PRÁVĚ VYŠLO

ST-Q-Otazky K. R.A. DeCandido

Q: OTÁZKY A ODPOVĚDI

Cyklus Star Trek

Cena: 268,- Kč

Vyšlo: 30.8.2017


PŘIPRAVUJEME

Jas kvasaru Aleš Pitzmos

JAS KVASARU

Cyklus Vesmírná asociace

Cena: cca 298,- Kč
Vyjde: září/říjen 2017


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

248,- KčJiří Wittek: Společné chromozomy

Žánr: 
Formát: 
Vazba: 
Překlad: 
Jazyková redakce: 
Odpovědná redakce: 
Obálka: 
Počet stran: 
ISBN/EAN: 
Vyšlo: 
Vyjde:
Sci-fi
115 x 175
brož 

Renata Heitelová 
Robert Pilch 
Lukáš Tuma 
262 
978-80-7456-329-4 
20.7.2017
Na skladu 
Spolecne chromozomy

Koupit elektronickou verzi
„Jsem jen prostředník. Ne ten, kdo tě chce připravit o život.“

„A kdo teda...“

„Na to teď není čas,“ vysvětluje. „Pojď. Za chvíli se nejspíš objeví.“ Běžíme z ulice pryč.

„Počkej, ty si fakt neděláš srandu!“ hroutím se psychicky. „Kdo se objeví?“ vyzvídám. Jsem strachy bez sebe. „Proč mě chce někdo zabít? Proboha, odpověz mi!“

Hlavní hrdina se snaží všechno brát s nadhledem a recesí, ale když mu začne jít o život, sranda ho přechází. Plní se mu sen, poznává věci, o kterých četl v knihách a které viděl ve filmech. Svět plný nekonečných možností bioniky, vylepšených lidí a implantátů, které dokážou zdánlivě nemožné...

Proč ho ale, sakra, někdo chce mít mrtvého?

Samostatný román


Související odkazy:

.


Ukázka:

 

 

II.

 

Klub

 

„Chápeš, co se ti tady snažím říct?“ řve mi kumpán do ucha, abych mu rozuměl.

Moc dobře chápu, co tím chce říct, ale připadá mi to jako blbost. Nic takového nepůjde ještě několik let, ne-li desetiletí. Určitě si to sám moc dobře uvědomuje, a jestli to opravdu půjde, lidstvo se tím do základů zničí.

„Jo,“ odpovídám mu. „Ale dovedeš si představit, co by to přineslo?“

„No, ty vole,“ zvolá šťastně. „To bys pomalu nemusel ani opustit barák a měl bys on-line přístup úplně ke všemu!“

Teoreticky by to tak mělo fungovat, ale kdoví, jestli to nebyl jenom hoax. Těch je teď hromada. Ze všech stran se na nás valí tolik falšovaných informací, že bych se ani nedivil, kdyby tohle byla jen jedna z mnoha.

„On to zkoušel na člověku?“ ptám se pochybovačně.

„Prej jo. Ale ještě to nefunguje tak, jak by mělo. Má to nějaký chybky.“

Tak o tomhle nepochybuju.

Implantáty v mozku tak malé, že nenaruší šedou kůru. Neomezený přístup k internetu kdykoli a kdekoli. To je sen snad každého člověka. Neomezený přístup k informacím všeho druhu. Neustálý kontakt se všemi. Už nemusíte mít počítač ani mobil. Stačí implantát, jedna složitá operace a všechno se vám promítá do implantátů v očích. Brejle od Googlu se můžou jít zahrabat.

„Není to docela zásadní,“ dovolím si namítnout, „když ti nainstalujou do hlavy implantát a on je poruchovej? Když ho máš napojenej na mozek a na holograf v oku? To jsou podle tebe malý chybky?“

To kámoše dostane do přemýšlivé nálady. Na spojené špičky ukazováčku a palce pravé ruky si pokládá bradu. Celou ruku si podpírá v lokti druhou rukou a kouká do blba. Stojí bezduše jako socha, jenom oči mu přelétají sem a tam.

„Asi máš pravdu,“ připustí a nechá ruce klesnout ke své sklenici piva. „Když to řekneš takhle, je to trošku větší problém, než když to bylo napsaný v novinách.“

„Jo, já vím,“ souhlasím samolibě. Jenže já jsem opravdu věděl, že mám pravdu.

„Ale to mě hrozně sere, sakra.“

„Vydrž, ty vole,“ konejším ho. „Za pár let se dočkáš a sny se stanou skutečností. Možná už tou dobou budeme v důchodu, ale já si myslím, že se toho dožijeme. Jenom ne tak brzo, chápeš.“

„No jasný.“

Oba si uvědomujeme dopad obsahu našeho rozhovoru. Jsme tím chvilkovým rozmarem tak pohlcení, že se nám chce zpívat ódy a vyřvávat do celého světa, jak jsme šťastní. Věčné čekání na pořádnou virtuální realitu, která vás z kina dostane přímo do centra dění filmu, která vás oprostí od malého hranatého monitoru a vy dostanete do ruky virtuální zbraň ve virtuální džungli. Těch receptů na veselejší duši díky holografům v hlavě bylo nespočet, ale ani jeden ještě nebyl použitelný v civilním životě. Vědělo se, že NASA a armáda pracují na něčem podobném. NASA dovolovala astronautům používat nejnovější techniku, příslušníci armády si mohli procházet teroristy obsazené oblasti a zkoušet taktiku. Dříve na cvičišti, teď vsedě ve virtuální realitě.

Všichni věděli, že veřejnost si určitě bude muset ještě počkat spoustu let, ale každý byl natěšený na to nové, co se skrývá pod projektem DigIn. Bylo to jako s internetem před čtvrtstoletím, když se po tolika spekulacích, s čím si to tam ti vojáčci hrají, konečně objevil. A když to přišlo, zažilo to neskutečný boom. Kdo teď není on-line, jako by nežil. Jde to vidět na nynější generaci teenagerů, kteří už neznají nic jiného než sociální sítě, kde tráví každou volnou vteřinu svého času. Japonsko už dokonce zjišťuje úbytek narozených dětí, ale ne kvůli tomu, že by se chodilo víc na potraty. Holt je sociální život na síti důležitější než ten v realitě. Zvrácenost na druhou.

DigIn zažije několikanásobně větší boom. Alespoň já tomu věřím. Nejspíše se DigIn nebude jmenovat DigIn, ale na tom nesejde. Vyberou nějaký sofistikovanější název, který se zalíbí všem. Důraz by se měl klást na důsledky. Co to udělá se současnou společností, si nechci ani představovat. Můžeme se pak jít rovnou zakopat. Všichni budou sedět doma a hltat informace přímo ze své hlavy, aniž by museli hnout prstem. Pár lidí zůstane lidmi, nebudou z nich sedící hromádky trosek vstřebávajících informace. Budou mít to štěstí, že budou muset zásobovat potravinami živé mumie, mýt je, zbavovat je jejich tělesných výměšků.

Lidská rasa upadne a lidstvo s tím nebude moci nic dělat. A nebude nikdo, koho bychom mohli proklínat více než sebe samotné. Pak už nám nepomůže nic.

Mlčky pijeme, rozhlížíme se po individuích v klubu a necháváme myšlenky plynout volným tempem. Nemůžu říct, že by na mě padala deprese, ale moc dobře se necítím. Kdoví, o čem přemýšlí můj kolega, ale asi hloubá nad něčím nedůležitě důležitým, stejně jako já.

 

*

 

Když mi někdo poklepe na rameno, trochu se leknu. Nikdy nevím, co mám čekat. Jak už jsem paranoidní ze všech těch světů, které ve volných chvílích navštěvuji, tak čekám jen to nejhorší. Napřaženou letící pěst, přibližující se čelo vyššího týpka nebo bodající nůž… Už sám nevím, co by pro mě bylo lepší. Rozhodně neumím navštěvovat paralelní dimenze ani nemám přístup do armádního DigInu. Jen se nechávám unášet světy science fiction filmů, fantasy knih a akčních her.

Tam je to místo, kde se mým myšlenkám nejlépe odpočívá od reálného světa. Nevnímat okolní prostředí, nemyslet na strasti denního života. Zapomenout na lásku, zapomenout na život. Jen se na chvíli vcítit do někoho jiného, jehož život a příběh jsou o tolik zajímavější než ten můj, nudný. A to můžu říct s největším klidem, protože sám vím nejlíp, co jsem dokázal. Moc toho vážně není. A se svou odhodlaností, kterou jsem ztratil někdy ve druhé třídě, nevidím svou budoucnost zrovna růžově.

Pár desetiletí si odpracuju za mizerný plat, pár let v důchodu za směšně nízkou rentu a hurá umřít. Nic lepšího a pozitivnějšího na svém životě nenajdu.

Je pravděpodobnější, že bych nasral nějakého frajera vlastně jen tím, že existuju, než abych se otočil a hleděl do obličeje téhle brunetky.

Mozek začíná pracovat, ozubená kola do sebe postupně zapadají. Kartotéka obličejů, které znám, je velká, a proto po její otázce, jestli si ji pamatuju, zaváhám a dál hledám. Přivřu oči, ať to vypadá, že ji jen napínám.

Fyziognomii obličeje a oči si pamatuju, ale nesedí mi nos a vlasy. Během další vteřiny měním různé účesy a barvu vlasů. Zrzka – ne. Mikádo – ne. Černovláska – ne. Pamatuju si delší vlasy oproti její současné hnědé „helmě“. Blond? No jo… byla blond. Řešit jiný nos asi nemá cenu. Kdo si v dnešní době nenechá dělat plastiku? V dokonalosti je síla. A ona to ani tehdy, bez plastické operace, nemohla mít složité.

„Veronika,“ oznamuju s úlevou zrovna ve chvíli, kdy to slečna chce vzdát a odejít. Už už se otáčela na podpatku. Jenže jejím jménem jsem si ji získal a věnuje mi dlouhý úsměv.

Chválí mi pamatováka. Vyměníme si zdvořilostní fráze a zjistíme, že se máme oba skvěle. Ptá se, jestli si pamatuju na poslední akci, kde jsme se viděli. Pamatuju si jenom záblesky. Vím, že jsem byl nalitý jako Dán a alkohol jsem musel i potit. Byl letní večer, já zbrocený potem od hlavy k patě. Kupodivu jsme tehdy spali spolu v posteli. Vedle sebe. Jak říkám, byl jsem mrtvý, páchnoucí chlastem, zpocený horkem. Tehdy by mě nepostavila ani Mila Kunis. Divím se jí, že se ke mně vůbec hlásí.

Je fakt, že jsem si od té doby pořídil stylovější brýle (už ne dioptrické, po operaci nebyly třeba), zhubl jsem pár liber a neoblíkám se jako středoškolský šupák z venkova. Pár Timberlakeových videoklipů, změnit podle něj garderobu, trochu ženského dohledu a máte vyhráno.

Zvu ji na skleničku, i když jednu drží v ruce. Neodmítá. Vlastně ji nechci sbalit. Není to moje parketa, balit ženské. Nikdy jsem to neuměl. Zpackám, co se dá.

Já se rád nechám lovit. Pozvání na skleničku v tomhle případě beru spíš jako přátelskou nabídku typu „dlouho jsme se neviděli, proč to nezapít“. Možná v koutu duše myslím na klasický trik „pozvání na skleničku“ a prožitý večer podle tajných představ, ale ani já už nejsem tak naivní. Nabízím jí rámě. To pro změnu odmítá a bere mou dlaň do své ruky.

„Moment,“ prohodím Paulovi do ksichtu s nataženou rukou a ukazováčkem směrujícím ke stropu, když mě Veronika táhne pryč od něj.

Proplétáme se davem stojících a povídajících si, flirtujících a nadržených, opilých a tančících návštěvníků klubu. K baru je to jen pár kroků, ale ona se přesto ohlédne přes rameno a věnuje mi cudný pohled a nepatrný úsměv. To má být nějaký signál?

Slečna se sebou viditelně něco dělá, přece jen si neodpustím zkoumavý pohled a ohodnotím ji. Musela shodit dobrých dvacet liber. Ve volném bílém topu, který odhaluje její kontrastně opálená záda, je evidentní, že nemá podprsenku. Na co taky? Její na pohled příjemné dvojky jsou dost pevné na to, aby přelstily gravitaci. Zadek se tísní v krátkých černých šortkách, které ukazují zaoblení půlek. Máte tak neustálé nutkání z ní tu látku strhnout a přesvědčit se, že skrývá přesně to, co si pracně, ale marně představujete. Dlouhé štíhlé nohy na podpatcích cupitají po dlaždicích. Botky jí přidaly dobré čtyři palce na výšku. No, ať nepřeháním… tři a půl. I tak je pořád o půl hlavy menší než já.

Konečně se prodereme k baru, který je jaksepatří přeplněný, a sedneme si naproti sobě na barové židličky. Připravené snad pro nás dva, přestože jsem si nevšiml cedulek Reservé.

„Co piješ?“ ukazuju na drink, který si přinesla.

„Rum s kolou,“ zasměje se.

Správné ženské nevymřely. Haleluja. Objednávám dvojitou porci dublovaných rumů a kolu. Jeden míchaný drink předávám své kamarádce.

V tom hluku se moc bavit nedá. Sedíme blízko sebe, tváře nalepené na sobě, abychom si mohli řvát do uší novinky ze svých životů. Některé rovnou dvakrát, napoprvé je hlas, ať už můj nebo její, přehlušený hudbou. Rum s kolou do mě padne, jako by nikdy neexistoval, a tak objednávám další. Čistý rum. Veronika teprve dopíjí, když já dostávám svoji dvojitou dávku melasového destilátu. Hodím ho v rychlosti do sebe a zašklebím se nad jeho hořkostí. Teď by mohl zafungovat a konečně ze mě vymlátit ty nesmělé zábrany, které se mě odjakživa drží.

Nabízím jí cigaretu z krabičky. Odmítá. Nekouří.

A tak navrhuju trochu čerstvého vzduchu. Pokývá na souhlas a zase mě bere za ruku. I když má klub svůj dvorek s výhledem na širé nebe, volí raději hlavní dveře na ulici. V duchu jí děkuju, že vybrala klidnější prostředí, a ne místo, kde je přelidněno a ani pod otevřeným nebem se nedá dýchat.

 

*

 

Venku postávají klasická individua, která se před kluby standardně objevují. Opilé ksichty, které mají dost, vyhazovači, kuřáci, taxikáři a lidi s mobilem u ucha, nervózně řešící odvozy a vztahy, anebo obojí najednou.

Na vzduch jsem opravdu potřeboval. Rum začal působit vražedně rychle a v kombinaci s všudypřítomným nikotinem se mi dělalo ve vydýchaném klubu plném umělého kouře pěkně zle. Zablikat mi k tomu do očí stroboskopem, tak už by DJ nehrál na svoje desky, ale na moje koláče.

Zatím mě ani v duchu nenapadlo na ni něco zkoušet. Řekl bych, že pro mě je taková ženská nedostupná. Když chci, dokážu být galantní a šarm umím zneužít i ve svůj prospěch. Alkohol mě ale kolikrát přesvědčil – a ani se nemusel moc snažit –, že oplzlost je věc, která na ženské nezabírá. Proto ho prokládám vodou a občasným pobytem na čerstvém vzduchu. Ale stejně nic nezkouším, a přesto se mi zdá, že jde všechno až moc jednoduše. Že by po mně jela ona?

To se zase projevuje moje paranoia. Na ženské jsem neměl nikdy štěstí a najednou se mi tu objeví jedna, která si mě pamatuje opilého, nevkusně oblečeného a mentálně nevyspělého. Nechá se ode mne pozvat na drink, má přehled o věcech asi jako já, vesměs stejné názory. Rovnou bych řekl, že si rozumíme. A nemá problém mě pustit do svého osobního prostoru. Copak jsou dneska Vánoce?

Zapaluju si cigaretu a vdechuju hromadu zplodin, hnusu a dehtu. Vychutnávám si tu chuť. Ze zásady nekouřím v klubech tolik, co obyčejně. Pasivně se tam nakouřím dost. Dá se tak solidně ušetřit, když si dáte páva tady, páva tam. Zadarmo. A vaše cigarety odpočívají v kapse, připravené na tabákový dýchánek o samotě na čerstvém vzduchu.

Má přítelkyně se mi ztrácí za roh. Rozejdu se s klidem za ní. Uteče mi snad? Třeba jo, ale to si přece nemůžu vyčítat. Doteď jsem se choval normálně, ne jako hulvát. Nejsem typ, který by rád okouzlil ženskou tím, co umí, co dokázal, a ukazoval jí vypracované bicepsy, aby si je slečna mohla ohmatat a posoudit, jak jsou pevné. Barbíny bez mozku na tohle možná berou, těm je fyzická přitažlivost bližší než cokoli jiného. Zkoušel jsem se chovat jako ti bezmozci, naparoval jsem se před holkama a dělal, co mohl, abych získal jejich pozornost. Už mě to díkybohu přešlo. I když teď na první pohled vypadám jako nudný patron, aspoň si nepřipadám jako kretén.

Já sázím na obyčejná klišé. Klasické zabíječe času. Stačí je trošku rozvést podle toho, o čem slečna mluví. Ženy mají rády, když jim muž naslouchá a hlavně si pamatuje, co slyšel. Praxe asi naučí každého.

Stojí tam opřená vedle okna klubu, ze kterého se linou záblesky stroboskopu. Uvnitř bych to nevydržel, ale tady mi to nevadí. V půlsekundových intervalech bliká její krásná silueta. Ruce za zády, aby se neušpinila o fasádu. Kouká do nebe. Zasněně, přímo fanaticky.

Začínám se znovu bát. Zabije mě? Přepadne mě někdo? Je snad jen návnada? Risknu to a pokračuju za ní. Přece jen ji znám z dřívějška, mohl bych ji prásknout orgánům. Musela by mě doopravdy zabít, nebo zbavit všech končetin, jazyka, rtů a víček. Pak bych asi neměl na to ji prásknout. Nebylo by jak. Nebylo by čím. Vřískající trupy jaksi ztrácejí umění vyjadřovat se zřetelně a k věci.

Nevěnuje mi nejmenší pozornost a kouká dál do černoty noční oblohy. Nestojím od ní ani dvě stopy, prohlížím si její napjatý šlachovitý krk, lemovaný jedním pramínkem vlasů. Jen se zakousnout.

Hlavou se mi honí budoucí scénáře. Všechny možné. Kladně zakončené společnou vášnivou nocí, fackou a kopancem do slabin, vysmáním, nebo křikem. Je jich mnoho a ještě víc. Vybrat si ten správný, ten, který chci ze všeho nejvíc, nedá moc práce. Ale jak takové situace docílit?

Cítím hroznou pachuť v puse. Už dávno kouřím filtr. Odhodím vajgl daleko do tmy a dvakrát třikrát si odkašlu do sevřené dlaně. Veronika se viditelně už před chvilkou vrátila zpátky na Zemi a teď se mi posmívá.

„No co?“ zasměju se taky a ještě jednou si odkašlu.

Už potřetí během dnešního večera mě bere za ruku a rozbíhá se. Málem mě překlopí jako sochu a já jsem rád, že to na předposlední chvíli vybírám a spěchám za ní, aby mi nevykloubila rameno. Na to, jak je Veronika štíhlá, má strašnou sílu.

„Kam mě to bereš?“ ptám se po pár vteřinách.

Možná jsem naivně čekal lepší odpověď, než jaké se mi dostalo: „Poběž!“

A tak běžíme, pak klušeme, poskakujeme a kdovíco ještě. Tepová frekvence se mi zvyšuje spolu s krevním tlakem, alkohol plní svou úlohu víc, než bych chtěl. Do spánků mi kladiva buší dlouhatánské hřebíky až do hipokampu. Píchá mě v boku, vidím trochu rozmazaně. Zastavujeme a netuším, kde můžeme být, ale mám to na háku. Nějaká další ulice. Užší, jen aby se do ní vešla dvě auta vedle sebe.

„Kde… to… jsme?“ vydechuju postupně slabiky.

Zasměje se a místo odpovědi dostávám ruce kolem ramen a jazyk do úst.

 

*

 

Její jazyk v mých ústech. Nečekané. Sakra, zrovna dneska, když chlastám, musí se na mě nalepit nějaká kočička. Nejradši bych ji odstrčil a položil jí pár otázek.

Ale copak jsem blázen? Sám to stejně neovládám. Když jí nevadí, že smrdím po chlastu a cigaretách… Hladím ji, cítím její pokožku pod svými prsty. Mačkám jí zadek a ona nenamítá ani půl slova. Tlačím ji k zaparkovanému seatu. Líbáme se, jako bychom byli teenageři a zrovna přišli na to, jak je příjemné si s někým vášnivě olizovat hlavy. Prohrabává mi krátké vlasy a hraje si s nimi.

Vysazuju ji, aby si sedla na víko kufru, ale ona zavýskne a zase seskočí dolů. Plný nepochopení na ni koukám, jak se zase směje něčemu, co já vůbec nechápu.

„Studí!“ vysvětluje rázným vyčítavým šeptem a pořád se chichotá.

Došlo by to někomu? „No jo,“ vydechnu. „Prom…“

Nestačím omluvu ani doříct a už je zase v mé náruči a svými rty na těch mých, jazyky se propletou v nekonečném šermířském souboji, její ruce přistanou na mém zadku, mé na jejích holých zádech. Opatrně přejíždím na její boky, nahmatávám křivky ňader a objíždím je dokola konečky prstů. Jakoby nechtěně vždycky přejedu přes její bradavky.

Mladej už stojí v pozoru. Očividně jsem si toho všiml pozdě, protože si s ním už holčička hraje přes kalhoty. Rozepínám jí kraťasy a stahuju je do půli stehen, kam až dosáhnu, o zbytek cesty ke kotníkům se stará Veronika. Uštědřím jí jedno plácnutí rukou přes levou půlku, kterou už nic nezakrývá. Provádím průzkum, jaké má kalhotky, ale žádný kus látky nenacházím.

Tak slečinka si vyšla do klubu naostro se záměrem sbalit nějakého týpka. Jenom aby ji ten večer ojel. Ty jedna nezbedná svině. Ale na druhou stranu… Koho to zajímá?

„Hmm…“ zhodnotím znalecky její na omak skvělý zadek a chvilku se mu věnuju. Koukne se na mě jen tak na okamžik, šibalským pohledem, a škubne jedním obočím nahoru. Jako by říkala: „Jo, já vím.“ Ty potvoro.

Nějak mi povolí knoflík u kalhot, o zip je už dávno postaráno. Kleká si a stahuje mi kalhoty i s trenkami tak svižně, že jí moje péro málem dá spodní hák. Vystřelí jako pružina do horizontálního stavu a spolu s Veronikou koukají na sebe. Ona přeruší oční kontakt jako první, vyplázne jazýček a hraje si se mnou.

Paranoia mě viditelně opustila a začínám věřit tomu, že se tenhle večer vyvíjí o dost líp, než bych čekal. Desetkrát zdrávas a dvacetkrát otčenáš.

Piercing v jazyku trošku bolí, ale po chvilce je to docela příjemná bolest. Jen pokračuj. Koukám se na ni shora a vidím, že ji moje ruka nevědomky popadla za vlasy a jen tak je nepustí.

Propíná nohy, láme se v pase, svoji prdelku vystrčenou do světa na odiv každému, kdo by šel kolem.

Mám ten nejlepší výhled, jaký bych si mohl přát. Kam se hrabe Grand Canyon. Lehce předkloněný si obouruč hraju s jejími půlkami. Sliním si prst a pro změnu si s ní hraju já. Ani nebylo potřeba slin. Je vlhká, že by se mohla bezbolestně klouzat po asfaltu.

Zvedá se a mně se vrací vědomí. Otevírám oči, zrovna když si otírá sliny z brady a potutelně se na mě šklebí.

Bez servítek ji otáčím a opírám o auto, ať ji to studí sebevíc. Lokty má položené na karoserii auta a špulí na mě zadek. Chytím toho svého nezbedu do ruky a pomalými pohyby jí projíždím slabiny. Líbí se jí to, kňučí, skoro přede.

Pne mi v penisu tak, že to nedokážu vydržet. Stavím se do pozoru a nekompromisně ji šukám. Její boky v dlaních, aby nikam neutekla, i když by jí to zaparkovaný seat asi nedovolil. Dávno svlečené triko má pod sebou, aby si neotlačila lokty. Hněte si ňadra a tahá se za bradavky, jako by si je chtěla amputovat.

Propíná ruce a opírá se o auto. I když je to skoro nemožné, špulí zadek ještě víc a nechává mě pronikat ještě hlouběji.

V tiché, stroze osvětlené ulici se neozývá nic než její sténání a pleskání mé kůže o její. Kdoví, jestli naše spojení někdo pozoruje. Pokud ano, nedává to najevo a nejspíš se ukájí za okny domu sám.

Masíruju její krásné pevné dvojky, které sedí přesně do ruky. Jako kdyby byly vytvořené na zakázku přesně pro mě. Velké díky, Veroničin stvořiteli.

Totální tmu ruší nedaleká lampa, jejíž světlo na nás dopadá sice matně, ale kulatý usměvavý měsíc dostatečně ozařuje okolí, a tak vidím jako za parného odpoledne se slunečními brýlemi na nose. Má hlavu otočenou na stranu, jako by se na mě ohlížela. Jenže má zavřené oči a jediné, na co se zmůže, je spokojené kňourání.

Aby z toho měla trošku víc, moje druhá ruka zamíří od bradavky k rozkroku a nejdříve ji pomalými pohyby po elipse dráždím tam dole. Zrychluju pohyby ruky, ale jen té v jejím klíně. Přirážím zezadu pomalu, snad už ani nešukáme… Milujeme se.

„Už budu,“ sténá v návalech endorfinů a vášně. Kdyby měla drápky, tak má seat deset úhledných rýh, jako od kočkovité šelmy.

Přidám na tempu, krátké, hluboké přírazy.

„Už budu… už. UŽ! Aaaa… AAAAAAA,“ hlasitě ječí a hluboce oddechuje. „Ach, bože!“ modlí se, projíždí jí křeč, stahuje všechny svaly v těle.

Chvíli si myslím, že mám po penisu a z levé ruky mi zůstane jen pahýl. Jenže to neřeším, sám sténám a stříkám do ní nálož svého semene. Její křeč přechází na mě, stojíme strnule, jako kdybychom k sobě takhle patřili vždycky a nikdy nás nikdo neviděl jinak. Statisticky je to prý nemožné, ale je skvělé udělat se ve stejnou chvíli.

Odstoupím od ní o krok, sexem zbavený všech smyslů kromě hmatu. Vracejí se postupně a velmi pomalu. Uši mi třeští, ve spáncích mám tlak, jako by mi někdo narval hadici od kompresoru do nosu a snažil se mi nafouknout hlavu. Šedá mozaika před očima se mění v siluetu člověka opřeného o auto. Je z toho stejně vykolejená jako já.

Snažím se dýchat, ale kvůli suchu v ústech to jde jen hodně ztěžka. Někde u kotníků hledám spadlé kalhoty, pracně si je natahuju přes ochabující penis.

Veronika se vzpamatovává a snaží se vzpřímit. Pomalu rovná záda, otáčí se a vystrkuje na mě zarudlé bradavky. Úsměv od ucha k uchu, oči přivřené, jazykem si vlhčí rty a pokládá ruce na moje ramena. Líbá mě. S rozmyslem, s klidem, není kam spěchat. Už ne.

 

*

 

„Hele,“ zauvažuju, když mě pustí. „Bereš prášky?“

Mrkne na mě a pohledem jasně říká, že ji teď nemůže vykolejit zhola nic. „To teď vůbec neřeš.“

Jde si k autu obléct svršky a v kabelce najde vlhčené kapesníčky, aby si otřela stehna od nositelů mých chromozomů.

„Počkej,“ zarazím se. „Jak to myslíš, ‚neřeš‘? Jo, nebo ne?“

Dává si pekelně na čas a já mezitím ztrácím nervy. Svírám čelisti, div že si nerozdrtím zuby. Chci jí zakroutit krkem. Proč mě to sakra nechala udělat? Proč? Teď z toho budou akorát problémy. Do prdele. Ty jedna svině.

„Teď by sis měl dělat jiné starosti,“ odpovídá na moji otázku. Kontroluje si v zrcátku make-up a vlasy. Co jde, to spravuje konečky prstů.

„Děláš si ze mě prdel?“ vystřelím na ni negativní vlnu, až se sám zaleknu, jakou zlobu a zášť do toho vkládám.

„Poslouchej,“ otáčí se s klidem ke mně po pár vteřinách, už upravená a připravená k odchodu. Oblečená tak, jak sem přišla. „Nemůžu mít děti,“ – jako by mi spadl kámen ze srdce – „a pokud něco neuděláš, tak ty asi taky ne.“

Kouká se na mě s vážným výrazem. Nevím, co si mám myslet. To mi jako vyhrožuje?

„Co to má jako bejt?“ rozohním se. „Mám se bát?“ dodám s úsměvem.

„Měla jsem tě zabít,“ oznamuje mi konverzačním tónem, jako by se nic nedělo. Řekla přece normální věc, kterou si lidé říkají běžně.

Ehm, cože? Koukám na ni jako prvňáček na rovnici s derivacemi. Mám pocit, že se mi zastavuje srdce a úkol se jí nakonec přece jen povedl. Jenže z jejího výrazu nepoznám, jestli mluví pravdu, nebo je tak skvělá herečka.

„Líbí se mi ten minulý čas,“ vtipkuju a šklebím se svému žertu.

„Jsem jenom prostředník. Ne ten, kdo tě chce připravit o život.“

„A kdo teda…“

„Na to teď není čas,“ vysvětluje. „Pojď. Za chvíli se nejspíš objeví.“ Rozběhneme se pryč.

„Počkej, ty si fakt neděláš srandu!“ hroutím se psychicky. „Kdo se objeví?“ vyzvídám, jsem strachy bez sebe. „Proč mě chce někdo zabít? Proboha, odpověz mi!“

„Tady.“ Místo odpovědi sáhne do kabelky a podává mi svazek klíčů, kterému vévodí velké hranaté S.

„Co je to?“

„Klíče od motorky,“ odpovídá mi Veronika.

Běžíme už skoro dva bloky, ale nevypadá to, že bychom měli zpomalit. Po dvou dalších blocích se zastavíme na křižovatce.

Ukáže na jih. „Utíkej sedm bloků rovně,“ vysvětluje a hned rychle pokračuje, „potom odboč na Prestonovu, a až narazíš na zelené dveře, dvakrát na ně zaklepej a řekni dvacet tři.“

„Co to, sakra…“

„Rozumíš?“

„Jo, ale co to…“

„Tak mi to zopakuj,“ vyzve mě nekompromisně.

„Sedm bloků, Prestonova, dveře, dvojklep, třiadvacet.“

„Ne třiadvacet!“ upozorní mě a vrazí mi políček. „Dvacet tři.“

„No jo,“ odmlouvám jako dítě. „Dvacet tři.“

„Dobře,“ pokyvuje spokojeně hlavou. „Teď už běž. Dělej.“

Díváme se navzájem do očí, v těch mých musí vidět zmatek, totální chaos a strach. V jejích vidím smutek a zároveň zlobu. Otáčím se a vyrážím.

„Počkat,“ zastavím se pár kroků od ní. Pořád mě sleduje. Mám ještě jednu otázku. „Proč jsi to neudělala? Proč jsi mě nezabila?“

Váhá. Že by pro jednou neměla co říct? „Chlap jako ty by to nepochopil. Teď běž.“

„Ne,“ namítnu a vybídnu ji: „Řekni mi to!“

Netrvá to ani pikosekundu, než překoná těch šest yardů mezi námi. Snad se ani nepohybovala, jen se přemístila. Vzduch přede mnou plivne, když se mi pár palců od obličeje objeví ten její.

„Běž, sakra!“ zařve, a jako by nestačila síla jejích slov, šťouchne do mě tak elegantně a lehce, že jí to nedá ani trochu práce.

Jenže já poskočím o šest stop a přistání málem neustojím. Věnuju jí jediný pohled plný nepochopení a strachu a otáčím se na jih. Pohled mi oplácí sevřenými rty a upřenýma očima, když peláším jako zběsilý.

 

 

III.

 

Dveře

 

Ještě musím skočit do obchodu a koupit mlíko, kafe a cigára. Málem jsem na to zapomněl a to by Craig neměl radost. Bez svých cigaret by nevydržel ani minutu. Kdybych se mu tak dokázal nějak zavděčit, jenže si o mně myslí, že jsem nevychovaný fracek.

Zato on je klasa všech klas. Skoro padesátiletý holohlavý chlap, který celý život strávil na stavbě. Ne, že by se za těch třicet let dokázal někam profesně dostat. Chraň bůh! Pořád tahá ty zasrané cihly, pytle s cementem a dělá podržtašku. Evidentně mu to vyhovuje a já mu do toho rozhodně kecat nebudu. Nestojím o to, aby mě, dvacetiletého vedoucího prodejny koberců, seřvával jako malé děcko.

Jenže je skoro dvakrát větší než já. Jak se tahá se vším tím stavebním materiálem, má pracky jako já dvě stehna a nedej bože, aby mu ruplo v bedně. Stalo se to jenom jednou. Dal mi takovou, že jsem chytil další o televizi, která spadla a rozbila se. Dostal jsem za to další a on si ode mě sprostě vzal celou výplatu, aby si mohl koupit novou. Samozřejmě lepší. Neměl jsem na vybranou – kdybych řekl jenom půl slova proti, dostal bych dalších tucet a to bych taky nemusel přežít.

Od té doby, co se seznámil s mámou, to s námi jde od desíti k pěti. Exponenciálně. Musím to brát tak, že Craig má mámu rád, i když se hádají. Ale nosí jí kytky, bonboniéry a sem tam nějakou tu veteš za pár liber, kterou tak ráda nosí. Já ho nesnáším, jenže nemám na to, abych mámu nechal s takovým kreténem o samotě.

Do prdele, řeknu si v duchu a okamžitě poprosím boha za odpuštění. Přejel jsem odbočku. Ta Prestonova ulice je po celé délce tak stejná, že nikdy nevím, kdy zahnout.

Než odbočím, všimnu si mladého bělocha, který uhání, co mu nohy stačí. Sem tam se ohlédne za sebe a skoro vždycky zakopne, i když běží po dokonale rovném chodníku. Co má klučina asi za problém?

 

*

 

Do prdele, co se to stalo? Co se stalo… Co se to kurva děje? Někdo mě chce zabít a pošle na mě hezkou brunetku, která snad má být nájemný vrah, nebo co? A nejenom že ji znám osobně, teď už jsem se s ní seznámil hodně zblízka. Navíc nechápu, proč by se měl vrah nechat ošoustat od své oběti… A ještě k tomu se snad umí teleportovat, nebo co. A ta její síla? Ta se, do prdele, bere odkud? Vždyť ta holka vypadala, že váží sto liber i s postelí, a sotva se mě dotkla, letěl jsem sedm stop vzduchem. Čím jsem si tohle zasloužil?

Kdo může mít proti mně něco tak velkého, že se rozhodl napsat mé jméno na listinu „V budoucnu mrtví“? Ohlédl jsem se přes rameno, jestli někde neuvidím Veroniku. Za mnou se štrachá akorát jeden taxík, ale tím to hasne.

Píchá mě v boku, ale nezastavuju. Trochu uberu na tempu, až na rohu dvou ulic úplně zastavím. Vydýchávám se. Plíce se mstí. Hrozný zlozvyk, to kouření.

Sakra, kolik bylo těch bloků? Šest? Sedm? Koukni se na ukazatele, ty osle, ozve se podvědomí. A heleme se, Pearsonova! Počkat. Na západ je to Pearsonova, na východ Prestonova. Hmm. To jsem si pomohl, sakra. Harvester City budiž prokleto. Koho napadlo protnout dvě ulice a pojmenovat je podobně? To je jako napsat knihu s pěti hlavními hrdiny, kteří se jmenují Jack, Mack, Pack, Zack a Hack a jejichž příběhy se prolínají tak hustě a tak často, že čtenář nemá ani tušení, o kom zrovna tu kapitolu čte.

Vzpomeň si, co ti řekla Veronika.

Hmmm.

Dveře? Jo! Dveře!

Hledám dveře! Zelené dveře. Ale ani na jedné straně vidět nejsou. Chodníky jsou tu plnější, tak je možná jenom nevidím přes ten dav. Nakláním se do stran, vyskakuju nad hloučky lidí na rohu ulic. Zelené dveře tu nejsou. Nevidím je.

Ještě jednou kontroluju západní ulici. Třeba budu mít štěstí. Jenže tam je akorát řada mladých flákačů, kteří vykuřují a popíjejí něco z papírové tašky. Všímám si jednoho klučiny, který na mě zarputile civí. Stojí kousek vedle náctiletých ucucávačů a sleduje mě. Může mít tak pětadvacet, šest stop, sto sedmdesát liber, dlouhé černé vlasy stažené do týlu gumičkou. Oblečený je v kvalitním hnědém kvádru se zlatým lemováním. Pruhovaná žluto-modrá kravata na bílé košili, matně černé polobotky. Ach, ten člověk snad nemá žádný vkus.

Zato má v ruce bouchačku a míří s ní na mě. C-c-co to?

 

*

 

Než si mozek spočítá jedna a jedna, nohy už běží jako o závod. Řekl bych, že normální reakcí spořádaného občana, když uvidí střelnou zbraň v rukou člověka v obleku, je zdrhnout. Je jedno kam, hlavně že bude co nejdál od pistole. Čekal bych, že si gangsteři vyřizují účty mezi sebou. Mezi kartely, králi nebo dealery. Nebo jsou objednaní, aby zabili někoho, kdo někomu vadí. Ale já přece nejsem gangster, nikdy jsem se nezadlužil u pochybných firem, ani jsem neměl co do činění s drogami.

Uvědomím si, že mě fakt chce někdo zabít. Je těžké si přiznat, že jsem to já, po kom ten slušně vypadající mladý muž jde. Asi jenom další hlava, která je najatá, aby mě dostala pod drn.

Zelené dveře, vybaví se mi znovu Veroničin hlas.

Jako odpověď na nevyřčenou otázku přichází výstřel. Nezakopnout o patník, tak mám v rameni díru, jakou jsem si tam vždycky přál vytetovat. Žena přede mnou padá na zem s ustřelenou paží v rameni, strašně ječí a kouká na svoji ruku, která sebou škube, a drobné prsty se zatínají v pěst. Ulicí se žene panika a vzápětí hromada sprintujících a řvoucích lidí. Když zase vyskočím na nohy, vidím, že bezruká žena ležící v kaluži krve ztrácí vědomí. Je o hlavu menší než já. Nespadnout, tak mám rozervaný hrudní koš a ona čerstvě batikovanou halenku. Místo mých vnitřností ale obarvila látku její krev. Rorschach by jí ty přirozené obrazce na bílé bavlně určitě záviděl.

Vlevo ode mě nesrozumitelně hulákají dvě uniformy, které šly právě kolem. Tasí pistole, míří někam za mě. Periferním pohledem vidím, jak se oba postupně hroutí k zemi jako hadrové panenky. Dávno jsem na nohou, zase zdrhám.

Zničehonic zelené dveře. Vpravo ode mě. Výklenek a v něm sytě zelené dveře. Spíš než jako dveře to vypadá jako bílá plocha, na kterou ze všech sil svítí neonová trubice ve stropě výklenku. I tak to risknu.

Hnědý oblek na mě nemůže střílet. Výklenek je sice hluboký jenom nějakých třicet čísel, ale když jsem se nalepil na dveře, dalo se v něm schovat. Minimálně do doby, než se chlap v obleku objeví zpoza rohu. Dvakrát zaklepu, chvilku počkám a za plného soustředění odrecituju dvacet tři i s tím zvláštním přízvukem, jak to vyslovovala Veronika.

Jmenovala se tak, že jo? Nejsem si vůbec jistý. Mám teď důležitější starosti. Na ženské můžu myslet, až mi nebude hořet koudel přímo u zadku.

Dveře za zády hlasitě zapraskají a povolují, já padám dovnitř a praštím sebou na zem. Sleduje mě dvojitá hlaveň pumpovací brokovnice. Míří mi přesně do oka, za hledáčkem vidím unavené oči postaršího černocha.

Zvedám ruce do polohy vzdávám se. Vypadám jako napadený brouk s končetinami ve vzduchu. Hlaveň pokyne, ať zalezu dovnitř. Nehodlám odmlouvat, odplazím se pozadu jako rak a v okamžiku, kdy mezi zárubněmi a dveřmi zbývají dva tři palce, všimnu si objednaného zabijáka. Vystřelí, ale schytají to jenom dveře. Masivní kus kovu dolehne na zárubně.

Ozývají se další duté rány projektilů tříštících se o neprostupné dveře. Šílenec na druhé straně chce asi rozstřílet zámek. Jenže zevnitř žádný vidět není. A pochybuju, že zvenčí bude. Žádného jsem si tam nevšiml.

Jediné, co mě uklidňuje, je to, že dveře jsou skoro stopu široké. Přes ně se sem nikdo dostat nemůže. Ještě v nich párkrát cvakne, ale pak už následuje jenom ticho. Černoch na mě pořád míří. Netváří se překvapeně. Spíš je naštvaný.

„Nečekal jsem tě tak brzo,“ oznámí mi ne/přítel tmavé pleti a odchází, aniž by mi věnoval zbytečný pohled navíc. „Tak pojď.“

Divím se sám sobě, že jsem překvapený. Proč by mě to mělo překvapovat – po tom dnešním  večeru? Jen abych si na tyhle frašky nemusel pomalu, ale jistě zvykat. Jsem stejně konsternovaný jako ve chvíli, kdy jsem uvěřil, že mě Veronika měla zabít. A mám divný pocit, že to dneska není naposledy.

 

*

 

Člověk v určitých okamžicích prostě čeká něco jiného, než co se mu nakonec stane. Je zajímavé, že to udivuje zrovna mě. Měl jsem za to, že mě překvapí máloco. Fantastický svět trojkombinace hry–filmy–knihy dokáže člověka připravit i na nejdramatičtější momenty. A nejlepší jsou na tohle hororové hry, kdy na vás za každým rohem vyskočí nestvůra, kterou tam zpočátku nečekáte. Pak si na ně prostě zvyknete. Svým způsobem. Jenže zrůdy se chvíli neobjeví, ztratíte koncentraci a potom vás vystraší jeden dobře promyšlený zvuk, který překvapí nejenom vás, ale i vaše spodky. Ani není potřeba, aby vás někdo pronásledoval, a jste posraní až za ušima.

Ale asi jsem měl pravdu. Naposledy to nebylo. Nikdy jsem si nemyslel, že mě bude honit blázen s pistolí a střílet na mě. Rozhodně ne v realitě. Pravděpodobnost, že se někomu znelíbíte tak, že by vás radši viděl pod kytičkami… no, ať už je jakákoli, bude vysoká. Míň bude těch, kdo k tomu najdou koule. Někdo by to měl spočítat.

Co už. Neznám žádný bojový sport, neumím ovládat zbraně, nikdy jsem se s nikým ani nepral. Všechno znám jenom teoreticky z internetu. Jenže naučit se jiu-jitsu jako Neo dá trochu víc práce než si jen lehnout do křesla a nechat si natáhnout schopnosti dostatečné k tomu, abyste žili déle než váš osobní zabiják. Tedy, abych žil déle. Já.

Jenže to vypadá, že v brzkých hodinách zemřu.

Je to všechno jeden špatný vtip. Kdy se asi tak probudím někde pod stolem s párem příjemných promile v krvi a budu si stěžovat akorát na bolest hlavy a případné zvratky na triku? Ach, jak by tohle bylo příjemné. Hlava se ale přece jenom ozývá, když vstávám. Ležel jsem déle, než je zdrávo, zvedl se až moc rychle a alkohol v krvi je na půli cesty své opíjecí mise. Zeď mě přidrží ve vzpřímené poloze. S horizontální osou už si musím poradit sám. Jantarové světlo ze svítidel na stěnách dodává chodbě zlověstné vzezření. A to by člověk řekl, že za zelenými dveřmi bude zelená chodba. Hmmm… Vlastně ani ne.

Až teď si uvědomím, že sleduju obrazovku na stěně zachycující ulici, v jejímž středu jsou zelené dveře, kterými jsem před chvílí propadl do chodby. Stojí před nimi muž v obleku a bezradně čumí na neonem osvětlenou plochu. V ruce pořád svírá zbraň. Kromě něj není na ulici ani živáčka. Jako kdyby přemýšlel a rozhodoval se, jestli se do vstupu dostane nějakým agresivnějším způsobem, než jaký použil před pár okamžiky, nebo se na to má vykašlat. Pistoli zastrčí do pouzdra pod levou rukou a klidně odchází ze záběru. Pro mě ta lepší verze scénáře. Ještě minutu koukám na monitor, jestli se nestane něco zajímavého, ale venku je klid.

Přibližně deset yardů chodbou mě dělí od jediných dveří na dohled, neberu-li v potaz ty, kterými jsem přišel. Za nimi je schodiště, které vede dolů k dalším dveřím. Ty ústí do divného prostoru, co vypadá jako krámek, sámoška plná různých věcí. Jenom kasu nikde nevidím. U stěn regály přeplněné haraburdím, krabice s nářadím, kladiva, pájky a plno malých vejcoidních udělátek propletených dráty dohromady s něčím, co připomíná malé tištěné spoje.

Pořádně se ale nedají popsat, nepřipomínají mi nic jiného než implantáty. Jsou různě naskládané v policích. Několik hodně podobných se už objevilo ve spoustě science fiction, ať už ve filmech nebo ve hrách.

Připadám si jako ve Star Treku, když v šestašedesátém předpověděl příchod mobilních telefonů. Na konci osmdesátých let už si kapitán Picard hrál s tabletem, který se pořádně objevil na trhu o dvacet let později. Dva roky před koncem druhého milénia se v seriálu dokonce objevil prototyp Google brýlí, kterým trvalo dalších patnáct let, než se dostaly na veřejnost.

Jenže tohle není fikce. Tohle se opravdu děje a já jsem toho součástí. Mám teď možnost tomu všemu přijít na kloub! Doufám! Kam se hrabe Johnny Mnemonic?! Sakra, ten Reeves mě nějak pronásleduje, měl bych na něj koukat míň.

„Nesahat!“ upozorňuje mě chlap sedící v koutě u stolu. Hrozí mi dlouhým prstem, když si chci vzít do ruky sotva palec velkou placku, ze které vedou tak jemné konektory, že musí být vyrobené nanotechnologicky, jinak si to neumím vysvětlit. Taková technologie by nejspíš ještě neměla fungovat. Neměla by ani existovat!

Černoch sedí za velkým kusem nábytku, který kdyby stál v sámošce, byl by to pult s pokladnou. Hlavu má hladce vyholenou, od pleše se mu odráží světlo stropní zářivky. Na širokém nose má svářečské brýle. Oblečený je do pracovního, do něčeho, co vzdáleně připomíná montérky, jenom jaksi společenštější. Vypadá to zvláštně. Kouká přes lupu, která má stopu v průměru a je flexibilním ramenem připevněná k široké tyči, jež trčí ze stolu. Zkoumá jednu krabičku, která vypadá jako všechny ostatní v policích. Kolem sebe má všelijaké nářadí, na jaké si jenom člověk vzpomene. Akumulátorové vrtačky, mikropájku, dlátko se sadou kladívek, svorky (zdá se, že se v elektronice hodí stejně dobře jako ve zdravotnictví), vrtáky, šídla, krabičky budoucích implantátů, lahvičky s neznámým, různě barevným obsahem, nejrozličnější konektory, které jsem v životě neviděl, a miliony mil drátů s různou šířkou a barvou bužírky.

„Co to je?“ ukážu na implantát v jeho rukách.

„Toto,“ odpoví od rozdělané práce, aniž by se na mě podíval, „je nový model Storyge. Starej byl lehce nestabilní. Tohle má už i přesný download. Data už nekolidují a jsou kompletní. Oproti předchozí verzi má dvojnásobnou kapacitu, která udrží spoustu dat i přes rentgenové záření. Navíc ani nepípá na letištích.

Ale proč ti to vlastně říkám?“ vzhlédne a pokárá se. „Jako kdybys znal starý modely.“ Pohledem se vrací zpátky k práci.

Máš pravdu starouši, nemám tucha, o čem to sakra mluvíš. Zní to, jako kdyby mluvil o harddisku nebo o flash paměti. Jenže tohle nemá žádný USB konektor, jenom jemné drátky s podivným zakončením. No, do toho se musím dostat. Zjistit o tom víc.

„Kdo jste?“ zeptám se po konci prohlídky krámu, když si uvědomím, že nevím, co je ten chlap zač. Jako kdyby prostředí bylo důležitější než člověk, který mi evidentně zachránil život. To, že na mě mířil brokovnicí velikosti raketometu, jsem mu už dávno odpustil.

Zvedne oči od ruční práce, hodí si brýle na čelo a zadívá se na mě. Jako kdyby zvažoval, jestli mi vůbec má říct jediné další slovo a podělit se o informace o sobě. Jedno oko zakalené, druhé si dělá s duhovkou, co chce. Jako když čočka ve foťáku ostří a přibližuje. A vůbec, ten jeho pohled je cítit až vzadu na týlu. Zevnitř. Brrr.

„Já, milý hochu,“ vysvětluje můj zachránce, „jsem Life Pond. Ale lidi mi neřeknou jinak než Lipo. To ti asi bude muset zatím stačit.“

„Já jsem…“

„Vím, kdo jsi, chlapče,“ přeruší mě s úsměvem. Jeho hlas zní trochu uraženě.

„Veronika vám volala, že přijdu?“

Zasměje se. Bůhví čemu.

„Telefony už jsou starožitnost, panáčku,“ vysvětluje Lipo. „Bezdrátové připojení je s použitím dobře zesíleného přijímače a dekodovacího algoritmu všude. Divil by ses, kolik je zrovna tady k dispozici sítí. Stačí si jen vybrat a moje myšlenky může slyšet má neteř v Sydney – reálně a bez zpoždění.“

„Počkat, počkat,“ snažím se to pobrat. „Bezdrátově na druhou stranu Země? To snad dnešní technologie neumožňují…?“

„Pro laika, jako seš ty, je to složité,“ odpoví neurčitě a zařízením podobným šroubováku něco upaluje na implantátu, který je středem jeho zájmu.

Dneska se asi nedočkám jediné praktické odpovědi. Tak na něj nebudu tlačit. Obrácená psychologie většinou zafunguje na každého, takže budu držet jazyk za zuby a něco zajímavého se dozvím.

Lipo má sice pravdu, ale kdyby Veronika neušetřila můj život a on mi neotevřel dveře, už ze mě není ani ten laik. Možná bych se akorát viděl s Lajkou v nebi. I ta určitě věděla víc než já.

Už tři lidi mě dneska chtěli zabít. Ani nevím proč. Na obyčejného, zbytečného člověka si vedu velice dobře a konflikty nevyhledávám, přesto teď někomu stojí za to nechat mě zmizet. Asi tak obyčejný nebudu.

On ví, naskočí mi myšlenka, proč mě měla Veronika zabít. Jinak by mě přece nenechal žít. Nikdo by u sebe nenechal psance. Místo v duchu jsem to ale řekl nahlas.

Zardím se a uhnu pohledem, ale Lipo se věnuje svým kolečkům, matičkám, drátkům a všemu malinkému, co má na stole a co mě tak nekonečně fascinuje. Pohlédnu na jeho tvář, on jenom krátce přikývne.

„No?“ povzbudím ho. Odpovědi se mi nedostává. „A řeknete mi to?“

Jeho oči svítí v pološeru místnosti, až z toho jde strach. Podívá se na mě a zaujatě, ale nijak útočně si mě prohlíží. Jeho oči-žárovky, už tak pronikající šerem, zvětší svítivost. Na něco přišel. Něco mu došlo. Nabytá informace ho šokuje a pootevře víčka o kousek víc.

 

*

 

„Lipo?“ zkouším ho dostat z tranzu.

„Veronika, jak jí říkáš,“ odpovídá a kouká na svou práci, „je nájemný vrah. Zabiják, lovec.“ Udělá pauzu. „Asasín.“

Asasín? V jednadvacátém století? Desmond Miles? Má-li asasín něco společného s klanem hašašínů, tak jsem asi pěkně v hajzlu.

„No to jste, synku, v hajzlu oba.“

Sakra, zase mluvím nahlas, místo abych si to říkal v duchu pro sebe. Musím s tím něco udělat. Ale asasíni? To jako přežili skoro milénium a pořád zabíjejí na zakázku? To už asi nerozdýchám. Pomalý nádech. Pomalý výdech. A napočítat do deseti… Raz, dva, tři, čtyři, pět, še…

„Proč oba?“ dochází mi, co řekl. Neodpovídá, takže si vzápětí odpovím sám: „Protože mě nezabila? To je pro ně velký problém? Pro asasíny?“

„Kodex praví,“ poučuje mě Lipo a teatrálně přitom kyne volnou rukou, „že nesplněný úkol se trestá ztrátou všeho – hlavně své cti –, anebo smrtí. A co myslíš, že si vybere pyšný člověk?“

„Co s tím má co společného pýcha?“

„Musel bys být jedním z nich, abys to pochopil, chlapče. Říkají ti něco samurajové? Je to víceméně totéž.“

Zvláštní, vypadá možná o deset patnáct let starší než já, ale mluví se mnou jako rodič. Jak já tyhle lidi výsostně nesnáším… Ať si to svoje synáčku, chlapče a co já vím co dalšího strčí do kloaky.

Možná má religiozní základy z mládí. Nebo z dospělosti? Ministrant, farář nebo kněz?

Něco ví. Pravděpodobně toho ví hodně, anebo ještě víc. Skrývá víc, než je zdrávo. Takže sám musí být asasín. Tak proč už nejsem dávno pod drnem? A proč mi to všechno vůbec říká?

„Vy jste jeden z nich, viďte?“ dožaduju se informace. Už sedím na barové židličce na druhé straně pultu a nedbale sleduju jeho hbité prsty pod zvětšovacím sklem.

„Bejvávalo,“ přiznává. „Pro ně jsem mrtvý. Netuší, že žiju tady a dělám to, co dělám.“

„A co vlastně děláte, Lipo?“ Oči mi svítí stejně jako ty jeho, jen ty moje štěstím, a ne prapodivným podsvícením bulvy a kontrastem bělma a pokožky.

„Nezajímá tě, co po tobě chtěl ten gentleman venku?“ zeptá se.

Na toho jsem úplně zapomněl. „Asi jo. Zajímá.“

Aniž by odložil nářadí, dál se věnuje připalování kousíčků k dalším kousíčkům a postupně začne vysvětlovat.

Podle něj to je jeden z mnoha asasínů. Od dob hašašínů, jak jsem se dobře, ač nechtěně zmínil, uběhlo už pár století. V jejich filozofii se toho tolik nezměnilo, jenom nekouří hašiš, aby se dostali do tranzu a dělali pak z obětí kašičku do masového koláče. V jejich světě už není problém sehnat implantáty a stimulanty způsobující cokoli. Asasíni zatím vypadají jako jedna velká parta nesmrtelných zrůd. Spíš asi armáda, jak vykládá Lipo.

Je libo dávkování inzulínu bez externího ovladače? Stačí si do ampulky v předloktí napumpovat extrakt cukrového životabudiče a na rok máte vystaráno. Implantát si s tím poradí jako nic. Nechceš cítit bolest? Není problém, vyšleme impulz do implantátu a klidně si zlámej všechny kosti v těle a budeš mít radost, jako by ti bylo pět a slavil jsi narozeniny. Krájíš cibuli a nechceš brečet. Puf … můžeš krájet do aleluja, aniž bys uronil jedinou slzu.