PRÁVĚ VYŠLO

Tisicilety demon Karolina Francová

TISÍCILETÝ DÉMON

Cyklus Purpurová noc


Cena: 288,- Kč
Vyšlo: 26.10.2018


PŘIPRAVUJEME

Conan Tri klice k Asambale Ondrej Trepáč

CONAN: TŘI KLÍČE K ASAMBALE

Cyklus Conan

Cena: 258,- Kč
Vyjde: 15.11.2018


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

328,- KčPetr Heteša: Žádná chvíle není poslední

Žánr: 
Formát: 
Vazba: 
Překlad: 
Jazyková redakce: 
Odpovědná redakce: 
Obálka: 
Počet stran: 
ISBN/EAN: 
Vyšlo: 
Status:
Sci-fi
115 x 175
brož 

Renata Heitelová 
Robert Pilch 
Lukáš Tuma 
443 
978-80-7456-410-9 
30.8.2018
Na skladu 
Zadna chvile neni posledni

Koupit elektronickou verzi

Cesta do záhrobí existuje jen jedna, a to smrt. Pokud vám někdo nabídne jinou, je to buď blázen, šílený vědec, nebo není z téhle planety. V mojí neuvěřitelné story se pravděpodobně zkombinovaly všechny tři alternativy.

Vyřizoval jsem elektronickou pozůstalost po profesorovi, který se zabýval biotechnologickými neuronovými nanosystémy, když mi z jeho notebooku přeskočil do mobilu invazivní software, aniž by mě požádal o souhlas. Dostal jsem magickou kartu a stal se tak účastníkem něčeho, co připomínalo šílený larp šílené sekty. Jsem sice docela hravý typ, ale tohle byla naprostá ptákovina, které jsem se rozhodně účastnit nemínil. Až později jsem pochopil, že když už tu jejich kartu jednou mám, tak nemám na vybranou. Cíl hry – záhrobí. Jenže ti pitomci netušili, komu ji dali. Měl jsem za sebou dva roky v Afghánistánu a externě přednášel FBI v Quanticu. Jestli chtěli mazec, měli ho mít.

Samostatný román.


Související odkazy:

Rozhovor L. Vaníčka s autorem (16.5.2010 – Topzine)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (25.2.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (28.4.2008 – Neviditelný pes)

Autorův profil na Legii

Autorův profil na Topzine (L. Vaníček)

Medailon autora od J. Pechance (23.2.2009 – Neviditelný pes)


Ukázka:

 

 

 

I.

Pozůstalost

 

1.

 

Bylo dvacet minut po desáté hodině večerní a Ingrid Lancyová zůstala v osmém, posledním patře administrativní budovy Logitrans sama. Pozhasínala všechna světla ve velkoprostorové kanceláři a ta se ponořila do slabého naoranžovělého přísvitu, který přes prosklenou fasádu vrhalo dovnitř noční nasvětlené Baltimore.

Pak vzala mobil a zavolala dolů těm dvěma u centrálního pultu ochrany, že zhasla světla, ale zůstává pořád v kanceláři a má zapnutou jenom lampičku u monitoru. Bylo dobré, aby to věděli, protože jinak by jim bylo divné, kdyby se jim na pultu objevilo celé zhasnuté podlaží a zároveň její aktivní čip v něm. Určitě by jeden z nich šel zkontrolovat, jestli se jí něco nestalo.

Pak mezi stoly s počítači, kopírkami a plotry přešla k celoprosklené stěně a s rukama v kapsách hleděla na panoráma nočního města, které připomínalo spíš scénu z virtuální hry než skutečné město. Cizí, neznámá planeta posázená divoce zářícími drahokamy, z nichž každý měl jinou barvu a jejichž svit se vzájemně přebíjel.

Znovu mrkla na mobil. Michael už měl pět minut zpoždění. Byla nervózní a nedočkavá. Chtěla už, aby se to stalo. Aby už tady byl. Protože to čekání ji uvnitř doslova rozkládalo. Na jednu stranu radost a lačné očekávání, na druhou sžíravý pocit viny, protože to ještě nikdy neudělala. Ještě nikdy Franka nepodvedla. A ještě před měsícem by jí vůbec nepřišlo na mysl, že by něco takového mohla udělat.

Konečně zaslechla slabé zaťukání na sklo dveří. Šla mu otevřít svojí kartou, protože byli domluvení, že on tu svou nechá na stole o dvě podlaží níž, aby v monitorovacím systému firmy nezůstal žádný důkaz. Tohle všechno musela domýšlet ona. Michael byl v tomhle daleko bezstarostnější. Pneumatický systém slabě zasyčel a dveře se otevřely.

Padli si do náruče a asi minutu strávili vášnivým líbáním. Teprve potom Ingrid napadlo vtáhnout ho dovnitř, aby se dveře konečně mohly zavřít. Opřel si ji o první kopírku a znovu ji začal líbat, přičemž mu ruce automaticky vklouzly pod její halenku. Podprsenku si sundala už před půl hodinou. Cítila jeho ruce na svých ňadrech, jeho jazyk ve svých ústech a zalévala ji opojná vlna rozkoše. Rozepnula mu pásek a sáhla do kalhot. Překvapilo ji, že už má vlhké slipy a erekci. Stiskla jeho penis a cítila, jak se mu slabě podlomila kolena. Začal jí chvějícími, nedočkavými prsty rozepínat knoflíčky halenky.

„Počkej, půjdeme radši dozadu k šatnám,“ zašeptala.

Políbil ji a řekl: „Tak jo. A pustíš mě?“

Teprve pak si uvědomila, že má jeho penis pořád v ruce. „Nerada, ale jo.“

Vzal ji za ruku a přecházeli mezi stoly do zadní části velké kanceláře. Byli asi v polovině, když se pod nimi slabě zachvěla podlaha. Oba se zastavili.

„Cítilas to taky?“

„Jo.“

„Co to bylo?“

„Co já vím? Možná jsme oba tak vzrušení, že už cítíme, i když dole projede metro,“ řekla a táhla ho dál.

Po dalších dvou krocích už to ale na metro svést nešlo. Zcela zřetelný otřes, který rozcinkal skleničky na policích.

„To je zemětřesení, nebo co?“ podíval se na ni vyděšeně Michael.

Další otřes. Ingrid ho pustila a bezradně se rozhlédla kolem. Další otřes, tentokrát už tak silný, že ze dvou stolů shodil monitory. Příčka mezi kanceláří a chodbou praskla a část skleněných střepů se vysypala na koberec. Podlaha pod jejich nohama vibrovala a na stropě se začaly tvořit klikaté trhliny, které se rozlézaly, jako by byly živé. Nabíraly na tloušťce a po chvíli se ze spár začal drolit beton.

„Co to kurva je?“ zařval Michael.

Ingrid přeběhla k prosklené stěně a zadívala se na město. Tam ale bylo všechno v pořádku. Všechna světla svítila, žádné budovy nepadaly. Tři centimetry tlusté sklo před jejím obličejem najednou prasklo. S výkřikem uskočila od okna a v dalším okamžiku se dvoumetrová tabule vysypala úplně celá. Část dovnitř, část ven na ulici. Ze stropu začaly padat zářivky. Trhliny už byly tak velké, že obnažily armovací výztuž, která se už také začínala deformovat.

Chtěla se vrhnout k Michaelovi, ale do cesty jí ze stropu spadla klimatizační jednotka, před kterou stačila uskočit až na poslední chvíli. Stoly, kopírky, skříně, registry, počítače a monitory se najednou začaly deformovat, jako by byly z plastelíny.

Tohle musí být halucinace, blesklo jí hlavou. Tohle přece není možné. Strop praskl a začaly se z něj oddělovat kusy betonu. Nedopadaly ovšem až na podlahu, ale vířily ve zběsilém víru nad stoly. Zaječela.

Zahlédla Michaelovu siluetu, bezradně se potácející mezi převrácenými stoly, které už ani stoly nebyly. Byly z nich divné beztvaré cákance levitující prostorem. A ani postava Michaela už nebyl Michael. Byla dvakrát delší a dosahovala až ke stropu, jako by byla gumová a nějaká šílená síla ji natáhla. Ve vnitřnostech ucítila divný tlak. Natáhla před sebe ruku a uviděla, že má všechny prsty srostlé. Už to nebyla dlaň s prsty, ale jakási ploutev. A hned potom se jí celá ruka začala protahovat jako žvýkačka. A pak se jí v lokti oddělila. Přetrhla se. Bolest ale necítila. Zdeformovaný fragment ruky začal stoupat ke stropu a potom se sroloval a vcucával sám do sebe. Michael už byl celý proměněný v beztvarou hmotu, která vstřebávala sama sebe. Ingrid ječela.

Ječela i ve chvíli, kdy se její hlava oddělila od těla a oči vyplavaly z očních důlků do prostoru zdeformované kanceláře.

 

2.

 

Situace nevypadala dobře. Na monitoru před sebou jsem měl rozcapené ženské nohy s tím vším, co mezi nimi obvykle bývá, a na zátylku cítil chladnou hlaveň pistole. Ráži jsem ani neodhadoval, protože z takové blízkosti to je stejně jedno. Dvaadvacítka nadělá stejnou paseku jako pětačtyřicítka.

„Jen klid!“ řekl jsem pomalu a hodně tichým hlasem, abych toho, kdo ji drží, zbytečně nerozhodil.

Sedmdesátiletý pán může mít nervy v hajzlu a pak stačí málo. Neřekl nic a tutově hleděl taky na ten monitor, jehož vizuální obsah jeho mozek asi pořád odmítal strávit.

„Já vám říkal, abyste mě nechal v klidu pracovat a dal si zatím vedle dvojku vína,“ upozornil jsem ho co nejklidnějším hlasem.

Tohle říkám klientům vždycky, poučený předešlými katastrofami, ale nevšiml jsem si, kdy se vrátil zpátky do pracovny. Byl jsem sám tak zaujatý obsahem, že jsem prostě starého pána přeslechl. To určitě ten pitomý koberec na podlaze a papuče, které měl na nohou.

Pořád nic neříkal a držel hlaveň pistole na mém krku.

„Možná to není vaše paní,“ hodil jsem záchranný kruh.

„Nekecej, debile. Ta dvě mateřská znamínka na vnitřní straně levýho stehna ještě poznám.“

Můj záchranný kruh se beznadějně potopil v rozbouřeném oceánu.

Už když jsem do toho bytu vstupoval, padla na mě divná tíseň. Možná i předtucha. Připomínal totiž tak trochu Draculův hrad. Čistá gotika. Těžké temně modré závěsy zakrývaly tři čtvrtiny oken a nevelkými pruhy mezi nimi dopadalo do pokoje světlo tak akorát pro uměleckou fotografii na téma deprese. Starý masivní nábytek z téměř černého ebenového dřeva stál většinou na nohách vymodelovaných do tygřích tlap s drápy, nebo supích pařátů. Možná romantismus devatenáctého století? Temně karmínový perský koberec byl na okrajích roztřepený, jako by zažil perské války. Ve dvanáctiramenném litinovém lustru sice nebyly černé svíce (byly nahrazeny xenonovými výbojkami), ale přesto by se hodil spíš do bytu vymítače ďábla než majitele prosperující firmy. Kde sakra vůbec ten magor vzal pistoli?

„Posuň to nahoru… Vidím, že je nad tím nějakej text,“ zaslechl jsem za sebou a tlak hlavně na můj zátylek zesílil.

Do hajzlu. Tajně jsem doufal, že usnul. Ťukl jsem na postranní lištu a stránka se posunula nahoru, čímž mé šance na přežití klesly ještě víc. Skoro k nule.

Baltimore a okolí: Chceš ochutnat sex se zralou vdanou paničkou??? Je tu pro tebe od 14. 7. do 10. 8., kdy bude starý samec mimo Státy. Jsem sympatická šestatřicítka, nahoře (i dole) dobře vyvinutá a mám zájem pouze o mladé sympatické zajíčky, max. do 25 let, s velkou chutí na sex. Můžeš s sebou vzít i kamaráda, jestli chcete vyzkoušet trojku. Už se těším na vaše ocásky a čumáčky mezi svýma tlapičkama. Liška Nedočkavá.

Buď to četl třikrát, nebo měl se čtením potíže. Cítil jsem, jak se studený kov na mém krku mírně zachvěl. Možná ho sklátí infarkt dřív, než to stačí zmáčknout.

„Co to znamená ten Profil nalevo?“ zeptal se, když už ten inzerát musel znát nazpaměť.

„Nevím… Možná datový profil serveru,“ snažil jsem se z toho vymanévrovat.

„Tak na to klepni.“

Do prdele. Bylo mi jasné, že jestli mé šance byly doteď těsně nad nulou, po tomhle odklepnutí se ocitnou pod ní.

„Tak dělej,“ zvýšil znovu tlak hlavně pistole na můj krk.

Odklepl jsem Profil.

Mé preference: mladé samčí maso (panic je výhra v loterii), sexy prádlo, svazování, oboustranný orální sex, sperma – speciálně spermatická obličejová maska, pouta, piss a další.

Učil se to asi zase nazpaměť, protože následující dvě minuty bylo naprosté ticho, rušené jen jeho sípavým dechem.

„Zmiz,“ zasyčel potom.

Pomalu jsem otočil hlavu. Byl to glock třiadvacítka.

„Nečum a zmiz, kurva!“ zaječel.

Zvrásněný obličej měl rudý, jako by ho právě vytáhli z vařícího kotle. Vysunul jsem z mechaniky dešifrovací procesor se softwarovým otvírákem, odpojil externí disk s analyzátorem síťových struktur a mapovacím softwarem a hodil to všechno do tašky. Pak jsem ještě vytáhl z náprsní kapsy vizitku, hrábl jsem po propisce a na druhou stranu k číslu účtu napsal 500 dolarů. Nechal jsem ji na stole před monitorem a opatrně vstal (když vás někdo ohrožuje pistolí, žádné prudké pohyby, učili nás na akademii). Podíval jsem se na zdrceného starého pána (teď už mu ruka s pistolí visela volně podél těla, a kdybych do něj drbnul, možná by mu i vypadla) a prošel kolem něj do předsíně. Nešel za mnou. Otevřel jsem si dveře sám a vypadl na chodbu.

 

3.

 

Blue Moon Cafe bylo vklíněno mezi uličky Aliceana a Caroline a jeho zvláštností byla cedulka na dveřích Kafe neděláme. Šlo o klasickou nálevnu, která opravdu původně byla kavárnou, než jejího majitele před deseti lety zastřelila vlastní manželka. A to přímo uvnitř, kousek od vstupních dveří. Ještě teď byly ve dřevěném obložení zřetelně vidět dva otvory. Pro ty, kdo by je snad přehlédli, byla pod nimi mosazná cedulka:

Zde se zastavily devítimilimetrové projektily, které předtím prošly hlavou Jonathana Garyfielda, zakladatele a majitele Blue Moon Cafe.

Nechal ji tam přišroubovat nový majitel Dino Serano, Ital, jemuž by mohla být káva blízká. Jak se ale ukázalo, byl mu bližší tvrdý alkohol a kokain. Neváhal předělat interiér v duchu heavy metalu a steampunku, čímž dal jasně najevo, že spíše než intelektuálští literátové a kavárenské hraběnky jsou tu vítáni hlavně tvrdí chlapi typu Terminátor, Wolverine a spol. Název ale ponechal původní, protože mu to připadalo docela vtipné (nejspíš byl ale jediný s podobným smyslem pro humor).

Přišoural jsem se k baru, jehož přední deska byla osázená různě velikými ozubenými koly, takže připomínal hodinový stroj orloje a vyšplhal se na barovou židličku (píst z parního stroje).

Lilian měla nějakých třicet a její oblíbenou barvou byla fialová, kterou aplikovala i na nehty, rty a vlasy. Ty byly ozvláštněné ještě metalízou a v kombinaci s chladnýma modrýma očima vypadala Lilian opravdu jako z jiné planety.

„Blbej den?“ zeptala se, když jsem se opřel o barový pult a ona měla možnost na mě zaostřit.

„Kurevsky blbej,“ oznámil jsem a během dalšího okamžiku měl před sebou panáka Jacka Danielse.

Hodil jsem ho do sebe a pak na ni zaostřil já.

„Nový náušnice,“ ukázal jsem prázdnou skleničkou k jejím uším.

Nebylo možné je přehlédnout. Na pěticentimetrovém řetízku visely tři broušené kameny, pochopitelně fialové.

„Jo, od Franka,“ usmála se.

„Hmm… ty si zasloužíš plnit jiný otvory než ty v uších.“

„To taky Frank poctivě dělá. Ale musím uznat, že ty ušní jsou taky příjemný.“

 

4.

 

Jsem likvidátor elektronické pozůstalosti. Volají mě většinou ti, kdo mají rádi ve všem pořádek a chtějí mít všechno srovnané a vypořádané. Ti, kdo nesnáší, když se z bonboniéry vybírají bonbony napřeskáčku. Posadí mě k počítači po zemřelém manželovi nebo manželce a já bych pak měl upozornit všechny, kdo s ním byli v jakémkoli elektronickém kontaktu, ať už mu nic nepíšou a neposílají, že je po smrti.

V případě mobilu to zvládnou i samotní pozůstalí. Stačí rozeslat hromadnou textovku. V případě kompů je to složitější. Znamená to dostat se do e-mailové pošty, zjistit všechny e-mailové adresy, které dotyčný nebožtík používal, prokousat se do chatových místností a diskusních fór, jejichž byl členem, obeslat všechny přátele na všech sociálních sítích, na nichž byl zaregistrován. Samozřejmě to není jenom tak. Můj notebook, narvaný nelegálním dešifrovacím softwarem, má větší cenu než můj mozek.

Při téhle činnosti ovšem často vyplouvají na povrch i věci, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Věci, o kterých jejich majitelé (nebo iniciátoři) doufali, že nikdy nevyjdou najevo, a taky pro to udělali, co mohli. Chápu to. Většinou má každý nějakého toho kostlivce ve skříni a není třeba ho vystavovat v té výkladní. Vlastně jsem zároveň takový pohřebák kostlivců. Ne, že bych je nějak cíleně vyhledával, ale při tom, jak se hrabu v cizím počítači, do něhož pustím velice agresivní softwarové rypadlo, je prostě z té hlíny a hlušiny vyhrabu na povrch.

A proto se snažím trvat na tom, že mi nikdo nesmí stát za zády, ať už se jedná o osobu jakkoli blízkou té, jejíž počítač pročesávám. A je těžké to těm lidem vysvětlovat, protože ti samozřejmě ani netuší, že jejich blízký by mohl nějakými kostlivci disponovat. Ale věřte, má ho každý. Někdo většího, někdo menšího. Někdo v podobě myší kostřičky, někdo v podobě obřího skeletu Godzilly nebo pravěkého veleještěra.

 

5.

 

Když jsem vešel do krámku, rozezněly se tři měděné zvonky pod stropem, kostlivec na čelní stěně pokýval lebkou a upírovi v černém plášti vedle prodejního pultu se červeně rozsvítily oči. Loonu jsem tam nikde neviděl a uříznutá hlava zombie na pokladně mi oznámila: „Moment, hned jsem u vás.“

Úplně jsem se lekl. Tenhle byl nový. Minule tu ještě určitě nebyl.

Posadil jsem se do krvavě rudého křesla ze šestnáctého století a unaveně zíral na protější stěnu s policemi, zahlcenými snad tisícovkou lahviček s tekutinami různých barev a historizujícími popisky. Připomínalo to inventář z Minecraftu. Určitě tam má i elixír neviditelnosti z fermentovaných pavoučích očí.

Objevila se asi za dvě minuty. Vyšla zpoza černého závěsu potištěného hvězdnou oblohou. A byla zase jiná.

Část vlasů měla rozpuštěných a část spletených do dlouhatánských tenkých copů. A zatímco nahoře měla vlasy úplně rubínové, o něco níž byly zrzavé a na konečcích (sahajících až po pás) platinově zlaté. Byla odjakživa trochu střelená a sváděla to na geny, tím pádem i na mě. Někdy mám ale fakt pochybnosti, jestli jsem zrovna u tohohle alchymistického míchání genů byl. Ona a její matka tvrdily, že určitě. Ale věřte ženským.

Na druhou stranu – dceru si těžko vyberete na internetu pod ikonou genový mix Angeliny Jolie a Alberta Einsteina, s poznámkou skladem.

„Ježíšmarjá, tati, kde se tu bereš?“

„Ahoj, kočičková,“ hlesl jsem a už jsem ji měl kolem krku.

Voněla magickými kuřidly amazonských kmenů, anebo možná vypáleným křesťanským kostelem.

„Mám být za půl hodiny vedle v Halethorpe, a tak jsem si řekl, že se stavím, když to mám po cestě.“

„To je super. Víš, že mám za čtrnáct dní narozeniny?“ zeptala se a sedla si mi na klín.

„Teď už jo,“ řekl jsem a rychle počítal, kolikáté by to asi mohly být. Došel jsem k číslu dvacet dva.

„A doslova magické,“ dodala. „Všiml sis?“

„Dvě dvojky jsou magické?“

„Jaké dvě dvojky? Šest dvojek.“

„To myslíš v nějaký binární soustavě?“

„Ale ne,“ zavrtěla hlavou.

Vlasy jí voněly thajskými vonnými tyčinkami.

„Tys mě přece měl ve dvaadvaceti. No, a já mám teď taky dvacet dva, a navíc jsem teď zrovna o dvaadvacet let mladší než ty. Chápeš, jak je to magický?“

„Jo, teď už to chápu.“

„Dáš si kafe?“

„Když bude magický…“

„Tak si k tomu dáme jointa.“

 

6.

 

Halethorpe je jednou z těch lepších čtvrtí, kde si nutně připadáte jako pokusná krysa v laboratoři. Nepřirozeně aseptické prostředí s nepřirozeně aseptickými lidmi. Eskalátory v chromopolymerových tubusech, lávky spojující galerie z membránových plastů, nosné pavučinové struktury z uhlíkových kompozit a skleněných vláken a výtahy řízené autonomními inteligentními systémy. A to všechno protkáno obludnými reklamami, ať už plošnými či holografickými, které si o vás myslí, že jste naprostý debil, a navíc s pavučinami na zbytku mozku.

S Ellin Schafferovou jsem byl domluvený na osmou hodinu večerní. Posílený dvěma kávami, panákem Jacka Danielse a jedním jointem jsem stanul před dveřmi jejího bytu v 19:58. Věděl jsem o ní jenom to, že se její manžel ocitl na druhé straně, v temné hmotě vesmíru, někdy před týdnem a že určitě nebude žádný sociální případ, o čemž svědčila už adresa.

Podle mé vlastní cenové mapy budu tedy honorář násobit nejmíň koeficientem 1,8. Což ale nemuselo být konečné. Upřesňuju to vždycky až na místě podle vizuálního kontaktu. V případě, že by se jednalo o vdovu do pětačtyřiceti, se sportovní postavou (může být i trošku větší zadek) a tmavými vlasy, byl jsem ochotný slézt na koeficient 1,5. Pokud by byla zrzka, je to za 1,0. V některých výjimečných případech jsem dokonce ochotný slézt ještě níž, a to v případě přírodních ňader (nesnáším silikony), což se ovšem pozná až v ložnici.

Dveře se otevřely a mně stačil jediný pohled, abych zjistil, že koeficient 1,0 dnes bude maximum. Krátkovlasá zrzka se zelenýma očima, sportovní postava, věk kolem čtyřicítky. Kolem malého nosíku několik rozkošných pih. Pokud by mi umožnila ložnicový test hrudníku, byl jsem ochotný pracovat i zadarmo.

„Dobrý večer… Pan Degardin?“ zeptala se sametovým hlasem.

„V celé své kráse a s veškerým vybavením,“ řekl jsem sebevědomě.

Změřila si mě rentgenovým pohledem ženské v kožešnictví, která pochybuje o tom, že ten nabízený kožich je opravdu z pravé lišky. Pak odstoupila od dveří, aby mě pustila dovnitř.

„Předpokládám, že jste profík,“ řekla, když za mnou zavřela dveře a já zaslechl, jak automatické bezpečnostní systémy zasunuly své pancéřové drápy do titanových futer.

„Spolehněte se. Tisíce děkovných dopisů.“

„Hmm… představovala jsem si někoho…“

Podíval jsem se na ni.

„Koho?“

„Někoho míň ukecaného.“

Dostala mě, mrcha. Nebyla to žádná povrchní hejhule, která prostě jen ulovila boháče. Byt odpovídal svému umístění ve městě. Integrovaná kuchyňská linka z černých slitin, jejíž IQ bylo srovnatelné s univerzitním profesorem, křesla z keramických plastů potažená bioslitinovými membránami, multimediální stěna s mozaikovou plazmou.

„Mikeův počítač je na stole a je vám plně k dispozici, pane Degardine.“

Přešel jsem ke stolu z černého opálového skla. Ležel na něm obyčejný notebook. Otočil jsem se na svou klientku.

„To myslíte ten notebook?“ zeptal jsem se pro jistotu, protože jsem čekal, že spíš půjde o keramickou klávesnici zatavenou ve stolní desce s holografickým monitorem fixovaným statickou elektřinou.

„Ano.“

„A jste si jistá, že je tohle jediný počítač vašeho zesnulého pana manžela?“

„Proč o tom pochybujete?“ zeptala se a prohrábla si zrzavé vlasy.

„Vzhledem k technickému vybavení vašeho bytu jsem čekal…“

„Je mi jedno, co jste čekal, pane Degardine. Tak pustíte se už do toho?“

„Jistě, promiňte.“

Vypadalo to, že má vysoká postava a inteligentní konverzace ji nijak neohromila. Sedl jsem si ke stolu do otočného koženého křesla, které se okamžitě přizpůsobilo mé anatomii, a otevřel notebook.

„Dáte si kávu?“ ozvalo se mi za zády.

„Když budete tak hodná, neodmítnu.“

Vytáhl jsem z kufříku svůj notebook, spojovací kabely a externí disk se softwarem pro případné přesměrování virových pastí. Zaslechl jsem odvedle slabý šepot hydraulických systémů, jak se aktivizovala kuchyňská linka.

„Mohu vědět, v jakém oboru váš manžel pracoval?“ zeptal jsem se, aniž bych se otočil, zatímco jsem propojoval svůj počítač se Schafferovým.

„Má to nějaký význam pro vaši práci?“

„Urychlí to výběr dešifrovacího softwaru.“

„Pracoval v Institutu pokročilých technologií při Baltimorské univerzitě, biotechnologické neuronové nanosystémy.“

„A sakra,“ ujelo mi.

„Nějaký problém?“ zeptala se a postavila na stůl vedle notebooku šálek s kávou.

„Heslo pro vstup do systému asi neznáte, co?“ prohodil jsem.

„Ani náhodou.“

„Takže budou třeba speciální softwarové klíče.“

„Proto jsem si pozvala odborníka,“ řekla a šla se posadit do sedačky.

Otočil jsem se na ni.

„Asi to bude chvilku trvat. Ale nenechte se vyrušovat. Dělejte si, co potřebujete, já už si s tím nějak poradím,“ řekl jsem a na svém notebooku spustil podprogram se zabudovanými rezonančními systémy pro vytvoření sekundární konfigurace.

Zároveň jsem odklikl ikonu pro kalibraci podpůrných modulů. Zatímco probíhala synchronizace se Schafferovým notebookem, otočil jsem se na Ellin Schafferovou.

„Omlouvám se, že jsem vám ještě nevyjádřil svou upřímnou soustrast, ale už to beru…“

„To je v pořádku,“ přerušila mě. „Tím se netrapte.“

Ve skutečnosti jsem se tím opravdu netrápil. Otočil jsem se zpátky a na svém notebooku si zatím vygoogloval Mikea Schaffera. Bylo jich tam hned několik, ale biotechnolog na Baltimorské univerzitě jenom jeden. Bylo mu šestašedesát a zemřel před týdnem při autonehodě. Takže věkově by mohla být paní Schafferová klidně jeho dcerou. Spustil jsem Galleyův simulační software, opřel se do křesla, založil si ruce za hlavu a nechal Galleyovy agresivní kyseliny prokousávat se systémem ke zdrojovému kódu, aby odstavily zašifrované blokovací brány.

 

7.

 

Trvalo to dvaadvacet minut (magické číslo, jak by řekla Loona). Normálně to nedělám, ale tentokrát jsem se otočil na Ellin Schafferovou a zeptal se: „Jestli chcete vidět jeho kontakty…“

„Nechci,“ vyhrkla skoro dřív, než jsem to dořekl.

„OK. Jsem v jeho poště. Máte nějaké speciální přání, jak bych měl formulovat zprávu o jeho smrti?“

Zavrtěla hlavou. „Nechám to na vás.“

„Takže standardně? S hlubokým zármutkem v srdci oznamuji…“

„Blbost. Napište prostě, že dne 26. 6. zemřel, a hotovo.“

„A podepsat se mám jak?“

„Nijak.“

Znovu jsem se otočil, tentokrát s poněkud překvapeným výrazem v očích.

„Nekoukejte tak. Říkal jste, že jste profík, ne? Tak dělejte jen to, co si objednám.“

„Samozřejmě, pokud je to vaše přání…“

„Nechci s tím jeho počítačem mít nic společného. A nechci tam ani zprávu podepsanou mým jménem.“

Nekomentoval jsem to. Nevěděl jsem, jaké vztahy mezi nimi byly, a vlastně jsem to ani vědět nepotřeboval. Vstala ze sedačky a zeptala se: „Nedáte si dvojku vína?“

Najednou mi připadala jiná. Změnila se. Už to nebyla ta, která mi otevřela. Vyprchala z ní veškerá rozhodnost a sebevědomí. Už to nebyla ta suverénní bytost ovládající prostor kolem sebe do vzdálenosti sta metrů. Jako by se tím, že nechala odeslat zprávu o smrti svého manžela, dopustila něčeho, čeho neměla. Jako by se cítila provinile.

„Bílé od červeného poznám jen podle barvy,“ řekl jsem, „kdyby byl koňak, bylo by to lepší.“

„Hennessy Paradis,“ oznámila a přesunula se k lince.

Naťukal jsem mezitím zprávu o Schafferově úmrtí a poslal ji formou hromadného e-mailu na všechny doktorovy kontakty. Na mém notebooku mezi tím naskočily další kontakty na chatovací místnosti, diskusní fóra vědeckých institucí, okruhy kontinuálně komunikujících odborných týmů a podobně.

Nepřinesla mi skleničku ke stolu. Postavila ji na nízký konferenční stolek u sedačky.

„Máte to tady na stolku.“

Vstal jsem a přešel k němu. Posadil jsem se do křesla naproti ní a sáhl po jedné ze dvou skleniček. Ona po té druhé. Natáhl jsem ruku, abych si s ní přiťukl.

„Na památku vašeho zesnulého manžela,“ řekl jsem.

„A na to, ať už ten krám zmizí z našeho bytu,“ dodala ona.

Nemůžu říct, že jsem to pochopil, ale nekomentoval jsem to. Hodili jsme to oba do sebe na ex a poprvé za celou dobu jsem na její tváři zaregistroval mírný úsměv.

„Jak to jde?“ zeptala se, když položila skleničku.

Měla hezké oči. Doslova kočičí. Možná to dělala ta jejich zelená barva v kombinaci se zrzavými vlasy.

„Váš manžel měl dvě e-mailové adresy. Na všechny kontakty, které jsou v nich uvedené, už zpráva odešla. Nicméně většinou mají dotyční ještě další e-mail v zaměstnání. Na ten samozřejmě nedosáhnu.“

„S tím si nelamte hlavu, o to se snad postará univerzita.“

„Jasně. Co se týká domácího osobního počítače, zpráva odešla i do chatovacích místností, kde byl zaregistrován, i na stránky, kde má umístěný svůj profil s kontaktem. Umístím údaj o jeho smrti ještě na Wikipedii, kde má také své heslo, a je to hotové.“

 

8.

 

Když jsem se posadil zpátky za pracovní stůl, na mém notebooku, který byl ještě pořád propojen s tím Schafferovým, mi blikala nová ikona. Trojúhelník postavený na špičku, jehož tři vrcholy tvořily kruhy. Červený, modrý a zelený, spojené ještě se středovým kruhem uvnitř, který byl zlatý. A pod tím nápis:

Neznámý nedostupný software. Řídící zdroj strukturován podle kontraintuitivního matematického vzorce.

Co je to za blbost? Mrkl jsem na Schafferův notebook. Mezi šedesáti ikonami na ploše tam byla stejná ikona. Žádnou podobnou jsem nikdy neviděl. Nic mi to neříkalo.

„Ne, nepojedu s tebou do Karibiku,“ slyšel jsem telefonující Ellin na sedačce. „Nejdřív to tady chci všechno dát do pořádku, a hlavně chci mít jistotu, že to v pořádku opravdu je.“

Ťukl jsem na podivnou ikonu na Schafferově notebooku. Zvětšila se na celou obrazovku a uprostřed začaly běhat jakési barevné fraktální struktury. Po chvilce se místo nich objevil nápis: Neautorizovaný subjekt. Jak ses dostal k tomuto počítači?

Chvilku jsem na to zíral a nechápal. Co to proboha je? Nějaká hra? A jak to, že ji nedokázaly analyzovat mé skenovací nástroje? A jak do prdele poznal, že jsem neautorizovaný? Musel sepnout snímání kamery. Mrkl jsem na spodní lištu. No jasně, kamera byla aktivní.

Pod nápisem o zamítnutí přístupu blikal kurzor. Takže chce heslo? Jenže můj dešifrovací software žádné další heslo nenabídl. Že by stačila odpověď?

Napsal jsem: Původní autorizovaný subjekt zemřel.

Hned jak jsem doťukl tečku, objevilo se: Jsi náhradník?

No vida, ono si to se mnou chce povídat. Můj profesionální zájem a zvědavost mi nedovolily napsat nic jiného než Ano.

Odpověď trojúhelníku: Moment, prosím, ověřuji u Gold Point.

Na monitoru se opět začaly míhat fraktální vektorové struktury.

„Ty seš normálně trhlá,“ vnímal jsem pořád telefonující Ellin. „Nechci žádného gigola. Jestli poletíme, tak jenom my dvě.“

Po minutě další nápis: Ověřeno. Původní Red Point eliminován. Náhradník kontaktován. Gold Point vydává souhlas.

Cože? Ten trojbarevný trojúhelník si opravdu ověřil, že je Schaffer mrtev? Ostatně, stačilo vlastně jen ťuknout na Google. Ovšem mě jako náhradníka nikdo nekontaktoval.

Chceš se autorizovat na pozici Red Point? zeptal se mě ten podivný software.

Začalo mě to bavit. Ellin pořád telefonovala. Napsal jsem Ano.

Chvilku se nedělo nic a potom se objevil nápis: OK. Uvolni se a soustřeď se na střed monitoru.

Objevilo se tam malé červené kolečko a pod ním nápis Red Point – iniciace.

A pak se přes celý monitor rozlezly podivně vibrující černobílé vlnovky a rotující spirály, připomínající grafické obrazce optických klamů. Bylo to opravdu hypnotizující. Černobílá postupně přecházela v duhové barvy, vlnění i rotace se pomalu zrychlovaly. Vypadalo to jako halucinogenní vize po požití LSD a já cítil, jak už to mé oči ani nestačí vstřebávat. Přesto jsem se od těch šílených obrazců nemohl odtrhnout. Mé vnímání se muselo nějak násobit, protože můj mozek najednou začal registrovat i velice krátké záblesky, sekvence dlouhé možná jen setiny vteřiny, okem nezachytitelné, ale přesto přijaté mozkem. Jako by má mozková struktura byla vybuzena silnou halucinační drogou. Jako bych měl implantované nějaké neurotransmiterové urychlovače. Postupně jsem přestával vnímat své tělo. Cítil jsem slabé mravenčení, jak se samovolně rozkládalo na jednotlivé molekuly, které odstředivá síla vrhala do prázdna. Jako bych ochrnul. Dokonce už jsem neregistroval ani vizuální vjemy. Vědomí se vznášelo v neohraničeném nekonečném prostoru bez jediného záchytného bodu a rozpínalo se do vlastní nekonečnosti, projevující se pocitem euforie, naprosté harmonie a dokonalosti.

 

9.

 

Ucítil jsem ruku na rameni.

„Jste v pořádku, pane Degardine?“

Otevřel jsem oči. Na monitoru přede mnou byl statický trojúhelník s barevnými vrcholy a uvnitř nápis:

Iniciace proběhla úspěšně. Vítám tě, Red Point. S dovolením jsem sáhl i na tvůj mobil.

Zmateně jsem se ohlédl. Ellin Schafferová stála za mnou s ustaraným výrazem v očích. Potřásl jsem hlavou.

„Jo… ano… promiňte. Asi jsem se na chvilku zamyslel.“

„Setkal jste se s démony?“ zeptala se se zvláštním výrazem v očích. Možná strach?

„Prosím?“

„Nechcete ještě jednoho panáka?“

„Možná ano.“

Přešla ke kuchyňské lince.

Do prdele… co to bylo? S ničím podobným jsem se ještě nesetkal. Znovu jsem potřásl hlavou. Že by halucinace? Že by Loona měla nějakou speciální trávu s vysokým obsahem THC, kombinovanou s koksem? Blbost.

Aktivoval jsem na svém notebooku monitorovací software a počkal, až se spojí se Schafferovým hardwarem.

„Máte to tady na stolku,“ slyšel jsem Ellin.

„Díky, hned jsem tam. Jenom to tady odklepnu,“ řekl jsem a znovu najel myší na trojúhelník.

Nemínil jsem tu vizuální psychedelickou smršť absolvovat podruhé. Chtěl jsem ji jenom spustit a nechat svůj analytický software, ať ji rozklíčuje. Odklepl jsem střed trojúhelníku a už chtěl vstát, když jsem si všiml, že se místo vlnovek a spirál objevil nápis.

Vítám tě, Red Point. Instalace proběhla úspěšně. Nedoporučuji reinstalaci v tak krátkém časovém úseku, mohlo by dojít k poškození tvé neuronové struktury.

Zíral jsem na to a snažil se pochopit, co to mele. Nešlo to. Vzdal jsem to. Cítil jsem se opravdu docela vyčerpaný. Naťukl jsem tam plochu a chtěl znovu vstát, když jsem si všiml, že v pravém dolním rohu přibyla další ikona, která tam dřív určitě nebyla. Červené pulsující srdíčko a pod ním drobný nápis Agylla.

Do prdele, co je zase tohle? Ťukl jsem na to. Objevilo se upozornění:

Kontakt na kódovaném kanálu. Komunikace vyžaduje dva linky, a ty máš pouze jeden. Není tedy záruka, že bude plně funkční. Chceš pokračovat?

„Nechcete si dát toho panáka, pane Degardine?“

„Jo, hned jsem tam. Vyskočil mi tu ale ještě jeden kontakt.“

Odklepl jsem ano.

Objevila se měsíční krajina (nebo možná jupiterská, marsovská anebo saturnská) a nad ní černá obloha posetá hvězdami. Na pravé straně bylo Menu: Došlo, Odesláno a Napsat zprávu. Odklepl jsem Napsat zprávu. Objevil se rámeček pro zprávu. Nakopíroval jsem tam standardní zprávu o úmrtí: Mike Schaffer tragicky zahynul dne 26. 6. a odklepl Odeslat.

Potom jsem se konečně zvedl (zjistil jsem, že se mi mírně točí hlava) a přesunul se do křesla naproti Ellin Schafferové.

 

10.

 

„Takže hotovo?“ zeptala se.

„Zpráva odešla celkem na 427 kontaktů. Tedy všem, se kterými byl váš manžel ochotný komunikovat.“

„Takže na jeho notebook už žádná další zpráva nepřijde?“

„Samozřejmě, že odesílatele spamů jsem neinformoval.“

„Můžu ho tedy hodit do popelnice?“

„Do popelnice? To by byla škoda, ne? Je to docela výkonný stroj. Dokonce lepší, než mám já. Stodvacetiosmibitový osmijádrový univerzální procesor na architektuře Haswell…“

„Nechci ho tady,“ přerušila mě rázně.

„Pokud byste měla zájem, mohl bych vám ho úplně vyčistit a můžete ho…“

„Ne,“ řekla znovu rezolutně. „Nejde vyčistit. Jsou v něm mimozemšťani.“

„Prosím?“ překvapeně jsem se na ni podíval.

„Nebo démoni. Je začarovaný. Zlé bytosti, nebo já nevím co. Ale manžela úplně ovládaly.“

„Opravdu?“ zeptal jsem se s mírným pobavením. „Jak se to projevovalo?“

Pokrčila rameny.

„Prostě jsem to vycítila. Manželky vycítí spoustu věcí, pane Degardine. Jste ženatý?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ani jste nikdy nebyl?“

Podíval jsem se na ni. Nevím, na základě čeho jsem usoudil, že bych k ní měl být upřímný. Možná kvůli těm několika pihám kolem malého rozkošného nosíku.

„Za svůj život jsem byl čtyřikrát bezhlavě zamilovaný… A jsem čtyřikrát rozvedený.“

„Tak to jsem si vás otipovala správně už ve dveřích.“

„Obdivuji váš pozorovací talent, kombinovaný s telepatií.“

„Nebylo to složité,“ konstatovala suše.

„Neříkejte… Můžu se zeptat na vaše povolání?“

„Pracuji v komunitním centru Saint Agnes jako psycholožka. Externě spolupracuji s baltimorskou kriminálkou při sestavování psychologických profilů pachatelů závažných trestných činů.“

Přejel mi mráz po zádech. Prolustrovala si mě předem? Pokud měla přístup na baltimorskou kriminálku, mohla nahlédnout i do rejstříku trestů.

„Potom chápu, že jste mě přečetla hned ve dveřích,“ poznamenal jsem poněkud otráveně. „Ale toho notebooku je opravdu škoda,“ pokračoval jsem, abych nějak přesměroval debatu od svého profilu co nejdál. „Není to sériová výroba, ale speciální zakázka. Jestli ho opravdu chcete vyhodit, mám pro vás návrh.“

„Poslouchám.“

„Nebudu vám účtovat ani dolar a místo toho si odvezu notebook vašeho manžela.“

Chvilku nad tím přemýšlela.

„Víte…“ řekla pak. „Já prostě chci mít jistotu, že ten krám bude nadobro zničený. Že s konečnou platností zmizí z mého života. Definitivně.“

„U mě by z vašeho života zmizel. Nepředpokládám, že byste mě někdy navštívila v mém bytě. I když, pokud by byl z vaší strany přece jenom zájem, tak samozřejmě…“

„Nechte toho, pane Degardine,“ usekla mě rázně.

Můj zločinecký profil už asi měla sestavený.

„Dobrá, souhlasím,“ řekla. „Pod jednou podmínkou.“

Sakra, že by mi přece jenom dala možnost realizovat ložnicový test?

„Povídejte.“

„Můžete si ho odnést, ale s tím, že zítra nebo pozítří nezazvoníte u mých dveří, abych si ho vzala zpátky.“

„To vám mohu slíbit, samozřejmě,“ řekl jsem trochu zklamaně.

„Pak je váš.“

Ozvalo se trojité cinknutí od vchodových dveří. Podívala se na malé zlaté hodinky na levém zápěstí.

„Já už jsem stejně na odchodu,“ oznámil jsem a vstal.

„Počkejte ještě, prosím,“ řekla a odebrala se do předsíně.

Znovu jsem se posadil. Že by si to přece jenom s tou ukázkou ložnice rozmyslela? Fakt jsem docela pohledný.

 

11.

 

„Dobrý večer… Posílají mě z Baltimorské univerzity,“ slyšel jsem mužský hlas. „Mám si vyzvednout doktorův notebook.“

„Neříkejte,“ odpověděla Schafferová sebevědomě. „Tak to má Baltimorská univerzita smůlu. Je to jeho soukromý majetek.“

„Hmm… ovšem má tam asi nějaké věci z univerzitního výzkumu a vzhledem k tomu, že je ten výzkum tajný, poslali mě, abych počítač vyzvedl. Až ho vyčistíme, zase vám ho vrátíme.“

„Pozdě, pane. Už jsem ho zlikvidovala.“

„Jak zlikvidovala?“

„Hodila jsem ho do popelnice, stačí? Na shledanou.“

„Moment,“ muž zvýšil hlas. „Nemohla jste ho vyhodit.“

„To si jen myslíte. Víte houby, co můžu a co ne. A teď už vypadněte,“ řekla Schafferová evidentně podrážděně.

„Pustíte mě dál?“

„Zbláznil jste se?“

Zaslechl jsem zvláštní tlumený zvuk.

Kdybych kdysi nebyl elitní policajt, vůbec by mě nenapadlo, co to bylo. Jenže já jím byl. A tohle byla rána z pistole opatřené tlumičem. Hned potom jsem uslyšel dopad těla na čedičovou dlažbu.

Nemusel jsem se rozhodovat dlouho, co dělat. Můj mozek, prohnětený desítkami školitelů z Quantica, rozhodoval za mě. Okamžitě jsem co nejtišeji vstal a namířil si to ke stěně vedle dveří do předsíně. Cestou jsem ještě sebral z police těžkou vázu z litého skla, opatrně z ní vyndal jediný stonek s květem orchideje a už jsem stál přitisknutý u stěny vedle dveří.

Vešel s pistolí v pravé ruce.

Počkal jsem ještě, až udělá dva kroky dopředu, abych měl místo pro golfový rozmach. Pak jsem udělal opatrný krok dopředu já a rozmáchl se. Voda z vázy přitom částečně vytekla na zem, což asi zaslechl. Začal se otáčet, ale to už byla pětikilová skleněná skulptura deset centimetrů od jeho hlavy. Roztříštila se. Ne váza, ale jeho lebka. Bylo slyšet, jak praskla lebeční kost a jak se těžký odlitek zabořil až do jeho mozku.

Nejdřív na zem dopadla těžká pistole, potom jeho tělo. Opravdu čistá rána. Pravda, nemusel jsem ho hned zabíjet. Poradil bych si s ním i jinak. Jenomže tenhle si to nezasloužil. Zabíjet mé klienty se prostě nevyplácí.

 

12.

 

Zkontroloval jsem puls nehybně ležící Ellin Schafferové v předsíni. Žádný. Byla prokazatelně mrtvá. V čele měla díru po devítimilimetrové kulce.

Tak jo. Jaký bude další postup? Měl bych nejspíš zavolat policii, což by udělal každý řádný občan. Zabil jsem ho v sebeobraně. Pistole jsem se ani nedotkl, budou tam jenom jeho otisky. Což bych ale dokázal narafičit, i kdybych z ní střílel já. On ale navíc bude mít na ruce stopy po střelném prachu, a na to forenzní laboratoř určitě přijde. Mohl bych jim přesně popsat, co se stalo. Bezúhonnému občanovi by měli věřit. Jenomže to já nejsem.

Jsem v podmínce. A být se dvěma mrtvolami v jednom bytě a ještě přitom v podmínce, to není zrovna nejlepší a nejuvěřitelnější story. Takže karty byly rozdány úplně jasně.

Přešel jsem do kuchyně, našel utěrku a začal otírat všechno, čeho jsem se mohl dotknout. Utřel jsem celý stůl, skleničku, vázu, opěrky křesla i otočné židle. Znal jsem ale postupy svých bývalých profesních kolegů, takže jsem si moc šancí stejně nedával. Jestli jsou tak dobří, jako jsem byl já, bude jen otázkou času, kdy zazvoní u mých dveří.

 

13.

 

Vyhodili mě nejenom z armády, ale taky z DEA. Když jsem se po dvouleté misi v Afghánistánu vracel vojenským speciálem společně s osmadvaceti spolubojovníky, z nichž devět leželo v zinkových rakvích, hrábli po mně hned na letecké základně Cheyenne Mountain v Coloradu, kde jsme přistáli. A bylo jim úplně jedno, že mám na hrudi válečný kříž druhého stupně. Nějaká svině jim totiž zavolala, že jedno z těch mrtvých těl je narvané opiem. Vojenská policie otevřela všech devět rakví. Nicku Vallfortovi, mému nejlepšímu kámošovi, chyběly kromě nohou i vnitřnosti (které nechal na prašné cestě osm kilometrů severně od Kandaháru po výbuchu nastražené miny) a místo nich měl v břiše dva kilové balíčky opia.

Nemyslel jsem to zle. Myslel jsem to tak, že aspoň nějak pomůžu Valerii, jeho manželce se dvěma tříletými kluky (ta dvě kila dělala dobrého půl milionu dolarů). Debilové z MP to ale nepochopili. Naštěstí to pochopili mí kolegové z DEA, zvláště Mira Keatonová, která mě milovala a která správně usoudila, že má křehká romantická duše by vězení asi nepřežila.

Nicméně coby pracovníka Národní protidrogové centrály, bokem pašujícího opium, mě nebylo možné zaretušovat úplně. Tak mi aspoň zařídili dvouletou podmínku a vyrazili mě. A jak říkám, z armády i z DEA. Vlk se nažral a koza zůstala podmínečně celá.

Po půl roce (když humbuk utichl a do Států se toho svinstva dostalo nepozorovaně dalších pět tisíc tun) mě DEA zaměstnala jako externistu. A tak jednou za čtrnáct dní přednáším ve školicím středisku v Quanticu (obrovský komplex DEA, vlastněný společně s FBI a velením Amerických námořních sil) mladým protidrogovým agentům a agentkám (ty mě baví nejvíc), jak nejlíp odhalit drogy (nejjednodušší je udání závistivého pablba).

K tomu, co dělám teď, tedy k vypořádávání elektronické pozůstalosti, jsem se dostal právě po svém neslavném návratu z afghánského bojiště. Dvě kila opia jsem Valerii nepřivezl, ale požádala mě, abych aspoň zlikvidoval Nickův počítač. Měl ho zaheslovaný, takže jsem si nejdřív musel u svých přátel z Quantica (tedy u těch, kteří mi zůstali) sehnat příslušný software, abych se do něj vůbec dostal. Taky jsem se načerno vetřel na několik kurzů ve školicím středisku FBI (taky v Quanticu, budovu mají hned vedle DEA), abych se s ním naučil pracovat. Nickův počítač jsem zlikvidoval s oznámením všem jeho kontaktům. No, a pak jsem si hodil na net webovou stránku.