PRÁVĚ VYŠLO

ST: Evoluce Heather Jarman

EVOLUCE

Cyklus Star Trek: Voyager


Cena: 328,- Kč
Vyjde: 23.8.2018


PŘIPRAVUJEME

Sileny les Vladimír Šlechta

ŠÍLENÝ LES

Cyklus Krvavé pohraničí

Cena: 248,- Kč
Vyjde: 4.10.2018


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

298,- KčDavid Mack: Bohové noci

Cyklus Volání osudu, část první
Žánr: 
Formát: 
Vazba: 
Překlad: 
Jazyková redakce: 
Odpovědná redakce: 
Obálka: 
Počet stran: 
ISBN/EAN: 
Vyšlo: 
Status:
Sci-fi 
108 x 165
brož 
A. Balatka a kol. 
Jiří Popiolek 
Albert Balatka 
Cliff Nielssen
345 
978-80-7456-369-0 
18.12.2017
Na skladu 
ST - Bohové noci

Koupit elektronickou verzi
Edice "Star Trek"

Pět let po válce s Dominionem, a více než rok po vzestupu a pádu romulanského prétora Shinzona, se největší zhouba naší Galaxie vrací, aby smetla Federaci z historie...

Daleko v kvadrantu Gama se podařilo vyřešit jednu z velkých záhad počátků Hvězdné flotily. Jedna z první generace pozemských lodí schopných letu warpem 5, byla nalezena opuštěná, na pusté planetě. Ale její objev, tak daleko od domova, vzbuzuje řadu nepříjemných otázek. Odpovědi se vrací k jednomu z nejtěžších bojů o přežití, které kdysi tak těžce zkoušely kapitánku a její posádku.

Od Romulanských válek – určujícího okamžiku našich dějin – začíná se odvíjet tato apokalyptická odysea, která odhaluje minulost, určuje přítomnost, a dokazuje třem kapitánům – Jean-Lucu Picardovi z Enterprise-E, Williamu Rikerovi z Titanu a Ezri Dax z U.S.S. Aventine – že některým osudům nelze uniknout.


Související odkazy:

Český Star Trek portál

Star Trek na Wikipedii

Star Trek na Legii


P
rofil Davida Macka na Wikipedii
(anglicky)

Oficiální stránky Davida Macka (anglicky)


 

Ukázka:

 

Historikova poznámka:

 

Prolog se odehrává v roce 2373, zhruba týden po událostech epizody Deep Space Nine „Děti času“. Hlavní část příběhu potom začíná v únoru 2381, šestnáct měsíců od porážky prétora Shinzona v Bassenově zlomu (Star Trek: Nemesis) a čtyři týdny od zničení světů Barolia a Acamar (román Star Trek: Nová generace – Větší než pouhý součet).

Retrospektivní části začínají tam, kde jsme se s Columbií setkali naposledy, tedy rokem 2156 (román Star Trek: Enterprise – Romulanská válka: Pod křídlem dravce), a pokračují až do roku 2168.

 

 

Der Krieg findet immer einen Ausweg.

(Válka si vždy najde cestu.)

 

– Bertold Brecht, Matka Kuráž a její děti

scéna 6

 

 

Prolog

 

 

 

2373

 

Byla to neživá slupka – se zlomenou páteří a potrhanou kůží. Mamutí forma zpola pohřbená v přesýpajícím se písku obří duny. A bylo to ještě krásnější, než jak si Jadzia Dax pamatovala.

Její druhý hostitel, Tobin Dax, před více než dvěma sty lety sledoval, jak pozemská vesmírná loď Columbia NX-02 opouštěla svůj suchý dok, když se vydávala na misi, o které nikdo netušil, že bude poslední. Tobin řídil kalibraci jejích warpových cívek na pravoboku.

Osten smutné nostalgie zastřel Jadziiny myšlenky, zatímco stála na přídi uzemněné lodi a hleděla na její roztříštěnou pravou gondolu, která se uprostřed zkroutila a ležela částečně zavátá suchými vlnami pouště.

Inženýři z Defiantu se hemžili po hlavním trupu. Trikordéry sbíraly údaje, zatímco si lidé chránili obličeje před drsným bičováním horkým větrem plným písku. Za nimi se rozkládaly křehké vrcholky nehostinné krajiny – výhled na duny barvy pšenice, vytvarované neutuchajícím vichrem stoupavých vzdušných proudů, pusté a opuštěné pod sinavou oblohou.

Jadzia se považovala za šťastnou, že kapitán Sisko byl ochotný schválit další planetární průzkum tak brzy poté, co je náhodou zavedla do nebezpečí na Gaie IV, kde bylo osm tisíc životů vymazáno z historie pouhým nevypočitatelným vrtochem jednoho milence. I když se posádka těšila na návrat na stanici, jak rychle to jen půjde, Jadziina zvědavost, jakmile už byla jednou probuzena, se nikdy nedala ukojit. Malý odraz senzorů ji přivedl na tuto nepojmenovanou, neobydlenou planetu.

Náhlý poryv větru šlehl jejím dlouhým černým copem přes rameno. Odhodila ho z obličeje dozadu, zatímco mžourala do oslepující rudé záře stoupajícího slunce. Pár metrů od sebe uviděla mihotavé světlo humanoidního tvaru. Pronikavé hučení transportního paprsku se utopilo v mollových akordech skučení zdejšího větru, a jak zvuk a záře zeslabovaly, přes zkroucené plátování trupu k ní vykročila silueta Benjamina Siska.

„To je ale nález, starouši,“ řekl zaraženě. Běžně by byl z takového nálezu nadšený, ale rána nedávných událostí byla příliš čerstvá a hrozba války příliš bezprostřední na to, aby si to kdokoli z nich příliš užíval. Rozhlédl se a pak se zeptal: „Jak to jde?“

„Pomalu,“ odpověděla Jadzia. „Vylodili jsme se kvůli průzkumu, ne zachraňovacím pracím.“ Rozešla se a kývla na něj, aby ji následoval. „Pozorujeme zde neobvyklé subatomární poškození pláště. Nejsme si ještě jistí, co to znamená. Jistě víme jen to, že Columbia se zde nachází zhruba dvě stě let.“ Došli k přednímu okraji hlavního trupu, kde síla nárazu oloupala kovovou kůži hvězdné lodi, až odhalila duraniovou nosnou konstrukci. Inženýři z Defiantu tu nainstalovali širokou, mírně se svažující rampu, protože původní průlezy byly během staletí zanesené navátým pískem.

Jak sestupovali do lodi, Sisko se zeptal: „Byli jste schopni identifikovat někoho z posádky?“ Ozvěna jejich kroků byla přidušená, pohlcovaná dutinou pod rampou.

„Nenašli jsme žádná těla,“ odpověděla Dax, překřikující nemelodický řev větru, jenž se protahoval chodbami Columbie. „Vůbec žádné pozůstatky.“ Její kroky skřípaly na pískem pokrytém plátování paluby, zatímco jej vedla do jádra lodě.

Prašný oblak ve vzduchu byl prošpikován úzkými slunečními paprsky, které si našly cestu tmavým vrakem. Když se vzdálili od sporadického světla hlouběji do ponurých stínů paluby D, měla Dax pocit, že zahlédla krátké záblesky namodralého světla, jež se pohybovaly za zohýbanými přepážkami, na hranici jejího zorného pole. Avšak když se za nimi otočila, našla jenom temnotu, a tak zavrhla záblesky jako prchavé obrazy klamající její sítnici, když se oči přizpůsobovaly temnotě uprostřed lodě.

„Je možné,“ zeptal se Sisko, když překračoval zkřivenou překážku ze zřícené vzpěry, „že opustili loď a usídlili se někde na planetě?“

„Možná,“ řekla Dax. „Ale většina jejich vybavení je pořád tady.“ Prodrala se změtí popadaných kabelů a podržela ji stranou, aby mohl prolézt i Sisko. „Tahle poušť se ve všech směrech rozkládá devět set kilometrů,“ pokračovala. „Mezi námi, nemyslím si, že by se dostali moc daleko vybavení pouze oblečením, co měli na sobě.“

„Dobrý postřeh, ale myslím, že je to sporné,“ řekl Sisko, právě když obloukem vcházeli do dlouhého koridoru se závěsy z pavučin a vyrušili hustou snůšku malých, ale nebezpečně vypadajících domorodých členovců. Desetinohá stvoření se rychle rozprchla do prasklin mezi přepážkami a palubou. Jadzia se oklepala a chytla Benjaminovi paže. „Vždycky někde jsou,“ dodala znechuceně. Podíval se na ni a s úsměvem pokračoval: „Neočekávám, že najdeme přeživší z dvě stě let starého vraku, ale rád bych věděl, co stará pozemská loď s warpem 5 dělala v kvadrantu Gama.“

„To jsme dva,“ odvětila Dax, když zahýbali za další roh do slepé uličky, kde se Miles O’Brien krčil pod nízko visícím spletencem drátů a zastaralými obvody panelů – zbytkem ovládacího panelu hlavního počítače Columbie. „Náčelníku,“ zavolala Dax, aby ho upozornila, že přichází. „Povedlo se?“

„Ještě ne,“ řekl obtloustlý inženýr. Jeho nakrátko ostříhané kudrnaté světlé vlasy byly slepené potem a prachem. Oba důstojníci si mu stoupli za zády, zatímco pokračoval svým nevrlým irským přízvukem: „Je to zatracenej muzejní kousek, tak je to. Náš trikordér se s tím nedomluví a já v databázi Defiantu nemůžu najít žádný adaptér pasující do těchhle vstupů.“

Sisko se naklonil k O’Brienovi a pravou rukou se opřel o inženýrovo levé rameno. Dax balancovala po pravé straně za ním. Kapitán si promnul drátěnkovou kozí bradku a řekl: „Paměťové banky jsou nedotčené?“

O’Brien se začal pochechtávat, ale rychle toho nechal. „No… jsou tu,“ řekl. „Jestli funkční, to je otázka. Nemůžu je s tím vybavením, co mám k dispozici, ani zapnout.“

Dax se zeptala: „Jak dlouho bude trvat výroba adaptéru?“

„Jen pro napájení?“ zeptal se řečnicky O’Brien. „Tři hodiny, možná čtyři. Musel bych to trochu prozkoumat, aby to začalo spolupracovat s EPS vedením.“ Odvrátil se od gordického uzlu elektroniky čelem k oběma důstojníkům. „Dostat se k těm datům, to bude teprve výzva. Nikdo nepracoval s takovým jádrem víc než sto let.“

„Dejte mi číslo, náčelníku,“ řekl Sisko. „Jak dlouho?“

O’Brien pokrčil rameny. „Pár dní, nejmíň.“

Siskovi ztuhla čelist a vrásky na jeho hnědém čele se prohloubily, když se nesouhlasně zamračil. „To není odpověď, ve kterou jsem doufal,“ prohlásil.

„Nejlepší, co zmůžu.“

S těžkým povzdechem a ohnutými rameny Sisko vypadal, že se odevzdal nevyhnutelnému. „Dobře. Pokračujte, náčelníku. Dejte nám vědět, když pokročíte.“

„Ano, pane,“ řekl O’Brien a otočil se zpět k práci.

Dax a Sisko se vrátili stejnou cestou, kudy přišli, a na křižovatce se potkali s majorem Kirou. Bajoranka vedla průzkumné týmy hledající stopy po posádce. Její karmínově zbarvená uniforma byla šmouhatá tmavě šedými skvrnami od prachu a špíny a jemné částečky obojího ulpěly na jejích krátce zastřižených rusých vlasech. „Dokončili jsme průzkum,“ řekla a její oči nervózně těkaly zpět do chodby. „Není tu ani známka po posádce nebo někom jiném.“

„Co třeba škody po boji?“ zeptal se Sisko. „Možná je nalodili a zajali.“

Kira rychle zavrtěla hlavou. „To si nemyslím. Veškeré poškození, které jsem viděla, odpovídá nouzovému přistání. Na vnitřních přepážkách tu nejsou žádné zbytky po výbuchu, žádné známky po střelbě ze zbraní. Ať se tu stalo cokoli, přestřelka to nebyla.“ Kývla hlavou k východu a dodala. „Můžeme teď odejít?“

„Co se děje, majore?“ zeptal se Sisko, jenž v reakci na Kiřino zřejmé podráždění zbystřil pozornost.

Bajoranka vrhla další nepříjemný pohled do chodby a při otočení zpět k Siskovi a Dax se zamračila. „Je tu něco uvnitř,“ řekla. „Nemůžu to vysvětlit, ale cítím to.“ Vrhla nedůvěřivý pohled na strop a dodala: „Sleduje nás tu borhyas.“

Sisko se ohradil: „Duch?“ I když se moc snažil tolerovat Kiřino náboženské přesvědčení, někdy ho rozhořčovala její ochota přijmout pověry. „Vážně mi chcete říct, že si myslíte, že tu straší?“

„Já nevím,“ řekla Kira, podle všeho otrávená, že musí obhajovat své instinkty před přáteli. „Ale něco jsem slyšela a cítila, jak mi vstaly chlupy. A neustále vidím světelné záblesky ve tmě –“

Dax ji přerušila: „Modré záblesky?“

„Ano!“ reagovala na Jadziino potvrzení nadšeně Kira.

Sisko zavrtěl hlavou a znovu vykročil kupředu. „Už jsem slyšel dost,“ řekl. „Vraťme se na Defiant.“

Kira a Dax srovnaly tempo s jeho a šli zpět do oddělení, skrze něž na Columbii vstoupili. Sisko pochodoval rychle a Dax se musela snažit, aby s ním udržela krok, když mířil k vršku rampy.

„Benjamine,“ oslovila ho Dax, „myslím, že bychom měli provést detailnější průzkum. Kdybych měla trochu víc času, možná bych společně s náčelníkem mohla najít způsob, jak pomocí vlečného paprsku Defiantu vyzvednout Columbii zpět na orbitu a –“ Byla přerušena pípáním Siskova komunikátoru a následně Worfovým hlasem.

Defiant kapitánu Siskovi.“

Sisko odpověděl, aniž by přerušil krok: „Poslouchám.“

„Dálkové senzory zaznamenaly dvě jem’hadarské válečné lodě přibližující se k této soustavě,“ řekl Worf. „Předpokládaný čas příletu devět minut.“

„Vyhlaste pohotovost a začněte přenášet technický personál,“ nařídil Sisko, zatímco stoupal po rampě do záře denního světla. „Počkejte na můj rozkaz přenést velící tým.“

„Rozumím,“ odpověděl Worf. „Defiant konec.“

Zpět na vrcholku zdeformovaného trupu lodi se Sisko zastavil a otočil k Dax. „Je mi líto, starouši. Záchranné práce budou muset počkat.“

Kira se zeptala: „Máme umístit demoliční nálož?“ Dax i Sisko reagovali popletenými výrazy, což pobídlo Kiru, aby to rozvedla. „Abychom zabránili tomu, že Jem’Hadarové obsadí loď.“

„Pochybuji, že najdou něco víc než my,“ odvětil Sisko. „Columbia je přes dvě stě let stará, majore – a technicky vzato to není ani loď Federace.“ Zvedl ruku, aby si zastínil oči před ranním sluncem. „Navíc, udržela si svá tajemství až doposud. Myslím, že ji můžeme nechat být i nadále.“

Dax ho pozorovala, jak kráčí k vrcholu primárního trupu. Všude kolem něj, ve skupinkách po čtyřech nebo pěti, mizely skupiny inženýrů ve světélkujícím třpytu, jak byli přenášeni zpět na obíhající Defiant. Silueta Siskova těla se rozpustila ve sluneční záři, až byl kapitán jen malou postavičkou před ohnivou oblohou. Kira kráčela po jeho pravém boku, nenucená a uvolněná jako někdo, kdo tam vždy patřil.

Siskův hlas se ozval z Jadziina komunikátoru. „Velící týme, připravte se k přenosu.“

Pod nohama jí ležela rozbitá šedá impozantní Columbia – prázdný hrob skrývající nevyřčená tajemství. Bolelo ji opustit tuto záhadu dříve, než ji měla čas rozluštit… ale Dominion byl v pohybu a válka si kladla vlastní požadavky.

 

 

 

1

 

2381

 

Kapitánka Ezri Dax stála na přídi Columbie a tiše si přála, aby se návrat k vraku lodi neukázal být chybou právě v době, kdy si Hvězdná flotila nemohla chyby dovolit.

Inženýři a vědečtí specialisté z její posádky se hemžili na zchátralé lodi s warpem 5. Její slupka byla zpola pohřbená neúnavným přesýpáním pouště, jak si to ještě jako Jadzia pamatovala z poslední návštěvy před více než sedmi lety. Odpolední slunce pražilo se skoro hmatatelnou silou a mihotající vlny tepelné distorze se čeřily nad trupem vraku vydrhnutým pískem. Ruce Dax, běžně studené jako u jiných spojených Trillů, byly teď teplé a vlhké od potu.

Nadporučík Gruhn Helkara, hlavní vědecký důstojník Aventine, vystoupal po rampě skrz trhlinu v trupu a s úsměvem k ní přistoupil. Na zplihle vlnkovaném obličeji hubeného Zakdorna nešlo o často viditelný výraz.

„Dobré zprávy, kapitáne,“ řekl, jakmile byl ve slušné konverzační vzdálenosti. „Převodník funguje. Leishmanová právě zapíná počítač Columbie. Myslel jsem, že byste se mohla chtít podívat.“

„Ne, díky, Gruhne,“ odpověděla mu. „Raději bych zůstala tady nahoře.“

Jedna z výhod toho být kapitánem spočívala v tom, že když nechtěla, Ezri už nemusela své jednání kolegům vysvětlovat. To ji ušetřilo možné ostudě, když by musela přiznat, že jí dnešní předchozí procházka po Columbii pořádně nahnala hrůzu. Když prohlížela palubu D, byla si téměř jistá, že viděla ty samé přízračné modré záblesky, skrývající se na hranici zorného pole, jako před sedmi lety.

K její nelibosti několikanásobné senzorové skeny a kontroly trikordérem nezaznamenaly na Columbii nic neobyčejného. Možná to byla jenom její představivost nebo optický klam, jenže ona na vlastní kůži cítila to elektrizující brnění popisované Kirou, a byla přemožena touhou dostat se co nejrychleji z temných chodeb vraku.

Zdvojnásobila bezpečnostní opatření na planetě, ale o myšlence, že by na lodi strašilo, se vůbec nezmínila. Jednou z nevýhod toho být kapitánem byla neustálá nutnost zachovávat zdání racionality, a vidění duchů do toho nepatřilo – ani trochu.

Helkara zamžoural na spalující bílou oblohu a z čela si dlaní setřel lesklý pot nahoru až ke kštici černých vlasů. „Při bozích,“ řekl a prolomil tak jejich dlouhé trapné ticho, „je možný, aby teplota tady venku ještě stoupla?“

„Jistě,“ řekla Dax, „je to možné.“ Kývla ke klenutému modulu lodního můstku. „Pojďte se mnou.“ Dvojice šla nahoru po mírném sklonu trupu, zatímco ona pokračovala. „Jak jste daleko s metalurgickou analýzou?“

„Ta je téměř hotová, pane. Měla jste –“ Přistihl se. „Pardon. Jadzia Dax měla pravdu. Zaznamenali jsme molekulární distorzi v nosné konstrukci odpovídající silnému subprostorovému tlaku.“

Dax dychtila po detailech. „Co bylo příčinou?“

„Nelze to říct s jistotou,“ odvětil Helkara.

Zamračila se. „Jinými slovy, nevíte.“

„No, ještě nejsem připravený učinit závěry. Sice nemám dostatek údajů k formulování hypotézy, ale moje testy vyloučily několik přímočarých odpovědí.“

„Jako například?“

„Extrémní warpová rychlost,“ vyhrkl Zakdorn, zatímco oklikou obešli velikou trhlinu, kde se dva sousedící pláty trupu zkroutily ostře dovnitř. „Červí díra, víry kvantového proudu, iconijská brána, cestování časem a taky vliv Q.“

Povzdechla si. „To nám toho nezbývá moc, z čeho by se dalo vycházet.“

„Ne, to nezbývá,“ řekl. „Ale mám rád výzvy.“

Dax si všimla, že se ji snažil nepředběhnout. Jeho nohy byly delší než její a měl tendenci chodit svižně; zrychlila tedy krok. „Pokračujte, Gruhne,“ vybídla ho, když se blížili k vrcholu talíře. „Něco přesunulo tuhle loď přes celou Galaxii. Potřebuji vědět, co to bylo, a to brzy.“

„Rozumím, kapitáne.“ Helkara pokračoval na záď k houfu inženýrů sestavujících objemné vybavení, které by mělo být schopné důkladnějšího rozboru podivně zatížené subatomární struktury Columbie.

Ezri se v hlavě zmítaly vzpomínky jako hejna ryb v bohatých lovištích. Jadzia popsala neobyčejné zvláštnosti, které senzory Defiantu objevily v trupu Columbie, a informovala Hvězdnou flotilu o teorii, že údaje by mohly obsahovat vodítko k novému subprostorovému fenoménu. Admirál Howe z Oddělení výzkumu a vývoje Hvězdné flotily ji ujistil, že její zpráva bude prošetřena. Jenže když potom za necelé dva měsíce propukla válka s Dominionem, její návrh na záchranné práce na Columbii byl odložen stranou – odeslán do virtuálního koše mrtvých flotilních projektů.

A tam také zůstal – zapomenutý téměř osm let. Dokud Ezri nedala Flotile důvod vzpomenout si na něj. Záchranné práce na Columbii se staly prioritou ze stejného důvodu, jako když byly zmařeny: probíhala válka. Před sedmi lety byl nepřítelem Dominion, tentokrát Borgové.

Pět týdnů předtím, než začal první útok, vyhnuli se Borgové veškeré propracované pohraniční obraně a federačním systémům včasného varování. Bez jakýchkoli známek po transwarpové aktivitě, po červích dírách nebo branách, se objevily v srdci federačního prostoru krychle a zahájily bleskový útok na několik světů. Při obraně systému Acamar se tak Aventine ocitla ve své úplně první bitvě, a nešlo o nic jiného než o zabránění úplnému vyhlazení celé soustavy. Když bylo dobojováno, víc než třetina posádky lodi zahynula – včetně jejího kapitána a prvního důstojníka, čímž se tehdy druhá důstojnice, nadporučík Ezri Dax, ocitla na velící pozici.

O týden a tři borgské útoky později jmenovala Hvězdná flotila Ezri trvalou kapitánkou Aventine. Tou dobou si již vzpomněla na Jadziinu hypotézu o Columbii a připomněla Flotile její sedm let starou zprávu, že loď s warpem 5 během zhruba deseti let po jejím zmizení nějak překonala vzdálenost více než sedmdesát pět tisíc světelných let. Na což by jinak Columbia k letu vlastními silami potřebovala více než tři a půl století.

Ezri ujistila velení, že vyřešení záhady, jak Columbia přeletěla Galaxii bez použití kteréhokoli ze známých pohonů, by snad mohlo objasnit, jak začali Borgové dělat to samé. Z její strany šlo tak trochu o nadsázku. Nemohla slíbit, že by její posádka byla schopná učinit přesvědčivý objev, jak Columbia našla cestu do tohoto vzdáleného opuštěného místa svého posledního odpočinku. Nebo že by snad existovalo jakékoli spojení s nejnovější řadou borgských nájezdů do federačního prostoru. Očividně to Columbii trvalo roky dostat se sem, zatímco se zdálo, že Borgové se skoro okamžitě přesouvali z domácího území v kvadrantu Delta. Pojítko bylo přinejlepším chatrné.

Dax měla jenom předtuchu, kterou se rozhodla následovat. Pokud měla pravdu, byl by to vynikající začátek jejího prvního velení. Pokud pravdu neměla, bude to velení pravděpodobně poslední.

Chvíle introspekce byla přerušena slabými vibracemi a dvojitým melodickým tónem z jejího komunikátoru. „Aventine kapitánce Dax,“ pronesl její první důstojník, komandér Sam Bowers.

„Prosím, Same,“ řekla.

Zněl unaveně. „Právě jsme obdrželi další prioritní zprávu z velení Flotily,“ řekl. „Myslím, že tuhle budeš chtít přijmout sama. Je to admirál Nechayevová a chce odpovědi.“

A padla kosa na kámen, pomyslela si Dax. „Tak dobře, připravena k přenosu. Přijmu to ve své pracovně.“

„Provádím.“

Dax se otočila čelem k přídi Columbie a potlačila obavy z ohlášené zprávy od Nechayevové. Mohlo to být vlastně cokoli: taktická instruktáž, nové informace o Columbii z Oddělení pro výzkum a vývoj, aktualizované specifikace pro experimentální proudový pohon… ale Dax ze zkušenosti věděla, že se nevyplatí očekávat jenom dobré zprávy.

Zatímco cítila, jak ji objímá transportní paprsek, obávala se, že bude muset znovu opustit Columbii, dřív než si přisvojí její tajemství.

 

*

 

Komandér Sam Bowers ještě nestrávil na palubě Aventine dostatek času a z více než sedmi set padesátičlenné posádky znal jména jen hrstky personálu. Byl vděčný, že Dax nabrala řadu vyšších důstojníků z bývalých kolegů na stanici DS9. Už když přijal Daxino pozvání, aby sloužil coby její první důstojník, dozvěděl se, že doktor Simon Tarses by měl na palubu přejít spolu s ním coby nový lodní šéflékař. A že poručík Mikaela Leishmanová bude přeložena z Defiantu, aby zaujala pozici šéfinženýra Aventine.

Snažil se nezaobírat skutečností, že jejich předchůdci byli nedávno zabiti v zuřivých bitvách s Borgy. Rozhodl se, že je lepší soustředit se na zajímavou příležitost, kterou toto přeložení představovalo.

Aventine byla jednou ze sedmi nových experimentálních lodí třídy Vesta. Byla navržena jako víceúčelová průzkumná loď a její nejmodernější výzbroj z ní dělala jednu z mála lodí Flotily schopnou postavit odpovídající obranu dokonce i před Borgy. Její sesterské lodě bránily centrální systémy Federace – Sol, Vulkán, Andorii a Tellar – zatímco Aventine si udělala výlet bajorskou červí dírou na tento neobydlený svět v Gama kvadrantu. Na misi, u které se Bowers nemohl zbavit pocitu, že je zoufalou střelou naslepo.

Zahnul za roh, očekávaje turbovýtah, ale došel do slepé uličky. Posádka není to jediné, co neznáš, peskoval se při otočce zpět, aby pokračoval v hledání nejbližšího uzlu turbovýtahů. Tři týdny tu jsi, a na spodních palubách se furt nevyznáš. Probuď se, chlape.

Zvuk tlumené konverzace vedl Bowerse hlouběji do chodby. Dvojice nižších důstojníků, hnědovousý Tellarit a pozemšťanka s kaštanovými vlasy, si před turbovýtahem chmurným tónem povídala. Jakmile Tellarit zahlédl Bowerse, ztichl. Jeho společnice za něj nakoukla, spatřila důvod a následovala jeho příkladu. Bowers se zastavil za dvojicí, jež se najednou snažila tvářit nenuceně a uvolněně, zatímco se vyhýbala očnímu kontaktu.

Bowers si to nebral osobně. Tenhle způsob chování už viděl dřív, během války s Dominionem. Tito důstojníci sloužili na Aventine během bitvy u Acamaru před pěti týdny a více než dvě stě padesát jejich kolegů v krátkém konfliktu zemřelo. Nyní byl jejich novým prvním důstojníkem Bowers, a i když byl v podstatě veteránem s téměř pětadvaceti lety zkušeností u Hvězdné flotily, v jejich očích byl především pouze „jednou z náhrad“. Chápal to. Respekt si člověk musí získat, připomněl si. Jen buď trpělivý. Zachytil letmý kosý pohled Tellarita. „Dobré ráno,“ řekl mu a snažil se, aby nezněl příliš bujaře.

Tellaritský praporčík byl nepřístupný. „Je odpoledne, pane.“

Tak to nešlo moc dobře, pokáral se v duchu. Pak se otevřely dveře turbovýtahu a on dva nižší důstojníky následoval. Žena zadala číslo paluby v sekundárním trupu a Bowers jednoduše řekl: „Můstek.“ Cítil se trochu provinile, že je obtěžoval. On a dva inženýři směřovali v podstatě opačnými směry, ale kvůli jeho hodnosti, umístění a cíli se turbovýtah řítil přímo na můstek, vezoucí oba nižší důstojníky společně s ním.

Mrkl dozadu na mladou ženu a provinile se na ni zazubil. „Pardon.“

„To nevadí, pane, stane se,“ odpověděla. Stejná věc se Bowersovi stala mnohokrát, když sám býval nižším důstojníkem. Byla to jedna z mnoha drobných otravností života na hvězdné lodi, které se všichni museli naučit zvládat.

Dveře se s jemným zasyčením rozestoupily a Bowers vešel na můstek Aventine s čistě sebevědomým a autoritativním vystupováním. Důstojníci z druhé směny byli na svých pozicích. Tiché polo-melodické zvuky zpětných vazeb z jejich konzolí přerušovaly hluboké hučení motorů nesoucí se palubou.

Poručice Lonnoc Kedair, lodní šéfka bezpečnosti, seděla v kapitánském křesle v zadní třetině můstku. Takaranská žena sošné postavy si stoupla, zatímco se k ní Bowers blížil zleva. „Pane.“

Přikývl. „Jsem připraven vás vystřídat, poručíku.“ Poněkud formálnější přístup k pravidlům chování na můstku byl jednou z jeho podmínek, aby pozici přijal, a Ezri souhlasila.

„Jsem připravena k vystřídání, pane,“ odvětila Kedair, řídíc se starobylým pravidlem pro střídání hlídek. Sebrala padd z opěrky a podala tenké zařízení Bowersovi. „Záchranné práce na Columbii postupují podle harmonogramu,“ pokračovala. „V dosahu senzorů žádný kontakt a všechny systémy jsou v normě. I když některá hlášení z povrchu planety bych chtěla zkontrolovat.“

Bowers vzhlédl od paddu. „Jaké druhy hlášení?“

Její šupinatý obličej zvrásnil sklíčený úsměv. „Takového druhu, co mě vedou k domněnce, že naše týmy jsou mnohem více vysílené, než kolik přiznávají.“

Usmál se a na paddu prolistoval několik obrazovek plných dat, aby našel komunikační protokoly výsadkových týmů na planetě. „Z čeho tak soudíte?“

„Několik hlášení o nehodách podaných s jedenáctihodinovým odstupem, každé od jiného inženýra.“ Působila, že jí je trapné pokračovat. „A také tvrdí, že na vraku Columbie straší, pane.“

„No, a možná že ano,“ řekl Bowers s vážnou tváří. „Už jsem viděl i podivnější věci.“

Kedaiřina tvář temně zezelenala. „Já bych se ovšem ráda ujistila, že žádný z našich inženýrů nemá halucinace.“

„Dobře, podívám se na to,“ ujistil ji a pohlédl dozadu přes rameno. „Je kapitán ve své pracovně?“

„Ano, pane,“ řekla Kedair. „Poslední dobrou půlhodinu má na lince admirála Nechayevovou.“

To nevěstí nic dobrého, pomyslel si. „Děkuji, poručíku, střídám vás.“

„Jsem vystřídána,“ odpověděla mu. „Povolení vylodit se, pane?“

„Uděleno. Ale neprotahujte to, mohli bychom vás potřebovat zpátky na třetí směnu.“

Kývla. „Rozumím.“ Pak se otočila a rychlými kroky svého dlouhého těla se vydala k výtahu.

Sotva se Bowers usadil, ozvalo se ze stropního reproduktoru dvojité zašvitoření předcházející slova kapitánky: „Dax komandéru Bowersovi. Prosím, hlaste se v mé pracovně.“ Sam se postavil a srovnal si vršek uniformy, načež se obrátil k taktické důstojníci z druhé směny, Delťance, jež upoutala jeho pohled každý den od chvíle jejího nalodění. „Poručíku Kandel,“ řekl suchým profesionálním tónem, „máte velení.“

„Ano, pane,“ odpověděla mu. Kývla na nižšího důstojníka u sekundární taktické konzole. Mladý muž se přesunul, aby převzal Kandelinu pozici, zatímco ona přešla můstek, aby usedla do velitelského křesla. Vše se odehrálo ladně, tiše a efektivně.

Jako dobře promazaný stroj, dumal Bowers spokojeně.

Vydal se k pracovně Dax kapitánky. Dveře se rozestoupily, když se přiblížil, a zavřely se za ním, když vstoupil. Kapitánka stála za stolem a hleděla skrze panoramatické okno z transparentního aluminia na tmavou planetu pod nimi.

I když znal Dax roky, Bowers stále žasnul, jak mladě vypadala. Navíc byla Ezri o víc než desetiletí mladší a on si musel občas připomínat, že symbiont Dax jí poskytoval důvtip za několik životů a výhodu zkušeností za stovky let.

Jelikož byli sami, Bowers upustil od formálního vystupování, které udržoval před posádkou. „Co se děje? Stáhli nás odsud?“

„Fakticky jo,“ odpověděla. S povzdechem se k němu otočila a zněla otráveně. „Máme dvacet čtyři hodin na dokončení záchranných prací a pak musíme zamířit zpět k červí díře. Admirál Jellico chce, abychom byli součástí flotily chránící Trill.“

„Proč ta náhlá změna plánů?“

Dax jemně naťukala pár příkazů do stolního virtuálního rozhraní a nad stolem se objevila holografická projekce. Podle identifikačního tagu na spodní straně šlo o záznam vizuálních senzorů z lodi Amargosa. K vidění toho nebylo moc, jen krátká barevná salva střelby ze zbraní borgské krychle, následovaná zábleskem světla, přívalem šedivé statiky a pak už nic.

Amargosa je jednou z pěti lodí ztracených v posledních šestnácti hodinách,“ řekla Dax. „Vše v sektoru Onias a za vše můžou Borgové. Nikdo neví, jestli všech pět lodí zničila ta samá krychle.“

„Jestli to byla práce jedné, může to být další zvěd,“ poznamenal Bowers. „Další test naší obrany.“

„A jestli nebyla,“ pokračovala Ezri, „tak invaze právě začala – a my jsme tady venku a hrajeme si na pískovišti.“ Frustrovaně zavrtěla hlavou a sedla si bokem ke stolu. „Tak či onak musíme zítra opustit orbitu, takže na vyzvednutí Columbie můžeme zapomenout. Potřebujeme nový profil mise.“

Bowers si založil ruce a přemítal nahlas. „Naším hlavním úkolem je zjistit, jak se sem Columbia dostala, a naší nejlepší šancí je zanalyzovat její počítačové jádro. Mohli bychom ho transportovat k nám, ale pak bychom tady museli znovu vytvořit ovládací rozhraní. To může trvat i několik dní, protože jsme s tím nepočítali, ale kdyby zafungovaly adaptéry Leishmanové a Helkara, mohli bychom jádro nechat na místě a do rána stáhnout jeho paměťové bloky.“

„A pak bychom mohli analyzovat data na zpáteční cestě,“ dokončila Dax jeho myšlenku. „Volila bych jinak, ale bude to muset stačit.“ Vzhlédla. „Tak do toho. Než tuhle planetu opustíme, chci mít data u nás.“

 

*

 

Ve tmě byl hlad.

Ta potřeba byla tichou bolestí v bezvýrazném oparu vědomí – touha po teple, po životě, po bytelnosti.

Mysl a přítomnost. Samotná podstata toho byla uvězněna v kameni, její svoboda snem obklopeným a zapomenutým společně se jménem a pamětí.

Nebylo to nic, v tu chvíli jen nehašená žízeň, nezatížená identitou nebo závazky z minulosti. Jediné, co to znalo, byly trasy malého odporu, popotahování elementárních sil a ledová prázdnota ve vlastní podstatě – vše pohlcující chřtán.

Tak dlouho tu nic nebylo, jenom studená prázdná místa a slabé živiny z fotonů. Chvilkový proudový náraz energie to probudil ze smrtelného pokoje a pak se vytratil. Bez ochutnání. Teď, během snového mrknutí, se to vrátilo.

Nakonec bylo načase.

Po eónech zapírání bude hlad nakrmen.