PRÁVĚ VYŠLO

Bivoj Juraj Červenák

BIVOJ


Cena: 548,- Kč

Vyšlo: 8.12.2016


PŘIPRAVUJEME

Cas oblevy Vendula Brunhoferová

ČAS OBLEVY


Cena: cca 368,- Kč

Vyjde: březen/duben 2017


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

298,- KčPetr Heteša: Infico

Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Sci-fi
115 x 175
brož
-
Renata Heitelová
Robert Pilch
Lukáš Tuma
455 
978-80-7456-316-4 
12.10.2016
Na skladu 
Infico

Koupit elektronickou verzi
Předcházely tomu hodiny a hodiny testování, ověřovacích simulací a modelových scénářů. Jenže když pak došlo k tomu, že akce musela být najednou neplánovaně spuštěna, muselo se improvizovat. A každá improvizace generuje chyby. Ta, která se stala mně, ovšem byla megachybou. Navíc když technické zabezpečení tak složité operace dostala na starost ženská.

Nemusel jsem být žádný jasnovidec, aby mi došlo, že to nedopadne dobře. To, že jsem byl přetransportován do jiného těla, ještě bylo jakž takž v pořádku. Ale že to tělo bylo ženské, už v pořádku nebylo. Normálně bych řekl: situace k posrání – jenže jsem holka, takže bych měl říct, že to byla opravdu choulostivá záležitost. Zvlášť když máte rozkrýt čínskou rozvědku, která se prožrala do celé státní administrativy. Žádná choulostivá záležitost. Prostě situace k posrání.

Samostatný román.


Související odkazy:

Rozhovor L. Vaníčka s autorem (16.5.2010 – Topzine)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (25.2.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (28.4.2008 – Neviditelný pes)

Autorův profil na Legii

Autorův profil na Topzine (L. Vaníček)

Medailon autora od J. Pechance (23.2.2009 – Neviditelný pes)


Ukázka:

 

 

I.

Transmise

 

1.

Miriam stála opřená o futro mojí ložnice a z jejích zelených očí šlehaly blesky. Naštvaná šelmí samice s purpurovými drápy, v lehkém froté županu, který končil těsně pod místem, kde jí z těla vyrůstaly nohy. Chriss byl zvyklý na leccos, přesto ho poněkud zmátla. Jeho sebevědomí, s jakým sem vtrhl, najednou opadlo. Když si sundával sako, snažil se dívat jinam, ale stejně byla celá kuchyně plná Miriam. Jako by se tam všude vznášela. A bez županu. Opravdu byla hodně přitažlivá a erotické vysokofrekvenční vlnění z ní přímo sálalo. Netušil jsem, jestli má Chriss implantovaný nějaký vyrovnávač endorfinů, ale viditelně ho rozhodila. Přehodil sako přes židli a pak se na ni posadil. Já stál (jenom v trenýrkách) opřený o kuchyňskou linku a čekal, co z něj vyleze. Byly tři hodiny v noci. Kuchyňská čidla zaregistrovala hosta a syntetický hlas se zeptal, jestli má aktivovat kávovar.

„Ne, bude to rychlý,“ zavrčel jsem.

„Jo, je zvyklej na rychlovky,“ prohodila Miriam ironicky.

„Možná bude lepší, když slečna půjde zpátky do pelíšku,“ okomentoval to rozpačitě Chriss, aniž by se na ni podíval, a položil na stůl notebook.

Otevřel víko a zapnul ho.

„Slečně je samotné v pelíšku smutno,“ řekla povýšeně Miriam a hrábla po balíčku camelek na ledničce.

„Nemáš tu balkon?“ otočil se Chriss na mě.

„Proč? Chceš z něj skočit?“

„Ne… Že by si šla pelíšková princezna zapálit na balkon,“ zavrčel, zatímco ťukal do klávesnice.

Otočil jsem se na Miriam.

„To je v poho, šelmičko. Chriss mi tu jenom něco ukáže a hned jsem u tebe.“

„Ve tři ráno ti bude něco ukazovat? Že by exhibicionista?“ zeptala se udiveně a prohrábla si dlouhé černé vlasy, teď rozkošně (vyloženě eroticky) rozcuchané.

„Promiňte,“ hlesl Chriss, „kdyby to nebylo životně důležité, počkal bych do rána. Ale nejde to.“

„Vy jste z Uneska?“ zeptala se a vyfoukla kouř směrem k němu.

Docela mě bavila. Víc než Chriss. Udiveně vzhlédl od notebooku.

„Něco takového.“

„Co to je ‚něco takového‘?“

Chriss se na mě podíval s beznadějí v očích. Moc zkušeností se ženskýma asi neměl. Netušil, že holou větou je nikdy neuspokojí. Musí použít celou větu a nejlépe ještě rozvitou a s několika odbočkami mimo hlavní sdělení.

„Do telefonu jsi neříkal, že nejsi sám,“ zabručel uraženě směrem ke mně.

„Tys mi taky neřekl, o co jde, takže je to jedna jedna.“

„No a o co teda jde?“ přerušila nás Miriam.

Chriss složil hlavu do dlaní a zíral na monitor svého notebooku. Přešel jsem k ní, vzal si od ní zapálenou cigaretu, pak jsem ji objal kolem ramen a dal jí pusu na čelo. Její vlasy příjemně šimraly.

„Běž zahřát pelíšek, jo?“

 

2.

Posadil jsem se ke stolu a Chriss otočil notebook směrem ke mně. Byla tam fotka poměrně slušně zařízeného bytu. Kuchyňská linka s hydraulikou Lymax ovládaná autonomním systémem, luminiscenční strop, hi-tech nábytek z ušlechtilých slitin. Na podlaze z přetaveného čediče ležela na zádech žena. Byla úplně nahá, jenom na obličeji měla kartonovou masku s nakreslenýma kulatýma očima a širokým úsměvem. Chvilku jsem to vstřebával. Neměl jsem žádné urychlovače neurotransmiterů ani enzymatické zesilovače mozkové aktivity. Jsem ještě ze staré školy a jediné harampádí, které se jim do mě podařilo narvat, byl nanotechnologický biomodul s vysílací matricí.

„No a to je jako co?“ zeptal jsem se. „Nějaká nová virtuální hra?“

„Kéž by byla,“ řekl Chriss. „Jenže tohle je zasraná realita… Ty ji nepoznáváš?“

Podíval jsem se znovu na monitor.

„A co mám jako poznat? Ten pokreslený karton na ksichtě?“

Chriss zvětšil obrázek.

„Tady nalevo od pupíku má dvě pihy,“ dodal.

„To ses asi posral, ne? Myslíš, že si zapisuju počet pih a jejich rozmístění?“

„Samantha Greenwoodová,“ řekl a opřel se v židli.

„Do prdele…“ prohlásil jsem a šel si k ledničce pro minerálku.

„Nerozmyslel jste si to s tou kávou, pane?“ ozval se znovu hlasový modul starostlivé linky.

„Jo. Dvě silný,“ řekl jsem a otevřel ledničku.

Místo flašky Benwity jsem automaticky sáhl po Jacku Danielsovi. Samanthu Greenwoodovou jsem podle pih identifikovat nemohl, protože jsem je nikdy neviděl. Tu možnost mi nikdy nedala, přestože pokud by šlo o mě, uvítal bych ji. Moc jsem ji neznal, ale dvakrát jsme se potkali u ověřovacích testů. Příjemná holka. Nalil jsem dva panáky a jednoho šoupl před Chrisse.

„Dík, já nebudu. Jsem tu autem.“

„To těžko. Sem se autem nedostaneš,“ zavrčel jsem a hodil to do sebe.

„Sem ne. Mám ho o tři levely níž, v garážích.“

Vyvalil jsem na něj oči. Byl jsem moc rozespalý na to, abych mohl vstřebávat tolik převratných a nepravděpodobných informací najednou. Posadil jsem se a jediné, na co jsem se zmohl, bylo: „Co blbneš, vole?“

„Tohle je vzkaz,“ ukázal na monitor.

„Nepovídej… Takže už to naše skvělé kryptografické oddělení vidělo?“

„Ne, viděl to Seaward.“

„Starouš vyluštil toho smajlíka na kartonu?“

„Chceš tajenku?“

„Buď tak hodnej.“

„Ta maska na obličeji… To je odkaz na program Infico.“

„To ale předpokládá opravdu velkou dávku abstraktního myšlení.“

„To, že je nahá, znamená, že ho odhalili. A to, že je mrtvá, je upozornění na to, abychom to nepoužili.“

„To stačilo napsat na ten karton, ne? Nemuseli ji snad zabíjet. Nebo stačilo poslat textovku.“

„Asi jo. Jenže uznej sám… mrtvola tomu přece jenom dodá takový větší důraz.“

Chrissův cynismus mě někdy vážně fascinoval.

„Ty vole… Jak dlouho nad tím asi Seaward přemýšlel? Mně se to teda zdá nějak moc komplikovaný.“

Chriss zaklapl víko notebooku.

„A je to komplikovaný ještě víc. Agentura byla infiltrovaná.“

Sáhl jsem i po panáku původně určenému pro Chrisse a hodil ho do sebe.

„Takže Seaward má zase jeden ze svých záchvatů paranoie?“

„Hele, Larry, to teď neřeš. Měl by ses oblíct a jet se mnou. Proto tu jsem a proto mám dole auto.“

Jenom jsem odevzdaně zavrtěl hlavou. Tahle noc byla na vstřebávání podobných informací opravdu příliš náročná.

„To jako se mnou chceš jet mimo město?“

Chriss přikývl. To už na mě bylo moc. Mimo město jsem nebyl dobrý rok. Už ani nevím, jestli nějaký prostor mimo Baltimore vůbec existuje. I když podle některých dokumentárních filmů prý pořád ještě ano.

„Když si spojím, že Seaward je přesvědčený o infiltraci NSA a ty mě chceš odvézt mimo město…“

„…že bych tě tam mohl oddělat?“ přerušil mě Chriss.

Pokrčil jsem rameny.

„Takové instrukce zatím nemám. Jsi vedle. Pravda je, že spouštíme Infico.“

„To klidně spouštějte, ale já mám další testy až za tři týdny.“

„Zapomeň na testy, tentokrát je to naostro.“

Sáhl jsem po láhvi, abych si nalil dalšího. Chriss mi ruku zastavil.

„Už ani kapku. Nemůžu tě tam přivízt nalitýho.“

„Kam, proboha?“

„Všechno se dozvíš.“

„Nevěřím žádnýmu Inficu naostro. Takové povolení nikdo nikdy nevydá. Víš přece, že…“

„Larry, prosím tě, to teď neřeš. Obleč se a jedem.“

„Ty vole, to jste se tam všichni zbláznili? Jsem přece stejně jenom náhradník.“

„Přesně tak. A zrovna teď je potřeba náhradník. Jak jsem ti před chvíli ukázal, Samantha už se toho účastnit nemůže. Proto Seaward povolává náhradníka. Přecházíš do Neviditelné zóny.“

„Cože? Odkdy?“

„Odteď.“

Normální úlet. Buď se na mě domluvili, že si ze mě vystřelí, nebo to všechno byla jenom halucinace. Zadíval jsem se na něj. Vypadal docela reálně. A navíc nervózně.

„Zbláznil ses?“

„Nezbláznil.“

„Do prdele… to nejde. Co jí asi tak řeknu?“ kývl jsem hlavou k ložnici.

„Odjíždíš.“

„A kam, sakra?“

„Podle toho, cos jí řekl.“

„Archeolog.“

„Ty vole… Proto se mě ptala na to Unesco?“

„Jo.“

„Tak do Japonska, třeba k pyramidám.“

„Blbe, tam žádný nejsou.“

 

3.

„Odlítám do Japonska.“

„Cože?“ zamžourala na mě Miriam zelenýma kočičíma očima.

„Objevili tam pyramidy,“ řekl jsem a ona se otočila na záda, aby mi ukázala, že má na hrudi taky skvělé pyramidy.

„Pyramidy v Japonsku?“

„Jo.“

„To jsem v životě neslyšela.“

„Já taky ne. Proto je to takový fofr.“

Posadila se na posteli. Byla vážně božská. A bylo evidentní, že nikde v Japonsku nejsou hezčí pyramidy než ty její.

„Co to meleš?“

„Světový objev.“

„No a? To jako že tam stojí dva nebo tři tisíce let nějaký pitomý pyramidy a ty k nim najednou musíš odletět ve tři v noci?“

„Je to fakt unikát. Sama jsi říkala, že o pyramidách v Japonsku jsi nikdy neslyšela.“

 

4.

Z mého bytu na Collin Point jsme vypadli před čtvrtou hodinou ranní. Pořád jsem byl v jakémsi podivném transu, protože můj mozek stále odmítal vzít na vědomí, že se to opravdu děje. Že v tuhle nekřesťanskou hodinu jedu clifordským šedesátimístným výtahem (bylo nás tam jenom pět) někam hluboko do minus prvního levelu, místo abych byl utopený hluboko mezi Miriaminými božskými ňadry a stehny. Bylo to ulítlejší než vize po třech jointech, protože ani ta by nedokázala vygenerovat podobnou šílenost.

Velkokapacitní garáže na Ramsay Grow obsahovaly asi pět tisíc aut v jednotlivých klecích v šesti úrovních nad sebou. Trvalo skoro deset minut, než nám automatické intuzivní systémy přihrály na nástupiště 28 tu pravou. Byl to otlučený chevrolet s promáčknutou čelní maskou. Klasický nafťák, což mě ještě více utvrdilo v mojí halucinogenní teorii. A vypadalo to spíš na heroin než na trávu.

„NSA modernizovala dopravní park?“ zeptal jsem se, když se Chriss posadil za volant.

Naklonil se a otevřel dveře spolujezdce.

„Sedej a nemel pořád, sakra.“

Usadil jsem se vedle něho. Páchlo to tam sto let starým kouřem a mrtvolou. Možná opravdu přijel z Japonska a v kufru má tisíciletou mumii z pyramidy. Nastartoval a řekl mi, ať se připoutám. Otočil jsem se k němu.

„Jestli tohle má být jenom nějakej přiblblej test mý psychický odolnosti, tak je fakt dost dobrej, ale už by mohl skončit.“

„Kéž by byl,“ zadrmolil, zařadil rychlost (s obtížemi) a vyrazili jsme.

Minus jedničkou jsme se dostali až na Benson Area a tam se vynořili z tunelu na povrch. Bylo jasno a obloha byla posetá hvězdami. Najeli jsme na šestiproudovku Baltimore Beltway.

„To objíždíš všechny osobně?“

„Jo. Jak jsem říkal, infiltrace. Žádné linky už nejsou bezpečné. Doufám, že sis s sebou nevzal mobil.“

„Vzal.“

„Do prdele… Na dveřích máš takovou kličku, tím se stahuje okýnko.“

„No a co?“

„Stáhni ho a ten debilní mobil zahoď.“

„To myslíš vážně?“

„Jo, udělej to. Hned, sakra.“

Začal jsem mu věřit. Myslel to vážně. Tohle by nezahrál. Nebyl dobrej herec. Vytáhl jsem z kapsy mobil, věnoval mu poslední nostalgický pohled a pak ho vyhodil. Se všemi čísly uvnitř. Na Dana, se kterým jsem hrál tenis, na Michala a Baliho, se kterými jsem hrál virtuál Červená smrt, na Toma, co měl vždycky nejkvalitnější trávu, na Ingrid, která byla dole vyholená jak batole, a Leonu, co měla na zádech vytetované tygří pruhy a byla divoká jako opravdová pralesní tygřice. A s asi stovkou dalších čísel nezbytných pro mé fungování v tomhle šíleném baltimorském stroji.

Vytáhl jsem balíček camelek a zapálil si.

„Kam jedem?“

„Do přístavu.“

„Těch je několik.“

„Hawkins Point.“

„Co tam budeme dělat?“

„Jenom přestupní stanice.“

„Kam? Někam do Karibiku?“

„Brána do Neviditelné zóny.“

„A ta je kde?“

„Zase ve městě. Nebo spíš pod městem. Jenže to musíme udělat takhle komplikovaně, abychom se dostali z dosahu monitoringu a městských kamer, rozumíš. Vyjedeme z města a zmizíme. Vrátíme se do něho neviditelní.“

„Ty máš nějakej elixír?“

Chriss se poprvé zasmál.

„Ne. Na elixír serem. Ale znám neviditelnou cestu.“

„Takže oni fakt zřídili Neviditelnou zónu?“

Začal jsem se pomalu vzdávat nadějí, že jde jenom o halucinaci, ze které se brzo probudím.

„Jo.“

„Kdy?“

„Začali na tom dělat před osmačtyřiceti hodinami.“

„Super. Normálně to trvá minimálně tři měsíce.“

„Tohle není normální stav, už jsem ti to říkal.“

„Kdo tomu velí?“

„Ryan Seaward. To jsem ti taky říkal.“

„Kdo mu to podepsal? Kdo ověřil, že to není nelegální?“

„Nikdo, protože to nelegální je. Nepotřebuje to ověřovat.“

„Takže je to i mimo NSA?“

„Samozřejmě. Ty mě vůbec neposloucháš. Vždyť jsem ti sakra říkal, že došlo k infiltraci.“

„Takže mám být součástí nelegální operace?“

„Ty jsi podepisoval nějaký morální kodex?“

„Poslední test jsem dělal někdy před čtyřmi měsíci.“

Chriss na to nic neřekl a odbočil na Jews Marine.

„Kdo má na starosti technické zabezpečení?“ zeptal jsem se.

„Laura Bertramová.“

„Cože? Ženská?“

„Máš s tím problém?“

„Do toho nejdu.“

„Myslel jsem, že ženský zbožňuješ.“

„To nedopadne dobře.“

„Seaward neměl moc na výběr. Nevíme, co všechno bylo infiltrováno.“

„Jak to, že žádnou Bertramovou neznám?“

„Myslíš? Možná ji poznáš teprve podle pih na zádech.“

„Vole… Účastnila se vůbec testovacích operací?“

Chriss zavrtěl hlavou. To si snad dělá prdel.

„Do hajzlu, dovedeš si to představit, když něco kiksne?“

„Jo… Jsme všichni v nejlíp střežené věznici. V lepším případě. V tom horším budeme mrtví.“

 

5.

Přístav Hawkins Point byl ponořený ve tmě a osvětlovaly ho jenom slabé odlesky vodní hladiny zálivu Curtis Bay, nasvětlené z protějšího Fairfieldu. Bylo to podobně romantické jako v hororu těsně před sekvencí, kdy se stane něco příšerného. Provoz tu byl naposledy někdy před dvaceti lety. Zůstaly jen obří kostry jeřábů, několik zrezivělých tankerů a oprýskané skladové haly. Chriss zajel k jedné z nich.

Vrata se otevřela. Objevil se v nich chlápek v montérkách, s rukama v kapsách a cigárem v hubě. Podle ksichtu byl stejně otrávený jako já. Chriss vystoupil. Udělal jsem totéž.

„Máte zpoždění,“ houkl otrávený údržbář.

„Musel jsem ho sundat z jedný ženský. A šlo to těžko, byl k ní přisátej jako klíště.“

Chlap v montérkách si mě změřil přezíravým pohledem, jako by nevěřil, že bych vůbec někdy nějakou ženskou mohl mít. Jestli byl údržbář, tak toho zatím moc neopravil, protože jeho pracovní oděv zářil novotou a měl ještě nažehlené puky. Aspoň že cenovku si stačil odstřihnout. Místo ní mu z pravé kapsy čouhala pažba pistole, kterou se ani nesnažil skrýt.

„Tak pojďte,“ otočil se a vešel do haly.

Byla skoro prázdná a měsíční světlo do ní dopadalo jenom přes vytlučené střešní světlíky. V jednom rohu stály dva zrezivělé přepravní kontejnery. Přešli jsme na druhou stranu ke klecovému výtahu. Byl to ještě ten klasický typ zavěšený na laně a vsadil bych se, že chvilku předtím z něho musel omést pavučiny. Otevřel dveře klece, což byl železný rám vyplněný plotovým pletivem.

„To si děláš srandu, že tímhle někam pojedem,“ oznámil jsem.

„Pán je asi z vyšších levelů,“ houkl ozbrojený údržbář, „zvyklý na výtah s polstrovaným křeslem a LCD monitorem.“

Sáhl do kapsy a podal Chrissovi dvě krabičky podobné mobilům.

„Tohle je monitor stop elektronické aktivity a tohle rušička schopná generovat i deformační vlny.“

„OK,“ převzal si je Chriss.

„Řekli mi, že cestu znáte.“

„Jo,“ zabručel Chriss a vlezl do klece.

Já tam pořád jenom stál a čekal, kdy vyleze a řekne, že to byl jenom vtip.

„Tak kurva dělej, Larry. Máme zpoždění.“

Podíval jsem se na údržbáře. Jenom se zašklebil.

 

6.

Odhadoval jsem to tak na třicet pater, ale možná to bylo míň. Tu zdánlivou nekonečnost cesty způsobovalo příšerné skřípání, chvění a vibrace primitivní klece a dojem, že se to každou chvíli musí urvat. Mám speciální psychologický výcvik, jak čelit adrenalinovým situacím, ale žádný podobný trenažér jsme na polygonu teda neměli. Navrhnu vedení, že by ho měli co nejdřív instalovat, protože tohle byla fakt síla.

Dole nás čekala tmavá klenutá chodba s neomítnutými stěnami a dvě koloběžky. Dvě elektrické Kansegy, jaké ve vnitřních levelech městské struktury používá policie.

„Na tomhle pojedeme dál?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

Chriss jenom přikývl.

„A kudy, proboha?“

Zadíval jsem se do tmavého tunelu, po jehož levé straně se táhl odvodňovací kanál.

„Mám dojem, že moc na výběr nemáme,“ konstatoval Chriss a chopil se jedné z nich.

„Ty vole, na tomhle jsem nikdy nejel.“

„Pohneš páčkou dopředu a rozjede se to. Rychlost reguluješ na rukojeti jako u motorky.“

Jenom jsem nad tím nevěřícně zavrtěl hlavou.

„No to mě poser.“

 

7.

Mohli jsme být asi v minus druhém levelu, a to ještě určitě někde na té nejspodnější úrovni, v základových konstrukcích gigantického termitiště nazývaného Baltimore. Určitě to nebyla minus jednička, tu jsem trochu znal. Ta byla plná nakládacích komor a překládacích ramp, strojoven motorických a hydraulických systémů, generátorů, elektrických transformátorů, tlakových pump a ultrakompaktních nádrží, kompenzátorů tlaku a strukturálních převaděčů. Tady jsme byli ještě níž.

Čelní reflektor koloběžky osvětloval stěny z tvrzené strusky, nosníky z černých ušlechtilých slitin, keramické oceli a uhlíkových kompozit doplněných strukturovaným betonem. Dvakrát jsme museli zastavit a přenést svůj dvoukolový dopravní prostředek přes půlmetrovou trhlinu plnou špinavé vody a třikrát ho dokonce vynášet po betonových schodech přes dvě podlaží. Připomínalo to virtuální prostor generovaný univerzálními procesory specializovanými na ponurost, depresi, beznaděj a konec světa. Ale abych řekl pravdu, přesně tak nějak jsem si vždycky představoval přechod do Neviditelné zóny.

Představoval jsem si, že každou chvíli projedeme ultravibrační bránou s elektromagnetickým deštěm fixovaným statickou elektřinou. Bránou, která roztrhá molekulární vazby, a pak se stanu skutečně neviditelným.

Nic takového se ale nestalo. Místo toho jsme ještě dvakrát stoupali po schodech nahoru, potom zase jeli úzkými technickými chodbami mezi montážními lávkami a základovými konstrukcemi a asi po dvou hodinách jsem poznal, že jsme v prvním podzemním levelu. A poznal jsem to podle toho, že Chriss vytáhl z kapsy rušičku a aktivoval ji.

 

8.

Vstup do Neviditelné zóny (což nebylo nic jiného než operační středisko pro přísně utajené operace) tvořily velké plechové dveře s nápisem Pouze pro personál. A nebyla to žádná ultravibrační brána rozkládající molekuly, ale obyčejná železná futra. Za nimi byla poměrně velká hala s neomítnutými betonovými stěnami, ve které bylo umístěno asi deset velkých stolů s počítači a monitory a po jejíž podlaze se táhla nepřehledná změť kabelů. Připomínalo to policejní monitorovací dispečink nebo řídící středisko NASA, ovšem vybudované buď někde v rovníkové Africe, nebo hodně narychlo a v improvizovaných podmínkách, což ostatně asi byl tenhle případ.

U jedné ze stěn stály čtyři vertikální věže serverů s naježenými mikrokonektory, zatímco hned vedle tiše vrněl generátor vzduchotechniky a přímo u něj protínaly prostor čtyři obrovské kanalizační trouby. Ukázkový surrealismus. Celkem asi deset lidí, dvacet počítačů, čtyřicet monitorů a šedesát kilometrů kabelů.

„To jste sebou teda hodili,“ poznamenal jsem jenom a pozdravil se s Nathanem Hernandezem, kterého jsem znal z testovacích operací.

„Taky tě vytáhl z postele?“ zeptal se a prohrábl si dlouhé černé vlasy.

„Jo,“ zavrčel jsem otráveně.

„Musel jsem ho odpreparovat od prsaté černovlásky,“ neodpustil si Chriss.

„Pod břichem je hnědovláska,“ poznamenal jsem.

„Pan Connelly?“ ozvalo se vedle mě.

Otočil jsem se. Tahle hnědovláska mohla mít tak kolem pětatřiceti. Přísný ostrý nos značil velké sebevědomí a vystouplá brada ještě vyšší. To pak zpětně srážela poněkud malá prsa.

„Laura Bertramová, technické zabezpečení. Asi se neznáme,“ natáhla ke mně ruku.

Stiskl jsem ji. „Máte docela odvahu, že jste to vzala.“

Ušklíbla se. „Vy budete potřebovat o dost větší.“

„Nepamatuji si vás z testů.“

„Vy jste si testoval všechny ženské z NSA?“ zeptala se kousavě.

„Myslím technologických testů Infica.“

„Já vás taky ne. Půjdeme teď dozadu, kde vás seznámím s vaším subjektem.“

„Na to zapomeňte. Nejdřív chci vědět, o co tu vůbec jde. A taky bych si sakra dal kafe. Je šest hodin ráno.“

„Tady dole nerozeznáváme den a noc, pane Connelly.“

„Můj organismus to ale rozeznává.“

„Pak má smůlu.“

„Běžte do prdele.“

„Co se děje? Nějaký problém?“ ozval se dunivý hlas a v montážní hale, nebo co to vlastně bylo, se objevila mohutná postava Ryana Seawarda.

Měl padesát let (a možná i stejný počet vlasů, protože byl skoro holohlavý) a v hierarchii NSA nezaujímal nijak vysokou pozici. Ale to byl nejspíš jen krycí manévr, protože byl známý jako hodně schopný zametač a likvidátor problémů. Hasič požárů. Eliminátor nepředvídatelných rizik. Jestli na tohle nasadili jeho, muselo to být opravdu vážné. Ostatně taky kdo jiný by byl schopný velet vyloženě nelegální operaci. A že to je nelegální, o tom jsem už neměl nejmenší pochyby, protože celá technologie Infica byla nelegální.

„Tady ta bohyně z ostrovů se mě snaží…“

„Nech toho, Larry, co tě žere? Máme nouzový stav.“

„To vidím, podle tý sestavy. Co se vlastně stalo? Rusové zaútočili?“

Seaward protočil panenky a pak mi rukou dal pokyn, abych pokračoval za ním.

 

9.

Byl to kumbál narvaný elektrickými rozvaděči a kabely táhnoucími se jak po stěnách, tak po stropě. Asi rozvodna. Uprostřed stál jednoduchý kovový stůl, na něm tři monitory a pod ním dva počítače.

„Neříkejte mi, že NSA nemá připravenou nějakou lepší Neviditelnou zónu.“

„Má… Dokonce dvě,“ řekl Seaward a posadil se na židli za stolem.

Žádná další tam nebyla, takže jsem zůstal stát s rukama v kapsách u dveří.

„Ale ani jedna z nich teď už není použitelná. Nevím, co všechno ti řekl Chriss…“

„Vůbec nic. Akorát mě vytáhl z postele a přivezl mě do téhle apokalyptické hrůzy.“

Seaward se usmál.

„Tohle žádná hrůza není, ta teprve přijde. Agentura byla infiltrována a nevíme, co všechno vědí a koho mají. Takže ani jedno z připravených tajných operačních středisek bohužel není k dispozici. Nebo vlastně je, ale pro nás je nepoužitelné. Vědí všechno. Viděl jsi ten vzkaz?“

„Kterej?“

„Samantha Greenwoodová.“

„Viděl jsem mrtvé ženské tělo s papírovou maskou na ksichtě. A Chriss se mi pokoušel nastínit nějaké rozluštění.“

„Tak seš v obraze.“

„Nejsem si jistý, jestli je to rozluštění správné. Jestli někdo nepodlehl zbytečné panice.“

Seaward zavrtěl hlavou.

„Je správné.“

„Kdo je na druhé straně? Rusové?“

„Ne, Číňani.“

„To jako fakt?“

„Jo. A asi dost vysoko. Vědí o Inficu.“

„Na rozdíl od prezidenta Spojených států,“ zavrčel jsem a opřel se o stěnu.

„O to je to horší.“

„Nevěřím, že se NSA rozhoupala použít ten program pro…“

„Nerozhoupala. NSA nic nepoužije. Tohle je akce mimo agenturu. Neví o ní vůbec nikdo kromě těch, kdo jsou tady a kterým věřím. A zvenčí jenom viceprezident Travis Thurman, protože bez něho bychom se nedostali ke spouštěcím kódům, které má jenom Pentagon. A tam to ví akorát generál Griffits.“

„Takže tohle celé je něco jako partyzánská akce? Nebo možná teroristická?“

„Je mi jedno, jak tomu budeš říkat. Teď tě ale potřebuju a rozhodně nemíním řešit nějaké blbiny ohledně tvojí averze k ostatním členům týmu.“

„Je to členka,“ poznamenal jsem.

„Tlačí nás čas a my to potřebujeme rozběhnout co nejrychleji, než dojde k dalším průserům. Všechno ostatní ti řekne Bertramová.“

„Nelíbí se mi.“

„Do prdele a já se ti líbím?“

„Čím dál tím míň.“