PRÁVĚ VYŠLO

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho


Cena: 468,- Kč
Vyšlo: 25.1.2019


PŘIPRAVUJEME

Obalka se pripravuje Jan Kotouč

V TAJNÉ SLUŽBĚ KORUNY ČESKÉ

Cyklus České země

Cena: 298,- Kč
Vyjde: červen 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

298,- KčKeith R.A. DeCandido: Jednotný osud

Žánr: 
Formát: 
Vazba: 
Překlad: 
Jazyková redakce: 
Odpovědná redakce: 
Obálka: 
Počet stran: 
ISBN/EAN: 
Vyšlo: 
Status:
Sci-fi 
108 x 165
brož 
Jakub Marek 
Jiří Popiolek 
Albert Balatka 
Jakub Schejbal
313 
978-80-7456-418-5 
4.10.2018
Na skladu 
ST - Jednotny osud

Koupit elektronickou verzi

Edice "Star Trek"

V neklidných týden po děsivém kataklyzmatu jsou jeho přeživší zkoušeni až na hranice svých možností.

Federace sama nedokáže čelit náporu uprchlíků, a co hůř – nedostává se jí klíčových zdrojů. Vyčerpaná Klingonská říše klečí na kolenou a záludní Kinshayové cítí tuto slabost – a příležitost – na světelné roky daleko. A Romulanské impérium – již dlouho přeťaté ve dví – se ocitá nebezpečně blízko občanské válce.

 

Série nešťastných příhod nedává kvadrantům Alfa a Beta šanci na vyléčení utržených ran. Sonek Pran – profesor, diplomat a občasný poradce federačních prezidentů – začíná ve zdánlivě nesourodých událostech spatřovat jistý vzorec. A Když každý další díl skládanky zapadne, je třeba jednat.

Ezri Dax, kapitánka U.S.S. Aventine, musí s profesorem Pranem cestovat tam, kde je ještě možné všemu zabránit. Na Achernar Prime – do srdce Romulanského imperiálního státu.


Související odkazy:

Český Star Trek portál

Star Trek na Wikipedii

Star Trek Nová generace na Legii

 

Profil Keitha R. A. DeCandida na Legii

Profil Keitha R. A. DeCandida na Wikipedii (anglicky)

Oficiální stránky Keitha R. A. DeCandida


 

Ukázka:

 

 

1


Capella IV

 

 

Rebeccu Greenblattovou štvalo, že Capellané jsou o tolik vyšší než ona.

Nevadilo jí, že sama je malého vzrůstu. Na to si už zvykla. Sice se narodila na Benecii, většinu dětství však strávila na Pangee, planetě s vysokou gravitací. Život na ní Rebecce zpomalil růst, a tak dorostla do výšky pouhého jednoho a půl metru. Při jednáních s většinou humanoidů to nebyl výrazný problém, jenže na Capelle nejmenší domorodec měřil dobré dva metry.

Většinu času zde proto strávila se zakloněnou hlavou.

Takto si svou první práci ve funkci vedoucí nepředstavovala.

Stěžovat si ale nemohla – měla radost, že je vůbec naživu. Podobně jako řada jiných bytostí i ona sledovala vysílání Federační zpravodajské služby, když se Borgové hrnuli do Federace. Za těchto okolností být naživu znamenalo mít nesmírné štěstí.

Pro Januskou důlní společnost začala pracovat už jako praktikantka při studiích strukturálního inženýrství na Imprekově univerzitě na Tellaru. Tektonický sesuv oceánského dna jednoho z tellarských moří vedl k objevu ložiska uridia a Januská důlní uzavřela s Federací smlouvu na těžbu rudy. Chyběl jí však personál, a tak se obrátila na univerzity. Většinou si najímala Tellarity, ale na Imprekově univerzitě studovalo i dvacet procent příslušníků jiných druhů včetně Rebeccy, která díky tomu zjistila, že její nadání a znalosti strukturálního inženýrství jsou pro těžební práce jako stvořené.

Na Tellaru se ovšem strukturálnímu inženýrství nevěnovala. Januská důlní potřebovala jen poskoky a asistenty, ona si však vedla natolik dobře, že jakmile odpromovala, nabídli jí práci.

To se stalo před deseti lety. Minulý měsíc si ji do kanceláře v hlavním sídle Januské důlní na Bre’elu IV zavolal ředitel Torvis-Urzon. Budova společnosti byla malá a účelná, stejně jako šéfova kancelář – stísněná místnost bez oken vybavená pouze stolem, za nějž se Grazerit sotva vešel.

„Vzpomínáte na povýšení, o kterém jsme spolu mluvili?“ vybafl na ni Torvis-Urzon bez okolků, jakmile vstoupila.

Rebeccu to nijak nepřekvapilo. Torvisi-Urzonovi byla zdvořilost naprosto cizí. „Ano. A taky si vzpomínám, že se smetlo ze stolu.“

„Tehdy jsme totiž očekávali, že budeme asimilováni. To už nás teď netrápí. Borgská invaze naopak přímo souvisí s vaší novou prací na vedoucím postu.“

Rebecce se rychle rozbušilo srdce. „Jakou novou prací?“

„Nedostává se nám topalin. Vaším úkolem bude nějaký sehnat.“

Tomu Rebecca rozuměla. Po borgském nájezdu stoupl zájem o atmosférické kopule tisícinásobně, a pokud jste chtěli, aby vám fungovaly, potřebovali jste topalin. „Kde?“

„Na Capelle IV.“

Tep jí výrazně klesl. „Na Capelle IV už přece těžba probíhá. Víc než sto let.“

„A po tak dlouhé době je čas ji vylepšit. Produkce topalinu na Capelle je zhruba desetinová oproti tomu, co by dokázala vytěžit moderní zařízení.“

Rebecca se musela pousmát. O Capelle nevěděla zhola nic, jen že je předním obchodním partnerem Federace v těžbě topalinu, víc ale ani vědět nepotřebovala. Začala si mnout bradu. „A Federace pověřila nás?“

„Popravdě řečeno Federace pověřila Inženýrské sbory.“

„No to je snad vtip,“ prohlásila Rebecca otráveně. Ty namyšlence z Hvězdné flotily nemohla vystát.

„Není, ale capellanská vláda odmítla. Něco ohledně krále v exilu či co.“

„Krále v exilu?“

Torvis-Urzon vydal zvuk, jako když uniká plazma, což byla grazeritská obdoba pokrčení ramen – tedy alespoň v případě tohoto Grazerita. „O capellanské politice nic nevím – víc mi ale neřekli.“

„Tak dobře. Kdy začínám?“

Torvis-Urzon se prohrabal desítkami paddů ležících na stole, než vylovil ten správný a podal ho Rebecce. „Za dva dny. Tady jsou potřebné informace a také všichni, kdo vám budou k dispozici.“

Tep se jí opět zrychlil. „Můžu si vzít, koho chci?“

„V rámci možností,“ utnul ji Torvis-Urzon.

Rebecca si na lesklém displeji paddu zobrazila seznam personálu. Okamžitě si všimla, že ohledně primárního počítačového technika si moct vybírat nebude.

Zamračila se na šéfa. „Nutíte mě vzít si s sebou T’Lis?“

„Je jedinou techničkou, která je k dispozici, a má k práci potřebné zkušenosti.“

Máchla paddem, jako by jím chtěla Torvise-Urzona plácnout – což se jí v danou chvíli nezdálo jako úplně špatný nápad – a řekla: „Mám z ní husí kůži.“

„Překladač asi nefunguje. Co jste to říkala?“

Rebecca dobře věděla, že překladač umí tlumočit základní fráze, věděla však také, že Torvis-Urzon nesnáší lidi, kteří během rozhovoru používají metafory nebo slang jakéhokoli jazyka. „Cítím se s ní nepříjemně. Pořád na mě civí, jako bych byla laboratorní pokus, který se nepovedl.“

„Možná jím jste.“ Teď se Torvis-Urzon málem i usmál.

S přehnaným dramatickým povzdychnutím a paddem v ruce opustila Rebecca kancelář a odnesla si jej s sebou do jednoho z hotelových pokojů, které si Januská důlní pronajala pro přespolní zaměstnance pobývající na planetě.

Během jednoho dne sestavila tým a obvolala jeho jednotlivé členy. T’Lis vynechala v domnění, že to za ni udělal už Torvis-Urzon – a pokud ne, možná T’Lis nepřijde a Rebecca si bude moct vybrat někoho jiného.

Ale T’Lis přišla, společně s dalšími sto sedmdesáti šesti lidmi vybranými k inovaci capellanského důlního zařízení. Na Capellu je z Bre’elu dopravila Hecate, jedna z obřích nákladních lodí Januské důlní.

Jakmile se Rebecca ocitla v hlavním městě Capelly, zjistila, že hledí místnímu teerovi do nosních dírek.

V žádném z dokumentů o planetě, které si za minulý týden přečetla, se nikdo ani slůvkem nezmiňoval o tom, jak moc jsou Capellané vysocí.

Navíc byli nečekaně přímočaří. Jejich rituální pozdrav symbolizoval upřímná srdce a otevřené ruce; pravdomluvnost u nich hrála prim. Jakmile ji teer přivítal – ve zdvořilostním minimalismu předčil i Torvise-Urzona – sdělil jí: „Jste na Capelle vítáni po dobu inovací, abychom i nadále mohli obchodovat s rudou. Pak už vítáni nebudete.“

Když pochopila, že o soužití s místními se snažit nemusí, vrhla se na modernizaci capellanských důlních strojů.

Anebo, jak se ukázalo, spíš jejich opravu či úplnou náhradu. T’Lis si při práci neodpustila přednášku. „Tyto doly,“ vysvětlovala, „byly vyhloubeny v roce 2267 na vrcholu duotronického věku. Ačkoli byly tehdy vrcholem technického pokroku, asi i vy pochopíte, že v roce 2381 jsou žalostně zastaralé.“

Rebecca zaskřípala zuby a raději spolkla slova, než aby na urážku reagovala; namísto toho se zeptala: „Proč je nemodernizovali?“

Okamžitě otázky litovala, protože Vulkánka jí oplatila svým nesnesitelným pohledem. „Jelikož přehled historie Capelly, kterou jsme dostali spolu s materiály k seznámení se s prostředím, je zjevně mimo vaše schopnosti, povím vám to sama. V minulém století Capella přistoupila na smlouvu s Federací. Vztahy pak ochladly, když skupina známá jako toora Maab sesadila z trůnu teera, mladého muže jménem Leonard Akaar.“

Rebecca si začala mnout bradu. „On existuje Capellan jménem Leonard?“ Ve Federaci jste se se smíšenými jmény samozřejmě mohli setkat běžně, od nadutých izolacionistů, jakými byli Capellané, byste však něco podobného nečekali.

„Očividně jej odrodil pozemšťan stejného jména. Nicméně teer i jeho matka odešli do vyhnanství a byli prohlášeni za mrtvé. Akaarova hrobka se nachází v hlavním městě.“

„Městě. Jasně.“ Na Pangee města zabírala plochu tisíců čtverečních kilometrů. Na Benecii byla vystavěná v úbočích hor. Na Capelle se „městem“ nazývalo několik malých, vratkých budov, které se náhodou vyskytly vedle sebe.

T’Lis pokračovala: „Po Akaarově vyhnání byli Capellané ochotni s Federací obchodovat, ale federačním technikům nedovolili provést nezbytná vylepšení.“

„Takže časem vybavení zastaralo a obchody upadly.“

„Což téměř vedlo k totálnímu kolapsu capellanské ekonomiky,“ dodala T’Lis. „Tak dlouho vydržela jen proto, že těžební vybavení, které zde Hvězdná flotila před sto lety instalovala, bylo dostatečně odolné. Borgský útok se pro Capellany stal paradoxně přínosem. Nebýt náhlého zájmu o topalin, kvůli kterému tu jsme i my, by se podle ekonomů capellanská socioekonomická infrastruktura zhroutila během dekády.“

Rebecca se s T’Lis rozloučila a při odchodu zatoužila po technikovi, který by jí prostě a jednoduše odpověděl, že vybavení je zastaralé a nemohli jsme ho opravit, protože nás Capellané nemají rádi.

*

Druhý den si Rebecca procházela několik zpráv, pak si zavolala svého zakdornského asistenta Jira Roplika, kterého si předcházela zejména ze dvou důvodů: byl nebývale chytrý a výkonný a byl jedním z mála lidí menších než ona.

„Proč T’Lis opět odpojuje počítačové jádro?“

„Protože po odpojení jádra diagnostický program funguje lépe.“

Rebecca si promnula bradu. „Jire, s počítači jsem pracovala celý život. Podle mých zkušeností si diagnostika obvykle poradí i s, ehm, náročnějšími případy, než je tenhle.“

„T’Lis má potíže s přechodem na isolineární systémy. Prý je to naposled, kdy kvůli tomu jádro odstavuje.“

„‚Prý‘? A určitě to bude vědět kdy?“

„Až bude diagnostika opravdu fungovat.“

„Víte, byla jsem ochotná se s její účastí smířit jen proto, že je ve svém oboru opravdu dobrá,“ pravila Rebecca.

Jir si povzdychl a záhyby na tvářích mu zduřely. „Jen cituju její slova.“

Rebecca obrátila prosebně oči ke stropu, ten jí však nabídl pouze vlnitý plech. Obytné prostory pro její tým dosud nebyly hotové. Rebecca o ně původně nežádala, běžnou praxí při podobných zakázkách totiž bývalo, že personál přebýval v místních domech a stavěním provizorních budov neztrácel čas. Podobné bydlení stejně nebývalo nijak pohodlné.

Jenže tyto splácané kusy levného kovu by potřebovaly pořádně vylepšit, aby se vůbec daly označit za strašné (nemluvě o tom, že by se v nich mělo pracovat či bydlet), a tak Rebecca požádala, aby jim z Januské důlní v rámci příští dodávky poslali i provizorní přístřešky.

Což jí připomnělo… „Ten ferengský obchodník ze včerejška. Šlo o jinou loď než před několika týdny.“

„Taky jsem si všiml a zeptal se jednoho z lidí okolo teera. Zřejmě to není neobvyklé. ‚Velkouší dodavatelé‘, jak jim tady říkají, střídají lodě neustále. V rozmezí týdnů přiletí stejná loď málokdy.“

„Dobře. A co Firee? Může se se mnou už sejít, anebo pořád odčerpává vodu?“

„Pořád odčerpává. Tvrdí, že jim to potrvá až do odpoledne.“

Rebecca si povzdychla. Minulou noc pršelo, a ačkoli Capellané své domy stavěli odolné všem živlům, důlním šachtám, které od doby, kdy vypoklonkovali Federaci, vyhloubili sami, takový luxus nedopřáli. Dnešní ranní schůzka se měla paradoxně týkat testování drenážního systému pro případ silného deště. Rebecca netušila, že jim příroda praktické testování přichystá už na noc.

„Dobrý den!“

Rebecca při hlasitém pozdravu nadskočila a otočila se ke vchodu do kanceláře, v němž se momentálně tísnil jeden z Capellanů. Měl na sobě modrou košili, kalhoty, matnou žlutou šerpu, která mu překrývala pas a pravé rameno, čelenku ladící s oblečením, vysoké černé boty a opasek se zbraněmi. Vlasy měl na vršku hlavy svázané do uzlu, který mu vykukoval z čelenky.

Rebecca se mu zahleděla do nosních dírek a zeptala se: „Mohu vám nějak pomoci?“

„Posílá mě teer. Jsem Kuun. Naučíte mě, jak zacházet s novými stroji.“

Rebecca si promnula bradu tak silně, až si ji málem rozškrábala. „Omlouvám se, Kuune, ale zprovoznění jsme se sotva přiblížili. Věřte mi, naučit vás, jak důl pracuje, máme na programu, ale hotovi zatím nejsme.“

Teer mě sem poslat teď. Naučíte mě to teď.“

Zdálo se jí to, nebo Kuun během rozhovoru o kousek povyrostl? Snažila se tu myšlenku zahnat a řekla: „Nic vás naučit nemůžeme. Ty velké stroje právě teď nedělají nic a počítače nepracují správně.“

„Čistě teoreticky,“ namítl Jir, „měla být rafinerie dokončena dnes.“

Rebecca vrhla na asistenta hrozivý pohled, jímž – jak doufala – jasně vyjádřila své myšlenky. „Ano, ale nemáme nic, co by mohla rafinovat.“

Kuun si založil paže, které by na Pangee mohly sloužit jako sloupy, na hrudník. „Ukažte mi tu rafinerii.“

„Víte co? Volná budu až odpoledne, ale –“

Jir ji přerušil. „Naopak, volno máte právě teď. Jak jsem vám právě sdělil, Firee –“

„Schůzku zrušil, jistě.“ Rebecca na to dočista zapomněla. „Dobře.“ Vstala od stolu – který se snažila mít přehlednější než Torvis-Urzon, přestože v tomto ohledu katastrofálně selhávala, a přešla ke Kuunovi. „Pokud můžete jít se mnou… Jire, kontaktujte Yinnika a sdělte mu, ať se s námi setká u rafinerie.“

„Jistě,“ přikývl Jir. Odklusal ke svému stolu, který jen zářil – parchant jeden – zatímco Rebecca vedla Kuuna ven.

Na okamžik se zastavila na prahu a rozhlédla se.

I když místní lidé byli otravní a projekt měl víc chyb, než kolik jich byla ochotna přehlédnout, musela uznat, že jde o nádhernou planetu. Slunce prozařovalo křišťálově čisté nebe – nepochybně zásluhou bouřky, která se tudy prohnala. Na Pangee padaly kapky z oblohy s větším zrychlením a déšť tam nepříjemně štípal. Teprve když se kvůli studiím přestěhovala na Tellar, poznala, že déšť může být nádherný – i když sychravé vlhko, kterému Tellarité říkali počasí, se po určité době také omrzelo.

Avšak tady vlhkost vyprchala a zanechala za sebou jen svěží, jasný den. Slunce pálilo, stromy se ladně ohýbaly ve větru, vzdálené skály v kopcích na východě se leskly slunečním svitem. Na západě se nacházel důl, jejž její lidé vylepšovali nejmodernější technikou, která dá sbohem pomalu rezivějícímu anachronismu z třiadvacátého století.

A právě tehdy rafinerie explodovala.

Síla výbuchu Rebeccou otřásla, ale nepovalila ji. Její kosti a svaly byly zvyklé na sílu pangeanské gravitace, a tak ji rázová vlna vzdáleného výbuchu nijak nezviklala.

Totéž se však nedalo říct o jejím capellanském společníkovi, který upadl na záda.

Rebecca věděla, že Kuun by pomocnou ruku nikdy nepřijal, a tak pozornost obrátila k rafinerii. Vylovila z kapsy komunikátor. „Yinniku! Co se stalo? Jsi tam?“

„Rebecco, tady je Firee. Co se to tam děje?“

Rozběhla se k rafinerii a těžkými kroky zanechávala v capellanské půdě hluboké stopy. „Rafinerie vybuchla! Všichni okamžitě zahajte nouzový protokol čtyři!“

Januská důlní společnost měla protokoly téměř na všechny možné krizové situace, a když se objevila jakákoli nová, vytvořila si proceduru i na tu, kdyby se náhodou opakovala. Tato se udála už mnohokrát předtím, ačkoli rafinerie obvykle explodovaly, pouze když rafinovaly těkavé materiály. Bylo to zvláštní, jelikož topalin nestálý nebyl, a i kdyby ano, rafinerie zatím nebyla v provozu.

Tak co se stalo?

Odložila otázky na později, vytáhla z kapsy padd a propojila jej s komunikátorem. Podle prvního bodu všech nouzových protokolů se měl ohlásit každý, kdo toho byl schopen.

Ze sta sedmdesáti sedmi lidí pod Rebečiným vedením se jich ohlásilo sto šedesát devět. Ke zbývajícím osmi patřili Yinnik a pět jeho podřízených, kteří na rafinerii pracovali. Včetně T’Lis. Co dělala na rafinerii?

Posledním byl vedoucí bezpečnosti Jevgenij Ubekov, rodilý Pangean, s nímž Rebecca chodila do školy. Vlastně to byla ona, kdo mu práci pro společnost nabídl. To on má na starosti podobné situace. Sakra.

Ve chvíli, kdy Rebecca doběhla k rafinerii, automatické systémy uhasily následný požár, který tak neměl valnou šanci se rozhořet.

Jednotliví velitelé sekcí – s výmluvnou výjimkou Yinnika v rafinerii – Rebecce ohlásili, že jsou jejich skupiny v pořádku. Jedna z T’Lisiných asistentek oznámila, že počítačové jádro je taky v pořádku. „A,“ dodala, „v rafinerii byla, protože ji Yinnik upozornil na poruchové konzole.“

Tím se vysvětluje alespoň něco, pomyslela si Rebecca a všimla si, že patnáct lidí, jejichž úkolem podle NP4 bylo projít trosky a pátrat po přeživších, se už dalo do práce – za Kuunovy pomoci, který odhazoval suť a kamení, aniž by ho musel někdo pobízet, za což byla Rebecca vděčná.

Na místě byl už také lékař, byť se zatím držel v povzdáli – samotářský Bolian jménem Hruok, kterého si Rebecca vybrala, protože ze všech zdravotníků v Januské důlní byl jediný, kdo v minulosti pracoval na neindustriální planetě.

Hruok pozvedl lékařský trikordér. „Nezachycuji žádné známky života kromě záchranného oddílu.“ Zarmouceně pohlédl na Rebeccu. „Obávám se, že teď už nezachraňujeme, jen hledáme těla.“

„Pak musí proběhnout pitvy,“ opáčila Rebecca a snažila si vzpomenout na krizové protokoly. Právě proto jsem si s sebou brala Jevgenije. „A hledáme výbušniny.“

Doktor na ni zmateně hleděl. „Výbušniny?“

„Rafinerie ještě nebyla v provozu, doktore. A jsme na planetě plné lidí, kteří vůči Federaci cítí zášť. Pokud by tu byl Jevgenij, bylo by to to první, co by zkontroloval.“ Doufám.

Pak aktivovala komunikátor. „Jire, kontaktujte Torvise-Urzona na nouzovém hyperkanálu a uvědomte ho o situaci.“

„Rozumím.“

Hruok opět shlédl na trikordér. „Mám tu stopy vulkánské DNA, přesně tam, kde stojí ten vysoký muž.“

Kuun začal hrabat rychleji, odhazoval obrovské kusy pokrouceného kovu, které byly potřísněné zelenou krví.

Pod nimi leželo T’Lisino tělo. Moje poslední myšlenka na ni nebyla zrovna milá. Rebecca se zastyděla o to víc, když si uvědomila, že o T’Lis nepěkně smýšlela neustále.

Jeden z inženýrů, pozemšťan jménem Hugues Staley, k Rebecce přistoupil. Držel v ruce upravený, dvacet let starý trikordér Hvězdné flotily. Hugues si rád pořizoval přebytky Flotily a hrál si s nimi. „Rebecco, právě jsem dokončil skenování. Zachytil jsem prvek, který by tu neměl být – přirozeně se na Capelle nenachází a není ani v ničem, co používáme my.“

„Jaký prvek?“

„Cabrodin.“

Hugues to řekl, jako by Rebecca měla vědět, o co jde. „Chemii jsem měla naposledy před dvaceti lety a nikdy jsem cabrodin netěžila, což je jediný způsob, jakým mě prvky a minerály dnes zajímají.“

„Cabrodin má spoustu využití, navíc je možné, že explozi způsobila nějaká chemická reakce, při níž cabrodin běžně vzniká, ale…“

Když už Hugues mlčel déle než pět sekund a bylo jasné, že myšlenku nedořekne, Rebecca jej pobídla. „Ale co?“

„Je také obvyklou součástí výbušnin.“

Hruok nasucho polkl. „Takže se vracíme k teorii sabotáže.“

„Možná.“ Rebecca aktivovala komunikátor a proklela Jevgenije za to, že do té rafinerie lezl. „Jire, už jste se dovolal Torvisi-Urzonovi?“

„Shroya ho právě hledá.“

Rebecca provedla z hlavy několik výpočtů a uvědomila si, že v hlavním městě Bre’elu je v tuto dobu pozdní večer. Torvis-Urzon byl pověstný tím, že jste se mu po pracovní době nedovolali.

„Dobře, dejte mi pak vědět.“

Rebecca shlédla na trosky rafinerie, zatímco zpod ní vynášeli další těla – včetně Jevgenijova. Takhle můj první úkol v roli vedoucí rozhodně vypadat neměl.

 

Dopis profesoru Soneku Pranovi

z McKayovy univerzity v Endurance na Marsu,

zaslaný náčelnicí Rupi Yee z U.S.S. Sugihara

 

Mému milovanému manželovi:

Za prvé: Všechno nejlepší k narozeninám! Je mi líto, že je nemohu oslavit s Tebou. Hádám, že za to můžeme vinit Borgy. Dnes je asi můžeme vinit ze všeho, že? Prší? Borgové. Polévka z replikátoru je řídká? Borgové. Nejdou Ti rozčesat vlasy? Borgové.

Začíná nám třetí týden na Ardaně. Konečně si můžu trochu vydechnout, protože se nám po všech útrapách podařilo zprovoznit planetární transportní systém. Zenitové doly, které jsme znovu odkryli, jsou také opět v provozu – ty měl ale na starosti někdo jiný. Já jsem řídila přestavbu celoplanetárního transportního systému. To bylo opravdu náročné, protože Ardana má vlastní technologii, která se ve všem liší od jiných světů Federace, a donutit ji, aby si s námi rozuměla, byla neskutečná výzva. Většina počítačových záznamů Ardany se totiž během borgského útoku nenávratně poškodila. A než se zeptáš, jestli si vedli fyzický archiv – vedli, ale kompletně vyhořel.

Ale mohlo to být horší. Staví tady sochu Verithraxu, romulanské lodi, která zničila borgskou krychli – a taky sebe –, než Borgové stačili planetu kompletně vymazat z existence. Všude tu jsou uprchlické tábory, a každý z nich si říká „tábor Verithraxu“. Kapitánka Demitrijanová z toho šílí, nikdy totiž neví, o kterém táboře se zrovna mluví.

Ale nejúžasnější jsou samotní Ardaňané. Mívali kdysi město, které se vznášelo v oblacích. Asi před čtyřmi lety se zřítilo na povrch, a ta katastrofa se stala záminkou obrovského chaosu a občanských nepokojů. Minulý rok jsme sem letěli, abychom jim pomohli s nedostatkem obilí, a upřímně jsem si myslela, že jedna půlka populace pobije tu druhou. Ale teď? Všichni se mají navzájem rádi – a díky Verithraxu teď zbožňují i Romulany. Asi tak pětina Ardaňanů se nechává stříhat podle hrnce.

Tak či tak tu zůstaneme maximálně týden, než se přesuneme na další štaci kdovíkam. Nikdo samozřejmě nemá ponětí, kam to bude, ale drby se šíří warpem deset jako obvykle. A transportnímu technikovi nikdo nevěnuje pozornost, takže tu slýchám spoustu divných teorií. Jomat si myslí, že budeme pomáhat Klingonům, zato komandér Matsui je přesvědčený, že zůstaneme na Ardaně, a podle praporčíka Fioreho poletíme střežit tholijské hranice. Všichni si myslí, že Fiore je pitomec, s čímž souhlasím, protože si nedokážu představit, že by právě teď bylo nejdůležitější hlídat Tholiany. Ostatně Fiore nedokázal pochopit ani to, proč se všichni obávají Borgů.

Pokud jde o mě, já doufám v úkol v Solu, protože jsme se dlouho neviděli. A i kdyby ne, ráda bych se dostala aspoň někam poblíž, abychom si mohli povídat v reálném čase. Věř mi, že jakmile budu mít skutečné rozkazy, a ne ty hloupé drby, dám Ti vědět.

Předpokládám, že jsi slyšel o Sářině kapele, která se vydala na turné po uprchlických táborech. Taky bys měl vědět, že Ayib byl převelen na P’Jem, protože jinak by ses o tom asi nedověděl. Přála bych si, abyste spolu začali zase mluvit. Unavuje mě dělat prostředníka vlastnímu manželovi a synovi.

Doufám, že od Tebe něco brzy uslyším. Miluji Tě! A ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám, miláčku!

Navždy Tvá

Rupi