PRÁVĚ VYŠLO

ST: Pribehy od Kapitanova stolu Antologie

PŘÍBĚHY OD KAPITÁNOVA STOLU

Cyklus Star Trek


Cena: 318,- Kč
Vyšlo: 17.12.2018


PŘIPRAVUJEME

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho

Cena: 468,- Kč
Vyjde: leden 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

218,- KčBill Baldwin: Obležení

Cyklus Navigátor, díl šestý

Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Rok vydání:
Status:
Sci-fi
115 x 180
brož
Robert Čapek
Jiří Popiolek
Robert Pilch
Petr Willert
399
978-80-86309-10-1
2000
Na skladu
Oblezeni

Triannikova Liga Temných hvězd se rozhodla vést válku na dvou frontách. Útoky na Avalon sice poněkud polevily, ale maršíl Rodev nov Vobok, pravá ruka císaře, se pokouší o invazi na Sodeskayu, mateřskou planetu S.S.S.R. A kontradmirál Wilf Brim je samozřejmě u toho.

 


Související odkazy:

Recenze M. Pešťáka (5.1.2001 – Fantasyplanet)

 

Autorův profil na Legii


Oficiální stránky autora (anglicky)


 

Ukázka:

 

Prolog

 

Imperiálního standardního data: 32. diadu 52013

 

Kontradmirál Wilf Brim, oblečený v pohodlném a hřejivém medvědím oděvu včetně nepostradatelné vejcovité pokrývky hlavy, která mu zakrývala uši a přidávala celý iral navíc k jeho šesti, se vesele zazubil, když se elegantní trojka řítila oslepující sodeskayskou vánicí. Vzácnou starožitnost, podle tradice známou jako ,saně zamilovaných‘, táhla trojice černých plnokrevných droškatů s hustou srstí, kteří se hnali po čerstvém prachovém sněhu bez jakýchkoli potíží – prostřední tvor klusal mezi otěžemi a ostatní dva se pohybovali po jeho bocích jako dva uhlově černí duchové. Na postrojích těchto velkých zvířat byly upevněny stovky malých zvonečků, jejichž zvuk tvořil melodii, kterou měli všichni sodeskayští Medvědi už od nepaměti vrytou v srdci. Jen vrstvou oblak tlumené dunění, které provázelo start vesmírné lodi, na okamžik porušilo iluzi, že se saně řítí volnou krajinou tisíce let v minulosti. Tomošenkův kosmický přístav na uměle vyhřívaném jezeře Děmjansk se nacházel pouhých třicet c’lenytů ve směru oběhu od Borodovovy rozlehlé usedlosti. A hlavní město Sodeskayi, ,Svatý‘ Gromkov, se tísnilo na břehu řeky o dalších dvacet c’lenytů dál.

Velkovévoda Anastas Alexej Borodov po Brimově levici práskl bičem a trhl otěžemi s nadšením Medvěda poloviny jeho věku. Řízení sodeskayské trojky bylo zvláštní umění, protože u toho musel řidič stát – což nebyla pro Medvěda Borodovova věku žádná legrace. Jako skutečný jamščik ale mohl nosit zvláštní označení: dvě jasně oranžová kohoutí péra po pravé straně vysokého klobouku.

Po Brimově pravici pobafával ze své složitě vyřezávané zempské dýmky obrovský generál Nikolaj Januarjevič Ursis, ten nejlepší inženýr pohonu, jakého kdy potkal, a (během vzácných mírových let) i děkan proslulé Ditjasburské akademie, zatímco kolem nich po obou stranách úzké vesnické cesty svištěly řady křídově bílých kmenů prastarých bříz. Sněhem se probíjely chomáče mrazem spálených azalek a chapadla psího vína se šplhala po kmenech tak vysoko, že skoro zakrývala výhled na duby a topoly, které se tyčily v pozadí.

Takhle vypadala pořádná starosvětská sodeskayská zima v plné síle, jak ji miloval každý Medvěd.

Navzdory klidu a míru pozdního odpoledne ale Brim neměl nejmenší problémy se vzpomínáním na prudké srážky – už i oficiálně se jim nyní začalo říkat druhá velká válka – které se rychle šířily po celé galaxii. Osobně nasazoval život v bojích, které měly odvrátit první barbarský útok Ligy na jeho vlast.

Nyní jen několik tisíc světelných let od Gromkova Liga temných hvězd Nergola Triannika shromažďovala ještě větší invazní síly, které vrhla do bojů proti imperiálnímu Avalonu. V sázce bylo obrovité seskupení hvězd, planet a bohatství, které tvořilo nesmírné centrum sodeskayské moci. Těmto útočným jednotkám nevelel nikdo jiný než polní maršál Rodef nov Vobok, zatímco tlustý admirál Hoth Orgoth – který jen s obtížemi přežil potupnou porážku v průběhu bitvy o Avalon – velel vesmírným operacím. Tentokrát Ligeři nehodlali připustit možnost porážky. A Brim to velice dobře poznal na vlastní kůži – vždyť si musel cestu na sodeskayskou hlavní planetu doslova prostřílet...

Necelé tři dny před příletem do Gromkova a zhruba půl metacyklu po zahájení jitřní hlídky právě seděl v pasažérském křesle na navigačním můstku sodeskayské přepravní lodě Alexsander Grobkin a hovořil – avalonsky – s kapitánem Peterem Nestěrovem a vrchním navigátorem T. P. Stefanovskim. Když je navigátor ve službě upozornil na kontakt, zahleděli se všichni příďovými hyperobrazovkami na tři světelné body, které se rychle přibližovaly v kosém úhlu k normálnímu pohybu hvězd. Náhle ověřovací systém naplnil můstek kvílením poplachu – přibližující se lodě neodpověděly patřičným způsobem na kódovaný dotaz KA’PPA centrály. Na pravoboku se začaly pohybovat a zaměřovat destruktory jejich eskorty, útočné lodi Gordi třídy Smětlivyj o výtlaku dvacet šest tisíc milstonů.

„Takže,“ poznamenal Nestěrov nevzrušeně, „zase ti Ligeři, co?“ Medvěd byl vysoký, s narudlou kožešinou a velkou část obličeje mu zakrýval mohutný knír, který byl jasnou známkou jeho původu – takto chodili jen obyvatelé zmrzlých sodeskayských planet sektoru Hargovian. Nestěrov strávil nesčetné roky jako kapitán mnoha sodeskayských vlajkových lodí společnosti AkroKahn.

„Zdá se, že válka je ligerským národním průmyslem, kapitáne,“ odpověděl Stefanovski, když mezi hvězdami zableskly první zaměřovací výstřely Ligerů. Malý, tmavý Medvěd z oblasti Gromkova měl ten mírně krátkozraký pohled jedince, který strávil většinu kariéry zíráním na monitor. O chvíli později hyperobrazovky mírně potemněly, když necelý c’lenyt od levoboku vybuchlo šest nebo osm těsně umístěných výstřelů. Stefanovski se mírně zamračil nad mapou oblasti, kterou měl umístěnou na monitoru, a potřásl hlavou. „Přinejmenším to nejsou o nic lepší střelci než jejich předchůdci za poslední války,“ podotkl jízlivě.

Brim se nevesele uchechtl a vzpomněl si na nekonečné myriády podobných záblesků, které sledoval v průběhu uplynulých takřka dvaceti standardních let – bylo jich tolik, že už v něm nedokázaly vzbudit ani jiskru hrůzy a strachu. Prostě se staly součástí jeho existence. Před nedávnem byl jedním z malé skupiny, která prolomila nejmohutnější obléhání, jaké kdy jediný hvězdný systém zažil. Popravdě řečeno se pro něho válka nikdy nemohla stát obnošenou vestou. Na to, aby se něco podobného stalo, měl prozatím vždycky plné ruce práce s tím, aby dokázal zůstat naživu.

Rozhlédl se po můstku a sledoval navigátory, systémové a komunikační důstojníky a nevelkou skupinou mladších důstojníků, kteří měli za úkol velet hnízdům destruktorů, připevněným na – v dobách míru naprosto hladký – štíhlý trup přepravní lodi. Lehké rychlopalné zdvojené 57mmi zbraně sice proti ligerským útočným lodím vypadaly jako hračky, ale pokud nic jiného, přinejmenším měla posádka lodě pocit, že útok oplácí, i když ani přímý zásah nepřátelské lodi by příliš velké škody nenapáchal.

„Že si ti parchanti ale dávají na čas,“ zamumlal Stefanovski.

„No, možná se už vy nemůžete dočkat, až se k nám přiblíží na dostřel,“ poznamenal Nestěrov suše. „Pokud jde o mě, mohlo by jim to klidně trvat celý zbytek věčnosti.“

Brim cítil, jak pohon lodi přešel na vyšší obrátky a podíval se podél pravoboku na kýlovou brázdu, která se rozšiřovala za zádí Alexsandera Grobkina, jak se připravoval ke složitým, trojrozměrným manévrům, jejichž úspěšné provedení se mohlo stát jedinou věcí, která jim mohla zajistit přežití prudkého soustředěného útoku tří lodí – nebo přinejmenším zprostředkovat unavené a takřka bezmocné posádce pocit, že aspoň něco pro své přežití dělá. Posádka Gordi mezitím odpálila hypersvětlici a její záře prudce zalila oblouk hyperobrazovek na můstku. Všichni, kteří v tom krátkém okamžiku nestačili zavřít oči, než krystalové panely automaticky potemněly, zasténali. Ligerská výzvědná loď – podle siluety šlo o Gantheisser GA 88 – zastínila svou vlastní světlici a pak zmizela ve vývrtce nahoru.

I Brima, který byl víceméně přivyklý zábleskům destruktorové palby z nedávného obléhání Avalonu, zabolely oči – tak jasné světlice byly. A pak se kolem nich hvězdy roztočily v divokém víru, když loď začala stoupat do první vývrtky, zatímco se eskorta odpojila směrem doprava, aby získala více prostoru k boji. Brim zaťal pěsti – přímo nenáviděl situace, kdy byl takto bezmocný.

A jako by to nějak spustil svými myšlenkami, zahájily všechny destruktory – sedmapadesátky na palubě Grobkina i baterie sto třicítek ve věžích Gordi – palbu na dvě zelené kýlové brázdy, které se k nim přibližovaly od zádi. Další výkrut – hvězdy sklouzly dolů a k levoboku. „A teď přijde útok,“ řekl nevzrušeně Nestěrov, když se kýlové brázdy zaměřily na spojnici s malou útočnou lodí. „Zdá se, že Ligeři dnes dostali na starost eskorty, že?“

Posádka na můstku jako by chtěla hlasitým voláním dodat spolubojovníkům odvahy a štěstí a Brim se Stefanovskim napjatě sledovali vývoj bitvy. Bezmocně se drželi vší silou opěradel křesel, když se hvězdy při dalším divokém obratu zatočily v příďových hyperobrazovkách. Tři útočníci se vrhli na Gordi a divoce manévrovali, aby se vyhnuli přehradné palbě destruktorů eskortní útočné lodi. V témže okamžiku dva z nich vypustili zároveň po hypertorpédu a v přívalu divokých výbuchů se dali na ústup. Brimovi připadalo, že se smrtící rakety řítí neuvěřitelnou rychlostí k sodeskayské lodi.

„U Vesmíru,“ zvolal Stefanovski s očima upřenýma na útočnou loď, která se nijak nesnažila manévrovat, aby útok odvrátila, „a Gordi nedělá vůbec nic.“

„Ale dělá – kapitán čeká na poslední torpédo,“ poznamenal Nestěrov, když Alexsander Grobkin provedl další ostrou zatáčku.

„Jen aby nečekal moc dlouho,“ procedil Stefanovski šeptem skrze zaťaté zuby.

V posledním možném okamžiku Gordi vypustil klamné cíle; torpéda, k nimž se mezitím připojilo i to z poslední ligerské lodi, na okamžik jako by zaváhala, pak změnila kurs a vybuchla v bezpečné vzdálenosti půl c’lenytu od lodi.

„Uf!“ zalapal po dechu Nestěrov a znovu se zahleděl k zádi. „Ale že se ten poslední Liger opozdil – čekat takhle dlouho, věřili byste tomu?“

„Nejspíš se mu nepodařilo torpédo vypustit okamžitě,“ odhadl Brim.

„Tak,“ přikývl Nestěrov, „nejspíš to muselo být takhle.“

Někdo na můstku zvolal v sodeskayštině a všichni začali povzbuzovat střelce na palubě druhé lodi.

„U Vootovy zatracené matky!“ zvolal Brim. „Ale ten zatracený Liger by měl s tou svou popelnicí uhnout co nejrychleji, nebo…“ v půli věty se odmlčel, když Gordi umístil chirurgicky přesný přímý zásah a nepřátelská loď zmizela ve žhnoucí kouli radiačního požáru, který nakonec zahalil jak útočníka, tak obránce.

„…nebude mít s čím uhnout,“ zasténal tiše Nestěrov.

Když se Gordi vynořil z ohnivé koule, zaplnily můstek výkřiky hrůzy. Dvě záďové věže byly pryč a na jejich místě se objevila celá ulomená příď ligerské lodi. Poničená eskorta sklouzla z kursu, z jejího trupu vyrazila stěna radiačního požáru a pomalu začala zaostávat za druhou lodí.

Byla to dokonalá ukázka problémů, které stíhaly současnou Sodeskayu, a i ta jen mírně předznamenávala potíže, do kterých se tato velká země dostala během několika let, jež uběhly od jeho poslední předválečné návštěvy.

*

Druhá velká válka existovala zatím jen podle jména. Přesněji řečeno šlo o logické vyústění dřívější jedenáctileté bitvy, která vyplnila dočasnou mírovou mezeru počínaje rokem 52000 před třinácti lety. Právě toho roku po sérii těžkých vojenských porážek císař Ligy Nergol Triannic nečekaně abdikoval na trůn, stáhl se na planetu Portoferria a nabídl Impériu mírovou dohodu a dočasné příměří, než tato vejde v platnost.

Krátce po těchto třech důležitých událostech bylo Impérium rozděleno na dva nepřátelské tábory válkou znavených mírotvorců a stejně válkou znavených bojovníků. Většina mírotvorců se velice rychle spojila do politicky velmi mocného Sdružení pro intragalaktickou reformu (SIGR). Bojovníci – kteří se sdružovali v několika vojenských a veteránských organizacích – se nicméně ještě stále museli soustředit na důležité úkoly, zahrnující opravu zničených obranných systémů Impéria. Proto také ztratili přímý politický vliv na všech úrovních a dohoda Ligy, kterou mezitím podepsal císař Nergol Triannic, byla následně po ostrých debatách protlačena hlavou SIGRu Puvisem Amherstem na jednání v Imperiálním parlamentu. Byla formálně schválena zesnulým císařem Greyffinem IV dva dny před avalonským svátkem Nového roku 52001.

Za hlasitých protestů a demisí důstojníků Admirality bylo zahájeno snižování stavů Imperiální flotily (s následným uzavíráním základen) hned zkraje roku 52001 přesně podle tvrdých podmínek nové dohody. Obě kdysi znepřátelené strany si zvolily své dozorčí, kteří měli dohlížet na odzbrojovací proces. Po dvou postupných zeštíhleních v letech 50002 a 50003 se nezaměstnaní veteráni shromáždili k proslulému ,pochodu na Avalon‘. Většina se v klidu rozešla poté, co parlament vetoval finanční příspěvky, navržené císařem Greyffinem IV; nicméně další, daleko neústupnější veteráni museli být rozehnáni zvláštními jednotkami Imperiální námořní pěchoty s odznaky SIGRu na rukávech uniforem a pod velením SIGRu oddaných důstojníků.

Další omezování stavů a síly Flotily v roce 52004 dovršilo podmínky odzbrojení ze strany Impéria, jejichž důsledkem byla nejslabší Flotila v dějinách říše. O půl galaxie dál v Tarrottu Puvis Amherst osobně potvrdil stejné omezení ze strany Ligy, ale skupiny námořníků, které zůstávaly loajální přísaze věrnosti Flotile, věděly, že prohlášení Ligy nejsou ničím než lží. Naneštěstí zalila Impérium vlna pacifismu, kterou – přesto (nebo právě proto) že byla založena na čistých pocitech a nebyla nijak manipulovaná – nebylo možno politicky napadnout. A tak se Impérium potácelo na pokraji bezmoci, zatímco Liga stavěla novou a daleko silnější flotilu válečných lodí.

V roce 52005 byla dokončena tři roky trvající práce námořní mezigalaktické reparační komise, která ve své zprávě vyčíslila válečné finanční závazky Ligy na sto třicet dvě miliardy kreditů, splatné během následujících deseti standardních let. Zoguard Grobermann, ministr zahraničních věcí Ligy, přislíbil, že kancléřství ,vezme tuto sumu do úvahy‘, ale nic dalšího už se nestalo.

V roce 52006 byl Konrad Igno, antiligerský prezident Bety Jago, zavražděn neznámou osobou během tradičních pololetních slavností tohoto dominia. Ligerská ministryně pro veřejnou koordinaci Hanna Notromová popřela, že by o přípravě tohoto činu měla jakékoli povědomí, a zanedlouho poté dokonce Nejvyšší rada Ligy uvedla v život zákony, zakazující úkladnou vraždu, aby jednou provždy dala najevo mírumilovné úmysly.

Zkraje roku 52007 vydal Nergol Triannic (toho času ve vyhnanství) svou zčásti biografickou knihu Ughast Niefft, v níž formálně shrnul skutečné cíle Ligy. Zhruba v půli avalonského léta přívrženci Ligy anektovali všechny planety hvězdného systému Gammil’lt na žádost otevřeně proligerského kancléře I. B. Groenlje. Koncem roku stoupenci SIGRu v Imperiálním parlamentu prosadili návrh zákona Cavir‑Wilvo, který měl ještě více přiškrtit proud financí, určených ke stavbě nových válečných lodí Flotily.

Brzy po začátku standardního roku 52008 se Nergol Triannic vrátil triumfálně ze svého vyhnanství do Tarrottu a převzal otěže ligerské vlády v černé uniformě Dozorců, Garackou dohodou postavených mimo zákon. O necelý měsíc později byl Conrad Zorn, význačný mezigalaktický cestovatel a průmyslník, nalezen mrtev poté, co obvinil Ligu z tajného rozšiřování své Flotily dálného vesmíru. Zhruba v půli roku popřel Nergol Triannic platnost veškerých reparačních požadavků ze strany Impéria a znovu zavedl povinnou vojenskou službu pro všechny občany Ligy. Koncem ligerské Slavnosti vítězství (druhého nonadu 52008 podle imperiálního standardního datování) vstoupily a obsadily jednotky Dozorců planetární systém Torondu, dosadily na trůn přívržence Ligy Rogana LaKarna a vyhlásily ,věčnou‘ politickou jednotu Ligy a Torondu.

V půli roku 52009 Zoguard Grobermann a Hanna Notromová společně ohlásili na základě všeobecného referenda včlenění planetárního systému Zathian do Ligy. Brzy poté vyslal Nergol Triannic ostré varování království Fluvanna na podkladě údajného útisku občanů Ligy, kteří přebývali na jeho planetách.

V roce 52010, poté co SIGR zhatil všechny pokusy o obranu království Fluvanna (takřka jediného dodavatele krystalů Pohonu pro celou Imperiální flotilu), utvořil císař Greyffin IV Imperiální dobrovolnický sbor (IDS) z prvních jedenácti vyrobených křižníků třídy Starfury a ,pronajal‘ na rok fluvannské vládě nejen lodě, ale i jejich posádky. Krátce poté ligerské síly napadly Betu Jago a zahájily okupaci; protesty z celé galaxie přitom naprosto nebraly na vědomí. O dva měsíce později vyhlásil Triannic na smyšlený popud válku i Fluvanně, čímž vykřesal jiskru, která nakonec zažehne oheň celogalaktické války.

Až do roku 52011 dokázali příslušníci SIGRu v Imperiálním parlamentu bránit schválení dohody o vzájemné pomoci mezi Impériem a Fluvannou. S odstoupením Greyffina IV se nicméně císařem stal Onrad V a vyhlásil válku Lize právě ve chvíli, kdy lodě IDS zničily obrovskou vesmírnou pevnost u Zonga’aru a tím odložily nástup Triannikových expedičních sil nejméně o celý standardní rok. Během měsíce rozpustil nový císař Impéria IDS a rozkázal válkou zoceleným posádkám, aby se vrátily do řad Flotily, kde budou rozmístěny na palubách lodí, které už se začaly připravovat na nevyhnutelnou bitvu o Avalon.

Wilf Brim – jeden z prvních, kteří se zapsali do řad IDS, a velitel proslulého zonga’arského útoku – stál v čele tohoto historického stěhování. Dne 205/52012 převzal velení nad třicátou perutí jedenácté skupiny obranného velitelství Flotily a napřel veškeré úsilí do zoufalé snahy připravit posádky i lodě k nadcházejícím bojům. Snaha se vyplatila dřív než mohl kdokoli očekávat a jeho podřízení sehráli klíčovou úlohu při obraně pěti avalonských planet, když se Ligeři pustili do útoku jen několik týdnů po bleskovém vítězství, jehož dosáhli na Effer’wycku. Během následujících šesti měsíců těžkých bojů dokázali zoufale přečíslení obránci způsobit nepříteli natolik těžké ztráty – na posádkách i na lodích – že Triannic musel celý invazní program odložit.

Císař Ligy Temných hvězd ovšem nyní s obnovenou flotilou – a pozemními jednotkami, které se od pádu Effer’wycku před více než rokem zatím ještě nezapojily do bojů – hodlal zahájit další tažení. A tentokrát si nepřipouštěl neúspěch.

 

Kapitola první

 

Ošklivá pravda

 

„Nechce se mi věřit, že budu potřebovat přehlídkovou uniformu,“ zasténal Brim a přelétl očima nesčetné kusy oblečení, které Barbousse rozložil po posteli. „Přece se mám vypravit na manévry na palubě bitevního tanku, ne na nějaký třídenní banket.“

„Admirál jistě promine,“ poznamenal Barbousse, „ale v instrukcích, které mi byly zaslány z vyslanectví, mi jasně dávali najevo, že než se vrátíte, můžete tu přehlídkovou uniformu potřebovat dokonce několikrát.“

„Hmmm,“ zamyslel se Brim. Borodov mu říkal víceméně totéž a přece jen to koneckonců byl knjezův bratr. „A kdy by to tak asi mohlo být?“ zeptal se a zahleděl se jitřním šerem na obrovské, sněhovým popraškem pocukrované zahrady a sochy pod okny.

„Přesná data ani časy se mi nepodařilo zjistit, admirále,“ odpověděl Barbousse. „Ale když už se celá tahle záležitost podniká pro knjeze, bude to bezpochyby v okamžiku, kdy bude chtít on.“

Brim jen mlčky přikývl. Jen na Sodeskayi.... „Tak to zabal všechno,“ řekl pak odevzdaně.

„Rozumím, pane,“ souhlasil Barbousse a pustil se do balení jediného zavazadla, které si s sebou Brim hodlal vzít i navzdory skutečnosti, že každý z vysoce postavených sodeskayských důstojníků s sebou bude mít zavazadla přinejmenším tři, to nejmenší pravděpodobně dvojnásobné velikosti než jeho a každé další ještě větší.

Brim se podíval na cyklovky. Ode dne, kdy nastoupil poprvé do služby na palubě starého torpédoborce L.I.F. Truculent, věděl, že jak Borodov, tak Ursis jsou za každých okolností a denní doby přesní. „Budu ve studovně,“ řekl a otevřel těžké dubové dveře, které oddělovaly jeho pokoje od haly v prvním poschodí. Seběhl velké schodiště po dvou schodech a nakonec vykročil velkou chodbou Borodovova panství neboli ,galerií‘, kde na něho shlížel mladý Medvěd – Brim si vzpomněl, že to byl Borodovův dědeček – z portrétu, nakresleného Novarem Sogravem, bezpochyby nejuznávanějším malířem Sodeskayi za posledních tisíc let.

Na okamžik se před ním zastavil a zahleděl se na mladého urozeného Sodeskayana. Sograveův génius zachytil nezměrnou sebedůvěru, která charakterizovala dávno uplynulou dobu, jež se naprosto lišila od doby dnešní, kdy se po dvou stech letech takřka neutuchající války životy měřily podle toho, jak dlouho se kdo dokázal vyhýbat smrti v boji. Brimova vlastní dcera Naděje byla vychovávána chůvou, protože její matka přišla o život při ligerském bombardování necelých pět minut poté, co ji přivedla na svět přímo v avalonském Imperiálním paláci. A Margot Effer’wycková, jediná přetrvávající láska jeho života a královská princezna, byla nyní na útěku před svým manželem Roganem LaKarnem, velkobaronem Torondu a nestydatým přívržencem Ligy. Galaxie už nebyla tím příjemným místem k životu jako kdysi a přinejmenším nejbližší budoucnost nenabízela příliš velké možnosti zlepšení.

Z galerie vstoupil do další velké síně a nakonec dveřmi vešel do velké knihovny s obrovským krbem, klenutým stropem (ozdobeným nepředstavitelně cennými plastickými rhodorianskými malbami ze čtyřicátého století), točitým schodištěm a dvěma poschodími knihoven, které lemovaly všechny stěny a byly zaplněny starobylými svazky, z nichž některé byly dokonce svázány ze skutečného papíru.

Ursis už seděl v jednom z mnoha pohodlných kožených křesel, zamyšleně pobafával z velké zempské dýmky a naplňoval tak vzduch v místnosti dýmem, jehož pach většina lidí shovívavě přirovnávala ke smradu hořící vlny yaggloze. I když seděl, vypadal Medvěd nanejvýš impozantně. Měl neuvěřitelně pronikavé, malé šedé oči, temně rudohnědou srst, dlouhý citlivý čenich a jemné šestiprsté ruce, porostlé chlupy. Když se usmíval – jako například nyní – v teplém světle místnosti se mu zaleskly drahokamy, zasazené do tesáků. Dnes byl oblečen v pískové a karmínové uniformě sodeskayských pozemních sil, kterou doplňovala vysoká čepice, lemovaná zlatem, sako se zlatými knoflíky, bílá košile, černá kravata a holínky z černé kůže, sahající pod kolena. Podle tradice měl nárameníky uniformy, vyšívané zlatem, ozdobeny dvěma propletenými hvězdami, což znamenalo hodnost generálporučíka a stejné hodnostní označení se nacházelo i na klopách saka. Tři řady stužek nad levou náprsní kapsou hovořily výmluvně o dlouhých létech bojů proti Ligerům. Zvláštní hvězdicový odznak na pravé straně hrudi vypovídal o tom, že Ursis kdysi patřil do řad elitní knjezovy říšské gardy. „Uf,“ řekl Brimovi na uvítanou a pokynul mu k dalšímu křeslu. „Během několika následujících dnů poznáš, proč tě Sodeskaya tak zoufale potřebuje, Wilfuško.“

„Na manévrech, Niku?“ zeptal se Brim zamračeně. „Ale i Ligeři přece uznávají, že sodeskayské pozemní síly jsou nejlépe vycvičené a vybavené v celé galaxii. Všichni si myslí, že jsou neporazitelné.“

Medvěd jen vážně přikývl. „Všichni rozhodně ne,“ odpověděl.

„To říkáš ty,“ poznamenal Brim, „ale já pořád netuším proč.“

„Brzy to poznáš sám, Wilfe Ansoreviči,“ ozval se Borodov, který právě vstoupil do místnosti soukromým vchodem. „,Stromy a medvědí mláďata se chvějí v jarních bouřích stejně‘, jak se říká.“

Byl oblečen v hnědé verzi Ursisovy uniformy, kterou nosily sbory sodeskayských inženýrů, a na černých kožených náramenících měl tři zlaté hvězdy, označující hodnost generálplukovníka. Jeho srst měla daleko více kaštanový nádech než srst jeho dlouholetého společníka Ursise, i když byl Borodov daleko starší a léty více shrbený, takže byl jen o něco málo vyšší než samotný Brim. V očích mu nicméně za skly staromódních brýlí s kostěnými obroučkami blýskaly oči plné mladistvého humoru a nezměrné moudrosti. A i když mu šedivějící čenich nepropůjčoval tak útočný vzhled jako jeho mladšímu společníkovi, díky hustým a dlouhým kotletám po stranách obličeje působily jeho rysy neuvěřitelně intelektuálsky. „Podstatná většina Sodeskayanů má za to...“ V půli věty se ale zastavil a přešel k baru, kde nalil tři poháry čirého logishského meemu. „Bezesporu,“ poznamenal pak, „ale bude lepší, když si uděláš obrázek sám bez našeho vměšování. Koneckonců přece jsi odborník přes operace Flotily – ne my. Je to tak, Nikolaji Januarjeviči?“

Ursis přikývl a podíval se na Brima. „Jsi tady právě proto, abys posoudil naše manévry s ohledem na součinnost flotily, Wilfuško,“ řekl, „…nebo daleko přesněji na nedostatek součinnosti flotily.“ Smutně potřásl hlavou. „,Jen zmrzlé hory mohou výt na měsíce vprostřed tuhé zimy‘, jak se říká.“

Brim přimhouřil oči. Ještě se zatím nenarodil jediný člověk, který by dokázal sodeskayským příslovím porozumět – a zdálo se, že přesně tohle Medvědi vědí. Přesto neustále citovali přísloví a pořekadla z nějakého naprosto bezedného zdroje stejně jako v den, kdy se mezihvězdní Medvědi setkali s mezihvězdnými lidmi. Člověk se prostě musel naučit aforismy filtrovat a soustředit se na zbytek rozhovoru, který smysl dával. „Takže takhle špatné to je?“ zeptal se a přijal od svého hostitele pohár meemu. „Tak to počítám, že to budu muset nejspíš vidět sám.“

„Což bezpochyby uvidíš,“ slíbil mu Borodov a podal další pohár Ursisovi. „Ale nyní si musíš užít poslední příležitost, jak se napít civilizovaného nápoje, než se budeš muset spokojit s daleko prostším a primitivnějším způsobem stravování na manévrech.“

Ursis se na staršího Medvěda podíval a mírně se zamračil. „Primitivní život?“ zeptal se. „Na palubě bitevního tanku?“

Borodov pokrčil rameny a s předstíranými rozpaky se usmál. „Nu,“ poznamenal, „možná zase tak primitivní nebude. Ale jeden se chápe každé vhodné výmluvy, aby našel nějakou příležitost k pořádnému přípitku. Obzvlášť nyní,“ dodal a zvážněl. „Kdo ví, co přinese zítřek? Jak to vidím já, blíží se ligerská invaze každým dnem – a s ní veliké, převeliké změny stylu života, který povedeme později.“ Posadil se do křesla a na okamžik se zahleděl do svého poháru. „Pokud se nějakého později dožijeme,“ dodal a pomalu přikývl.

„Pravda, pokud se jej dožijeme...“ souhlasil Ursis.

*

V narudlém předjitřním polosvětle se vysokým obloukovým průjezdem do Borodovovy usedlosti vřítila obrovská vládní limuzína, doprovázená čtyřmi zavalitými vojáky na gravcyklech a zastavila v oblacích zvířeného prašanu. Služebnictvo se shromáždilo v chladném ránu, aby se rozloučilo se svým pánem, a vojáci seskočili ze sedel gravcyklů a zůstali stát v pozoru, zatímco řidič s lokajem přiskočili, otevřeli prostor pro pasažéry a začali nakládat zavazadla. Brim sledoval, jak kolem Borodova procházejí sluhové, kuchaři, kočí, ošetřovatelé droškatů, zahradníci a další Medvědi, kteří pracovali na panství, klanějí se, dělají pukrlata a mumlají zdvořile pozdravy, než znovu vykročí dál. Navštívil během mnoha let tuto usedlost nesčetněkrát a byl svědkem toho, jak se služebnictvo s Borodovem loučí před odjezdem. Dnes ráno mu ale na celém obřadu připadalo něco zvláštního a odlišného. Samozřejmě zde byl jasně viditelný cit poddaných a láska k jejich zaměstnavateli, ale nad tím vším se vznášelo něco daleko vážnějšího.... ale co to bylo?

Snad tušení zlé předtuchy?

Borodov se snažil být veselý a žoviální a s ohledem na hrozící útok Ligerů pečlivě udržoval na tváři výraz sebedůvěry; za těchto okolností ale nebylo vůbec lehké vykreslovat jakkoli optimistický obraz. I když se domovské planety Sodeskaye nenacházely pod hrozbou přímého útoku už po nějakých pár set standardních let a i když to rozhodně nikdo nehodlal potvrdit ani nyní, děsivý boj visel jasně ve vzduchu. Poznamenával každý cyklus dne všech Sodeskayanů.

Rozloučení nakonec dospělo ke konci. Borodov se vyšplhal dveřmi dovnitř a v ruce svíral košík s občerstvením, které jim mělo ukrátit cestu na kosmodrom a velká limuzína tiše odplula jitřním vzduchem za eskortou gravcyklů.

O necelý metacyklus později už vzlétli vstříc oběžné dráze na palubě burácejícího kosmického člunu NJH-26 sodeskayské flotily, štíhlé a dlouhé přepravní rakety, která byla po celé galaxii proslulá svou rychlostí a elegancí. V teplé, dřevěnými panely obložené pasažérské kabině lemovaly stěny bohatě polštářované pohovky a v rozích stála čtyři křesla, tvarovaná pro Medvědy. Měkké, nepřímé osvětlení vrhalo záři na přepychovou snídani – už druhou od chvíle, kdy vstali – která byla připravena v lokální gravitaci lodě na nízkém stolku s podavačem, z něhož se linula vůně horkého, čerstvě připraveného cvcesse’. Brim trávil let lhostejným sledováním Medvědích navigátorů, kteří vysílali zprávy KA’PPA systémem (ten zprostředkovával komunikaci pomocí psaného slova tak, že se prakticky okamžitě šířila po celém vesmíru) vojenským koordinátorům v různých kontrolních stanicích, obíhajících hlavní hvězdy.

Brim se rozhlédl po bohatě zařízené kabině a zauvažoval nad tím, jakou asi skutečnost může poznat na manévrech, které budou přerušovány formálními bankety a dalšími obřady, jež si spojoval se setkáním vysokých armádních důstojníků s vladaři. Dokonce i ten přepychový vojenský přepravní člun, v němž letěli, mu připadal jako by naprosto mimo jakoukoli vojenskou techniku. Občerstvení, cvcesse’, luxusní podmínky, to všechno přispívalo k tomu, že cesta připomínala spíš dovolenou než dopravu na vojenské cvičení. Starý Borodov už se natáhl na pohovce a tvrdě usnul a zdálo se, že na celém člunu je kromě navigátorů vzhůru jen on a Ursis, který seděl a sledoval zamyšleně hvězdy, pohybující se za hyperobrazovkami.

Jako by Medvěd vycítil Brimovu pozornost, otočil se a nevesele se na navigátora usmál. „Máš v očích takový zvláštní výraz, Wilfe Ansoreviči,“ řekl. „Nechceš mi říct, nač myslíš?“

Brim našpulil rty. „Nevím, jestli to dokážu, Niku,“ odpověděl. „Tedy ne že bych nechtěl; jen nevím, jestli dokážu tak jednoduše převést myšlenky do slov.“ Sklopil oči ke svým rukám. „Myslím, že když to hodně zestručním, tak se dostanu někam... řekněme.... k pocitu neskutečnosti, když už mě jiný výraz nenapadá.“ Máchl rukou v širokém gestu, do něhož obsáhl celou kabinu. „Vypadá to, jako bychom letěli sledovat nějakou předem dávno připravenou událost – výjev, jestli se to tak dá říct, se spoustou formálních banketů, které rozmělní vážnost celé věci. Rozhodně žádné vážné manévry – nebo přinejmenším ne takové, o jakých lidé obyčejně mluví – kde armády nacvičují boj jedna proti druhé.“

„Velice vnímavé, můj olysalý příteli,“ řekl Ursis a pokýval hlavou. „A přesto nyní ještě nenadešel čas k tomu, abychom o tom hovořili. Já i Anastas Alexej jsme tvou reakci předvídali dlouho předtím, než jsi vůbec přistál na Sodeskayi.“ Zamračil se. „Také jsme se shodli na tom, jak neuvěřitelně důležité je, že jsi prožil podobné manévry již dříve, takže nám nyní budeš moci pomoci právě proto, že znáš všechny aspekty pěkně ,z terénu‘, abych tak řekl.“

„Hmmm,“ zamyslel se Brim. „Tohle skoro znělo, jako by mi to říkala moje matka.“

„Tvoje matka?“ zeptal se překvapeně Ursis.

„No jistě,“ usmál se Brim. „Však víš. Medvědí matky přece musí říkat ty věci, které říkají matky lidské – věci jako třeba, no: ,Já vím, že se ti to nebude líbit, ale uvědom si, jak se díky tomu nakonec staneš lepším‘.“

Ursis se usmál a nadšeně pokýval hlavou. „Takže mi rozumíš.“

„Ale i přesto se mi to nemusí líbit,“ zabručel Brim s předstíraným podrážděním.

„Jistě,“ souhlasil s pobavením v očích Ursis, „ale uvědom si tu morálku, kterou ti to posílí.“

*

Konečně tiché dunění pohonu zmlklo a nahradilo je burácení silných gravitačních generátorů, když opustili hyperrychlost a vlétli do slabé záře hvězdy třídy 19. O necelou polovinu standardního metacyklu později se pustili do posledního rozhoupaného a nerovného manévru v ostré sněhové bouři nad povrchem planety Vorkuta, jejíž prostředí dávalo úplně nový význam výrazu pustina. „Je to tady trochu skličující, že, Wilfuško?“ poznamenal Borodov, když vyhlédl roztrhanými cáry mračen a sněhovými poryvy na děsivé podsvětí, které se kolem nich řítilo.

Brim přikývl a cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. „Vedle tohohle vypadá Gimmas Haefdon jako tropický ráj,“ řekl nevesele, když si připomněl obrovskou základnu Impéria na planetě Gimmas, obíhající kolem vyhasínající hvězdy Haefdonu. „S tím rozdílem, že na Gimmasu kdysi přinejmenším něco žilo. Tady se nezdá, že by tu kdy vůbec cokoli rostlo.“

„Což je z větší části pravda, Wilfe Ansoreviči,“ zabručel Ursis s úsměvem, „pokud nebudeš počítat rozrůstající se sodeskayskou kolonii. Malé městečko Medvědů na odvrácené polokouli dodává naší ekonomice neuvěřitelné bohatství.“ Máchl rukou v širokém oblouku. „Celá Vorkuta je neuvěřitelně bohatá na zlato a jiné kovové rudy, ale to už přece víš sám, že?“

„To zní, jako by stálo za to o ni bojovat,“ podotkl Brim žertem.

Ursis pokrčil rameny. „Tohle je jen jedna z mnoha planet, starý příteli,“ odpověděl s pokrčením ramen. „A pokud se Nergol Triannic a jeho Dozorci, kteří nedělají celý den nic jiného než že kouří časové koření, jednou k takovému bohatství dostanou, tak už je nezastaví vůbec nic. ,Jeskyně a temnota dobře znají dlouhou zimou vyhládlé vlky‘, jak se říká.“

„Jak se říká,“ potvrdil Brim a přikývl. Naneštěstí nebylo to, co Medvěd říkal, žádným tajemstvím – pokud v to nepočítal přísloví. Každý, kdo dokázal překonat rychlost světla, dobře věděl o bohatství Sodeskaye. Během tisíciletí se snažilo mnoho a mnoho dobyvatelů podmanit si medvědí území. Nakonec všichni do jednoho selhali, ale pravdou bylo, že žádný k dosažení svého cíle ještě nepostavil armádu, která by se dokázala vyrovnat té, již právě svolával Nergol Triannic a jeho Liga Temných hvězd. Každému bylo jasné, že tentokrát mohou boje dopadnout jinak.

*