PRÁVĚ VYŠLO

ST: Pribehy od Kapitanova stolu Antologie

PŘÍBĚHY OD KAPITÁNOVA STOLU

Cyklus Star Trek


Cena: 318,- Kč
Vyšlo: 17.12.2018


PŘIPRAVUJEME

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho

Cena: 468,- Kč
Vyjde: leden 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

248,- KčBill Baldwin: Navigátor

Cyklus Navigátor, díl první

Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Rok vydání:
Status:
Sci-fi
115 x 180
brož
Robert Čapek
-
Robert Pilch
Petr Willert
438
978-80-86309-12-5
2002
Na skladu
Navigator

První dobrodružství neohroženého navigátora Wilfa Brima v nezkrácené podobě!

Wilf Brim je mladý muž, pocházející z Carescrie, jedné z nejchudších planet Impéria, zocelený službou na nebezpečných rudných dopravnících.

 

Právě ukončil Akademii navigátorů a slouží na své první lodi – připraven na riskantní úkoly, aby všem dokázal, kdo je nejlepší muž ve vesmíru.

Účastní se největší galaktické bitvy mezi Impériem a Ligou Temných hvězd. Vydává se hluboko do týlu nepřítele, aby si získal lásku hrdé Margot a dokázal, že se narodil nový galatický hrdina.


Související odkazy:

Recenze P. Holana (14.1.2003 – Neviditelný pes)

Recenze M. Pešťáka (10.11.2002 – Fantasyplanet)

 

Autorův profil na Legii


Oficiální stránky autora (anglicky)


 

Ukázka:

 

Kapitola první

 

Z omšelého vlaku vystoupili na mizerně osvětlené stanici Eorean jen tři cestující. Dva z nich zmizeli v ozónem prosáklé temnotě ještě dřív, než se koncová světla vlaku rozplynula ve tmě na kolejích směrem k hrázi. Podporučík Wilf Brim osaměl a než vykročil po vlhkých kovových schodech dolů z nástupiště do spojovacího podchodu, přepnul vytápění svého pláště o další stupeň výš. Když dorazil do hlavní nádražní budovy, připadalo mu, že se kolem něho celý vesmír chladem smršťuje. Rozhlédl se a poslouchal, jak vítr sviští mezi nosníky střechy nádraží. Pak opatrně vykročil kolem zamrzlých kaluží, sotva viditelných v matném světle nepravidelně umístěných Karlssonových lamp, a vydal se směrem k temnému obrysu vzdálené strážnice. Se studem si uvědomoval své jediné cestovní zavazadlo, které za ním poskakovalo na nerovné cestě, hnáno vlastní jednotkou. Jasně do celého světa křičelo zprávu o jeho nuzném původu. K Imperiální flotile, do níž měli kdysi přístup jen bohatstvím obdaření důstojníci, se dostal jen díky Reformnímu výnosu Admirality, který podepsal První hvězdný lord sir Beorn Wyrood a který měl za úkol spustit příliv nadaných hvězdných námořníků z každého možného zdroje. Samozřejmě se na jeho přijetí podepsalo i nevyhnutelné vyčerpání lidského materiálu po šesti dlouhých letech války.

Když se podíval na temnou oblohu, jejíž barva se změnila s blížícím se jitrem z nejtemnější do temné šedi, navzdory výkonnému topení svého pláště Flotily s vysokým límcem se zachvěl. Těžkými mraky už nyní pronikalo dost světla na to, aby kolem sebe rozeznal řady nízkých, šedě natřených budov, rozeklané hory kosmických lodí a lesy vysokých jeřábů, nehybně se tyčící proti temné obloze. Dál podél nábřeží ležely klidně na zářících gravitačních bazénech více nebo méně poškozené lodě, zatímco obrysy dalších byly patrné v útrobách krytých doků a skladišť, všechny v uniformní temné šedi, jejíž jednolitou plochu občas přerušovaly skvrny oxidace nebo ožehnutí. V dálce se v dalším komplexu kotvišť proti pomalu se rozjasňujícímu obzoru tyčily obrovské obrysy řadových lodí. Brim zavrtěl trpce hlavou. Na ty se navigátor z Carescrie dostane jen sotva.

Dlouze se protáhl a v lepkavém vlhkém chladu zazíval. Z oblohy začaly padat první vločky sněhu a zdálo se, že nebude trvat dlouho, než začne sněžit pořádně. Nasál nosem vzduch, v němž se mísil pach moře, ozónu, horkých maziv a přehřátých motorů. Eoreanské doky – jeden z patnácti konstrukčních a opravných komplexů, roztroušených po skrovné souši planetární základny Gimmas Haefdonu – bylo možné docela dobře popsat souslovím neupravená hromada lodí. Pro osmadvacetiletého Brima to bylo ale i něco jiného: splnění snu, který se zdál být až donedávna neuskutečnitelný. Ostatně i jeho spolukadeti (a několik výjimečně nepřátelských instruktorů) se mu snažili všemi silami zabránit v úspěšném ukončení prestižní Akademie navigátorů, ležící na základně poblíž hlavního světa Impéria, Avalonu. Ale vydržel všechno – byl totiž odhodlán udělat všechno pro to, aby se vymanil z drtivé chudoby carescrianského důlního sektoru Impéria. Díky kombinaci zuřivé houževnatosti, tvrdé práce a přirozeného nadání nakonec dosáhl vyřazovací slavnosti a přidělení na tuto zmrzlou základnu Flotily. Doufal, že ho stejné vlastnosti zavedou v modrém plášti Flotily mnohem dál – mnohem dál.

Opatrně proklopýtal přes zářící kovové koleje, které se táhly přes cestu podél vysokého plotu, aby nakonec zaklepal na malé okénko strážního domku a vyrušil jeho jediného podřimujícího obyvatele. Starý strážný měl na saku uniformy pověšena zašedlá vyznamenání, která získal v nějakém dávno zapomenutém vesmírném tažení. Byl vysoký, měl úzká ramena, dlouhé ruce, křivý nos, prořídlé bílé vlasy a smutné oči, které už sledovaly, jak branou komplexu procházejí řady Wilfů Brimů a většina se jich nikdy nevrací zpátky. „Trochu brzy, co?“ poznamenal a otevřel okénko jen na malý zlomek, aby mu jím mohl příchozí podat svou kartu s rozkazy a zároveň aby dovnitř proniklo co nejméně ledového vzduchu zvenčí. „První loď, počítám,“ dodal.

Brim se usmál. Před několika metacykly ho na hlavním terminálu Gimmas Haefdonu vzrušení a očekávání zbavilo poslední chuti k spánku. „Ano,“ přiznal. „Alespoň svým způsobem.“

„No, tak to nejsi první ranní ptáče, mladíku,“ uchechtl se strážný, „a nejspíš ani poslední, počítám. Pojď dovnitř, než zjistím, kam to vlastně patříš. A neotvírej ty dveře víc, než je třeba!“ Zatímco Brim postavil své zavazadlo blíž ke stěně strážnice a vklouzl do vydýchaného tepla domku, starý válečník zasunul jeho kartu s rozkazy do čtecího zařízení otlučeného komunikačního přístroje (ten zároveň sloužil jako polička na šestici popraskaných a otlučených šálků, z nichž žádný nebyl nijak zvlášť čistý). Konečně se nad přístrojem a šálky rozzářil kulovitý monitor. Strážný chvilku studoval písmena, která na něm stála. „Hmmm. Až z Carescrie, co?“ poznamenal bez ohlédnutí. „Počítám, že jsi tam zažil ten Anakův velký útok, co?“

Brim jen přikývl.

„Přišel jsi o někoho?“

Brim zavřel oči. Copak se na to lidé musí ptát? Z celého srdce si přál dostat příležitost zapomenout. I po šesti letech měl pocit, že ke strašlivému zahájení války došlo teprve včera. Jedna vlna těžkých křižníků Ligy Temných hvězd císaře Nergola Triannika za druhou. Otřesy. Děsivý žár – a poslední zdušené výkřiky jeho malé sestřičky. Zavrtěl hlavou. „Všechny,“ zašeptal skoro sám pro sebe. „Úplně všechny.“

„Omlouvám se,“ řekl strážný. „Nechtěl jsem…“

„To je v pořádku,“ přerušil ho Brim otupěle. „Zapomeňte na to.“

Ani jeden pak nějakou dobu nepromluvil, dokud ticho nepřerušil hlídač dalším významným: „Hmmm.“ Poškrábal se na hlavě. „T.83, co?“ Očividně nepotřeboval odpověď, protože kloubnatými prsty ťukal na malou klávesnici přístroje a pozorně sledoval řádky, probíhající přes monitor. Nakonec vzhlédl k trojrozměrné mapě, připevněné na zdi. Dlouhým prstem přejel podél nábřežní hráze a zabodl jej do obrazu malého, ohraničeného čtverce. „Takže teď jsme tady, ano?“ zeptal se.

Brim se zahleděl na mapu. „Ano, pane,“ přikývl. „Vidím to.“

„Dobře,“ řekl strážný. „Takže moment, G-31 na – jak jsme to…“ Krátkozrace se zahleděl na monitor, aniž stáhl ukazováček z mapy. „Ano, jistě, G-31 na B-19.“ Jeho prst putoval po mapě až ke značce kotviště na vzdáleném konci ostrova. „B-19,“ prohlásil. „Tvůj Truculent kotví přímo tady, Carescriane. Na gravitačním bazénu číslo R-2134. Vidíš to?“

Brim zamžikal na mapu přímo vedle mužova zčernalého nehtu. Nad jedním ze sedmi obdélníkových gravitačních bazénů kolem kruhového kotviště bylo malými číslicemi napsáno ,R-2134‘. „Vidím to,“ řekl.

„Pěšky je to pěkný kus cesty,“ poznamenal starý strážný a poškrábal se na úzké bradě, porostlé strništěm. „První kluzáky z transportního se tady neukážou ještě nejmíň metacyklus a nepočítám, že by ti poslali nějaký svůj. Ještě ani nejsi zapsaný jako člen posádky.“

Brim mávl rukou. Věděl, co si strážný opravdu myslí – přece by neposlali kluzák pro obyčejného Carescriana. Tohle nezažil poprvé. Staroch se příjemně usmál. „Ale kdyby ses chtěl posadit a počkat, mohl bych ti uvařit šálek čaje, abys měl něco teplého v žaludku.“

„Díky,“ řekl Brim a vykročil ke dveřím. „Ale raději půjdu pěšky, abych se trochu zbavil toho vzrušení.“ Přikývl. „R-2134. Najdu to.“

„Hned jsem si myslel, že něco takového řekneš,“ poznamenal strážný. „Dostaneš se tam bez problémů. Jen se drž napravo od té řady modrých světel. Nedrží se na nich sníh, takže nezapadnou.“

Brim přikývnutím poděkoval, rychle vyklouzl ven do zimy a přivolal k sobě zavazadlo. Sníh dopadal na stále ještě spící komplex doků a v závějích už zakrýval některé z jeho nevzhledných ploch. Opatrně podél řady modrých světel po své levici prošel kolem potemnělé montážní haly a uvědomil si, jak přidal do kroku, sotva za sebou nechal bránu. Spěchal po hrubé dlažbě a napadlo ho, jestli spěchá jen kvůli řezavému mrazu – nebo je to i vzrušením?

Po obou stranách cesty se v padajícím sněhu tyčily obrovské trupy válečných lodí, které hrozivě stály nad gravitačními bazény, slabě zespodu osvětleny září gravitačních generátorů doku. Na palubách těch, které stály poblíž vody, většinou svítily bezpečnostní lampy. Na několika dokonce už v tuto časnou dobu zahlédl členy posádky, kteří prováděli rutinní přístavní práce (a s úsměvem usoudil, že proklínají jak své nadřízené, tak padající sníh). Díky podobným známkám života se necítil mezi rozložitými trupy, KAPPA stěžni a do nebe se tyčícími stožáry tak osamělý.

Jiné lodě – ty, které byly poškozeny nebo rozebírány k opravám se vznášely nad vnitrozemskými gravitačními bazény jako kovové mrtvoly, napůl skryté za pláty trupové obšívky a těžkým vybavením doků. Když Brim procházel kolem obzvlášť zničeného trupu, zachvěl se. V konvoji cestou z Avalonu bezmocně sledoval, jak jedna z doprovodných lodí, starý torpédoborec jménem Obstinate, dostala zásah torpédem přímo do středu trupu. U této lodi mohla být posádka ráda, že ji v takovémto stavu vůbec dokázala dotáhnout na základnu. Potřásl hlavou – všechno ve Vesmíru je skutečně relativní, jak se říká.

A pak konečně dorazil na místo. Zrak mu padl na pomalu rezavějící tabulku s nápisem ,GRAVITAČNÍ BAZÉN R-2134‘. Za ním se vznášelo sto devadesát štíhlých iralů torpédoborce třídy T: T.83, loď Imperiální flotily (zkráceně L.I.F.) Truculent.

Propletl se mezi nízkými kamennými zídkami, které stály kolem gravitačního bazénu a sotva dokázal spustit oči ze vznášejícího se klínovitého trupu. Od moře vál slabý vítr a v jantarové záři generátorů, která na něj dopadala zespod, se stíny palebných věží na jeho břiše pomalu přesouvaly z jedné strany na druhou. Stíněné pohotovostní lampy stále ještě označovaly vstupní body do lodi kruhy slabého světla a hustá smaragdová síť kotvicích paprsků občas zazářila, když se loď pohnula a jednotlivé prameny se napnuly.

Lodě třídy T nebyly tak velké jako ostatní torpédoborce a v klidu nebyly ani moc hezké na pohled. Ale v jejich hranatém, zahroceném trupu se tísnily čtyři silné krystaly Sheldonova pohonu a dva mocné antigravitační generátory, které jim poskytovaly nejméně trojnásobek tahu než měly ostatní lodě jejich velikosti. Tyto AG generátory zajišťovaly ohromující podsvětelné zrychlení, což bylo přesně to, co tyto lodě pro svou práci – většinou při hlídkových letech – potřebovaly. A každý iral trupu byl naplněn silou. Byly to houževnaté a pevné lodě, jejichž energie by předstihla každou černou díru. V rukou dobrého kapitána se mohly postavit nejlepším plavidlům Temné ligy.

Hranatý trup Truculentu vypadal jako zahrocený, trojhranný trojzubec, který připomínal zvláštní hroty kopí furrogských válečníků z kvadrantu K’tipsch. Hlavní paluba lodi se plynule rozšiřovala od ostré přídi skoro po čtvrtinu celkové délky, kde byl umístěn kulatý tvar věže A, z níž vyčnívaly dlouhé a štíhlé 144mmi destruktory. Poněkud dál a o tři úrovně výš se nacházel velitelský můstek lodi s momentálně průhledným ,skleníkem‘ panelů hyperobrazovek (s nimiž se loď mohla pohybovat v podsvětelných rychlostech), na nichž se pod nánosy prachového sněhu odrážela slabá záře úsvitu. Po stranách nástavby vyčnívala můstková křídla jako ramena skoro po celé šířce ostře tvarované paluby. Na konci obou křídel se nacházely dvě velké polokoule, v nichž byla umístěna řídící střediska palby pro sedm hlavních věží. Vzadu uprostřed se za řadou hyperobrazovek zvedal vysoký a štíhlý KAPPA a COMM stěžeň, který díky pozoruhodné výjimce z Travisovy fyziky pohybu umožňoval takřka okamžitou komunikaci jak pod, tak nadsvětelnou rychlostí a přes neuvěřitelné vzdálenosti.

Hned za můstkem obrys válečné lodi ostře klesal k palubní nástavbě ve středu lodi, která se táhla až do dvou třetin délky trupu. Byla široká stejně jako můstková část a na jejích bocích se nacházela čtyři krátká a tlustá odpalovací zařízení, po dvou na pravoboku i levoboku. Byla chráněna převislými křídly můstku. Na ploché střeše nástavby byl umístěn otočný pětihlavňový torpédomet.

Za ní se tyčila ještě další, dvoupalubová záďová nástavba, která byla zároveň poslední částí zařízení, vyčnívajícího nad hlavní palubu. Její torpédomet sousedil se skladištěm torpéd a lodní dílnou, kde se nacházely i náhradní díly. Torpédové bunkry a hlavní opravárenské přístroje zabíraly většinu prostoru první paluby záďové nástavby – pro dlouhé blokádní lety, kterých se Truculent s jeho sesterskými loděmi účastnil nejčastěji, to bylo životně důležité místo. Poněkud k zádi a do stran od hlavní podélné osy lodi se tyčily věže W a X se 144mmi destruktory, které zabíraly největší prostor nejširší a nejprázdnější části hlavní paluby.

Stejně jako většina částí trupu Truculentu tvořil i záď obrovský trojúhelníkový kus trupové obšívky. Ze studií na Akademii si Brim pamatoval, že po ,horní‘ hraně měří přesně devadesát sedm iralů a protější vrchol je jen o dvacet jeden iral níž. Povrch byl kromě čtyř kruhových otvorů o průměru tří a půl iralu úplně hladký. Všechny otvory (šlo o výpusti spalin z krystalů pohonu lodi), byly v tomto okamžiku chráněny proti povětrnostním vlivům Gimmas Haefdonu soustavou kruhových clon.

Obě paluby na břiše lodi byly stejně hladké, samozřejmě s výjimkou 144mmi destruktorových věží, umístěných podél hlavní středové osy na přídi a zádi. Ty na pravoboku se označovaly písmeny B (příďový) a Z (záďový); věžím na levoboku byla přiřazena písmena C a Y. Na obou stranách můstkových křídel bylo hranatými avalonskými písmeny vyvedeno služební označení lodi, ,T.83‘.

Brim si zamyšleně změřil loď od přídi na záď. I při své energické kráse třída T postrádala tu ladnost, kterou si spojoval s řadovými loděmi, jako byly například ty, které kotvily na obzoru. Půvab Truculentu by se dal přinejlepším označit slovem ,lopotný‘. Smutně se usmál a v duchu usoudil, že měl obrovské štěstí, že byl přidělen alespoň sem. Jen málo Carescrianů se dokázalo dostat ven z dolů.

Zatímco sledoval loď závojem padajícího sněhu, otevřel se na palubní nástavbě přímo naproti klenutému spojovacímu můstku průlez. Nakonec se z něj vykolébal obrovitý hvězdný námořník; podíval se, jak se mu u úst sráží dech do obláčků, a přitáhl si k tělu těsný pracovní plášť Flotily. Sáhl průlezem dovnitř a vytáhl automatické koště.

„Zavři ten zatracený průlez, Barboussi!“ prořízl se mrazivým ranním vzduchem ženský hlas.

„Rozkaz, madam!“ Průlez se s hlasitým zařinčením uzavřel. Velký námořník pokrčil rameny, uvedl do provozu koště a začal odklízet sníh – přesně v okamžiku, kdy Brim se svým zavazadlem vystoupil na vrcholek spojovacího můstku. Muž navál na Brimovy boty pozoruhodnou závěj sněhu, než si uvědomil, že něco není v pořádku. S vyděšeným výrazem k němu vzhlédl.

Brim se usmál. Rozhodl se, že mu při prvním setkání s touto lodí nic ani v nejmenším nezkalí dobrou náladu. „Dobré jitro, Barboussi,“ řekl tak klidně, jak jen dokázal.

V náhlém zmatku Barbousse upustil své bručící koště a trhaně zvedl ruku ke křečovitému zasalutování. Z přístroje se okamžitě vyřinul oblak sněhu, který Brimovi pokryl tvář a kabát a pak už se koště převrátilo na zadní kryt, po němž začalo klouzat se zlomyslným vrčením směrem k okraji můstku, za nímž se nacházela jen vířící voda gravitačního bazénu. Reflexivně se oba ve stejném okamžiku sklonili, aby jeho cestu zastavili – a skoro se navzájem srazili k zemi. V posledním možném zlomku vteřiny zachytil Brim držadlo přístroje, čímž jej zachránil před jistou zkázou, a vypnul jej. Opatrně jej jednou rukou podal námořníkovi, zatímco druhou si ometal sníh a úlomky štěrku z pláště a zároveň se kousal do rtu, aby zastavil výbuch divokého smíchu.

„Ehm… ahm… omlouvám se, pane,“ zakoktal Barbousse truchlivě.

Brim se silou vůle ovládl. „To je v pořádku, Barboussi,“ pokýval v posledním záchvěvu důstojnosti hlavou. Vyplivl do vody hrst štěrku a vykročil doleva po můstku. Právě v tom okamžiku se mu Barbousse pokusil uhnout z cesty a ustoupil doprava. V půli kroku Brim hbitě udělal krok na svou pravou stranu a Barbousse uhnul doleva. A ještě jednou se Brim pokusil kolem něho projít po pravé straně, kterou mu zastoupil nešťastný Barbousse, jenž se teď tvářil naprosto zoufale.

„POZOR, námořníku!“ zavelel Brim a zastavil se v rozprášeném sněhu. „A nepusťte to koště!“ Barbousse ztuhl v očividném rigor mortis, začal sklouzávat směrem k okraji můstku, přešlápl na druhou nohu a postavil se do nepohodlného pozoru. Brim kolem něho po můstku co nejklidněji prošel k průlezu, kde se znovu zastavil. Otočil se a podíval se na Barbousse, který stál jako socha a koště držel v ruce v dokonalém přehlídkovém postoji. „Pohov. Pokračujte v práci,“ přikázal mu a vystoupil k zavřenému průlezu.

Překročil vysoký práh, zavřel za sebou průlez a zhluboka do sebe nasál vůni lodi; ta se skládala z čerstvého pachu ozónu a přehřátých elektronických obvodů, smíšených s nádechem horkého kovu a ožehlého lodního tmelu. Jídlo. Těla. A nezaměnitelná vůně leštidla, podle níž člověk vždycky poznal, že se nachází na lodi Imperiální flotily. Usmál se a vykročil krátkou chodbou – všechno, co se jen otřelo o vojenské námořnictvo, vonělo leštidlem. U malého strážního pultu seděla poddůstojnice a mračila se na kulovitý monitor. Na tabulce se služebním označením stálo: ,Kristoba Maldiveová, ubytovací důstojník‘.

„Tak dobře, Barboussi,“ zabručela Maldiveová, aniž zvedla oči od monitoru. „Co je zas?“

„No,“ řekl Brim, „třeba bychom mohli začít tím, že mě ubytujeme…“

Maldiveová nakrčila velký, hubený nos a pořád ještě zírala na monitor. „Že tě co?“ zeptala se a prstem se dotkla klávesnice. Shluk barev a písmen na monitoru se změnil (Brim se je zdvořile snažil nečíst). „Co mi to tu u Vesmíru vyklád…?“ pokračovala a zmlkla v půli slova, když postranní pohled jejích u sebe posazených očí padl na Brimův plášť – a podporučické výložky na levém rameni. „Ah, u Vesmíru,“ zaklela tiše. „Omlouvám se, pane; Nečekala jsem, že by někdo přišel tak brzy po ránu.“ Sklopila oči ke stolu. „Nemáme moc často šanci spát tak dlouho. A kluzáky…“

„To je v pořádku,“ přerušil ji Brim. „Šel jsem pěšky.“

Maldiveová znovu vzhlédla. „Ano, pane,“ řekla s rozpačitým úsměvem. „To tedy vidím.“ Vložila Brimovu kartu do čtečky a znovu se zahleděla na monitor. Ten naplnily další barvy a písmena. „Všechno se zdá být v pořádku, pane,“ řekla pak. Ze zásuvky stolu vytáhla velkou starobyle vyhlížející knihu, elegantně vázanou v lesklé rudé látce se zlatými okraji. Na přední straně byl vtištěný emblém Truculentu, útočící býk hilaago (smrtící predátor z planety Ju’ggo-3 ve Společenství Blim). „Zapište se sem, pane,“ řekla a otevřela Brimovi na pultu knihu. „Hned vás zapíšu na palubu.“

Brim se sklonil nad knihou a otiskl do citlivého plastiku otisky všech svých deseti prstů. „Dobrá,“ řekl pak s úsměvem. „Co bude teď?“

„Řekla bych, že jste se stal plnoprávným členem posádky,“ řekla ubytovací důstojnice a úsměv mu oplatila. „Najdete cestu do naší důstojnické jídelny? Je to na stejné palubě. Budeme potřebovat pár cyklů na to, abychom vám připravili kajutu.“

„Najdu to,“ řekl Brim s daleko větší sebedůvěrou, než jakou ve skutečnosti cítil. Když dostal své umístění, dal si tu práci a vyhledal si plány uspořádání lodi v knihovně Akademie na Avalonu, ale nyní mu všechno připadalo úplně neznámé a cizí.

„Přijdeme tam pro vás, jakmile bude vaše kajuta připravena,“ slíbila mu Maldiveová. „A to zavazadlo tu můžete nechat také.“

Brim přikývnutím poděkoval a pak zavrtěl hlavou. Jak člověka ta věc na levém rameni změnila! To, že se někdo staral o vaše zavazadla, bylo tak vzdálené od života na rudných dopravnících. Samozřejmě, doma by byl rád, že vůbec nějaká zavazadla má – kromě toho, co by nesl po kapsách nebo na zádech.

Vykročil chodbou směrem k přídi a na okamžik se zastavil u naleštěného kovového plátu, zavěšeného na starobylých hřebech. ,L.I.F. TRUCULENT‘, stálo na něm. ,JOB 21358 LODĚNICE ELEANDOR BESTIENNE 228/51988‘. Podle všeho někdo tento plát metacyklus za metacyklem leštil – někdo, komu na této lodi opravdu záleželo. Dobré znamení, usoudil. Několikrát jej přetřel rukávem pláště. Pak se usmál. Něco takového by mu mohlo přinést štěstí.

*

Nalezení důstojnické jídelny bylo daleko jednodušší, než čekal – zabloudil jen dvakrát. Dveře otevřel trochu ostýchavě – ještě před šesti dny pro něho byly prostory, vyhrazené důstojníkům, přísné tabu. S upřímnou úlevou zjistil, že jídelna je prázdná a překročil vysoký práh. Příďovou trupovou přepážku zdobila obrovská podobizna Greyffina IV., ,Velkého galaktického císaře, knížete hvězdokupy Reggio a zákonného ochránce nebes‘, jak zněl jeho plný titul. Tyto podobizny blahosklonně shlížely na obyčejné poddané snad z každé volné zdi v Impériu. Po úzkém prostoru byla porůznu rozmístěna otlučená a osezená křesla a přímo uprostřed stál rozložitý vyřezávaný stůl s deseti židlemi. U stolu bylo prostřeno pouze osm míst. Dvě ze židlí stály osamoceně.

Za stolem bylo v záďové přepážce umístěno malé okénko, vedoucí do malé potemnělé spižírny. Z tohoto prostoru na něho hleděly dvě uslzené oči, položené nad úzkým nosem, pod nímž bujel hustý bílý knír. Tentokrát překvapením nadskočil Brim. „Ehm, dobré jitro,“ řekl.

„Jistě, pane,“ prohlásila přesvědčeně tvář.

„Prosím?“

„Ale chápu samozřejmě, že stejně jako všichni mladíci sníh prostě milujete.“

Brim právě znovu otevíral ústa, ale vyrušil ho příchod obrovitého sodeskayského Medvěda, který měl na límci modrého erárního pláště výložky strojního důstojníka. Nově příchozí – s hodností poručíka – nahlédl dovnitř dveřmi, zdálo se, že okamžitě pochopil situaci a jeho dlouhé, neučesané licousy se naježily. „Podporučík Brim?“ zeptal se.

„Ano, pane,“ odpověděl Brim. „Ehm…?“ Kývl hlavou k okénku spižírny.

Medvěd se usmál. „Ah, to je jen šéfstevard Grimsby,“ vysvětlil. „Je celkem v pořádku – jen s tím rozdílem, že neposlouchá, co mu říkáte.“

„Neposlouchá, pane?“

„Nu, přinejmenším za toho půl roku od chvíle, kdy mě na tuto loď přidělili.“

Brim přikývl – spíš odevzdaně než chápavě.

„Nenechte se tím znervózňovat, příteli,“ řekl Medvěd. „Velice dobře dokáže předvídat, co chceme. A zbytek si vezmeme sami.“

„Ahm, uhm, chápu, pane.“

Medvěd se usmál a světlo dopadlo na dlouhé, vyleštěné tesáky, do nichž měl vsazené malé drahokamy, jež pokládali za nezbytné všichni jeho soukmenovci, kteří hodlali jít s módou. „Ve skutečnosti se nejmenuji ,pane‘,“ poznamenal a podal Brimovi velkou chlupatou ruku. „Na Matce planet jsem znám jako Nikolas Januarjevič Ursis – ale slyším velice dobře na Nika.“

Brim sevřel jeho ruku. „Takže Nik,“ odpověděl. „A zdá se, že ty víš, že se jmenuji Wilf Brim – celým jménem Wilf Ansor Brim.“

„Kristoba mi řekla, že tě tu najdu,“ řekl Ursis a vytáhl z kapsy své dokonale ušité tuniky otlučenou sodeskayskou zempskou dýmku. Šest silných prstů jemně nacpalo její hlavičku z plochého koženého sáčku a Ursis chvíli zamyšleně bafal, dokud se hogge’poa nerozžhavil a důstojnickou jídelnu nenaplnila jeho těžká, sladká vůně – už celá staletí předmět stížností trpících lidských členů posádky v celém vesmíru. „Nevadí ti to, doufám?“ zeptal se Ursis Brima, když se usadili do pohodlných křesel.

Brim se usmál a zavrtěl hlavou. Hogge’poa ho nikdy obzvlášť neděsil. Stejně nikdo vážně nepředpokládal, že s jeho kouřením Medvědi přestanou, ale tato tolerance byla vyvolána spíš altruismem než uznáním neobyčejných schopností, které Medvědi prokazovali při práci s hyperprostorovým pohonem. Kromě toho tuto vůni Medvědice k zešílení milovaly.

„Poslali tě sem rovnou z Akademie, což?“ zeptal se Ursis a přehodil si nohu přes nohu. Vysoké boty měl dokonale vyleštěné, jako by každou chvíli očekával neočekávanou kontrolu.

„Vyřazení bylo minulý týden,“ přikývl Brim.

„Takže jsi sem přiletěl z Avalonu na Amphitritu, co?“

Brim našpulil rty a přikývl. Teprve včera v noci zakotvila velká přepravní loď, přestavěná pro vojenské účely, v přístavu. „Konvoj CXY98,“ dodal.

„Říká se, že jsme v něm ztratili hodně lodí,“ řekl Medvěd.

„Přes polovinu nákladních,“ přisvědčil Brim. „Myslím, že jich bylo dvanáct.“

„A většinu doprovodných lodí,“ prohlásil Medvěd.

Brim znovu přikývl. Zdálo se, že v eoreanském komplexu se zprávy šíří velice rychle. „Viděl jsem, jak stará Obstinate vybuchla necelý c’lenyt od naší pravoboční přídi,“ řekl.

„Viděl jsi nějaké záchranné moduly?“

„Nedokážu si představit, že by ten výbuch dokázal vůbec někdo přežít,“ odpověděl Brim. „Vypadalo to, jako by všechny čtyři komory pohonu vybuchly v jednom okamžiku – nezbylo po ní ani moc trosek.“

Ursis zamyšleně vstal ze svého křesla. Když stál, vypadal jako ztělesnění průměru obyvatel Sodeskaye: měl silnou hranatou hruď a byl asi o třetinu vyšší než Brim. Stejně jako ostatní Medvědi měl krátké zahrocené uši a krátký čenich, který sloužil k udržení vnitřní teploty v mrazivém podnebí jeho rodné planety. Podíval se Brimovi přímo do očí. „Dva bratranci,“ řekl pomalu. „U Vesmíru.“

„To je mi líto,“ řekl Brim upřímně.

„Mně také,“ odpověděl Ursis s nepřítomným pohledem v blízko posazených dravčích očích. „Ale hagsdoffové přece útočí vždycky nejdřív na nejsilnější kusy stáda, že?“

„Prosím?“

„Jen jedno staré přísloví z Matky planet,“ vysvětlil Ursis. „A jsem to já, kdo by se měl omluvit, protože vás zbytečně zatahuji do svých problémů.“ Položil ruku na Brimovu paži. „Při prvních útocích přece tví soukmenovci trpěli s mými.“

Brim se kousl do rtu.

„Despotové jako Nergol Triannic zraňují lidi i Medvědy stejnou měrou,“ řekl Ursis. „A my máme za úkol jeho a tu třikrát prokletou Ligu zastavit, že?“ Zamyšleně zabafal ze své zempské dýmky. „Ještě než jsi dorazil, proslechly se o tobě jisté zvěsti, Carescriane. Hodně z nás tvůj přílet očekávalo s velkým zájmem.“

Brim zvedl obočí.

„Brzy, můj nový příteli, si spolu o spoustě věcí promluvíme,“ řekl Medvěd. „Ale teď už mě zase volají krystaly pohonu. A ty se určitě rád nastěhuješ do své kajuty, která je, jak se zdá, konečně připravena.“ Kývl hlavou ke dveřím.

Brim se otočil. Přede dveřmi čekala na chodbě jedna ze členek posádky.

„Tudy, prosím, poručíku,“ řekla mladá žena.

„Ještě se uvidíme…“ prohlásil Ursis a vyšel ze dveří jako první.

Během několika cyklů stál Brim pyšně ve své soukromé kajutě, vůbec prvním prostoru, o nějž se nebude muset s nikým dělit. Takový luxus byl příliš vzdálen Carescrii a jejím rudným dolům, a on za jeho získání zaplatil vysokou cenu. Přinejmenším pro tuto chvíli za ni už samotný pocit stál.

Právě zastrčil vybalené zavazadlo pod úzký kavalec, když si všiml, že se na vnitřní straně dveří rozsvítilo signální znamení, označující hlasovou zprávu.

„Ano?“

„Pozdravy od kapitánky lodi,“ ozvalo se z reproduktoru. „Nástupní pohovor začne v její pracovně přesně v 0975 standardního času.“

Brim se podíval na ukazatel času na přepážce kajuty a zjistil, že mu do té doby zbývají ještě skoro tři celé metacykly. „Dobrá,“ řekl a zatímco signální znamení zhaslo, posadil se znovu na svůj kavalec. Bylo jasné, že je jedním z mála obyvatel Truculentu, který vstává tak časně. Přinejmenším dokud se loď zdržuje v přístavu.

*

Dlouho před 0975 vystoupal Brim o dvě paluby výš k záďové části můstkové nástavby. Poblíž žebříku se nacházely dveře, označené prostým nápisem ,KAPITÁN‘, pod nímž byly přilepeny dvě cedulky. Na jedné stálo: ,R. G. Collingswoodová‘, a na spodní bylo napsáno: ,korvetní kapitán I. F.‘. Zatímco čekal, připojil se k němu druhý podporučík s označením navigátora na límci. Nově příchozí byl baculatý, měl růžovou pleť a ve tváři nerozhodný výraz. Opasek rozděloval jeho tuniku na dvě nakynuté části, které se při běhu nezávisle na sobě přelévaly a pohupovaly. „Už jsem myslel, že kapitánku v tomhle strašlivém bludišti nikdy nenajdu,“ vypískl vysoce položeným hlasem. „Kolik vůbec je?“

„Pokud tady máš být v 0975 standardu, tak jsi to stihl,“ ujistil ho Brim a sám se podíval na hodinky. „Ještě nám zbyl skoro celý cyklus.“

„Tak to je moc dobře,“ řekl muž se supěním a pak se náhle na Brima podíval, jako by ho teprve nyní poznal. „Nejsi ty náhodou ten carescrianský podporučík?“ zeptal se.

„To jsem já,“ přiznal Brim a okamžitě se chystal k obraně.

Druhý podporučík zabručel. „No, rozhodně nevypadáš nijak divně,“ poznamenal.

Z mnoha trpkých zkušeností Brim věděl, že Imperiálové většinou netušili, že ho něco podobného uráží – ale nyní rozhodně nebyla ta správná chvíle udělit tomuhle lekci. „Připraven?“ zeptal se bezbarvě.

„Líp už to nepůjde.“

Brim rozhodně zaklepal na dveře.

„Je otevřeno,“ ozval se zevnitř hlas.

Brim stiskl kliku a nahlédl dovnitř. Kapitánka Collingswoodová seděla zády ke dveřím u stolu a pozorně se dívala do monitoru. Odněkud se linuly tiché tóny majestátní, neznámé hudby. „Pojďte dál,“ řekla, aniž se otočila. „Hned budu hotová.“

Brim vešel jako první a stál v rozpačitém pozoru za zvuků tiché, krásné hudby, zatímco jeho velitelka dokončila svou práci a otočila se v křesle. Podívala se nejdřív na jednoho důstojníka, pak na druhého. Měla dlouhý, rovný nos, oříškové oči a kaštanové vlasy. Ruce si složila do klína a propletla dlouhé, štíhlé prsty.

„Takže?“ zeptala se.

„Podporučík Wilf Ansor Brim se hlásí do služby na palubě L.I.F. Truculent, madam,“ řekl Brim tím nejvyrovnanějším hlasem, na jaký se zmohl. V tichu, které se po jeho hlášení rozhostilo, si uvědomil, že je ztuhlý strachem. Ale také si všiml, že není v této místnosti jediný – jeho baculatý společník nedokázal ani otevřít ústa. Když nikdo nic neřekl, podal kapitánce svou služební kartu a už předem ji otočil tak, aby ji mohla Collingswoodová vložit přímo do čtečky.

Kapitánka si přečetla vytištěné jméno, vzala si od Theady jeho kartu a obě položila na desku stolu. „Takže vy jste Brim?“ zeptala se nakonec příjemným hlasem.

„Ano, madam.“

„Takže vy budete Theada,“ řekla druhému podporučíkovi.

„J-Jubal Windroff Theada třetí,“ zakoktal růžolící mladík. „Z Avalonu.“

„Ano,“ řekla Collingswoodová zamyšleně. „Kdysi jsem znala vašeho otce.“ Na okamžik zmlkla, zasněně se usmála a pak pokračovala. „Předpokládám, že jste oba právě vyšli z výcviku v Akademii,“ řekla.

Brim přikývl. „Ano, madam,“ řekl znovu. Jeho společník pokračoval ve svém mlčení.

Na úzkých rtech Collingswoodové se rozhostil nepatrný úsměv. „Takže jste připraveni řídit starý Truculent ve vesmíru z velitelského křesla, ano?“ zažertovala.

„S radostí se spokojím s jakýmkoli křeslem na palubě, madam,“ řekl Brim s úsměvem. Teprve až nyní mu došlo, že žena není oblečena v uniformě, ale obnošeném svetru a krátké sukni, která odhalovala štíhlé nohy a pohodlné, sešlapané boty. Přesto i v tomto oděvu působila každým miliiralem jako kapitánka válečné lodi.

„Vy jste ten, který pilotoval ty hrůzostrašné rudné dopravníky, že?“ zeptala se.

„Ano, madam,“ odpověděl Brim a znovu se připravil na nevyhnutelnou urážku.

„Hmmm,“ zabručela. „Pokud se nemýlím, bylo k jejich řízení třeba neobyčejných navigačních schopností.“

Brim cítil, jak se červená a rozpačitě mlčel.

Collingswoodová se znovu usmála. „Velice brzy se o vašem nadání přesvědčíme, podporučíku,“ řekla. „A vy, podporučíku Theado. Mohu vás rovnou posadit do křesla hlavního navigátora?“

„N-no, kapitánko,“ zakoktal Theada, „mám na řízení jen tři sta metacyklů – plus něco na simulátoru. Nevím, jestli jsem připraven na řízení z levého křesla…“

„Na Truculentu metacykly u řízení získáte velice rychle,“ přerušila ho Collingswoodová s takřka neviditelným zamračením. Pak se jí opět na rtech objevil neutrální úsměv. „Poručík Amherst bude čekat, že se mu přijde ohlásit – je to náš první důstojník. A samozřejmě se musíte hlásit poručíku Gallsworthymu, až se vrátí na loď. On je hlavní navigátor, takže váš přímý nadřízený.“ Usmála se a znovu se v křesle opřela. „Vítejte na palubě, pánové,“ řekla na rozloučenou.

Brim vykročil ke dveřím jako první. Právě v okamžiku, kdy vycházel na chodbu, se k němu Collingswoodová znovu otočila. „A mimochodem, podporučíku Brime,“ řekla a podívala se na něho přes Theadovo rameno, „až se mnou budete znovu mluvit, oslovujte mě prosím ,kapitánko‘, a ne ,madam‘.“ Na tváři se jí objevil upřímný úsměv, který Brima přesvědčil o tom, že jí to ve skutečnosti příliš nevadilo. „Není to samozřejmě nic trestného,“ dodala. „Jen mě napadlo, že byste to možná chtěl vědět.“

*

Když Theada zmizel chodbou pryč, aniž utrousil jediné slovo, rozhodl se Brim, že jeho dalším krokem bude hlášení u prvního důstojníka Truculentu. Nakonec muže našel v mapové místnosti můstku, kde seděl v křesle u malého neuspořádaného stolu, na němž stál jeden z všudypřítomných kulovitých monitorů. „Poručík Amherst?“ zeptal se Brim zdvořile, když přejel pohledem bohatě lemovaný důstojnický plášť Flotily, ledabyle přehozený přes opěradlo vedlejšího pracovního křesla.

„A nikdy na to nezapomínej,“ zavrčel chladně Amherst, když se otočil od svého monitoru. Ve tváři měl vepsány stejně aristokratické rysy jako Collingswoodová – s tou výjimkou, že jeho byly silně mužské. Měl úzký, rovný nos s rozšířeným chřípím, úzký knír, úzká ústa takřka beze rtů a kaštanové vlnité vlasy. Od Collingswoodové se nicméně nejvíc odlišoval očima. Zatímco její sledovaly svět s dobromyslným intelektem, v Amherstových se zračila chladná, opatrnická povaha puntičkáře do morku kostí. „Ale že sis dal na čas s hlášením prvnímu důstojníkovi, co?“ odfrkl si a naprosto si nevšímal Brimovy původní otázky.

„Byl jsem u kapitánky Collingswoodové, pane,“ odpověděl Brim.

„Laskavě si svoje vysvětlování schovej na chvíli, kdy se tě na ně zeptám,“ ušklíbl se jízlivě první důstojník. „Poručík Theada za mnou přišel rovnou – jak se ostatně sluší na pořádného důstojníka námořnictva.“ Otočil se ve svém křesle a uhladil si modře lemované nohavice kalhot, které se pod koleny zužovaly. Elegantní jezdecké boty, které měl na nohou, přímo vyzařovaly pohodlí a měkkost drahé ofetí kůže (kterou dodnes Brim vídal jen na obrázcích). „Koloniálové se toho musí naučit ještě hodně o správném vychování,“ povzdechl si a podíval se upřeně na Brima. „A Carescriané jsou v tom nejspíš ze všeho nejhorší.“

Brim v sobě zdusil hněv a říznou odpověď. Amherstovy způsoby velice dobře znal z dob studií na Akademii.

„No?“ zeptal se první důstojník náhle. „Co mi o tom řekneš?“

„Byl jsem u kapitánky,“ opakoval Brim. „Na její rozkaz.“

„Však ty se brzy naučíš, že se se mnou nevyplácí žertovat, Carescriane,“ štěkl Amherst a v očích mu zableskl vztek.

„Nemyslel jsem to jako urážku, pane,“ prohlásil Brim vyrovnaně. Pořád se ještě docela dobře dokázal ovládat.

Amherst se na něho chladně zamračil. „Tvé ubohé výmluvy budu posuzovat já, podporučíku.“ Spojil špičky svých dlouhých prstů a zahleděl se na stříšku, kterou takto vytvořil, zatímco Brim cítil, jak v něm kypí hněv. „Předpokládám, že tím prokážu celé posádce obrovskou službu,“ pokračoval konečně a vůbec poprvé od Brimova příchodu se mu podíval přímo do očí. „Čím dřív odhalíme tvé skutečné schopnosti, tím dřív budeš moci uvolnit místo někomu lepšímu.“ Náhle se otočil zpátky ke stolu. „Jen si to představte,“ zamumlal jako by jen pro sebe, „Carescrian, který dostal vlastní kajutu!“ Zavrtěl hlavou a jeho dlouhé prsty se znovu roztančily po klávesnici. „Odlétáme odsud pozítří ráno,“ uchechtl se. „A tímto tě jmenuji na místo druhého navigátora při startu. Starý Gallsworthy bude mít po dvou nocích, strávených hraním, vynikající náladu. Ten s tvým mizerným nadáním pěkně zatočí.“

Brim se chvěl vztekem, ale zůstal stát u dveří, aby si tirádu vyslechl až do konce.

„Můžeš jít,“ mávl rukou Amherst. „Zbytek dneška a zítřek máš na seznámení s lodí. A pak se tě nadobro zbavíme, Carescriane. Pro tebe není v tak vznešené organizaci místo – navzdory tomu, co tvrdí ten zvrácený Reformní výnos lorda Beorna.“

Brim se otočil na podpatku a vyrazil zpátky do své kajuty, zatímco se v něm poslední zbytky trpělivosti rozpadaly jako hrady z písku při přílivu.

*

Po několika dlouhých metacyklech – Brim ztratil pojem o čase – seděl s hlavou v dlaních na kavalci a nacházel se na půli cesty mezi vražedným vztekem a hlubokým, přehlubokým zoufalstvím. Jako by se vrátil zpátky do kadetní školy. Těch pár Carescrianů, kteří se dokázali na Akademii protlačit, muselo být tisíckrát lepší než kdokoli, než ostatní uznali, že jsou to přece jen živé bytosti. A nejhorší zbraní, kterou proti nim Imperiálové používali, byla jejich vlastní povaha. Zavrtěl hlavou a s bolestí si začal snad už potisící přehrávat v myšlenkách své setkání s Amherstem, když se dveře jeho kajuty rozechvěly pod dunivými ranami. „Pojď, Wilfe Ansore, můj nový příteli! Je nejvyšší čas na skleničku v důstojnické jídelně!“ Brim si nevzpomínal, že by kdy během celých osmadvaceti let života zaslechl příjemnější hlas.

*