů,“ řekl, „a velice mě obtěžuje, když mi při práci překážejí posádky se svými stížnostmi. Můžete si být jisti, že se o tomto porušení kázně doslechnou vaši nadřízení. Představte si, obtěžovat staršího inženýra – s divokými pohádkami o vadách v projektu. Jistě si nemyslíte, že plníme výrobní normy kritikou projektantů Admirality, že?“

„Při Vootově vousu!“ zvolal Brim. „Nemá to nic společného s kritikou.“ Ukázal na projekční stůl. „Podívejte se sám – váš projekční návrh je přece jasně špatný! Zásah kdekoliv blízko KA’PPA majáku by mohl vyřadit oba vertikální gravitační generátory – naprosto je odprásknout. A pokud vím, jsou generátory jedinou věcí, která brání kosmické lodi spadnout z oblohy, přinejmenším když je poblíž něčeho, co má gravitaci – jako například planeta, na které teď stojíme.“

Ursis, velký sodeskayský Medvěd, který stál za ním, se zamračil, posunul si svou důstojnickou čepici mezi chlupatýma červenohnědýma ušima a zabubnoval na stůl šesti špičatými prsty – zjevně bojoval se svou výbušnou povahou. Po chvilce se usmál a jeho tesáky se v jasných světlech tiché projekční místnosti zaleskly jako diamanty. „Děkuji ti za tvou podporu, příteli Wilfe,“ řekl hlubokým hlasem, pečlivě zvažující každé slovo, „ale mluvíme o tom bezvýsledně více než dvacet cyklů aniž by to přineslo ovoce, a toho už mám dost.“ Nato popadl masivní projekční stůl a v dešti jisker a štiplavého dýmu jej vytrhl z uložení. „Možná teď, dobrý muži,“ obrátil se k vystrašenému inženýrovi, „pro vás bude lehčí vrátit se od pracovních nákresů zpátky ke skutečnosti, co? Ať už si myslíte cokoliv, kosmické lodě nemají žádná vznášecí zařízení jako například křídla nebo něco podobného – ve vzduchu je drží jenom vertikální gravitační generátory. Jsou nesmírně důležité, a ty naše by mohly být odstaveny takovou hloupostí jakou je náhodný úder blesku do KA’PPA majáku.“ Dříve, než se mohl civilista vzpamatovat, zvedl jej Ursis za jeho ozdobně vyšívané klopy tak, že nebyl víc než miliiral od jeho velkého vlhkého nosu. „Až vás opět postavím na nohy, pane starší inženýre,“ zlověstně zabručel, „zajistíte si funkční projekční stůl a pozorně si prostudujete to, co jsme se vám s poručíkem Brimem snažili vysvětlit celé odpoledne. Rozumíte?“

Z inženýrova obličeje zmizela všechna barva. „A-ale v p-plánech j-je…“ koktal a ukazoval na vyhaslý projekční stůl, jako by byl ještě pořád provozuschopný. V jeho hlase zmizel veškerý výhrůžný tón.

Defiant je první válečná loď své třídy,“ prohlásil Ursis pevně. „Vymyšlený stroj, nakreslený podle vašich přesných plánů, nikdy nebyl více než pouhým obrazem na kulovitém monitoru natož aby ještě létal po vesmíru. Musí tam být chyby. To je to, k čemu jste vy – inženýři. Najít chyby předtím, než někomu ublíží…“ Opět se zasmál, teď s trochou obvyklé nálady. „Nebylo by dobré, kdyby některému z vašich výtvorů odešly generátory a spadl z oblohy, nebo ano? Někdo by mohl přijít k úrazu!“

Inženýr se jenom jako zhypnotizovaný díval do velkých Medvědových očí.

„Tak co, civilní inženýre?“

„N-ne…“

„Co ne?“

„N-ne… ach, já, ach, n-nechtěl bych, aby nějaká kosmická loď s-spadla…“

„A co uděláte, aby se to nestalo?“

„U-upravíme vlnovody tak, aby byly generátory l-lépe chráněny před zásahem…“

„Výborně,“ zvolal Medvěd a něžně postavil inženýra na nohy. „Vaše spolupráce je perfektní, civile. Pochvalně se o tom zmíním před svými nadřízenými. Ale,“ dodal, „vaše vybavení je ubohé. Podívej se, Wilfe, třeba zrovna tenhle projekční stůl nefunguje.“

Brim dokázal jenom přikývnout, jak bojoval s výbuchem smíchu, který jej začal přemáhat. „Všiml jsem si toho,“ řekl zdušeně.

„Měli byste se pokusit sehnat provozuschopný,“ poradil inženýrovi vážně Ursis. „Okamžitě. V opačném případě se stane z montáže upravených vlnovodů složitá záležitost – každým dalším metacyklem se už tak dost přecpané Defiantovy strojovny plní dalšími přístroji. Co?“

„J-jistě, poručíku,“ zašeptal inženýr, jakoby mu docházel dech. Najednou se otočil, rozběhl se místností naplněnou projekčními stoly, až zmizel ve dveřích na jejím konci.

Ursis sešpulil rty a zamračil se. „Doufám, že s tím opravdu něco udělají,“ řekl, „než aby to jenom nějak zakryli izolací. Až bude jednou trup hotový, tak už to nijak nezkontroluju.“ Pak se zašklebil a potřásl hlavou. „Sténání stromů a vytí vlků zní v jarní bouři stejně, co?“

„Cože?“ vzhlédl Brim od vraku projekčního stolu.

„Staré přísloví z Matky Planet,“ odvětil Medvěd s úšklebkem, „a – zdá se, že se nikdy nenaučím ovládat,“ poznamenal. „Teď jsme pravděpodobně oba v pěkné kaši.“

Brim přikývl. „Trochu možná. Ale přinejmenším je teď pravděpodobné, že generátory budou chráněny poněkud lépe. Kdybychom drželi hubu, nikoho by to vůbec nezajímalo. Kromě toho,“ zachechtal se, když nastupovali do výtahu k pozorovací plošině, „s byrokraty jsem měl problémy vždycky. Když jim nabouráš jejich pocit důležitosti tak, jako jsi to udělal ty, stanou se ze všech stejní zbabělci.“ Zamrkal. „Takže když chceš mluvit o skutečné kaši, tak si nás představ v boji s lodí v malé výšce, například při přistávání, poté, co naše generátory trefil nějaký hloupý blesk. Vesmíre…“

*

Toho dne, mezi starobylými loděnicemi Eleandor-Bestienne, se zdál všepohlcující galaktický konflikt nesmírně vzdálen. Nad inženýrskou věží, tyčící se do výšky v okrsku Oranžová-Osm, ovládala pozdní odpoledne nad konstrukčním komplexem 81-B kobaltová obloha s malými letními obláčky. Na otevřené plošině si pohrával teplý větřík s modrým pláštěm flotily na Brimových ramenou a čeřil hladinu Elseneského zálivu. Přinášel s sebou čistou vůni čerstvé zeleně – s příměsí častých horkých závanů pachu rozžhaveného kovu z horlivého válečného stavebního úsilí dole.

Objekt Brimovy pozornosti, napůl dokončený trup kosmické lodi tvaru slzy, vynořující se nad houpajícími a otáčejícími se obrysy jeřábů, pracujících při pobřeží, spočíval ve změti rezavějících nosníků: L.I.F. Defiant, imperiální označení typu CL.921, první loď naprosto nové třídy lehkých křižníků. Jako taková byla nová v mnoha věcech – a ty všechny měly ještě hodně chyb. Ranní incident s vlnovody byl jenom jednou – i když nejvážnější – z nepřesností a problémů, spojených se stovkami vad objevených od doby, kdy byl položen kýl lodi. I přes nadějné vyhlídky do budoucna patřil Defiant už od samého začátku k jedné z nejproblematičtějších lodí…

Zamyšlený Brim přeslechl hlas poručíka Xerxese O. Flynna žertujícího s Ursisem. Flynn byl palubní lékař Defiantu – toto postavení dříve zastával i na L.I.F. Truculent. Byl malý, s řídnoucími plavými vlasy, rudým obličejem a živým úsměvem. „Povídám, Nikolaji Januarjeviči,“ řekl, „myslíte si, že náš zahloubaný hlavní navigátor je už celý netrpělivý, aby si konečně zalétal? V této době sem přichází každý den, aby se podíval, jak stavějí naši loď.“

„Nu, doktore,“ poznamenal Medvěd, „Buď jej k tomu vede netrpělivost – nebo jeho dobře známé nutkání k tomu, aby vyřídil jednou rukou Ligu temných hvězd. Jak říkáme na Matce planet, ,Když hory tančí se sněžnými pannami, studené větry se tiše vkrádají do krbu‘.“ Najednou se zašklebil. „Člověk může od někoho, kdo stráví většinu dne létáním na simulátoru, čekat cokoli – i když je to navigátor.“

Brim se otočil a zašklebil se na své staré druhy, kteří spolu s ním přežili poslední bitvu L.I.F. Truculent kapitánky Collingswoodové. „Oba máte pravdu,“ připustil, „Opravdu trávím většinu času tím, že proháním ,bednu‘. Ale určitě nejsem jediný netrpělivý, kdo by chtěl zpátky do vesmíru – nebo do války. Ve skutečnosti znám osobně jednoho velkého sodeskayského Medvěda, který tráví většinu svého času kontrolou nákresů a jsem si jistý, že myslí na stejnou věc. Kromě toho, je tu na plošině poslední dobou pusto jen zřídka.“ Zachechtal se. „Je mi jasné, proč tomuhle místu začínají lidé říkat ,Stanice Defiant‘.“

„Ve skutečnosti,“ souhlasil Flynn, „kdybych si mohl sám vybrat, dal bych přednost bitevní zóně – nějakému místu, kde bych pomohl Impériu něčím lepším než léčením kocoviny z meemu.“ Potřásl hlavou. „Tohle mi zabírá nejvíce mého služebního času, teď, když čekáme na ty prokleté civilisty, kteří stavějí naši loď.“

Ursis se zasmál, když nacpával Hogge’poa do své zempské dýmky. „Své působení tady nesmíte podceňovat, drahý doktore,“ prohlásil, když s profesionálním klidem naplňoval dýmku. „Kocovina je ve světech s doky, jako je Eleandor-Bestienne, velice důležitá věc. Zvláště když meem – stejně jako jeho pití – zůstává jedinou zábavou.“ Přikývl, zatímco v dýmce rozdmýchával žár. „Docela brzy budete znovu až po krk v krvi bitvy.“

Flynn přikývl. „To je to, proč piju meem,“ řekl a pokrčil nosem, když oblak dýmu z Ursisovy dýmky na okamžik zahalil jeho obličej. „A kromě toho jsou to mé vlastní kocoviny.“

A zatímco v prodlužujících se stínech si tito dva dál ze sebe vzájemně utahovali, Brim obrátil svoji pozornost zpátky k nosníkům. Potisící už přehlédl vypouklou horní palubu Defiantu jemně se klenoucí od zahrocené přídě lodi ke špici řízení třicet iralů od čtyř motorů na její zaoblené zádi. O mnoho větší než starý Truculent. Zdálo se, že její velikost symbolizuje – obrovskou silou – novou odpovědnost, kterou Brim nesl jako její hlavní navigátor. Za kotevní kupolí se pracovní skupiny usilovně zabývaly silnými kabely, nataženými mezi dvěma vstupními průlezy kruhového tvaru. O něco dál postávala dvojice inspektorů a zabývala se srovnáváním vznešené linie lodi s tlustým svazkem plánů. Ebenovou barvu povrchu trupu narušovaly početné jasné záblesky sváření a jeho horní paluby byly zaneřáděné zbytky kabelů, pláty kovu a dalším odpadem. Většina ranního stavebního úsilí zjevně směřovala k přípravám usazení dvou spodních otočných věží. Ostrý zápach Hogge’poa štípal Brima v nose, když sledoval, jak těžký prstenec ložiště děla pomalu klouzal na pravobok lodi, tažený jednou z všudypřítomných žlutých lokomotiv loděnic. Dvě horní dvojkanónové věže byly nainstalovány před můstkem už před týdnem. Vyžadovaly už jenom instalaci 152miliiralových destruktorů s dlouhými hlavněmi. Nicméně poslední otočná věž, samostatná 152, kterou končí základní vyzbrojení lodi, byla ještě stále patrná jenom jako o trochu víc než kruhovitý otvor v trupu lodi přímo před kostrou můstku.

Najednou se přidal k ostatním hlasům na plošině i čtvrtý. Elegantní a uhlazený, nepochybně patřil kapitánce a velícímu důstojníkovi Defiantu Collingswoodové. Byla to vznešená žena, vysoká, dobře stavěná, s dlouhým patricijským nosem, pronikavýma světlehnědýma očima a kaštanovými vlasy, které nosila volně rozpuštěné pod špičatou čepicí uniformy. I když byla vynikající kapitánkou bojové lodě, její vzhled nedovoloval nikomu ani na chvíli zapomenout na to, že je každým miliiralem také ženou. V Kabul Anakově flotile byla známá jako velmi nebezpečný protivník a na její hlavu už byla po léta vypsána odměna. Zdálo se, že si této pocty váží. Brim spolu s ostatními zasalutoval.

„Docela jsem očekávala, že tady najdu zrovna vás tři,“ řekla s unaveným úsměvem. „Také musím mít hmatatelný důkaz toho, že se jednou vrátíme zpátky do vesmíru. Zvláště když trávím většinu svého života sledováním suchých slov na obrazovce.“ Zamračila se na složku, kterou držela pod paží. „A uklidňováním zuřivých šéfů konstrukce,“ dodala prudce a podívala se nejdříve na Brima a potom na Ursise. „Co jste, pro svatý Vesmír, udělali tomu ubohému inženýrovi? Jeho šéf ho našel v slzách u konstrukční konzole, jak si mumlá nějaké nesmysly o blescích a Medvědech – a stejně tak o Carescrianech, Wilfe Ansore Brime.“

Brim a Ursis začali mluvit najednou, ale Collingswoodová zvedla dokonale pěstěnou ruku. „Nechte toho. Byla tady také ta záležitost s otočenými vlnovody, které nainstalovali oni – každý v docích byl bez sebe radostí, když jsem slíbila, že Admiralitě tohle malé pochybení nenahlásím – tuhle zatraceně vážnou chybu, pokud jsem to pochopila správně.“

„My jsme, ehm, jenom k této chybě přitáhli inženýrovu pozornost,“ zakoktal Brim.

„No ovšem,“ přitakal Ursis, „jeden z inženýrů měl zpočátku potíže s oddělením konstrukčních plánů od skutečného trupu.“

Collingswoodová přivřela oko a nakrčila nos. Potom obviňujícím prstem ukázala na Medvěda. „Samozřejmě!“ zvolala. „A vy jste mu pomohli to pochopit, že? Tohle pravděpodobně vysvětluje vytržený projekční stůl. Všichni se tak nějak divili té troše nepořádku.“ Znovu potřásla hlavou a potom se zasmála. „V každém případě teď, když jste vy dva skončili svůj boj s tvrdohlavými civilisty, doufám, že jste si taky nechali trochu násilí pro naše nepřátele z Ligy.“

Její hlas se vytratil. Každý ve flotile znal slib císaře Nergola Trianika: otroctví a smrt – přinejlepším – pro každého imperiálního modropláštníka, který by se postavil jeho plánu podrobení galaxie Lize temných hvězd. A po osm nelítostných let mnohonásobně slabší císařova flotila tyto plány ve všech směrech kazila. Teď, díky úsilí jaké bylo vyvinuto v loděnicích, jako byla tato, se ona flotila zvětšovala – a sílila…

Najednou se nad nimi ozval mocný rachot, když se zpoza mraků vynořily dvě dvojice hvězdoletů ve formaci. Brim je identifikoval ještě dřív, než se dostaly k přistávací ploše: lehké křižníky třídy Sinister, 315 iralů dlouhé, jenom o trochu kratší než Defiant a vyzbrojené 150miliiralovými destruktory. I když byly známy jako dobré a pohodlné lodě, podle názoru odborníků bylo umístění deflektorů blízko k zádi těžkopádné.

Ať už byly těžkopádné nebo ne, formaci dokázaly dodržet dobře. V dokonale sestavě se seřadily a zahájily přistávací manévr a se hřmícími antigravitačními generátory klesaly dolů, směrem k zálivu. O několik cyklů později přelétly nad vrcholky vln, doprovázené hvízdáním chladících ploch roztínajících vzduch. Brim s profesionálním zaujetím sledoval, jak snížily rychlost a zlehka přenesly váhu na generátory, uložené ve středu trupu. Každý z křižníků se zastavil asi dvacet iralů nad vířící stopou, kterou vtlačil do vodní hladiny, a potom se otočil k budovám za loděnicí. Ještě stále seřazené přejely mezi Brimem a trojicí zapadajících sluncí Eleandor-Bestienne. Každý z plátů trupu na chvíli zazářil plápolajícími barvami. Potom hvězdolety pokračovaly dál svou cestou a zmizely v lese jeřábů.

„Jak se ti líbilo tohle přistání z profesionálního hlediska, příteli Wilfe?“ zeptal se potichu Ursis a navrátil Brima zpět do skutečnosti.

Brim cítil, jak zrudl. „Všechna se mi líbila, Niku,“ připustil s úšklebkem. „Nemohu to posoudit, dokud nebudu mít trochu víc vlastních zkušeností s přistáváním s lehkým křižníkem.“ Potom se zasmál. „Ale podle toho, co jsem byl schopen nacvičit na bedně bych řekl, že jsme právě viděli hodně schopné navigátory.“

„Myslím si, že budeš u řízení dřív, než si myslíš, Wilfe,“ přerušila je Collingswoodová s vševědoucím úsměvem. „Něco velkého je ve vzduchu.“ Významně se odmlčela a každému z nich pohlédla do očí. „Mám informaci, že zdejší vedení posunulo plán ukončení Defiantu na přímý rozkaz Admirality – a to i když kapacita loděnice je už dávno překročena. Toto a několik dalších věcí, které vám teď nemůžu říct, mi napovídá, že můžeme očekávat těžkou – a nebezpečnou – misi.“ Na chvilku se zamyslela při pohledu na torpédoborec, který se připravoval ke startu. Když jeho startovací světla proťala večerní šero, otočila se ke svým důstojníkům. „A,“ pokračovala, „ještě před koncem roku můžeme rozhodnout o tom, jak skončí válka…“

*

O hodně metacyklů později, poté co vylezl ze simulátoru a odešel z výcvikového operačního centra, Brimovi konečně skončil nabitý pracovní den. Pod oblohou plnou hvězd, jaká může být jenom na planetách blízko středu Galaxie, odmítl mávnutím vznášející se vůz a vydal se pěšky zpátky bludištěm uliček, vinoucích se celým komplexem loděnic. Vlhký větřík ze zálivu si pohrával s jeho pláštěm, když procházel nad zářícími mnohobarevnými pásy, které protínaly popraskaný chodník plný děr, vedoucí k jeho dočasnému bydlišti. Na druhou stranu uširvoucí kakofonie zvuků z loděnic pokračovala se stejnou intenzitou jako ve dne, zatímco se stíny trupů napůl dokončených lodí vznášely pod Karlssonovými lampami. Tu a tam naplňovaly svařovací lampy tmu gejzíry jiskřících barev při svařování trupů a vysoko nad tím vším se otáčely a skláněly ve svém vlastním rytmu obrovské jeřáby.

Brim se usmál, když se před ním na vrcholku mírného stoupání objevila kasárna důstojníků. Přestože byl unaven, přidal do kroku. Dole, ve spartánsky zařízené místnosti, by na něj měla čekat zpráva, přicházející ze vzdálenosti poloviny Galaxie. Dnes byl den, kdy je obvykle posílala.

Nedbale odpověděl na pozdrav strážím u dveří a dlouhými kroky spěchal přes vestibul k výtahům na protější straně. O několik cyklů později vstoupil do malé místnosti, která byla jeho dočasným domovem na Eleandor-Bestienne. Tam, jak doufal, uviděl nad svým kavalcem blikající zprávu: MÁTE-NOVOU-POŠTU. MÁTE-NOVOU-POŠTU…

Zavřel dveře a posadil se k malému stolku, který – spolu s naprosto nedostačující židlí – tvořil jediný nábytek této místnosti. Nad stolem se okamžitě objevila obrazovka a zaplnila se seznamem korespondence, došlé v poslední době. Brim se s potěšením se usmál a vybral záznam, označený „Margot Effer’wyck, Por., I.F. @ Admiralita/Avalon 19-993.367.“

Záplava zlatých kadeří a zářivý úsměv zaplnily obrazovku. Margot Effer’wycková byla princezna po všech stránkách. Vysoká, hrdě vypadající, atraktivní mladá žena s oválným obličejem, plnými vlahými rty, smyslnými těžkými víčky očí a tím nejkrásnějším zvykem krčit čelo i když se usmívala. Byla skoro nezdravě bledá, jenom tváře se jí červenaly. Měla drobná ňadra, na svou postavu útlý pas a dlouhé, pěkně tvarované nohy. Pro Wilfa Brima byla tou nejkrásnější ženou, která kdy žila.

Nespokojená s neproduktivním životem u dvora, sloužila jako nezvykle odvážný – a také úspěšný – mladý ,agent‘, když nasazovala svůj život pro říši Imperátora Greyffina při mnoha tajných úkolech na planetách Ligy. Nyní, tento vzpurný předmět téže císařské ochrany, ještě pořád velela supertajnému výzvědnému oddělení ve Vnitřní Admiralitě. Ale časy, kdy mohla riskovat svůj život, pro ni skončily. Byla politicky příliš cenná na to, aby si to mohla dovolit.

V pozadí pod šedou a chmurnou oblohou zářily avalonské stromy svými jasnými podzimními barvami. Když mluvila, její hlas zněl měkce a příjemně.

„Dnes jsem už toho pro Impérium udělala dost, nejdražší,“ začala. „Nyní už mohu chodit domů pěšky, místo toho, abych jezdila limuzínou, takže jsem získala trochu času pro sebe, abych ti mohla poslat tuto zprávu.“ Usmála se, pohlédla na oblohu a přivřela oči proti drobnému mrholení. „Avalon se ještě úplně nepřipravil na příchod zimy. Na chodnících leží kluzké, vodou nasáklé listy a déšť trochu ustal teprve před chvílí.“

Zavřela oči a zamyšleně se usmála. „,Červánky na zapadající hvězdy hledí‘,“ zarecitovala, „,žluté světlo v dáli umírá/korunujíce střechy východu/a ponurost a chlad/v ulicích krátkého dne podzimu spočívá…‘

Znovu se usmála. „Ale tohle ve skutečnosti není můj podzim, Wilfe,“ řekla. „Ne když sním o tobě. Anshelmova Óda na podzim se mu, myslím, podobá více: „,Zlatá roční doba a zamžený půvab,/důvěrný přítel životadárné oblohy;/Zahaluje vše v tvém vřelém objetí,/dozrávání révy, rostoucí v mé zahradě…‘

Potřásla pomalu hlavou. „Jak mi nyní chybí ta nádherná láska, kterou jsi do mého života přinesl. ,Což není jen zpola krásné paběrkovat/než sklízet tvé polibky/vzrostlé z výhonků?/A přímým být příjemcem/toho, co dáváš,/čím tak bohatě mne zahrnuješ?‘

Brim se zamračil. Kdo napsal tu poslední báseň? Compton?… Calpon?… Campion! Ten to byl. Thomas Campion – málo známý dávnověký básník z dávno zapomenutého hvězdného systému. Jenom hravá lyrika ho přežila – jeho a celou jeho civilizaci. Potřásl hlavou. „Všechno je pomíjivé. Jen umění zůstává,“ jak často říkávala Margot. Zamyšleně se usmál, když si připomněl staromilskou lásku k veršům, kterou oba dva sdíleli – skoro zapomenutý druh umění, díky kterému se seznámili v důstojnické jídelně starého Truculentu. Jako by to bylo před milióny let. Málokdo z posádky Truculentu přežil jeho poslední bitvu nad planetou Lixor v devadesáté první provincii.

„Wilfe, dnes mi moc scházíš,“ pokračovala Margot. „Není to ani tak smutek. Víš, není to jako tenkrát, když jsme byli naposledy spolu, tehdy jsem cítila opravdovou bolest.“ Náhlý závan větru rozfoukal listí za jejími zády. Nepřítomně si prohrábla vlasy. „Ale, po nějakých šesti měsících, jsi pro mě nejdražší v Galaxii. Jsi tou mojí částí, kterou ti malicherní politici nikdy nedostanou – a svatyní, do které mohu kdykoli prchnout.“

Začalo znovu pršet a ona si přitáhla plášť blíže ke krku. „Z Agentury chodívám domů různými cestami,“ pokračovala, „krátkými i delšími. Obvykle jdu tou, která vede přes starý most nad řekou Broix. Už jsi tam byl. Úzké uličky a vysoké krásné domy. Ale dnes večer jsem si vybrala tu delší. Tu, která prochází kolem Lordglenského parlamentu. Vždy mi tak nějak připomíná tebe. A bál, který uspořádali pro…“ Její smích zajiskřil náhlý záblesk hvězd. „Už jsem zapomněla. To, jak byl důležitý on. Ale byl jsi tam ty. A nikdy jsi neměl příležitost zůstat přes noc v tak významné budově, že, chudáku Wilfe? Snad to, že jsi se mnou tehdy poprvé byl v posteli, bylo dostatečným vyrovnáním…“

Najednou se začervenala. „Je to, jako kdyby Gol’ridge napsal Ristobel o mně té noci – naší noci. Vzpomínáš? ,Sklonila jsem se před pohledem svého milého/a pomalu se trhala na kousky;/pak s hlubokým nadechnutím/s milujícím štěstím, strhla jsem/svá hedvábná roucha a spodní oděv,/dopadly k mým nohám a odhalily,/hle! Má ňadra ke tvé radosti — /a nohy a stehna a tajné místo!/ach pojď a naplň mě svou láskou…!‘

Zatímco poslouchal tuto dlouhou zprávu, Brim se, jako už mnohokrát, divil, jak je možné, že tato vznešená mladá dáma – která byla nesporně válečnou hrdinkou – byla opravdu zamilovaná do něj. Samozřejmě, nebyla jeho v žádném směru. Byla do něj pouze zamilovaná. Být princeznou přinášelo s sebou také určité povinnosti a princezna Margot Effer’wycková je už brzy bude muset začít plnit v podobě politického sňatku s (ctěným) Roganem LaKarnem, baronem z Torondu. Datum – určováno nikým menším než císařem Greyffinem IV osobně – má být ohlášeno zanedlouho.

Ačkoli Brim věděl, že by pravděpodobně mohl tolerovat sňatek samotný, už před dlouhým časem se vzdal úsilí přinutit se přijmout skutečnost, že LaKarn bude sdílet s Margot i lože, přestože si byl jist, že mezi nimi neexistuje žádná skutečná láska. Margot vždycky dbala na to, aby dala Brimovi jasně najevo, jaký má k tomu postoj. V soukromí své pracovny na vyslanectví zakončila zprávu tak eroticky, že z toho byl celý zpocený a bez dechu. Usnul až poté, co si ji přehrál pětkrát…

*

Následujícího rána hlavní stevard Grimsby, starý rodinný služebník kapitánky Collingswoodové, pilotoval vznášedlo k dokům. V okamžiku, kdy se objevil ve výhledu Defiant, se Flynn překvapeně narovnal na svém sedadle. „Kdo je to?“ vykřikl ukazuje skrz přední sklo, „a co tam pro svatý Vesmír dělá?“ U vchodu pozorně vztyčovala známá vysoká postava velkou zlatou a modrou vlajku na stožár, nově připevněný k bráně.

Brim okamžitě zjistil „kdo“ to je, i když k nim byl muž obrácen širokými zády. „To je Barbousse!“ vykřikl a vyskočil ven dřív, než mohl Grimsby úplně zastavit.

„Poručíku Brime,“ zahřměl velký námořník, otočil se a volnou rukou mu zasalutoval. Byl o půl iralu vyšší než Brim, pod lodičkou, nasazenou na hlavě úplně holohlavý, mohl vážit čtvrt millstonu – a přitom nebyl na jeho silném těle ani kousek přebytečného tuku. Měl jemně hnědé oči, které zářily inteligencí a soucitem, orlí nos a čelisti, které musely zastavit tisíce pěstí – zjevně k újmě těch pěstí. Velké ruce a nohy, ale přiměřené k jeho tělu. A na obličeji úsměv od ucha k uchu. „Defiant je kráska, pane,“ vykřikl, „každým iralem.“

Collingswoodová šla od vznášedla za Brimem a Ursis s Flynnem jí byli těsně v patách. „Utrillo Barboussi,“ zašeptala a potřásla nevěřícně hlavou, „myslela jsem si, že se neobjevíš ještě alespoň týden. Měl jsi být na dovolené…“

„Ano, kapitánko,“ připustil Barbousse, „byl jsem. Ale… tedy… tak nějak mi přišlo, že vy čtyři budete mít plné ruce s dokončováním nové lodě a vším kolem toho.“ Pokrčil rameny a na okamžik se začervenal. „A abych pravdu řekl, už mě to flákání unavovalo, tak…“ Zatímco upevňoval šňůru od vlajky k tyči, zasalutoval Ursisovi a Flynnovi a potom kývl směrem k lodi. „Myslel jsem, že nebude vadit, když budu pomáhat při přijímání posádky.“

Collingswoodová najednou vypadala, jako by ji spadlo něco do oka. Podívala se vzhůru na velkou splývající vlajku s barevným vyobrazením rhondellského jestřába – Defiantovým znakem – a potom se chvíli předtím, než začala opět mluvit, kousala do rtů. „Je to překrásná vlajka, Barboussi. A samozřejmě, že se nám bude pomoc při příjmu posádky hodit.“

Ursis políbil konečky svých prstů a potřásl velkou, chlupatou hlavou. „Utrillo, příteli můj,“ poznamenal s uhrančivým pohledem, „tahle nová vlajka zapůsobí na celé osazenstvo loděnic tak, že budeme mít plné ruce práce s tím, abychom zabránili dalším posádkám v předčasném příchodu.“

Flynn se zamračil a podíval se velkou vlajku, líně vlající v podvečerním vánku. „Jak ses k čertu dokázal dostat k…“ Najednou ztichl a zapotácel se. „Zapomeň na to, příteli,“ řekl rychle.

„Ano, pane,“ zamumlal Barbousse a začal se opět zabývat šňůrou od vlajky.

Brim potlačoval smích, když Collingswoodová z ničeho nic začala zkoumat prázdnou oblohu, jako kdyby očekávala přílet velmi důležité kosmické lodi. Nikdo, kdo kdy byl s Barboussem na jedné lodi, nechtěl doopravdy vědět, jak tento velký námořník v čase války získával tak nedostatkové věci jako bedny starého dobrého logishského meemu nebo vlajkové stožáry s tradičními vlajkami dávno před prvním vzletem, pouze všichni věděli, že to dokáže a dělá s uspokojující pravidelností.

„Barboussi,“ zasmál se Brim, „tvoje vlajka je perfektní, stejně jako načasování.“

„Pravda,“ souhlasil Ursis s vážným pokynutím hlavy. „,Zimní ptáci zpívají krásně na podzimních stromech‘, jak říkáváme – a s tvým příjezdem, Utrillo, si osobně začínám myslet, že tuhle válku ještě s naším starým, unaveným Impériem můžeme vyhrát…“

*

Během dalších několika dní se začali na palubu hlásit odborníci Defiantovy posádky. Většinou to byli technici přiřazení k velkým antigravitačním generátorům, které poháněly loď při rychlostech menších, než je Velká Sheldonova konstanta rychlosti světla. Okamžitě začali pracovat na dvou admiralitních standardních generátorech CL-84, které budou brzy zapotřebí k přesunu lodě na místo jejího dokončení.

Jeden z nových poručíků, který nebyl přiřazen k antigravitačním generátorům, se objevil jedno ráno u simulátorů a hlásil se přímo Brimovi. Byl vysoký, s rudými vlasy, širokou hrudí – a nebyl oblečen v modrém plášti Galaktické flotily císaře Greyffina. Místo toho měl na sobě světle šedou tuniku ozdobenou zapínáním na dvanáct zlatých šňůr a s tvrdým rudým límcem, tmavé kalhoty po kolena s rudými třásněmi a lehké vysoké boty.

Taky dokázal létat – bez pomoci strojů. Uprostřed mezi jeho rameny byl výčnělek, který jeho rasa nazývala „tahač.“ Tento výčnělek pokrýval výběžek nervového systému, který automaticky řídil složité pohyby páru světlehnědých křídel – skutečně druhého zvláštního páru rukou, klenoucího se vzhůru jako písková kutna s dlouhými kaskádovitě seřazenými letkami, dosahujícími až k podlaze.

Byl to A’zurnian. Oblečen v podivuhodné staromódní uniformě své domácí planety, mírného světa s bujnou vegetací na okraji galaktického sektoru 944. A’zurn, obývaný létajícími a naprosto mírumilovnými bytostmi, byl bez problémů na začátku války obsazen útočníky z Ligy. O něco dřív než před rokem se Brim vyznamenal v odvážné akci, která měla pomoci velmi aktivnímu hnutí a’zurnského odporu, a následně byl za to vyznamenán korunním princem Leopoldem, vůdcem svobodné exilové vlády na Avalonu. Na střihu uniformy tohoto poručíka bylo něco neobvyklého. Zvláště jeho nové zářící navigátorské označení, které svědčilo o nedávném ukončení avalonské Akademie. Měl široké čelo, úzkou bradu a ostře tesaný nos. Jeho velké oči byly očima rozeného lovce a zářily inteligencí a soucitem stejně jako humorem.

„Hlavní torpédista Barbousse mi poradil, abych se poté, co se zapíšu, hlásil přímo vám,“ řekl mladý A’zurnian silným, klidným hlasem, když podle předpisu zasalutoval. „Jsem známý jako Aram z Nahshonu a přál jsem si, abych se s vámi mohl setkat, od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že právě vy jste osvobodil mého otce na A’zurnu.“

„Vašeho otce?“ zeptal se udiveně Brim.

„Ano, pane,“ řekl poručík. „Muž v třírohém klobouku. Dal jste mu zajaté destruktory – těsně před tím, než jste nastoupil na loď, kterou jste odletěl. Pamatujete se?“ zeptal se úzkostlivě. „Torpédista Barbousse si vzpomněl.“

„Vesmíre,“ zašeptal Brim. „Samozřejmě, že si pamatuji – šlechtic.“

Aram se usmál. „Ano,“ řekl. „První hrabě z Xerxesu a bratranec korunního prince Lea, který vás vyznamenal. Dalším A’zurianem v destruktoru byl Tharshish z Josiasu, svého času náš ministerský předseda. Vy a vaši muži jste je oba vysvobodili z vězení ve výzkumném ústavu. Řád Bezmračného letu vám byl udělen na jejich osobní žádost.“

Brim zaskřípal zuby, jak jej zaplavily příšerné vzpomínky na tuto akci. Všichni vězni byli hrozným způsobem zmrzačení – křídla měli uřezána v polovině, aby se zabránilo v jejich útěku. Pro Ligery bylo takovéto jednání celkem normální – bez důvodů k takovému drastickému trestu. Všechny vrstvy jejich vojenské vlády prostupovala horlivost – zvláště Dozorce v černých uniformách. Vězni bez křídel jednoduše vyžadují méně strážných než ti s křídly.

„Nemusíte je litovat ani okamžik,“ řekl jemně Aram a tím protrhl hrozné Carescrianovy vzpomínky. „I když nyní nemohou létat, jsou stále hrdí – a docela schopni dobře bojovat, jak zjišťuje Tyran každého dalšího dne, který stráví na svobodě.“

Brim se usmál a přikývl. „Ano,“ řekl tiše. „Pochopil jsem to z pohledu jejich očí.“

A’zurnianský důstojník vrátil Brimovi úsměv. „Děkuji vám,“ řekl prostě. „Možná na Defiantovi budu moci začít nějak splácet svůj dluh vám a panu Barboussemu.“

Brimovi chvíli trvalo, než pochopil, o čem A’zurnian mluví. Pak zavřel oči a potřásl hlavou. „Nikdo nikomu nic nedluží,“ konstatoval pevně. „Barbousse a já jsme pouze konali svou práci imperiálních vojáků.“ Zasmál se. „Kromě toho, jste-li jenom z poloviny takový, jako A’zurňané, které jsem během toho útoku potkal, budeme všichni zatraceně rádi, že vás máme při útoku s sebou. Dostali jsme se do jednoho válečného pekla – všichni.“ S tím zavedl nového navigátora druhé třídy na Defiantu do místnosti se simulátorem. „Dovolte, abych vás nyní představil naší nové lodi…“

*

Defiant, stojící na nosnících mezi cívkami drátů, pláty trupové slitiny, kabely, trubkami, hadicemi, hučícími generátory a dalšími troskami, už začal získávat přibližnou konečnou podobu. Za dva týdny byly víceméně dokončeny ubytovny důstojníků a Brim se přestěhoval na loď – a žasl, jak se jeho majetek rozrostl, neboť nyní potřeboval už dva cestovní kufry místo toho jednoho, který mu otloukal nohy, když poprvé přecházel branou Eoreanského komplexu na Gimmas Haefdonu jako nováček z Akademie.

Zatímco byla montována do lodi další zařízení, každým dalším dnem se přicházeli do Barbousseova nouzového úřadu poblíž hlavního průlezu zapsat čím dál větší skupiny členů posádky a loď už začínala vypadat jako bojová jednotka Flotily.

*