PRÁVĚ VYŠLO

ST: Pribehy od Kapitanova stolu Antologie

PŘÍBĚHY OD KAPITÁNOVA STOLU

Cyklus Star Trek


Cena: 318,- Kč
Vyšlo: 17.12.2018


PŘIPRAVUJEME

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho

Cena: 468,- Kč
Vyjde: leden 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

198,- KčBill Baldwin: Žoldnéři

Cyklus Navigátor, díl čtvrtý

Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Rok vydání:
Status:
Sci-fi
115 x 180
brož
Robert Čapek
-
-
Petr Willert
393
978-80-86309-01-9
1999
Na skladu
Zoldneri

Impériu hrozí zkáza! Rozpínavosti Ligy Temných hvězd se po zásazích organizace SIGR téměř nemá kdo postavit. Několik posledních imperiálních patriotů proto tajně staví převratný prototyp bitevního křižníku – L.I.F. Starfury.

 

Avšak dříve, než se podaří dokončit dostatečný počet lodí třídy Starfury, pokusí se Triannik obsadit strategicky důležitou neutrální planetu – Fluvannu. Proto se Wilf Brim k Fluvanně vydává, aby se ji společně s dalšími dvěma loděmi pokusil zachránit. Pokud neuspěje, bude Fluvanna ztracena. A s ní i celé Impérium…


Související odkazy:

Autorův profil na Legii


Oficiální stránky autora (anglicky)


 

Ukázka:

 

 

Kapitola první

 

Bromvich,

52009

 

Korvetní kapitán Wilf Brim, příslušník Imperiální flotily, ještě naposledy prostudoval proudy barevných dat, jež se míhaly na čtyřech obrazovkách jeho ovládacího pultu, a podíval se na palubní hodiny. „Už je čas, Jedničko,“ řekl a kývl na poručíka Nadiu Tissaurdovou, která seděla v křesle druhého navigátora vedle něj,

„Půjdeme na to.“

„Ano, kapitáne,“ odpověděla Tissaurdová; pak jemným stiskem ukazováčku zapnula palubní rozhlas. „Posádka připravit ke startu,“ řekla a její hlas pronikl skrze reproduktory až do posledního krychlového iralu obrovské vesmírné lodi. „Posádka připravit ke startu. Připravte se na uvolnění kotevních a odrazníkových paprsků!“

Můstek se náhle rozezvučel hlukem obvyklým při odletu: boucháním vzduchotěsných dveří, pobíháním desítek nohou a nesrozumitelným proudem slov, který provázel předstartovní kontroly na desítkách stanovišť. Brim se usadil ve svém křesle a hrdlo se mu – stejně jako vždy – sevřelo vzrušením. Paluba L.I.F. Starfury se pod jeho nohama začala zachvívat pravidelným duněním šesti gravitačních generátorů Admirality A876, umístěných v dlouhých plovácích na bocích, které byly až dosud nastaveny na volnoběh. Nad tím vším spíše cítil, než slyšel vysoký zvuk motorů řídících směrovací trysky, jak velitelka strojovny Strana Zaftrak dokončovala u systémového pultu za jeho zády poslední předletovou kontrolu. S ní si nemusel dělat starosti. Sodeskayka byla velice pečlivá.

Skřípavé zadunění na boku mu oznámilo, že přístavní můstek byl odsunut k okraji gravitačního bazénu; každý, kdo se nacházel na palubě, byl nyní na cestě k vesmírným zkouškám – ať už chtěl nebo ne.

„Posádka připravit na vnitřní gravitaci,“ řekla Tissaurdová do interkomu. Této ženě, která pocházela z provincií Lampsen, bylo něco málo přes čtyřicet a měla veselé oči, černé vlasy a pevnou postavu; vyzařovala z ní věcná a samozřejmá schopnost a to všechno dohromady z ní činilo ozdobu lodi od prvního dne, kdy sem nastoupila na místo prvního poručíka – jen několik metacyklů poté, co se velitelem Starfury stal Brim. A protože před uvedením nové lodi do provozu bylo třeba udělat spoustu různých věcí, vážil si její ochoty a veselí nadvakrát. Mimoto byla svým způsobem velice přitažlivá.

Brim na svém pultu znovu zkontroloval proud informací, pak ztěžka polkl a pohlédl na chlupatou tvář velitelky strojovny na obrazovce. „Zapni ji, Strano,“ nařídil tiše.

Sodeskayka přikývla, přesunula jemnou šestiprstou ruku nad pult ovládání gravitace vpravo a šestnáct červených kontrolek změnilo barvu na jasně modré. V okamžiku, kdy loď přešla z planetární gravitace na svou vnitřní, se Brimův žaludek stáhl divokým záchvatem nevolnosti. Ani po devětadvaceti letech ve vesmíru si na tuto změnu nikdy nezvykl, obzvlášť když nastala tak náhle.

Jakmile se mu před očima zase vyjasnilo, přepnul jednu z obrazovek na stanoviště správce do kontrolního střediska na okraji gravitačního bazénu, které se nyní nacházelo pětadvacet iralů pod kýlem Starfury.

„Začněte odpojovat ukotvení, mistře Scirri,“ nařídil.

„Odpojujeme ukotvení,“ odpověděl Scirri, jehož vousatá tvař se objevila na obrazovce. Měl úzké rty, ostrý nos a chladné oči ostrostřelce, položené blízko sebe. U Sherringtonů neměli lepšího správce bazénu.

Hyperobrazovkami, které obvykle byly křišťálově průzračnými okny, ale během hyperrychlosti byl na nich výhled ven simulován přístroji, nyní Brim sledoval, jak z pletiva energetických paprsků ubývá jeden po druhém. Nakonec zůstala loď ukotvena jen na čtyřech, jež vedly od úvazů k rohům bazénu a napínaly se a povolovaly, jak se Starfury pohybovala ve větru.

Počasí se konečně trochu uklidnilo. Ve městě Bromwichi – stejně jako na zbytku severní polokoule Rhodoru – řádila po většinu letošní zimy jedna bouře za druhou. Ale dnes byl vzduch nad špinavou Glammarskou zátokou, po níž se honily bílé čepičky vln, čistý a čerstvý. Brim se podíval dopředu k tupé přídi a přejel očima po dvou černých, elegantně tvarovaných pontonech, které vyčnívaly z trupu celých padesát iralů před můstkem. Z vrcholku každého z nich pokračovaly dalších pětasedmdesát iralů dopředu dvě hlavně 406 miliiralových destruktorů. Tyto zbraně byly kdysi vyhrazeny pouze pro výzbroj těch nejtěžších bitevních lodí, ale díky pokroku v technologii, který přišel příliš pozdě, jich Starfury – stejně jako další lehké křižníky – nesla na palubě celkem dvanáct. Paprsky slabého slunce, osvětlujícího chladný den venku, Brimovi připomínaly smutný a křehký mír, který přetrvával mezi galaktickými mocnostmi: sice jasně ozařovaly zemi kolem, ale veškeré teplo z nich dávno vyprchalo. Přímo v této chvíli, kdy seděl u navigátorského pultu, budoval starý nepřítel Impéria na mnoha místech v hlubokém vesmíru nová opevnění. Brzy vypukne v galaxii nová válka a poté, co byla flotila tragicky zdecimována, skýtala jediné světlo naděje do chmurné budoucnosti jen Starfury a její sesterské lodi, které se připravovaly k montáži v Sherringtonových závodech…

Na můstku nyní panovalo ticho; každý ovládací pult byl připraven a pod kontrolou. „Loď je připravena, kapitáne,“ řekla Tissaurdová s úsměvem. „Všichni jsou na svých místech a předstartovní kontroly byly ukončeny,“ ohlásila. „Jsme připraveni ke startu.“

„Dobrá práce, Nadio,“ odpověděl Brim. Dotkl se spínače COMMu po své pravici. „Bromwichská pozemní,“ oznámil, „Imperiální K5054 žádá o povolení k přesunu mimo gravitační bazén.“

„K5054: souhlas. Přesun mimo gravitační bazén povolen.“

„K5054 rozumí,“ potvrdil Brim. Pak se otočil k obrazovce. „Mistře Scirri, připravte se uvolnit ukotvení!“ Vyhlédl hyperobrazovkami k zádi a přídi: všechno v pořádku. Starfury měla mírný vítr proti přídi z pravoboku. To sice nepředstavovalo velký problém, ale trocha opatrnosti ještě nikomu neublížila. Přimhouřil oči a chvíli čekal na správnou rovnováhu větru a kotvicích paprsků. „Uvolněte pravobok!“ řekl pak.

„Pravobok uvolněn, kapitáne,“ odpověděl vousatý správce bazénu od svého ovládacího pultu.

Nyní měli boční vítr, což znamenalo, že Brim bude muset loď otočit zádí mírně doprava a o něco couvnout. Natáhl ruku k ovladačům tahu. V dlani ho okamžitě zahřály dva ametystové paprskové regulátory; každým mohl ovládat tři ze šesti gravitačních generátorů. Když posunul pravoboční paprsek mírně dopředu, aniž by ten změnil barvu, získal dostatek energie, aby mohl loď přesunout. „Uvolnit příďový paprsek!“ rozkázal.

„Příď volná, kapitáne,“ odpověděl Scirri..

Paluba Starfury nyní vibrovala v pevném rytmu generátorů A876; na jednom z ovládacích pultů začal poskakovat prázdný šálek od cvcesse’. „Ukliďte ten hrnek,“ přikázal Brim tiše.

„Ano, kapitáne,“ zazněla zahanbená odpověď jednoho z důstojníků a kus plastiku okamžitě zmizel.

Brim sledoval, jak se napíná poslední paprsek. Pokud jej napne příliš, projektory bazénu vypadnou a Starfury sklouzne po větru na stranu, kde narazí do štíhlého torpédoborce, ukotveného u vedlejšího gravitačního bazénu. Něco takového bylo nemyslitelné! Přepnul jednu z obrazovek na svém pultu na pohled dozadu a sledoval, jak z gravitačních generátorů lodi stoupá rozechvělý opar, až zpozoroval, že svit odpoledního slunce začíná blednout v modré záři pozemních odpuzovacích jednotek na dně bazénu. Záď se začala zvedat a loď držel nad bazénem jen jediný kotvicí paprsek, který se napínal jako obrovský bič.

Starfury se odchýlila od podélné osy bazénu zhruba o deset stupňů a stanoviště správce se nyní nacházelo přímo pod pravobočním pontonem. Brim stáhl pravoboční paprskový regulátor zpátky do volnoběžné polohy.

„Uvolnit záďový paprsek!“ řekl.

„Záď je volná, kapitáne!“

Přesně v okamžiku, kdy poslední paprsek zmizel, přesunul Brim oba regulátory dopředu. Vzápětí se obrovská loď pohnula ze svého gravitačního bazénu a přesunula se nad pobřeží, kde na hladině pod svými trupy zanechávala trojí stopu zpěněné a zvířené vody. „Brornwichská pozemní,“ odvysílal Brim, „Imperiální K5054 žádá o instrukce k pojíždění.“

„K5054: bezodkladný přesun na jedna sedm, směr na bóji šest pět.“

„K5054 rozumí,“ odpověděl Brim. Podíval se na pravobok. Na kursu sedmnáct vpravo se k souši blížila trojice Sherringtonových rychlých útočných F.7/30 a za nimi tryskaly k bledé obloze vysoké gejzíry pěny a zvířené vodní tříště. Samozřejmě budou muset Starfury vzdát čest. „Připraven k přijetí pozdravu, poručíku?“ otočil se Brim k Morrisovi u pultu COMMu.

„Připraven, kapitáne.“

V tomtéž okamžiku se na jeho KA’PPA obrazovce objevil starodávný pozdrav: „AŤ HVĚZDY OSVĚTLUJÍ VAŠE CESTY.“

Morris vyslal odpověď. Brim se podíval nahoru k velkému KA’PPA majáku Starfury, kolem něhož se rozzářily kruhy – jejich zpráva proletí celým vesmírem, třebaže je určena jen trojici stíhačů: „I VAŠE, HVĚZDNÍ POUTNÍCI.“

Postupně přesunul oba paprskové regulátory dopředu, zesílil tah generátorů, překřížil jím cestu a nakonec se zastavil u boje číslo šedesát pět. O několik okamžiků později se kolem přehnaly v sevřené formaci zlověstně vyhlížející F.7 a vysoký sloup tříště za jejich záděmi zalil hyperobrazovky Starfury; když voda stekla dolů, byli už stíhací zhruba o c’lenyt dál a zvedali se k nebi na konci zálivu.

Brim se usmál. Tihle mladí navigátoři byli pěkně drzí rošťáci, přibližně stejně drzí jako on sám před nějakými pětadvaceti lety na rodné Carescrii – obzvlášť když si myslel, že má rychlejší loď. Bylo jasné, že zatím ještě neslyšeli o ohromné akceleraci Starfury. Opřel se do svého křesla a na půl ucha poslouchal, jak Tissaurdová se Stranou společně procházejí poslední předstartovní kontrolu.

„Radiové systémy a naváděcí vysílače?“ zeptala se Tissaurdová.

„Zapnuty,“ odpověděla Zaftrak.

„Brzdicí jednotky?“

„Zapojeny.“

„Varovná signalizace?“

„V provozu.“

„Kontrola systémů strojovny?“

„Dokončena.“

„Protiskluz?“

„Vypnut.“

„Rychlostní brzdy?“

„Namířeny kupředu.“

„Úprava stabilizace – vynulujte prosím gravitační gradient.“

„Gradient vynulován.“

„Indikátory kursu?“

„Nastaveny a překontrolovány.“

„Startovní kontrola dokončena, kapitáne,“ otočila se k němu Tissaurdová.

„Skvělá práce, Nadio,“ odpověděl Brim a následující krátký okamžik využil k vlastní kontrole systémů, dokud se neozvala pozemní kontrola. „K5054: pojíždějte do pozice, držte jedna sedm napravo,“ vyslal letový kontrolor.

„Spojte se s Věží Bromwich. Dobrý den.“

„K5054: jsme na pozici a pojíždíme. Dobrý den, Pozemní,“ odpověděl Brim a vyrazil s lodí pomalu dopředu podél řady bojí, dokud v dálce před přídí nezahlédl červené světlo. Zastavil, otočil se proti větru a vystředil červenou boji do malého kroužku, který na hyperobrazovku vrhal jeho řídící pult. „Věž Bromwich: K5054 na pozici čeká na povolení…“

„K5054: povolení ke startu uděleno,“ ozvala se letová věž. „Vítr tři jedna pět na dva sedm, v nárazech čtyři sedm.“

„K5054 rozumí, uděleno povolení ke startu,“ potvrdil Brim. Stiskl spínač lodního rozhlasu. „Posádka připravit ke startu,“ upozornil své podřízené a ohlédl se přes rameno.

Zaftrak zvedla levou ruku se vztyčeným palcem. Starfury byla připravena.

Za všechny ty roky, které strávil u navigačních přístrojů, se Brim nikdy nezbavil divokého, skoro až tělesného vzrušení, které provázelo každý jeho start.

„Chci plný vojenský tah, Strano,“ řekl.

„Sto procent vojenského,“ potvrdila Zaftrak.

„Směrovací motory na střed,“ dodala Tissaurdová – to byla poslední položka předletové kontroly.

Brim se zhluboka nadechl, sešlápl gravitační brzdy a opatrně posouval oba paprskové regulátory dopředu, až jejich barva přešla z ametystové do modra, pak se změnila v zelenou… žlutou… oranžovou… a nakonec v ohnivě červenou. Hluboce posazené dunění generátorů se prohloubilo ještě víc, takže nyní hromové burácení otřásalo celým trupem a rozechvělo i hyperobrazovky, jako by se loď nacházela ve středu nějakého ohromného výbuchu. Dlouhý pás zátoky za nimi se změnil v klokotající masu zpěněné vody, nad kterou se nejméně celý c’lenyt k bledě modré obloze zvedal sloup vodní a ledové tříště.

„Šest světel, kapitáne,“ zavolala Strana přes burácení generátorů, „máme jedna patnáct tahu!“

Brim ještě naposledy přelétl očima okolí lodi a podíval se na obrazovku svého pultu. „Tak jdeme na to!“ zvolal a vykopl brzdy.

Obrovská vesmírná loď okamžitě vyrazila dopředu – na rozdíl od generací jejích předchůdkyň, kterým trvalo celou věčnost, než nabraly plnou rychlost a začaly reagovat na směrovací motory. Během okamžiku za sebou Starfury zvedla vysoké sloupy vody a úžasnou rychlostí se hladce rozlétla nad zpěněnou hladinou. Neuvěřitelná síla tahu přitom ani v nejmenším neovlivňovala přirozeně jemné, rychlé a hladké reakce lodi na řízení. Po chvilce se přídě o něco nadzvedly v reakci na silný tah generátorů, a když rychlost dosáhla hodnoty sto šedesáti c’lenytů za metacyklus, zase klesly. Zhruba při sto sedmdesáti musel Brim vyrovnat řízení, protože loď měla tendenci k dalšímu poklesu přídě. Ve sto osmdesáti příď zvedl, postavil hmotu Starfury na tah generátorů a třetinou směrovacích motorů natočil loď doprava. O chvilku později se Starfury odpoutala od svého stínu na hladině a začala hladce stoupat nad Sherringtonovy závody na cestě ke svému přirozenému živlu: k hlubinám mezihvězdného prostoru.

„K5054: výška tisíc a stoupáme,“ řekl Brim,

„K5054: směr patnáct vpravo a směr na modrou odletovou radiálu, spojte se s odletovou kontrolou modrého úseku,“ ozvalo se ze Věže Bromwich, zatímco se Starfury prodírala lehkou turbulencí.

„K5054: směr patnáct vpravo a směr na modrou odletovou radiálu, rozumím. Dobrý den,“ potvrdil Brim.

„Hodně štěstí při zkouškách, veliteli.“

„Díky, kontrolní, bude se nám hodit každý kousek.“

Brim otočil příď lodi směrem k určené odletové radiále a podíval se na patnáct válečných lodí třídy Starfury, které se v různých fázích dokončení vznášely nad gravitačními bazény. Včera odpoledne navštívil tři z nich. Dalších patnáct čekalo v bazénech na druhé straně zátoky na to, až inženýři ze Sherringtonových závodů vyhodnotí vesmírné zkoušky prototypu. Ukazatel kursu se usadil na příslušné hodnotě a Brim potřásl hlavou. Ty lodě dole byly stavěny jen na základě obrovské důvěry v předpoklad, že původní návrh L.I.F. Starfury byl dostatečně kvalitní, a upřímné naděje, že chyby, které by se mohly případně vyskytnout, bude možno jednoduše a úsporně opravit. Větší úpravy svazu jednatřiceti válečných lodí by Imperiální flotilu, která neměla příliš mnoho peněz, mohly naprosto zničit. Přinejmenším by připravily korunního prince Onrada o nástupnické právo na trůn. Onrad byl jediným synem císaře Greyffina IV. a dědicem císařského trůnu na Avalonu; na historické Ditjasburské konferenci loni na Sodeskayi osobně nařídil výrobu Starfury, a když mu byla k úvaze předložena možnost financovat z fondů na vývoj stavbu dalších třiceti ,prototypů‘, okamžitě jí využil. Rozhodl se k tomuto zdánlivě zbrklému kroku proto, že skutečně věřil, že civilizované planety galaxie budou znovu zataženy do války – a to v době, kdy je kdysi mohutná Imperiální flotila zmrzačena na pouhý stín své bývalé slávy a síly.

Náhle zeleně zablikala kontrolka COMMu. Tissaurdová byla ve spojení s odletovou kontrolou modrého úseku. „K5054: stoupáme na patnáct tisíc na radiálu dvě tři nula,“ ohlásil Brim.

„K5054,“ odpověděla kontrola, „povolen přelet tři sta c’lenyty směrem na modrou odletovou radiálu na dvě tři nula. Pomalejší doprava přibližně dva pět c’lenytů před vaší přídí. Spojte se s modrou planetární kontrolou.“

„K5054: povolen přelet tři sta c’lenyty směrem na modrou odletovou radiálu na dvě tři nula. Spojujeme se s modrou planetární a potvrzujeme pomalejší dopravu přibližně dva pět c’lenytů před přídí. Dobrý den.“

„Hodně štěstí při zkouškách, veliteli.“

„Díky, odletová,“ odpověděl Brim. „Dáme jim zabrat.“ Pokýval hlavou. Starfury a císařským příkazům, které zahájily její konstrukci, věřila spousta lidí. Ale tuto víru nesdíleli všichni poddaní Impéria. Od roku 52000, kdy klamný mír ukončil otevřenou válku mezi Ligou Temných hvězd Nergola Triannika a rozlehlým Galaktickým Impériem císaře Greyffina IV., infiltrovala imperiální vládu a samotnou Admiralitu hrozivá a mocná protivojenská organizace. Byla známa jako Sdružení pro intragalaktickou reformu; takřka otevřeně ji financovala Liga a v jejím čele stál bývalý Brimův spolubojovník, komodor Puvis Amherst. Hlavním cílem příslušníků SIGRu – kterým se otevřeně přezdívalo sígři – bylo odzbrojení a odstranění mocné Imperiální flotily, která kdysi takřka zničila vesmírnou armádu velkoadmirála Kabula Anaka. A to všechno zevnitř a samozřejmě ve jménu ,míru‘.

Během devíti podivných let falešného příměří slavili zbabělý Amherst a jeho sígři při plnění svého úkolu značné úspěchy – a po celou tu dobu jejich pánové z Ligy horečným tempem tajně přestavovali své válkou zničené eskadry. A teď začali stavět ty svoje zatracené vesmírné pevnosti…

Brim byl svědkem toho, jak Onradův odvážný tah vyvolal očekávanou vlnu protestů a bouře ze strany sígrů v celém Impériu, ale princ zůstal odhodlaný a nedovolil, aby kdokoli zlehčoval jeho názor, že nové lodě znamenají absolutně minimální obrannou sílu, nutnou k zachování civilizace. Bylo jasné, že předpokládal, že se jeho nejhorší obavy jednoho dne potvrdí – a každá loď typu Starfury, která bude mezitím uvedena do služby, zajistí přežití Impéria před vstupem do druhé fáze války, jež se blížila tak jasně, jako že v tabulce prvků následuje po vodíku hélium.

Na Brimově ukazateli světelné rychlosti svítila číslice 0.86, když se prohnal kolem tří F.7 skoro dvojnásobkem jejich rychlosti a stíhačky se v proudu gravitonů za jeho zádí divoce zazmítaly. Krátce se usmál, když si představil vzteklé výrazy navigátorů, kolem nichž Starfury proletěla, jako by jejich lodě stály na kotvicích paprscích gravitačních bazénů.

Na panelu před ním znovu zablikala kontrolka COMMu. „K5054 na dva osm nula c’lenytech směrem k dva tři nula odletové a stoupá,“ ohlásil.

„K5054: povolen odlet do hlubokého vesmíru a rychlost světla. Dejte jim co proto, Starfury!“

„S tím počítejte,“ odpověděl Brim. Za chvilku už se na ukazateli světelné rychlosti objevilo 1.0 a normální komunikace COMMu ustala.

*

Starfury čekalo čtrnáct standardních dní vesmírných zkoušek, které se z důvodů utajení měly konat na obrovské – a takřka úplně opuštěné – základně flotily na Gimmas Haefdonu. Gimmas byl vůbec prvním Brimovým služebním umístěním poté, co skoro před šestnácti lety vyšel z Akademie navigátorů a byl odeslán na torpédoborec staré třídy T Truculent, jemuž velela Regula Collingswoodová. Velká základna, která pokrývala většinu pozemní části planety, byla nyní v důsledku ,ekonomických‘ opatření SIGRu už skoro deset let uzavřena, takže se na ní už určitě budou projevovat zničující účinky mrazivého klimatu Gimmasu. Když se Starfury vynořila pod nebývalé hustou vrstvou oblaků nad rozbouřeným Garnatzovým mořem, byl Brim už skoro půl metacyklu ve spojení s řídícím střediskem zkoušek; nicméně nic ho nemohlo připravit na holou a zmrzlou pustinu, která se před ním objevila. Zdálo se, že dlouhé hráze, které vybíhaly od základny daleko do oceánu, jsou netknuté, ale byly pokryty vrstvou sněhu a ledu a vypadaly stejně neschopné provozu jako ledové moře, jež je omývalo. Kam až oko dohlédlo, se nic ani nepohnulo. Únavnou plochost planety narušovaly jen obrovské komplexy opuštěných staveb, které jako by byly vystavěny jen ze sněhu a ledu.

Když se přiblížili k povrchu, ukázala Tissaurdová na obrovské prostory gravitačních bazénů, podle velikosti určených bitevním lodím, které pokrývaly závěje sněhu a vrstva ledu tak silná, že musely být zamrzlé až k zdrojovým nádržím. V rozlehlých odpadních prostorách stála zasypaná sněhem jedna řada rozebraných válečných lodí za druhou. Některé z nich byly podle tvaru trupu očividně zastaralé, ale mnohé byly už na první pohled moderní, služby schopné lodě, předčasně vyřazené ze služby přičinlivými příslušníky SIGRu – kteří jako poddaní Impéria škodili vlastní válečné flotile daleko hůř, než by se to v případě vyhlášení války podařilo silným eskadrám Nergola Triannika.

Za půl metacyklu se přiblížili k obrovským stavbám, které kdysi tvořily velící středisko základny: vznešeným skleněným a kovovým věžím, tyčícím se tak vysoko, že Brim skoro dostal závrať, když nad nimi proletěl. Poblíž se také nacházelo rozlehlé přehlídkové cvičiště, kde před dlouhými lety převzal od korunního prince Onrada své první vyznamenám – těsně předtím, než byl převelen na L.I.F. Defiant. Z výšky třiceti tisíc iralů nevypadala obrovská přistávací plocha větší než nehet na palci.

Z rozsáhlého komplexu budov se táhly široké a pusté ulice jako celé c’lenyty dlouhé paprsky obrovského kola a prostory mezi nimi byly naplněny shluky podivně tvarovaných staveb, vysokými sloupy vedení, řadami nádrží ve tvaru lodí, obrovskými hřibovitými budovami, v nichž byly umístěny reaktory, a bludištěm prázdných přepravních vedení. To všechno bylo pokryto neporušenou vrstvou bělostného sněhu – s výjimkou reaktorů. Ty byly všechny pečlivě ometeny; bylo jasné, že jsou do posledního v provozu. Byly obklopeny vysokými přenosovými věžemi, na jejich převislých střechách blikaly majáky, a působily dojmem, jako by byly uvedeny do provozu teprve včera. Je to zvláštní, pomyslel si Brim, že pro pouhou údržbu je zapotřebí tolik energie – i když vzal v úvahu, že je třeba chránit některé z větších a cennějších staveb základny. Na druhou stranu ovšem Admiralita logikou příliš neslynula, a obzvlášť ne v dobách míru.

Poblíž pobřeží na okraji skupiny údržbářských hal napůl pohřbených ve sněhu stály dva malé shluky budov, mezi nimiž se rozkládalo šest aktivních gravitačních bazénů. Jejich okolí včetně přilehlých ulic bylo pečlivě zbaveno sněhu. Pět bazénů už bylo obsazených. Zatímco Tissaurdová vyslala lodním rozhlasem upozornění před přistáním, Brim poznal dva rychlé torpédoborce třídy V, které budou během zkoušek sloužit jako stíhací. Vedle nich kotvila velká zásobovací loď v barvách AkroKahnu, sodeskayské vesmírné služby, v níž byla umístěna skladiště a dílny pro úpravy a doladění generátorů Starfury. Tuto malou eskadru doplňovaly na dalších dvou gravitačních bazénech velká záchranná a opravárenská loď a menší dopravní zásobovací plavidlo. Potřásl hlavou. A to všechno kvůli zkouškám jediné lodi.

„Ironie, co?“ přerušila jeho myšlenky Tissaurdová.

„Spíš mě napadá výraz ,marnotratnosť,“ zamumlal Brim, zatímco se Starfury prodírala turbulencemi k pobřeží. „Ale na druhou stranu je to i ironie,“ uznal zamračeně. Nalétávali k pětic’lenytovému přistávacímu pásu, který byl pečlivě očištěn od sněhu a ledu. Bylo jasné, že reaktory jsou tady udržovány v dokonalém stavu.

„To si pište, že je to ironie, veliteli,“ prohlásila Tissaurdová pevně, „když sem musí posílat všechny ty lodě kvůli zkouškám prototypu na jedné z nejvýznamnějších vesmírných základen ve známém vesmíru. Admiralita v první řadě vůbec neměla Gimmas uzavírat. Jednoho dne budeme všichni litovat, že jsme to tomu zmetkovi Amherstovi a jeho sígrům dovolili.“

„Spousta z nás litovala už tehdy, když se to stalo,“ odpověděl Brim. „Já už tenkrát nebyl ve službě. Vyrazili mě při prvním omezení stavů.“

„První óesko? To bylo hned po Garacké dohodě, ne?“ zeptala se Tissaurdová.

„Přesně tak,“ přikývl Brim a navedl loď na kurs souběžný s dlouhým pásem ledové tříště, který se divoce zmítal v prudkých záchvěvech tepla vyzařovaného přistávací plochou. „Byl jsem ve válce dost dlouho, abych poznal, jací jsou Ligeři zmetci, a neměl jsem zrovna chuť přestat válčit.“

Tissaurdová se smutně usmála. „To muselo být někdy v době, kdy jsem končila Akademii,“ řekla. „Předpokládám, že kadeti pro ně byli daleko přijatelnější. O opravdové válce toho moc nevěděli.“

Brim se uchechtl. „No, tak to jste si nástupem na Starfury pěkně polepila záznam,“ poznamenal. „Sígři v Admiralitě jsou ze Starfury pěkně na nervy a budou si dávat pozor na každého, kdo se o ni jen otře.“

„Jenže já jsem to tak chtěla,“ odpověděla Tissaurdová. „Víte, jste jen o pár let starší než já, veliteli – a já nejsem žádný zelenáč. A byl nejvyšší čas ukázat, na čí straně stojím.“

„Což je naneštěstí strana pravdy, ale ne moci,“ poznamenal Brim a podíval se na obrazovku, na níž kamera zabírala zadní část lodi. „Dneska je Admiralita sígry doslova prolezlá.“ Do vzdálenosti celých deseti c’lenytů za jejich zádí se ledová tříšť proměnila ve vodu. Snížil tah generátorů a přitáhl řízení velké lodi tak, že opsala sevřený zákrut nad pásem šedé vody, na níž neutichající vítr čechral bílé čepičky vln. „Budu potřebovat přistávací kontrolu, Jedničko,“ řekl, sklopil příď lodi dolů a zamířil k povrchu ledového Gimmasu.

*

Když byl poslední ukotvovací paprsek provléknut optickým úvazníkem Starfury a loď bezpečně spočinula nad gravitačním bazénem, přepnul Brim své řízení na pult Strany Zaftrak a mrkl po straně na Tissaurdovou. „Myslím, že už nám to začíná klapat, Jedničko,“ zavtipkoval.

Tissaurdová se usmála. „Zatraceně rychle,“ řekla a vyklouzla ze svého křesla. „Jsme nejlepší můstek celé flotily.“

„Na druhou stranu nám trocha procvičení neuškodí,“ prohodil Brim přes rameno, zatímco pozoroval hlouček osob čekajících u vstupu na spojovací můstek. Lidé, kteří se vydali ven do mrazivého větru, se i přesto, že je před zimou chránily vyhřívané obleky, zimomřivě choulili, jako by se už nemohli dočkat návratu dovnitř.

Medvědi, kteří čekali s nimi, na válečnou loď vesele mávali. Ve svých pestrých zimních oděvech vypadali, že se v poletujícím sněhu cítí jako doma. Sodeskaya, ,Matka planet‘ S.S.S.R. (Svazu Spojených Sodeskayských Republik), obíhala kolem bílého trpaslíka jménem Ostra, který jí poskytoval ještě méně tepla než Gimmas.

Brim si rychle zapnul svůj vyhřívaný plášť flotily až ke krku a následoval Tissaurdovou z můstku; když míjel křeslo, v němž seděla Strana, plácl ji vesele po rameni. „Zatracené nejlepší tým v celém známém vesmíru, veliteli!“ zavolala za ním Medvědice.

„A co neznámý vesmír?“ dodal Brim ještě z průlezu. „Nepodceňujte nás!“

*

Na konci spojovacího můstku se setkali s Nikolajem Januarjevičem Ursisem, jedním z Brimových nejlepších přátel a děkanem na proslulé Ditjasburské akademii na Zhiv’otu, jedné z planet S.S.S.R., který je přivítal skutečným medvědím objetím. Byl zhruba o čtvrtinu vyšší než Brim, měl nesmírně pronikavé malé šedé oči, tmavou rudohnědou srst, dlouhý nos, ukončený velkým vlhkým čenichem a úsměv tak široký, až se drahokamy, které zdobily jeho tesáky, zablýskaly ve slabém světle můstky. I když byl polkovnikem sodeskayské Domácí stráže (což se rovnalo hodnosti kapitána Imperiální flotily), byl nyní oblečen v civilním oděvu. Na hlavě měl nasazenu vysokou homolovitou čapku ze surové vlny, která mu zakrývala uši a přidávala k jeho už tak úctyhodné výšce nejméně celý další iral. Jeho černý, po kolena dlouhý kabát – ozdobený dvěma řadami velkých zlatých knoflíků a jasmínovou šerpou – byl střižen po starém vojenském způsobu s tuhým límcem, vyšívanými manžetami na rukávech a širokým spodním dílem. Na nohou měl vysoké boty z černé kůže – tak jemné, až se u kotníků shrnovaly – a do nich byly zastrčeny nohavice karmínových kalhot. Ruce mu před mrazem chránily vyšívané šestiprsté rukavice z ofetí kůže. „Wilfe Ansore, starý příteli!“ zaburácel. „Přináším pozdravy od velkovévody Anastase Alexeje.“

„Niku!“ vykřikl se šťastným úsměvem Brim, „co tu u Vesmíru děláš? Myslel jsem, že touhle dobou budeš mít hromadu práce na Zhiv’otu.“

Ursis se na okamžik zatvářil vážně. „To je věc relativity, Wilfe Ansore,“ řekl střízlivě. „Stará Ditjasburská akademie to beze mě nějakou dobu přežije – ale ne bez Starfury,“ pokračoval a podíval se přes Brimovo rameno na válečnou loď. „Pochybuji, že by Nergol Triannic povolil svým studentům podobnou akademickou svobodu, jakou si právě nyní užívají.“ Nevesele se usmál. „,Svoboda‘, prohlašují, ,patří podle práva pouze těm, kdo si ji dokáží bránit‘.“

„Jsem rád, že jsi tady,“ řekl Brim.

Medvěd se usmál, tentokrát už stejně rozverně jako obvykle. „A budeš ještě daleko radši, když ti řeknu, že mě sem doprovodila velká skupina Medvědů z Krasni-Pejče, která se právě blíží k tomuto můstku. To oni, ne já, pomohou vyřešit každý problém, jaký se během zkoušek nového odrážecího pohonu, na který jsou tak hrdí, může vyskytnout.“ Pokynul směrem k nízké budově, sotva viditelné ve vířícím sněhu. „Operační středisko,“ řekl. „Pojďte. Ukážu ti, kde oficiálně zapíšeš svou loď do přístavní knihy. Pak nám můžeš koupit sklenici poněkud méně kvalitního meemu vaší Admirality.“

Brim přikývl a Medvěd vykročil po zasněžené cestě vedoucí k velitelství. „Snažil jsem se zásobit důstojnickou jídelnu Starfury co nejlépe,“ řekl, „ale nikdy se mi to nepovede ani zpola tak dobře jako Utrillovi Barbousseovi – vzpomínáš si na něho?“

„Kdo by mohl zapomenout na Barbousse?“ poznamenal Ursis s úsměvem. „Pravda, ten vynikající člověk se nám někam ztratil. Byl nejlepší ze všech poddůstojníků. Uprostřed toho nejhoršího válečného nedostatku dokázal sehnat skoro všechno – jako kouzlem.“ Zasněně se usmál. „I logishský meem, který by nám záviděl samotný vesmír.“

„Pro lidi, jako byl Barbousse, byl ,nedostatek‘ relativním pojmem,“ přikývl Brim. „Stejně jako ,nemožné‘. Věděl jsi, že mi poslal blahopřejnou zprávu ke jmenování velitelem Starfury?“

„To že udělal?“ opáčil Ursis a zamračil se. „A jak ta zpráva dorazila?“

Brim pokrčil rameny. „Jedním z těch starodávných cerendellianských COMM kanálů. Nikdy jsem neviděl, že by je někdo používal.“

Ursis se usmál. „Samozřejmě ji nebylo možné vystopovat zpátky.“

„Přesně tak,“ odpověděl Brim. „Pokoušel jsem se o to. Posledně jsem o něm slyšel, když byl na Akademii. Jakmile přišlo óesko, ztratil jsem jeho stopu. Něco se tam stalo, ale nemám ponětí co. Školu určitě nedokončil.“

„Pochybuji, že by náš dávný společník Amherst a jeho sígři měli nějaký zvláštní užitek z bývalých poddůstojníků,“ poznamenal Ursis.

„Na to byl stejně moc velký samorost,“ dodal Brim, zatímco přicházeli k budově. „Ale ať už se s ním stalo cokoli, prostě zmizel. Úplně.“

„Mám takový pocit,“ podotkl Ursis, otevřel dveře a začal si setřásat sníh z vysokých bot, „že jsme pana Barbousse neviděli naposledy. Až dojde k názoru, že by se mohl k něčemu hodit, ukáže se. Pamatuj na má slova.“

Brim nedostal příležitost odpovědět, protože sotva otevřel ústa, přerušil ho známý hlas Marka Valeriana, šéfkonstruktéra Sherringtonových vesmírných závodů a skutečného stvořitele Starfury.

„Brime, tohle je ale naprosto strašné!“ zabědoval mužík s veselou jiskrou v oku. „Kdyby mě jen na okamžik napadlo, že ke zkouškám vyberou takovýhle vesmírný ledovec, tak tu zatrolenou loď raději nikdy nenavrhnu.“ Valerian byl skoro chorobně vyhublý a pod jeho veselýma očima se nacházely dva nejdůležitější rysy jeho tváře: velký ostrý nos a pod ním černý knír skutečně olbřímích rozměrů. Jako obvykle byl oblečen v dlouhém kabátě a kalhotách z měkké vlněné látky. Ty doplňovala sněhobílá košile, kravata a vysoké špičaté boty v rhodoriánském stylu.

Potřásli si rukama a Carescrian se vesele zasmál. Od chvíle, kdy před necelými rokem získal s jeho M-6B vítězství v závěrečném závodě o Mitchellovu cenu, viděl Valeriana jen velice zřídka. Tato odmlka ale neměla na jejich přátelství žádný vliv – byl to jen problém času. Oba muži museli ze všech sil plnit své úkoly. „Mně počasí nevyčítej,“ ohradil se Brim žertem a vrhl postranní pohled směrem k Ursisovi. „Já bych pro tuhle ledovou kouli rozhodně nehlasoval. Ale máme přece společné přátele, kteří jsou proslulí svou zálibou v mrazivém podnebí, že?“

„Nikdo nemůže popřít výhody čerstvého zimního počasí,“ povzdechl si Ursis teatrálně a jeho tesáky ozdobené drahokamy se ve světle mírné zaleskly. „Jen se podívejte, jak takové větrné podnebí prospívá nám, Medvědům.“

Valerian se zašklebil. „Na druhou stranu má Nik pravdu, Wilfe,“ poznamenal – ale větu nedořekl, protože právě v té chvíli se k nim připojil pomenší komodor s prošedivělými plavými vlasy, pronikavýma šedýma očima a velice upjatým výrazem. Jeho společenská uniforma pod rozepnutým pláštěm flotily vypadala, jako by ji krejčí došili jen před několika cykly.

„Wilfe, dovol, abych ti představil komodora Zofrewa Tora z projekčního oddělení Admirality,“ řekl Ursis rychle. „Velí celé této operaci.“

Brim podal muži ruku. „Je mi opravdu potěšením, komodore,“ řekl.

Tor přikývl a poněkud zdrženlivě se usmál. „Ano, počítám, že ano,“ poznamenal, aniž třeba jen zvedl obočí.

„Ehm, ano,“ připustil Brim.

Náhle se Tor uchechtl a vážný výraz na jeho tváři vystřídal veselý úsměv tak náhle, jako když po dlouhé noci vyjde na oblohu slunce. „Vy jste mě poslouchal.“

„No, ehm…“ zakoktal Brim nejistě, „ano, poslouchal.“

„To už je skoro zaniklé umění,“ poznamenal Tor se zvednutým obočím.

„Co?“ zeptal se Brim udiveně.

„Poslouchání,“ odpověděl Tor s mírným úsměvem a podíval se prosklenými vstupními dveřmi ven. „Sledujte…“

O chvilku později se dveře otevřely a do vstupní haly vešli společně se závanem rezavého vzduchu a sněhu dva civilisté. Jeden z nich se podíval na komodora, a zatímco si setřásal sníh z bot, usmál se. „Tak co, jak se dneska máte, doktore?“ zeptal se.

Tor přátelsky pokýval hlavou. „Příšerně,“ odpověděl s přívětivým úsměvem.

„Dobře – to rád slyším, doktore,“ řekl civilista a rukama zarudlýma mrazem si rozepnul silný kabát. Pak přátelsky pokývl na Brima a ostatní, otevřel svému společníkovi dveře do vnitřní chodby a oba odešli, hluboce zabraní do hovoru.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, Ursis s Valerianem vybuchli smíchy. „A takhle to vypadá vždycky,“ řekl šéfkonstruktér a otřel si slzy z očí. „Mně samotného takhle dostal dvakrát, než mi Nik vysvětlil, jaká je pointa.“

Ursis obrátil oči ke stropu. „,Noc a zelený měsíční svit jen zřídka zajímají kopáče malých smaragdů‘,“ zacitoval s vážným výrazem. „Řekl jsem mu to ale až poté, co jsem se na to během včerejška sám třikrát nachytal. Třikrát, považte!“

„Naneštěstí,“ dodal Tor s provinilým výrazem ve tváři, „se na to lidé chytí skoro vždycky.“ Znovu podal Brimovi ruku. „Wilfe Brime,“ řekl, „slyšel jsem toho o vás opravdu hodně – velice pozorně jsem sledoval váš postup v závodu o Mitchellovu cenu.“

„Děkuji, komodore,“ řekl Brim, „ale tu cenu ve skutečnosti vyhrála Markova loď. Já ji jen řídil.“

„Aha, chápu,“ řekl Tor pobaveně. „Tak takhle jednoduché to tedy bylo?“ Usmál se. „Nu, během vesmírných zkoušek, které nás čekají, se vás budu snažit zaměstnat o něco více, kapitáne. A protože jsme se tady konečně sešli opravdu všichni, myslím, že by nám všem prospělo, kdybychom se setkali u přátelské večeře – na palubě mé velitelské lodi, L.I.F. Refit Enterprise.“ Přikývl. „Co si o tom myslíte vy?“

„Příšerné,“ poznamenal Brim s naprosto kamennou tváří.

„Dobře, to rád slyším,“ oplatil mu Tor žert s veselým mrknutím. „Takže dva metacykly po začátku večerní hlídky.“ Zapnul si vyhřívaný plášť. „A mimochodem, Brime,“ prohodil přes rameno, když otevřel dveře do rezavého mrazu, „připravte podobnou oslavu na palubě Starfury, buďte tak laskav. Na večer po uzavření zkoušek.“

„Budu se těšit na oba večery, komodore,“ zavolal Brim a mrkl na Ursise. Oba z vlastních zkušeností věděli, že všichni, kdo se zapojí do vesmírných zkoušek Starfury, se té druhé večeře nebudou moci dočkat.

*