PRÁVĚ VYŠLO

Tisicilety demon Karolina Francová

TISÍCILETÝ DÉMON

Cyklus Purpurová noc


Cena: 288,- Kč
Vyšlo: 26.10.2018


PŘIPRAVUJEME

Conan Tri klice k Asambale Ondrej Trepáč

CONAN: TŘI KLÍČE K ASAMBALE

Cyklus Conan

Cena: 258,- Kč
Vyjde: 15.11.2018


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

328,- KčHeather Jarman: Evoluce

Cyklus Voyager: Teorie strun, část třetí
Žánr: 
Formát: 
Vazba: 
Překlad: 
Jazyková redakce: 
Odpovědná redakce: 
Obálka: 
Počet stran: 
ISBN/EAN: 
Vyšlo: 
Status:
Sci-fi 
108 x 165
brož 
Mirka Palkosková 
Jiří Popiolek 
Albert Balatka 
John Vairo, Jr.
413 
978-80-7456-406-2 
30.8.2018
Na skladu 
ST - Teorie strun: Evoluce

Koupit elektronickou verzi

Edice "Star Trek"

Spletitá vlákna minulosti a přítomnosti ohrožují budoucnost.

Voyager nebojuje sám. Za nepřátelskými liniemi se mocné síly spojily, aby lodi pod velením komandéra Chakotaye pomohly.

Smutek nad zřejmě neodvratnou smrtí kapitána Janewayové, v kombinaci z úzkostí nad zmizením Doktora a pánů Parise i Kima, nutí posádku, aby přijímala čím dál drastičtější opatření za účelem přežití všech na palubě.

Polapený v dimenzi nesrozumitelné lidskému chápání, se Doktor shledává se starým přítelem, který mu má pomoci postarat se o bezpečí těch, jež za sebou zanechal.


Související odkazy:

Český Star Trek portál

Star Trek na Wikipedii

Star Trek na Legii


 

Ukázka:

 

 

Prolog

 

 

rok 1365, kvadrant Delta

 

„Nedovolím vám, abyste šla do baronovy pevnosti jen tak. Musíte tam pronést zbraň, nebo mi dovolte, abych ji vzal já.“ Ced Lie dopnul v pase poslední přezku těžkého hrudního brnění a poodstoupil, aby jí mohl pohlédnout do očí. Tváří v tvář by ho nebyla schopná oklamat. Když byla na bitevním poli, dokázala se Lia chovat jako mazaný, nepředvídatelný stratég. V okampských historických záznamech nebylo proroka, který by uměl manipulovat živly tak, jako to svedla ona. Přesto Ced, její pobočník, po třech obdobích dešťů v Liiných službách zjistil, že není schopna přesvědčivě lhát.

„Nemáme se čeho bát, Cede. Baron ještě neuzavřel žádné spojenectví. Je šance přetáhnout ho na naši stranu.“ Na zlomek sekundy mu pohlédla do očí. Pak se odvrátila a uzavřela před ním mysl.

To jsem si mohl myslet, pomyslel si Ced a uvažoval, jakými výmluvami a báchorkami by se ho asi pokusila utěšit, kdyby něco řekl. Jeho otázky znala. Měla výjimečné psionické schopnosti, takže bylo prakticky nemožné před ní něco skrýt. A Ced chtěl, aby paní znala jeho obavy, protože doufal, že by mohly otřást nesmlouvavým odhodláním, s nímž trvala na svém plánu. Já s ní zůstanu, i kdyby mě to mělo stát život, pomyslel si.

Lia si klekla na koberec a začala v kufru mezi výzbrojí a výstrojí hledat svůj vojenský odznak – byly to tři drahokamy symetricky vsazené do zvířecí kůže. Nosila je na čele. Rozhodla se dávat své postavení najevo stejným způsobem, jako to celé tisíce let před ní dělali nejvýznamnější okampští proroci-válečníci, například Sie, May nebo ta největší ze všech, Lav. Také Lav se narodila v době, kdy to v celé soustavě vřelo, a rozhodla se využít své psionické schopnosti k soustavnému boji proti útlaku. Své stoupence shromáždila pod praporem se třemi hvězdami, znázorněnými třemi drahokamy. Lia vnášela vzpomínky na Lav do myšlenek svých následovníků i nepřátel úmyslně. Získávala si tak na jedné straně značnou důvěru, na straně druhé vyvolávala obavy. Ced, tak jako mnoho dalších, často uvažoval, zda je Lia vtělením Lav a zda se vrátila zachránit Okampy v době, kdy vedli, jak věřil, tu nejbeznadějnější bitvu všech dob. Ced byl jistojistě přesvědčený, že Lav patří k těm, po nichž Lia zdědila své poznání. Její celoživotní zkušenost musela být spolu s ostatními paměťovými stopami Lie předána během prvního roku života.

Mudrcové obvykle přesně zaznamenávali, kdo z Okampů nese znalosti výjimečných předků, jako byl generál Lav nebo král Gran Moudrý. Očekávalo se, že proroci budou nově narozeným Okampům předávat tyto unikátní zkušenosti a poznatky náhodně a rovnostářsky, aby všem zajistili stejný přístup ke společnému dědictví. V praxi si mudrci prestižní paměťové stopy pečlivě střežili a předávali je mnohem elitářštěji, než byli zavázáni. To, že se někdo s tak bezvýznamnými rodiči jako Lia, někdo, kdo byl v okamžiku zrození předurčen k životu neutrála s minimem psionických schopností, které postačovaly pouze k základnímu sociálnímu fungování mezi Okampy, ukázal být nejskvělejším válečným prorokem své doby, podle Ceda dokazovalo, že jim do života vstoupily síly přesahující běžné chápání. Okampové takovou pomoc bezpochyby potřebovali.

Minulo už pět měsíců, a deště stále nepřicházely. Lia s Cedem zaslechli, že Mestof má mezi poradci válečné proroky, kteří manipulují živly tak, aby se deště výrazně opozdily. Vyprahlý západní světadíl byl pro Liu a její stoupence důkazem jejich moci. Množství vody v kanálech a vodních příkopech největších měst už pokleslo na historické minimum. Akvakulturní výrobny a závody zastavily produkci, protože jezera a řeky byly příliš mělké na to, aby se v nich dalo hospodařit. Obávaný nedostatek nastal po období sklizně. Přídělový systém zabránil nejhoršímu, hladověl málokdo. Nevěděli si nicméně rady s jiným, mnohem ničivějším následkem, který zpoždění dešťů přineslo. Ochranná mračná vrstva planety se začala postupně rozpadat.

Okampové se vyvinuli v podnebí, kde prakticky scházel přímý sluneční svit. Tak to Ceda alespoň učili. Po dobu několika cyklů, kdy byla vrstva oblaků natolik ztenčená, že se dovnitř dostalo více světla a tudíž i více radiace, žili Okampové obvykle v interiérech. Obdobím světla se tradičně říkalo „čas odpočinku“. Nízká intenzita světla přefiltrovaného vrstvou mraků byla nezbytná, aby mohli růst a vyvíjet se, ale přímé vystavení slunečnímu záření bylo smrtelné. Okampská fyziognomie, ať už šlo o pokožku bez ochranné pigmentace nebo o smyslové orgány, například sítnici vysoce citlivou na světlo, nebyla stavěna na zvládání silného slunečního záření. Zdálo se dokonce, že Okampové, kteří byli vystaveni většímu množství sluneční energie, mají poškozené neurologické funkce.

To, co (nebo ten, kdo, myslel si Ced) zastavilo deště, odstartovalo i rozpad oblačnosti. Zprvu je zaměstnával nedostatek vody na planetě, takže se tímto problémem vědci příliš nezabývali. Veškeré zdroje se napřely na řešení sucha. Pak se rozšířily zhoubné nádory kůže a samovolné potraty. Slunečné dny přicházely čím dál častěji, a tak si vědci museli připustit něco dříve nemyslitelného: Z Okampy mizí voda. Úbytek nebyl řešitelný jednoduše, jako když v minulosti vlivem počasí a dalších planetárních faktorů nastaly změny v rozložení vodních zdrojů. Vědci postupně zjistili, že nastal trvalý pokles v napájení planetární vodní sítě. Voda pomalu mizela a neobjevovala se ani v podobě páry, ani v ledovcích, ani nezvyšovala hladinu podzemních zásob.

Mnozí odmítli důkazům uvěřit a změny klimatu připsali náhodným okolnostem, které se nakonec musí samy od sebe zvrátit. Spirituálně založení jedinci věřili, že na Okampu dopadl boží trest, který je definitivně zničí, a že přichází apokalypsa. Někteří politici v radě vládního shromáždění se domnívali, že „sucha“ přejdou. Chtěli se zabývat jen nejbezprostřednějšími starostmi. Kde vzít potraviny pro lidi a jak je ochránit před čím dál palčivějšími problémy se slunečním světlem. Jiní, jako Lia a její stoupenci, věřili, že planetární klima je uměle ovlivňováno mocichtivým Mestofem a jeho posluhovači. Lia se zapřisáhla, že udělá vše, co bude třeba, aby zastavila Mestofovo systematické podmaňování Okampy. Vydíral obyvatele tím nejkrutějším možným způsobem. Ale ani ti nejnadanější proroci nebrali Liino tvrzení vážně. Považovali ho za nesmyslné. Nikdo nevládne takovou mocí, jaká by byla třeba na ztenčení vodních zásob na planetě. Označili generála Liu za blázna a propustili ji s tím, že je radikál a sleduje vlastní politické cíle. V některých kruzích byla její vojenská výprava považována za blouznivé tažení proti vymyšlenému nepříteli.

Ced, válečný veterán, býval členem rady, jež se usnesla, že se vyvaruje vměšování do jakýchkoli konfliktů. Přesvědčeně plnil veškeré své povinnosti v radě. Věřil, že jedná správně, dokud před jedním měsíčním rokem neuviděl generála Liu vést vojáky proti Mestofovým. Snažila se zabránit, aby Mestof anektoval jeho kraj. Zděsil se, když viděl, jak se ostatní radní vzdávají veškerého úsilí o vlastní ochranu i ochranu těch, kteří je zvolili. Tehdy opustil své místo v radě, aby mohl bojovat po boku Lii a jejích vojáků. Když bitva skončila, zavázal se svým kopím do služeb Lii a do minulosti už se neohlížel.

Teď plnil funkci jejího nejbližšího poradce. Společně vypracovali strategie, které, jak doufali, povedou k Mestofově demisi. Za tímto účelem měla Lia navštívit barona na západním světadílu. Měla zjistit, zda s ní spojí síly proti Mestofovi. Baron Var vládl velkému území a disponoval zdroji, které Lia potřebovala, pokud se měla pokusit shromáždit síly k útoku na Mestofovy jednotky.

Konečně Lia našla svůj odznak. Byl pečlivě zabalený a svázaný do jednoho balíku s voděodolným oblečením. Ced sledoval, jak rozkládá oblečení a s úctou insignie vytahuje. Pro člověka, který byl v takovém postavení jako Lia, nebylo vůbec samozřejmé, aby se v pouhých třech letech dostal do velení armády. Umístila si šperk osázený drahokamy doprostřed čela, tkanice dala za uši a svázala pásek na temeni hlavy, právě pod hustým blonďatým copem, který jí spadal po zádech. „Mé dary nás ochrání,“ řekla sebevědomě. „Pokud na nás zkusí vztáhnout ruku, vytvořím ochranný štít.“

Až tuhle taktiku použijete v bitvě, obklopí vás celý náš vojenský oddíl a ochrání vás před každou špatností, kterou na vás Mestof uchystal, pomyslel si Ced. Pak nahlas řekl: „Ale když budete v transu, nebudete se moci plně bránit –“

Položila mu prst na ústa. „Věřím ti, že mě pomůžeš ochránit.“ Její vážný výraz změkčil úsměv. „Baron nepřipustí k audienci někoho, kdo bude bouchat na bránu v doprovodu milicí po zuby ozbrojených energetickými kopími. Ostatní s námi nepůjdou.“ Posadila se na trojnožku vedle kufru a zalovila za provizorním lůžkem. Vytáhla nosič, na němž měla bezpečně upevněné své ohnivé kopí. Pouzdro odhodila, odkryla kontrolní panel na kopí a začala ladit elektroniku, která byla nastavená ještě z poslední bitvy.

„Jak bych vám mohl pomoci s přípravami na cestu, má paní?“ zeptal se Ced tiše.

Stačí vědět, že mi stojíš po boku, promluvila v jeho mysli a vrátila se k práci.

Nebylo to poprvé, co Ced zkoumal něžný, mladý obličej své generálky, a dal by všechen déšť na Okampě za to, aby v něm proroci bývali objevili lepší psionické schopnosti. Pak by měl právo nabídnout Lie svazek. Nespojila se zatím ani s jediným partnerem. Další dva nebo tři, na něž měla ve své pozici nárok, tedy vůbec nepřipadali v úvahu. Její elogium mělo započít každou chvíli, a tak se Ced divil, že se stále nemá k výběru partnera. Znal osobně několik mužů, kteří byli dostatečně nadaní a měli společenské postavení natolik solidní, aby se jí mohli začít dvořit. Mužů, kteří se mohli svázat s tak vysoce postavenou ženou, jakou Lia byla. Ced si v poslední době všiml, že někteří podezřívaví členové rady ji bez ostychu pomlouvají a prohlašují, že je Lia podvodnice. Nechce psionicky nadaného partnera, protože by ho nemohla oklamat. Nebo chce možná nejdřív vidět, jak se vyvine situace s baronem, než se někomu zaváže. Ale ani to Cedovi nedávalo smysl. Kdyby odnosila dítě, její postřeh v bitvě by se nepochybně zlepšil, tak proč váhat? Nebo snad stále nenašla správného partnera? Mohla snad lpět na někom, kdo pro ni nebyl vhodný?

Jako třeba na tobě, napadlo ho.

Leda ve snu, odpověděl si.

Ced takové myšlenky rychle odsunul pryč, jako vždycky, když ho začaly napadat. Proč by si tak krásná a výjimečně nadaná žena jako Lia měla přát zcela prostého muže, muže s postupující pleší i věkem, partnera tělesně poškozeného, obtěžkaného jizvami a nezhojenými ranami ze šesti let strávených na bitevním poli? Sotva se dokázal pohnout, aniž by mu z oteklých, rozpálených kloubů nevystřelovala bolest do všech údů. Služba Lie a celá její věc mu dávaly sílu ignorovat vlastní utrpení, zapomenout na touhu předat své ubohé paměťové stopy prorokovi a přivítat Jiný Život. Znovuzrozené já by se nemuselo vrátit na místo blízké Lie, ať už šlo o prostor nebo čas. Teď ho měl jisté, a tak hodlal vydržet tak dlouho, jak jen to půjde.

Znenadání se plátěné dveře stanu rozevřely a dovnitř vešel jeden z Liiných zasloužilých rádců. Byl celý rudý, hekal a tiskl si podbřišek, jak se snažil uklidnit vlastní dech. To nebudou dobré zprávy, pomyslel Ced zasmušile. Otočil se a střetl se s jeho vážným pohledem. „Mluv, otče.“

Poradce se napřímil a zostra se nadechl. „Z Palalu se vrátil posel,“ řekl, hlas ztěžklý únavou. „Neuplynul ještě ani jeden cyklus od chvíle, kdy se město dostalo Mestofovi do područí, ale naši spojenci v této oblasti již stačili být vypátráni a pozabíjeni.“

„Mestof tam musel poslat proroky, aby prověřili mysli obyvatel města,“ řekla Lia. „Že tak bryskně zjistili, kdo s námi sympatizuje, se nedá jinak vysvětlit.“

„To není možné,“ řekl Ced. „Žádný prorok není tak mocný, aby se dopídil takhle přesných informací.“ A jestli ano, pak je nám snaha ukončit válku a bojovat s oteplováním platná jak mrtvýmu zimník. Nenajdeme místo, kam se uchýlit, aniž by nepřítel vyzvěděl naše plány. Coby Liin pobočník musel vždycky brát v úvahu i ten nejhorší možný ze všech potenciálních scénářů. Obzvlášť, když byla Lia taková idealistka.

„Jen si vzpomeň, jak mě mudrci prohlásili za neutrála, když měli posoudit mé nadání. Poslali mě do výroby a tam jsem pracovala několik měsíců, než se mé schopnosti projevily. Je zvláštní doba, Cede. Všechno je možné.“

„Vstup do baronovy pevnosti nemůžeme riskovat, generále,“ zopakoval Ced. „Jestli má Mestof na dvoře špehy, kteří jsou schopni nahlédnout do našich myšlenek, bude znát veškeré naše záměry.“

„Na tom, jak Mestof postupuje, se mi něco nezdá. Řekla bych, že pokud by všichni jeho sluhové byli nadáni tak, jak se ukázalo v Palalu, už by nás dávno zničil. Nezaměstnával by se šarvátkami a podružnými vojenskými střety. Ne, nevěřím, že by Mestof vybudoval armádu psionicky nadaných válečníků. Spíše věřím, že někdo z Mestofových mužů má schopnosti, jaké jsme ještě neviděli.“

„Povídá se, generále,“ řekl Tel, „o dvou takových válečnících. Mestof je považuje za své nejbližší rádce. Říká se, že svým nadáním dokážou vyvolat kolektivní halucinace. A že umí přesměrovat vodu z koryta do nebes a ze země nechat vyšlehnout plameny.“

„Také jsem ty povídačky zaslechla, Tele,“ řekla Lia. „A přestože jsou tací, kteří je neberou vážně, já se přikláním k názoru, že se v těch příbězích ukrývají zrnka pravdy. Jen kolik těch zrnek je, to opravdu netuším. Musíme barona přesvědčit, aby se přidal k Alianci. To vím naopak zcela jistě.“

Jsi připraven? otázala se Ceda.

Na okamžik otevřela svou mysl. Ced pocítil její úzkost.

Budu vás bránit do poslední kapky krve, má paní, řekl.

Jestli se to tak má stát, Cede, pak zemřeme spolu.

*

Po cestě odlehlými vískami, kolem statků a továren v zemi barona Vara, se Lia opět zklidnila. Mnozí Okampové přerušili práci, aby jim popřáli zdar. Cítila tíseň, kterou do jejich životů vnesla sucha, i touhu po rychlém řešení konfliktu, který, jak věřili, za suchem stál. Stačilo se podívat na východní světadíl, a bylo jim jasné, jak autoritářský Mestof je. Ohrožoval i těch pár svobod, které měli Varovi poddaní. Mestof si z každého políčka obdělaného na svém území bral tučný desátek. Var nebyl ani zdaleka tak chamtivý.

Ačkoli byl baron Var rozumný vládce, rolníkům ve své zemi nedával příliš volnosti. K tomu, aby získali práva, jaká platila v Liině okresu, vedla ještě dlouhá cesta. Přesto nebylo pochyb, že pokud nakonec vyhraje Mestof, trpět budou všichni. Lia počítala s tím, že baron dojde ke stejnému závěru.

Jakmile se objevili před branami, byli v podstatě ihned přijati. Neměla nejmenší pochyby o tom, že je očekávali. Baronovi špehové svého pána jistě zpravili o každém kroku, který na jeho území udělali. Pravděpodobně už měl jasno i o tom, jestli má na jejich věci nějaký zájem. Ale i když využívala své psionické kapacity naplno, neměla vůbec tušení, jaké jsou baronovy záměry. Čekala by, že zaslechne neskryté myšlenky těch, kdo buď nebyli nadaní, nebo jejich mysli chyběla disciplína potřebná k tomu, aby si uchránili soukromí. Po dlouhé, komplikované cestě obrovským prostorným palácem ale neměla žádnou z výhod, na něž byla tak zvyklá. Tuto skutečnost před Cedem pečlivě tajila. Měl dost starostí i bez toho, aby mu vykládala, v jak prekérní situaci se ocitli. Když kopí předala strážným u dveří, jak bylo požadováno, a dveře za ní se s bouchnutím zavřely, Ced slyšel, jak se bezpečnostní mříže před vchodem s drnčivým zvoněním a klapáním zasouvají na svá místa. Odtud by se neutíkalo snadno.

Na bitevním poli, zabraném vojáky vyzbrojenými oštěpy, jejichž jediným cílem bylo ji zabít, se dokázala pohybovat s lehkostí. Bylo proto skoro úsměvné, jak moc se teď, v hrobově tichém sále, bojí. Vysvětlovala si to beznadějností situace, v níž se nacházeli. Obhlédla kruhovou bezpečnostní zónu a spatřila Varovy poradce, jak si ji upřeně prohlížejí, černé korálky očí zapadlé ve zvrásněných ohbích bledě šedivé pokožky. Ze svých místeček na tvrdých, vysokých křeslech sledovali každý její krok. Průhlednou mramorovanou kupolí nad nimi pronikalo chladně modré světlo, ale jinak byla místnost ponořená do příšeří, jako by se ocitli ve sklepení. Pomalu kráčela po kamenné podlaze vykládané ornamentálními vzory v zelené, zlaté a bílé barvě. Když se došourala doprostřed místnosti, na místo přesně pod kupolí, zastavila se.

Baron Var seděl naproti ní na stupínku, u sebe své ženy, vyslance a domácí sluhy. Okamžitě vycítila, jak se jeho mysl natahuje po její, a tak ohradila své myšlenky.

„Chcete, aby se mé jednotky přidaly k boji za vaši věc,“ řekl nakonec. Vyklonil se k ní z křesla, ruce položil na stehna a upřeně na ni zíral.

„Jestli chcete své državy uhájit před Mestofem, pak ano,“ řekla Lia. „Pokud nezačnete jednat, přijdete o suverenitu.“

Var mávl rukou. „Mestof mě ujistil, že ho mé državy nezajímají. Nepředstavuje pro mě nebezpečí.“

„Jestli tomu věříte, pak jste důvěřivý blázen.“

Dav šokovaně vydechl. Rádci se ošívali na židlích a řady mužů kolem vzrušeně zašuměly.

„Vy jste důvěřivý blázen, jestli si myslíte, že jste mezi přáteli, generále Lio.“ Var vstal z křesla.

Cítila, jak své síly napřel proti jejím. Mravenčilo jí na hraně vědomí. Na okamžik otevřela mysl a pořádně zařvala: Mestof dělá hlupáka z každého, s nímž se setká. Zeptej se krále Tek-oha. No jejda, už se ho nezeptáš. Mestof mu v den, kdy měli podepsat dohodu o neútočení, usekl hlavu.

Tek byl nastrčená figurka a jeho vojenská stráž nestála za nic, a beztak, ten člověk byl blázen, odvětil na to Var. Nepůjdu do spojenectví s někým, kdo nemůže vyhrát.

„Nepleťte si mě s těmi, kteří nemohou vyhrát, barone,“ řekla Lia a postupovala vpřed, dokud nestála u nejspodnějšího stupně. „Nejsem tady proto, že bych stála o moc.“ Padla na kolena. „Bude-li to vaší podmínkou, zaváži se slibem, že má oddanost vám zůstane, i když bude Mestof poražen.“

Var sestoupil o několik stupňů dolů. „Přijmu-li vaši nabídku oddanosti, bezpochyby na mě Mestof zacílí svůj další úder,“ řekl chraplavě. Na okamžik zaplavil její mysl svými obavami o poddané, úzkostí ze sucha i pochybami o ní samotné. Pak mysl opět prudce uzavřel. Nebude to riskovat. Na život a na smrt bude bojovat, aby ochránil to, co má, ale nebude Mestofa vědomě pokoušet ani s ním nepovede otevřenou válku.

Nastal okamžik, kdy mělo být rozhodnuto vše, kvůli čemu sem Lia přišla. Mohla by na Mestofa dál dotírat a pokusit se ho unavit, ale byla si naprosto jistá tím, že poměr sil by byl takový, jako kdyby se filé postavilo leviatanovi. Ledaže by barona Vara přesvědčila o správnosti svého snažení. „Okampa umírá,“ řekla s citem, ale dala si pozor, aby nebyla sentimentální. Vítězství jí nepřinesou emoce, ale rozum. „Nemohu tvrdit, že zcela rozumím tomu, jakými prostředky Mestof vládne, ale jistě pro vás není těžké pochopit, co se děje ve vaší vlastní zemi s těmi, kdo vám říkají pane. Déšť nepřichází a úroda také ne. Než mine další období, vaši lidé následkem podvýživy zeslábnou. Budou muset pracovat dvakrát víc, aby získali poloviční úrodu, až nakonec nebude co nabízet kupcům, kteří přicházejí ze severu. Začneš být zranitelný. Copak lze nevidět, že přesně tohle Mestof chce?

Jestli nepřijdou deště, z pásů vegetace i obdělávané půdy se stane nehostinná pustina. Tam, kde jste nyní znám coby silný a soucitný velmož, se znenadání proměníte v krále umírajícího království, který má jedinou volbu. Dát vše, co má, Mestofovi.“ Lia zdvihla oči k jeho tváři a tak dlouho bojovala o jeho pohled, až se jí do očí konečně podíval. „Dožijete život v ponížení a vaši dědicové nic nedostanou.

Bez ohledu na to, jak se dnes rozhodnete, já budu v boji pokračovat. Budu bojovat, dokud mě Mestofovi čarodějové se všemi svými temnými zaklínadly nezabijí a dokud má krev nesvlaží žíznivou půdu Okampy. Přicházím k vám, protože hledám spojence, kteří smýšlejí podobně. Ty, co se odmítají smířit s osudem, který nám Mestof hodlá vnutit.“ Zvrátila hlavu dozadu a nastavila obličej světlu, které proudilo kupolí sálu. Rozpřáhla ruce, zavřela oči, zapomněla na všechno kolem a upadla do transu. Slyšela, jak protestují. Odpor Varovy družiny se tlačil do její mysli a snažil se trans narušit. Nasála z jejich vzteku sílu, obrnila skrz ni své myšlenky a pak energii uvolnila.

Když rozšířila pozornost za hranice smyslů a pronikla do struktur a vazeb držících pohromadě mramorovou masu kolem, takže znala každou molekulu, každý atom, ucítila jemný bzukot. V duchu rozezpívávala ty nejjemnější částečky, dokud nevibrovaly v taktu její vlastní písně. Jak částice začaly poznávat a přijímat nabízenou melodii, sborový zpěv sílil. Pronikla kameny do vzduchu proudícího uvnitř i vně budovy a snažila se rozpoznat jednu částečku po druhé. Přijala je v jejich rozdílnosti a vyzvala prvky, aby hledaly sobě podobné. Volala hmotu, aby se sjednotila.

Za hranou vědomí zaznamenala ohlušující puknutí a cítila příval čerstvého vzduchu, jak z oblohy začaly padat kusy mramoru a práskaly o podlahu kolem ní. Něco ji bodlo do tváře a další úlomek kamene jí odřel obličej. Vzduch kolem ní se rozvibroval výkřiky a nesouhlasným voláním. S vypětím, jaké ještě nezažila, udržela pozornost a pokračovala ve svolávání živlů. Z údů jí odcházela síla, ale nepřipouštěla si únavu a stále mířila svou vůlí tak hluboko, jak to šlo, a ještě dál.

Nasála chladný, vlhký vzduch.

V dálce zahřmělo.

Slunce zmizelo v šedém stínu. Místnost pohltila vlhká mlha.

Krůpěje smáčely vyschlé rty.

Obloha se vlnila a sténala.

Sál se otřásal.

Rozbitou kupolí padal déšť.

Lie se na rtech objevil nepatrný úsměv a pak se její mysl rozlétla na všechny strany. Vzápětí se zase srazila zpět, zmenšená do nepatrné černé singularity.

Ced se vzpínal v sevření stráží, které mu bránily běžet Lie na pomoc. „Nechte mě pomoci!“ křičel, aby ho bylo slyšet přes hukot deště dopadajícího na kamennou dlažbu. Oči měl neustále upřené na zhroucenou, bezvědomou figuru před sebou. Spatřil, že jí po bledé tváři crčí pramínek krve. Uvažoval, jaká další zranění jí asi padající trosky mohly způsobit. Kolem zavládl zmatek. Každý, kdo nebyl příliš překvapený zázračným deštěm, který se objevil v baronově sále, se z místnosti v panice snažil utéci.

„Co jestli teď přijde útok?“ uslyšel Ced, jak říká svému krajanovi jeden ze strážných.

Sekundu nato vyndal strážný volnou rukou nůž, který měl u pasu, a zamával s ním Cedovi před obličejem. Pak mu čepel plochou stranou přitiskl ke kůži na krku. „Měli bychom se ho zbavit, aby jí nepomohl –“

„Jestli ji naštveme, může nás zabít!“

„Ale pustit ho nemůžeme –“

„Svaž ho!“

Strážní Cedem bez dalších diskuzí tvrdě mrštili do křesla, které před chvílí patřilo jednomu z poradců, a ruce mu připoutali k opěrkám.

Ced se plnou vahou vrhl proti nim, kopal strážce do nohou a pokoušel se chodidly vzepřít o jejich těla. Na to, aby si vybojoval svobodu, zkrátka potřeboval rozmach. Strážný s nožem se k němu zuřivě obrátil a tvrdě ho udeřil do spánku –

Moment. Ced ochabl. Jeho pohled teď přitahovalo něco, co viděl přes levé rameno strážce. Sotva si stihl všimnout toho, že i strážný spustil ruku s nožem a zmateně se otáčí. Přestože byl Ced neutrál, cítil, že náboj v sále se změnil, jako kdyby někdo po dlouhém přemáhání uvolněně vydechl.

Něco se změnilo… Ne, opravil se v duchu, někdo nás změnil. Od vířící skrumáže namačkané kolem barona se klidně oddělil vysoký Okampa mužského pohlaví, nejasné hodnosti i postavení. Každý jeho klidný krok kolem trůnu uprostřed tišil, jak se zdálo, rozbouřený dav. S tak velkou schopností zklidnit emoce celé masy lidí se Ced ještě nesetkal, a to ani, když Lia před bitvami meditovala s vojáky. Vystrašené výkřiky utichly, i hovor utichl, až byl slyšet jenom déšť a dětské vzlyky.

Cizinec sešel dolů po stupních vedoucích k trůnu až ke zhroucenému Liinu tělu, zřejmě ani v nejmenším nedotčen deštěm nebo burácejícím větrem. Zůstal stát, vyčkával. Přelétl pohledem po sálu. Z deště se stalo pouhé pokapávání a pak zmizel úplně. Kameny pohlcovaly chomáče bílé mlhy, rušené jen občasným stříkáním kapek.

Ced se napjal a tep se mu zrychlil. Projela jím vlna starostí o paní. Ale ani tak… nenacházel v sobě vůli k pohybu, a dokonce ani k tomu, aby varovně vykřikl, že se jí chystají ublížit. Odpusťte mi, Lio, že jsem vás zklamal, pomyslel si a přál si, aby ho mohla slyšet. Hluboká úzkost v něm ale vyvolala zvláštní důvěru. Najednou věděl, ani netušil jak, že cizinec Lie neublíží.

Ced ohromeně sledoval, jak se cizinec shýbá a klade si Liu na jedinou paži, jak ji chová, jako by vůbec nic nevážila. Volnou rukou se dotkl rány, kterou měla na obličeji. Krev zmizela a po zranění nezůstalo ani stopy. Ced zamrkal. Byl si jistý, že ho v šeru musí klamat zrak, ale ne, Lie se do tváří opravdu pomalu vracela barva. Tmavovlasý cizinec něžně rozplétal Liiny nasáklé copy. Žena se otřásla. Ulevilo se mu, když spatřil, že zakmitala řasami a že se trhaně nadechuje a kašle. Je živá! Jeho srdce zajásalo. Díkybohu! Cizinec vzal její tváře do dlaní a v lehkém úsměvu na jeho obličeji byla nesmírná něha, jak ji s úžasem sledoval. Úžas alespoň bylo jediné pojmenování, které ho napadlo. Pak cizinec začal mluvit, ale Ced nic neslyšel. Čarovný šepot toho muže souzněl s přerušovaným pokapáváním vody dopadající na dlážděnou podlahu.

Ač je Ced pozoroval jen z dálky, měl pocit, jako by byl přítomen něčemu velice intimnímu, ale neměl sílu ani chuť odvrátit zrak. Když se porozhlédl, vypadalo to, že ostatní v místnosti se cítí podobně. Ti, kdo by ho před pár okamžiky nejraději zabili, teď tupě zírali na Liu a jejího zachránce.

Ced by zíral dál spolu s ostatními, kdyby ho nevyrušily hluboké, bzučivé vibrace. Nejdřív ho napadlo, že mu úder stráže poškodil sluch. Zatřepal hlavou. Doufal, že se zbaví podnětu, který dojem hluku vyvolával. Mručení ale stále sílilo.

První možnost: Jak Lia rozbila kupoli, mohl se dovnitř dostat hmyz. Jejich jednotky se se železnou pravidelností potýkaly s mračny obtížných komárů a nakažených prašných mušek, které se od doby, kdy ustaly deště, na Okampě usídlily. Protože měl svázané ruce, pokusil se veškerý polétavý hmyz, který mu snad bzučel kolem hlavy, otřít z ucha ramenem. Vzduch v sále se zachvěl, jak všichni okolo popocházeli a ošívali se. Zakletí, kterým je cizinec spoutal, zřejmě pomíjelo. Pocítil napětí, znepokojený představou, že vášně davu zase vzplanou a chaos bude pokračovat. Roky ve vojenské službě sice vybrousily jeho instinkty, ale jak mu vzápětí došlo, nedaly mu tentokrát přečíst, že vzrušení davu ve skutečnosti není nepřátelské. I tak ho ale neustálé změny nálad trápily víc než vlastní nepohodlí. Klid mohl skončit s jediným rozkazem. Z těch, kdo teď cizince spokojeně následují, se vmžiku mohli stát hulákající útočníci. Musel být kvůli paní opatrný. Ať už ji zachránil kdokoli, byl to Ced, kdo se zapřisáhl, že ji bude ochraňovat, a byl to Ced, kdo pro svůj úkol, když na to přijde, i zemře. S hlubokou nechutí odtrhl zrak od Lii a rozhlédl se kolem. Teď se zase zdálo, že sál ovládlo zoufalství. Nedávný klid se vytratil. Někteří se bouchali do uší a potřásali hlavou, ostatní si masírovali spánky nebo si třeli tváře dlaněmi. Baron se na trůnu neklidně ošíval a obalil si plášť kolem hlavy, jako by se v něm snažil utopit. I Ced bojoval s nutkáním chránit se před nenadálým hlukem. Toužil si přitisknout nohy k hrudi a stočit se v rohu do klubíčka. Bránila mu v tom jen skutečnost, že byl bohužel přivázaný k židli.

Teď ale drnčivý hluk otřásal sálem čím dál víc, tak, že vibrace bolestivě pocítil až hluboko v kostech. Hlasitě zavyl. Když vibrace neustávaly, prudce ho rozbolela čelist a stoličky. Další bolestivé pulzy procházely celou jeho lebkou. Silou vůle se soustředil, odsunul veškerý ruch a zaměřil své roztříštěné myšlenky na Liu. Přestože jeho schopnosti navázat s ní psionickou komunikaci byly značně omezené, byla Lia díky kombinaci svého nadání s blízkostí, kterou sdíleli, na jeho myšlenky obzvláště citlivá. Mysl se mu naplnila obrazy vlastního strachu, obav, starostí o Liu, lásky k ní. Zaklínal ji, aby zaslechla jeho zprávu a poslala mu na oplátku odpověď. Odpověz mi, má paní. Řekni, že není vše ztraceno.

Nic.

A znovu svou mysl upnul přímo k ní. Najednou bzukot zesílil. Nejprve se mu roztřásly ruce, pak paže a nakonec se celé jeho tělo svíjelo v neovladatelných křečích. Odkud je ten zvuk? Jeho zápěstí se v poutech vzpínala tak, že měl pořezanou kůži. Na prsty mu pršela krev. Slyšíte, generále?!

„Lio!“ vykřikl.

Ale zůstal ve své mysli osamělý.

Děcko kousek od něj se rozkřičelo dvojnásob, ručky přitisknuté k uším, ramínka nakrčená. Matka, obličej stažený bolestí, nepřestávala k naříkajícímu dítěti mumlat slůvka útěchy, ačkoli se jí po tvářích nezadržitelně valily slzy. Musí paní před takovou bolestí uchránit. Vymrštil nohy před sebe, takže křeslo poskočilo o pár centimetrů. Pokračoval tak dál, znovu a znovu, až se dostal téměř k obvodu sroceného davu. Sloupoví podpírající strop se otřáslo, kamenné stěny sténaly a praskaly. Ohlušující puknutí nad jejich hlavami je varovalo, že se budova pravděpodobně zhroutí. Muž vedle Ceda omdlel. Boj s následky vibrací Ceda zcela vyčerpal. Za takových okolností bylo s každým dalším okamžikem těžší a těžší udržet si bdělou, neroztříštěnou pozornost. Jenom díky přísaze, kterou Lie složil, našel sílu sahat hlouběji a hlouběji a nacházet tak vůli, jak dál. Schopnost rozumně uvažovat přesto postupně ustupovala bolesti. Zoufal si nad svou slabostí a prosil Liu o odpuštění.

V hlavě mu zašeptal nepovědomý, ale uklidňující hlas: Vzmuž se, Cede. Ať už zemřeš nebo zůstaneš naživu, o tvou paní bude dobře postaráno. Jsou zde další, větší plány…

Vibrace ustaly tak náhle, jako předtím začaly. Namísto nich se objevila rudozlatá záře. Vycházela ze středu sálu. Cizinec, Liu stále v náručí, se začal Cedovi měnit před očima. Ačkoli ani Lia, ani on, nepřestali být Okampy tak jako Ced, zdálo se nyní, že pulzují rozmanitými, sytě barevnými odstíny a zplošťují se ze tří rozměrů do dvou. Jako by přecházeli do úplně jiného stavu. Mihotavé, jakoby zrnící siluety se rozvlnily do pomalých, kmitavých pulzů. Zprohýbaly se, takže vypadaly nesouměrně a zmrzačeně, až je skoro nebylo poznat. Obrysy těl se rozostřily, linie slábly jako pára nad jezerem. I kameny pod nimi se rozplývaly do ocelové šedi. Cizincovy nohy zmizely, rozpuštěné do země. Ceda na okamžik napadlo, že se v zemi rozevřela jáma, která Liu s cizincem pohltí. Srdce mu úzkostí vynechalo několik úderů. Proklínal osud za to, že je upoután do tohohle křesla. Vtom z prostředku místnosti vyšlehlo jasné bílé světlo, jako by z podlahy vytryskl ohňostroj. Odvrátil od oslňujícího světla zrak. Bzukot se vrátil a v okamžení přešel do vysokého pištění. Okolní stěny pukly pod náporem vibrací. Země se z hloubi otřásala.

A pak světlo zmizelo stejně náhle, jako se objevilo.

A s ním i Lia.

„Já tě najdu!“ vykřikl s hrůzou Ced, ale burácení hroutících se kamenů zdusilo jeho slova. Cítil rozvířený vzduch, jak se kolem valily kameny a prach, slyšel vystrašené výkřiky všude kolem. Musím to přežít. Musím to přežít a zachránit ji! napadlo ho a celou vahou se zapřel vpřed, protože doufal, že ho křeslo trochu ochrání před hroutící se budovou. Padl obličejem dolů na podlahu takovou silou, že mu okamžitě bylo jasné, že ho rána vyřídí. Zpod vlasů mu tryskala teplá krev, hrnula se mu přes zavřené oči, stékala po tvářích. Prudká nevolnost oslepila všechny jeho smysly. Už ani netušil, co se děje a kde je, žaludek se mu obracel. Temným zmatkem, který se ho zmocňoval, pronikla jediná myšlenka, která pocházela z té nepovědomé mysli:

Tvoje smrt nepřijde nazmar, oddaný služebníku.