PRÁVĚ VYŠLO

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho


Cena: 468,- Kč
Vyšlo: 25.1.2019


PŘIPRAVUJEME

Obalka se pripravuje Jan Kotouč

V TAJNÉ SLUŽBĚ KORUNY ČESKÉ

Cyklus České země

Cena: 298,- Kč
Vyjde: červen 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

298,- KčDavid Mack: Ztracené duše

Cyklus Volání osudu, část třetí
Žánr: 
Formát: 
Vazba: 
Překlad: 
Jazyková redakce: 
Odpovědná redakce: 
Obálka: 
Počet stran: 
ISBN/EAN: 
Vyšlo: 
Status:
Sci-fi 
108 x 165
brož 
Jakub Marek 
Jiří Popiolek 
Albert Balatka 
Rick Berry
363 
978-80-7456-394-2 
31.5.2018
Na skladu 
ST - Ztracene duse

Koupit elektronickou verzi

Edice "Star Trek"

Borgové jsou na pochodu a jen pustina je jejich závojem. Troufalý plán by je mohl navždy zastavit, ale nese s sebou riziko, které jeden z kapitánů odmítá přijmout.

Pro Jean-Luca Picarda nebyla záchrana budoucnosti nikdy tak důležitá a tak osobní, jako právě nyní. Špatné rozhodnutí jej může stát vše, o co kdy usiloval a čeho se snažil dosáhnout.

Pro Williama Rikera se už žádné další možnosti nenabízejí. Hnán vzpomínkami na ty, jež musel opustit, mu zbývá jen obrovské úsilí vyplnit nelehký úkol, nebo zemřít v osamění.
Pro Ezri Dax, jejíž zbrklé mládí je vyváženo moudrostí mnoha životů, je volba snadná - není cesty zpět! Jen dopředu, do nejisté budoucnosti.
Toto je ta chvíle… Okamžik nevyhnutelného volání osudu.

Související odkazy:

Český Star Trek portál

Star Trek na Wikipedii

Star Trek na Legii


P
rofil Davida Macka na Wikipedii
(anglicky)

Oficiální stránky Davida Macka (anglicky)


 

Ukázka:

 

 

1


2381

 

 

Šlo o nejtěžší rozhodnutí, které kdy William Riker učinil.

Podezřívavě pozoroval návštěvníka, který na Titan nečekaně zavítal: mladou humanoidní ženu s hustou hřívou havraních vlasů, oděnou tak lehce, že její oblečení z těla víc ukazovalo, než zakrývalo. Tvrdila, že je Erikou Hernandezovou, velitelkou pozemské hvězdné lodi Columbia, která před více než dvěma staletími zmizela v místech vzdálených tisíce světelných let od planety, jejímž vězněm se Titan nedávno stal. Příběh, který vyprávěla, působil nepravděpodobně, Rikerově lodi však nabídla pomoc při útěku, a tak se kapitán jejím neobvyklým tvrzením rozhodl prozatím věřit… alespoň než bude Titan v bezpečí daleko odtud a on bude moci její totožnost potvrdit. Předložila mu nabídku, kterou nemohl odmítnout, avšak osvobození lodi z područí samotářských mimozemšťanů známých jako Caeliarové si žádalo vysokou cenu: výsadek složený z většiny vyšších důstojníků včetně kapitánovy manželky, jeho Imzadi, Deanny Troi, musí zůstat na povrchu planety.

Jenže jeho domov sužuje válka, a on se zavázal chránit svou loď a bránit Federaci. Ať si vybere cokoli, volba ho bude bezpochyby pronásledovat neskutečně dlouho.

„Vezměte nás domů,“ rozhodl Riker.

Hernandezová jako by ožila a okamžitě převzala iniciativu. Ukázala na obrazovku nad vědeckým stanovištěm a úsečně se zeptala: „Kdo napíchl ten caeliarský subprostorový tunel?“

„My,“ odpověděl jí komandér Xin Ra-Havreii, hlavní inženýr Titanu, a ukázal na sebe a hlavní vědeckou důstojnici lodi, nadporučíka Meloru Pazlar.

Hernandezová přistoupila ke konzoli a začala zadávat příkazy. Prsty záhadné mladé ženy se pohybovaly rychle a jemně, jako by nejnovější technologii Federace používala každý den. „Potřebuji změnit nastavení štítů, abych vás ochránila před zářením uvnitř tunelu,“ vysvětlovala.

„Naše štíty si poradí,“ ušklíbl se Ra-Havreii.

„Ne,“ opáčila Hernandezová, aniž by zvolnila tempo, „to si pouze myslíte. Dejte mi chvilku.“ Ruce jí náhle přestaly kmitat. „Tam.“ Otočila se a přikročila k Rikerovu zastupujícímu prvnímu důstojníkovi, komandérovi Fo Hachesovi. „Které stanoviště ovládá palubní systémy?“

Hachesa ukázal na operační.

„Děkuji,“ kývla na zaraženého Kobliada. Hernandezová rychlými kroky přeběhla k přední konzoli a odstrčila poručíka Sariel Ragerovou. „Přeprogramuji váš deflektor, aby vytvářel fázově proměnlivé solitonové pole. To Caeliarům ztíží tunel kolem nás zúžit, jakmile budeme uvnitř.“ Pohlédla na praporčíka Aili Lavenu, pacifikánskou pilotku. „Jakmile se tunel otevře, zadáte nejvyšší podsvětelnou rychlost. Rozumíte?“

Lavena úsečně přikývla a pod dýchací maskou s tekutou atmosférou se jí zavlnily uvolněné vzduchové bubliny.

Riker sledoval mladistvě vypadající Hernandezovou, jak horečně pracuje, a náhle si na vlastním můstku připadal zbytečný.

„Dobře,“ pravila, „chystám se rozšířit subprostorový tunel do plnohodnotných rozměrů. Jakmile to udělám, Caeliarové se pokusí jej uzavřít. Pozor, bude to drsná jízda.“ Rozhlédla se po rozmanitých mimozemských obličejích na můstku Titanu. „Připraveni?“ Posádka přikývla. Pohlédla Rikerovi do očí. „Je to vaše loď, kapitáne. Rozkaz vydejte vy.“

Hezké, že si vzpomněla, pomyslel si Riker. Spolu s Hachesou přešli k velitelským křeslům a posadili se na svá místa. Riker pozvedl bradu a řekl Hernandezové: „Máte můj souhlas.“

„Tak jdeme na to,“ dodala. Zadívala se upřeným pohledem na hlavní obrazovku a pozvedla ruku. Vypadalo to, jako by se natahovala k přídi a sahala do temnoty, aby něco z prázdnoty vytáhla. Pak se objevil kruhový tunel; vypadal jako duha rozpínající se vesmírem, plná zářivých, pulzujících modrobílých prstenců táhnoucích se donekonečna.

Lavena se dotkla konzole, aby spustila plný impulzní pohon. V jednu chvíli Riker skrz palubní pláty slyšel hukot motoru a cítil vibrace podsvětelného zrychlení, v další svíral opěrky křesla, když loď prudce zpomalila a posádku vrhla dopředu.

„Víc energie!“ křičela Hernandezová přes kvílení poplachu a naříkající přepážky. „Zkusím nás z jejich sevření uvolnit!“ Zavřela oči, naklonila hlavu a zvedla obě paže.

Riker už s Deannou zažil několik případů vyžadujících značné telepatické úsilí, aby věděl, že Hernandezovou musí snaha osvobodit loď stát neuvěřitelnou námahu. „Ničím nešetřete!“ snažil se překřičet hlášení o škodách, která se linula přes operační a taktickou konzoli.

Titan sebou trhl kupředu a najednou jej obklopil pulzující jas subprostorového tunelu. Poručík Rriarr se jednou prackou pevně držel boku taktické konzole a hlásil: „Uvnitř tunelu se nachází silné hyperfázové záření, kapitáne. Štíty drží.“

Proto musela upravit štíty, uvědomil si Riker. Lodí zmítaly záchvěvy pronikající kapitánovi až do morku kostí. „Hlášení!“ vykřikl Riker.

„Solitonové pulzy,“ ozval se Rriarr. „Přímo za námi.“

„Pokoušejí se zaškrtit tunel a přitáhnout nás zpět na Nový Erigol,“ vysvětlila Hernandezová. „Udržujte solitonové pole aktivní.“

„Energii, kterou nutně nepotřebujeme, přesměrujte do deflektoru,“ rozkázal Riker.

„Zrušte ten rozkaz, pane,“ ozval se Ra-Havreii. „Gravitační pnutí v tunelu narůstá. Musíme posílit pole strukturální integrity!“

Hernandezová odsekla: „Udělejte to, a ztratíme nad tunelem kontrolu. Stáhnou nás zpět k Erigolu!“

„Pokud to neuděláme, loď skončí na dva kusy,“ odsekl naštvaný efrosianský inženýr. Jako by chtěla jeho slova potvrdit, konzole za ním explodovala a pokropila můstek střepy a jiskrami, jež v mžiku zhasínaly.

Hernandezová padla na kolena s pažemi doširoka roztaženými a dlaněmi rozevřenými, jako by držela ohromnou tíhu. „Jen pár dalších sekund!“ vykřikla naříkavým hlasem.

Modrobílé prstence tunelu se rozplývaly, jak se před nimi začal rýsovat černý kruh jeho ústí. „Poručíku Ragerová, všechnu dostupnou energii do deflektoru,“ nařídil Riker. „To je rozkaz.“ Další prudká salva roztřásla loď. „Udržte Titan pohromadě, lidi, jsme téměř venku!“

Když se před Titanem rozevřel výstupní bod, Hernandezová zaúpěla bolestí. Prohnula se v zádech, pozvedla ruce vysoko nad hlavu a pak vzdorovitě, hrdelně vykřikla.

V tunelu kolem lodi si to před Titan namířila obří vlna smrtícího záření, prstence se srovnaly do dokonalého kruhovitého tvaru a turbulence ustaly. Rázová vlna se odrazila od prstence ústí tunelu, jímž se krátce předtím průzkumné plavidlo třídy Luna prohnalo.

Prudký nárůst energie zaplavil konzole můstku a obrazovky ukazovaly jen nesrozumitelnou změť údajů. Poslední silný úder zasáhl Titan a můstek se proměnil v černočernou noc. Dlouhou chvíli tmou pronikala pouze chabá světélka osamělých kontrolek, než můstek zalila mdlá, mlhavá záře nouzového osvětlení.

Můstek zahalil kouř a palubu pokryla silná vrstva krystalického prachu ze zničených stanic. Můstek se propadl do strašidelného ticha; žádná lodní komunikace, žádné odezvy počítačů.

„Hlášení o škodách,“ nařídil Riker. Rozhlížel se po můstku po někom, kdo by mu dokázal odpovědět. Spatřil pouze zmatené pohledy a důstojníky vyděšeně vrtící hlavou.

Ra-Havreii pobíhal od jednoho stanoviště k druhému, sotva se u nich zastavil a s každým krokem byl rozrušenější. Když dospěl k odstavenému kormidlu, zadumaně se zatahal za zplihlý slonovinový knír, pak se obrátil k Rikerovi a řekl: „Totální výpadek, kapitáne. Hlavní zdroj je mimo provoz, stejně tak komunikace, počítače a kdovíco dalšího. Musím se dostat do hlavní strojovny, abych se na to podíval podrobněji.“

„Jděte,“ řekl Riker. „Nejprve energii, pak komunikaci.“

„To mám také v úmyslu,“ přikývl Ra-Havreii a zamířil k turbovýtahu. Doslova nakráčel do zavřených dveří, pak se zmateně zastavil a pousmál. „Žádný zdroj, žádné turbovýtahy.“ Ukázal na záď. „Tak pěkně pěšky.“

Když hlavní inženýr odešel, Riker vstal a přistoupil k Hernandezové. Pomalu a opatrně jí pomohl vstát a nabýt rovnováhu. „Jste v pořádku?“

„Myslím, že ano,“ řekla. „Ten poslední pulz byl silný. Netušila jsem, že to dokážu.“

Riker zkoprněl. „Ten pulz jste způsobila vy?“

„Musela jsem,“ odpověděla. „Jedině tak bylo možné tunel uzavřít, když už jsme jej nepotřebovali, a zároveň zničit stroj na druhém konci. Tím si Caeliary na čas udržíme od těla.“

„Definujte na čas.“

Hernandezová pokrčila rameny. „Těžko říct. Vše závisí na tom, kolik škody jsem napáchala a nakolik o nás Caeliarové stojí. Možná pár dní. Možná několik desetiletí.“

„Pak bychom se měli dát do oprav,“ řekl Riker.

Přikývla. „To není vůbec špatný nápad.“

Riker se otočil k poručíku Rriarrovi. „Jakmile budou zprovozněny výtahy, doprovoďte kapitána Hernandezovou do kajuty a postavte k ní stráž.“ Směrem k Hernandezové dodal: „Bez urážky.“

„Neurazila jsem se,“ odvětila. „Po osmi stech letech s Caeliary jsem zvyklá, že se ke mně ostatní chovají jako k vězni.“

*

Když doktor Ree zasekl drápy do Deannina hrudníku v místě pod levým ňadrem, Troi vykřikla hrůzou. Reeovi to na náladě nepřidalo, snažil se pouze pomoci.

Pahkwa-thanhský lékař Deannu zběsile mu bušící do hlavy ignoroval, když jí do krevního řečiště vypouštěl neškodné malé množství jedu. Ten vzápětí začal účinkovat a poloviční Betazoidka v sevření lékařovy štíhlé nohy s drápy okamžitě ztuhla.

Čtyři páry rukou – jeden na každé paži a dva na ocasu – jej ve zmítajícím se hloučku táhly pryč od Troi. Postavil se na nohy a ocitl se tváří v tvář členům výsadku z bezpečnosti, k nimž patřili náčelník Dennisar, poručík Gian Sortollo a velitel bezpečnosti Titanu, nadporučík Ranul Keru. První důstojnice, komandérka Christine Valeová, zuřivě vyhrkla: „Co to sakra děláte, Ree?“

„Jedinou věc, kterou jsem za daných okolností udělat mohl,“ odpověděl Ree zápasící se čtyřmi svými kolegy.

Snaha Valeové se uklidnit, byť neúspěšná, si zasluhovala obdiv. Uvolnila pěsti a snažila se nezatínat čelist. „Teď chci slyšet nejlepší vysvětlení vašeho života, doktore.“

Z blízké stěny se vynořil stín, který se změnil v Inyxe, hlavního vědce Caeliarů. Vysoký, vytáhlý mimozemšťan sklonil cibulovitou hlavu s výrazem permanentního zamračení směrem k Reeovi. „I já rád uslyším vaše vysvětlení,“ řekl. Prudké vypouštění a plnění vzduchových vaků, visících mimozemšťanovi přes kostnatá ramena, vypovídalo o nedávné námaze.

Praporčík Torvig Bu-kar-nguv se krčil ve dveřích Deannina pokoje a opatrně natahoval ovčí hlavu kolem zárubní, aby mu dění uvnitř neuniklo. Ree mladého Choblika chápal – jeho druh, dvounozí běžci bez přirozených předních končetin, pocházel ze zvířat, jež bývala snadnou kořistí.

Zatímco se Ree chystal promluvit, vstoupil komandér Tuvok, druhý důstojník Titanu, a poklekl vedle Troi. Vulkánec položil Deanně jemně ruku na čelo.

„Přiznávám, že šlo o zoufalý čin,“ vysvětloval Ree. „Když Caeliarové zničili všechny naše trikordéry – můj nevyjímaje – neměl jsem možnost odhadnout stav poradkyně natolik, abych jí mohl podat některý z hyposprejů, které mám v brašně.“

„A proto jste ji kousl,“ přerušil jej Sortollo sarkasticky. „To dává smysl.“

Ree Marťanův cynismus ignoroval a pokračoval: „Stav komandéra Troi se zhoršil, když odešla spát. Pohmatem jsem jí změřil krevní tlak, pulz a teplotu a došel jsem k závěru, že zřejmě trpí řadou vnitřních krvácení.“ Svá další slova namířil na Inyxe, který se přesunul k Troi a dřepl si naproti Tuvokovi, aby ji vyšetřil. „Nedovolila by mi vyhledat vaši pomoc nebo požádat vaše lékařská zařízení vhodná k ošetření.“

„A proto jste ji kousl,“ navázal Dennisar na Sortollovu uštěpačnou poznámku. Komandér Valeová Orionce umlčela jediným pohledem.

Inyx podržel vlnící se prsty nad ranou po kousnutí. „Vpravil jste do ní jed.“

Valeová výhružným tónem znatelným v každé slabice pronesla: „Pokud má váš příběh nějakou pointu, doktore, nadešel její čas.“

„Můj jed je pozůstatkem pahkwa-thanhské evoluce,“ vysvětlil jí. „Zpomaluje kořisti životní funkce. V raném biologickém vývoji mého druhu bylo jeho účelem umožnit rodičům nově narozených mláďat lovit na větším území, a přesto přinést kořist zpět do hnízda živou a zachovat ji čerstvou, až se jí mláďata budou krmit. Já jed využil, abych poradkyni Troi zpomalil funkce a zastavil krvácení.“

Keru si oddychl a zavrtěl hlavou. „Promiňte, doktore, vypadalo to jinak.“

„Co jste provedl, bylo barbarské a násilné,“ namítl Inyx, „leč účinné.“ Pod Troi se objevila stříbrná látka připomínající kovovou krvavou skvrnu, ta ztuhla a pozvedla tělo z podlahy. „Váš paralyzující jed účinkuje jen krátkodobě a naživu ji neudrží.“

Inyx pomalu přemisťoval levitující Troi k východu.

Tuvok tiše číhal za ním a soustředěně sledoval Deannin obličej ztuhlý šokem, ačkoli už byla nějaký čas v bezvědomí.

Valeová zatarasila Inyxovi cestu. Bezpečnostní tým se postavil za ni a zablokoval dveře. „Okamžik,“ řekla Inyxovi. „Kam ji odnášíte?“

„Do zařízení, kde jí můžeme poskytnout dostatečnou lékařskou péči,“ odvětil caeliarský vědec.

Ree byl od přírody klidná bytost. „Potřebuje lékařské ošetření, jaké jí mohu poskytnout pouze na Titanu,“ sdělil Inyxovi. „Kdybyste byli těmi dobročinným hostiteli, za něž se považujete, umožnili byste nám vrátit se na loď.“

Inyx se zarazil a otočil se na Reea. „Obávám se, že to již není možné,“ řekl.

„Jistě, jistě,“ reptal Ree. „Kvůli vašemu posvátnému soukromí.“

„Ne,“ opáčil Inyx, „protože vaše loď uprchla.“ Nad Inyxem a Troi se ve stropě objevil otvor a poradkyně vystoupala do bezhvězdné noci. Inyx shlédl a dodal: „Zanechám vás tu, abyste o tom přemýšleli, zatímco se budu snažit zachránit vaší přítelkyni život.“ Spolu s Troi se vytratil do temnoty.

Místnost naplnilo šokované ticho, během kterého na sebe zbývající členové výsadku tázavě hleděli.

Dennisar položil obligátní otázku: „Myslíte, že Titan opravdu odletěl?“

Keru neurčitě pokývl hlavou. „Caeliarové nám zatím nikdy nelhali. Může to být pravda.“

Valeová dodala: „Pokud odletěli, tím líp pro ně. A pro nás je to také dobrá zpráva. Kapitán Riker za námi vyšle pomoc.“

Všichni přikývli.

První do svého pokoje odešel Torvig, pak se s odměřeným a odtažitým výrazem vytratil Tuvok. Nato odešla Valeová a Keru odvedl z místnosti své dva muže.

Ree následoval mohutného trillského šéfa bezpečnosti na chodbu před Deannin pokoj. Keru si pod vousy odfrkl. „Ještě jednou se omlouvám, doktore,“ řekl. „Ale na okamžik to opravdu vypadalo, že hodláte poradkyni Troi sníst.“

„Nic takového bych nikdy neudělal,“ opáčil Ree tónem, v němž se ozývala silnější urážka, než jakou doopravdy cítil. Pak se na Kerua zazubil. „Ačkoli musím přiznat… že byla docela šťavnatá.“

Když zachytil Keruův vyčítavý pohled, nervózně dodal: „Jen žertuji.“