PRÁVĚ VYŠLO

Conan Tri klice k Asambale Ondrej Trepáč

CONAN: TŘI KLÍČE K ASAMBALE

Cyklus Conan


Cena: 258,- Kč
Vyšlo: 15.11.2018


PŘIPRAVUJEME

Tajna historie Bornnu Vladimír Šlechta

TAJNÁ HISTORIE BORNNU

Cyklus Oggerd

Cena: 258,- Kč
Vyjde: 29.11.2018


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

248,- KčVladimír Šlechta: Šílený les

Cyklus Krvavé pohraničí
Žánr: 
Formát: 
Vazba: 
Překlad: 
Jazyková redakce: 
Odpovědná redakce: 
Obálka: 
Počet stran: 
ISBN/EAN: 
Vyšlo: 
Status:
Fantasy 
108 x 165
brož 

Jiří Popiolek 
Robert Pilch 
Tomáš Flak
243 
978-80-7456-422-2 
4.10.2018
Na skladu 
Sileny les

Koupit elektronickou verzi

Nové vydání.

Prastarý les Izironk byl odedávna domovem elfů. Jeho nedotknutelnost byla zaručena desítkami smluv. Teď se o Izironk vede válka. Zároveň se stalo i něco jiného. Les Izironk zešílel a stal se nepřítelem pro všechny.

Do války je zatažen každý, kdo je právě nablízku: lidé, elfové i orkové. Vojáci i bojovníci, osadníci i osamělí poutníci. Někteří vzdorují, jiní se nechávají lesem ovládnout a zotročit. Někteří vyhledávají válečná střetnutí, jiní se jim vyhýbají, ale i oni musí nakonec bojovat o život.

Znovu a znovu je přetřásána otázka, co šílenství lesa způsobilo? A je možné les Izironk ještě vyléčit?


Související odkazy:

Rozhovor P. Boudy s autorem (23.3.2009 – Fantasyplanet)

Rozhovor M. Fajkuse s autorem (27.11.2008 – Fantasya)

Rozhovor M. Lince s autorem (4.9.2008 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (2.7.2007 – Neviditelný pes)

 

Autorův profil na Wikipedii

Autorův profil na Legii

Oficiální stránky autora


 

Ukázka:


 

 

 

Kapitola první

Chvíle

pro vlkodlaka

 

 

01

 

Bylo to poprvé, co viděla, jak se muž mění ve vlkodlaka.

Nepotřeboval k tomu hlubokou noc. Ani úplněk. Nic. V jedné chvíli to byl ten milý, příjemný Detlef Bord, a ve chvíli druhé… krvelačná šelma.

Ani ve snu ji nenapadlo, že dnešního dne jacísi zlomyslní bohové zmačkají a zahodí její osud. A ona, hýčkaná dcerka králova hodnostáře, bude prchat neznámým nočním lesem jako štvané zvíře – s rozběsněnou smečkou v patách.

 

02

 

S načatým odpolednem měla ty nejlepší úmysly. Po obědě strávila spoustu času tím, že vylepšovala svůj zevnějšek. Zkoušela různé účesy. Sepjala si plavé vlasy stuhou, jako to nosí vznešené dívky z Thonnieriky. Pak je vyčesala vzhůru a svázala si je na temeni jako divoká elfská bojovnice. Zapletla si cop počestných svobodných dívek, pokusila se i o věc zvanou drdól, kterou nosí usedlé měšťky. Nakonec zvolila kompromis. Dlouhé vlasy ofiny si začesala dozadu a sepjala v týle do maličkého culíku, ostatní nechala rozpuštěné.

Nabarvila si rty a podmalovala oči, pak zase všechno líčení smyla. Okénkem sledovala, jak se slunce pohybuje po obloze. Čas se nekonečně vlekl.

Když se z věžičky u přístavu ozvalo třetí odpolední zvonění, sešla ze své podkrovní místnosti do přízemí. Byli tam všichni čtyři lidé, kteří teď tvořili její náhradní rodinu. Měla je ráda a nevadilo jí, že jí nejsou rovni, že nejsou víc než sluhové.

Hospodyně Franzina vzhlédla od polokrbu, na němž připravovala nějaké dobré jídlo. Obličej měla ruměný žárem plamenů. Utřela si ruce do zástěry a spiklenecky na dívku mrkla: „Ale, ale, slečinko, kam jsme se tak vystrojili? Na dostaveníčko? Máme snad schůzku s panem Detlefem Bordem?“

Inge se na schůzku oblékla opravdu dobře. Ne, žádné kraječky ani pentličky, ale poctivá modročerveně pruhovaná sukně, modrá lněná košile a vlněný kabátek. Všechno té nejlepší kvality, ale vypadalo to velmi, velmi hraničářsky. Důkladné šněrovací střevíce, vždyť si s Detlefem zase vyjdou na procházku.

Pihovatý uličník Jolek, který Franzině krájel cibuli do polévky, sebou při vyslovení Detlefova jména trhl. Nechal rozdělanou práci být a smýkl sebou do přístěnku, kde měla Franzina uskladněný proviant. Žárlí, uvědomila si dívka.

Don Gruber a magistr Badoglian seděli naproti sobě za kuchyňským stolem a po čtverečkovaném plátně postrkovali figurky ranty. Ani jednoho z nich hra zřejmě nebavila. Don Gruber upíjel z plechového hrnku slabé pivo, magistr z pohárku víno.

Magistr Badoglian obrátil k dívce hubený obličej s kozí bradkou: „Odcházíte, slečno Inge? Myslel jsem si, že dnes ještě probereme aritmetiku a geografii.“

„To všechno stihneme,“ rozpřáhla dívka ruce a udělala tři taneční krůčky. „Budeme mít celý večer.“

„Před setměním ať jste doma, slečno,“ ozval se přísně Don Gruber. „Ne jako posledně. A ne ať vycházíte daleko za město – elfové mohou znovu zaútočit.“

„Budu v bezpečných rukách,“ poškádlila je, prozářená vnitřním jasem. „Detlef mi slíbil, že mi vypoví historii Pohraničí. Víte, že osobně poznal Gordona Fee a Rônarda? A krále Eagerpa?“

Při posledním slově se Franzina zaškaredila a přežehnala se ochranným znamením. „Tfuj tfuj tfuj! Slečinko, tohle jméno nevyslovujte! Přináší to smůlu!“

„Já se polepším,“ přitočila se Inge k hospodyni a políbila ji na tvář. „Polepším se. Co bude dnes k večeři?“ nakoukla pod pokličku. „Přijdu hladová!“

„Ale huš!“ ohnala se po ní Franzina utěrkou.

„Slečno?“ ozval se od stolu hlubokým hlasem Don Gruber.

„Ano, prosím?“ usmála se na něj mile.

„Buďte tak laskava a s nikým nemluvte o králi Eagerpovi.“

„Pročpak?“

„Mohlo by vám to způsobit veliké problémy.“

„Jedno jediné slovo?“ podivila se. „Slovo Eagerpe?“

„Jedno jediné slovo. Slovo Eagerpe,“ přitakal Don Gruber. Významně si popotáhl koženou manžetu pobitou stříbrnými cvočky. Pak jakoby mimoděk položil dlaň na jílec meče, který nikdy neodkládal. „Zapamatujete si to, prosím?“

Přikývla. „Budu si to pamatovat. Nikdy a za žádných okolností nepoužiju slovo Eagerpe.“

„Tak je to v pořádku,“ usmál se Don Gruber. Měl zvláštní, dalo by se říci zachmuřený úsměv.

Vysekla Donu Gruberovi a magistru Badoglianovi pukrle. Pak vyhopsala ven ze dveří.

Magistr se zhluboka napil vína a posunul figurku na hracím plánu. „Jste na tahu, setníku,“ upozornil Dona Grubera. Ten se však stále díval ke dveřím. Už dávno nebyl setníkem, něco z jeho instinktů mu však zůstalo. Vstal a znovu si popotáhl vyztužené manžety.

„Myslím, že tuhle partii nedohrajeme, magistře,“ řekl. „Trochu se projdu po městě. Berte to tak, že jste mne porazil.“

 

03

 

Venku se rozprostíralo Glen Karhô, dřevařské městečko kypící životem. Inge obešla obloukem starou čtvrť, i když to znamenalo, že si zamaže střevíce. Po rozbahněné svážné cestě zamířila k řece.

Detlefa našla v docích. Volské potahy sem přitáhly klády ze vzdálených lesů a Detlef řídil jejich přejímání. Jedni dělníci překládali kmeny pomocí kladkostrojů a druzí dělníci, po pás v chladné vodě Lodusu, vázali vory. Plavit do Thonnieriky se mělo už pozítří.

Detlef byl vysoký mládenec, snad pětadvacetiletý, s dlouhými vlasy. Vousy nosil zastřižené tak, aby mu rámovaly rty. Pocházel z Thonnieriky, údajně z nějaké lepší rodiny. Jednou se prořekl, že se v patnácti nechal najmout do vojska. V armádě strávil něco kolem pěti let, ale mluvil o tom nerad. Ze služby mu zbyl kožený vojenský kabátec s přinýtovanými pásy železa.

Teď sloužil Detlef jako dozorce při přejímce dřeva. Dbal na to, aby nedošlo k záměně klád a řeziva různých majitelů, organizoval vázání vorů a určoval, v jakém pořadí se bude plavit do Thonnieriky. Jako jeden z mála uměl číst i psát a vyznal se v aritmetice. Dělníci ho měli rádi, protože byl veselý, schopný, přátelský. Nikdy je nešikanoval, ale vždy jim vyšel vstříc a dovedl s nimi zažertovat.

Zamával na Inge z vyvýšené plošinky, umístěné na kůlech. Pak mávl k pisárně. Z pisárny okamžitě vyběhl bledý, věčně mžourající chlapíček a odvedl Inge pod přístřešek kanceláře. Usadil ji na poměrně pohodlnou židli a kníkavým hlasem jí nabídl šálek mátového čaje. Když s díky odmítla, vrátil se chlapíček k hromadě lejster na psacím stole.

Detlef dokončil práci a vydal poslední pokyny. Na papír, který držel v levici, udělal ještě nějaké poznámky. Po kmenech mrtvých stromů přeskákal k přístřešku. Přimhouřil oči: „Zdravím tě, Inge.“

Usmála se na něj. „Přišla jsem nevhod? Pracuješ?“

„Ne. Už jsem skončil. Hoši to dokončí beze mne.“

„Projdeme se?“

„Můžeme,“ přisvědčil. Podal lejstro s evidencí pomocníkovi, potom nabídl Inge rámě: „Půjdeme.“

Nechali za zády Lodus i se všemi překladišti, doky a moly vybíhajícími daleko do řeky. Chvíli se motali na rozhraní mezi starou čtvrtí a novějšími ubytovnami, putykami a stájemi. Přestože už dlouho nepršelo, byly ulice pokryté mazlavým žlutým blátem. Kmeny, tažené volskými potahy, znovu a znovu rozrývaly lesní prsť, na níž bylo městečko postaveno.

Raději zabočili do staré čtvrti. Uličky tady byly sice úzké, ale suché a bez bláta, na mnoha místech opatřené chodníky z dřevěných povalů.

Stará čtvrť – to byly sruby původní dřevorubecké osady, staré sedmdesát i osmdesát let. I po desetiletích tady pořád ještě stály a vystavovaly na odiv zčernalé klády stěn i shnilé došky na střechách. Srubové stavby byly nepořádně rozházené sem i tam a místy se spojovaly v jakési dřevěné hráze či bariéry. Výstavba Glen Karhô v minulosti probíhala tak, že si někdo vyhlédl srub někoho jiného a přilepil na něj svůj. Tím si ušetřil práci s jednou stěnou. Byli ovšem i chytráci, kteří natáhli své dlouhé domy mezi dvěma sruby vzdálenými třeba i dvacet kroků. Tím se vyhnuli stavbě bočních zdí, avšak zablokovali další kus volného prostoru. Skrz takovéto dlouhé domy se dalo na některých místech projít, avšak jen uzoučkými průchody, které se podobaly myším dírám.

Inge, zavěšená do Detlefa, si vykračovala po povalových chodníčcích. Párkrát zahnuli a ocitli se na „náměstíčku“, což byl volný prostor v útrobách staré čtvrti. Uprostřed „náměstíčka“ vytékala z dřevěné trubky voda. Někde o kus dál byl podchycený pramen a voda sem byla přiváděna dřevěnými rourami. Vedle kašny živořilo pár stromů původního lesa, převážně bříz. Kousek od nich stál dřevěný pranýř s připevněnými řetězy. Teď u něj právě nebyl nikdo přivázaný, a Inge tomu byla ráda. Neměla v oblibě podívanou na ubožáky, většinou ještě přiopilé a potlučené z rvačky, vystavené posměchu kolemjdoucích.

Nejvýraznějším prvkem „náměstíčka“ bylo průčelí tančírny zvané Vlčí oko s brlením, velkými vstupními dveřmi a vybledlým nápisem nad nimi. Na povalech před Vlčím okem postávaly ženské, zřejmě číšnice a placené tanečnice. Povídalo se o nich, že za peníze dělají s dřevorubci nějaké nestoudnosti. Když se Inge nedívala, jedna z těch ženštin na Detlefa zamávala. Inge to však zahlédla koutkem oka. Zamrzelo ji to. Přála si mít Detlefa jen pro sebe.

Na druhou stranu – mohla mít Detlefa, a zároveň nezávislost? Je vůbec připravená na vážnou známost? A vlastně, proč ne? Detlef je hezký, milý, příjemný… Nebylo jí ještě ani šestnáct, ale už chápala, že pokud začne Detlefovi mluvit do života, připoutá se k němu a ztratí kus svobody.

„Pěkná holka,“ kývla k číšnici. „Tvoje známá?“

Detlefa otázka zaskočila. „Mhmmm…“ zafuněl. Inge se zazdálo, že se trochu začervenal.

„Vezmeš mě tančit?“ zeptala se. „Víš, já tam nemohu jít sama – ale s tebou…“ nedořekla.

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Seš si jistá, že je to prostředí pro tebe? Bývají tam opilí dřevaři a vozkové. Nemuselo by to dopadnout dobře.“

„Posledně se mi tam líbilo. A víš, když jsi se mnou, oni si ke mně nic nedovolí. Mají z tebe respekt,“ zachichotala se.

Nezdálo se, že by ho její obdiv potěšil.

Šli dál. Prošli po okraji nové čtvrti s pěknými domy úředníků a hodnostářů, pak se ocitli na svážné cestě rozbrázděné kládami a rozšlapané paznehty tažných volků. Vlastně se ocitli na okraji Glen Karhô. Tady už začínaly lesy.

Přesněji řečeno, kdysi dávno tady vyrůstal les. Opravdový listnatý les, ale ten se dávno stal minulostí. Někde po něm zůstaly jen pařezy, jinde vysázeli spekulanti nové lesíky, avšak složené výhradně ze smrků. Smrky rostou rychle a za pětadvacet let je bude možné pokácet, splavit po proudu a prodat. Smrkové dřevo však bylo považováno za podřadné, proto se party dřevorubců vydávaly dál na sever i na západ, kde stále ještě rostly původní buky a duby. Bukové a dubové dřevo prodali za mnohem lepší cenu. Zbýval problém, jak je dopravit k řece. Proto je vláčeli volskými potahy po takovýchhle cestách. Jinde, pokud to bylo možné, splavovali kmeny do Lodusu mělkými plavebními kanály.

„Vrátíme se,“ navrhl Detlef. „Projdeme se kolem Lodusu. Podíváme se na vory připravené k plavení.“

Inge si představila rozbahněné říční břehy, hladinu pokrytou kládami a zápach bahna.

„Ne, myslím, že se nechci procházet po břehu. Zajdeme radši do lesa – co myslíš?“

„Do lesa?“ podivil se.

„Támhle,“ ukázala. „To vypadá jako skutečný les.“

Asi půl míle od Glen Karhô zůstal zbyteček původního lesa. Zdvíhal se k jedovatě modré obloze jako obrovská žlutá a tmavorudá závěj. V orvané pláni, vedle zčernalých srubů, šedozelených smrků, černých olší a kalných vod Lodusu, vypadaly zářivé podzimní barvy jako malý zázrak. A přece to nebylo nic jiného než dubové a bukové listí zabarvené prvními mrazíky. Rostlo tam jen asi padesát dubů a buků, avšak tak mohutných, že by jejich kmeny stěží objalo deset mužů. Každý z nich tam rostl už stovky let. Jejich obludná velikost bránila dřevařům i v pouhé myšlence na to, aby si na nich vyzkoušeli sekery a pily.

Detlef se na Inge upřeně podíval: „Je to bezpečné?“

„Jak to myslíš – bezpečné?“

Mlčky ukázal na ohořelou srubovou stěnu opodál. Táhl se přes ni nápis, zčásti vybledlý a zčásti ožehlý plameny, vlastně už nečitelný. Inge však měla dobrou představu, co tam původně stálo:

CHCETE VÁLKU? TADY JE!

Bylo to napsáno obvyklým písmem, ačkoliv autorem nápisu byl nepochybně elf. Inge věděla, že elfové mají vlastní písmo zvané ogham, skládající se z teček a čárek. Tady ovšem elfský bojovník použil lidské písmo.

„Bojíš se elfů?“ poškádlila Detlefa.

„Opatrnost a strach jsou dvě různé věci,“ řekl klidně. Jako bývalý voják se v tom dozajista vyznal.

„Tak se boj i mě,“ udělala žertovné, jakoby hrůzostrašné gesto. „Moje babička byla čistokrevná elfka!“

Teď se opravdu polekal. Chytil ji za ruku a silně ji stiskl. „Mlč!“ vyhrkl. „Nemluv o elfech – a už vůbec ne o nějakých příbuzných.“

„Proč?“ podivila se, překvapena prudkostí jeho reakce.

„Nebyla jsi tady, když elfové zaútočili!“

Zvážněla. „Bylo to zlé?“

Zavrtěl hlavou. Znamenalo to, že o tom nebude mluvit.

„Naštěstí jako elfka nevypadám,“ podotkla ještě. Hlas jí nezněl příliš jistě. „Nemám dlouhé a špičaté uši. Elfskou babičku si vůbec nepamatuju. Zemřela mladá. Prý se v Thonnierice utrápila… tak daleko od Izironku.“

„Vůbec nevypadáš jako elf,“ potřásl hlavou Detlef. „A nemluv o tom,“ přikázal jí.

V tu chvíli si uvědomila, že během hovoru pokračují v chůzi a mimoděk zabočili k lesu. K tomu skutečnému. Teď už opustili rozježděnou cestu a loudali se plání pokrytou pařezy. Za nohy je chytaly dlouhé šlahouny ostružin.

„Nelíbí se mi to,“ poznamenal Detlef.

„Copak se ti nelíbí, hrdino?“ poškádlila ho Inge.

„Ty stromy.“

„Á, to mi připadá jako správná obezřetnost, stará vojno. Za každým stromem se může schovávat padesát elfů.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Tak to není.“

„Žádní elfové?“

„Ne. Pokud jsou na téhle straně Zrcadlových hor ještě nějací elfové, zůstávají v Izironku. Pan Grassenberk je nepustí ven.“

Vlastně věděla, že na jihovýchodním okraji Izironku vyrostlo nové městečko, s jistou dávkou pýchy nazvané Progess, což ve staré řeči znamená Pokrok. Dřevorubci tam kácejí stromy a hned na místě je zpracovávají. Štípou kmeny na prkna, nebo je otesávají do trámů. Vždyť značná část vozů naložených řezivem přijíždí do Glen Karhô právě odtamtud.

„Pan Grassenberk?“ zeptala se.

„Pan Grassenberk,“ přitakal. Z hlasu mu zněla úcta.

Vybavila si vysokého muže s dlouhými vlasy a upravenými vousy. Ano. Strýček Grassenberk. Doktor Grassenberk. Ale nikoliv doktor ve smyslu lékař.

„Já ho znám,“ podotkla.

„Jo. On tě taky zná. Mluvil o tobě. Ví, že jsi v Glen Karhô.“

„Aha… setkáváš se s ním?“

„Občas. Někdy se musím vydat až do Progessu. Je to součást mojí práce.“

„Pan Grassenberk je přítel mého otce. Když jsem byla malá, často nás navštěvoval.“

Zahlédla, jak se Detlef zaškaredil.

„Stalo se něco?“ zeptala se.

„Nemusíš mi to připomínat,“ pokrčil rameny. „Já vím, že jsi slečinka z lepší rodiny… Znáš se s lidmi, jako je pan Grassenberk. Tykáš si s nimi…“

V té chvíli došli až k lesu. Inge položila dlaň na hladkou kůru obrovského buku. Ucítila mravenčení. Napadlo ji, že pod kůrou proudí míza.

Míza – nebo něco jiného. Magie.

Uvnitř lesa se skrývala temnota. Husté listoví obrovských stromů nepropouštělo do spodních pater ani paprsek světla. A přesto tam v divoké spleti rostly lísky, habry, kapradiny i divoké víno pnoucí se v chomáčích vzhůru. Jako by rostliny ve spodních patrech vůbec nepotřebovaly světlo.

„Nemám to tu rád,“ řekl Detlef.

Přešlápla, pata se jí zabořila do návěje listí. Mávla rukou podél bukového kmene, aby se zachytila. Dlaní škrtla o větévku vyrůstající z hladké kůry. Větévka se zlomila a zabodla se jí do dlaně. Zasykla bolestí.

„Au!“

„Co se ti stalo?“ otočil se k ní Detlef. V hlase mu zazněla starost.

„Vrazila jsem si do ruky kus stromu.“

Podívala se na dlaň. Na kůži vyprýštila veliká kapka krve. Kromě toho jí po dlani stékala lepkavá žlutá tekutina.

„Co to je?“ zeptala se udiveně.

„Ukaž?“ Vzal ji za ruku a obrátil zraněnou dlaň k sobě. „To nic není, jenom míza.“

Pak, aniž ji upozornil, si zvedl její dlaň k obličeji a olízl krev i mízu.

„Ty!“ vykřikla rozhořčeně. „To je moje krev!“

Pousmál se. Okraje rtů měl červené krví i žluté bukovou mízou. „Takhle uzavírají elfové pokrevní bratrství,“ řekl. „Pan Grassenberk mi o tom vyprávěl.“

„Chceš snad říct,“ zasmála se, „že jsem se právě stala tvým pokrevním bratrem?“

Vytrhla mu ruku a otřela si dlaň o pruhovanou sukni.

„Strýček Grassenberk je vědec,“ poznamenala. „Alespoň to o sobě vždycky říkal. Jak drží elfy v Izironku – tou svou vědou?“

„Má tam vojáky. Šedesát chlapů, samé zkušené veterány. Velí jim nějaký kapitán Schnirega. Dřív býval velitelem pevnosti Rudenrog.“

„Nezkoušel jsi jít někdy hlouběji?“ kývla Inge do houštin.

„Ne!“ vyrazil ze sebe pohoršeně. „O tomhle lese se vedou řeči. Dřevaři se sem bojí chodit. Ani já sem nechodím.“

„Chtěl bys ty stromy nechat pokácet, očíslovat, rozřezat na prkna a odeslat do Thonnieriky, co?“ popíchla ho.

„Proč myslíš, že tady ty stromy zůstaly? Takhle blízko u Glen Karhô? Má to svůj důvod! Povídá se, že uvnitř něco je. Něco jako duchové. Jenže to nejsou duchové, ale něco horšího.“

„Co může být horší než duchové?“ zeptala se.

Nereagoval.

„Tak jak je to?“ zeptala se znovu. „Povídá se, že tam něco je – anebo tam skutečně něco je?“

Stoupl si ke stromům zády a dělal, že tam nejsou.

Pokusila se mluvit o všedních věcech. „Přijdeš pozítří k nám?“ zeptala se.

Mlčel.

„Franzina připravuje takovou malou oslavu. Zvu tě.“

Neodpověděl.

„Bude mi šestnáct. Pozítří. Oslavím šestnácté narozeniny.“

Otočil k ní obličej. Podívala se mu do očí.

Jako by nebyly jeho.

„Detlefe?“

Upřeně se na ni díval.

Teprve později, když si v hlavě tu scénu přehrávala znovu a znovu, si uvědomila, že vůbec nezamrkal.

Nehybné, vyvalené, nemrkající oči.

Muž měnící se ve vlkodlaka.

Ne, ještě to neviděla.

Levačkou ji chytil kolem krku.

Jeho prsty jí obemkly hrdlo a sevřely jako svěrák. Nevykřikla, na to byla příliš udivená. A ten jeho pohyb byl tak rychlý. Jako když útočí šelma.

Pravačkou jí rozerval blůzu od krku až k pasu.

Zatřásl s ní jako s hadrovou loutkou a hodil ji na zem.

Náhle ležela naznak v závěji tlejícího listí, sukni vyhrnutou až k pasu. Detlef klečel nad ní a dobýval se jí mezi sevřená kolena. Neartikulovaně vrčel, skučel a ona ječela. Páčil jí kolena od sebe a pak se mu to podařilo – byl mnohem silnější než ona.

Choval se k ní jako šelma ke kořisti.

Pochopila, co bude následovat. Ne, nevzpomněla si na nějaké vyprávění, které jí šeptem a za neustálého chichotání vykládaly zkušenější spolužačky ve škole pro děti králových hodnostářů. Kdesi uvnitř lebečních kostí se jí probudila vzpomínka rodové paměti.

Pochopila, že pokud se to Detlefovi povede, bude její život v troskách. Už nikdy nebude takovou, jakou byla.

Ani si neuvědomila, co dělá. Ruce měla volné, napřáhla je před sebe. Zápěstí přitiskla k sobě, roztáhla prsty.

Z dlaní se jí oddělila ohnivá koule velká jako pěst. Udeřila Detlefa do obličeje.

Strašlivě zaječel. Vůni tlejícího listí překryl pach spálené kůže, vousů i vlasů.

Válel se v návěji, ruce přitisknuté k obličeji, tichounce kňučel. Pak zjistil, že pod horní vrstvou suchého listí je ještě spodní, vlhká, plná naklíčených bukvic a žaludů. Mokrou a polozetlelou břečku si naplácal na tvář.

Jeho zběsilé, chaotické pohyby slábly.

Nebyla schopná rozumně uvažovat. „Detlefe?“ zeptala se.

Zdvihl k ní obličej – ožehlý, temně fialový. Vousy měl spálené až ke kořínkům, oči zavřené. To vše pokrývaly napůl zetlelé listy.

Pocítila k němu hroznou lítost. Vstala a přizvedla ho. „Detlefe! Rychle se vrátíme! V Glen Karhô ti pomůžou!“

Přes vymýcenou pláň se vraceli zpět. Pravačkou ho vedla, levicí si přidržovala roztrženou blůzu. Detlef se jí držel oběma rukama jako klíště. Klopýtal, zakopával o pařezy. Neviděl, oční víčka mu rychle otékala.

Doufala, že mu oheň nevypálil oči.

K prvním domům Glen Karhô to od lesa měli slabých čtyři sta kroků. Inge vlekoucí oslepeného Detlefa neušla ani polovinu. Od svážné cesty si jich všimli vozkové a od domů Glen Karhô poslíček obchodníka, který rázem strhl poplach. Všichni, kdo byli nablízku, spěchali k nim. Pochopili, že se stalo neštěstí.

Aniž si to uvědomila, stála na okraji městečka obklopená narůstajícím davem. Co se stalo? Detlefe, kdo ti to udělal? rozléhalo se kolem, protože Detlefa znali všichni.

A vespod, pod vším tím ropotem, to dunělo jako údery válečného bubnu: Elfové! Elfové se vrátili!

Strach z toho, že se Třináctka vrátí, aby dodělala svou práci, s nimi zůstával už několik měsíců.

Inge nebyla schopná přemýšlet. Stála v davu, tiskla si k sobě cípy roztržené halenky. Okolní řev ji téměř srážel na kolena.

Koutkem oka zahlédla uličníka Jolka ze své domácnosti.

Vousatý kovář v kožené zástěře, jehož jméno si nikdy nedokázala zapamatovat, se prodral až k Detlefovi.

„Ticho!“ zařval.

Lidé ztichli.

„Nevidíte, že potřebuje pomoc?“ zakřičel. „Ale dřív nám musí povědět, co se to tu děje! Detlefe! Kdo ti to udělal?“

Detlef snad čekal právě na tuhle chvíli. Dosud tichý, zdrcený bolestí a neštěstím, vykřikl do dřevěných srubů: „Inge mě popálila kouzlem! Ta prokletá čubka je čarodějnice! Je poloviční elfka!“

Jejich klíčové slovo bylo elfové.

A druhé klíčové slovo znělo čarodějnice.

Hněv, nenávist. Bezmocný vztek, starý sotva půl roku, který se zrodil v ten nešťastný den, kdy elfové krále Eagerpa vyšli z lesů, přešli vymýcenou planinu a cestou zabili několik vozků svážejících klády i jejich tažná zvířata. Došli až na vzdálenost padesáti kroků od Glen Karhô a odsud odstřelovali obyvatele jako králíky. Vyhnuli se protiútoku dřevařů a ustoupili desetinásobné přesile do mlhy, která se náhle vyřinula z dubovo-bukového lesa. Skryli se v mlze, obloukem se vrátili zpět ke Glen Karhô a ohnivými kouzly zapálili několik domů.

Pak odešli.

Vztek dřevařů už náhle není tak bezmocný. Teď mají mezi sebou stvůru, poloelfskou čarodějnici, která kouzlem popálila jednoho z nich.

Mohou pomstu vykonat na ní.

Vlečou ji rozbahněnými uličkami, táhnou za ruce i za vlasy. Dav houstne. Je zde náhle tolik lidí, že se do křivolakých ulic nevejdou.

„Čarodějnice!“ řvou. „Chytili jsme čarodějnici! Upálíme ji!“

„Upálíme ji hned teď!“

Inge, polomrtvá hrůzou, už chápe, kam ji táhnou. Na „náměstíčko“ před Vlčím okem, k dřevěnému pranýři.

Z klikatých uliček přibíhají další obyvatelé městečka, každý z nich nese v náručí smolná polínka nebo otýpku chrastí. Skládají to všechno kolem Inge, kterou neurvalé ruce poutají k pranýři.

Na rohu Vlčího oka se něco děje. Vyděšené výkřiky, které přehlušují i nenávistný řev. Bolestné ječení. Smrtelný chropot.

Inge je náhle volná, protože pozornost dřevařů je upoutána novými událostmi. Don Gruber, bývalý voják, kterého otec najal pro Inge jako tělesnou stráž, vjel do davu jako horký nůž do másla. V obou pěstích svírá jílec jedenapůlručního meče, jehož čepel používá úsporně a s letitou zkušeností.

Žádné rozmáchlé seky. Bodne a trhne čepelí vzhůru – čísi tělo se rozevírá jako červená kniha. Lehoučce tne, uťatá ruka letí nad hlavy davu. Úder hlavicí jílce, rána okovanou manžetou, sek, odbod, kopnutí. Je jako štika, která se řítí napříč proudem. Dav se před ním rozevírá, krev obětí stříká na všechny strany.

Pak ho mistr tesař vezme klanicí mezi lopatky.

Don Gruber padá na kolena, hladina lidských hlav se nad ním zavírá. Tohle jsou dřevaři, chlapi se svaly z ocele, a každý z nich má svůj nůž pohotově.

Inge si teprve teď všímá, že jí kdosi už několik okamžiků ječí do ucha: „Utíkej! Utíkej!“

Uličník Jolek ji rve za rukáv a snaží se ji táhnout do míst, kde je stěna davu nejslabší.

Inge se chytá šance. Udělá jeden skok, druhý, třetí. Lidé z Glen Karhô, na chvíli paralyzovaní nesmírně surovým útokem Dona Grubera, se vzpamatovávají jen zvolna. Ale přece, neurvalá ruka chytá Inge za vlasy.

Uličník Jolek se do té ruky zahryzne, a Inge je volná. Už je na kraji davu, pak proráží slupku.

„Utíkej, Inge, utíkej!“ ječí Jolek.

Mozolnatá pěst jej udeří do krku a zlomí mu vaz.

Inge utíká bahnem, uskakuje za rohy srubů, běží kolem hromady složených klád. Náhle je na okraji městečka. Rozrytá pláň pokrytá pařezy se před ní rozevírá do všech stran.

Za zády má nenávistný řev davu.

Běží po rozježděné svážné cestě.

Nevidí, jak se z prastarého háje vysouvá jazyk bílé mlhy. Mlha se plazí jako chapadlo obludné bytosti a zakrývá Inge před zraky pronásledovatelů.

Dívka utíká, srdce jí buší až v hrdle, plíce se snad každou chvíli roztrhnou. Před sebou zahlédne volský potah táhnoucí poražené stromy k přístavu. Uhýbá do nekonečné pláně pokryté pařezy, potom dál a dál, až ke štítům západních Zrcadlových hor, k temné čáře dosud nevymýcených lesů.

Ve směru, kterým utíká, právě do mlžného oparu zapadá slunce. Vzduch se prudce ochlazuje.