PRÁVĚ VYŠLO

Pomniky zimy J. Hlávka, J. Vybíralová

POMNÍKY ZIMY

Cyklus Algor
Cena: 398,- Kč
Vyšlo: 13.6.2017


PŘIPRAVUJEME

Spolecne chromozomy J. Wittek

SPOLEČNÉ CHROMOZOMY


Cena: 248,- Kč
Vyjde: červen 2017


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

298,- KčKarolina Francová: Konstantynův efekt

Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Sci-fi
115 x 175
brož
-
Jiří Popiolek
Robert Pilch
Lukáš Tuma
454 
978-80-7456-304-1 
8.6.2016
Na skladu 
Konstantynuv efekt

Koupit elektronickou verzi
Edice "Evropská space opera"

Arvelské nevědomí: období dvaceti let následující po přenosu stárnoucího člověka do novorozence, v němž si přenesená osoba nevybavuje své předchozí životy. Zajišťuje řádný vývoj mozku nového těla a zároveň chrání dospělou osobnost před psychickou zátěží spojenou se životem ve schránce dítěte. Umožňuje přenesenému jedinci získat náhled na svět nezatížený předešlou zkušeností a ulehčuje tak přijetí nové doby a společenských a technologických změn.

Konstantyn Lance arvelské nevědomí prožívá již po padesáté páté a není pro něj o nic lehčí než poprvé. Spolu s tisíciletou zkušeností a vzpomínkami v něm procitá uvědomění, že v jeho rukou leží osud dvou civilizací, které spolu bojují o tenčící se zdroje – Arvelu a Teritorií. Královna Reina Arvelská pochybuje, do jaké míry je Konstantyn ještě člověk a zda bude ochotný zachránit lidstvo, a proto chystá past. V Teritoriích zatím přebírá moc diktátor Illya Larsson. Jeho kroky mohou snadno rozbít pečlivě připravený plán.

Samostatný román.


Související odkazy:

Rozhovor M. Stručovského autorkou (8.4.2008 – Neviditelný pes)

 

Profil K. Francové na Wikipedii

Profil K. Francové na Legii


Autorčiny oficiální stránky


 

Ukázka:

 

Kapitola 1

Ten den

 

Ten den Martha uslyšela výkřik, na který celý život čekala.

Vždycky tak nějak podvědomě předpokládala, že k tomu dojde v noci, která temné věci přitahuje, místo toho se však domem rozlehl v brzkém odpoledni, když venku panoval příjemný teplý jarní den a slunce rozjásaně zářilo na vymetené obloze.

Vyskočila ze židle a vrhla se ke dveřím do pokoje dcery. Tristam stála u psacího stolu, v ruce svírala lovecký nůž s patnácticentimetrovou čepelí a na jejím předloktí se šklebila podélná rána. Krev tryskala v silném proudu a smáčela podlahu u jejích nohou.

Chtěla se zabít, ulevilo se Marthě. Jen se chtěla zabít.

Jenže pak k ní Tristam obrátila bledý, potlučený a k smrti vyděšený obličej. Martha znovu pohledem zkontrolovala nůž. Jeho čepel byla lesklá a čistá.

„To bude v pořádku,“ řekla, ale hlas se jí chvěl.

Dobře věděla, že v pořádku už to nebude nikdy. Minulost si je našla. Našla si je daleko v cizí zemi, pod cizími jmény, po čtyřiadvaceti letech.

Obtočila Tristam kolem rány provizorně bílé bavlněné tričko, aby trochu zpomalila krvácení, a utíkala pro lékárničku. Udržovala ji dokonale vybavenou, protože ordinace lékařů pro ně dvě měly zavřeno. Představovalo to pro ni svého druhu zaříkávání. Říkala si, že dokud bude mít všechno připravené, určitě se nic zlého nestane, a doposud to taky fungovalo. Tristam si nikdy nic nezlomila, nespálila se, nepořezala se, nikdy vážněji neonemocněla, a to ji v zájmu utajení identity donutila hrát kompaktball, sport, při kterém byly úrazy na denním pořádku.

Vrátila se s temně rudou krabičkou z tvrzeného hedvábí s archaickým bílým křížem na zámku, sundala z rány látku promočenou krví a na zranění nastříkala tekutý obvaz. Krvácení ustalo.

„Mami,“ konečně promluvila Tristam.

„Já vím, já vím, bude to dobré, nic se nestalo, bude to dobré, věř mi,“ odpověděla jí rychle, aby jí zabránila vyslovit to nahlas.

„Mami,“ Tristam se nedala zastavit.

„Zapomeneš na něj, uvidíš. Za rok už ti to bude připadat jako hloupost.“

„Mami, já jsem…“ pokusila se Tristam znovu pronést nevyhnutelné, ale naštěstí se jí podlomila kolena.

„Musíš si lehnout, oslabila tě ztráta krve.“

Martha ji odvedla k lůžku pod oknem a donutila ji položit se. Tristam se nevzpírala, byla malátná a odevzdaná. Sotva se její hlava dotkla polštáře, usnula, až se Martha polekala, že zranění je vážnější, než odhaduje, a že upadla do bezvědomí. Nahmatala jí tep. Byl silný a pravidelný stejně jako dech. Mohlo ji to uklidnit, ale stačil jediný pohled na zranění prosvítající skrz obvaz a po zádech jí přeběhl mráz děsu.

Donesla vodu a uklidila krev – vyčistila koberec, otřela skvrny na židli, skříni i na stole, pokusila se odstranit ji z ručně psaných poznámek k seminární práci, na které Tristam už skoro měsíc dělala. Krve bylo tolik, až se tajil dech, ale Martha z vlastní zkušenosti věděla, že když dojde na louži krve, vždycky to vypadá, že je jí víc. Vyměňovala vodu, až z ní zmizel i slabý růžový nádech, přesto se v místnosti pořád vznášel sladce železitý pach a nedovoloval jí zamknout minulost zpátky do skříňky zapomnění.

Selhalo to, na nic jiného nedokázala myslet. Myslela jsem si, že jsme unikly, ale našlo nás to. Musím najít nějaký jiný způsob.

Neodvažovala se na Tristam podívat. Bála se, že jediný krátký pohled by stačil, aby ztratila poslední zbytky sebeovládání. Zhroutila by se, a to by nikomu a ničemu nepomohlo. Spustila sluneční clonu na okně, znovu zkontrolovala dceru a pak se v obývacím pokoji posadila k terminálu.

Musí existovat důvod, proč se to stalo právě dnes.

Přetáhla si před oči čtecí štít a ruce položila na dotykovou desku. Připojila se k síti a zadala vyhledávací kritérium: Teritoria aktuálně.

Odkazů bylo zoufale málo a všechny zastaralé – co ze sítě neodstranila cenzura teritoriální diktatury, o to se postarala arvelská vláda. Válka zuřila naplno, informací bylo pomálu a jejich hodnotu snižovala propaganda.

V bitvě o Hanoe dosáhly ztráty Arvelu deseti tisíc pěti set dvaceti mužů, ztráty Teritorií však činí dvakrát tolik.

Dalo se tomu věřit? Byla si celkem jistá, že Teritoria podávají statistiky mrtvých úplně opačně.

Zásobovací konvoj prorazil blokádu u Milde.

Mezi lidmi se naopak šuškalo, že Milde to má spočítané.

Otto Larsson podlehl následkům zranění. Diktátorský režim se hroutí. Konec války na dosah.

Tak tohle byla novinka, i když podle zprávy Otto Larsson zemřel před více než třemi měsíci. Jenže kdyby se režim zhroutil, Teritoria by už dávno žebrala o mír.

Ne, pomyslela si Martha vyděšeně. Režim se nezhroutil. To jen Illya je už dost starý.

Zadala do vyhledavače jeho jméno.

Objevil se portrét mladého muže. Měl po svém otci světlé vlasy, temně hnědé oči a pleť s nádechem věčného opálení. Byl impozantně vysoký, měl rozložitá ramena a uniforma mu přidávala roky i vážnost. Byl dospělý.

Proboha.

Martha třesoucí se rukou otevřela starou složku chráněnou několikanásobným heslem. Kontakt v ní vždycky měla v úmyslu použít jen v nejvyšší nouzi, ale ta teď nastala. Potřebovala ověřené informace od někoho vysoce postaveného. Musela něco udělat a musela to udělat hned.

Odpověď systému na její volání přišla v podstatě okamžitě a jí ihned bylo jasné, že je zle.

„Osoba, kterou se snažíte kontaktovat, zemřela dne 12. 1. 4450.“

Deset dní po Tristamině transferu.

V Marthě se zastavilo srdce.

Panebože. Popravili ho za Tristamin transfer. Nikdo nám nepomůže. Jsme v tom samy.

 

*

 

Ten den už od probuzení nestál za nic. Ne že by tedy Tristam chovala nějaká přehnaná očekávání. Její život byl už dlouhé roky stále stejně nesnesitelný – od prvního ranního pohledu do zrcadla až po večerní sprchu. Nenáviděla to, nesnášela každou sekundu, nedokázala to vystát tak moc, že každý každičký den uvažovala o tom, že to skoncuje.

V noci se jí zase zdálo o K. Přišel k ní, líbal ji a bral do hrstí její dlouhé vlasy, jeho rty jí přejížděly po šíji a přinášely s sebou horce mrazivé vlny. Obratně jí stáhl z ramen košili, jeho dlaně spočinuly na jejích prsou, horké a pevné, a tiskly jí je a mnuly skoro násilně. A ona si beze studu vychutnávala jeho tělo, vymodelované do esence mužství podle toho nejlepšího arvelského vzoru. Olizovala jazykem vytetovanou evidenční vlnu na jeho klíčních kostech. Cítila jeho vůni. Tlak jeho mužství.

Byl to příjemný sen, samozřejmě že ano, ačkoli si nedokázala představit, jak s dozvukem takové erotické fantazie snese bez uzardění jeho reálnou přítomnost na dopolední přednášce, ale mnohem horší bylo, že když se ráno probudila, opět mohla převlékat postel, tento týden už potřetí.

Zavřela se do sprchy a drhla se hrubou žínkou, až jí pokožka zčervenala a pálila jako oheň. Laserovou žiletkou se pečlivě oholila, přejela každé místečko snad stokrát, aby si byla jistá, že její kůže je hladká a holá. Samozřejmě se nakonec řízla. Pod horkou vodou ranka silně krvácela a razila si narůžovělou cestičku po jejích prsou, přes břicho do klína, stékala jí po stehnech a navozovala iluzi něčeho, co nikdy nemělo být. Hrdlo jí stáhl pláč, ale slzy jako obvykle nepřišly. Nemohla plakat, zábrany byly příliš silné. I tuhle jedinou možnost úlevy jí matka tvrdou výchovou vzala.

Osušila se, ošetřila si drobné poranění a oblékla si tmavě modré tričko. Napnulo se jí těsně přes hrudník a odhalilo všechno, co by tak ráda schovala. Odvrátila se od zrcadla a utáhla kožený opasek kalhot. Z vlastního šatníku se jí dělalo zle a z vlastního pokoje ještě hůř. Neměla tam jedinou věc, která by jí byla blízká, žádný dnes tak populární obraz jedné z arvelských planet postupně uvolňující vonné esence, žádný květinový vzor na stěnách, dokonce i povlečení postele bylo z lesklého černého hedvábí – každý večer na ni čekal hrob.

„Zase ses holil?“ zamračila se na ni matka, když přišla ke stolu. „Když už nedokážeš poslechnout a holit se jen dvakrát týdně, mohl bys aspoň být opatrnější s laserem.“

„Pořád ještě mi můžeš zaplatit permanentní depilaci,“ pokrčila Tristam rameny. „A problém to vyřeší jednou provždy.“

Matčin pohled byl led sám. Talíř se snídaní před ni postavila s prásknutím. Tristam se podívala na obvyklou dávku šunky, vajec a černého chleba.

„Snídaně šampionů, co?“ zavrčela.

„Potřebuješ bílkoviny,“ odpověděla matka stroze. „Máš přece dneska trénink, ne?“

„No a?“ pokrčila rameny, aby ji popíchla.

„Tristame,“ oslovila ji matka přísně. „Neměl bys to brát na lehkou váhu. Kompaktballový tým ti platí studium. Bez stipendia si vysokou, jako je Sandell, nemůžeme dovolit. To je ti doufám jasné?!“

„Jo, je mi to jasný, ale je mi jasná i spousta jiných věcí, který ty odmítáš vidět!“

„Nezačínej zase!“ napomenula ji matka silnějším hlasem.

„A proč? Proč ne?! Protože ti je zatěžko i mě jen oslovovat jako ženskou?“

„Protože jsi muž!“ nedala se matka.

„To není pravda, a ty to víš!“ zvedla se Tristam od stolu, popadla tašku s věcmi do školy a na trénink a třískla za sebou dveřmi.

Ví to, tak proč předstírá, že to není pravda? myslela si zuřivě.

S nechutí vstoupila do dopravního systému. Byla to relativně nová teritoriální technologie, ukradená díky špionáži, ale v posledním desetiletí se rychle prosadila ve všech větších městech pro svou pohodlnost, spolehlivost a bezpečnost. Všichni si ji nemohli vynachválit, ale Tristam ji z duše nenáviděla. Když ji pole obalilo, jeho jemný tlak ji nutit ostře vnímat každou část těla. V dopravní kapsli si jeho nepatřičný tvar uvědomovala víc než kdekoli jinde a to zvyšovalo pocit bezvýchodnosti k neunesení.

I kdyby se odhodlala podstoupit změnu pohlaví a stát se z téměř dvoumetrového rozložitého muže ženou stejně vysokou a stejné tělesné konstituce, což by její problém nevyřešilo, ale jen posunulo do jiné dimenze, zůstával tu holý fakt, že jakmile by lékař zahlédl evidenční linku na jejích klíčních kostech, zavolal by do A-centra, aby ji převzali do své péče jako každého jiného arvela. Jenže ona nebyla arvel, aspoň ne legálně. Jí tohle tělo nebylo přiděleno za zásluhy, bylo kradené, a krádež arvelského těla znamenala smrt. Ne pro ni, ona samozřejmě za nic nemohla, ale pro její matku.

Proč nevzala ženské tělo?

Proč mě radši nenechala umřít?

Copak takhle se dá žít? Copak takhle můžu žít?

S hlavou plnou neveselých myšlenek vystoupila v přednáškové aule. Byla to půlkruhová místnost s jemně perleťovými stěnami. Její kruhovou část tvořily stupně s křesly a terminály pro posluchače, proti nim se místnost průhlednou stěnou otevírala přímo do volné přírody palácových zahrad. Impozantní výhled na mohutné staleté stromy, stáda vysoké, pestrobarevné ptactvo a fontány malující v prostoru duhu často odváděl myšlenky studentů od probírané látky a lákal je do jiných dimenzí, kde vládly prázdniny a lenošení.

Sotva pár kroků od ní, o několik stupňů níž, seděl K. Ruce měl položené na dotykové desce, přes oči čtecí štít. Jarní slunce mu dopadalo do tváře a u krku rozepnutá košile odhalovala arvelské tetování, které na rozdíl od ní mohl ukazovat, protože on je nosil oprávněně.

„Tristame, tady!“ ozval se za ní hlas Enriky.

Tristam k ní zamířila. I když si nedokázala představit, že by jejich vztah měl postoupit kamkoli dál, Enričina náklonnost se jí hodila. Posilovala Tristaminu obranu před průnikem okolí do jejího šíleného vnitřního světa. Na povrchu byla mladý, zdravý a pohledný muž, hodila se k ní tedy zhruba stejně stará a přiměřeně hezká žena. Kdyby ji vedle sebe neměla, vypadalo by to divně. Na druhou stranu si Tristam s každým dalším dnem stále naléhavěji uvědomovala, že se s Enrikou bude muset co nevidět rozejít a že pro ten rozchod bude muset vymyslet nějakou obecně srozumitelnou záminku. Už zase.

„Vypadáš nějak pobledle,“ pohladila ji Enrika po tváři.

„Nestihl jsem se nasnídat,“ odpověděla Tristam. „Zaspal jsem.“

„A pořezal ses při holení,“ dodala s úsměvem.

„No jo,“ zavrčela Tristam. „Spěchal jsem.“

„Ale zase ses aspoň dobře vyspal, ne? Zdálo se ti o mně?“

Tristam bylo jasné, že s ní Enrika flirtuje, ale právě tahle otázka dokázala zapůsobit jako studená sprcha. Její oči samy od sebe zabloudily ke K. Jemné chloupky na jeho šíji se zlatě leskly na opálené pokožce.

„Jen nějaké erotické fantazie,“ odpověděla Tristam Enrice a odtrhla pohled od K.

„Povídej,“ naklonila se k ní Enrika blíž.

Tristam sebrala všechny síly a ukazováčky jí přejela po linii klíčních kostí, na obě strany, od středu hrudníku až k ramenům.

„Líbal jsem tě tady,“ řekla tiše a zavřela oči.

Svým vnitřním zrakem viděla modravou linku tetování na jiném hrudníku, ne tak delikátním a křehkém, ale pevnějším a mužném, sklonila se k ní a dotkla se jí špičkou jazyka jako ve svém snu. Sledovala jím hladkou linii až do jejího středu.

„Tristame,“ zaslechla šeptat Enriku. „Tristame, počkej. Dívají se na nás.“

Odtáhla se od ní. V rozkroku ji tlačila vyboulená erekce, ale její mysl zahlcoval děs. Nejen z toho, že se takhle dotkla zrovna Enriky, ale z toho, že si za bílého dne a při plném vědomí dovolila představovat si u toho K.

„Spolubydlící odjíždí na svatbu svojí sestry,“ řekla Enrika významně. „Nebudeš mít večer volno?“

Budu, nebo nebudu? To je otázka. Zvládnu to, nebo nezvládnu? Ta je ještě lepší. Potřebuju to? ptala se sama sebe Tristam.

Nutně, přiznala si. Další rozchod nic neřeší. Nakonec se to provalí, že se s každou rozejdu dřív, než se s ní vyspím. Holky si řeknou úplně všechno, zadělávám si na potíže. Musím to aspoň jednou dotáhnout do konce. Nebo zjistit, že toho skutečně nejsem schopná.

„To je skvělý,“ pokusila se usmát.

Ale celou přednášku se nedokázala soustředit a pořád musela myslet na to, jakou katastrofu na svou hlavu právě teď přivolala. Jak neskutečná hrůza ji čeká. Nemohla si pomoct, ale při představě nahého Enričina těla se jí dělalo fyzicky zle. Prsa ještě dejme tomu, ale genitál? Nezvládnu to bez ohledu na to, že stejně jako ona bych chtěla vypadat, že v jistém smyslu právě po takovém těle toužím.

Jakmile přednášející ukončil výklad, obrátila se k ní, aby svůj slib odvolala s tím, že zapomněla na nějaké soustředění, nebo že matka je nemocná, ale než ji stihla oslovit, dopadla na její rameno cizí ruka.

„Kapitán s námi chce ještě před začátkem tréninku něco probrat, máme přijít dřív,“ řekl K. a zároveň se obrátil na Enriku. „Promiň, Enri, musíme padat.“

Tristam se samozřejmě jako obvykle, když šlo o K., nezmohla na slovo odporu. Rozloučila se s Enrikou letmým polibkem na rty a zvedla se s pečlivě hraným lhostejným výrazem.

„Kam se chystáš na prázdniny?“ prohodil K., zatímco zadával parametry přepravy do tělocvičny.

„Do práce. Stipendium z kompaktballu mi zaplatí jen školný. Každý nemá tohle,“ ukázala výmluvně na jeho tetování a pokrčila rameny.

„Promiň, nedošlo mi to,“ omluvil se.

Jasně že mu to nedošlo, jemu arvelský původ otevíral dveře na jakoukoli školu.

„Nemáš za co se omlouvat. Jistě sis to zasloužil.“

„Až na to, že o tom nic nevím,“ odvětil k jejímu překvapení s náznakem jakési hořkosti.

Poprvé ji napadlo, že on na svůj původ může nahlížet jinak než ostatní. Všichni věděli, že si nové tělo a další život v něm zasloužil, ale nikdo mu neřekl za co, a on si to nepamatoval. Očekávaly se od něj věci s velkým V, musel cítit obrovský společenský tlak, ale neměl žádné vzpomínky na život v předchozím těle, které by mu pomohly se s tím vyrovnat.

„To už nebude dlouho trvat,“ řekla, aby ho povzbudila.

Arvelské nevědomí sice mělo individuální rozsah, ale nikdy netrvalo déle než do pětadvaceti let. K. nedávno oslavil třiadvacáté narozeniny, dalo se čekat, že se na minulý život rozpomene celkem brzy.

Na své minulé životy, opravila se v duchu Tristam.

Tetovací vzory kdysi dávno z pochopitelných důvodů hodně studovala, a tak podle něj věděla, že K. patří k těm nejstarším. Zatím byl jen obyčejný mladík, ale až si vzpomene, rázem překročí celá staletí a mezi nimi se rozevře ještě hlubší propast než doposud.

Pole je obalilo a přitisklo k sobě. Tristam si polekaně uvědomila, že K. nezadal dvě samostatné přepravy, ale jednu společnou. Lidé, kteří se spolu znali, to tak dělávali, aby si mohli za jízdy povídat nebo aby na sebe navzájem nemuseli čekat při nástupu a výstupu. Nebylo by na tom nic divného, jen kdyby to nebyl právě on.

Bublinu přepravního pole takřka okamžitě vyplnila sotva postřehnutelná vůně. Říkalo se, že arvelové mají jiné složení potu než ostatní, nebo taky, že se nepotí vůbec, což byla blbost, to Tristam dobře znala z vlastní zkušenosti, jenže zatímco vlastní vůni nevnímala, ta jeho…

Mysli na něco odporného, na něco, z čeho se ti zvedá žaludek, přikázala si. Enrika a náš dnešní společný večer.

Jenže to nebyl dobrý nápad. Čím víc se na to snažila soustředit, tím víc se jí vybavovalo, o čem se spolu bavily a kam a jakým způsobem ji políbila, ale především, na co při tom myslela. K. byl příliš blízko, jejich těla od sebe dělila jen slabá látka trička a košile. Tristam se jako omámená nedokázala soustředit na nic jiného než na tenkou modrou linku, na jeho klidný dech, na teplo, které vycházelo z jeho těla, a na vůni, na tu naprosto omamnou vůni…

Nechtěla to udělat, ve skutečnosti si ani neuvědomovala, že by se byla vědomě rozhodla, že to udělá, a přece sklonila hlavu a přitiskla rty na to místo. Nedokázala si pomoct, její tělo v tu chvíli procitlo a převzalo kontrolu. K. se nemohl odtáhnout, nemohl ji od sebe ani odtrhnout, byli spolu zachyceni v pasti přepravního pole. Zřetelně cítila, jak strnul, a jasně vnímala, jaký odpor u něj vzbuzuje, i kdyby doslova neodkapával z jeho hlasu.

„Nech toho, nebo tě zabiju!“

Nenechala. Postupovala dál a výš po jeho hrdle, cítila na svých rozjitřených rtech zběsilý tep jeho krve, dál a výš, až k ústům.

„Neopovažuj se!“

Jeho oči doslova hořely vztekem a ponížením. Jejich modrá barva zesvětlala do barvy moře s vápencovým podložím, byly bledé stejně jako jeho tvář. Všechno, všechno ji varovalo, že zašla příliš daleko, jenže jí už na ničem nezáleželo. Neuvažovala o následcích. Už teď v tuto chvíli bylo vše ztraceno bez ohledu na to, co ještě udělá nebo neudělá.

Přiblížila své rty k jeho, ale v tu chvíli pole povolilo a vzápětí dostala ránu pěstí. Nebyla na ni připravená, ani se nepokusila uhnout. Pěst dopadla na její tvář plnou silou a srazila ji na zem. Tristam se nestihla ani pohnout, když jí K. kolenem klekl na hrudník a do obličeje jí začaly pršet další údery.

„Zabiju tě!“ řval.

Nebránila se. Všechno se rozplývalo, všechno končilo. Přímo před očima měla jeho přívěsek z tyrkysu zavěšený na kožené šňůrce. Jak se k ní nakláněl, aby ji mohl lépe bít, houpal se na jeho krku jako malé kyvadlo a odpočítával čas do bezvědomí.

Přišla k sobě na ošetřovně. Probral ji ostrý matčin hlas.

„S tím nepočítejte, mě vůbec nezajímá původ toho grázla, co Tristama napadl! Je mi jedno, kolikátá A-generace to je. Až s ním já skoncuju, už do žádného nového těla nepřeleze.“

Lékař něco tichým hlasem odpověděl.

„Ne! Jde se mnou domů. Jeho totiž nebude ošetřovat nikdo s těmihle rasistickými názory.“

Tristam se opatrně zvedla. Zjistila, že jí někdo svlékl zakrvácené tričko, ale vodě a otěru odolný make-up, kterým si každý den poctivě zakrývala tetování, naštěstí vydržel. Musela pryč, matka měla pravdu. Musela okamžitě zmizet.

Bez ohledu na závrať vstala a šla vedle.

„Mami,“ oslovila matku. „On za to nemůže. Já to začal.“

„Tristame! Tristame! Panebože!“

Její ruce automaticky vylétly k Tristamině tváři. Zřejmě to mělo vyjadřovat něžnost, ale bolelo to jako sto čertů.

„Nech toho, prosím tě, nic mi není,“ uhnula Tristam. „Musíme jít.“

„Na shledanou,“ rozloučila se matka s lékařem významným tónem.

Celou cestu domů mlčela a nevyptávala se, až Tristam začala doufat, že při tom i zůstane, ale stačilo, aby je dopravní kapsle vyložila v jejich bytě a začalo to.

„Co se stalo? A pravdu!“ vyzvala ji významně matka a hodila tašku se zničeným oblečením na kuchyňský stůl.

Tristam chvíli váhala, chtěla vyslovit další lež, ale už jen při té představě se v ní vzedmula vlna odporu. Nebyla to její chyba, že byla taková, jaká byla. Ona nevzala duši novorozeného děvčátka a neuvěznila ji v chlapeckém těle. Jí se nikdo neptal. Jí nikdo nedal na vybranou.

„Jsem do něj zamilovaná,“ řekla vzdorně. „Políbila jsem ho.“

„Cože?“ vydechla matka a sesunula se na židli.

„Slyšelas!“

„Ty jsi úplně ztratil rozum,“ řekla matka s tou správnou dávkou odsouzení a skutečnost, že ani teď, ani v tuto chvíli a po tomhle přiznání, ji neoslovila jako dívku, Tristam vytočila.

„A co jinýho bys čekala po tom, cos mi provedla?!“ křikla.

„Zachránila jsem ti život,“ namítla matka slabým tónem. „Už jsem ti vysvětlovala…“

„Jenže mě tvoje vysvětlení nezajímají,“ přerušila ji Tristam. „Nechci život, který jsi mi zachránila. Rozumíš mi konečně, nechci ho!“

„Udělala jsem to pro tebe,“ namítla matka.

„Pro mě?!“ vysmála se jí Tristam. „Udělala jsi to pro sebe. Aby ti neumřelo dítě a abys s tím pocitem nemusela žít, a nikdy tě nezajímalo, kdo za to zaplatí. Ale mě to zajímá, protože to já za tvoje rozhodnutí platím každý den!“

„Jdi do svého pokoje, Tristame,“ vyzvala ji matka se slzami v očích, ale Tristam se příliš hněvala, než aby ji to dojalo.

„Jasně, půjdu do svýho pokoje,“ odsekla, „ale jen abych si sbalila věci. S tebou jsem skončila.“

Třískla za sebou dveřmi. Vytáhla ze skříně tašku, hodila ji na postel a chvějícíma se rukama do ní bez ladu a skladu házela věci, jak jí přišly pod ruku – spodní prádlo, ponožky, trička, kalhoty, nezáleželo na tom, co si s sebou vezme, všechno, co vlastnila, jí vybírala matka, která dbala na jediné kritérium – aby ty věci co nejvíc potvrzovaly dojem, že Tristam je normální chlapeček, hoch, muž. Cokoli tento dojem narušovalo, bylo bez milosti a bez ohledu na Tristamino přání odstraněno.

Tristam otevřela zásuvku u stolu, aby do tašky přihodila několik šperků a cennějších věcí, a její zrak padl na lovecký nůž, který jí matka pořídila spolu s ostatním tábornickým vybavením, když kdysi vyrazila se školou na pobyt ve volné přírodě.

Vzala ho do ruky. Vytáhla ostří z pochvy. Pořád ještě se lesklo, a když ho palcem vyzkoušela, zanechalo za sebou tenkou krvavou linku.

Tristam se ostře nadechla. Před očima jí znovu vyvstal obraz K., jeho pohled, jeho bledá tvář, odpor, který ho prostupoval a rezonoval mezi nimi, když se ho dotkla.

Je konec, došlo jí. Nemám kam utéct. Ať půjdu kamkoli, pořád to bude stejné. Nic dobrého mě nečeká.

Ostří se přemístilo nad její zápěstí. Stačilo lehce pohnout rukou a ukončit to, a přece to nedokázala. Stála tam a ten okamžik se natahoval do podoby věčnosti. A pak se před jejíma nevěřícíma očima pokožka na předloktí sama od sebe otevřela do podoby rozšklebené rány, z níž se v silném proudu vyvalila krev.

Tristam zaječela.

 

*

 

Ten den nakonec nešlo o kulku z odstřelovací pušky ani o nastraženou trhavinu. Bylo to něco mnohem bližšího. Dostalo se mu to do krve ze sklenice vody, kterou vypil na zasedání vlády. Cestu té vody Illyovi lidé pečlivě sledovali od okamžiku, kdy z kohoutku proudem naplnila džbán, až do chvíle, kdy ji postavili před něj na kruhový stůl v pracovně, a to mohlo znamenat jediné: nepřátelé otrávili celý vodní zdroj. Nezajímalo je, kolik lidí ve smrti vezme s sebou, hlavně když pojde.

„Počet mrtvých zatím dosáhl sedmi set padesáti, všichni z úřadu vlády,“ informoval ho tajemník Ted Gardstein – padesátiletý muž s nakrátko ostříhanými prošedivělými vlasy, vždy v dokonale upravené uniformě.

„Účinky se dostavují asi tři hodiny po požití a žádná z obětí nežila déle než hodinu po jejich nástupu. Prověřil jsem záznamy z jednání. Napil jste se přesně před dvěma hodinami a padesáti třemi minutami.“

„Víte už, co použili?“ zeptal se. „Máme protijed?“

„Pracujeme na tom, ale zatím ne,“ zněla odpověď.

Sylvie, pomyslel si. Zvládneme to spolu i tentokrát?

Jenže i kdyby za ní vyrazil hned teď, nestihl by to. Do pěti minut jeho i ji čeká bezvědomí a boj s jedem. Raději se vrátil k faktům.

„Jak se jim to podařilo dostat až sem?“

„Illyo, víte dobře, že mají sympatizanty i mezi našimi lidmi. A ne zrovna málo. Vojenský převrat a násilné převzetí moci vaší rodině popularitu nezískalo. I když už to bude pomalu třicet let, lidi ještě nezapomněli, a když zemřel váš otec, leckdo doufal, že se poměry změní. Všichni očekávali, že s Arvelem začneme vyjednávat o míru.“

Nikdy, nikdy nesmíš přestat, vybavila se Illyovi otcova slova stejně naléhavě jako ten den. Nikdy, slib mi to. Nesmíš se zastavit před ničím. Potřebujeme Turen, Milde i Hanoe. Potřebujeme… válku.

Otec leží napůl zhroucený u zdi, drží ho pevně za obě paže, a jak mluví, zalévá mu ústa jasná tepenná krev. Chrčí a na průstřelech v hrudníku se zvedají chomáčky červené pěny.

Nemusí mu to říkat, nemusí naléhat, potřebují válku a Illya to ví. Už mu není šestnáct, revoltu má dávno za sebou. Už neběhá po setmělých ulicích a nepromítá na noční oblohu laserem psaná odbojná hesla. Naopak ve dvaceti poprvé vede hlídku, která stejně hloupé kluky chytá, v jednadvaceti velí převýchovnému táboru a ve dvaadvaceti popravčí četě. Sám vydává povel ke střelbě na muže, který se mu den předtím pokusil podříznout hrdlo. A v šestadvaceti klečí nad tělem umírajícího otce.

„Illyo?!“ odkudsi z dálky k němu dolehl Tedův hlas a vytáhl ho ze vzpomínek do reality.

Illya si matně uvědomil, že leží na zemi, i když si nedokázal vybavit, že by upadl. Ztěžka dýchal a tělem mu rezonoval zběsilý nitkovitý tep. Měl pocit, že mu hoří kůže i vlasy, všechny svaly se napínaly v souboji s neviditelným nepřítelem.

Jed – už to začíná, pomyslel si.

„Illyo!“ Ted ho držel za paže jako otec před necelými třemi měsíci a nařizoval mu: „Dívej se na mě, mluv na mě, musíš se za každou cenu udržet při vědomí. Illyo!“

Jenže místo, aby ho hlas připoutal k přítomnosti, vrátil ho svým tónem a jakousi neodbytnou naléhavostí zpět do hluboké minulosti…

„Illyo, je mrtvý!“

Obrací se k Tedovi, k tátovu nejvěrnějšímu. Nechápe to. Jestliže je otec skutečně mrtvý, proč všude kolem sebe namísto zármutku a obav vidí spíš horečnaté očekávání? Všichni jsou nabití energií, adrenalin se mezi nimi přelévá v takřka hmatatelných vlnách.

Zvedá se. Připadá si ochromený nejen ztrátou, ale i blízkou budoucností, přestože ví, co musí udělat. Bavil se o tom s otcem mnohokrát. Tuhle chvíli spolu probírali do nejmenších podrobností. Jenže to byl táta naživu a v jeho podání všechno vypadalo snazší a přirozenější. Ještě včera to byla jediná možná volba. Je to ale jediná možná volba i teď? Je to skutečně i jeho volba?

„Illyo!“ naléhá Ted.

Teď, pomyslí si a to jediné slovo je jako čepel, odděluje od sebe dvě poloviny jeho bytosti – tu, která chce utéct a schovat se, a tu, která chce bojovat.

Nemám žádný čas na rozmyšlenou. Buď převezmu moc, nebo to udělá někdo jiný, anebo nás rovnou čeká revoluce. Jestli teď zaváhám, budu do měsíce viset. Jestli teď zaváhám, bude do měsíce mír. A s ním přijde to, čeho se otec tolik obával – nedostatek, úpadek. Musíme Arvel porazit, dokud ještě nejsme úplně bezzubí. Jde-li o přežití, jde všechno stranou.

„Máš seznam?“ zeptá se.

„Ano,“ přikývne Ted.

„Připiš na něj ještě Alistera Gonzalese a Mirandu Fletcherovou, otec jim věřil, ale já ne. Obsaďte hlavní komunikační centrum generálního štábu a pošlete předběžnou kódovanou zprávu našim lidem na frontě, že jsem převzal otcův post. Ať se připraví potlačit jakýkoli odpor hlavně mezi mladšími důstojníky, až dorazí oficiální prohlášení. Vyhlaste stanné právo – zákaz nočního vycházení a zákaz shromažďování více než tří lidí, zablokujte všechna diskusní fóra na veřejné síti a spusťte připravenou propagandu.“

Neúčastní se toho, ale ne ze zbabělosti. Poprvé vstoupí do otcovy pracovny a posadí se k jeho stolu, poprvé otevře zásuvku s drogami zrychlujícími činnost mozku a připojí se k jeho panelu. Proudí k němu stovky informací o lokálních vzpourách, o násilnostech, hackerských útocích pokoušejících se prolomit blokádu toku informací, o pokračujícím zatýkání na klíčových místech, o první popravě. Přiděluje nové posty a hodnosti, koordinuje pohyb jednotek věrných. Postupně použije druhou a třetí dávku drogy až k povolenému limitu, ale ví, že sil už mu mnoho nezbývá. Bojuje, aby zabezpečil všechna důležitá místa diktátorského režimu zahrnujícího několik desítek planet, ale únava je jako moře v přílivu, stoupá mu od ztěžklých nohou ke kolenům poklesávajícím slabostí, zaplavuje mu bedra, svírá mu břicho a hrudník, tiskne krk, až je každé nadechnutí bitvou samo o sobě.

Illya na chvíli přišel k sobě, když ho přenášeli do nemocnice. Necítil nohy ani ruce, s ochrnutím svalů zajišťujících dýchání bojovaly přístroje, k nimž ho připojili. Všichni kolem vzrušeně hovořili a chodbou zněl křik, ale on nerozuměl jedinému slovu.

Bojí se, že zemřu, a někdo tam za zdí na to spoléhá. Možná, že i když se z toho dostanu, bude pozdě. Už teď je někde venku v pohybu cizí plán.

Položili ho na lůžko, hlava mu bezvládně padla na stranu a jeho oči zahlédly známou tvář.

Sylvie!

Ležela vedle něj, připojená na stejné přístroje, ale hrudník se jí viditelně nezvedal. Její nahé tělo zakrývalo jen tenké prostěradlo, jako by ji chystali k převozu do márnice.

Není to správné, pomyslel si ne poprvé a pak zase upadl do bezvědomí.

Sylvie. Vidí ji stejně jako ten den…

Stojí na prahu domu, který pro ni jeho otec nechat zařídit a v němž ji celé dětství střežili. Má na sobě bílé, široce nabírané šaty, které by snad mohly působit nevinným dojmem nebýt poloprůsvitného materiálu, pod nímž se rýsuje mladé tělo a vyzývavá krajka spodního prádla. Není jako z cukru, nevypadá dětsky a bezbranně. Je jako chladná čepel, jako ostrý kus ledu. Dojem doplňují modré oči, bledá pleť a uhlazené světlé vlasy stažené v týle. Drží se zpříma.

Přál si, aby ji předem informovali o tom, proč přijede. Chtěl, aby věděla, že on s tím vším nemá nic společného, že je stejnou obětí jako ona. O pouto mezi nimi se neprosil, ale stejně, jako je nevytvořil, nemohl ho zrušit. Při pohledu na ni si moc dobře uvědomuje, proč mu její existenci otec zatajil. A jsou mu najednou jasné důvody, proč to měl nechat spát, proč ji měl nechat žít v nevědomosti. Jenže teď už není cesty zpět.

„Jsem Illya Larsson,“ představí se a podá jí ruku.

V první chvíli to vypadá, že Sylvie odmítne, ale pak mu k jeho překvapení prsty krátce sevře. Její dlaň je navzdory horkému dni chladná. Sametově hladkou pokožku na předloktí hyzdí hojící se šrám. Jeho šrám.

Sylvie si všimne jeho pohledu, vyprostí ruku z jeho stisku a lehce po zranění přejede konečky prstů.

„Cos dělal?“ ptá se a v jejím hlase se mísí obvinění se zájmem.

„Potyčka na pohřbu,“ odpovídá. „Otec je po smrti teprve pět dní, pořád ještě řešíme různé drobné vzpoury.“

„Řekli mi, že se to nedá změnit,“ říká Sylvie.

„Mně taky,“ přikývne.

„Takže bys na sebe nejspíš měl být opatrnější a potyčkám se vyhýbat,“ podotkne Sylvie.

„Na to se můžeš spolehnout.“

Její tvář prozáří první náznak úsměvu. Je nesmělý a sebevědomý zároveň – jako by se mu bála věřit, ale zároveň věděla, jak silné ženské zbraně jí příroda nadělila a že je může proti němu použít. A on v tu chvíli po ničem jiném netouží víc, než aby je použila.

Použila je všechny.

Když Illya znovu přišel k sobě, všude kolem už panoval klid. Dýchal bez přístrojů a mohl znovu hýbat končetinami. Lůžko vedle něj zelo prázdnotou. Opatrně se posadil a zrakem automaticky vyhledal hodiny. Půl šesté.

Ráno, nebo večer? Ještě dnes, nebo už zítra?

Otevřely se dveře a vstoupil Ted Gardstein. Pod očima měl kruhy a v ruce aktidesky, jejichž záře dodávala jeho tváři bledosti. PPS na jeho předloktí se nestále dožadovalo pozornosti.

„Jste při vědomí, no konečně!“ zvolal s úlevou. „Musíte ihned vystoupit ve veřejném vysílání. Všude kolují zvěsti, že jste podlehl atentátu, společnost je na pokraji revoluce. Lidi musí vidět, že jste v naprostém pořádku a při síle, jinak to už moc dlouho neudržíme.“

„Našli jste protijed?“ zeptal se.

„To probereme později,“ odbyl ho Gardstein.

„Ptal jsem se, jestli jste našli protijed!“ vyštěkl a postavil se.

Byl nahý, ale převyšoval ho skoro o hlavu. Navíc ledový strach dal jeho slovům tu správnou dávku agrese. Gardstein mimoděk ustoupil o krok.

„Ne, nenašli,“ odpověděl.

Illya znovu pohlédl na prázdné lůžko po své pravici a vybavil si Sylviino tělo, nehybné, strnulé, zakryté prostěradlem. Nemusel se ptát, jak je možné, že to přežil, i když nenašli protijed. Nemusel se ptát, co s ní je.

„Je mi to líto, Illyo, ale bylo to její poslání,“ řekl tiše Ted. „Sám to moc dobře víte. Splnila úkol.“

„Radši mlčte, když neumíte promluvit rozumně!“

Nejvíc ze všeho nenáviděl pocit, že Ted Gardstein má pravdu. Sylvie měla úkol a nemohla mu uniknout. Nijak. Neexistoval žádný způsob, jak jí zabránit, aby se obětovala místo něj. Aby jeho smrt vzala na sebe. Bylo to její poslání, ne, ne poslání, ale doslova podstata, s níž byla stvořena.

„Váš otec to s vámi myslel dobře. Neměl jste o ní vědět. Neměl jste se s ní scházet. Bylo by to pro vás teď jednodušší.“

Pro mě ano, s tím Illya souhlasil, ale ne pro ni.

Na okamžik si představil, jaké by to pro ni muselo být žít celé roky s takovým prokletím, a nevědět. Trpět bez příčiny, a nakonec zemřít na jed, který nepozřela. Ano, otec pro ni zařídil bezpečné útočiště, měla, na co si jen vzpomněla, ale hlídali ji jako oko v hlavě. Žila ve zlaté kleci, chráněná a hýčkaná, bez zranění, nehod a nemocí, jen aby na sebe kdykoli mohla vzít jeho zranění, nehody a nemoci.

„Uvědomte si, že nebyla ničím výjimečná,“ pokračoval Ted, když Illya nepromluvil.

„Jed jsem vypil já, a ona zemřela, jestli tohle není výjimečné, pak už nevím co jiného,“ zavrčel a natáhl se pro oblečení.

„Ano, přebírala na sebe vaše nemoci a zranění,“ souhlasil Ted, „ale stejně jako ona je připraveno obětovat se pro vás tisíce mužů a žen. Ona jen díky své podstatě využívala k vaší ochraně specifický způsob.“

Byla moje tajná zbraň, můj osobní štít. Moje žena.

„Víme už, kdo za tím stojí?“ zeptal se.

„Máme poměrně jasnou představu – hlavním organizátorem je zřejmě syn Mirandy Fletcherové, ale spáchal sebevraždu ještě předtím, než jsme ho stihli obvinit.“

„Shromáždíte celou její rodinu kromě dětí, na hlavním náměstí je necháte rozkopat dlažbu a pochovat všechny mrtvé. Pohřbí je vlastníma rukama a pak jim bude zabaven veškerý majetek a bude rozdělen mezi pozůstalé obětí.“

„Dovolte mi nesouhlasit, Illyo, říkal jsem vám to už před dvěma měsíci, když jste nechal Fletcherovou zatknout a popravit. Tohle nepomůže – strom se musí vždycky vyrvat i s kořeny, jinak znovu obrazí. Váš otec si to uvědomoval a vy byste si to ve vlastním zájmu měl co nejdříve uvědomit taky.“

„Něco vám prozradím, Tede,“ naklonil se k němu. „Já nejsem otec, a to byste si zase ve vlastním zájmu měl co nejdříve uvědomit vy.“

Ted Gardstein měl dost rozumu, aby se nehádal. Sklonil hlavu a poodstoupil. Když na něj znovu pohlédl, z výrazu jeho očí Illyu zamrazilo. Nenacházel v nich vzdor, strach ani pokoru – jen nekonečnou lítost. Tento muž skutečně litoval, že na Illyově místě není jeho otec.

Pocítil slabé nutkání hájit se, ale potlačil ho. Potřeboval se ukázat na veřejnosti a pak se zavřít v soukromí. Vlasy rituálně obarvené na černo po otcově smrti odrostly sotva o centimetr, a na něj už čekala další noc po boku mrtvého. Nebyl si jistý, jak to zvládne. Bolest, kterou vyvolávala představa Sylviina nehybného těla, ho plnila až k zalknutí. Bylo by tak snadné nechat zlikvidovat celou rodinu Mirandy Fletcherové a místo trestu zvolit pomstu. Ted Gardstein se mýlil, když se domníval, že není schopen obtížných rozhodnutí. Illya se nebál vydat rozkaz, aby je všechny pobili včetně matek a nemluvňat, bál se toho, že by ho dokázal vydat až příliš snadno.

„Pojďme,“ vyzval ho. „Ať to mám za sebou.“

Vstoupil do vnitřního tranzitního systému a počkal, až se k němu připojí Ted. Stisklo je bezpečnostní pole. Obalilo je vrstvou sil, která je měla ochránit před nárazem, kdyby systém selhal. Illya si lépe než kdokoli jiný uvědomoval, že selhat může. Vnitřní strach mu při pouhé vzpomínce svíral hrudník mnohem tísnivěji než pole.

„Illyo,“ oslovil ho Ted.

Pohlédl na něj. Energetická kapsle se dala do pohybu.

„Byl jste v bezvědomí a já musel jednat,“ promluvil tajemník. „Snažil jsem se postupovat tak, jak jsem si myslel, že byste postupoval vy, kdybyste mohl rozhodovat. Všichni Fletcherovi už byli popraveni včera večer.“

Tedův pokorný a omluvný tón podbarvoval falší výraz jeho očí. Tentokrát to byla pýcha. Oba dva věděli, že Illya by ty lidi nikdy popravit nenechal a Ted prostě využil situace, aby ho jako figurku na šachovnici posunul směrem, který pro něj s otcem vybrali, už když se narodil. Ani fakt, že Ted počkal právě na tuto chvíli, na sevření bezpečnostního pole dopravy, aby mu to řekl, nebyl náhodný. Chtěl tím připomenout, že mu Illya dluží až příliš mnoho. Chtěl ho donutit přistoupit na tu lež.

„To byla velká chyba, Tede,“ řekl Illya tiše. „Teď ale už znáte moje smýšlení, takže se do budoucna vyhněte jejímu opakování.“

„Na to se můžete spolehnout, Illyo,“ přikývl Ted.

Ne, nemohl se na to spolehnout, ale prozatím netušil, co s tím dělat.

Kapsle zastavila a pole povolilo. Mohli vystoupit. Illya se s úlevou otočil k Tedovi zády a přistoupil ke zdobené balustrádě východní terasy vládního komplexu. Pod ním se otevřelo hlavní náměstí. Koutkem oka zaregistroval desítky záznamníků, které se vznášely dva až tři metry před ním, seřazené podle síly akreditačního oprávnění jednotlivých médií. Teprve za nimi v posledních řadách se kolísavě snažily najít nejlepší polohu ty soukromé. Normálně by jim věnoval přímý a sebevědomý pohled, ale dnes ne, dnes jeho zrak přitáhla strašlivá podívaná uprostřed lidmi zaplněné plochy.

Ve středu náměstí nechal Ted narychlo postavit vyvýšené pódium ve tvaru čtverce a na ně umístil desetkrát deset šibenic. Illya si s hrůzou uvědomil, že ten šílenec je popravil veřejně, barbarským a krutým způsobem, a že jejich mrtvoly nechal viset v letním žáru, vydané napospas ptákům a hmyzu. Udělalo se mu mdlo, když mezi nimi skutečně zahlédl i děti. Musel se oběma rukama opřít o pevný a vyhřátý mramor zábradlí.

Dav pod ním mlčel. Nikdo nekřičel odbojná hesla, nikdo mu nehrozil pěstí. Mlčeli a dívali se na něj, upírali na něj nehybný pohled a jako by mu jím upíjeli krev. Bylo mu jasné, že je smrtelně bledý.

Ted mu sevřel paži a naklonil se k němu.

„Musíte k nim promluvit,“ pošeptal mu sotva slyšitelně do ucha.

Já? pomyslel si překvapeně. Já s tímhle přece nemám nic společného.

Ale vzápětí mu došlo, že na tom nesejde. Vždycky už to bude on, kdo tohle nařídil, to s ním si historie bude tuhle událost spojovat. I když se nakrásně pokusí někde říct pravdu, nikdo mu neuvěří, všichni si budou myslet, že jde o snahu zakrýt vinu.

Nemám na vybranou, uvědomil si. Když už k tomu došlo, musím toho co nejvíc využít.

Naklonil se víc dopředu a nadechl se.

„Takhle skončí všichni, kteří mi zkříží cestu. Každý, kdo myslíš na vzpouru proti mně, měj na paměti, že za své činy nezaplatíš sám. Zaplatí za ně ti, které máš nejraději…“

Přerušil ho zvuk tříštěného skla za zády. Ohlédl se. Mladá žena, která přivezla na servírovacím vozíku sklenky a džbán s ledovou vodou, držela za ucho v ruce zbytek džbánu a vrhla se na něj.

„Vrahu!“ zaječela.

Illya zvedl ruku na obranu. Ostrý střep mu prořízl rukáv a zabodl se mu hluboko do předloktí. Ozval se výstřel a žena před ním padla k zemi.

„Jste v pořádku?“ dolehl k němu Tedův polekaný hlas. „Illyo, jste v pořádku?“

Podíval se na něj a pak na mrtvou ženu u svých nohou.

„Tohle je tvoje zatracená práce!“ zasyčel na něj.

Obrátil se k balustrádě a znovu se postavil čelem k davu. Před jejich zraky vytrhl střep z ruky a odhalil rozšklebenou krvácející ránu. Svá slova nemohl vzít zpět, ale ani tak nedokázal celou rodinu té ženské odsoudit ke smrti.

„Jsem naživu a ještě dlouho budu,“ křikl do davu. „Mě tak snadno nedostanete!“

Dav dole zahučel, až ho zamrazilo, ale ne nenávistí, v tom tónu se neslo něco jiného – překvapení.

Pohlédl na svou ruku a viděl, jak se rána na předloktí přímo před jeho očima a před zraky všech záznamníků kolem zaceluje.

Sylvie?