PRÁVĚ VYŠLO

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho


Cena: 468,- Kč
Vyšlo: 25.1.2019


PŘIPRAVUJEME

Obalka se pripravuje Jan Kotouč

V TAJNÉ SLUŽBĚ KORUNY ČESKÉ

Cyklus České země

Cena: 298,- Kč
Vyjde: červen 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

188,- KčBill Baldwin: Galaktický závod

Cyklus Navigátor, díl třetí

Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Rok vydání:
Status:
Sci-fi
115 x 180
brož
Robert Čapek
Jiří Popiolek
-
Petr Willert
406
978-80-86309-00-2
1999
Na skladu
Galakticky zavod

Dlouholetá válka o vládu nad galaxií končí ve chvíli, kdy císař Triannic a jeho Liga Temných hvězd požádjí o příměří. Říšští radikálové, kteří chtějí zachovat mír, odzbrojují Flotilu. A vynikající navigátor Wilf Brim přichází o práci!

 

Aby přežil a zachoval si lásku princezny Margot Effer’wyckové, odhodlá se Brim k účasti v závodu o Mitchellův pohár. Ale brzy se dozvídá, že se ho zúčastní i Liga, která hodlá vystavit na odiv svou sílu, aby mohla získat spojence pro novou válku. Wilf a jeho Říšský mezihvězdný tým musí nyní řídit nebezpečně rychlou pokusnou loď v řadě smrtelně nebezpečných soubojů s Triannikovými silami. Buď zvítězí – nebo se Říše ocitne pod nadvládou tyrana.


Související odkazy:

Autorův profil na Legii


Oficiální stránky autora (anglicky)


 

Ukázka:

 

Kapitola první

 

Konec cesty

 

„Zatracený Vesmír, Peretti – generátory vypadly. Nedokážu ji udržet v kursu. Nahoď je – hned!“

„Motory jsou v tahu, pane Brime. Podle všeho se spálilo palivové potrubí.“

„Raději vyhlaš poplach, Sparksi. Vypadá to, že budeme muset přistát. Pam, dohlídni na lidi v kabině.“

Zatímco Hamlish zuřivě vysílal prastarou litanii o problémech ve vesmíru, Wilf Ansor Brim bojoval sám s řízením staré lodi. Vedle něj se Jana Torgensonová, ze které táhl levný meem, posadila za svůj pult druhého pilota. „Morrisi,“ zařval do poblikávajícího monitoru, „zkus vyhodit nějaký náklad ven!“

„Nejni nás tu dost, abysme tu cestu zvládli, pane Brim,“ odpověděl Morris se samolibým výrazem ve tváři. „Sem vám to říkal, eště než sme odstartovali, fakt...“

Brim zaťal zuby. Při startu jich bylo sotva tolik, aby mohli zajistit celý můstek starého Jamestownu, nemluvě o nákladovém prostoru. „Rozumím,“ zavrčel. „Ale raději dělej, co umíš. Čím víc toho vyhodíš, tím větší budeme mít šanci, že přistání přežijeme.“

„Tak tohle vrhá na celou věc nový světlo, pane Brim,“ řekl Morris. Jeho vyhublý obličej zmizel z monitoru jako šedý přízrak.

Sedmatřicetiletý Brim, oblečený v pískově zbarvené kapitánské uniformě – ošuntělém kusu výbavy nějaké dávno zaniklé mezihvězdné společnosti – potřásl hlavou. Nebylo divu, že Morris nikdy nebyl ve Flotile. Musel strávit celý svůj život na náklaďácích. Předními hyperobrazovkami – obvykle průhlednými krystalickými okny, které simulovaly výhled při cestě nadsvětelnou rychlostí – sledoval první plamínky ohně ubíhající podél výčnělků trupu směrem k zádi. Čas pro vstup do atmosféry, a on je bez generátorů! Znechuceně potřásl hlavou. Jediné, co mu zbývalo, byl směrovací motor. Jeho malý generátor sice nebyl nic moc, ale dával mu šanci – jednu z mála, které měl. Jako každý jiný dobrý navigátor se vždycky snažil mít v rukávu schovaná jedno nebo dvě esa, jen pro případ, že by se Voot rozhodl udeřit – což se stalo právě teď. Najednou sebou loď trhla.

„Letěj bedny ohejbaček trupovejch plátů,“ ozval se z monitoru Morris. Byl teď oblečen v jasně oranžovém skafandru a přilbě.

„Dobrá práce,“ procedil Brim mezi zaťatými zuby. Tyhle velké stroje měly samy o sobě větší cenu, než celá loď Město Jamestown. Naštěstí si je jejich opatrní majitelé nechali ještě před startem pojistit. Malá Hvězdná Přepravní by tenhle náklad nedokázala zaplatit ani za milion standardních let. Jenže bez nich nebude ani žádný poplatek za přepravu a Vesmír sám věděl, že společnost potřebovala každý mizerný kredit, který byla schopna vydělat. Zklamané potřásl hlavou a podíval se dolů na pevninu, stále ještě vzdálenou několik cľenytů. Přinejmenším se zdálo, že loď zatím nepadá moc rychle...

„Letěj poslední samonosný svářečky,“ ohlásil v té chvíli Morris. „Na nákladový palubě už nejni vůbec nic, jasný?“

Brim přikývl. „Výborně, Morrisi.“ Ale výborné to tedy v žádném případě nebylo. I kdyby se mu podařilo přistát, aniž by někoho zabil – což bude samo o sobě dost náročné – nevypadalo to pro Hvězdnou Přepravní příliš dobře. Jamestown byla její poslední provozuschopná loď.

„Správa přístavu nám chystá na uvítanou záchranný tým,“ řekl Hamlish. Jeho béžová uniforma byla daleko novější než Brimova, ale pocházela od jiné společnosti. „Dal jsem jim naše předpokládané přistávací souřadnice, jen pro případ, že bychom se na ně dostali.“

Brim se v duchu pochmurně uchechtl. Dostanou se na ně, což o to. Jinam s jediným směrovacím motorem ani doletět nemohou. „Zapni vesmírné chladiče, Jano,“ rozkázal roztržitě s očima upřenýma na svůj vlastní monitor. O chvíli později zavrtěl znechuceně hlavou a natáhl se přes bezvládné tělo šedovlasé ženy, aby přepnul její řízení. Ihned nato se Jamestown začala zachvívat a otřásat, zatímco se z boků jejího trupu ve tvaru torpéda odklápěly dlouhé, zaoblené panely. V přítomnosti atmosféry tuto činnost provázely děsivé zvuky.

Peretti se opovržlivě usmál. „Ty staré chladiče nás ale moc neochladí, co Brime?“ Byl jediným členem posádky oblečeným v nové uniformě Hvězdné Přepravní. Zjevně měl přístup k daleko bohatším zdrojům než jaké mohla nabídnout upadající společnost.

„Ne chladiče – křídla,“ procedil Brim mezi zuby, zatímco se soustředil na let. Teď stačila jediná chyba a byli všichni mrtví.

„Křídla?“

„Jo, křídla,“ odpověděl Brim nepřítomně. Ve Flotile byla jednou z jeho povinností hlavního navigátora pomoc při výcviku mladších důstojníků. „Tys toho na větroních moc nenalétal, co?“

„Co to má společného s cenou skob?“ odsekl Peretti obranným tónem.

„Nic moc,“ zabručel Brim do rachotu plechů trupu, které rozvibrovala turbulence, „ale kdybys strávil trochu času na některé z těch starých lodí, věděl bys, že jejich chladiče jsou tvarovány jako křídla – z důvodu bezpečnosti. Nejspíš právě kvůli takovýmhle situacím.“

„Cestující jsou připoutáni,“ ozval se z reproduktoru na pultu ženský hlas – monitor umožňující pohled do hlavní kabiny byl už měsíc rozbitý.

„Dobrá,“ odpověděl Brim a snažil si představit její tvář: Pamela Haleová, hlavní stevardka. Během války byla výkonným důstojníkem na bitevním křižníku. Pam byla přinejmenším o deset let starší než on a pořád ještě neuvěřitelně krásná. „Když už jsme u toho, raději se připoutej sama,“ dodal, „a pořádně pevně, někde na zádi u trupu. Po dopadu umělá gravitace dlouho nevydrží.“

„Já si myslela, že jsem zaslechla generátory běžet,“ ozvalo se z interkomu. „Copak je Peretti nedokázal nahodit?“

„Je po nich,“ zavrčel apaticky Peretti. „Stejně jako po nás.“

„Bez problému,“ odpověděla vesele. „Každého to dřív nebo později čeká.“

Brim se usmál. Haleová byla ženská na svém místě, to ano. Domyslel si, že nejspíš prožila tolik válečných operací, že už ji v celém vesmíru nic nedokáže rozházet. „Pokud vydrží tenhle směrovací motor,“ řekl – a doufal, že to znělo daleko přesvědčivěji, než jak to cítil – „posadím nás na zem.“ Vyhlédl hyperobrazovkami a zavrtěl hlavou. Dokonce ani neviděl, kam přistává.

„No tak to tě nebudu zdržovat,“ řekla Haleová stejným škádlivým hlasem. „Ještě by někdo mohl říct, že jsem ti mluvila do řízení nebo tak něco.“

„Běž se připoutat,“ opáčil Brim. Lidé jako ona by dokázali uklidnit bouřku, kdyby chtěli. Napadlo ho, jak se asi dostala do takové konečné stanice, jakou byla Hvězdná. Usoudil, že asi to bude dost zajímavý příběh.

Celý povrch trupu zaplavily proudy rozžhaveného vzduchu a velké, zaoblené chladiče Jamestownu vypadaly jako zářící plachty, utkané z čistého světla. V divokém proudu vzduchu otřásal jejich hromový zvuk lodí jako palba destruktorů.

„Vstupujeme ve výšce patnácti tisíc iralů,“ ohlásil Hamlish, který se díval přes rameno stále nehybné Torgensonové.

„Díky, Sparksi,“ odpověděl Brim. „Tenhle druh pomoci bych ocenil daleko víc než spojení.“

„Tak se do toho dáme,“ zabručel Hamlish a odtáhl Torgensonovou do nedalekého nouzového sedadla. Měla na sobě nepopsatelný zelený skafandr a Brim si všiml, že obě její boty mají prošlapané podrážky. Poté malý operátor COMMu vklouzl za pult druhého pilota a s rozpačitým úsměvem si posunul brýle na nose. „Musíš mi říct, co chceš vědět.“

„Začni tím, že mi každých pár iralů budeš hlásit výšku,“ řekl pochmurně Brim. „Můj výškoměr odešel dneska ráno.“

„Dvanáct tisíc iralů,“ řekl okamžitě Hamlish. „Myslím, že jsme trochu zpomalili, že?“

„Jo,“ souhlasil Brim, „aspoň podle rychloměru.“ Bylo to lepší, ale pořád letěli příliš rychle. „Zabezpečte držáky nákladu, pane Morrisi,“ řekl do interkomu.

„Držáky zabezpečený, pane Brim,“ odpověděl Morris klidně.

Brim mu záviděl jeho skafandr; při tvrdém přistání to bude velká výhoda. Nicméně pokud je neměli cestující, nemohla je mít ani posádka.

„Deset tisíc iralů a svítí kontrolka, pane Brim,“ ozval se Hamlish.

„Díky – čti mi jednotlivé položky.“

„Ano, pane Brim. Pásy?“

„Hotovo,“ odpověděl Brim, když se vsoukal do vybledlé pavučiny popruhů. Napadlo ho, jak pevné po všech těch letech asi budou.

„Vztlak?“

Brim se podíval na kontrolky vedle výstupu výškoměru. Tři zelená světla – ta stará plechovka si myslela, že to dokáže. „V pořádku,“ řekl s nadějí ve hlase.

„Osm tisíc iralů.“

„Rozumím.“ Vrstva mraků pod nimi se blížila čím dál rychleji. Otřásl se.

„Směrovací motor běží naplno?“

„Naplno – ověřeno.“

„Autopilot?“

„Vypnutý,“ řekl Brim procítěně. Za těchto okolností nehodlal vkládat důvěru v stoletého autopilota.

„Nouzový maják?“

„Měl by se rozsvítit, jakmile zmáčkneš zelené tlačítko pod tvou přední hyperobrazovkou.“

„Svítí.“

„Rozumím.“

„Šest tisíc iralů. To byla poslední položka na seznamu, pane Brim.“

„Dobrá,“ odpověděl Brim. „Ještě zůstaň na místě. Za chvíli budu potřebovat ověřit pár dalších věcí.“

Náhle se ponořili do mraků. V tomtéž okamžiku začaly bušit do rozpálených hyperobrazovek proudy deště, které se okamžitě měnily v páru, zatímco se stará loď s otřesy a sténáním prodírala temným šerem. Brzy letěli tak hustou mlhou, že jejich přední poziční světlo ozařovalo venkovní svět strašidelné bílou barvou a otáčející se maják prosvěcoval oblaka kolem nich tak ostrou zelení, až to vypadalo jako palba destruktorů.

„Rychlostní brzdy?“ zeptal se Brim. „Pět světel nahoře na panelu číslo dvě.“

„Pět světel... svítí.“

„Dobrá práce, Hamlishi,“ řekl Brim. Pak, „Pam, jsi připoutaná?“

„Zády k trupu, Wilfe.“

„Co cestující?“

„Tak zabezpečení, jak to jen šlo.“

„Tak mi drž palce.“

„To se můžeš vsadit – všechny palce, drahoušku.“

„Tři tisíce iralů...“

O vteřinu později vyletěli z mraků do vánice, zuřící nad vlnami s bílými hřebeny. Brim se díval na olověně šedivou vodu pod sebou, dokud se rychle chladnoucí hyperobrazovky nepokryly ledem. Zapnul topení a námrazu rozpustil, ale i bez ledu by mu bylo jasné, jak je tady dole zima.

Ozval se varovný klakson. „Tisíc iralů,“ dodal Hamlish.

„Díky,“ odpověděl Brim, naprosto zaměstnaný přípravou přistání. „Jakou máme rychlost?“ Neohrabaně natáčel loď proti větru a hřebenům vln, které mu náhle připadaly větší než bitevní lodě.

„Rychlost sto šedesát tři“ Hamlishův hlas zněl stísněně a zajíkavě.

Brim se v duchu uchechtl. Nebyl jediným, koho vyděsil výhled předními hyperobrazovkami. Od zuřivého vzteku oněch vln je dělilo jen několik set iralů. „Připoutej se,“ upozornil ho. „Jdeme na to.“

„Nahoru! Nahoru!“ varoval poplašný systém výškoměru.

Jediným úderem ruky poplach vypnul, trochu sklopil pravoboční chladič a lehce pozvedl příď. Rychlost znamenala vztlak a on bude za chvíli potřebovat každý kousek výšky. Jako jediná možnost se mu nabízelo posadit loď do relativního klidu jedné z nahoru mířících vln a pokračovat v opačném směru. Dlouhé pásy krajkovité pěny označovaly brázdy souběžné s jeho kursem. Náhlý závan znovu strhl příď Jamestownu k levoboku; tentokrát se loď začala stáčet stranou. Brim se zaťatými zuby sklonil pravoboční chladič dolů. Po chvíli, která mu připadala jako celý eón, se loď znovu srovnala – ale teď už její břicho od nové vlny nedělilo více než třicet iralů. Byl čas jít dolů. Brim opatrně zvedl příď, dokud loď nezačala zpomalovat, a s velkými obtížemi udržoval výšku. Teď všechno záviselo na načasování; jediný špatný pohyb a budou do jednoho mrtví. Stará loď se divoce otřásala, když ji chladiče začaly brzdit, ale Brim ji držel pevně ve vzduchu se směrovacím motorem na plných obrátkách a pak – okamžik předtím, než další dlouhá vlna zmizela za trupem – zvedl příď ostře nahoru a nechal loď klesnout za obrovský vrcholek vlny, která ubíhala dozadu a zalévala hyperobrazovky pěnou a tříští.

O okamžik později Jamestown narazil do zadní části vlny, zvedl k nebi dva obrovské sloupy zelené vody a odrazil se znovu do vzduchu, zatímco se Brim snažil před nadcházejícím dalším nárazem zvednout příď. Náhle ztuhl. Koutkem oka zahlédl, že z přední hrany chladiče na pravoboku volně visí dvířka inspekčního průlezu. Nejspíš se vytrhla při prvním silném nárazu a teď pročesávala hladinu doprovázena gejzírem tříště. Než mohl cokoli udělat, ponořila se hluboko pod vodu a stáhla s sebou špičku křídla. V zoufalství stočil kormidlo ostře na levobok, ale už bylo příliš pozdě. Hrana chladiče se ponořila do vody a loď se roztočila.

Se směrovacím motorem běžícím na plný výkon se ji Brim pokoušel dostat zpátky na původní kurs a skoro to zvládl – ale ne úplně. Když loď narazila do další vlny, její příď stále ještě mířila dolů. Náraz odpojil vnitřní gravitaci a odhodil Město Jamestown zpátky na levobok. Neupevněné vybavení se rozsypalo po celé podlaze můstku, vzduch naplnily výkřiky z nižších palub a Brim narazil obličejem do monitoru. Levoboční hyperobrazovky explodovaly v oslepujícím výboji jisker z elektrického vedení. Než se Brim stačil pohnout, zaplavila můstek vlna zelené vody.

Brim kašlal, plival a snažil se udržet hlavu nad vodou, zatímco zápasil se svými bezpečnostními pásy. Vzadu se rozhučely pumpy. Pak voda přestala vtékat dovnitř, protože stará loď zvedla příď k nebi, několik hrozivých vteřin tak stála a pak v obrovském sloupu tříště dopadla zpátky. O několik okamžiků později se divoce rozhoupala na nekonečných řadách vln. Svým způsobem přistála.

Hamlish se vrátil zpátky k rádiu a s obavami se začal spojovat s různými částmi lodě, aby zjistil, kdo přežil. Brim zkontroloval těch několik přístrojů, které ještě fungovaly, pak se vyklonil z okénka a smutně se podíval podél otlučeného trupu Jamestownu. Na různých místech byly pláty zohýbány jako laciný balicí papír. Nástavby v několika místech prostě odpadly. Udělal pro tuhle starou holku, co mohl. Prostě to nestačilo.

Potřásl hlavou, když viděl, jak se z vánice vyloupl remorkér a dosedl na hladinu. Tohle byl jistý konec cesty pro starou Město Jamestown – a nejspíš také pro Hvězdnou Přepravní. Zhluboka se nadechl a sklíčeně sevřel rty. A ze všech těch důvodů, napadlo ho, to byl také konec cesty pro Wilfa Ansora Brima, přinejmenším ekonomicky.

*

O něco později Brim opatrně balancoval na omlácené palubě nad můstkem Jamestownu, zatímco je remorkér pomalu odtahoval do přístavu. Od optických ukotvení na zavalité a hrbaté záchranné lodi vedly k přídi ED-4 dva jasně zelené vyvažovací paprsky, ale v poslední stovce c'lenytů mizely v husté mlze, která padla, jakmile skončila bouře. Nebyla vidět žádná obloha ani žádný obzor, jen mlha, na tváři chladná a vlhká. Moře se vzdouvalo dlouhými, pomalými olověně zbarvenými vlnami, pokrytými ledovou tříští. Jamestown, ostře nakloněná na pravobok, se ztěžka vlekla kalnou vodou a rozrážela směs vody a ledu, která kolem jejích boků ubíhala s tichým, šeptavým šustěním. Brim se díval na pokroucenou křivku trupu, zborcený tvar vyhořelého výstupu generátoru, spoustu otevřených větracích otvorů, krátkou KA'PPA anténu a ještě dál na bílé oblouky zpěněné vody, stříkající z pump na zádi.

Pak začalo znovu sněžit. Malé bílé vločky mu vířily kolem tváře jako hejno můr kolem Karlssonovy lampy. Zachvěl se. Stará uniforma ho moc nehřála a díra pod límcem mu pouštěla k tělu další vlhkost. Ale raději se třásl venku v chladu, než aby zbytečně seděl uvnitř. S rozbitými hyperobrazovkami, otevřenými nepohodě venku, byl můstek starého Jatnestownu stejně vlhký a chladný jako horní paluba. Kromě toho mu rozbité a vodou zalité řídící pulty připomínaly jeho vlastní osud v posledních dvou letech. Svým způsobem to bylo neuvěřitelné – dokonce ještě teď.

*

Necelé dva měsíce poté, co byl (jako poručík Wilf Brim z Říšské hvězdné flotily) přeložen na palubu L.I.F. Thunderbolt, požádal císař Nergol Triannic se svou Ligou Temných hvězd nečekaně o příměří. Válka skončila přesně o tři standardní měsíce později, kdy byl Triannic poslán do vyhnanství na malou, odlehlou Portoferrii, obíhající kolem plynového obra v řídce obydleném devadesátém prvním okrsku galaxie. Během mírové euforie, která následovala, byl Thunderbolt spěšně odstaven, prohlášen za přebytečný a odtažen k sešrotování – jedna z prvních obětí Sdružení pro intragalaktickou reformu, jinak též SIGR. Tato rychle se rozrůstající nová organizace rychle zapustila kořeny v císařské vládě i v admiralitě ihned, jakmile se začalo usazovat vlastenecké válečné odhodlání.

Brimova kariéra pokračovala započatým směrem. Po šesti týdnech nečinnosti na obrovské základně Flotily na zamrzlém Gimmas-Haefdonu byl pozván do velkého sálu v jedné z budov velitelství, kde se tlačil s ostatními nedávno osiřelými důstojníky Flotily, aby byl bez zájmu propuštěn s měsíčním žoldem, jednosměrnou jízdenkou na kterékoli místo Říše a kopií výnosu („vhodný k zarámování“) od Greyffina IV., Velkého galaktického císaře, Knížete hvězdokupy Reggio a Zákonného ochránce nebes. „S radostí vám osobně děkujeme,“ začínal výnos, „za neutuchající úsilí v boji o...“ S bolestí v srdci papír zahodil – podpis rozhodně nebyl pravý. Viděl originál toho dne, kdy obdržel Císařský kříž, a podpis na dekretu, který k němu byl přiložen, byl skutečný originál. Brim se dokonce jednou s císařem osobně setkal. Jak se teď ale zdálo, bylo to v jiném životě...

Později se s většinou propuštěných modropláštníků vydal zpátky na Avalon, do říšského hlavního města. I kdyby se snad chtěl vydat zpět na svou rodnou Carescrii – což nechtěl – z jeho dřívějšího života už tam nic nezbývalo. Po Akademii navigátorů a životě říšského důstojníka nebylo možné vrátit se do té chudobné, spálené pouště, a to ani při pomyšlení na blížící se chudobu vlastní. A jeho skrovné úspory se rychle zmenšovaly s každým dnem života na drahém Avalonu – hlavní planetě téměř poloviny galaxie.

Brim potřásl hlavou, když mlha opět zhoustla a donutila ho zamrkat. Z téhle cesty nebude určitě žádný zisk – ne potom, co vyhodili náklad a skončili s rozbitou lodí. Pokrčil rameny. Cítil určité uspokojení z toho, že zachránil všechny, kdo byli na palubě, zvlášť pak cestující, kteří se stali nedobrovolnými ztroskotanci. Většina z nich se nacházela na spodních příčkách ekonomického žebříčku Říše. Byli to jediní cestující, jaké ještě mohla Hvězdná Přepravní zaujmout: lidé, kteří měli pouze na zaplacení cesty tak rozvrzanou kocábkou, jako byl Jamestown.

Jen aby se dostali na Avalon...

S napůl cynickým soucitem se zasmál. Brzy zjistí – stejně jako kdysi on – že se jen dostali z deště pod okap...

Mlha se opět na okamžik zvedla a odhalila ponurý les většinou nehybných portálových jeřábů. Když se obrovský přístav navrátil k mírové práci, muselo mnoho společností uzavřít pro nedostatek dopravy své provozy. Brim potřásl hlavou; tohle určitě nebyl ten druh poválečného ráje, jaký si představoval. Ale na druhou stranu, tenkrát byl trochu větší idealista a očekával, že se od lidí dočká nějakého vděku – možná i laskavosti – vůči vysloužilcům a obětem, které přinesli. Odfrkl si. Členové SIGRu – nebo, jak se jim také přezdívalo, sígři – podnikali neustálé útoky na všechno, co bylo jakkoli vzdáleně spojené s armádou. Místo toho, aby cítil, že Říše konečně uznala jeho zásluhy, měl spíš pocit, jako by se zúčastnil nějaké národní ostudy. Válka skončila a čím dříve na ni lidé zapomenou, tím lépe.

Pokrčil rameny a pak se trochu vylekal, když se z mlhy vyloupla Pam Haleová. Opatrně našlapovala v botách s jehlovými podpatky po vlhkém kovu paluby. Měla na sobě vlněný plášť s kapuci, který jí zakrýval celé tělo od hlavy k patám a odhaloval jen tvář. Měla jemné rysy, trochu rozmazané mlhou: bradu s dolíčky, plné rty, výrazné lícní kosti, malý nos a obrovské oči, od jejichž koutků se rozbíhaly jemné pavučiny vrásek. „Není to moc pěkný pohled,“ řekla a pokývla hlavou k prázdným dokům a vykládacím jeřábům. „Když se do Říše vrátil mír, přišla o práci spousta lidí.“

„Jo,“ zamumlal Brim. „Když na ně někdo zrovna nemíří destruktorem, nepovažují lidé Flotilu nebo námořníky za moc důležité.“

Podívala se mu do očí. „To máš pravdu,“ souhlasila, „to tedy ne.“ Pak zamyšleně pokrčila rameny. „I když Admiralita udržuje několik lodí v provozu, aby měla kde zaměstnávat lidi se správným rodokmenem – ,z politických důvodů', myslím, že takhle tomu říkají.“

Brim přikývl. Pokud mohl soudit, chodilo to takhle vždycky. Nakonec se všechny výhody sešly v rukách těch, kdo měli peníze. Věděl to každý Carescrian, a dokonce to s jistou odevzdaností očekával. To ale neznamenalo, že by se mu obzvlášť líbil způsob, jak se k němu chovali. Kdysi si dokonce myslel, že se to změní. Ale tyto naděje měly krátký život. A, jak se domníval, bylo pro něj jednodušší stát se znovu nikým než to zažít poprvé, jako se to přihodilo mnoha jeho kolegům z Flotily, když se ocitli mimo službu a bez zaměstnání. Pro něj byla jediným skutečným problémem Margot. Vzpomněl si na prsten, který mu dala a který nosil na řetízku kolem krku. Nenáviděl pomyšlení na to, že by byl nikým, už jen kvůli ní.

„Co teď budeš dělat?“ přerušila Haleová jeho myšlenky. „Pochybuju, že by Iverson dokázal udržet Hvězdnou v provozu bez jediné provozuschopné lodi.“

Brim si pochmurně odfrkl a přikývl. „Taky pochybuju,“ řekl. Nemělo cenu namlouvat si cokoli jiného. Malá společnost byla ve finanční tísni už delší dobu. To byl také hlavní důvod, proč ho vlastně přijali – byl ochoten létat za tak mizernou mzdu. Pokrčil rameny. „Možná půjdu létat k jiné společnosti,“ řekl chabě.

„Ano?“ Haleová se na něj podívala se starostlivým výrazem. „Copak neumíš dělat nic jiného?“

„No,“ Brim se snažil uchovat si svou sebedůvěru, „tohle není jediná linka, na které se ve vesmíru létá. Kdo ví, možná si najdu místo na jedné z těch lodí, které se připravují na závody o Mitchellovu cenu.“

„Opravdu?“ zeptala se Haleová s přehnaně uctivým pohledem. „Myslela jsem, že Říšská mezihvězdná společnost je jen pro bohaté a slavné. Nebo je tu snad něco, co bych o tobě měla vědět, Wilfe?“

Brim se proti své vůli usmál. „Ne,“ odpověděl, „nemám žádné tajemství – stejně jako nemám slávu a peníze. Takže si myslím, že se na Azurnu příští rok na startu neobjevím.“ Pokrčil rameny. „Myslím, že sám přesně ještě nevím, co budu dělat dál, ale něco už si budu muset najít.“ Tahle myšlenka ho v duši bodla jako nůž. Jak by mohl pokračovat ve vztahu k císařské princezně Margot Effer'wyckové, kdyby musel žít v chudinské čtvrti a pracovat jako obyčejný dělník rukama plnýma mozolů? Zaťal zuby. Tahle část jeho rychlého ekonomického sestupu ho děsila ze všech nejvíce. Ale koneckonců, možná na tom zase tak nezáleželo. Její povinnosti jí v této době ponechávaly příliš málo volného času, který by s ním mohla trávit. Silou vůle tyto úvahy zahnal. „A co ty, Pam?“ zeptal se. „Jaké plány máš ty?“

„Stejné jako všichni ostatní, Wilfe,“ řekla. „Však já si už něco najdu. Tak jako dřív.“ Podívala se do mlhy. „Něco...“

Brim věděl, že si tím není jistá o nic víc než on sám.

*